Dobové technologie

 

I. Výroba surové kůže

Surová kůže byla pro indiány plání cenným a často používaným materiálem. Je ohebná, pružná, pevná, nepromokavá a jako taková je předurčena k celé řadě využití. Nejčastěji se využívala kůže z bizonů, méně pak z losů, jelenů, jelenců, koní nebo později z hovězího dobytka.

Výroba, zpracování

Mízdření

Surovou kůži je vhodné zpracovávat, když je čerstvě stažená ze zabitého zvířete, protože má optimální vlhkost. Pokud kůže uschne, je třeba ji znovu rozmočit ve vodě.

V prvním kroku je třeba kůži odmízdřit (odstranit zbytky masa, tuku a podkožních tkání a blan). K tomu sloužila nejčastěji speciální škrabka, vyrobená z kosti nebo vykovaná z puškové hlavně. Škrabka měla obloukovou čepel s vybroušenými zuby, aby dobře trhala zbytky tkání.

 

Bizoní kůže se mízdřily jednoduše přímo jak ležely na zemi masovou stranou nahoru. Alternativně bylo možné kůži přikolíkovat k zemi, aby se neposouvala. Menší kůže bylo možné mízdřit po vypnutí do rámu nebo na kulatém trámku. V takovém případě se mízdřilo pomocí speciální škrabky vyrobené z bizoního žebra s omotanými konci pro lepší úchop.

Mízdření na zemi

   

Mízdření v rámu

   

Mízdření na trámku

   

Pečlivě omízdřená masová se strana se mohla alternativně ještě za mokra nebo později za sucha přeškrábat ostrou škrabkou, aby došlo k definitivnímu dohlazení a dočištění masové strany kůže.

 

Odstranění chlupů

Zbývá odstranit srst. K tomu bylo možné použít několik metod. Nejčastěji byly odstraňovány pouze chlupy se současným zachováním intaktního epidermu (pokožka - nejhornější část kůže). Tento postup má tu výhodu, že není třeba chlupy pracně škrábat (ušetří se spousta dřiny). Navíc intaktní epidermis zvyšuje kvalitu a trvanlivost kůže. Na naprosté většině dobových indiánských originálů je epidermis intaktní, což svěčí o metodě odstranění chlupů bez škrábání. Toho mohlo být dosaženo několika způsoby:

Za mokra

- nechat kůži v potoce tak dlouho, až chlupy začnou samy slézat

-nechat kůži mírně zahnít, až začnou chlupy samy slézat

-ponořit kůži do roztoku popela a vody. Popel s vodou vytvoří zásaditý roztok, který podstatně urychlí odpadávání chlupů

-u velkých kůží, například bizoních, kde není možné namáčení do vody s popelem, je možné použít alternativní způsob, kdy se do chlupů vetře břečka popela smíchaného s vodou. Silně zásaditá břečka uvolní chlupy z kůže.

 

Za sucha

Nejprve je třeba nechat kůži vyschnout. K tomu stačí, aby byla kůže napnutá do rámu nebo mezi kolíky na zemi. Pak je možné použít některou následující metodu:

-vytloukání chlupů je asi nejpracnější způsob. Spočívá v tlučení těžkým kulatým kamenem do chlupové strany již uschlé kůže, která leží na zemi podložená nějakou podložkou, aby se kůže nezašpinila. V místě úderu kamenem chlupy odpadnou. Výhodou této práce je fakt, že dojde ke znatelnému změkkčení kůže. 

-odíráním kůže přes nějakou ostrou hranu je možné docílit odstranění chlupů, například surovinové řemeny se mohly zbavovat chlupů protahováním přes hranu očního otvoru bizoní lebky.

-alternativně bylo možné odstranit chlupy ostrou škrabkou. Je to ale velmi pracné a současně s oškrábáním chlupů dojde i k odstranění či poškození epidermis. Tato metoda se používala jen zřídka.

Sušení kůže

Pokud se odstraňovaly chlupy za mokra, což byl nejčastější případ, bylo třeba kůži dosušit. K tomu ji stačilo napnout, aby se nezcrvrkla. Velké kůže, jako například bizoní se prostě přikolíkovaly k zemi, menší kůže se vyplétaly do rámů. Preferovalo se pomalé schnutí před rychlým. Někdy se pro účely pomalejšího schnutí kůží stavěly stínící přístřešky, nejčastěji ze starých, vyřazených týpí.

 

II.Činění usní a kožešin mozkem

Činění usní a kožešin pomocí zvířecího mozku je prastará, tradiční, přírodní metoda. Nebyla vlastní pouze indiánským národům severní a jižní Ameriky, ale využívali ji kdysi předkové všech dnešních lidí celého světa, naše předky nevyjímaje.

Například oblečení známeho muže z ledovce, Otziho, který zemřel v době před asi 5300 lety v Alpách na dnešní Rakousko-Italské hranici bylo vyrobeno z kůží a kožšein, vydělaných zvířecím mozkem.

V době, než se k severoamerickým indiánským kmenům dostaly bělochy vyráběné látky, vyráběli indiáni většinu oblečení a velkou část předmětů denní potřeby ze zvířecích kůží a kožešin.

Mízdření

Kůže z uloveného zvířete se stáhla a vymízdřila (odstanila se veškerá podkožní tkáň, zbytky masa a tuku). Mízdření se mohlo provádět různými způsoby, podle dostupných nástrojů a velikosti kůže. Menší kůže se mízdřily na dřevěných špalcích. Jako nástroj sloužilo nejčastěji žebro většího savce, například bizona.

Větší kůže, jako třeba bizoní, losí nebo z jelena Wapiti se vypnuly pomocí dřevěných kolíků, kterými se po obvodě kůže přikolíkovala k zemi. Mízdření pak probíhalo pomocí škrabky se zubatým ostřím, vyrobené z kosti z jeleního běhu, později z oceli. Taková škrabka velmi efektivně trhala a odstraňovala podkožní tkáně, kterých má například bizoní kůže velké množství.

           

Odstranění chlupů

Pokud se činí kůže na useň (kůže bez chlupů), je třeba odstranit chlupy, epidermis a papilární vrstvu kůže. Toho lze docílit dvěma odlišnými způsoby. Škrábáním za mokra nebo za sucha. Indiáni předezervačních dob používali prokazatelně obě metody. Žádná z metod není lepší nebo horší, každá má výhody i nevýhody, záleží vždy na kontextu, zejména na druhu a velikosti činěné kůže.

Na činění menších a slabších kůží, jako je třeba jelenec, srnec, daněk, muflon nebo malý jelen se hodí škárbání za mokra, na jeleny, losy a bizony pak škrábání za sucha.

Škrábání za mokra, jak se zdá, u většiny indiánských kmenů převažovalo. Chlupová strana mokré či čerstvě stažené kůže se škrábe na dřevěném trámku pomocí stejného nástroje, jako u mízdření, tedy například naostřeného bizoního žebra, jehož konce byly omotány kůží nebo látkou pro snadnější úchop. Oškrábat kůží tímto způsobem je poměrně vyčerpávající práce a je u ní zapotřebí intenzívní fyzické síly.

Škrábání za sucha vyžaduje nejdříve kůži usušit ve vypnutém stavu. Toho je možné docílit jejím vypletením do rámu, nebo přikolíkováním k zemi pomocí dřevěných kolíků. Když kůže uschne, tak výrazně ztvrdne. Chlupy a horní vrstvy kůže je pak možné odstranit ostrou škrabkou s ocelovou nebo pazdourkovou či obsidiánovou čepelí.

         

Indiánské škrabky

Indiánské dobové škrabky (přinejmenším z oblasti plání) jsou vyrobeny z jeleního parohu s čepelí z uhlíkové oceli, připevněné k držadlu pomocí provázku ze surové kůže. Obrázky originálních pazourkových škrabek jsem nikde nenašel, nicméně mám potvrzeno od přítele, že lze vyrobit pazourkovou škrabku a v pohodě s ní oškrábat kůži, stejně jako s ocelovou.

Škrabka musí být u suchého škrábání ostrá jako břitva a musí z kůže odebírat špony. Je třeba odstranit chlupy i horní vrstvy kůže, konkrétně epidermis a papilární vrstvu. Indiánky některé větší kůže, jako třeba bizoní, vytenčovaly, aby se snáze činily a nebyly příliš těžké.

 

Mozkování

Další fází zpracování kůží a kožešin je mozkování. Zvířecí mozek je tvořen z větší části tukem, který v kožních vláknech působí jako lubrikant. V podstatě lze použít jakýkoliv olej či tuk, třeba i vaječný žloutek, ovšem kvalitě mozekm činěných kůží se nevyrovná nic. Mozek lze použít jak syrový, tak i vařený. Mozek je možné do kůže vpravit několika způsoby. Nejstarší a nejjednodušší způsob je mozek do kůže vtírat. U usně se vtírá z obou stran, u kožešiny pouze z masové strany. U usní je alternativně možné kůži ponořit do roztoku vody a mozku. V některých případech se mohou použít i směs mozku a jater, kde játra působí jako emulgrátor. To znamená, že napomáhají mozku lépe proniknout do kůže.

