Dobové zbraně

 

Perkusní revolvery a indiání plání na dobových fotografiích

Perkusní revolvery a indiání plání na dobových fotografiích

Colt Dragoon

 

 

Colt Navy

 

 

Colt Army

   

 

Colt s konverzí na jednotný náboj

 

 

 

Remington Army

         

 

Jiné

 

 

 

 

Perkusní revolvery

Perkusní revolvery ovlivnily ve velké míře celou historii osídlování amerického pohraničí. Poprvé se objevily v roce 1836 a jejich výroba pokračovala až do poloviny sedmdesátých let, kdy byly nahrazeny revolvery na jednotný náboj. Ve skutečnosti se však používaly ještě mnohem déle.

Perkusní revolvery se časem masově rozšířily jak mezi admádou, tak i mezi civilním obyvatelsvem. Prvním vojenským konfliktem, kde byly nasazeny, byla Mexicko-americká válka. V Americké občanské válce již platily za standardní krátkou zbraň, kterou vlastnil téměř každý voják severu i jihu, a které americká vláda nakupovala po statisících. Zásadní roli sehrály perkusní revolvery během indiánských válek, kde se hojně objevovaly na obou stranách konfliktu.

Perkusní revolvery byly rozšířené a oblíbené i mezi civilním obyvatelstvem, zejména jako účinná víceranná zbraň pro osobní ochranu. I mezi indiány byly perkusní revolvery oblíbené. Po skončení občanské války se desetitisíce nepotřebných revolverů vyprodávalo za nízké ceny a mnoho z nich skončilo v rukách indiánských bojovníků.

 

Charakteristika

Perkusní revolver je krátká palná zbraň s pevnou hlavní a s otočným válcem, obsahujícím několik (zpravidla pět nebo šest) komor. Pomocí natažení kohoutku dochází pomocí otočného mechanismu k rotaci válce a jeho zafixování v poloze, kdy je jedna z komor otočna přesně proti hlavni. Komory válce jsou v zadní části opatřeny tzv. pistony, speciálními kužely se závity s drobnými kanálky vedoucími do komory. K odpálení prachové nálože uvnitř komory se používají tzv. perkusní zápalky, drobné kalíšky vyrobené z mědi nebo mosazi, obsahujcí třaskavou směs.

Po dopadu kohoutku na zápalku nasazenou na piston dojde k odpálení zápalné směsi. Jiskry které tímto vzniknou prošlehnou zátravkou do komory válce a odpálí prachovou nálož. Opětovným natažením kohoutku dojde k otočení válce do další pozice. Válec se automaticky zaaretuje tak, že je další komora připravena k výstřelu. V krátké době tak lze z perkusního revolveru odpálit pět nebo šest ran, podle kapacity válce. Prakticky všechny perkusní revolvery měly drážkovanou hlaveň.

 

Nabíjení perkusního revolveru

U perkusních revolverů je třeba nabít každou komoru ve válci zvlášť. Každá komora se nabíjela stejně. Existuje několik variant nabíjení. U první varianty se nasype do každé komory potřebné množství černého prachu, pak se nabije olověná kulka nebo ogivál. Kulka bývá mírně většího průměru než komora a tak je potřeba použít sílu, aby se kulka usadila na prachové náplni. K tomu se používá páka pod hlavní, kterou byla vybavena většina perkusních revolverů. Kulka by měla v komoře dobře těsnit a neměla by vypadávat.

Jelikož hoření černého prachu nechává v hlavni značené znečištění díky nedokonalému spalování, dochází střelbou postupně k masívnímu zanášení hlavně, které snižuje přesnost střelby nebo jí může zcela znemožnit. Z tohoto důvodu je třeba během černopraché střelby hlaveň neustále mazat lubrikantem, který nánosy nečistot změkčuje a tím dovoluje nepřetržitou střelbu bez nutnosti čištění.

Střelci tento problém řešili nanášením značného množství lubrikantu do každé komory na usazenou kulku. Jako lubrikant se používalo například sádlo nebo vazelína. Někdy byly zamazávány střely v takové vrstvě, že nebyly ve válci vůbec vidět.

Alternativní metodou mazání bylo použtí nalubrikovaných ucpávek. Ucpávky byly plstěné kolečka, silná cca 5-7mm o průměru komory. Často se vysekávaly průbojníky ze starých obnošených klobouků. Vyškvařily se v sádle nebo v oleji, který absorbovaly. Do revolveru se ucpávky nabíjely mezi prachovou náplň a střelu. Během výstřelu lubrikované ucpávky mazaly hlaveň a zanechávaly znečišťjící spaliny vláčné.

Nabíjení perkusních revolverů je zdlouhavé, což je kritické zejména během bitvy. Někteří střelci proto nosili v zásobě nabité náhradní válce, které šly většinou rychle vyměnit.

Alternativní možností rychlonabíjení se používalo u armády, zejména v Americké občanské válce. Vojáci nenabíjeli perkusní revolvery standardním způsobem, ale fasovali tzv. "cartridge". Šlo o papírové válečky obsahující dávku prachu, mazání i kuli. Váleček stačilo zasunout do komory a zatlačit nabíjecí pákou.

Poslední fází nabíjení perkusního revolveru bylo nasazení zápalek na pistony. To bylo shodné u všech systémů nabíjení. Po nabití již stačilo jen natáhnout kohoutek a vystřelit stiskem spouště. Většina perkusních revolverů byla účinná do cca 100 metrů.

Jednotlivé modely perkusních revolverů

Colt Paterson

Colt Paterson byl prvním komerčně vyráběným perkusním revolverem. Navrhl ho i vyráběl Samuel Colt, který si jej nechal patentovat v roce 1836 v USA, ve Francii a v Anglii. Ve stejném roce se rozběhla i sériová výroba. Jméno Paterson bylo odvozeno od stejnojmenného města v New Jersey, kde se revolver vyráběl. Válec obsahoval 5 komor a první ráže ve které se začal vyrábět byla .28, o rok později se začala vyrábět i ráže .36.

Původní model neobsahoval nabíjecí páku a tak bylo nutné revolver částečně rozebrat a válec nabít zvlášť na speciálním zařízení. Od roku 1839 se model začal vyrábět i s nabíjecí pákou. Další inovací bylo vybrání v rámu, umožňující pohodlnou aplikaci zápalek. Zvláštností Coltu Paterson oproti jeho následovníkům byla výklopná spoušť, která se vysouvala z rámu po natažení kohoutku. Pozdější modely měly spoušť permanentně vysunutou, chráněnou lučíkem. Všehny Colty Paterson byly jednočinné, to znamená, že před každým výstřelem bylo třeba natáhnout kohout a spoušť sloužila pouze k uvolnění nataženého kohoutku.

Určitou nevýhodou bylo přesné spasování jednotlivých dílů s minimálně vymezenými vůlemi, což se ukázalo jako nepraktické při použití v poli. Spaliny z černého prachu jsou velmi agresívní a mají tendenci uplívat na mechanismu a zalézat do prostorů mezi jednotlivými díly, což může způsobit zadrhnutí celého mechanismu.

I když byl revolver na svou dobu poměrně revoluční technologií, neprodával se příliš dobře. Výroba pokračovala až do roku 1842, kdy Coltova firma zbankrotovala. Colt ji poté prodal svému společníkovi Johnu Ellersovi, který pokračoval ve výrobě až do roku 1847. Celkem bylo vyrobeno 2800 těchto revolverů v různých provedeních a rážích.

I přes určité dětské nemoci otevřel Samuel Colt modelem Paterson cestu ke zcela novému typu zbraně, revolveru, někdy také nazývaném "kolt". Stejně revoluční byl i jeho systém hromadné výroby, který ovlivnil i další průmyslová odvětví.

I když Colt Paterson nezaznamenal ve své době nijak přesvědčivý komerční úspěch, mezi sběrateli jsou Colty Paterson považovány za lahůdky. Obyčejné, řadové kusy většinou stojí na trhu desetitisíce dolarů, některé unikátní kusy mohou stát i více než 100 tisíc dolarů.

 

 

Colt Walker

Colt Walker je největší perkusní revolver na světě. Navržen byl v roce 1847 ve spolupráci Samuela Colta a kapitána Texas Rangers Samuela Hamiltona Walkera. Walker požadoval pěti nebo šesti ranný revolver velké ráže, který by byl velmi výkonný a spolehlivý při střelbě na malou vzdálenost a který by nahradil jednoranné pistole běžně používané americkou armádou ve státě Texas.

Konstrukčně vycházel Colt Walker z Coltu Paterson, ale byl větší, těžší a měl větší ráži (.44). Celkem bylo vyrobeno 1100 Coltů Walker. Většinu jich zakoupila texaská vláda. Většina Coltů Walker byla používána Texasany během Mexicko-americk války (1846-8).

Hlavní nevýhodou Coltu Walker byla příliš vysoká váha, chyběla fixace nabíjecí páky, která zpětným rázem nekontrolovatelně padala a způsobovala zaseknutí válce a také praskání bubínku vlivem špatného materiálu i možnosti předimenzování prachovou náplní.

 

 

Colt Dragoon

Colt Dragoon je přímým následovníkem Coltu Walker, jako reakce na jeho nedostatky. Především měl kratší válec, aby jej nebylo možno předimenzovat prachem, kratší hlaveň (7,5 palce místo 9 palců) a aretaci nabíjecí páky, aby samovolně nepadala vlivem zpětného rázu.

I když byl představen v roce 1848, tedy až po skončení Mexicko-americké války, získal značnou popularitu. Zejména u kavalerie, která jej používala ještě v dobách Americké občanské války (umístěn byl v holsterech zavěšených na sedle), stejně jako u civilního obyvatelstva, zejména na jihozápadě, kde platil ve své době za skvělou a silnou zbraň.

Colt Dragoon byl vyráběn v letech 1848 až 1860, kdy byl nahrazen modernějším revolverem Colt Army vzor 1860. Sběratelé celkem rozlišují 3 typy Coltu Dragoon, které se vzájemně liší v drobnostech. Celkem bylo vyrobeno cca 18500 těchto revolverů, všechny v ráži .44.

 

 

Colt Navy vz.1851

Oficiální název známého Coltu 1851 Navy byl Colt Revolving Belt Pistol of Naval Caliber. Navržen byl Samuelem Coltem mezi léty 1847-50. Vyrábět se začal v roce 1850 a jeho výroba pokračovala až do roku 1873. Celkem bylo v této době vyrobeno asi 250.000 kusů těchto revolverů v USA a dalších 22000 v Anglii. Veškeré Colty této série měly ráži .36 palce a buben obsahoval šest komor.

Na rozdíl od Coltu Dragoon, se kterým byl vyráběn souběžně, byl Colt Navy mnohem lehčí a menší (velikostně odpovídal modelu Parerson). Zatímco Colty Dragoon byly určeny pro kavalerii a předpokládal se u nich transport na sedle, byly Colty Navy určeny pro nošení na opasku.

Jak již napovídá název, původně byly určeny pro námořnictvo, čemuž i odpovídala rytina námoření bitvy vyvedená na válci. Colty Navy si však získaly své místo i na civilním trhu, stejně jako u nenámořních složek armády. Zásadní roli sehrál při osidlování amerického západu, stejně jako během občanské války.

Mezi známé osobnosti, které vlastnily Colt Navy patřili mj. Divoký Bill Hickock, Doc Holiday nebo Robert E. Lee. Colt Navy používal i Kevin Costner v Tanci s vlky.

Celkem bylo vyrobeno asi 250000 těchto koltů.

 

 

Colt Army vzor 1860

Colt Army vz 1860 byl nejpoužívanějším revolverem během občanské války. Celkem jich bylo vyrobeno více než 200 000 kusů, přičemž 127000 jich zakoupila unionistická vláda.

Používán byl masově všemi složkami armády, jak kavalerií, tak i pěchotou a dělostřelectvem.

Velikostně je Colt Army stejně velký, jako Colt Navy. Má ale o něco delší válec, o půl palce delší hlaveň a větší ráži .44. Také má kulatou hlaveň (Colt Navy má hlaveň hranatou) a o něco delší rukojeť.

Colt Army ve výrobě nahradil mnohem těžší Colt Dragoon. Vyrábět se začal v roce 1860 přičemž jeho výroba pokračovala až do roku 1873.

