Táboření
I.Ekologicky ohleduplné táboření - 2.díl - Osobní hygiena, praní
V našem miniseriálu plynule přejdeme od mytí nádobí k očistě našich nádob tělesných. Pokud se na to podíváme čistě pragmaticky, není v tom mnoho velkých rozdílů. Základní pravidla jsou stejná, brát ohled na okolní přírodu i lidi a snažit se vnímat a konat v souvislostech.
První pravidlo je, zapomenout na všechnu vonící, zkrášlující, pěstící kosmetiku, která je přesycena látkami přírodě naprosto cizími. Někdy se stačí mrknout jen na složení výrobku a často žasneme kolik roztodivných chemických látek se vejde do lahvičky poměrně zanedbatelného objemu… Nejmenším zlem je to nejobyčejnější jádrové mýdlo (hnědé, nevoňavé). Mýdlo můžeme použít i na mytí vlasů, ale pokud se nám tento způsob zdá příliš „agresivní“, můžeme použít např. univerzální jemný mycím prostředek Leontina od již minule zmiňované české firmy Missiva, který nese označení „Ekologicky šetrný výrobek“ a je vhodný jako tekuté mýdlo, šampon i prostředek na ruční praní. Poslední dobou se začíná trh hemžit „zaručeně přírodní kosmetikou“, šampony a mýdly, ale někdy to znamená, že do běžného „chemického“ šamponu výrobce přidá pouze pár výtažků z bylin a „přírodní kosmetika“ je na světě. Proto bych doporučovala číst složení výrobků, které je sice povětšinou dost nesrozumitelné, ale vodítkem nám může být, že čím víc těchto nesrozumitelných chemických „formulek“ výrobek obsahuje, tím víc se vzdaluje přírodě.
Pokud chcete ale použít opravdu přírodní prostředek, můžete si vyrobit vlastní šampon z mydlice lékařské, která má přirozený obsah mírně pěnivých saponinů. Jednu lžičku drceného kořene mydlice lékařské či hrst jemně nasekaných stonků s listy vaříme cca 30 min v 0,5 l vody, scedíme a použijeme ještě vlažné. Pro středně dlouhé vlasy by mělo vystačit kolem 2 dl takto připraveného „šamponu“. Další alternativou je použít k mytí vlasů vaječného žloutku (bez poutka a blanky, použít jako běžný šampon, mírně napění …výsled překvapivě dobrý). Více konkrétních rad a návodů můžete nalézt např. v knize M.B.Janssen „Přírodní péče o vlasy“ .
Ale i když použijeme některý ze šetrných prostředků, opět bychom se měli k vodě chovat co nejohleduplněji. Pokud si umyje 50 přírodomilců vlasy vaječným žloutkem v malém potůčku, pak se onen tok změní ve vaječnou omeletu…Vlasy můžeme „našampónovat“ a spláchnout kotlíkem i mimo vodu a v toku už jen odplavit zbytky šetrných „šamponů“.
Co se týká hygieny našeho chrupu, tak po konzultaci se stomatologem, bych doporučila použít pouze zubní kartáček a vodu, zubní pasta opravdu není nezbytná. Ale pokud se nechcete vzdát svěžího dechu, není dobré plivat pastu do vody, ale někam poblíž a pak zahrábnout, či spláchnout (ne do vody).
Obdobné zásady uplatňujeme i při praní. Na prací prášky raději zapomeňte. V současnosti by sice už neměly obsahovat fosfáty, ale spousta solí, bělidla, vůně a další „nezbytné“ přísady nejsou pro přírodu tou nejsprávnější volbou. Jsou většinou velmi těžko odbouratelné a příroda se s nimi jen těžko vypořádává. Nejšetrnějším a nejdostupnějším pracím prostředkem je opět naše oblíbené jádrové mýdlo. Není sice nijak přírodě vlastní, ale velmi snadno a rychle se rozkládá na neškodné látky. Pokud jím prádlo přepereme např. v kotlíku, špinavou vodu slijeme do odpadní biojámy (umístěné mimo nivu potoka) či jinam na „bezpečná místa“ mimo dosah toku, vymácháme v kotlíku, slijeme a až pak mácháme v potoce, můžeme klidně spát a nechat si zdát o křišťálové studánce….dobrou vůli prokážeme, pokud se aspoň trochu přiblížíme k tomuto „schématu“. Na praní můžeme také použít již zmiňovanou mydlici či indické mýdlové ořechy, které se stávají poslední dobou hitem „Bio“ prodejen. Ale stejně jako z mydlice je nutné si z nich nejdříve připravit odvar a ten pak použít pro ruční praní, ale také např. pro mytí vlasů či mastné nádobí.
Při vší té očistné činnosti musíme však brát ohled i na ostatní táborníky a neposílat své případné „splašky“ někomu, kdo může kousek dál po proudu také toužit po očistě či umývat nádobí a strachovat se „co přináší řeka“. Bohužel je a bylo v lidském rodě silně zakořeněno, že „co voda odplaví, to srdce nebolí“, ale ono se to někde usadí, něco nebo někdo to pozře, či vypije a stejně to k nám zase „připluje“ zpátky…..
Pokud jsme již u odpadů a vody, neodpustím si poznamenat, že snad největší „zrůdností“ je budování latrín v nivě potoků, kde je sice kyprá půda, ale je zde i poměrně blízko při povrchu hladina podzemní vody, která je spojena s tokem a do které vše prosakuje a netroufám si ani pomyslet co by se stalo při vydatnější letní bouřce či povodni… to se nějakých 5 či 10 m od toku opravdu přestane zdát bezpečnou vzdáleností. .…a lidské exkrementy ve vodě, to už je jen kousek k infekčním onemocněním…Stejná ochranná opatření platí kolem zdrojů pitné vody a platí nejen pro latríny, ale i odpadní jámy na bioodpad. Zde hrozí především průsak do spodní vody a kontaminace zdroje. Na závěr už zbývá jen popřát požitek z čisté vody, a nejen na táboření …
Mydlice lékařská (Saponaria officinalis) Najdeme ji podél vodních toků, železničních tratí, při okrajích cest, na rumištích a v okolí lidských sídel. V minulosti často pěstovaná pro obsah saponinů používaných k mytí a praní.