Nasytit kůži mozkem je poměrně náročná práce, jelikož kůže přirozeně vzdoruje absorpci "cizích" částic, kterými mozek zajisté je. Proto je třeba mozkování opakovat tak dlouho, až je kůže zcela nasycená. U kůží škrábaných za mokra je penetrace mozkem opravdu problém, a proceduru mozkování je třeba provádět mnohokrát a velmi intenzívně. U kůží škrábaných za sucha je mozková penetrace jednodušší, jelikož semišový povrch kůže lépe přijímá mozek.

   

Namáčení a měkkčení

Namáčení je dalším činícím krokem. Useň lze namočit jednoduše ponořením do potoka, nebo do nádoby s vodou. Kožeišna by se neměla máčet s chlupy, pouze řemen. Toho lze docílit přiložením mokrých látek, nebo dalších kůží. Po určité době kůže nasaje dostatek vody, jako kdyby byla namočená, ale chlup zůstane suchý.

Další fází je měkkčení. Je to fyzicky poměrně náročný a namáhavý krok. Kůže se dá nejprve schnout a když je jen vlhká, přetahuje se přes lano, nebo přes ostrou dřevěnou hranu. Takto se během schnutí roztahují kožní vlákna a znemožňuje se jejich slepení a tím i ztuhnutí kůže. Roztahování kůže je třeba provádět až do úplného uschnutí kůže či kožešiny, která by měla být zcela měkká a poddajná.

   

Uzení

Konečnou procedurou je uzení kůže. Tato fáze je zcela nezbytná. Pokud by nedošlo k vyuzení mozkem činěné kůže, po namočení a uschnutí by ztvrdla a byla by jako plech. Při uzení vstupuje do kůže formaldehyd, který upevňuje vazby mezi kožními vlákny, vytvořené mozkem a roztahováním kůžě. Po nasycení kůže kouřem nebude tato nepropustná pro vodu, jak se někdy nesprávně tvrdí, ale bude se chovat jinak při kontaktu s vodou, než kůže nevyuzená. Zejména po namočení a uschnutí neztvrdne na plech, ale bude stále měkká, nebo změkne po promnutí mezi prsty.

Vyuzenou kůži je pak dobré vyprat ve vodě, aby se zbavila většiny kouřového odéru, zesvětlala a získala stejnoměrnou barvu.

 

Mnoho tváří mozkem činěné kůže

Činění kůží mozkem je řemeslo, stejně jako věda a ani pouhé zvládnutí technologie zdaleka nestačí. Výsledný produkt, tedy velikost, síla a kvalita kůže závisí na celé řadě parametrů. Zkrátka není kůže jako kůže. Jiná kůže je z biozna, jiná z jelena a zcela jiná třeba z vidloroha nebo ovce tlustorohé. Jiné jsou kůže ze zvířat ulovených v zimně a jiné v létě. Jiné jsou kůže ze samic a odlišné ze samců, velmi záleží i na věku zvířat.

Tutéž kůži lze vyčinit do různých stupňů měkkosti či tvrdosti, například nedostatečným oškrábáním či promozkováním lze docílit tužšího produktu, což může být někdy žádoucí.

Indiáni a indiánky vyráběly celou škálu výrobků z kůží a kožešin a na každý druh výrobku byla zapotřebí kůže jiné kvality, velikosti či tuhosti. Výrobci si na každý výrobek vybrali právě vhodnou kůži. Tak například na výrobu týpí se pláních používaly pouze kůže z mladých bizoních krav, většinou do věku maximálně tří let a které byly uloveny v létě. Na pláště se používaly kůže z bizonů, jelenů Wapiti nebo losů, většinou se používaly kůže z krav, protože se mnohem snadněji činily a byly stejnoměrněji silné, než kůže ze samců.

Na severních pláních si indiáni nejvíce oblíbili na slavnostní oblečení slaboučké kůže z vidlorohů, kůže z ovce tlustorohé byly považovány za luxusní záležitost. Používaly se i kůže z jelenců. Na všednější oblečení se mohla použít i silnější kůže z jelena Wapiti.

 

Mýtus

A zcela na závěr bych, jak už to mám ve zvyku, rád rozbořil jeden mýtus. Traduje se, že každé zvíře má dostatek mozku na vyčinění vlastní kůže. Údajně má tato moudrost pocházet od indiánů. Bohužel, praxe ukazuje, že jde zřejmě o nesmysl, který vymyslel někdo, kdo si činění mozkem v praxi moc nevyzkoušel. Například mozek z jelena by svým objemem stačil ve skutečnosti tak možná na vyčinění kůže o velikosti průměrného kapesníku, ale rozhodně ne na kůži o velikosti dva čtvereční metry. Dle mého odhadu je potřeba na kůži ze zvířete asi pěti až desetinásobný objem mozkové hmoty, než jakou má samo zvíře.

Výběr vhodné kůže na braintanning

Výběr vhodné kůže je zcela zásadní pro dosažení uspokojivých výsledků v braintanningu.

Braintanning, činění kůží mozkem, sestává z cca 8-10 postupných kroků. Z nich jsou asi čtyři nebo pět zásadních pro konečnou kvalitu výsledného produktu. Během své praxe jsem nejvyšší důležitost přisuzoval postupně různým krokům. Nejprve správnému valchování, poté oškrábání a nakonec mozkování. Po dlouhém bádání, mnoha pokusech a omylech jsem dospěl k názorzu, že všechny tyto kroky jsou důležité, ale ne zásadně. Nejdůležitější je totiž samotný výběr kůže. S nevhodnou kůži můžete provést všechny činící kroky mistrovsky, výsledek bude přesto mizerný. Naopak i s nedostatečnou praxí je možné dojít slušnému výsledku, pokud je k dispozici kvalitní vstup, kvalitní kůže.

Začátečníci mají často pocit, že je kůže jako kůže. Většinou jsou rádi, že vůbec nějakou seženou. V kůžích jsou ale velké rozdíly, co do pohlaví a věku zvířete, stravy, oblasti výskytu, typu usmrcení a v neposlední řadě způsobu stažení. Všechny tyto faktory mají na kvalitu kůže vliv.

Správný výběr kůže je zásadní. Proces činění mozkem je časově a fyzicky velmi náročná a namáhavá práce. Při nevhodném výběru kůže množství nezbytného času a energie na vyčinění neúměrně narůstá a může se až zněkolikanásobit. Naopak při správném výběru kůže jde vše hladce.

Rozeznat vhodnou a nevhodnou kůži k činění není snadné. Naučit se to vyžaduje dlouhodobou praxi. Pokusím se zde popsat několik zásad, kterými by se měl výběr kůží na braintanning řídit.

Pokud je to možné, vyhněte se následujícím typům kůží

1) Kůže nevhodné k činění

-Kůže ze starého kusu - tuhá a řídká vlákna, bude se obtížně činit, nebude kvalitní
-Kůže z dospělého samce - většinou velmi silná, tuhá vlákna, problémy s mozkováním a měkkčením

2) Špatně stažené kůže

-Asymetrický tvar - kůže je stažena špatně, takže nemá nemá přirozený tvar. Do určité míry to lze tolerovat, pokud přirozený tvar nevyžadujeme

- Pořezaná masova strana - z 90% nejčastější problém. Je způsoben neodborným stahováním, při kterém dojde k pořezání masové strany nožem. Někdy jdou zářezy i skrz. Většina myslivců a něteří řezníci nemají ponětí o tom, jak správně stahovat kůži. Nebo spěchají, případně jim na kvalitě kůže nezáleží. Myslivci totiž dostanou za pořezanou kůži zaplaceno stejně, jako za nepořezanou. 

Sporadický a mělký zářez na kůži není až takový problém, nicméně některé kůže jsou dořezané po celé ploše, na činění nepoužitelné. Kůže je v místech zářezů narušená a zeslabená a hrozí její protržení. Zářezy jsou i po vyčinění zřetelně viditelné na masové a někdy i chlupové straně. Je to ošklivé a nejde to odstranit. 

-Největší past spočívá v tom, že na usušené surové kůži jsou zářezy vidět málo, nebo vůbec. Vyniknou, až se kůže namočí.