Mezi sběrateli a fanoušky firmy Colt se traduje, že model Army je ze všech coltových perkusních revolverů nejkrásnější.

 

 

Colty řady Pocket

Kromě stardandních revolverů vyráběl Samulet Colt také zmenšené a zkrácené varianty svých revolverů, které jsou označovány jako "pocket". Jak již napovídá název, šlo o zbraně co nejmenších rozměrů, aby je bylo možné nosit v kapse.

První zmenšenina se vyráběla již u Coltu Paterson a je známá pod názevem "Baby Paterson". Měla ráži .24 nebo .31. Společně s Coltem Dragoon byla vyvinuta i jeho menší verze známá jako "Baby Dragoon". V roce 1849 byl vyvinut nový model miniaturního Coltu, který je známý jako "Pocket model 1849". V roce 1862 se začal vyrábětColt Police model 1862, který byl navíc odlehčen díky žlábkovanému bubínku.

   

 

Remington 1858 New Army

Vážnější konkurenci pro perkusní kolty představovaly pouze revolvery značky Remington. Rozšíření ostatních značek na americkém západě bylo marginální.

Perkusní revolvery Remington byly šestiranné a na rozdíl od koltů měly pevný, uzavřený rám, což sekundárně znamenalo stabilnější konstrukci. Jejich hlavní výhodou byla možnost výměny válce bez nutnosti revolver demontovat (tohle colty neuměly). Snadná výměna bubnů mohla znamenat značnou výhodu v boji, kdy nebylo nutné revolver zdlouhavě nabíjet, ale stačilo vyměnit prázdný válec za jiný, dopředu nabitý.

I když si firma Eliphalet Remington & Sons dala patentovat svůj systm již v roce 1858, výroba se rozběhla až na počíátku 60.tých let a trvala až do roku 1875, kdy byl perkusní revolver nahrazen revolverem na jednotný náboj.

Remingtony Army se vyráběly jak v ráži .36 tak i v ráži .44. Velmi rozšířené byly během občanské války, zejména u vojáků Unie, kteří jej považovali za lepší a spolehlivější, než běžnější Colty Army a Navy.

Asi nejznáměnšjím vlastníkem a uživatelem Remingtonu Army byl Buffalo Bill Cody.

 

 

Perkusní revolvery jiných značek

Perkusní revolvery Colt a Remington pokrývaly většinu trhu s perkusními revolvery na americkém západě. Rozšíření jiných značek a modelů bylo spíše okrajové. Mezi nejznámější alternativy ke Coltům a Remingtonům patří revolvery značky Starr, LeMat, Kerr, Allen & Wheelock, Freeman, Joslyn a další.

 

Video

Autor článku střílí z perkusního revolveru Colt Army 1860 v dobové ráži .44. Střelba černým prachem.

Pákové opakovačky Henry a Winchester

Historie vývoje pákových opakovaček Henry a Winchester model 1866 a 1873

Vývoj opakovačky

První pokusy o sestrojení opakovačky jsou doloženy již z dob křesadlovek. Tehdy také vznikl nápad uložit střely do trubkového zásobníku. Ale složité a nespolehlivé zbraně skončily většinou jako ozdoby zámeckých sbírek.

Za praotce dnešních pákových opakovaček se považuje mechanik a vynálezce Walter Hunt. V roce 1848 mu byl udělen americký patent číslo 5701 na duté olověné střely s náplní černého prachu. Dutina byla uzavřena víčkem s otvorem pro prošlehnutí plamene od zápalky nasazované na závěr.

Rok po nábojích (21. 8. 1849, patent číslo 6663) si Hunt nechal patentovat pušku. Vyrobil několik málo prototypů, ale na pokračování vývoje neměl prostředky. Patenty koupil George Arrowsmith. Jeho spolupracovník, puškař Lewis Jenings, pušku upravil pro sériovou výrobu (patent číslo 6973 z 25. 12. 1849). Arrowsmithovi se pro financování výroby podařilo získat spolupráci obchodníka se železářským zbožím Courtlanda C. Palmera, který zadal výrobu 5000 opakovaček firmě Robbins & Lawrence. I přes Jenningsova zlepšení byla puška stále málo spolehlivá. Odbyt vázl, takže zbraň byla napřed upravena na jednoranovou zadovku a poslední kusy byly dokonce prodávány přestavěné jako předovky.

Ale díky Palmerovi se s konstrukcí opakovačky seznámili lidé, jejichž jména jsou nesmazatelně zapsána do historie vývoje palných zbraní. Benjamin Tyler Henry pracoval u firmy Robbins & Lawrence jako vedoucí dílny a obchodními partnery Palmera byli Horace Smith a Daniel B. Wesson. Krátce po zahájení výroby plánovaných 5000 kusů byly provedeny úpravy podle návrhu H. Smitha (patent č. 8317 z 26. 8. 1851) a tyto zbraně se dnes označují jako Smith-Jennings.

Ani vylepšené opakovačky neměly obchodní úspěch a po dokončení objednaného počtu byla výroba zastavena. Ve vývoji pokračovala firma založená trojicí Palmer, Smith a Wesson. Smith doplnil Huntovy duté střely zápalkou a značně změnil mechanismus zbraně. Výsledkem bylo asi 1700 pistolí Smith & Wesson ráže 31 a 41. Vývoj byl ale tak drahý, že firma zkrachovala.

Společníci se nevzdali a založili Volcanic Repeating Arms Company. Pušky Volcanic již mají všechny charakteristické znaky pozdějších pákových opakovaček. Jako střelivo však stále používaly duté olověné střely. Zbraně neměly vytahovač, takže selhaný náboj se musel vyrážet vytěrákem a malý prostor pro prach v dutině střely nedovoloval dosahovat vyšších výkonů. Firma Volcanic 18. února 1857 vyhlásila úpadek.

   

Konkursní podstatu koupil 15. Března 1857 velkovýrobce košil Oliver F. Winchester. Wichester nebyl odborník na zbraně, ale měl odvahu a trpělivost. Pro svoji firmu New Haven Arms Company získal jako dílovedoucího a konstruktéra Benjamina Tylera Henryho. Firma pokračovala ve výrobě pušek a pistolí systému Volcanic. Wichester je považoval za technicky dokonalé, ale na nedokonalý náboj.

Proto zadal Henrymu vývoj nového náboje a úpravu systému Volcanic pro střelivo na jednotný náboj. Vývoj trval tři roky. Nebýt peněz, které Wichester vydělal na košilích, firma by zkrachovala. Henry vyvinul během této doby náboj 44 Henry (někdy také nazývaný 44 Henry Flat nebo 44 Henry Rimfire nebo prostě 44 Henry). Jednalo se o měděnou nábojnici s rovnými stěnami naplněnou 25 grainy (1.6g) černého prachu a olověnou sférickou střelou o váze 216 grainů (14g). Zápalka byla umístěna v rozšířeném spodním okraji a aktivovala se nárazem dvou protilehlých zápalníků v závěru. Náboj 44 Henry byl mnohem silnější, než dutá olověná střela používaná v systémech Volcanic (porovnej úsťovou rychlost střel: Volcanic 152 m/s, Henry 365 m/s).

Henry také vyřešil problém vytahování a vyhazování vystřelených nábojnic. Dne 16. 10. 1860 byl Henrymu udělen patent číslo 30446, který představuje základní kámen úspěchu pákových opakovaček. Nový model dostal jménoHenry rifle. Jednalo se o první spolehlivou a plně funkční pákovou opakovačku.

 

 

Henryovka (Henry rifle)

Henryovka (Henry rifle) je opakovací kulovnice ráže 44 Henry. Standardně byla vyráběna s 24 palcovou osmihrannou hlavní , trubkovým zásobníkem pod celou délkou hlavně na 16 nábojů.Trubka zásobníku je na spodní straně proříznutá, ve výřezu se pohybuje páčka spojená s posunovačem nábojů. Pouzdro závěru je bronzové, vzácně železné.

 

Mechanismus

Henry převzal mechanismus pušek Volcanic, který upravil pro silnější náboj a vyřešil vyhazovač a vytahovač. Ovládací páka henryovek a (následujících winchesterovek) se otáčí na čepu ve výstupku spodní části pouzdra závěru. Její konec zabírá do soustavy dvou pák pod závěrem. Páky jsou uprostřed spojeny čepem, přední konec soustavy je výkyvně uchycen na závěru a zadní konec druhé páky kýve na čepu spojeném s pouzdrem závěru. V napřímené poloze je střední čep výše než oba krajní čepy a páková soustava tím blokuje pohyb závěru. Odklopením ovládací páky se sníží střední čep a "zlomená" páková soustava otevře závěr. Zadní konec závěru současně stlačuje kohout a natahuje jej. Vystřelená nábojnice je vytažena na půlválcové vybrání v horní ploše podavače nábojů. Podavač má tvar hranolu, který se svisle pohybuje v přední části pouzdra závěru. Pod vyhazovačem má válcový otvor, shora proříznutý, do kterého posunovač vytlačuje náboje ze zásobníku. Pokračováním pohybu ovládací páky je podavač zvednut vzhůru. Tím dojde k vyhození prázdné nábojnice, podání dalšího náboje před závěr a zablokování posunu nábojů ze zásobníku. Zpětným pohybem ovládací páky závěr odebere náboj z podavače a zasune ho do komory. Pak se podavač sníží (díky průřezu "obejde" zavřený závěr) a do jeho dolního otvoru se ze zásobníku nasune další náboj. Doražení ovládací páky napřímí uzamykací soustavu závěru a puška je připravena k výstřelu.

 

Nabíjení

Nabíjení henryovek bylo převzato z volcaniců: napřed se musí pomocí vyčnívající páčky stáhnout posunovač s pružinou do přední části zásobníku. Předních asi 250 mm zásobníku je samostatné odklopné pouzdro, jehož osu tvoří válcový konec hlavně. Odklopením konce zásobníku se stlačenou pružinou a posunovačem se otevře zásobník. Do trubky zásobníku se vloží 16 nábojů, přední díl se uzavře a pružina zásobníku začne tlačit náboje na podavač.

 

Výroba

Výroba Henryovek začala v roce 1860 a trvala do roku 1866, kdy byla výroba ukončna po přechodu na nový model Improved Henry známý spíše pod názvem Winchester model 1866. Henry zpočátku pracoval pro Winchestera jako subdodavatel. V pronajaté továrně a na vlastní náklady vyráběl pušky, které za dohodnuté pevné ceny prodával Winchesterovi. Takto vyrobené kusy jsou na přední části pouzdra značené velkým písmenem "H". V roce 1865 Henry odešel a dále vyráběné pušky jsou značené "W".

Henryovky konečně zaznamenaly obchodní úspěch. V roce 1862 bylo hospodaření firmy poprvé vyrovnané a od roku 1865 již vykazovla zisk.

Henryovky byly číslovány sériovými čísly od jedničky nahoru. Celkem bylo vyrobeno mezi léty 1860-1866 více než 14.000 kusů těchto zbraní.

Po vypuknutí Občanské války (1861) firma Winchester usilovala, aby se Henryovka dostala do oficiální výzbroje armády Unie. Nikdy se tak nestalo, armáda Henryovku odmítala díky vysoké ceně pušek i střeliva, slabému výkonu munice, neodzkoušení nového mechanismu v boji a v neposlední řadě díky nízké odolnosti henryovek proti prachu, nečistotám a hrubému zacházení. Henryovkami byly vyzbrojeny pouze malé oddíly unijních dobrovolníků (armáda nakoupila pouze 1731 kusů) a někteří vojáci Unie, zejména důstojníci, si během občanské války henryovky zakoupili na vlastní náklady.

Po skončení války Severu proti Jihu začalo s podporou americké vlády osídlování západní poloviny kontinentu. V USA nastala situace, která v Evropě neměla obdoby. Poptávka po civilních zbraních mnohonásobně převýšila požadavky armády.

Hlavní výhody a nevýhody

Henryovka byla na svou dobu vysoce inovativní rychlopalná zbraň určená především k osobní ochraně. Její zásobník nabízel kapacitu 16 nábojů, které mohly být vystříleny během několika málo sekund, což bylo mnohonásobně více, než dovolovaly v té době standardní předovky.