Ekologicky ohleduplné táboření - 1.díl - Mytí nádobí
Jako dlouholetý „táborník“ a přírodovědec jsem ke svému potěšení zjistila, že se řada lidí také jako já zajímá o šetrné způsoby táboření. Proto bych se ráda podělila o své zkušenosti a o informace, které se mi podařilo na toto téma najít.
Snažila jsem se vybírat z věrohodných zdrojů a hlavně vše použít v praxi. Jistě se mnou budete souhlasit, že táboření je povětšině věc velmi příjemná, kterou si můžeme naštěstí dopřávat poměrně často, proto je samozřejmostí, že se při něm snažíme chovat co nejohleduplněji ke svému okolí a naše snaha zanechat tábořiště a jeho okolí alespoň v takovém stavu jako před naším příchodem je naprosté minimum, které můžeme udělat.
Mytí nádobí
V našem „miniseriálu“ bych se nejdříve zaměřila na mytí nádobí a úskalí, která s tím mohou být spojená.
Už se vám určitě někdy stalo, že když jste přikročili k potůčku na táboření s touhou se osvěžit v čisté průzračné vodě, najednou jste zděšeně uskočili, protože vám připadlo, že zde došlo přinejmenším k ropné havárii, nehledě k tomu, že podle špaget zmítajících se v proudu mezi kameny můžete spolehlivě identifikovat, co měli vaši sousedé k večeři. Při tomto pohledu byste rádi vzali nohy na ramena, ale najednou se vám chodidla zaboří do čehosi, co by mohlo být směsí trávy a sádla, nebo sádla a trávy? Jistě se najdou skalní příznivci „tradičního“ stylu táboření, kteří namítnou, že indiáni by něco takového neřešili a ekologie určitě nebyla v jejich boji o přežití prioritou. My ovšem o přežití momentálně nebojujeme (no, možná i bojujeme, ale poněkud jinak) a „poselství světa v kruhu“ je pro nás spíš inspirací a záleží, co si kdo z tohoto poselství vybere. Následující řádky jsou tedy pro ty, kteří chtějí být především ohleduplní k ostatním „příbuzným“.
1. Naprosto ideálním stavem by bylo nádobí umývat v nádobě mimo tok a špinavou vodu vylít do jámy na bioodpad či vyhloubit jamku v půdě, deponovat tam odpad a vše přikrýt zeminou či drnem. Jen dodám, že biojáma by neměla být přímo v nivě potoka a na naplaveninách aby nedocházelo k průsakům do spodní vody a splachům pří povodních, čím dále od potoka, tím lépe. Také znečištěnou vodu nevyléváme v bezprostřední blízkosti potoka, aby se stačila přefiltrovat než se dostane do toku. Tento způsob bez přímého kontaktu s tokem by byl ideální především v kombinaci - mnoho lidí - delší táboření – malý či vysychající tok (viz. např. „Československé táboření“ na Rychtářově). V těchto případech je opravdu nutné být nadmíru ohleduplný nejen k ostatním táborníkům.
2. Pokud onen ideální stav nenastane nebo podmínky na tábořišti jej zas až tak nevyžadují, měli bychom alespoň špinavé nádobí nořit do vody co „nejčistší“, tj. zbavit ho zbytků potravy (k tomu může posloužit již zmiňovaná tráva, písek, skvělé jsou přesličky a pro otrlejší i kopřivy, které na sebe skvěle „vážou“ mastnotu). Všechny zbytky i s použitou rostlinnou hmotou či pískem nejlépe „uschováme pod vyrýpnutý drn nebo do „biojámy“ viz výše, nikdy nevkládáme zpět do toku a jeho blízkosti. Dobré je např. nádobí nechat odmočit na břehu (případně i s hrstí popela, vzniklý slabě zásaditý roztok potaše – uhličitanu draselného si se zaschlou špínou také poradí) a pak vypláchnout i se všemi zbytky na již výše zmiňovaná „bezpečná místa“ mimo tok.
3. Největším problémem je mastnota, se kterou si příroda hůř poradí než s ostatním organickým materiálem. Plavoucí mastná kola na vodě jsou taky nebezpečná pro vodní živočichy, především hmyz. Nejlepším řešením je omezit spotřebu tuků (sádla, oleje), které používáme především na smažení, na minimum. Smažení placek na oleji je však velmi rozšířenou věcí a je považováno za velmi stylové, dle mého názoru však pochybuji, že Indiáni dříve smažívali na vepřovém sádle a řepkovém oleji. Také pamatuji doby, kdy nám na táboření mizela jedna flaška oleje za druhou, ale vše má svou alternativu a řekla bych, že mnohem „stylovější“. Placky můžeme „péct“ nasucho např. na litinové pánvi, ale stejnou službu nám prokáže obyčejná plotýnka, která se používá na plynové sporáky a lze ji snadno pořídit v domácích potřebách. Takto se nám podařilo snížit celkovou spotřebu oleje na cca 2 dl za 14 denní táboření. Na plotýnce můžeme nasucho skvěle péct jak klasické placky, tak i kynuté, ale např. i bramboráky. Navíc nebudeme konzumovat nezdravé přepálené tuky a taky nám odpadne starost kam s přepáleným olejem a co s mastnou připálenou pánvičkou. plotýnku stačí jen otřít hadrem. K mé velké radosti lze „suchoplackopečení“ na tábořeních zaregistrovat a doufám, že se stane „módním“ a bude se nadále rozšiřovat.