3) Kůže s přirozenými poškozeními a vadami

-Díry nebo důlky po střečcích - budou vidět na hotové kůži, na surové jdou někdy odhalit, ale někdy ne

- Zranění, šrámy - některé kůže mají jizvy, například stopy po boji, nebo zranění o dráty, apod., bohužel se objeví až po odstranění chlupů

-Podkožní paraziti - většinou se jedná o ložiska, viditelná na masové straně kůže 

 

Jaké kůže jsou tedy vhodné?

Kůže z mladších samic nebo z dorůstajících mláďat. Kůže by měly být zcela bez zářezů a měly by mít přirozený tvar. Neměly by nést stopy po jakémkoliv poškození nebo parazitech. Měly by být poměrně měkké a krk by neměl být o mnoho silnější, než zbytek kůže.

Jak prozkoumat stav kůže?

Záleží na tom, v jakém stavu jsou kůže, které budete prohlížet.

1) Čerstvě stažená kůže

Taková kůže má po stáhnutí přirozenou vlhkost. To je idální stav, kdy můžeme kůži prohlédnout. Většina vad na ní bude dobře vidět, zejména zářezy po stahování.

2) Nasolená kůže

Nasolená kůže je problém, protože není vidět masová strana a tudž aní případné díry a zářezy. Takové kůži je lepší se vyhnout.

3) Usušená kůže

Přijatelná varianta, většinou se dá poznat tvar kůže, velikost a přítomnost děr. Horší je to se zářezy po stahování. Kůže se při schnutí stáhne a zářezy z větší části zmizí. Proto je třeba zkoumat kůže velmi pečlivě, na dobrém světle, jestli nemají stopy po zářezech. Někdy jsou schovány pod vrstavami tuku a zbytků masa.

Kde kůži sehnat?

1) Domluvit se s myslivci

To je většinou nejhorší varianta, protože nemáte kontrolu nad tím, co vám myslivec přinese. Většinou to bude nějaká kombinace případů, před kterými jsem varoval, starý kus a ještě pořezaný. Takovou kůži je lepší spíše hned vyhodit, než se s ní trápit při činění. Jenom se sedřete a výsledek nebude stát za nic.

Pokud má myslivec dobrou vůli a je ochotný k domluvě, nebo je to dobrý známý, může se snažit vám vyhovět a dát pozor při stahování kůže, aby ji nepoškodil. Třeba se mu to i povede, ovšem ani zde není zaručeno, jaký kus střelí, jestli bude vhodný na činění.

2) Koupit kůži od překupníků

Zde je výhoda, že si většinou můžete vybrat z více kusů, které má dealer k dispozici. Pokud budete mít štěstí, vyberete dobré kusy.

3) Koupit kůži ve firmě zpracovávající kůže

-Tady je výhoda, že si většinou můžete vybrat z ohromného množství kůží. Některé podniky, vykupující vysokou provozují vlastní stahování zvěře, pomocí stojů, takže stáhnutí je perfektní.

4) Udělat si známost v oboře nebo velkochovu

Znám případy, kdy lidé vykupují kůže od chovatelů vysoké. Zvířata jsou porážena na maso v mladém věku a kůže z tohoto období jsou ideální. Většinou jsou zvířata ošetřena proti parazitům a mají kvalitní stravu a na kůžích je to poznat. Stačí si pak zajistit, aby byla kůže kvalitně stažena. V ideálním případě si můžete kůži stáhnout sami.

Faktory ovlivňující kvalitu kůže

1) Pohlaví

- Kůže ze samic se činí snáze a jsou měkkčí, tenčí a poddajnější, než ze samců. Samičí kůže jsou také rovnoměrnější v síle řemene.Někteří braintanneři činí pouze kůže ze samic. Například indiáni plání činili do měkka pouze kůže z mladých bizoních krav. Snažit se činit býky by byla jen ztráta času a energie. U mláďat se rozdíly mezi pohlavími ještě neprojevují.

2) Věk

- Čím starší kus, tím hůře se kůže činí tím více je kůže nerovnoměrná v síle řemene. Kůže ze starých kusů mají řidčí vlákno, takže nejsou tak kvalitní.

3) Strava

- Kvalitnější strava znamená kvalitnější kůži

4) Roční období

- Letní kůže mají silnější řemen a řidší chlup, zimní kůže mají tenčí řemen a hustší chlup. 

 

TIP: Pokud chcete činit kůži na výrobu indiánských replik, vyhněte se zejména kůžím se zářezy po stahování a s důlky po střečcích. Na dobových indiánských originálech není nic podobného vidět.

Kvalita kůže vzhledem k typu zvěře

Jelen:

Kůže střední až nízké kvality, zejména díky řídkým vláknům. U nás se používá hojně, protože je dostupná a velká. Rovnoměrnost síly řemene může kolísat, ale dají se najít kusy s velmi rovnoměrnou sílou.

Srnec:

Kvalitní a hutná kůže, velmi hustá vlákna. Dobrá dostupnost suroviny. Nevýhodou je velmi malý rozměr.

Daněk:

Podobná kůže jako jelen, možná trochu více nerovnoměrná v síle řemene.

Muflon:

Poměrně kvalitní kůže, velmi rovnoměrná v síle řemene. Malé rozměry, omezená dostupnost.

Koza:

Jedna z nejcenějších kůží. Velmi tenká, velmi jemná a zároveň pevná. Asi nejlepší co se týče rovnoměrnosti síly řemene. Ovšem obtížně se zpracovává, protože je velmi tenká, hrozí nebezpečí perforace při mokrém i suchém škrábání.

Jak to bylo u indiánů?

Indiáni měli v předrezervačních dobách tu výhodu, že si mohli kůže vybírat. Zpracování kůží byla jedna z hlavních povinností žen po celé generace, a jistě měly dostatek zkušeností, které kůže je vhodné činit, na jaký projekt je použít a kterým se naopak vyhnout.

Pokud si mohli indiáni vybrat, zabíjeli spíše mladší kusy, které mají i vhodnější kůži k činění a také měkkčí a chutnější maso. V případě hromadného lovu, jako byly například bizoní skoky, nebo ohrady na vidlorohy atp. jistě brali na činění pouze kůže z mladších kusů. Takové kůže se mohem snáze činí a jsou tenčí.

Co se bizonů týče, na činění plášťů se používaly pouze kůže z mladých krav. Činit kůže z býků by vyžadovalo neúměrné množství energie a poměr námaha/přínos by byl velmi nepříznivý.

Další výhodou bylo stahování. Indiánky nebo indiáni si zvířata stahovali sami. Většinou této práci věnovali patřičnou pozornost. Zářezy na masové straně kůže se na indiánských originálních výrobcích z 19.století prakticky nevidí.

Jistou výhodou byla i čerstvost kůže, která se činí a zpracovává nejlépe. Pokud musí kůže schnout a znovu se namáčet, nikdy již nezíská takovou vláčnost, jako čerstvá.

Praní a vyrovnávání kůže

Jedná se o závěrečnou fázi celého procesu činění mozkem. Většina braintannerů tuto fázi vynechává, nebo vůbec neví, že by ji měli absolvovat. Je to ale zásadní chyba. Po absolvování procedury praní a vyrovnávání dostaneme mnohem kvalitnější produkt, se kterým se pak lépe pracuje.

Cílem těchto procedur je zejména:

Odstranění silného kouřového aroma z vyuzené kůže

Po vyčinění a vyuzení je kůže silně cítit kouřovým aroma. Toto sice samo časem vyčichne, ale to může trvat měsíce i roky. Po vyprání ve vodě se většina aroma ztratí, i když nějaké zbytkové většinou ještě zůstane. Je to ale zlomek původního aroma.

Sjednocení a zesvětlení barvy kůže

Většina kůží nemá po vyuzení zcela rovnoměrnou barvu. Některá místa mohou být světlejší, jiná tmavší. Vypráním kůže se barva sjednotí. Po vyprání kůže také zesvětlá, což jí přidá na přirozenějším vzhledu. Obecně platí, že kůže zesvětlá tím více, čím více bude vystavena přímému slunečnímu svitu (slunce má silné bělící účinky). Opakovaným praním a vystavováním kůže slunci může dojít až k jejímu vybělení, aniž by se ztratila funkce kouře. Pokud člověk vyrábí produkt, na který potřebuje více kůží se stejnou barvou (například halenu), je vhodné vyprat tyto kůže dohromady v jedné nádobě. Jejich barva se pak navzájem sjednotí.

Očištění případných nečistot vzniklých při uzení (zejména saze)

Během procesu uzení může dojít k uvolnění sazí nebo nečistot (například při uzení nad kamny) které se mohou usadit na kůži a znehodnotit ji. Voda tyto saze většinou dobře odstraní.