Hlavní nevýhodou Henryovky bylo nešikovné nabíjení zepředu trubicového zásobníku, které znemožňovalo například pohodlné nabíjení na koňském hřbetu. Výraznou slabinou byla absence dřevěného předpažbí. Pušku bylo nutné držet za kovovou hlaveň a zásobník, což je nepohodlné, ale především to přináší dvě nevýhody. Po několika výstřelech se hlaveň začne významně zahřívat, takže je nutné použít rukavici, pokud chce člověk hodně střílet a nespálit si ruku. Navíc se může stát, že se jezdec posunovače pohybující se pod zásobníkem zastaví o střelcovu ruku a přestane tlačit náboje do podavače.

Výrobci si těchto slabin byli vědomi a snažili se je odstranit. Tomu přispěl zejména vynález nabíjecí klapky na pravé straně pouzdra závěru. Některé z posledních výrobních kusů Henryovky již byly experimentálně vybaveny nabíjecí klapkou, ovšem celé vylepšení bylo uvedeno na trh jako zcela nový model pušky, který večel ve známost jako Winchester model 1866.

 

Zajímavosti

Prvních několik kusů henryovek nemělo aretaci nabíjecí páky (pomocí otočného čepu na spodní straně pažby). Další kusy, stejně jako všechny následující typy pákových opakovaček ji měly jako standard.

Originální henryovky jsou dnes vyhledávanými sběratelskými kusy. Jejich cena se pohhybuje na trhu od 20.000 USD do 120.000 USD (od cca 360.000 Kč do 2.160.000,- Kč)

   

 

Winchester model 1866

Winchester model 1866 byla zbraň vyvinutá jako reakce na nedostatky henryovky. Mechanismus, vzhled i ráže byly totožné s henryovkou. Hlavní změnou byla nabíjecí klapka na pravé straně pouzdra závěru, dřevěné předpažbí a uzavřená trubka zásobníku. Stejně jako u henryovek měly Winchestery 1866 standardně bronzové pouzdro závěru, v některých ojedinělých případech železné.

 

Koncem roku 1866 Winchester reorganizoval výrobu zbraní a založil Winchester Repeating Arms Company. Výroba probíhala napřed v Bridgeportu, od roku 1871 byla přemístěna do nové továrny v New Hawenu. Podstatné pro úspěch modelu 1866 a dalších bylo zakoupení patentu Nelsona Kinga (číslo 55012 z 22. 5. 1866) na nabíjecí klapku. Při nabíjení se nábojem stlačila odpružená klapka dovnitř pouzdra a náboj se zasunul do lůžka v podavači. Pokud již byl náboj v podavači, nový náboj ho vytlačil do trubky zásobníku. Uzavřený zásobník byl chráněn proti vnikání nečistot a předpažbí umožnilo pohodlnější držení zbraně a chránilo poměrně citlivý zásobník před nárazy.

Výroba

Výroba trvala od roku 1866 do roku 1898 a celkem bylo vyrobeno kolem 170 000 kusů modelu 1866. Číslování nezačalo od jedničky ale navazovalo na henryovky, přičemž přechod mezi henryovkou a modelem 1866 se odehrál někdy mezi výrobním číslem 14-15000. V době výroby byl Winchester model 1866 považován spíše za vylepšenou henryovku (byl nazýván Improved Henry). Tento model ještě používá náboje 44 Henry (s okrajovým zápalem), ke konci výroby se vyskytují i provedení na náboj 44 Henry se středovým zápalem.

Varianty

Winchester model 1866 byl vyráběn ve třech základních variantách:

Sporting rifle (sportovní puška) s hlavní délky 24 palců (610 mm), osmihrannou nebo vzácněji válcovou, zásobníkem po celé délce na 17 nábojů, předpažbím s mosaznou nebo železnou koncovkou

Carabine (karabina) s válcovou hlavní délky 20 palců (508 mm), zásobníkem po celé délce hlavně na 13 nábojů a předpažbím uchyceným jednou objímkou

Musket (mušketa) - vojenská verze s válcovou hlavní délky 27" (686 mm), zásobníkem délky 24" (610 mm) na 17 nábojů a předpžbím délky 17" (432 mm) uchyceným dvěma kroužky. Na konci hlavně může být úchyt pro bodák.

Model 1866 se prodával převážně civilním zájemcům. Větší množství zakoupila pouze turecká a francouzská armáda.

Zajímavosti

-Díky bronzovému pouzdru závěru (někdy nesprávně uvádaném jako mosazném) dostala puška Winchester 1866 přezdívku "yellowboy", tedy žlutý chlapec. 
-U prvních modelů byla klapka na náboje rovná, u pozdějších modelů měla vybrání pro snazší zasouvání nábojů
-Sportovní pušky a muškety měly standardně výklopné hledí s pohyblivým jezdcem, karabiny měly pouze výklopné hledí (u pozdější výroby měly také hledí s jezdcem) s třemi pevnými pozicemi

     

 

Winchester model 1873

Winchester model 1873 byl vyvinut jako reakce na hlavní slabinu modelu 1866 kterým byl především velmi slabý a nevýkonný náboj 44 Henry. Ten obsahoval pouze 25-28 grainů černého prachu na 216 grainovou střelu což bylo málo i na pistolový náboj. Nehodil se ani na lov či na střelbu na větší vzdálenost, pouze na osobní ochranu v bezprostřední blízkosti. Také náboje s okrajovým zapalování již byly na ústupu, jelikož je nebylo možné přebíjet.

Firma Winchester proto vyvinula náboj, který by byl silnější a měl středové zapalování a tedy bylo možné jej přebíjet. Výsledkem byl náboj 44 WCF (Winchester center fire), známý zejména pod názvem 44-40. Ten sestával ze 40 grainů černého prachu a 200 grainové střely. Takový náboj poskytoval úsťovou rychost 379m/s. Náboj se v oblasti krčku mírně zužuje, což usnadňuje lepší zasouvání a vysouvání z komory a také lepší těsnost v komoře (plyny neunikají dozadu kolem nábojnice).

 

Náboj 44-40 byl uveden na trh v roce 1873 společně s novým modelem Winchester 1873. Ten vycházel konstrukčně z modelu 1866. Hlavním rozdílem bylo železné (později ocelové) a zesílené pouzdro závěru a také zesílený závěr přestavěný na středové zapalování.

 

Novinkou byl posuvný kryt vyhazovacího otvoru. Tento byl odsunut prvním vyklopením páky. Zpět jej bylo nutné zasunout ručně.

 

Výroba modelu 1873 trvala od roku 1873 do roku 1919. V letech 1924 až 25 byla z vyrobených dílů smontována ještě jedna poslední série. Celkem bylo vyrobeno 720 600 kusů Winchesterů 1873, většina v ráži 44-40 a menší část v alternativních rážích 38-40 nebo 32-20.

Model 1873 se vyráběl ve variantě puška, karabina a vojenská puška, v omezené míře ještě jako karabina s velmi krátkou hlavní 14 palců (356 mm). U provedení puška se objevují i všechny tři formy hlavní (osmihranná, válcová a z poloviny osmihranná) a zásobník v délce hlavně nebo poloviční.

Všechny vyrobené pušky byly u firmy Winchester přezkušovány střelbou. Zbraně, u nichž byla při nástřelu zjištěna mimořádně vynikající přesnost, byly opatřovány luxusní povrchovou úpravou i dalšími doplňky. Na základě speciálních objednávek byly prodávány jako "jedna z tisíce (prodáno 136 ks) a "jedna ze sta". Ty dnes patří ke sběratelsky nejvzácnějším winčestrovkám.To s sebou samozřejmě přinášelo i vyšší cenu (asi dvojnásobek) a tím i větši zisk výrobci. Mimo uvedená zdobení ještě měly na hlavni vyryt nápis "Jedna z tisíce".

Zajímavosti

Model 1873 je nazýván "puškou, která dobyla západ".

Video

Autor článku střílí z karabiny 1866, pro srovnání nejprve bezdýmým, poté i černým prachem. Výrobce karabiny Uberti, ráže 45 colt.

Karabina Springfield Trapdoor 1873

Karabiny Springfield Trapdoor patří společně s Winčestrovkami, Sharpskami, Spencery a Rolling Blocky k typickým zbraním, které zasáhly do epizody dobývání amerického západu, zejména do oblasti indiánských válek na pláních. Byly to právě karabiny Springfield Trapdoor 1873, se kterými bojovali vojáci 7. kavalerie v bitvě u Little Big Hornu v roce 1876.

Výzbroj US Army

Až so roku 1873 neexistovala v americké armádě jednotná výzbroj. Vojáci byli vybaveni směsicí nejrůznějších pušek, revolverů a pistolí. U kavalerie to byly zejména karabiny Sharps, Spencer a také starší pušky Springfield, různé modely revolverů a pistolí Colt a Remington. Různé modely zbraní měly různé ráže, což výrazně komplikovalo zásobování municí.

Výběrové řízení

Velení americké armády se rozhodlo tento zmatek vyřešit zavedením jednotné výzbroje. V roce 1872 bylo vypsáno výběrové řízení na novou armádní pušku a revolver, vše na jednotný náboj. Specifikace na pušku i revolver zněla tak, aby měly zbraně velmi vysoký výkon, dostatečně velkou ráži a efektivní dostřel , aby byly spolehlivé a snesly i zátěž nepříznivých podmínek (vhlko, prach, bláto) a relativně špatného zacházení.

Do soutěže se přihlásila většina renomovaných výrobců. Testovány byly pušky Winchester, Sharps, Spencer, Remington, Springfield a dokonce i některé anglické značky.

V soutěži nakonec zvítězila mezi dlouhými zbraněmi jednoranná puška Springfield Trapdoor vzor 1873. Hlavními důvody byla její nízká cena, celková robustnost (pažbu bylo možné použít jako kyj), odolnost vůči polním podmínkám (prach, bláto, písek, vlhkost) a špatnému zacházení (prostí vojáci nebyli žádní jemní intelektuálové) a v neposlední řadě velmi výkonný náboj 45-70 Government.

 

Konkurenční pušky, jako například opakovací winčesterovky byly armádou odmítnuty kůvli příliš subtilní stavbě (obyčejný voják by ji rozbil), málo výkonné munici, vysoké citlivosti na polní podmínky a také díky vysoké ceně (cena nakonec rozhoduje vždy). Velení americké armády zkrátka pohlíželo na obyčejné vojáky nako na "primitivní kanonfutr", který potřebuje robustní, levnou, jednoduchou a výkonnou jednorannou zbraň, která je snadná na obsluhu, nedá se hned tak pokazit a vydrží i hrubé zacházení. Podle vrchního velení americké armády by s rychlopalnými winčestrovkami vojáci zbytečně plýtvali drahou municí a nesnažili by se tak dobře mířit, jako u jednoranných zbraní.

 

Varianty Springfield Trapdoor 1873

Pušky Springfield trapdoor vzor 1873 se vyráběly celkem ve dvou provedeních, karabina a puška. Puška měla hlaveň dlouhou 32 palců (829 mm), karabina 22 palců (560 mm). Puška byla určena pro pěchotu, karabina pro kavalerii.

Vývoj

Pušky a karabiny Springfield Trapdoor 1873 nebyly "výkřikem do tmy", ale byly přirozeným pokračováním úspěšné řady stejnojmených pušek, které se vyvinuly z drážkovaných vojenských mušket používaných v Občanské válce. Po skončení Občanské války již bylo jasné, že doba předovek se chýlí ke svému konci a že nastává doba zadovek používajících jednotný náboj. Zrychlené nabíjení umožňovalo běžnému vojákovi pálit více než dvojnásobnou kadencí, než tomu bylo u předovek.

První zadovky se začaly vyrábět v roce 1865 konverzí již vyrobených drážkovaných vojenských mušket Springfield vzor 1861 a 1863 z Občanské války odfrézováním části hlavně a doplněním sklápěcím závěrem připomínajícím padací dveře od pasti (odtud Trapdoor). K dalším vylepšením systému Trapdoor došlo v letech 1866, 1868, 1869, a 1870. Springfield Trapdoor 1873 tak byl již šesým Trapdoorem v sérii.

Náboje

Ráže pušky i karabiny vzor 1873 je 45-70. Někdy se uvádí i značení 45-70 Government. To znamená kalibr .45 palce se 70 grainy černého prachu. Originální olověná střela měla váhu 405 grainů. Pro potřeby kavalerie byly vyráběny i náboje s nižší laborací černého prachu - 55 grainů. To bylo kvůli snížení zpětného rázu při střelbě z lehčích karabin. Náboj byl vyvinut v roce 1873 speciálně podle požadavků americké armády (odtud příležitostné označení Government) a speciálně pro pušky a karabiny Springfield Trapdoor 1873. Později byl tento náboj převzat i dalšími výrobci palných zbraní, jako například Marlin, Winchester nebo Sharps.