Pokud se ovšem tuku nehodláte zbavit, tak byste měli postupovat obezřetně. Přepálený olej nejít nikdy do vody a nenamáčet tam ani mastnou pánvičku. Tu vypláchnout a vytřít mimo vodu a její okolí a pokud na ní zůstane trochu mastnoty...vždyť na ní zase budete smažit... Když je nutné se opravdu zbavit mastnoty a mít nádobí opravdu čisté, např. kvůli malým dětem, je rozhodně lepší použít pár kapek ekologického mycího prostředku a vypláchnout opět mimo vodu. Z ekologicky šetrných výrobků (Ekologicky šetrný výrobek EŠV podrobnosti např. na www.ekospotrebitel.cz, které jsou takto označeny a garantovány státem je to např. Lena natur a výrobky české firmy Missiva (dealerský prodej), kde můžeme použít buď přípravek na mytí nádobí Celestina či univerzální jemný přípravek Leontina, kterou zle použít také jako mýdlo, šampón a přípravek na praní. Existuje i celá řada zahraničních výrobků, které jsou označovány za přírodní a ekologické, narazíte na ně např. v obchodech se zdravou výživou a pod., ale já osobně dávám přednost českým a garantovaným.
Na nádobí lze použít i ocet, ten je však vzhledem své kyselé povaze nevhodný na měděné a mosazné nádobí, uvolňuje z něj měď.
Jen zdůrazňuji, že bych vše opravdu řešila co nejvíce mimo vodu a v potoku či říčce už jen „doladila“. Možná, se vám to bude zdát zbytečné, ale je to jen maličkost a otázka zvyku nebrat vodu jako něco, co spolkne a odklidí všechny naše nečistoty. Někdy stačí jen trochu promýšlet a domýšlet, co a jak děláme a co se stane v tím co si do přírody „odložíme“ a pak vše půjde skoro samo.
II. Indiánské a evropské dobové nádobí na americkém západě.
Dobové nádobí v 19.století na americkém západě se dá rozdělit na indiánské a evropské. Zatímco běloši používali výhradně nádobí vyrobené vlastní rasou, používali indiáni jak "nádobí" vlastní, tak z velké části přejaté nádobí evropské.
Evropské nádobí
Příbory
Evropský, zejména tedy anglosaský příbor z 19.století se tvarově příliš nelišil od současného. Lišil se však materiálem. Nejdražší a nejkvalitnější příbory byly vyrobeny z pravého stříbra, ovšem používaly je především vyšší vrstvy společnosti. Některé stříbrné příbory mohly být nádherně zdobené.
Levější příbory se vyráběly z alpaky (v angličtině german silver). Alpaka je směsí mědi, niklu a zinku a do jisté míry je levnější náhražkou stříbra. V Evropě se začala alpaka vyrábět v roce 1770 v Německu. Alpaka nekoroduje. Některé alpakové příbory mohly mít ručky vyrobené ze dřeva nebo z rohoviny.
Nejobyčejnější příbory byly vyrobeny z obyčejného železa nebo oceli. Úplná bělošská chudina použvívala k jídlu pouze dřevěné lžíce.
Na americkém západě, mezi přistěhovalci, dobrodruhy, zlatokopy, vojáky, trappery nebo lovci se objevovaly spíše levnější druhy příborů z alpaky a oceli, stříbné kusy pouze okrajově. Indiáni bělošské příbory používali jen ve velmi omezené míře.
Talíře
Standardní evropské talíře se vyráběly z porcelánu, ovšem tyto se vyskytovaly zejména v domech měšťanů na východě, stejně jako talíře z pravého stříbra. Talíře používané na západě se vyráběly zejména z cínu nebo z cínového plechu. Právě takové používali vojáci, trapeři nebo imigranti.
Indiáni používali evropské, cinové talíře v omezené míře. Někteří věřili, že jim kontakt s kovovými věcmi ubírá sílu, proto se vyhýbali nádobí a příborům z kovu.
Konvice a konvičky
Konvice na vaření vody se vyráběly z mosazi, mědi nebo z cínového plechu. Mosazné a měděné konvičky byly spíše menší a zdobenější a byly určeny především do domácností. Pro táboření v poli (vojsko, lovci, trappeři) byly určeny větší konvice vyrobené z cínového plechu.
Hudsons bay kotle
Jedním z hlavních obchodních artiklů společnosti Hudson's Bay Company byly její kotlíky. Dají se poznat podle specifického designu, navrženého konstruktéry společnosti. Kotlíky nevyráběla společnost sama, ale zhotovovaly je pro ni firmy v Anglii, podle dodané specifikace.
Kotlíky jsou vlastně válce uzavíratelné víkem. Vyráběly se výhradně z mědi. Uvnitř byly vycínované. Všechny kotlíky mají ucho na zavěšení nad oheň. Víčko je opatřeno kroužkem pro snadný úchop. Kotlíky jsou vyrobeny z velmi masívního materiálu. Je vidět, že byly konstruovány tak, aby vydržely i v poli hodně dlouho. Vyráběly se ve velké škále velikostí, nejmenší mohy mít průměr cca 10cm a největší až 30cm. Objem kotlíku byl vždy vyražen na jeho víčku. Kotlíky se daly zasouvat jeden do druhého, což šetřilo místo při transportu.
Hudsons Bay kotlíky byly vysoce poptávaným artiklem, jak ze strany indiánů, tak i bělochů, žijících na hranici. Společnost je začala vyrábět cca v roce 1780 a jejich výroba pak pokračovala až do konce 19.století.