Vyrovnání plochy kůže do roviny (odstranění nerovností a vln)

Prakticky všechny kůže po procesu valchování se vyznačují celou řadou vln, či "pupků". Jde o to, že když se položí kůže na plochou zem, nebude ležet rovně jako prkno, ale bude vypadat jako zvlněná krajina s vystupujícími pahorky a kopci. Toto vlnobití je zbůsobeno vytahovaním kůže přes provaz či ostrou hranu. Taková kůže je na většinu účelů špatně použitelná. Vypnutím kůže do rámu dojde k jejímu vyrovnání do naprosté roviny.

Roztažení a ztenčení kůže

Kůže vytažená v rámu bude větší, tenčí a bude se méně roztahovat.

Postup:

Je více než jednoduchý. Napustíme kbelík plný teplé, čisté vody a ponoříme do ni kůži. Drhneme ji jako bychom ji ve kbelíku prali. Za chvíli se začne voda barvit do hněda. To se z kůže vyplavuje dehet a špína. Pokračujeme nějakou chvíli, až je voda hodně tmavá. Pak vyměníme vodu a pokračujeme v praní kůže. Voda se začne opět barvit dohněda, ale méně než dříve. Takto pokračujeme s výměnou vody, až bude mít voda jenom mírné nebo žádné zabarvení. To znamená, že jsme vymyli všechcen přebytečný dehet a špínu. Alternativně se na praní kůže dá použít i jádrové mýdlo. Proces mytí se tak urychlí a výsledná barva kůže bude ještě světlejší.

Pak vypneme kůži do rámu běžným způsobem. Dírky stačí dělat daleko od sebe, cca 15-20cm. Vyšněrování nemusí být precizní. Pak se kůže vypne, jak to jenom půjde. Dále již stačí nechat kůži přirozeně uschnout.

 

Většina kůží po uschnutí ztvrdne, někdy více, někdy méně. Kůži odvážeme z rámu a mírně ji zvalchujeme na provaze. Stačí párkrát přetáhnout sem a tam. Kůže rychle povolí a vrátí se do původní měkkosti, ale původní pupky a vlny se již znovu nevytvoří. Kůže by měla být zcela čistá, světlá, měkká a naprosto rovná, bez jakýchkoliv vln a boulí.

Kouřové aroma by mělo být slabé nebo žádné. Případné zbytkové kouřové aroma časem vyčichne samo.

Dobové indiánské stahování zvěře

V bizoních dobách stahovali indiáni kůže ze zvířat jinak, než jak je to dnes běžné mezi bílými myslivci, lovci, či řezníky v Evropě a USA.

Rozdíl se projeví především ve výsledném tvaru stažené kůže. Z tohoto hlediska je indiánský způsob lepší a kvalitnější, protože produkuje vhodnější, kompaktnější tvar, víceméně hranatý, čtvercový, nebo obdélníkový nebo lichobězníkový.

"Bělošský" způsob stahování produkuje tvar s více výstupky a prohlubněmi. Rozdíl je patrný zejmnéna u bočních hran kůže.

 

Bělošský způsob stahování je jednoduchý a intuitivní a víceméně se sám nabízí. Kdyby člověk stahoval kůži poprvé v žívotě, dělal by to pravděpodobně tak, jak to dělá většina myslivců, či řezníků. Tedy oddělí nohy u kloubů a hlavu a pak povede řez prostředkem břicha.

Potud se tento způsob od indiánského neliší. Rozdíl spočívá ve stahování oblasti nohou. Zatímco bělošský způsob vede řez u předních i zadních nohou po vnitřní straně nohy, indiáni vedli řez u předních nohou vepředu a u zadních nohou vzadu.

Nejlépe je vedení řezů vidět z přiloženho obrázku, stejně jako výsledný tvar kůže.

 

Rozdíl je patrný zejména na boční linii kůže a v oblasti předních nohou. Zatímco u indiánského způsobu jsou boční linie téměř rovné a přední nohy směřují spíše dopředu, u bělošského jsou boční linie vlnité s výraznými prohlubněmi za předními běhy a s předníma nohama směřujícími spíše do stran.

 

U indiánského způsobu vzniká klín mezi předníma nohama a zadní částí krku. V případě, že šlo o bizoní, losí či jelení kůži určenou na plášť, byl tento klín sešit šlachou, jinými slovy byly přední běhy přišity ke krku, čímž dojde k ještě větší kompaktizaci kůže (pláště).

Prakticky všechny dobové pláňové pláště mají naprosto patrné tyto švy.

 

Dobový indiánský způsob stahování, který se zdá být rozšířeným a zcela samozřejmým minimálně na celé oblastí Plání, je sofistikovaný a byl vyvinut s důrazem na praktičnost i estetiku, zejména u bizoních plášťů, které tvořily základ oblečení indiánů plání.

Indiánský způsob stahování vyžaduje více zkušeností, praxe, cviku i přemýšlení, než dnes běžný způsob bělošský. Ten je jednodušší a asi i rychlejší, navíc dnes nejsou bizoní pláště ani nezbytným kusem oblečení, ani uměleckým dílem, takže jejich dokonalý tvar dnes nikdo nevyžaduje.

 

 

III.    

 

Původ ozdob z ursoních ostnů

Zdobení ursoními ostny bylo v předrezervačních dobách rozšířené ve valné části severoamerického kontinentu. Před kontaktem s bělochy, kteří indiánům představili skleněné korálky, bylo zdobení ursoními ostny jednou z hlavních dekorativních uměleckých technik. Poté, co získali indiáni korálky se sice míra ostnování snížila, nicméně ostny se zdobilo stále a toto umění přetrvalo mezi indiány dodnes.

Technice zdobení ursoními ostny se říká ostnování, někdy také quillování (čti kvilování), z anglilckého quill, což znamená osten. Anglicky se technice ostnování říká quillwork, nebo quillworking.

Mezi hlavní zdobné techniky patřilo omotávání (proužků surové kůže, březové kůry nebo jelenice), vyšívání na kůži, březovou kůru, splétání ostnů nebo jejich vypltétání do osnovy.

Historie

Zdobení ursoními ostny je prastará, výhradně indiánská technika. Nejstarší dochovaná ostnová práce pochází ze 6.století n.l. Ostnování je však pravděpodobně ještě starší. Mezi nejstarší techniku zřejmě patří omotávání proužků březové kůry. Našívání ostnů na kůži je zřejmě novější technika, jelikož vyžaduje velmi tenké jehly, které společně se šlachovým vláknem přichytávají ostny ke kůži. Takové jehly však mohli získat indiáni až obchodem od bělochů.

 

Původ

Ostnování vzniklo pravděpodobně v oblastech, kde žije urson kanadský, zvíře, jehož ostny se k ostnování používají, tedy v oblastech jehličnatých a smíšených lesů Severní Ameriky. Postupně se rozšířilo i na ostatní místa severoamerického kontinentu, jelikož se s ostny čile obchodovalo.

Samotní indiáni vysvětlují původ ostnování prostřednictvím barvitých legend, jak je u indiánů běžné. Indiáni věří, že všechny věci jsou jim sdělovány prostřednictvím snů a vizí. Každý kmen má vždy vlastní takové legendy.

Tak například Lakotové věří, že je ostnovat naučila Dvojitá žena, mystická bytost, která se jedné ženě zjevila ve snu a ukázala jí, jak s ostny pracovat a jak vytvářet dekorativní vzory. Poučená žena pak naučila ostnovat i svoje soukmenovkyně. Obecně Lakotové věří, že ty ženy, kterým se zdá o Dvojité ženě budou velmi zručné a požehnané ve vyšívání ostny.

 

Posvátnost ostnových prací

Většina kmenů považuje práci s ostny, stejně jako ostnové výšivky i vzory za posvátné, za dar bytostí z duchovního světa, nabité mystickou silou a požehnáním. Proto k ní přistupuje s velkým respektem.

Řemeslné spolky

U některých, zejména algonkinských kmenů, například u Šajenů, existovaly speciální spolky či cechy, které sdružovaly ženy, které směly ostnovat. Šajenským ženám, které nebyly členkami posvátného vyšívacího spolku, nebylo vůbec dovoleno ostny používat. Spolek měl stanovenou hierarchii, odstupňovanou podle dosažené zručnosti a množství odvedené práce. Na nejvyšší úrovni byly starší ženy s největšími zkušenostmi. Tyto ženy se staraly o řemeslnou kvalitu práce a o kompaktnost vzorů. Vzory byly získávány od Vyšších sil a měly posvátný charakter. Ženy na nejnižší úrovni mohly ostny zdobit pouze určité jednodušší předměty, například mokasíny. Na vyšších úrovních bylo možné zdobit například nosítka na děti. Nejzkušenější ženy směly zdobit takové rozsáhlé projekty, jako byly třeba bizoní pláště.