Náboje 45-70 se původně vyráběly s měděnou nábojnící a se středovým zapalováním. Měděné nábojnice měly ale tendenci se při výstřelu nafukovat a po zahřátí komory se v ní mohly zasekávat, což mohlo mít nepříznivé následky v boji. Po bitvě na Little Big Hornu se proto začaly vyrábět nábojnice mosazné, které se takto vyrábějí dodnes.

 

Popis

Karabina Springfield Trapdoor 1873 je dlouhá 1049cm a váží 3,3kg. Hlaveň je dlouhá 22 palců (560mm) a je komorovaná na náboj 45-70. Závěr se odklápí směrem nahoru, pomocí zatažení za páčku závěru, která odklopí aretační blok. Současně s otevřením závěru dojde k vyhození vystřelné nábojnice ven z komory, pomocí pružiny vyhazovače. Kohout má 2 polohy, první bezpečnostní, kdy lze oevřít závěr, ale nelze odpálit ránu a druhou plnou na odpálení rány.

 

Zadní mířidlo je výškově nastavitelné a obsahuje celkem 12 výškových poloh. Prvních šest pozic se nastavuje při ležícím mířidle, další polohy se nastavují tak, že se hledí zvedne a pohybuje se pohyblivým jezdcem.

Pažba je ořechová a masívní. U karabiny je hlaveň připevněna k pažbě v přední části pomocí ocelové objímky. Bodka pažby je ocelová. Na levé straně závěru je pohyblivé ocelové očko, které slouží k připevnění karabiny k řemenu (vojáci si mohli karabiny připevnit ke speciálnímu řemenu přehozenému přes rameno, aby karabina během jízdy na koni nebo v boji nevypadla z ruky).

Krabiny Springfiled trapdoor 1873 byly právě ony pušky, kterými bojovala legendární 7.kavaleria na Little Big Hornu. Po porážce modrokabátníků si Sůové a Šajeni samozřemě vzali jejich zbraně, čímž získali minimálně 250 kusů karabin Springfiled Trapdoor vz. 1873.

Použití těchto karabin indiány bylo běžné. Je docela možné, že v 70.tých letech byly Trapdoory nejpoužívanějšími indiánskými zadovkami. To je zdokomunetováno jak na dobových fotografiích, tak i ze psaných záznamů.

Karabinami nebo i puškami Sprinfield Trapdoor byli běžně vybavováni i indiánští zvědové, kteří pracovali pro americkou armádu (například Vrány, Arikarové, Apači, a další.).

Puška Springfield Trapdoor 1873 vydržela ve výzbroji americké armády až do roku 1892 kdy byla nahrazena puškami Springfield Model 1892.

Reenactment

Karabina Springfield Trapdoor 1873 je ideální puškou pro indiánský reenactment, pokud děláte vhodný kmen a vhodnou dobu (po roce 1873). Naprosto přesné a kvalitní kopie těchto karabin vyrábí italská firma Davide-Pedersoli, a to v dobové ráži 45-70. Cena se pohybuje kolem 30 tisíc korun a možné je zakoupit například v pražské firmě Zbraně Dave.

Sběratelství

Na trhu, zejména americkém, se dají koupit dobové originály karabin Trapdoor poměrně běžně. Cena se pohybuje od 1500,- do 3500,- USD. V případě, že výrobní číslo spadá někam do Custerovy éry (existuje šance, že tato puška bojovala na Little Bighornu), cena může výrazně převyšovat 4000,- USD.

Dobové fotografie

           

 

 

 

Černý prach

Historie černého prachu, jeho distribuce a použití v americkém pohraničí. Druhy černého prachu, situace na trhu.

Historie

Černý prach je nejstarší známou výbušninou. Vynalezen byl mezi 7. a 9.stoletím v Číně. Původně se zde používal jako pohon do raket. Ve 13.století pronikl do Evropy. Již ve 14.století se v Evropě vyráběly běžně palné zbraně, které postupně ukončily éru rytířů. V 15.století začali palné zbraně na černý prach ve velkém používat husité. Mezinárodní výraz "pistol" pochází z českého názvu "píšťala".

Do Severní Ameriky se černý prach dostal společně s Evropany. Celé období osidlování amerického pohraničí je úzce spjato s palnými zbraněmi a černým prachem.

Černý prach se používal až do počátku 20.století, kdy byl vytlačen mnohem účinějším bezdýmým prachem, který se používá dodnes. Bezdýmý prach vynalezl Alfred Nobel v roce 1887, tedy v období, kdy končilo osidlování amerického západu.

V době osidlování amerického pohraničí existovalo velké množství výrobců černého prachu, mnohem více než dnes. Kvalita prachu značně kolísala výrobce od výrobce. Nekvlitnější a nejžádanější prachy hořely mokře, čistě a rovnoměrně, takže měly konzistentní výkon a zanechávaly spaliny v hlavni vláčné (usnadňovalo to nabíjení i čištění). Nejlepší prach pocházel od firmy Curtis a Harvey z Anglie.

Prach se distribuoval nejčastěji v cínových krabičkách s potiskem, ve větších objemech pak v dřevěných soudcích.

   

Složení, granulace a kvalita

Černý prach je směsí 75% ledku, 12% síry a 13% dřeveného uhlí. Jeho detonační rychlost se blíží rychlosti zvuku. Po odpálení vytváří typický hustý dým a sirnatý zápach.

Černý prach se rozlišuje podle velikosti granulace na Fg, FFg, FFFg a FFFFg. Počet písmen F značí velikost prachového zrna, pričemž prach Fg je nejhrubší a FFFFg nejjemnější. Čím jemnější zrno, tím rychleji prach hoří.

Granulace Fg se hodí pro děla, brokovnice nebo pro pušky velmi velké ráže (0.75 a větší)
Granulace FFg je běžný prach pro pistole a pušky .50 a větší (někdo uvádí .45 a větší)
Granulace FFFG se hodí pro pušky a pistole ráže menší než .50 (respektive .45)
Granulace FFFFg se používá výhradně pro sypání na pánvičky křesadlových zámků

Některé prachy vyráběné v období osidlování amerického pohraničí hořely mokře a jiné spíše suše. Suchým a mokrým hořením mám na mysli především stav, v jakém byly spaliny v hlavni po výstřelu. Hoření černého prachu zanechává v hlavni po výstřelu množství pevných zplodin, které postupně zanášejí vývrt a znesnadňují další nabíjení a čištění. Mokře hořící prachy pak produkují spíše vlhké a vláčné spaliny, zatímco suše hořící prachy produkují spíše pevné splodiny připečené na vnitřní stěny hlavně. Mokře hořící prach je proto výhodou.

Bohužel dnes jsou prakticky všechny vyráběné prachy spíše hořící suše, proto je třeba věnovat zvýšeou pozornost zejména mazání střel.

Situace na trhu

Mezi nejznámější světové výrobce patři Goex, Elephant, KIK a Swiss.

Na českém trhu se až do roku 2011 vyskytoval pouze jeden typ poměrně nekvalitního prachu a to český Vesuvit LC od výrobce Explosia, který není ani nijak označen, co se týče granulace (zhruba odpovídá 3F). Tato omezená nabídka je dána proletářstvím českého trhu, jelikož zdejší zákazník nevyžaduje kvalitu a přesné rozlišení, ale především nízkou cenu.

Od roku 2011 nechala firma Dave u téhož výrobce vyrobit speciální sérii prachů, které prodává pod označením Vesuvit LC Express, Vesuvit A1 a Vesuvit A1 Express, které se liší granulací a kvalitou. Prachy jsou kvalitnější, ale také dražší, než klasický Vesuvit LC.

Cena českých černých prachů se pohybuje od 350,- do 550,- Kč za kilové balení, dle kvality.

Kvalitní zahraniční prachy, jako například Švýcarský Swiss se u nás běžně koupit nedají.

 

Mazání při černopraché střelbě

Střelba černým prachem se vyznačuje (kromě kouře a sirnatého zápachu) zejména silným zanášením hlavně zbytky spalin. Tyto spaliny se "napékají" do vývrtu hlavně, zanáší jej a znečišťují. To má za následek znesnadnění nabíjení (u předovek), snižování přesnosti střelby (zhoršení vedení střely zanesenými drážkami) a v neposlední řadě zvyšování rizika koroze vývrtu.

V krajním případě může dojít až k znefunkčnění či znehodnocení zbraně (uvíznutá kulka v polovině hlavně a snaha ji odtud vystřelit).

Zanášení vývrtu černým prachem může být do velké míry kompenzováno vhodným mazáním. Říká se, že "střleba černým prachem je především o mazání". Ideálně o "kvalitním mazání".

Funkce mazání

Mazání plní při černopraché střelbě tyto úkoly:

1.    -Zanechává spaliny vláčné - mazání se mísí s hořícím prachem a lubrikuje spaliny v hlavni. Ty po výstřelu zůstávají vláčné a mazlavé, místo toho, aby byly pevné a připečené k vývrtu

2.    -Snižuje tření mezi střelou a vývrtem

3.    -U předovek usnadňuje nabíjení (střela snáze klouže do hlavně)

Aplikace mazání

Mazání se aplikuje podle druhu zbraně. Může být ve formě flastrů, plstěných ucpávek, jako mazání v drážkách střely, jako součást papírové cartridge a nebo jako součást jednotného náboje (tzv. mazací koláček).

Složení mazání

Ve všech případech se mazadlo skládá ze dvou hlavních ingrediencí, z lubrikantu a nosiče.

Lubrikant je mazlavá látka, nejčastěji forma rostlinného nebo živočišného tuku. Samy lubrikanty jsou většinou velmi řídké, či dokonce tekuté, proto jsou zpevňovány nosičem. Nosiče zpevňují lubrikant, ale nesnižují jeho lubrikační schopnost. Jako nosič se nejčastěji používá včelí vosk nebo parafín.

Mezi nejoblíbenější dobové lubrikanty patřilo medvědí sádlo a velrybí olej. Také se používal hovězí nebo skopový lůj. Jelikož medvědí sádlo a velrybí olej se dnes nedají sehnat, používá se hlavně lůj. V některých případech i vepřové sádlo nebo pak olivový olej. Někteří střelci dnes používají pokrmový tuk, něco jako například Hera.

Jako nosič se na americkém západě používal ponejvíce čistý včelí vosk, stejně jako dnes.

Dobové i dnešní recepty se vzájemně liší, vždy se však jedná o kombinaci nosiče a lubrikantu. Zdá se, že existuje tolik receptur, kolik existuje střelců. Nedá se říci, že je nějaký recept lepší než jiný, vždy zálaží, co komu vyhovuje a funguje. Mazání je třeba vyzkoušet a nebát se trochu experimentovat.

Recepty

Pro úplné začátečníky doporučuji začít s nejjednodušším receptem:

-včelí vosk a hovězí či skopový lůj v poměru 1:1 nebo
-včelí vosk a olivový olej v poměru 1:1

Poměr měřte na základě hmotnosti.

Dobové recepty

A zde uvádím některé dochované dobové receptury na mazání:

- 1 díl včelího vosku, 3 díly loje (U.S.Army 1855)
- 8 dílů včlího vosku, 1 díl loje (U.S.Army 1861)
- 8 dílů vosku z vřesny voskonosnné, 1 díl grafitu (U.S.Army 1873)
- japonský vosk (U.S.Army 1880)
- 1 díl včelího vosku, 2 díly velrybího oleje (Sharps Rifle Co., 1878)
- 1 díl včelího vosku, 3 díly loje (Massachusetts Arms Co. (Maynard rifle), 1890)
- 1 díl včelího vosku, 4 díly loje (Marlin Firearms Co., 1891)
- lůj (Smith and Wesson, 1891)

Škvaření loje

Hovězí nebo skopový lůj jsou osvědčené lubrikanty, je ale třeba je nejdříve vyškvařit. Sehnat jej můžete třeba na jatkách. Rozřežte lůj na co nejmenší kousky. Do hrnce nalejte asi 1cm vody a zahřívejte. Přidejte kostky loje a pomalu ohřívejte. Za čas začně lůj pouštět mastnotu. Voda se za nějakou dobu vypaří a v hrnci bude přibývat tuku. Zahřívejte velmi pomalu a na mírném plameni. Nespěchejte. Stále míchejte. Po čase bude stále přibývat tuku a ubývat pevné hmoty, která se začně přeměňovat na škvarky. Toto škvaření může trvat i hodinu či více.