Běžné obchodní kotlíky
Běžné, komerční kotlíky se vyráběly z mosazi nebo mědi. Měly vždy ploché dno, aby stály na zemi. Boční stěny byly konické, v ojedinělých případech i svislé. Na dně byla vždy vyražena značka výrobce (byla jich celá řada). Běžné kotlíky se vyráběly již v 17.století a prodávaly se zájemcům jak ze strany bělochů, tak i indiánů.
Většina kotlů neměla vnitřek vycínovaný potravinářským cínem, jak je tomu u moderních replik. Díky tomu museli být jejich uživatelé velmi opatrní. Po nějakém čase totiž může dojít k oxidaci mědi či mosazi a na povrchu kotle se vytvoří tzv. měděnka, povlak modrozelené barvy, který je jedovatý. Po požití měděnky může nastat nevolnost, zvracení a průjmy, horečka nebo bolesti hlavy. Při vyšších dávkách dochází k poškození jater a selhávání ledvin. Měděnku je však snadné zpozorovat a odstranit, například pomocí octa nebo kombinací citrónové šťávy a soli.
Dutch oven (holandská trouba)
Na Americkém západě se také vyskytoval hrnec nazývaný Dutch oven (holandská trouba), což je litinový hrnec s víkem, vyvinutý holandany v 17.století. V 18.století se rozšířil i do anglosaského světa. Výtečně se hodí na pečení, vaření, dušení, smažení a opékání. Sice trvá déle, než se litina zahřeje, ale pak zase lépe drží teplo. Byly to kotle velmi oblíbené americkými imigranty, osadníky, lovci, trappery i mountainmany. Je doloženo, že holandskou troubu si s sebou vezla i expedice Lewise a Clarka. Americké dobové exempláře jsou spíše nižší a jsou vybaveny třemi nožičkami, aby je bylo možné postavit nad žhavé úhlí. V USA jsou dnes stejně populární, jako v dobách dobývání am. západu.
Hrnky
Hrnky vyrobené z cínového plechu byly rozšířené na americkém západě během celého 19.století. Mohly mít různou velikost a některé větší mohly mít i víčko a závěs pro zavěšení nad oheň. Použití evropských hrnků bylo mezi indiány běžné. Některé hrnky si mohli indiáni krásně dozdobit ursoními ostny nebo korálky.
Čutory
Během cest v poli používali běloši celou řadu čutor. Většinou byly oválného nebo kulatého tvaru. Vyráběly se z mosazi, mědi nebo nebo z cínového plechu. Někdy i ze dřeva. Kovové čutory mohly být potažené tkaninou. Čutory byly zavěšené na řemenu přes rameno.
Smalt
I když je technika smaltu poměrně stará, nezačalo se smaltované nádobí vyrábět v Evropě dříve, než po roce 1850. Smaltované hrnce, hrnečky nebo konvice se na americkém západě objevily až po roce 1880, tedy v éře kovbojů. Použití smaltovaného nádobí na indiánský předrezervační reenactment, tedy do r. 1880 není pravé ořechové.
Indiánské nádobí
Lžíce
Z příboru používali indiáni pouze lžíce. Naprostá většina lžic na pláncíh byla vyrobena z rohoviny. Nejčastěji z bizoní, méně pak z hovězí. Lžíce se mohly tvarem vzájemně lišit. Některé lžíce byly zcela obyčejné, jiné byly zdobené. Mezi zdobení mohlo patřit vyřezávání, nebo zdobení korálkovou či ostnovou omotávkou. Z některých lžic mohly viset omotané řemínky, některé dokonce se zavěšenými kopýtky nebo cínovými korntouky. Velmi malé množství lžic bylo vyrobeno i ze dřeva.
Naběračky
Indiáni vyráběli naběračky z rohoviny, bizoní nebo z rohů ovce tlustorohé.
Misky
Indiáni talíře původně neznali. Jídlo nakládali do misek vyrobených ze dřeva jasanů, javorů, nebo jiných dřevin. Misky s nejkrásnější kresbou pochází ze stromových nádorů. Některé misky byly obyčejné, jiné mohly být zdobené jednoduchou řezbou.
Pohárek na pití - bizoní roh
Na pití používali indiáni vyleštěný bizoní roh. Některé rohy mohly být nádherně zdobené ursoními ostny, nebo korálky.
Nádoby na vodu - bachory a osrdečníky
Indiáni skladovali vodu ve zvířecích bachorech, nebo v osrdečnících, jejichž ústí se zpevnilo přišitím obruče ze stočeného proutku. Pomocí proutku se mohl osrdečník nebo bachor zavěsit na nějakou konstrukci, například v týpí nebo k travois, když indiáni cestovali.
Indiáni také zhotovovali trychtýře ze surové kůže. S jejich pomocí pak dávali pít vodu psům a koním během cestování, když nebyla k dispozici déle voda.
Osrdečníky a bachory jakožto bilogický materiál podléhají rychle zkáze a nevydrží více, než pár dnů, proto se musely často měnit za čerstvé.
Nádoby na vaření - bizoní bachor
Před příchodem bělochů neměli kočovní indiáni na plácních žádné nádoby, ve kterých by mohli vařit. Používali proto bizoní bachor, zavešený na konstrukci ze tří nebo čtyřech tyčí. Bachor se naplnil vodou a potřebnými ingrediencemi (maso, zelenina, atd.). Voda se přivedla do varu vhazováním vřelých kamenů vytáhnutých z ohniště. Tato metoda je však velmi pracná a časově náročná.
Proto byly pro indiány byly kotlíky a konvice téměř darem z nebes, jelikož znamenaly osvobození od dřiny vaření v bachoru.