 

Urson kanadský

Zvíře, ze kterého ostny výhradně pocházejí je urson kanadský, severoamerický hlodavec. Dorůstá velikosti cca 85 cm a váží kolem 20kg. Jeho tělo je celé pokryté bílímy dutými trubicovitými ostny s černou nebo hnědou špičkou. Ostny jsou dlouhé cca 1-10cm a široké jsou od cca 1 až po 5 mm. Kromě ostnů je tělo pokryté i dlouhými chlupy. Jedno zvíře může mít až 30.000 ostnů.

   

Končetiny ursona jsou opatřeny mohutnými drápy, jež společně s dlouhými silnými palci umožňují šplhání po stromech. Na jaře se tito živočichové živí pupeny a květy, později výhonky, listím a nejrůznějšími plody. V zimě požírají jehličí a oloupávají kůru ze stromů. Jediný urzon dovede za týden zničit celý strom.

Urzoni žijí převážně v jehličnatých, méně častěji ve smíšených a listnatých lesích od Aljašky po severní Mexiko. V minulosti se v letním období vyskytovali i na severu a západě Velkých plání. Zajímavé je, že na území některých kmenů, které použvaly ostny ke zdobení ve velké míře, ursoní vůbec nežili. Tyto kmeny si ostny opatřovaly obchodem od kmenů, na jejichž území jsou ursoni hojní. Prodávaly se celé, stažené kůže s desetitisíci ostnů na každé.

 

Ostny slouží ursonovi jako obrana před predátory. Ostny mají na ostré špičce zpětné háčky a proto se snadno zabodnou do kůže útočníka a pak jdou vyndat jen ztěží. Čím víc se jich zvíře snaží zbavit, tím pronikají hlouběji. To může způsobit těžké hnisavé záněty, jež někdy vedou až k úhynu. Většina šelem, jako jsou rysové či vlci, si je vědoma tohoto nebezpečí a proto se uroznovi raději vyhnou. Pouze rosomák a zejména velká americká kuna rybářská dokáže urzona obratně zakousnout a sežrat, aniž by ji jeho ostny dokázaly zastavit.

Urson versus dikobraz

V žádném případě nelze ursona zaměňovat za dikobraza, který v Severní Americe vůbec nežije. Většina české literatury minulých dob sveřepě informuje o zdobení "dikobrazími" ostny, což je naprostý nesmysl. Jde o chybný laický překlad anglického slova "porcupine", který obecně může znamenat i dikobraza, ale v souvislosti s ostnováním a severoamerickými indiány jde vždy a pouze o ursona kanadského.

Zpracování ostnů

Práce s ostny, stejně jako všechno ostatní dekorativní techniky byly výhradně prací žen. Ostny se nejprve vytrhaly z kůže a pak se roztřídily podle velikosti, jelikož různé techniky vyžadují různě silné ostny.

 

K uchovávání ursoních ostnů sloužily indiánkám na pláních speciálně upravené močové měchýře.

 

Poté se ostny barvily. K tomu se používalo původně přírodních barviv zejména rostlinného původu, například kořenů, slupek a podobně. Na pláních se po roce 1850 začala používat i komerční barviva bělochů a ještě později dokonce i anilinové barvy. Mezi nejstarší barvy na pláních patřila světle žlutá, světle modrá, oranžová a hnědočerná. Později se vyskytla i červená. Zelená nebo fialová barva se na pláních téměř nepoužívala. Ostny se barvily v nádobách s horkou, ale ne vařící vodou a s barvící esencí.

 

Práce s ostny

Práce s ostny je velmi náročná a ke každé technice je potřeba obrovský dávka zručnosti, trpělivosti a tréninku. Před zpracováním je třeba ostny změkčit a zploštět. Indiánky si strkaly ostny do úst. Enzymy ve slinách ostny dokonale změkčí během několika minut. Indiánka vždy zpracovávala konkrétní osten, zatímco další dva tři měla v ústech na změkčení. Po změkčení je osten vláčný a zcela měkký. Indiánka ostnu uřízla špičku, nebo i opačný konec a osten zplacatěla. K tomuto účelu některé ženy používaly zplošťovač ostnů, speciální nástroj vyrobený ze dřeva nebo z kosti. Jiné ženy placatěly ostny mezi zubama. Placatý osten je stále vlhký a vláčný a lze s ním dále pracovat, omotávat jej nebo našívat. Po zpracování osten zase ztuhne, ale zůstane zploštělý.

Ostnové techniky

Existuje celkem několik desítek různých ostnových dekorativných technik. Každá technika vždy souvisí s konkrétními vzory a je pak spojena s určitým kmenem nebo spíše kulturní oblastí. Tedy podle techiky a použitého vzoru lze určit přibližnou dobu a oblast vzniku.

Konkrétními technikami se pak bude zabývat samostatný článek.

Řadový steh (Líný steh)

Řadový steh je jednou ze základních vyšívacích technik indiánů plání. Většina korálkových prací kmenů centrálních a jižních plání je vyvedena právě řadovým stehem. Jako hlavní vyšívací techniku jej používli zejména Súové, Šajeni, Arapahové, Kajovové, Komančové, Apači, Jutažci, Omahové, Pónyové a mnoho dalších kmenů. Využívaly jej i kmeny severních plání (Vrány, Černonožci, Assiniboinové, Kríové, Gros Venters, Atsinové, ..), horské kmeny (Ploché hlavy, Šošoni, ..) a kmeny Plateau (Propíchnuté nosy, Jakimové, Wišramové, Walla Walla, Kajusové, ...), ovšem spíše jako steh doplňkový.

NÁZEV

Řadový steh je široké veřejnosti znám spíše pod populárnějším názvem "líný steh" nebo také "steh líné ženy"(anglicky LAZY STITCH). Vymyslel jej etnolog William Orchard, který tuto techniku popsal jako první. V praxi ale zřejmě vyšívat nezkoušel, protože by pak těžko tento steh nazval "líným". Ve skutečnosti je to spousta práce a o lenošení nemůže být ani řeč. Vždyť vyšít například dětská nosítka, nebo sedlo k šatům trvalo vyšívačce často celé měsíce.

Volání po "politické a technické korektnosti" se promítlo i do oblasti indiánských vyšívacích technik a stále více se prosazují tendence označit steh jako "řadový". Jeho podstatu to vystihuje mnohem lépe, než "líný". Proto se budeme držet korektnějšího označení "řadový steh" (anglicky LANE STITCH). Nicméně pokud bude někde řeč o líném stehu, tak budeme vědět, že je to to samé.

   

PROVEDENÍ

Řadový steh spočívá ve vytváření řad korálků, silných cca 8-15mm, nejčastěji kolem deseti milimetrů. Řady mohou ležet samostatně, nebo více řad těsně vedle sebe. Tím vznikne souvisle vyšítá plocha.

K vytvoření řady budete potřebovat kůži na podklad, vyšívací vlákno, vyšívací jehlu, šídlo, korálky, tužku a pravítko. (Podrobnější rozbor materiálů je níže).

Příprava:

Podklad (kůže) musí být zcela rovný, bez jakýchkoliv vln a nerovností. Na kůži narýsujte pomocí pravítka dvě rovnoběžné linky, vzdálené 1 cm.

Zapošití vlákna:

Navlečte vlákno do jehly (měly by projít dírkou v korálcích) a zapošijte nit do kůže, těsně u jedné z linek. Na ní se bude začínat. Je možné udělat několik stehů do kůže tak, aby se vlákno po zatáhnutí nevyvékalo. Alternativní možností je udělat na vláknu uzlík a vypíchnout jehlu přesně na jedné z linek. Uzlík by měl být na spodní straně kůže.

Nyní navlečete pomocí jehly na vlákno korálky. Zhruba tolik, aby stačily na šířku řady, ve vašem případě 1 cm. U seed beads to odpovídá cca 7-10 korálkům. Korálky přiložte k podkladu napříč řady tvořené linkami (kolmo k nim). Poslední korálka by měla přesně sahat k lince na opačné straně.

Pokud tomu tak není, musíte korálky přidat, nebo odebrat, případně vyměnit, abyste dostali přesně šířku řady. Poté zapíchněte jehlu do druhé řady, přesně naproti místu, ze kterého vlákno vychází. Takto přichytnete první řadu korálek. Ta by měla ležet kolmo k namalovaným ryskám. Tím jste vytvořili první steh, stavební kámen řadového stehu.

Jehlu vypíchnete z kůže na stejné lince, jak jsem jí naposledy vpíchnuli, ovšem vedle, přesně o šířku korálky. U seed beads je to cca 2mm, u pony beads cca 3-4mm. Tuto vzálenost se musíte naučit odhadnout. Po nějakém čase praxe se to dá zvládnout dosti přesně. Opět navlečete potřebné množství korálků, aby přesně vyšly na šířku řady a vpíchnete na opačné straně. Poté opět vypíchnete na stejné straně jen o kousek vedle, navlečete další várku korálků, vpíchnete naproti a takto pokračujete dál a dál. Vzniká jedna řada řadového stehu.