Pak by měl být hrnec plný tuku s několika pevnými škvarky. Tuk nesmíte přepálit. Když už uvidíte, že škvarky nepouštějí žádný tuk, můžete tuk slít do připravené nádoby, nechat vychladnout a uskladnit v ledničce.

Výroba mazadla

V hrnečku, který dáte do horké vody (ne přímo na hořáku) rozpusťte včelí vosk v potřebném množství a do něj přidejte patřičné množství lubrikantu (lůj nebo olivový olej). Obojí zamíchejte vařečkou. Nechte pomalu vychladnout. Mazání je ideální skladovat v ledničce, aby nedocházelo ke žluknutí lubrikantu.

V případě, že se vám zdá mazání příliš tuhé, můžete ho změkkčit přidáním většího množství lubrikantu. Naopak, pokud je příliš řídké, můžete jej zahustit přidáním včelího vosku.

Komerční mazadla

Na trhu existuje také celá řada komerčního mazání, většinou jsou ale mnohem dražší, než ty vyrobené podomácku. Mezi nejznámější patří SPG lube, Wanderlube nebo Bore Butter.

 

Odlévání střel pro střelbu černým prachem

Postup pro odlévání olověných střel pro střelbu černým prachem. Jak pro předovky, tak i pro jednotné náboje.

Historie

Jak indiáni, tak i trapeři si v bizoních dobách ve většině případů odlévali střely do svých předovek sami. Olověné ingoty, nejčastěji ve formě prutů, stejně jako licí kleště bylo možné sehnat na randezvous, od obchodníků nebo v obchodních stanicích.

Za dob indiánských válek bylo běžné, že se v dobyté indiánské vesnici našly kromě mnoha licích kleští také stovky kilogramů olova připraveného na lití projektilů, stejně jako ohromné množství projektilů již hotových.

Olovo se tavilo nad otevřeným ohněm v kotlících a pomocí naběraček se lilo do formiček-kleští.

Když se v 60.tých letech 19.století objevily první jednotné náboje, měly většinou okrajové zapalování a nebylo možné je přebíjet. S příchodem munice se středovým zápalem (70.tá léta 19.století) se začaly náboje také přebíjet, zejména z ekonomických důvodů. Typickými přebíječi byli v té době bělošští komerční lovci bizonů. K tomu také museli tavit olovo a odlévat olověné projektily.

Indiáni byli obecně technicky méně zdatní než běloši a jednotné náboje nepřebíjeli, ale kupovali, směňovali nebo je prostě ukořistili.

       

 

Olověné střely dnes

Stejně jako v bizoních dobách, tak i my dnes si můžeme pro vlastní potřebu odlévat střely, pokud budeme chtít. Můžeme přitom postupovat moderními nebo tradičními metodami.

Na dobovou střelbu černým prachem, ať už budete střílet kuličkou, ogiválem, mínií nebo střelou do jednotného náboje, butete potřebovat projektil. Existují dvě možnosti, jak nějaký sehnat, buďto si jej zakoupit nebo si jej vyrobit.

Obě možnosti přinášejí výhody i nevýhody.

Výhody pro vlastní odlévání střel:

1) Je to levnější (neplatíte za cizí práci)
2) Máte 100% kontrolu nad materiálem i postupem (u nákupu neznáte složení střely, rozměry nemusí přesně sedět, může kolísat kvalita)
3) Je to zábava (i když pro někoho to může být otrava)
4) Je to dobové (při aplikaci dobových podmínek)

Nevýhody vlastního odlévání střel:

1) Musíte nakoupit kokily (licí kleště) a zařízení na lití (el. pícka, litinová nádoba, naběračka, forma na ingoty)
2) Musíte obětovat čas a střely odlít (odlévání střel je poměrně časově náročné)
3) Musíte mít dobře větrané prostory, kde budete odlívat (výpary olova jsou toxické)

V případě, že se rozhodnete střely nakupovat, je třeba tak učinit z ověřeného zdroje, ideálně s opakově dobrými zkučenostmi s takovými střelami.

V případě, že se budete lít střely sami, poslouží vám následující rady a ověřené postupy:

Materiál

Pro střelbu černým prachem je vhodné a dostačující čisté olovo. To neplatí u střelby s bezdýmým prachem, kde je potřeba olovo legovat příměsemi (antimon, cín), aby byly střely tvrdší a olovo nezanášelo vývrt.

Olovo se dá sehnat ve sběrných surovinách, v kovošrotech a podobně. Stačí obvolat pár firem. Cena olova se pohybuje kolem 40,- Kč za kilogram (počátek r. 2011). Někdy se prodává ve formě starých vodovodních trubek, el. drátů, tzv. mašlí, plomb a podobně.

Olovo většinou získáte znečištěné od různých příměsí, drátů, hlíny a dalších nečistot. Je třeba ho vyčistit a vyrobit z něj tzv. ingoty, tedy odlitky čistého olova.

K tomu je třeba olovo roztavit a nalít do formiček, aby z něj byly ingoty. Tím se dostáváme k dalšímu bodu.

 

 

Tavení

Olovo je třeba v první fázi roztavit, aby se očistilo a přeltavilo na ingoty čistého olova. Stejně se později bude tavit čiste olovo před samotným litím střel. Tavení je možné provádět dvojím způsobem:

-v elektrické pícce
-v hrnci na vařiči, kamnech či otevřeném ohni 

Elektrické pícky

Speciální elektrické pícky na tavení olova prodává více výrobců, nejznáměšjí jsou od firmy Lee, Lyman nebo RCBS. Pícky mají většinou spodní výpusť, trysku, ze které teče čůrek olova přímo do kokily. Pícky je možné použít i na lití ingotů, je to ale dost pomalé. Hlavní výhodou elektrických pícek je termostat, který udržuje teplotu na nastavené úrovni. Některé dražší pícky jsou osazné i vestavěným teploměrem. Objem pícek kolísá podle modelu od cca 10 do 20 liber olova.

   

 

Tavící nádoby

Zejména při větším množství olova je vhodné na lití ingotů využít nějakou nádobu. Ideální je větší litinový hrnec. Litina dobře drží teplo a proto olovo taví rychle. V podstatě lze využít i plechový hrnec nebo třeba zednický šufan, ale není to tak efektívní, jako litina. Některé firmy jako RCBS nebo Lyman nabízejí speciální litinové nádoby na lití olova, které pojmou asi 10 liber olova

Na lití olova je pak možné použít naběračku nebo lít přímo z nádoby, ideálně když má nádoba licí zobáček. Jako zdroj tepla lze použít například plynový hořák, vařič, sporák, kamna nebo i otevřený oheň.

 

Docela dobrý nápad je vlastnit jak elektrickou pícku, tak i litinový hrnec. Hrnec je výhodné používat při lití ingotů a elektrickou pícku pak na samotné odlévání střel.

Dobově autentické je pouze tavení v plechové či litinové nádobě a na otevřeném ohni. Všechny ostatní metody jsou moderní, nicméně účinné.

Lití ingotů

Ať už využijete kteroukoliv metodu, je třeba nejprve roztavit olovo do tekutého stavu. Až bude olovo tekuté, nečistoty a struska automaticky vyplavou na povrch, protože budou lehčí, než samotné čisté olovo, které se bude držet dole. Nečistoty můžete sbírat sběračkou z povrchu a vyhodit pryč.

Když budete odlévat ingoty v el.pícce, spodní výpustí bude automaticky odtékat čisté olovo. Stejně tak, pokud budete nalévat do formy olovo z hrnce, nebo z naběračky, vždy první poteče čisté olovo, špína a struska se budou držet zpátky.

Na lití ingotů je ideální použít nějakou komerční formičku, například od firmy Lee nebo Lyman. Alternativně je možné použít i jinou formu, někdo například používá naběračku a podobně. Výhodou profesionálních forem je, že jednotlivé ingoty jsou váhově zkalibrované, například forma od firmy Lee odlije dva librové a dva půllibrové ingoty, firma Lyman zase čtyři librové kusy. Je pak snadné spočítat, kolik kilo (liber) olova máte v ingotech.

   

 

Střela

V prvé řadě je třeba si rozmyslet, jakou střelou budete střílet. U perkusních a křesadlových riflí a mušket a u perkusních revolerů je nejdobovější a nejjednodušší variantou kulička. U střelby s jednotným nábojem je pak třeba vybírat střelu, která je co nejpodobnější dobovému originálu.

Zejména pokud budete střílet černým prachem jednotný náboj, je třeba, aby měla střela dostaečně hluboké drážky na mazání.

V případě kuličky je potřba přesně zvolit její průměr. Udává se v palcích s přesností na 3 desetinná místa. Např 0.454 znamená, že kulička bude mít průměr 2,54x0,454 tedy 11,53mm.

V případě pušky by měl být průměr kuličky o něco menší, než průměr vývrtu v polích. Například pušce ráže .50 by odpovídala kulička .490 nebo .0495, pušce ráže .45 kuliča .440. To je proto, že dobově se nabíjela kule přes lubrikovaný flastr, který vyplní mezeru mezi kuličkou a vývrtem.

U perkusního revolveru je situace odlišná. Kulička musí mít větší průměr, než je průměr komory. Kuličky se do válce zatlačí silou, při této proceduře by se měl z kuličky oholit olověný prstenec. Pro revolvery ráže .36 je vhodná kulička rozměru .375 a pro revolvery ráže .44 kulička průměru .451 nebo .454.

   

 

Licí kleště

Od volby střely se pak odvíjí výběr licích kleští. V zásadě jsou dvě možnosti, jak přistupovat k této volbě. Pokud chcete být 100% doboví, můžete si pořídit přesnou napodobeninu dobových licích kleští. Širokou nabídku nabízí například Track of the Wolf. Výhodou je 100% dobovost, ale komfort a rychlost lití jsou menší, než u moderních kokil.

Pokud zvolíte moderní variantu, je na výběr z několika možností (výrobců). Nejběžnější jsou licí kleště od firmy Lee. Jsou nejlevnější na trhu, protože jsou vyráběné ze slitiny hliníku. Pro většinu účelů běžně postačí. Hliníkové kleště se rychleji zahřejí, ale také rychleji zchladnou. Firma Lee vyrábí kleště které obsahují jednu dvě nebo i 6 dutinek.

Další kleště vyrábí firmy Lyman, RCBS nebo Saeco. Jsou železné a vydrží na celý život, pokud se o ně člověk dobře stará. Jejich nevýhodou je vyšší cena, až několikanásobná oproti firmě Lee. Kvalita zpracování je však velmi vysoká. Zejména u střel do jednotného náboje ne nutné použití těchto dražších kleští, jelikož firma Lee se zabývá především střelami pro bezdýmé prachy, zatímco firma Lyman má v nabídce i kleště na střely na černý prach (s hlubokými a širokými drážkami).

Kleště je možné nakoupit buď přímo od výrobců nebo distributorů z USA nebo od českých obchodníků.

   

 

Příprava kleští a péče o ně

O kleště je třeba se pečlivě starat. Prodlouží se tak jejich životnost a odlévání bude snažší. Železné kleště je třeba před uskladněním vyčistit a namazat konzervačním olejem proti korozi. U hliníkových to není třeba, hliník nerazaví.

Před použitím je kleště třeba odmastit, pokud byly nakonzervovány. To je možné provést ředidlem, benzinem, nebo detergentem, či jiným odmašťovacím prostředkem.

Před použitím by se měly kleště namazat, aby lépe fungovaly. Ideální je silikonový olej, silikonová vazelína nebo grafit. Namazat je potřba styčné plochy kokily, zejména vymezovací kolíky, kloub kleští a také stříhací plech. Mazací olej se nesmí dostat do dutiny kokily, projevilo by se to na střelách.

Kokila také musí být zcela suchá před použitím, zejména nasmí být žádná voda, ani zbytková v dutině. Mohlo by dojít k explozi olova. Horké olovo by totiž vodu vypařilo a pára, která by se snažila dostat ven rozsříkne rozřhavené olovo, což může vést ke zranění.