Výroba indiánské lžíce z rohu - fotonávod
Výroba indiánské lžíce z rohu je jednoduchá. Takové lžíce se používaly po celé oblasti plání. Většina originálních lžic byla vyrobena z bizoního rohu, existují však i exempláře vyrobené z rohu hovězího.
Rohovinu je možné opracovávat několika způsoby:
1) Ohříváním
Tento trik spočívá v tom, že je třeba roh pořádně prohřát. výrazně změkne a lze jej pak lze tvarovat nebo snadno řezat nožem. Prohřátí rohu je možné docílit nad zdrojem tepla, například nad ohněm. Pokud nelpíte na autentických metodách, je možné použít horkovzdušnou pistoli, plynový hořák, nebo nechat roh nějako dobu v plynové troubě.
Pozor, nenahřívejte roh příliš, nebo jej zničíte. Teplota musí být vysoká, aby roh změknul, ale ne zase příliš vysoká, aby se nezačal péct. Před zahříváním roh napusťte tukem, bude lépe odolávat vysoké teplotě a jeho povrch nebude žárem praskat.
Žárem změklý roh je možné krájet a tvarovat pomocí řezů nože. Také je možné roh tvarovat. V takovém případě je třeba jej podržet v požadovaném tvaru a čekat, dokud nevychladne. Tak si podrží požadovaný tvar. Takto je třeba možné ohýbat rukojetě lžiček a podobně.
Poznámka: Podle některých zdrojů je možné docílit nahřátí rohu jeho ponořením do vařící vody (autorem nevyzkoušeno).
2) Mechanickým opracováním
Roh je asi podobné tvrdý jako tvrdé dřevo. Je možné jej poměrně snadno opracovávat nožem, pilkou, pilníkem, rašplí nebo smirkovým papírem.
Postup
Na výrobu lžíce budete potřebovat především vhodný roh. Nejlepší je bizoní, který lze dnes již snadno sehnat a není ani drahý. Méně stylovou a atraktivní variantou je roh hovězí.
Roh musí být dostatečně velký, vhodně zakřivený a nesmí mít viditelné praskliny nebo jiné vady. Odlupující se vrstvy vnější rohoviny většinou nevadí, protože stěna rohu je silná a stejně se bude hodně zbrušovat.
Nejprve je vhodné si promyslet, jaký tvar lžíce budeme vyrábět. Indiánské lžíce se navzájem tvarově hodně liší, protože každému vyhovoval trochu jiný tvar.
Pak je třeba si představit, ze které části rohu lžíci vyřízneme. Jelikož je dobré využít přirozeného zakřivení a tvaru rohu, vyřízneme lžíci z části vnějšího oblouku.
Na opracování lze použít více různých metod, které byly popsány výše. Zde byly prvotní řezy provedeny úhlovou bruskou s řezným kotoučem, hrubé broušení bylo provedeno také úhlovou bruskou s hrubým brusným kotoučem a jemnější opracování bylo provedené pilníkem a nakonec smirkovým papírem.
Postupovat budeme od nejhrubšího opracování k jemnějšímu.
Zde je vybraný bizoní roh.
Naznačení úvodního řezu křídou.
Po provedení úvodního řezu.
Naznačení, kudy povede dokončení prvního řezu.
Odstanění přebytečného materiálu.
Naznačení řezu zkrácení.
Po provedení řezu.
Vytyčení hrubého tvaru samotné lžíce.
Hrubý tvar lžíce po provedení naznačených řezů.
Hrubé zbroušení ručky.
Další zbroušení ručky.
Další ztenčení ručky a zbroušení hrany lžíce.
Opracování lžíce do téměř finálního tvaru. Finální zúžení ručky směrem ke konci, vybrání vnitřku lžíce pomocí kulaté rašple. Ztenčení stěny lžíce na minimum, pečlivé srovnání tvaru celé lžíce.
Vyhlazení lžíce smirkovým papírem od nejhrubšího se zrnem cca 50 až po nejjemnější se zrnem cca 500.
Poslední prací je napuštění lžíce tukem. Pomůže lžíci nejprve nahřát, tuk se pak lépe vsákne. Lžíce by měla být krásně hladká, zcela černá a lesklá.
Lžíce je hotová. Můžete ji nechat tak jak je, neozdobenou, nebo ji můžete ozdobit. Zdobila se vždy pouze ručka, korálky (obyčejná omotávka) nebo ursoními ostny (řetízek nebo omotávka jednoho ostnu vedle druhého). Na některých lžičkách jsou vidět i zavěšené řemínky omotané ostny a ozdobené kornoutky s koňskými žíněmi nebo jelenčími či vidlorožími kopýtky. Takové ozdoby jsou sice velmi dekorativní, ale také nepraktické. Budou vám překážet jak při samotném jídle, tak i při mytí nádobí.
III. Zdroje informací
Aby mohl člověk začít, potřebuje kvalitní informace a již to je často kámen úrazu. Většina běžně dostupných informací je zkreslených, neúplných, povrchních nebo jinak nekvalitních. Obecně bohužel často platí, že čím snadněji dostupná informace či zdroj, tím povrchnější a více zavádějící. Bohužel začátečníci sahají právě nejčastěji po nejpovrchnějších zdrojích, jelikož jsou nejsnáze po ruce.
V dnešní době již není problém sehnat prakticky jakýkoliv zdroj, problém je zjistit, které zdroje jsou jak kvalitní a relevantní. Paradoxní je, že ty nejlepší a nejfundovanější zdroje leží zapomenuty ve starých archívech a většina lidí ani neví, že existují.
Z tohoto důvodu je nutné zkoumat všechny zdroje kriticky a zvážit, jaký mají vztah k realitě. Do jaké míry je informace zkreslena subjektivním pohledem autora, vyprávěním informátorů, z jakých a jak relevantních čerpal autor zdrojů a podobně.