Prohlédněte si pořádně obrázky, ty jsou, myslím, samovysvětlující. Není na tom nic složitého.

Pokud dojde vyšívací vlákno, jednoduše jej zapošijte několika práznými stehy do kůže, abyste měli jistotu, že nepovolí. Následně nachystejte další vlákno, zapošijte a začneme tam, kde jste skončili.

Řada líného stehu může stát samostatně, nebo může být součástí větší plochy. V takovém případě se další řada vyšije těsně u předchozí, tak, že se krajní korálky jednotlivých řad dotýkají.

   

Diskuse:

- Exitují celkem dva způsoby, jak přišívat korálky ke kůži

1) Prošívat kůži skrz 
2) Šít pod povrchem 

Indiánky většinou prošívaly kůži jen pod povrchem, protože je pak práce rychlejší a není nutné otáčet podklad. Navíc na rubové straně nejsou vidět stehy a nemohou se tak prodřít. To ovšem vyžaduje mozkem činěnou kůži, která podpovrchové stehy udrží. Obyčejná jelenice je neudrží a je nutné vyšívat skrz. Vyšívat pod povrchem je těžší a začátečníkům to nedoporučuji.

- řady vyšité řadovým stehem nemusí být jen rovné, mohou se stáčet (například u mokasínů)

- mohou se také zužovat nebo rozšiřovat 

- většinou je nutné si dírky do kůže předpichovat šídlem, někdy stačí silnější jehla v dřevěné rukojeti

- není nutné mít v každém stehu stejný počet korálků, rozhodující je vždy šířka stehu.

- barevné vzory se tvoří tak, že do různých stehů zapojíte korálky různých barev. Dokonce je možné dát (a některé jemnější vzory to vyžadují) různé barvy korálků do jednoho stehu. 

- každý vzor je třeba si předem rozkreslit na papír, nejlépe v měřítku 1:1, rozmyslet si důkladně vzor, až poté začít s výšivkou. Výborně pomáhá milimetrový papír

- výšivky pásů na legíny nebo válečné haleny se vyšívaly na samostatné pásy, které se pak celé našívaly na oblečení, je to tak mnohem praktičtější

   

NEJČASTĚJŠÍ CHYBY

1) Příliš mnoho korálků - obloučky

Nejčastější chyba začátečníků je způsobená příliš mnoha korálky ve stehu. Vznikají tak obloučky. Výšivka pak vypadá plasticky, jako vlnobití. Není to ani hezké, ani dobové. Vyvarujte se této chyby. korálky musí ležet na podkladu v naprosté rovině. Výšivka musí být plochá jako prkno.

2) Stehy příliš blízko

Druhá nejčastější chyba po obloučcích. Vyšívač se snaží, aby nebyla mezi stehy mezera a natlačí je příliš blízko sebe. Sousední stehy zapadnou do sebe a vytvoří se efekt zubaté pily. Je to ošklivé a na starých indiánských výšivkách se to neobjevuje.

3) Nestejná šířka korálků

Je způsobena nepečlivým výběrem korálků. Řada korálků tvořící jeden steh musí být široká přesně od linky k lince, na šířku řady. Ani více, ani méně. Hrany jednotlivých stehů by měly zařezávat, tvořit přímku, ne zubatou pilu. Pokud jsou korálky různě široké, lze šířku stehu doladit výměnou tenkého korálku za silný a podobně.

4) Snaha o stejný počet korálků

Někteří začátečníci počítají korálky ve stehu a snaží se mít v každém stehu stejně korálků. Například 8 apod. Je třeba ale uvážit, že tloušťka některých korálků může kolísat. Počet korálků ve stehu není podstatný, podstatná je šíře stehu. Mohou tak být sousední stehy s různým počtem korálků, např. 8 a 9 a je to v pořádku.

5) Stehy příliš daleko

Tahle chyba není příliš častá, sem tam se ale objeví. Mezi korálky sousedních stehů by neměla být mezera. Měly by se dotýkat, ale jen lehce.

 

VLÁKNO

V naprosté většině případů používaly indiánky zvířecí šlachu, z jelena, jelence nebo z bizona. Důvodem nebyl nedostatek nití (ty byly dostupné od obchodníků prakticky po celé 19.století), ani ekologická ideologie, jak by si mnozí mohli myslet (samotné korálky jsou průmyslový produkt), ale pevnost, trvanlivost a kvalita výšivky. Pokud se vyrobí dostatečně silné vlákno ze šlachy, je téměř nezničitelné a perfektně drží korálky na místě. Šlachou se vyšívá vlhkou a vláčnou, po uschnutí šlacha ztuhne, stáhne se a našponuje, jakoby "zdrátovatí". Navíc se "zakousne" do mozkem činěné kůže a neprokluzuje, nevytahuje se, ideálně drží. Když se náhodou někde přetrhne, tak se nepáře dál, protože stále drží tvar, narozdíl od nitě, která je stále volná a vláčná. Nit klouže skrz kůži, má tendenci se opotřebovávat, trhat a párat. Výšivka vyvedená nití je volnější, korálky se při doteku "vlní". Naopak šlacha korálky drží, jako by byly připevněné drátkem.

Nevýhodou vyšívání šlachou je oproti niti horší dostupnost, mnohem vyšší cena a je s ní těžší a delší práce. Zatímco ze špulky je možné odmotat libovolnou délku nitě, u šlachy je vyšívač (ka) omezen (a) délkou šlachy. Nejdelší bizoní šlacha ze hřbetu však může dosahovat délky až 1m, což je dostatečné. Nicméně je nutné šlachu roztlouci, vytvářet vlákna, naučet se s ní pracovat.

Určitou alternativou je umělá šlacha. Je to umělý produkt na bázi silonu, který imituje vlastnosti pravé šlachy. Prodává se ve špulkách nebo na metry a většinou se dá dělit na tenčí prameny (často 4 nebo 5), takže je možné zvolit sílu vlákna. Umělá šlacha je velmi pevná, má voskovou strukturu a práce s ní je velmi příjemná. Pevnost výšivky se blíží pevnosti pravé šlachy.

Použití umělé šlachy doporučuji všem začátečníkům a mírně pokročilým. Je s ní snadná práce a pevnost výšivky je vynikající. Naopak naprosto nedoporučuji nit, protože špatně drží, má tendenci se při vyšívání "cuckat" a napřináší žádné výhody, kromě zanedbatelné ceny.

Pokročilí a všichni, co mají ambice jít více do hloubky, mohou zkusit pravou šlachu. Z počátku je vhodné začít například hovězí, která je nejdostupnější a naučit se s ní pracovat, dělit vyšívací vlákna, stáčet je a zkoušet jimi vyšívat. Jakmile je šlacha zvládnuta, je možné přejít na jelení, nebo i bizoní, pokud na to má člověk ambice a peníze.

PODKLAD

Většina předrezervačních indiánských výšivek je vyvedena na bizoní kůži. To je proto, že bizoní kůže je ideální podklad a bylo jí všude dostatek. Často se používala kůže z plášťů vysloužilých týpí, když byla ještě použitelná. V bizoních dobách musely kožená týpí čelit celoročním rozmarům počasí, vydržet úmorná horka i tuhé zimy. Není divu, že se po několika sezónách začaly rozpadat, hlavně ve švech. Proto bylo potřeba vydělat kůže nové, niceméně staré se nevyhodily, často se recyklovaly na šaty, tašky nebo právě na podklad na výšivky.

Mozkem činěná bizoní kůže je ideální, protože drží tvar, je pevná, nevytahuje se a příjemně se do ní vyšívá. Navíc je 100% autentická. Pro obyčejné indian hobbysty je taková kůže prakticky nedostupná, a tak ji využijí jenom experti, co to myslí s indian hobby velmi vážně. Ti dokáží sehnat a zaplatit opravdu cokoliv.

Bizoní kůže se dá velmi dobře nahradit mozkem činěnou kůží z vysoké zvěře, například z jelena, daňka, apod. Důležité je, aby nebyla zcela měkká a nevytahovala se, aby měla částečnou tuhost. Ta zajistí, že se podklad výšivky nebude pohybovat, že nebude "plavat". Na měkkou kůže se vyšívá velmi špatně.

Začátečníci se smíří s komerční průmyslovou českou jelenici. Sice moc nedrží tvar, ale vyšívat se do ní dá.

Vyšívání skrz - pod povrchem

Většina indiánských výšivek není prošívaných skrz kůži, ale prochází jenom pod povrchem. Důvod je ten, že indiánky nemusely při práci kůži obracet. Ušetřilo se tak spoustu času a výšivka přibývala rychleji. Některé dobové výšivky jsou také prošívané skrz, je jich ale menšina.