Dále je třeba kokilu (kleště) "naseparovat", zajistit, aby odlitá střela dobře vypadávala z dutiny. K tomu se používá několik metod:

Načazení dutiny - zpravidla se dělá nad plamenem svíčky, zapalovače nebo zápalky. Stačí velmi jemné načazení "do zlatova", černá silná vrstva sazí v dutince je nežádoucí. Načazení působí jako separátor mezi kokilou a olověnou střelou. Střely by měly z kokily snadněji vypadávat (bohužel mně tato metoda nefunguje, i když ji uvádějí mnozí autoři. Někomu to prostě funguje a někomu ne.)

Použití speciálního spreje, například Drop Out Bullet Mold Release Agent and Lube od firmy Frankford Arsenal (nemám vyzkoušeno)

Dále je dobré kleště před samotným litím předehřát. To se provede tak, že se rožek kleští ponoří do žhavé taveniny. Pozor, aby se tavenina nedostala do dutiny. Dostatečné prohřátí kokily se projeví tak, že olovo na ní neulpáívá ale odtéka při vytažení pryč.

 

 

Lití střel

Zdravotní rizika

Před litím střel je třeba si uvědomit že výpady olova jsou toxické. Z krátkodobého hlediska může dojít při nadýchýání k příznakům otravy, z dlouhodobého hledsika může dojít ke vzniku rakoviny a reprodukčních problémů. Proto je nutné pracovat v dobře větraných prostorech, ideálně venku a maximálně se vyvarovat vdechování olověných výparů. Někteří používají i speciální respirátory.

Dále je třeba si uvědomit, že rozžhavené olovo může dosahovat teploty několika set stupňů celsia. Zasažení pokožky rozžhaveným kovem může způsobit závažné zranění. Proto je třeba pracovat maximálně opatrně a obezřetně.

Roztavení olova

V první fázi je třeba roztavit olovo, viz kapitola "Tavení". Jediný rozdíl je v tom, že nyní budete tavit čisté olovo z připravených ingotů.

Ideální na lití je elektrická pícka s regulátorem teploty a se spodní výpustí. Alternativní metodou je lití pmocí speciální naběračky, jako vyrábí např. firma Lyman nebo RCBS. Stačí pouze nabrat rozžhavené olovo z nádobky a lít do kokily.

Lití střel

Postupujeme tak, že do namazané, naseparované a zahřáté kokily nalijeme olovo (buď z pícky nebo z naběračky), až zaplní celou dutinku a ještě přeteče přes. Kokilou můžeme mírně zahoupat doleva a doprava aby olovo lépe doteklo do všech koutů dutinky. Po několika okamžicích by mělo přeteklé olovo ztunout. Jakmile ztuhne, odřízneme jej pomocí stříhacího plechu. K tomu je možné použít poklepání dřevěným špalíkem na trn stříhacího plechu, nebo tlakem ruky v rukavici. Pokud má kokila více dutinek vylijeme nejdříve všechny dutinky, pak odstřihneme přelitky.

Vypadávání střel

Poté rozevřeme kleště a vyklopíme střely ven. Ideální je odlité střely vyklepávat na měkkčí podložku, například na několik ručníků na sobě. Střely by měly dopadat na měkký, ne tvrdý povrch, aby se nezdeformovaly.

Pokud střely navypadnou samy hladce

Pokud střely samy holadce nevypadnou z kleští, může to být způsobeno několika možnostmi:

-špatně naseparovaná kokila (znovu naseparovat)
-drobný otřep v kokile (přeleštit dutinku)
-příliš vysoká teplota kokily (střela se pomalu smršťuje, nechat kleště trochu vychladnout, snížit teplotu taveniny)

Pokud se střely drží v kleštích a nevypadnou samy, můžeme jim pomoct poklepem dřevěného špalíku na kloub kleští (nikdy neklepejte na kokilu). Když ani to nepomůže, použijeme nějakou špejli nebo dřívko na vyšprtnutí střely ven (nepoužívat šroubovák či jiné železo, hrozí poškrábání kokily).

První střely

Z počátku práce je běžné, že první odlity nedopadnou dobře. Někteří zkušení odlívači automaticky vyhazují a přetavují prvních 50 nebo až 100 kusů střel. Není třeba panikařit, když se ani po 30ti odlitých střelách nedostavuje dobrý výsledek. To je způsobeno studeným vnitřkem kokily.

Postupně se kokila uvnitř dutiny zahřeje, zaběhne a střely začnou vypadat dobře. Celkově je třeba laborovat s teplotou taveniny a teplotou kokily a rychlostí práce a dosáhnout optimálního vyladění, aby práce odsýpala.

Nepovedené střely v žádném případě nevyklepávajte přímo z kokily do taveniny. Vystříklé olovo by se mohlo dostat do styčných ploch kokily, což by znemožnilo další odlévání

Kvalitní střela

Kvalitně odlitá střela by měla mít dokonalý tvar bez jakýchkoliv defektů, map, kráterů nebo záhybů a měla by mít stejnoměrnou lesklou stříbrnou barvu. Veškeré defektní střely by měly být vyřazeny a přetaveny.

Možné problémy

-nedolitá střela, vrásky na střele - nízká teplota taveniny nebo kokily nebo obojí. Zvýšit teplotu taveniny, případně kokily. Kokila se postupem lití zahřeje sama
-ojíněná střela - příliš vysoká teplota taveniny, snížit teplotu taveniny
-střela nevypadává snadno z kleští - příliš vysoká teplota kokily a taveniny, špatné naseparování kokily, otřep
-bloky kokily k sobě dosedají s obtížemi - špatně namazaná kokila nebo se části olova dostaly do oblasti vymezovacích kolíků či žeber - namazat případně očistit kokilu

Tipy a triky

-u eletkrické pícky je dobré snažit se udržet stabilní hladinu taveniny, tj. přidávat olovo poměrně často
-el. pícka by měla být spíše plná než prázdná. Ideální jsou 2/3 plné nebo i více. Vyšší hladina olova vytváří vyšší tlak ne spodní výpusť, tj. olovo lépe teče
-olovo přidávat častěji po menším množství. Tak se docílí menšího kolísání teplot. Přidání velkého množství nového olova sníží teplotu taveniny a může dojít ke změně výlsedných odlitků
-není od věci používat teploměr (existuj speciální určené pro vysoké teploty) a sledovat teplotu taveniny, případně zjistit, při jaké teplotě je dosahováno nejlepších výsledků

Závěr

Na odlévání olověných střel není třeba hledat nic složitého, zvládali to i indiáni s nejprimitivnějšími pomůckami. Na druhou stranu, je to trochu alchymie a dobrý výlsedek závisí na mnoha proměnných. Jako všude i zde platí, praxí a tréninkem k dokonalosti.

 

Černý prach

Historie černého prachu, jeho distribuce a použití v americkém pohraničí. Druhy černého prachu, situace na trhu.

Historie

Černý prach je nejstarší známou výbušninou. Vynalezen byl mezi 7. a 9.stoletím v Číně. Původně se zde používal jako pohon do raket. Ve 13.století pronikl do Evropy. Již ve 14.století se v Evropě vyráběly běžně palné zbraně, které postupně ukončily éru rytířů. V 15.století začali palné zbraně na černý prach ve velkém používat husité. Mezinárodní výraz "pistol" pochází z českého názvu "píšťala".

Do Severní Ameriky se černý prach dostal společně s Evropany. Celé období osidlování amerického pohraničí je úzce spjato s palnými zbraněmi a černým prachem.

Černý prach se používal až do počátku 20.století, kdy byl vytlačen mnohem účinějším bezdýmým prachem, který se používá dodnes. Bezdýmý prach vynalezl Alfred Nobel v roce 1887, tedy v období, kdy končilo osidlování amerického západu.

V době osidlování amerického pohraničí existovalo velké množství výrobců černého prachu, mnohem více než dnes. Kvalita prachu značně kolísala výrobce od výrobce. Nekvlitnější a nejžádanější prachy hořely mokře, čistě a rovnoměrně, takže měly konzistentní výkon a zanechávaly spaliny v hlavni vláčné (usnadňovalo to nabíjení i čištění). Nejlepší prach pocházel od firmy Curtis a Harvey z Anglie.

Prach se distribuoval nejčastěji v cínových krabičkách s potiskem, ve větších objemech pak v dřevěných soudcích.

   

Složení, granulace a kvalita

Černý prach je směsí 75% ledku, 12% síry a 13% dřeveného uhlí. Jeho detonační rychlost se blíží rychlosti zvuku. Po odpálení vytváří typický hustý dým a sirnatý zápach.

Černý prach se rozlišuje podle velikosti granulace na Fg, FFg, FFFg a FFFFg. Počet písmen F značí velikost prachového zrna, pričemž prach Fg je nejhrubší a FFFFg nejjemnější. Čím jemnější zrno, tím rychleji prach hoří.

Granulace Fg se hodí pro děla, brokovnice nebo pro pušky velmi velké ráže (0.75 a větší)
Granulace FFg je běžný prach pro pistole a pušky .50 a větší (někdo uvádí .45 a větší)
Granulace FFFG se hodí pro pušky a pistole ráže menší než .50 (respektive .45)
Granulace FFFFg se používá výhradně pro sypání na pánvičky křesadlových zámků

Některé prachy vyráběné v období osidlování amerického pohraničí hořely mokře a jiné spíše suše. Suchým a mokrým hořením mám na mysli především stav, v jakém byly spaliny v hlavni po výstřelu. Hoření černého prachu zanechává v hlavni po výstřelu množství pevných zplodin, které postupně zanášejí vývrt a znesnadňují další nabíjení a čištění. Mokře hořící prachy pak produkují spíše vlhké a vláčné spaliny, zatímco suše hořící prachy produkují spíše pevné splodiny připečené na vnitřní stěny hlavně. Mokře hořící prach je proto výhodou.

Bohužel dnes jsou prakticky všechny vyráběné prachy spíše hořící suše, proto je třeba věnovat zvýšeou pozornost zejména mazání střel.

Situace na trhu

Mezi nejznámější světové výrobce patři Goex, Elephant, KIK a Swiss.

Na českém trhu se až do roku 2011 vyskytoval pouze jeden typ poměrně nekvalitního prachu a to český Vesuvit LC od výrobce Explosia, který není ani nijak označen, co se týče granulace (zhruba odpovídá 3F). Tato omezená nabídka je dána proletářstvím českého trhu, jelikož zdejší zákazník nevyžaduje kvalitu a přesné rozlišení, ale především nízkou cenu.

Od roku 2011 nechala firma Dave u téhož výrobce vyrobit speciální sérii prachů, které prodává pod označením Vesuvit LC Express, Vesuvit A1 a Vesuvit A1 Express, které se liší granulací a kvalitou. Prachy jsou kvalitnější, ale také dražší, než klasický Vesuvit LC.

Cena českých černých prachů se pohybuje od 350,- do 550,- Kč za kilové balení, dle kvality.

Kvalitní zahraniční prachy, jako například Švýcarský Swiss se u nás běžně koupit nedají.

 

Mazání při černopraché střelbě

Střelba černým prachem se vyznačuje (kromě kouře a sirnatého zápachu) zejména silným zanášením hlavně zbytky spalin. Tyto spaliny se "napékají" do vývrtu hlavně, zanáší jej a znečišťují. To má za následek znesnadnění nabíjení (u předovek), snižování přesnosti střelby (zhoršení vedení střely zanesenými drážkami) a v neposlední řadě zvyšování rizika koroze vývrtu.

V krajním případě může dojít až k znefunkčnění či znehodnocení zbraně (uvíznutá kulka v polovině hlavně a snaha ji odtud vystřelit).

Zanášení vývrtu černým prachem může být do velké míry kompenzováno vhodným mazáním. Říká se, že "střleba černým prachem je především o mazání". Ideálně o "kvalitním mazání".

Funkce mazání

Mazání plní při černopraché střelbě tyto úkoly:

1.    -Zanechává spaliny vláčné - mazání se mísí s hořícím prachem a lubrikuje spaliny v hlavni. Ty po výstřelu zůstávají vláčné a mazlavé, místo toho, aby byly pevné a připečené k vývrtu

2.    -Snižuje tření mezi střelou a vývrtem

3.    -U předovek usnadňuje nabíjení (střela snáze klouže do hlavně)

Aplikace mazání

Mazání se aplikuje podle druhu zbraně. Může být ve formě flastrů, plstěných ucpávek, jako mazání v drážkách střely, jako součást papírové cartridge a nebo jako součást jednotného náboje (tzv. mazací koláček).