Informační zdroje mohou být následujícího druhu:
Psaná informace
Zde existuje celá řada možností, o jaký text se jedná. Texty lze rozdělit na následující podkategorie
Informace z první ruky
Deníky
Jde o texty lidí, kteří byli přímými učastníky oněch dob a míst, která nás zajímají. Nejzajíamvější jsou asi deníky samotných trapperů, vojáků, důstojníků, misionářů, cestovatelů, malířů, šlechticů atp. Poskytují svědectví z první ruky, často jsou psané ještě pod dojmem prožitích událostí. Poskytují informace vysoké míry důvěryhodnosti.
Dobové knihy
Zejména mám na mysli knihy, popisující určitou oblast a dobu, která je pro nás zajímavá, nebo vlastní životopisy osob, které v dané době žily. Typickým příkladem může být kniha "My life on the Plains od G.A.Custera, "Memoirs of a White Crow Indian" od Thomase Marquise nebo Oregon Trail od Francise Parkmana. Tito lidé v knihách popsali to, co sami prožili, nebo to někomu nadiktovali. Určitou nevýhodou takových knih může být fakt, že byly knihy napsány či nadiktovány s časovým odstupem od prožitých událostí, což může vést k jejich určitému zkreslní.
Uřední, či obchodní záznamy
Velmi cenný, často statisticky přesný zdroj informací. Celá řada obchodních společností, či obchodníků nebo i cestovatelů či úřeníků si vedla pečlivé záznamy o nakupovaném a prodávaném zboží. Z těcho záznamů je možné zjistit, jaké zboží se vyskytovalo kde, v jakém množství, kvalitě a ceně atp.
Informace z druhé ruky
Nejčastěji jde o texty autorů, kteří sami neprožili události, o kterých píší, ale vyptávali se na ně těch, kteří je prožili. Nejčastěji indiánů, ale i třeba traperů, vojáků a podobně. Osobám, které takto poskytli své informace se říká informátoři. Autoři mohou pro svá díla čerpat od jednoho, nebo od více informátorů. Serióznější autoři si své informace ověřují "do kříže", tj. snaží se je potvrdit ze strany více informátorů.
Typickým dílem z této oblasti je například životopis nějakého indiána, který je postaven na jeho vyprávění.Existuje zde riziko zkreslení jak ze strany informátora (nemusí si vše dobře pamatovat), tak i ze se strany špatného překladu například.
Informace z třetí ruky
Jedná se o případ, kdy se autor dotazuje informátora, který přímo popisovanou událost neprožil, ale kterému ji také někdo vyprávěl. Jedná se tedy o vyprávění zprostředkované přes minimálně dvě osoby a zde je již značné riziko zkreslení.
Kompilace
Jde o díla, která popisují dobové události či reálie na základě kombinace více informačních zdrojů. Informační hodnota kompilací je vysoká, pokud jsou použity kvalitní zdroje a jsou dobře využity všechny možnosti, které kompilace nabízí.
Některé nekvalitní kompilace (kterých je bohužel hodně) opisují z jiných děl, které jsou sama kompilacemi. Nekvalitní kompliace mají tendenci se množit jako houby po dešti. Kvalitní autoři kompilací používají primární zdroje, několiv další kompilace.
Dobové obrazy
Mohou být velmi cenným informačním zdrojem, zejména pokud autor kreslil či maloval přímo v terénu a ne zpaměti. Mezi nejznámější a nejcenější patří obrazy George Calitna, Karla Bodmera, George de Foresta Brushe, J.B.Kinga, Alfreda Jacoba Millera, Rudolpha Kurze, Paula Kaneho, Petera Rindisbachera a dalších. U každého autora je vždy třeba pochopit, jak moc jsou jeho kresby realistické a jak moc stylizované. Ne vše, co je namalované musí být pravda.
Dobové fotografie
Jsou úderným a přesným zdrojem informací, protože na rozdíl od obrazu zachycují realitu naprosto věrně. Nevýhodou fotografií je fakt, že většina jich pochází až z rezervačního období, fotografie předrezervačních indiánů jsou vzácné. Fotografie trapperů z období lovců bobřích kožešin prakticky neexistují, protože tato éra zanikla dříve, než se stalo použití foroaparátu běžným.
Indiánské piktogramy
Indiánské piktogramy jsou obrazové záznamy událsotí, nejčastěji válečného charakteru, zaznamenané na bizoní pláště, liningy, týpiové pláště nebo později na papír, do bloků či do účetní knihy. Většinou zpodobňují nějaký konkrétní hrdinský čin (například krádež koní, či zabití nepřítele). Jejich nevýhodou je, že neobsahují širší rámec události, většinou. Jinak je jejich informační hodnota poměrně vysoká.
Dobové reálie
Další velmi cenný informační zdroj. Reálie jsou odrazem doby a oblasti, ze které pocházejí. Zanlost dobových reálií je nezbytně nutná pro každého, kdo to s reenactmentem myslí vážně.
Dobové reálie lze shlédnout přímo v muzeích nebo v soukromých sbírkách. Obrázky lze pak najít v knihách (většinou sbírkové katalogy), stále více dobových artefaktů lze najít na Internetu. Existují například stránky muzeí, nebo soukromých sběratelů, kteří mají své sbírky nafoceny v digitální podobě a zveřejněné na nějakém webu. Další možností jsou stránky prodejních galerií nebo aukčních síní, kde se dobové originály čas od času draží.