POZOR: Šití pod povrchem je možné aplikovat jenom u mozkem činěných kůží. U běžných, průmyslově činěných jelenic je to problém. Průmyslové činění narušuje celistvost kožních vláken, které pak větišnou neudrží podpovrchové stehy. Pozor na to, pokud nemáte mozkovou kůži, musíte vyšívat skrz. U kvalitní, silné mozkem činěné kůže je možné vyšívat jak pod povrchem, tak i skrz. Vyšívání pod povrchem je rychlejší, ale náročnější na přesnost a pečlivost.

 

KORÁLKY

Řadovým stehem lze vyšívat jak korálkami SEED (seed beads, velikost 11/0 až 13/0), tak i PONY (pony beads, velikost 6/0 až 8/0). Zkušenost hobbystů se pozná zejména při výběru korálků. Ten nejrychleji oddělí amatéry od zkušených matadorů. Začátečníci většinou nedokáží rozlišt staré korálky od moderních, nebo jen velmi málo. Ti pokročilejší a zkušenější se již snaží angažovat dobově vypadající korálky, s větším či menším úspěchem. Schopnost poznat staré korálky se nedá nabiflovat z tabulek, je to dlouhá cesta, která vede přes studium indiánských předrezeračních reálií. Zejména z knih, katalogů, z internetu nebo ideálně přímo v muzeích a soukromých sbírkách. Tam je třeba nasávat atmosféru, krásu a harmonii starých originálů. Jinak to nejde.

   

VZORY

Podstatnou otázkou při korálkování je výběr vzoru. Existují různé názory, někteří schvalují jen přesné kopie originálů, jiní zase kopírování zcela zavrhují. Jak se v tom vyznat?

Především je nutné si ujasnit, jaký předmět vyrábím (vyšívám) a co od něj očekávám. Chci si vyšít pás na deku, nebo pouzdro na pušku? Jde mi o dobovou autenticitu, nebo ne? Odpovědi na tyto otázky jsou zcela zásadní, protože se dotýkají toho základního v každém člověku.

Ti povrchnější si většinou chtějí vyrobit něco hezkého v "indiánském stylu" a nezáleží jim na nějakém období, kmeni nebo dobové autenticitě. Většinou proto, že tyto parametry nechtějí studovat, nerozumějí jim, nebo vůbec netuší, že jsou rozdíly v designu jednotlivých kmenů a tlup.

Opravdovější se snaží jít do hloubky a vytvořit něco skutečně hodnotného a krásného. Studují staré indiánské reálie, aby pochopili rozdíly mezi designem různých kmenů a kulturních stylů a období.

Indiánské vzory nevznikaly chaoticky a náhodně, na základě nějakých momentálních hnutí mysli, jak se mnozí domnívají, ale byly vždy součástí stylu tlupy nebo kmene. Ten byl zase součástí stylu té které kulturní oblasti. Kmenový či oblastní styl respektoval proporce výrobku, materiály a v neposlední řadě i vzory. Ve většině kmenů starší vyšívačky radily těm mladším, vedly je a učily, jaké vyšívat vzory a jakým způsobem, aby byla zachována kmenová tradice. U některých algonkinských kmenů, jako například u Šajenů existovaly společnosti vyšívaček, jakési řemeslné cechy, které dohlížely nad kompakností a stylovou čistotu vzorů. Například bylo určeno, které barvy se smí kombinovat se kterými a podobně. Ženy, které nebyly členky vyšívacího spolku vůbec nesměly žádné vlastní výšivky vyrábět. Díky tomuto přístupu můžeme dnes více, či méně identifikovat předrezervační předměty, od kterého pocházejí kmene nebo oblasti a ze kterého období.

Zde se nabízí otázka, zda kopírovat dobové vzory přesně, nebo ne. Existují odpůrci i příznivci obou možností. Osobně nestojím na žádné straně, vždy zálaží na konkrétním případu.

Ideálním případem je člověk, který již dobře zná styl toho kterého kmene a je schopen navrhnout vlastní design, vlastní vzor tak, aby přesně zapadal do kmenového stylu. Například si chce vyrobit lakotskou tašku do týpí z období kolem roku 1870 a nastudoval několik desítek originálních tašek a přesně ví, jaké se používaly barvy, vzory, proporce a další parametry. Pokud si troufne, může vytvořit vlastní design tašky tak, aby ideálně zapadal mezi ostatní. Někdy stačí jen prohodit barvy a nějaké drobnosti a vlastní vzor je na světě. Jindy lze navrhout vlastní design od základu, to je ale již pro hodně zkušené.

Ne každý však má schopnosti studia rozsáhlého množství materiálů, nebo si prostě na vlastní vzor netroufá. Tehdy je možné sáhnout po originálním výrobku či vzoru a ten do puntíku napodobit (Samozřejmě mám na mysli obyčejné výšivky, ne magické malby pocházejících z vizí, například ze štítů medicinových vaků, a podobně.) Není na tom nic špatného, jak někteří tvrdí. Nesnese se na vás hněv indiánky, která původní vzor vymyslela a vyšila, ani vás nebude chodit po nocích strašit, ani na vás Velký duch za to nesešle zákeřnou nemoc. Jediné, co při kopírování riskujete je možnost, že se na táboření potkáte s někým, kdo bude mít například úplně stejné legíny jako vy, vyrobené podle stejné předlohy. V Čechách je taková pravděpodobnost malá, nicméně v Německu, kde jsou tisíce indianhobbystů není výjimkou potkat třeba čtyři lidi s tou samou košilí.

   

DOPORUČENÁ LITERATURA

Native American Beadwork,George Barth

 

IIII. Rozdělávání ohně křesáním

Návod na rozdělávání ohně křesáním.

Původně rozdělávali indiáni oheň pomocí tření dřev. Po setkání s bílými obchodníky si však postupně opatřovali ocílky, s jejichž pomocí se oheň rozdělával snáze.

 

Co budete potřebovat

Na rozdělání ohně křesáním budete potřebovat čtyři věci (případně pět, pokud počítáte i váček). Ocílku, křesací kámen, přepálenou látku a troud. Své křesací potřeby byste měli mít v naprostém pořádku, protože na nich může záviset fakt, jestli rozděláte oheň nebo ne. Pokud budete tábořit společně s ostatními táborníky, mohou vám v případě nouze půjčit svoje křesadla kamarádi, ale raději na to nespoléhejte. Podle dobových zdrojů přikládali bílí lovci potřebám na rozdělávání ohně křesáním stejný význam, jako pušce nebo noži, jelikož na schopnosti rozdělání ohně ve volné přírodě mohl záviset jejich život.

Ocílka

Základní věc, kterou při křesání budete potřebovat je ocílka. Je to vlastně kousek vysoce uhlíkatého železa vytvarovaného nejčastěji do tvaru písmene C, aby jej bylo možné navléci na prsty jedné ruky. Ocílky vyráběli dříve kováři, dnes to dělají spíše amatérští nadšenci do oživené historie překováváním starých pilníků. Ocílku můžete sehnat na tábořeních oživené historie traperů nebo indiánů, nebo na jiných setkáních těchto nadšenců. Cena ocílky se pohybuje většinou do 200,- Kč.

 

Křesací kámen

Na křesání se ponejvíce používal pazourek, který dělá velice bohaté jiskry, můžete však použít i různé odrůdy křemene. Nejčastěji se používá rohovec. Křesací kameny můžete sehnat v přírodě, někde se jich nacházejí skutečně spousty. Pokud vlastníte křesadlovou pušku, jistě máte nějaký zdroj pazourků. Pokud ne, poptejte se kamarádů, sdílejících vaše zájmy, určitě vám poradí, kde se dají pazourky nebo křemeny sehnat. Důležité je, aby měl kámen co nejvíce ostrých hran. Čím ostřejší, tím lepší. Pokud tomu tak není, udeřte do pazourku kamenem nebo palicí. Měl by se rozpadnout na menší kousky, které by již hrany měly mít.

 

Práchno

Nekritičtější částí celého vybavení je bezesporu kvalitní práchno. Slouží k zachycení a udržení jiskry. Práchno je vlastně přepálená a zuhelnatělá bavlněná látka, většinou kaliko. Použití jiné, než 100% bavlněné látky nefunguje, nejen proto, že je to nedobové, ale především díky faktu, že pokud by přepalovaná látka obsahovala byť i stopy umělých příměsí, shoří vám na prach a nikdy nevytvoří vhodné práchno. Pokud nemáte kaliko, můžete použít staré rifle, nebo flanelovou košili, která již dosloužila, případně bavlněný kapesník. Látku rozstříhejte na kousky asi 15x15 cm. Nyní je budete muset přepálit tak, aby vzniklo práchno. Jestliže přepálíte látku příliš, rozpadne se vám na prach, v případě, že ji přepálíte málo, nebude vám chytat jiskru.