Složení mazání

Ve všech případech se mazadlo skládá ze dvou hlavních ingrediencí, z lubrikantu a nosiče.

Lubrikant je mazlavá látka, nejčastěji forma rostlinného nebo živočišného tuku. Samy lubrikanty jsou většinou velmi řídké, či dokonce tekuté, proto jsou zpevňovány nosičem. Nosiče zpevňují lubrikant, ale nesnižují jeho lubrikační schopnost. Jako nosič se nejčastěji používá včelí vosk nebo parafín.

Mezi nejoblíbenější dobové lubrikanty patřilo medvědí sádlo a velrybí olej. Také se používal hovězí nebo skopový lůj. Jelikož medvědí sádlo a velrybí olej se dnes nedají sehnat, používá se hlavně lůj. V některých případech i vepřové sádlo nebo pak olivový olej. Někteří střelci dnes používají pokrmový tuk, něco jako například Hera.

Jako nosič se na americkém západě používal ponejvíce čistý včelí vosk, stejně jako dnes.

Dobové i dnešní recepty se vzájemně liší, vždy se však jedná o kombinaci nosiče a lubrikantu. Zdá se, že existuje tolik receptur, kolik existuje střelců. Nedá se říci, že je nějaký recept lepší než jiný, vždy zálaží, co komu vyhovuje a funguje. Mazání je třeba vyzkoušet a nebát se trochu experimentovat.

Recepty

Pro úplné začátečníky doporučuji začít s nejjednodušším receptem:

-včelí vosk a hovězí či skopový lůj v poměru 1:1 nebo
-včelí vosk a olivový olej v poměru 1:1

Poměr měřte na základě hmotnosti.

Dobové recepty

A zde uvádím některé dochované dobové receptury na mazání:

- 1 díl včelího vosku, 3 díly loje (U.S.Army 1855)
- 8 dílů včlího vosku, 1 díl loje (U.S.Army 1861)
- 8 dílů vosku z vřesny voskonosnné, 1 díl grafitu (U.S.Army 1873)
- japonský vosk (U.S.Army 1880)
- 1 díl včelího vosku, 2 díly velrybího oleje (Sharps Rifle Co., 1878)
- 1 díl včelího vosku, 3 díly loje (Massachusetts Arms Co. (Maynard rifle), 1890)
- 1 díl včelího vosku, 4 díly loje (Marlin Firearms Co., 1891)
- lůj (Smith and Wesson, 1891)

Škvaření loje

Hovězí nebo skopový lůj jsou osvědčené lubrikanty, je ale třeba je nejdříve vyškvařit. Sehnat jej můžete třeba na jatkách. Rozřežte lůj na co nejmenší kousky. Do hrnce nalejte asi 1cm vody a zahřívejte. Přidejte kostky loje a pomalu ohřívejte. Za čas začně lůj pouštět mastnotu. Voda se za nějakou dobu vypaří a v hrnci bude přibývat tuku. Zahřívejte velmi pomalu a na mírném plameni. Nespěchejte. Stále míchejte. Po čase bude stále přibývat tuku a ubývat pevné hmoty, která se začně přeměňovat na škvarky. Toto škvaření může trvat i hodinu či více.

Pak by měl být hrnec plný tuku s několika pevnými škvarky. Tuk nesmíte přepálit. Když už uvidíte, že škvarky nepouštějí žádný tuk, můžete tuk slít do připravené nádoby, nechat vychladnout a uskladnit v ledničce.

Výroba mazadla

V hrnečku, který dáte do horké vody (ne přímo na hořáku) rozpusťte včelí vosk v potřebném množství a do něj přidejte patřičné množství lubrikantu (lůj nebo olivový olej). Obojí zamíchejte vařečkou. Nechte pomalu vychladnout. Mazání je ideální skladovat v ledničce, aby nedocházelo ke žluknutí lubrikantu.

V případě, že se vám zdá mazání příliš tuhé, můžete ho změkkčit přidáním většího množství lubrikantu. Naopak, pokud je příliš řídké, můžete jej zahustit přidáním včelího vosku.

Komerční mazadla

Na trhu existuje také celá řada komerčního mazání, většinou jsou ale mnohem dražší, než ty vyrobené podomácku. Mezi nejznámější patří SPG lube, Wanderlube nebo Bore Butter.

 

Odlévání střel pro střelbu černým prachem

Postup pro odlévání olověných střel pro střelbu černým prachem. Jak pro předovky, tak i pro jednotné náboje.

Historie

Jak indiáni, tak i trapeři si v bizoních dobách ve většině případů odlévali střely do svých předovek sami. Olověné ingoty, nejčastěji ve formě prutů, stejně jako licí kleště bylo možné sehnat na randezvous, od obchodníků nebo v obchodních stanicích.

Za dob indiánských válek bylo běžné, že se v dobyté indiánské vesnici našly kromě mnoha licích kleští také stovky kilogramů olova připraveného na lití projektilů, stejně jako ohromné množství projektilů již hotových.

Olovo se tavilo nad otevřeným ohněm v kotlících a pomocí naběraček se lilo do formiček-kleští.

Když se v 60.tých letech 19.století objevily první jednotné náboje, měly většinou okrajové zapalování a nebylo možné je přebíjet. S příchodem munice se středovým zápalem (70.tá léta 19.století) se začaly náboje také přebíjet, zejména z ekonomických důvodů. Typickými přebíječi byli v té době bělošští komerční lovci bizonů. K tomu také museli tavit olovo a odlévat olověné projektily.

Indiáni byli obecně technicky méně zdatní než běloši a jednotné náboje nepřebíjeli, ale kupovali, směňovali nebo je prostě ukořistili.

       

 

Olověné střely dnes

Stejně jako v bizoních dobách, tak i my dnes si můžeme pro vlastní potřebu odlévat střely, pokud budeme chtít. Můžeme přitom postupovat moderními nebo tradičními metodami.

Na dobovou střelbu černým prachem, ať už budete střílet kuličkou, ogiválem, mínií nebo střelou do jednotného náboje, butete potřebovat projektil. Existují dvě možnosti, jak nějaký sehnat, buďto si jej zakoupit nebo si jej vyrobit.

Obě možnosti přinášejí výhody i nevýhody.

Výhody pro vlastní odlévání střel:

1) Je to levnější (neplatíte za cizí práci)
2) Máte 100% kontrolu nad materiálem i postupem (u nákupu neznáte složení střely, rozměry nemusí přesně sedět, může kolísat kvalita)
3) Je to zábava (i když pro někoho to může být otrava)
4) Je to dobové (při aplikaci dobových podmínek)

Nevýhody vlastního odlévání střel:

1) Musíte nakoupit kokily (licí kleště) a zařízení na lití (el. pícka, litinová nádoba, naběračka, forma na ingoty)
2) Musíte obětovat čas a střely odlít (odlévání střel je poměrně časově náročné)
3) Musíte mít dobře větrané prostory, kde budete odlívat (výpary olova jsou toxické)

V případě, že se rozhodnete střely nakupovat, je třeba tak učinit z ověřeného zdroje, ideálně s opakově dobrými zkučenostmi s takovými střelami.

V případě, že se budete lít střely sami, poslouží vám následující rady a ověřené postupy:

Materiál

Pro střelbu černým prachem je vhodné a dostačující čisté olovo. To neplatí u střelby s bezdýmým prachem, kde je potřeba olovo legovat příměsemi (antimon, cín), aby byly střely tvrdší a olovo nezanášelo vývrt.

Olovo se dá sehnat ve sběrných surovinách, v kovošrotech a podobně. Stačí obvolat pár firem. Cena olova se pohybuje kolem 40,- Kč za kilogram (počátek r. 2011). Někdy se prodává ve formě starých vodovodních trubek, el. drátů, tzv. mašlí, plomb a podobně.

Olovo většinou získáte znečištěné od různých příměsí, drátů, hlíny a dalších nečistot. Je třeba ho vyčistit a vyrobit z něj tzv. ingoty, tedy odlitky čistého olova.

K tomu je třeba olovo roztavit a nalít do formiček, aby z něj byly ingoty. Tím se dostáváme k dalšímu bodu.

 

 

Tavení

Olovo je třeba v první fázi roztavit, aby se očistilo a přeltavilo na ingoty čistého olova. Stejně se později bude tavit čiste olovo před samotným litím střel. Tavení je možné provádět dvojím způsobem:

-v elektrické pícce
-v hrnci na vařiči, kamnech či otevřeném ohni 

Elektrické pícky

Speciální elektrické pícky na tavení olova prodává více výrobců, nejznáměšjí jsou od firmy Lee, Lyman nebo RCBS. Pícky mají většinou spodní výpusť, trysku, ze které teče čůrek olova přímo do kokily. Pícky je možné použít i na lití ingotů, je to ale dost pomalé. Hlavní výhodou elektrických pícek je termostat, který udržuje teplotu na nastavené úrovni. Některé dražší pícky jsou osazné i vestavěným teploměrem. Objem pícek kolísá podle modelu od cca 10 do 20 liber olova.

   

 

Tavící nádoby

Zejména při větším množství olova je vhodné na lití ingotů využít nějakou nádobu. Ideální je větší litinový hrnec. Litina dobře drží teplo a proto olovo taví rychle. V podstatě lze využít i plechový hrnec nebo třeba zednický šufan, ale není to tak efektívní, jako litina. Některé firmy jako RCBS nebo Lyman nabízejí speciální litinové nádoby na lití olova, které pojmou asi 10 liber olova

Na lití olova je pak možné použít naběračku nebo lít přímo z nádoby, ideálně když má nádoba licí zobáček. Jako zdroj tepla lze použít například plynový hořák, vařič, sporák, kamna nebo i otevřený oheň.

 

Docela dobrý nápad je vlastnit jak elektrickou pícku, tak i litinový hrnec. Hrnec je výhodné používat při lití ingotů a elektrickou pícku pak na samotné odlévání střel.

Dobově autentické je pouze tavení v plechové či litinové nádobě a na otevřeném ohni. Všechny ostatní metody jsou moderní, nicméně účinné.

Lití ingotů

Ať už využijete kteroukoliv metodu, je třeba nejprve roztavit olovo do tekutého stavu. Až bude olovo tekuté, nečistoty a struska automaticky vyplavou na povrch, protože budou lehčí, než samotné čisté olovo, které se bude držet dole. Nečistoty můžete sbírat sběračkou z povrchu a vyhodit pryč.

Když budete odlévat ingoty v el.pícce, spodní výpustí bude automaticky odtékat čisté olovo. Stejně tak, pokud budete nalévat do formy olovo z hrnce, nebo z naběračky, vždy první poteče čisté olovo, špína a struska se budou držet zpátky.

Na lití ingotů je ideální použít nějakou komerční formičku, například od firmy Lee nebo Lyman. Alternativně je možné použít i jinou formu, někdo například používá naběračku a podobně. Výhodou profesionálních forem je, že jednotlivé ingoty jsou váhově zkalibrované, například forma od firmy Lee odlije dva librové a dva půllibrové ingoty, firma Lyman zase čtyři librové kusy. Je pak snadné spočítat, kolik kilo (liber) olova máte v ingotech.

   

 

Střela

V prvé řadě je třeba si rozmyslet, jakou střelou budete střílet. U perkusních a křesadlových riflí a mušket a u perkusních revolerů je nejdobovější a nejjednodušší variantou kulička. U střelby s jednotným nábojem je pak třeba vybírat střelu, která je co nejpodobnější dobovému originálu.

Zejména pokud budete střílet černým prachem jednotný náboj, je třeba, aby měla střela dostaečně hluboké drážky na mazání.

V případě kuličky je potřba přesně zvolit její průměr. Udává se v palcích s přesností na 3 desetinná místa. Např 0.454 znamená, že kulička bude mít průměr 2,54x0,454 tedy 11,53mm.

V případě pušky by měl být průměr kuličky o něco menší, než průměr vývrtu v polích. Například pušce ráže .50 by odpovídala kulička .490 nebo .0495, pušce ráže .45 kuliča .440. To je proto, že dobově se nabíjela kule přes lubrikovaný flastr, který vyplní mezeru mezi kuličkou a vývrtem.