U dobových reálií je třeba vždy brát s rezervou údaje o kmenovém původu a dataci. Tyto informace jsou často velmi nepřesné až vyloženě chybné, zejména v případě muzeí
Filosofie reenactmentu - tvorba postavy
Základem filosofie reenacmentu je zpodobňování osob a situací z období a z oblasti, které nás zajímají, v našem případě indiánů plání a lovců kožešin. Je to komplexní a dlouhodobý proces, který nesestává jen z výroby oblečení a předmětů denní potřeby, ale i ve studiu historických reálií a souvislostí, stejně jako k osvojení potřebných dobových technologií a dovedností.
Tvorba postavy
V prvé řadě je třeba si dobře rozmyslet, koho bude moje "postava" představovat. Osobu je potřeba zasadit přesně do určité doby a místa. Například u indiána je třeba určit kmen a samozřejmě také období s rozptylem cca 5-10 let. Přesné vymezení postavy je zcela fundamentální a od ní se odvíjí všechno ostatní. Pokud hobbysta nezvládne přesně tuhle fázi, bude pak plavat ve vzduchoprázdnu a zmatcích.
Postavu a období je třeba volit pečlivě, vzdhledem k tomu, že ne pro každý kmen a dobu je dostupných dostatek informací. Obecně platí, že čím "známější" kmen a čím mladší doba, tím více informací.
Vymezení postavy jsou pak podřízeny všechny ostatní kroky, zejména výroba oblečení a vybavení. Každý takový výrobek musí přesně zapadat do vymezeného období a oblasti a ladit a korespondovat s ostatními reáliemi. Vše má pak tvořit přirozený, harmonický celek.
Každý výrobek by měl být vyroben přesně podle dobových reálií, za použití tradičních technologií, pokud je to jenom trochu možné. Zcela nepřípusné je jakékoliv fantazírování a spekulování, vymýšlení si nebo vaření "z vody". Je možné používat jenom to, co je doložené, ideálně z vícero zdrojů.
Jednou ze základních zásad reenactmentu je používat to, co bylo běžné, ne to, co bylo možné.
Téměř všichni začátečníci se dopouštějí té samé chyby, že používají věci, které se teoreticky mohly v dané době okrajově vyskytovat, často kombinují více dobových extrémů dohromady. Výsledkem je pak zcela nepravděpodobný či dokonce extrémní kostým nebo výbava, která sice teoreticky možná je, ale ne pravděpodobná. Takovému extrémnímu počínání je třeba se obloukem vyhnout a používat pouze oblečení a výbavu, která byla v našem období běžně rozšířená a používaná. Výstřelky a extrémy je třeba zavrhnout.
Sladění postavy
Postava by měla dobře a přesně vymezena co do místa, času a případně i sociálního zařazení. Od toho se odvíjí všechno ostatní. Všechny prvky postavy, zejména oblečení, ale i vybavení by měly být vzájemně sladěné a měly by korespondovat.
Předmětem zkoumání by nemělo pouze být, kdy a jak se daná věc používala, ale také ve vztahu k jakým jiným věcem. Například určité kusy oblečení se nosily v pouze v kombinaci s jinými a podobně.
Všechny informace by měly být, pokud možno, ověřovány "do kříže". To znamená současně z více zdrojů. Například pokud zvažuji výrobu náprsenky, měl bych si ověřit možnost jejího použití současně z dobových piktogramů, dobových fotografií a případně i ze psaných záznamů. Z celé mozaiky různých informačních zdrojů by se tak měl vyloupnout celkový obraz kdy, jak a v jaké formě se náprsenky používaly. Tak je potřeba postupovat ve všech případech, u každého jednoho výrobku.
Chyby při tvorbě postavy
Nevyhraněná postava
Hobbysta netuší, že by měl přesně představovat nějakou postavu. Takoví lidé "plavou" ve vzduchoprázdnu, věci vyrábějí chaoticky, jak je napadne, bez ladu a skladu. Míchají různé styly, období a kmeny, často zcela nesmyslně. Výsledkem je chaotický, "panindiánský" vzhled. Příčinou je nejčastěji panindianismus, neznalost kmenových a dobových rozdílů a neznalost reálií.
Začátečnický vzhled
Udělat si potřebné vybavení a oblečení je běh na dlouhou trať. Pokud chce začátečník vyrazit na akci, musí dělat kompromisy, používat náhražky a podobně. To se dá pochopit u začátečníka, nicméně někteří vypadají jako začátečníci i po deseti a více letech.
Opisování od druhých
Když něco dělá hodně lidí stejným způsobem, většinou je to špatně. Lidé jsou ale od přírody líní a než aby si sami sháněli potřebné informace a stavěli se k nim zdravě kriticky (nepřijmu za své vše, co mi přijde pod ruku), "opisují" od druhých. Zkrátka dělají to samé, co vidí u ostatních. Je to rychlé a snadné, ale většinou je to špatně.
Takto se v hobby šíří lavinovitě celé nesmyslné stereotypy, kdy opisuje jeden od druhého tu samou chybu. Pomůže zde jenom kritičnost a ověřování informací z kvalitních zdrojů.
Co je možné, nemusí být běžné
Jak již bylo řečeno, měly by se používat pouze ty prvky, které byly v dané době a na daném místě běžné, a ne teoreticky možné. Je dobré se vyhnout extrémům a úchylkám. Bohužel tyto extrémy jsou často lákavé, ale jejich použití by mělo být minimální nebo vůbec žádné.
7 hříchů výrobců indiánských replik
Nejprve bychom si měli vyjasnit, co je dobovou indiánskou replikou a co není. Replikou je výrobek, který respektuje charakteristiky, tedy styl, proporce, materiály a design dobových indiánských předmětů, zejména z 18. a 19.století. Replika nemusí být nutně přesnou kopií některého konktérního artefaktu, ale i může. V takovém případě hovoříme o kopii.
Dobové indiánské předměty se též nazývají originály, nebo artefakty.