Sežeňte si středně velkou plechovku s těsně dolíhajícím víčkem. Do středu víčka i do středu dna udělejte asi dvoumilimetrové dírky. Potom kolem plechovky omotejte drát a konec nechte asi metr volný, abyste mohli plechovku pokládat mezi žhávé uhlíky a opět ji vytahovat ven, až v ní budete přepalovat látku. Dejte do plechovky vždy jeden kousek látky a plechovku uzavřete. Rozdělejte oheň, nejlépe z tvrdého dřeva a nechte jej dohořet, až zbudou jenom žhavé uhlíky. Na ně položte plechovku s látkou tak, abyste jí mohli pohybovat. Zhruba každou minutu nebo dvě změňte polohu plechovky. Během procesu přepalování látky byste si měli všimnout kouře a nespálených plynů proudících z obou děr. Čas od času se tyto plyny vznítí a vytvoří tak malý ohnivý plamínek. Jakmile se kouř z dírek zmenší na občasné blafnutí, vždy, když změníte polohu plechovky, vyjměte ji z ohně, zacpěte dírky nějakými klacíky a nechte ji vychladnout. Pokud byste nezacpali dírky, nebo kdybyste vytáhli plechovku z ohně příliš brzy, látka by shořela na prach. Po vychladnutí bude potřeba prohlédnout látku. V ideálním případě by měla být zcela černá a měla by jít lehce trhat na kusy. Jestliže je hnědá, nebo je vidět původní potisk látky a nejde lehce trhat, budete ji muset opět strčit v plechovce do ohně. Jestliže se vám mezi prsty rozpadá na prach, je zase přepálená moc. Nicméně hlavním kritériem je, zda práchno chytne a udrží jiskru. V ideálním případě by mělo zachytit první, druhou, maximálně třetí jiskru, která na něj dopadne.

 

Hubka

Warren „Hawk“ Boughton v knize „The Book of the Buckskinning“ popisuje, jak se snažil najít nějakou esenci nacházející se ve volné přírodě, která by sloužila stejně, jako práchno, tedy byla by schopna zachytit a udržet jiskru. Po dlouhé době usilovného pátrání se mu podařilo zjistit, že je toho schopen jistý druh vysušené houby, kterou lze najít v dutinách dubu. V našich podmínkách se k zachycení jiskry dá použít Troudnatec kopytovitý (Fomes fomentarius), který měl ve své křesací výbavě i známý muž z ledovce Otzi nebo Rezavec šikmý (Innonotus obliquus).

Krabička na práchno

Práchno doporučuji skladovat v železné krabičce, abyste ho měli vždy dost po ruce. Ideálně se hodí stará originální krabička z 19.století, nejlépe s anglickými nápisy. Takové krabičky se dají sehnat běžně ve starožitnictvích nebo bazarech. Někteří táborníci skladují v krabičce s práchnem současně i ocílku a kámen.

 

Troud

Poslední věcí, kterou budete potřebovat je troud. Troud je vysoce hořlavá látka, ve které si jiskra může rozhořet v plamen. Základní vlastností troudu je, že musí být suchý, jemně vláknitý a snadno zápalný. K vyzkoušení vhodnosti troudu můžet uskutečnit jednoduchý test. Vezměte hrst načechraného materiálu, přiložte k němu žhavý uhlík a foukněte. Jestliže se oheň z uhlíku přenese na troud, je troud dobrý. Troud byste měli přenášet a skladovat ve speciálních nádobách, aby nedošlo k jeho zvlhnutí. Nejdostupnějším troudem je suchá tráva nebo seno. Najít suchou trávu by pro vás neměl být problém, nejlepší je sbírat ji na konci zimy, nebo na jaře, kdy ještě nezačala růst tráva nová. Trávu dejte na kamna a vysušte ji tak, aby v ní nezůstal ani poslední zbytek vlhkosti. Jako alternativní formu lze použít i suché myší nebo ptačí hnízdo, které můžete občas najít na svých toulkách přírodou. Seznam dalších látek, které poslouží jako troud je níže:

kapradí
jemně rozdrcená suchá březová kůra
suchý mech a lišejník
suché, rozdrcené jehličí
suché chmýří z vrbových "kočiček"
vysušené a na prach rozdrcené houby, např. některé druhy dřevokazných hub (choroše), pýchavka
zpráchnivělé vysušené dřevo
jemné suché dřevěné piliny
odřezky z vnitřní kůry jalovce, kaštanu, nebo červeného jilmu
jemné dřevěné hobliny
sláma
jemné smolnaté třísky
uzly z kořenů jehličnatých stromů
rostlinné chmýří z bodláku, rákosu, orobince apod.
jemná suchá rostlinná vlákna
lehké jádrovéh dřevo z borovic
zatvrdlá míza ze stromů s pryskyřičnatým dřevem
vyschlé ptačí nebo myší hnízdo

Křesání

Postup, který zde popisuji, patří k nejrychlejším a nejefektivnějším. Doba od uchopení ocílky po vyšlehnutí plamene by neměla překročit deset vteřin, odborníci to zvládají za čtyři nebo pět vteřin. Než začnete křesat kamenem o ocílku, nachystejte si „hnízdo“ ze suché trávy nebo jiného troudu. Vemte si dostatečné množství troudu a vytvořte z něj něco jako ptačí hnízdo asi o průměru 15 cm. Pokud máte pravé ptačí hnízdo, nemusíte již nic tvarovat. Do středu „hnízda“ položte dostatečné množství práchna. Někdo dokonce pokrývá práchnem celou plochu „hnízda“.

Uchopte ocílku do levé ruky a pazourek do pravé (pokud jste leváci tak obráceně). Vyberte na pazourku nejostřejší hranu a křísněte jí o hranu ocílky směrem odshora dolů směrem k práchnu, a to pod co nejostřejším úhlem. Na to by se měl sesypat roj jisker, jež by se měly v práchnu zachytit. Jiskry jsou vytvářeny odlétávajícími šponami železa z ocílky. Proto je potřeba křesat pod co nejostřejším úhlem a s co nejlepší hranou na kamenu. Hrana totiž úderem "ukrajuje" z ocílky zahřáté špony, které odlétávají jako žhavé jiskry. Pokud se jiskry v práchnu nezachytí, znamená to, že jste křísnutím nevytvořili jiskry, že jiskry dopadly mimo práchno, nebo nemá práchno ideální konzistenci, aby jiskry zachytilo. Pokud je ale vše v pořádku, práchno zachytí jiskry a začne doutnat.

V takovém okamžiku musíte „hnízdo“ přeložit na půlky tak, že z něj vznikne jakási „koule“, ve které je doutnající práchno uprostřed. V této situaci bude vaším úkolem vznítit troud od doutnajícího práchna. Nejlépe to zvládnete tak, když budete do „koule“ silně foukat. Doporučuji to provádět nad hlavou, protože se bude z „koule“ silně dýmit a pokud byste foukali do koule směrem dolů, kouř odcházející nahoru by se vám dostal do očí a vy byste byli zneschopněni pokračovat. Pokud ještě troud stále nechytil do plamene, nepřestávejte vydatně foukat. Vyšlehnutí plamene a zapálení troudu by mělo korunovat vaše úsilí. Pak už by neměl být problém položit hořící troud na zem, do ohniště a přiložením smrkových nebo jiných suchých větviček rozhořet oheň.

         

Trapeři v některých případech rozdělávali oheň i jinými způsoby, zejména pak pomocí svých pušek. Když měl takový lovec křesadlovou pušku, mohl troud zapálit pomocí křesadlového zámku. Majitelé perkusních pušek pak cpali do hlavně místo kulí kusy bavlněné látky, která pak po výstřelu do vzduchu dopadla poblíž střelce ve stavu doutnajícího práchna. Takové metody se však neprováděly často, spíše ve stavech nouze, protože je k takovému způsobu potřeba střelný prach a ten trapeři potřebovali především k lovu a neplýtvali jím na rozdělávání ohně, jež si mohli zaopatřit jiným způsobem.

Rozdělávání ohně křesáním pazourku o ocílku je rychlé a praktické, není však zdaleka tak romantické, jako tření dřev. Přesto by měl každý indiánský příznivec oživené historie tuto metodu ovládat a mít nachystanou v zásobě pro případ, že třecí dřeva z jakéhokoliv důvodu selžou.

I když vám zpočátku bude připadat rozdělávání ohně křesáním jako věda, vězte, že cvikem se časem propracujete k rutině a doba mezi uchopením ocílky a pazourku do rukou a vyšlehnutím plamene se přiblíží několika vteřinám.