Naopak replikami není většina indiánsky vypadajících výrobků, nabízených na současném trhu, zejména v různých etno či western obchodech a podobně. Většinou jde o komerční výrobky, často masově vyráběné v Číně či Indii, které nemají se skutečnými Indiány a jejich materiální kulturou nic společného.
Na základě praktických zkušeností jsem se pokusil shrnout největší nedostatky a chyby, kterých se dopouštějí výrobci indiánských replik:
1) Neznalost dobových reálií
Jedná se asi o největší nedostatek. Lidé chtějí vyrábět repliky, aniž by dokonale znali originály. Ve skutečnosti není možné vyrábět repliku něčeho, co neznám. Výsledkem jsou výrobky, které jsou z etnografického hlediska zcela nesmyslné.
Základem je velmi dobrá znalost dobových originálů. Originály lze studovat zejména:
-z odborných knih a katalogů soukromých i muzejních sbírek, aukčních síní nebo galerií
-studiem originálů přímo v muzeích či soukromých sbírkách (dnes v době volného cestování není problém navštívit jakékoliv zahraniční muzeum. V někteých případech je možné dokonce domluvit návštěvu depozitáře a originály si přímo „osahat“)
-spoustu fotek lze nalézt na Internetu, ať již na stránkách muzejí, soukromých sběratelů nebo galerií a aukčních síní, které s originály obchodují.
-studiem dobových fotografií a piktorgafických záznamů
Studium originálů z obrázků je cenné, nicméně cennější je vidět originály „naživo“, případně je dobré mít možnost si je i „osahat“. Člověk pak má možnost si prohlédnout detaily, vyzkoušet si váhu artefaktu, či zhodnotit materiály (měkkost, ohebnost, síla kůže, atp.) což z fotek není možné.
2) Nerozlišování dobové a kmenové identity
Mnoho výrobců má potíže rozlišit indiánské výrobky co do kmene a doby původu. Vzniká tak celá řada panindiánských a blíže nezařaditelných výrobků.
Před výrobou každé repliky, například toulce, je třeba si přesně promyslet, jakou dobu a kmen by měl představovat a inspirovat se originály pouze z tohoto konkrétního období a od konkrétního kmene. Kmenové a dobové rysy je třeba bezpodmínečně respektovat a zachovat.
3) Použití nedobových materiálů
Použití nepůvodních materiálů snižuje úroveň, hodnotu a věrohodnost repliky.
Je dobré použivat pouze takové materiály, jaké jsou použity na dobových indiánských originálech a co možná nejvíce se vyhnout všem náhražkám a zjednodušením.
4) Chybné proporce
Ignorování proporcí je častou chybou i u pokročilých výrobců replik. Výrobky jsou pak často příliš velké nebo příliš malé, nebo poměry jednotlivých stran jsou chybné. Výrobky pak působí nevyváženě, bachratě, nebo naopak příliš protáhle, nebo prostě působí divně.
Propoce výrobků je třeba citlivě vnímat a zachovávat, stejně jako originální rozměry a velikosti. Všechny tyto parametry mají svůj význam.
Samostatnou kapitolou je pak oblečení. Spousta hobbystů nemá téměř vůbec představu, jak má indiánské oblečení na postavě ve výsledku vypadat a jakým má působit dojmem.
Těmto věcem je třeba věnovat zvýšenou pozornost. Výsledný efekt lze vyčíst z dobových fotografií, případně kreseb a maleb. Je dobré si všímat proporcí oblečení vzhledem k postavě a tyto pak přenést na repliky. Správné proporce a dobový look považuji u oblečení za nejdůležítější.
5) Příliš mnoho vlastní fantazie
Nepodléhejte pokušení zapojit příliš mnoho vlastní invence. To platí zejména pro vzory výšivek či maleb a pro nejrůznější ozdobné prvky.
Příliš silná vlastní invence může vést k posunu vzoru mimo dobový a kmenový rámec.
Nadměrná aplikace ozdobných prvků (zejména za účelem zvýšení vizuální atriktivity repliky) často vede ke snížení její „věrohodnosti“
6) Technický přístup
Někteří výrobci přistupují k výrobě repliky jako k technické záležitosti a víceméně podceňují či zcela ignorují umělecký aspekt věci. I když je výrobek v pořádku po stránce dobové autenticity, vzoru, designu, použitých materiálů i proporcí, působí chladně, sterilně a technicky. Chybí mu lidský a umělecký rozměr, duše. Sterilita z repliky sálá na dálku a citlivější lidé si jí ihned všimnou.
Správné technické provedení repliky je sice důležité, ovšem stejně důležitý je umělecký přístup k celé věci.
7)Nedostatek estetického cítění
Tento bod je asi nejspornější, jelikož se nedá příliš naučit, nebo nastudovat. Jde o jistý umělecký talent každého jednotlivce, a o hloubku jeho schopností vnímat krásu a harmonii. Je dobré věnovat estetické stránce maximální pozornost a snažit se, aby výsledná práce působila harmonicky, esteticky a vyváženě.
Poznámky:
1)Setkal jsem se s případem, kdy si někteří na Internetu stáhli fotky výrobů, které považovali za originály, ovšem šlo o nepovedené repliky. Takto se kopírují mizerné repliky, kopírují se chyby a vynakládá se námaha do projektů, jejichž výsledek je špatný.
Vždy se ujistěte, zda předměty, které pokládáte za originály jsou skutečně originály, případně zda datace a identifikace kmene jsou v pořádku.
2) Pokud si nejste jistí, nestyďte se zeptat zkušenějších. Většinou vám rádi poradí.
3) Čert se skrývá v detailech: snažte se, aby vaše repliky působily vyváženě a autenticky jak z celkového pohledu, tak i v detailech. Věnujte detailům dostatečnou pozornost.