U perkusního revolveru je situace odlišná. Kulička musí mít větší průměr, než je průměr komory. Kuličky se do válce zatlačí silou, při této proceduře by se měl z kuličky oholit olověný prstenec. Pro revolvery ráže .36 je vhodná kulička rozměru .375 a pro revolvery ráže .44 kulička průměru .451 nebo .454.

   

 

Licí kleště

Od volby střely se pak odvíjí výběr licích kleští. V zásadě jsou dvě možnosti, jak přistupovat k této volbě. Pokud chcete být 100% doboví, můžete si pořídit přesnou napodobeninu dobových licích kleští. Širokou nabídku nabízí například Track of the Wolf. Výhodou je 100% dobovost, ale komfort a rychlost lití jsou menší, než u moderních kokil.

Pokud zvolíte moderní variantu, je na výběr z několika možností (výrobců). Nejběžnější jsou licí kleště od firmy Lee. Jsou nejlevnější na trhu, protože jsou vyráběné ze slitiny hliníku. Pro většinu účelů běžně postačí. Hliníkové kleště se rychleji zahřejí, ale také rychleji zchladnou. Firma Lee vyrábí kleště které obsahují jednu dvě nebo i 6 dutinek.

Další kleště vyrábí firmy Lyman, RCBS nebo Saeco. Jsou železné a vydrží na celý život, pokud se o ně člověk dobře stará. Jejich nevýhodou je vyšší cena, až několikanásobná oproti firmě Lee. Kvalita zpracování je však velmi vysoká. Zejména u střel do jednotného náboje ne nutné použití těchto dražších kleští, jelikož firma Lee se zabývá především střelami pro bezdýmé prachy, zatímco firma Lyman má v nabídce i kleště na střely na černý prach (s hlubokými a širokými drážkami).

Kleště je možné nakoupit buď přímo od výrobců nebo distributorů z USA nebo od českých obchodníků.

   

 

Příprava kleští a péče o ně

O kleště je třeba se pečlivě starat. Prodlouží se tak jejich životnost a odlévání bude snažší. Železné kleště je třeba před uskladněním vyčistit a namazat konzervačním olejem proti korozi. U hliníkových to není třeba, hliník nerazaví.

Před použitím je kleště třeba odmastit, pokud byly nakonzervovány. To je možné provést ředidlem, benzinem, nebo detergentem, či jiným odmašťovacím prostředkem.

Před použitím by se měly kleště namazat, aby lépe fungovaly. Ideální je silikonový olej, silikonová vazelína nebo grafit. Namazat je potřba styčné plochy kokily, zejména vymezovací kolíky, kloub kleští a také stříhací plech. Mazací olej se nesmí dostat do dutiny kokily, projevilo by se to na střelách.

Kokila také musí být zcela suchá před použitím, zejména nasmí být žádná voda, ani zbytková v dutině. Mohlo by dojít k explozi olova. Horké olovo by totiž vodu vypařilo a pára, která by se snažila dostat ven rozsříkne rozřhavené olovo, což může vést ke zranění.

Dále je třeba kokilu (kleště) "naseparovat", zajistit, aby odlitá střela dobře vypadávala z dutiny. K tomu se používá několik metod:

Načazení dutiny - zpravidla se dělá nad plamenem svíčky, zapalovače nebo zápalky. Stačí velmi jemné načazení "do zlatova", černá silná vrstva sazí v dutince je nežádoucí. Načazení působí jako separátor mezi kokilou a olověnou střelou. Střely by měly z kokily snadněji vypadávat (bohužel mně tato metoda nefunguje, i když ji uvádějí mnozí autoři. Někomu to prostě funguje a někomu ne.)

Použití speciálního spreje, například Drop Out Bullet Mold Release Agent and Lube od firmy Frankford Arsenal (nemám vyzkoušeno)

Dále je dobré kleště před samotným litím předehřát. To se provede tak, že se rožek kleští ponoří do žhavé taveniny. Pozor, aby se tavenina nedostala do dutiny. Dostatečné prohřátí kokily se projeví tak, že olovo na ní neulpáívá ale odtéka při vytažení pryč.

 

 

Lití střel

Zdravotní rizika

Před litím střel je třeba si uvědomit že výpady olova jsou toxické. Z krátkodobého hlediska může dojít při nadýchýání k příznakům otravy, z dlouhodobého hledsika může dojít ke vzniku rakoviny a reprodukčních problémů. Proto je nutné pracovat v dobře větraných prostorech, ideálně venku a maximálně se vyvarovat vdechování olověných výparů. Někteří používají i speciální respirátory.

Dále je třeba si uvědomit, že rozžhavené olovo může dosahovat teploty několika set stupňů celsia. Zasažení pokožky rozžhaveným kovem může způsobit závažné zranění. Proto je třeba pracovat maximálně opatrně a obezřetně.

Roztavení olova

V první fázi je třeba roztavit olovo, viz kapitola "Tavení". Jediný rozdíl je v tom, že nyní budete tavit čisté olovo z připravených ingotů.

Ideální na lití je elektrická pícka s regulátorem teploty a se spodní výpustí. Alternativní metodou je lití pmocí speciální naběračky, jako vyrábí např. firma Lyman nebo RCBS. Stačí pouze nabrat rozžhavené olovo z nádobky a lít do kokily.

Lití střel

Postupujeme tak, že do namazané, naseparované a zahřáté kokily nalijeme olovo (buď z pícky nebo z naběračky), až zaplní celou dutinku a ještě přeteče přes. Kokilou můžeme mírně zahoupat doleva a doprava aby olovo lépe doteklo do všech koutů dutinky. Po několika okamžicích by mělo přeteklé olovo ztunout. Jakmile ztuhne, odřízneme jej pomocí stříhacího plechu. K tomu je možné použít poklepání dřevěným špalíkem na trn stříhacího plechu, nebo tlakem ruky v rukavici. Pokud má kokila více dutinek vylijeme nejdříve všechny dutinky, pak odstřihneme přelitky.

Vypadávání střel

Poté rozevřeme kleště a vyklopíme střely ven. Ideální je odlité střely vyklepávat na měkkčí podložku, například na několik ručníků na sobě. Střely by měly dopadat na měkký, ne tvrdý povrch, aby se nezdeformovaly.

Pokud střely navypadnou samy hladce

Pokud střely samy holadce nevypadnou z kleští, může to být způsobeno několika možnostmi:

-špatně naseparovaná kokila (znovu naseparovat)
-drobný otřep v kokile (přeleštit dutinku)
-příliš vysoká teplota kokily (střela se pomalu smršťuje, nechat kleště trochu vychladnout, snížit teplotu taveniny)

Pokud se střely drží v kleštích a nevypadnou samy, můžeme jim pomoct poklepem dřevěného špalíku na kloub kleští (nikdy neklepejte na kokilu). Když ani to nepomůže, použijeme nějakou špejli nebo dřívko na vyšprtnutí střely ven (nepoužívat šroubovák či jiné železo, hrozí poškrábání kokily).

První střely

Z počátku práce je běžné, že první odlity nedopadnou dobře. Někteří zkušení odlívači automaticky vyhazují a přetavují prvních 50 nebo až 100 kusů střel. Není třeba panikařit, když se ani po 30ti odlitých střelách nedostavuje dobrý výsledek. To je způsobeno studeným vnitřkem kokily.

Postupně se kokila uvnitř dutiny zahřeje, zaběhne a střely začnou vypadat dobře. Celkově je třeba laborovat s teplotou taveniny a teplotou kokily a rychlostí práce a dosáhnout optimálního vyladění, aby práce odsýpala.

Nepovedené střely v žádném případě nevyklepávajte přímo z kokily do taveniny. Vystříklé olovo by se mohlo dostat do styčných ploch kokily, což by znemožnilo další odlévání

Kvalitní střela

Kvalitně odlitá střela by měla mít dokonalý tvar bez jakýchkoliv defektů, map, kráterů nebo záhybů a měla by mít stejnoměrnou lesklou stříbrnou barvu. Veškeré defektní střely by měly být vyřazeny a přetaveny.

Možné problémy

-nedolitá střela, vrásky na střele - nízká teplota taveniny nebo kokily nebo obojí. Zvýšit teplotu taveniny, případně kokily. Kokila se postupem lití zahřeje sama
-ojíněná střela - příliš vysoká teplota taveniny, snížit teplotu taveniny
-střela nevypadává snadno z kleští - příliš vysoká teplota kokily a taveniny, špatné naseparování kokily, otřep
-bloky kokily k sobě dosedají s obtížemi - špatně namazaná kokila nebo se části olova dostaly do oblasti vymezovacích kolíků či žeber - namazat případně očistit kokilu

Tipy a triky

-u eletkrické pícky je dobré snažit se udržet stabilní hladinu taveniny, tj. přidávat olovo poměrně často
-el. pícka by měla být spíše plná než prázdná. Ideální jsou 2/3 plné nebo i více. Vyšší hladina olova vytváří vyšší tlak ne spodní výpusť, tj. olovo lépe teče
-olovo přidávat častěji po menším množství. Tak se docílí menšího kolísání teplot. Přidání velkého množství nového olova sníží teplotu taveniny a může dojít ke změně výlsedných odlitků
-není od věci používat teploměr (existuj speciální určené pro vysoké teploty) a sledovat teplotu taveniny, případně zjistit, při jaké teplotě je dosahováno nejlepších výsledků

Závěr

Na odlévání olověných střel není třeba hledat nic složitého, zvládali to i indiáni s nejprimitivnějšími pomůckami. Na druhou stranu, je to trochu alchymie a dobrý výlsedek závisí na mnoha proměnných. Jako všude i zde platí, praxí a tréninkem k dokonalosti.

 

Černý prach

Historie černého prachu, jeho distribuce a použití v americkém pohraničí. Druhy černého prachu, situace na trhu.

Historie

Černý prach je nejstarší známou výbušninou. Vynalezen byl mezi 7. a 9.stoletím v Číně. Původně se zde používal jako pohon do raket. Ve 13.století pronikl do Evropy. Již ve 14.století se v Evropě vyráběly běžně palné zbraně, které postupně ukončily éru rytířů. V 15.století začali palné zbraně na černý prach ve velkém používat husité. Mezinárodní výraz "pistol" pochází z českého názvu "píšťala".

Do Severní Ameriky se černý prach dostal společně s Evropany. Celé období osidlování amerického pohraničí je úzce spjato s palnými zbraněmi a černým prachem.

Černý prach se používal až do počátku 20.století, kdy byl vytlačen mnohem účinějším bezdýmým prachem, který se používá dodnes. Bezdýmý prach vynalezl Alfred Nobel v roce 1887, tedy v období, kdy končilo osidlování amerického západu.

V době osidlování amerického pohraničí existovalo velké množství výrobců černého prachu, mnohem více než dnes. Kvalita prachu značně kolísala výrobce od výrobce. Nekvlitnější a nejžádanější prachy hořely mokře, čistě a rovnoměrně, takže měly konzistentní výkon a zanechávaly spaliny v hlavni vláčné (usnadňovalo to nabíjení i čištění). Nejlepší prach pocházel od firmy Curtis a Harvey z Anglie.

Prach se distribuoval nejčastěji v cínových krabičkách s potiskem, ve větších objemech pak v dřevěných soudcích.

   

Složení, granulace a kvalita

Černý prach je směsí 75% ledku, 12% síry a 13% dřeveného uhlí. Jeho detonační rychlost se blíží rychlosti zvuku. Po odpálení vytváří typický hustý dým a sirnatý zápach.

Černý prach se rozlišuje podle velikosti granulace na Fg, FFg, FFFg a FFFFg. Počet písmen F značí velikost prachového zrna, pričemž prach Fg je nejhrubší a FFFFg nejjemnější. Čím jemnější zrno, tím rychleji prach hoří.

Granulace Fg se hodí pro děla, brokovnice nebo pro pušky velmi velké ráže (0.75 a větší)
Granulace FFg je běžný prach pro pistole a pušky .50 a větší (někdo uvádí .45 a větší)
Granulace FFFG se hodí pro pušky a pistole ráže menší než .50 (respektive .45)
Granulace FFFFg se používá výhradně pro sypání na pánvičky křesadlových zámků

Některé prachy vyráběné v období osidlování amerického pohraničí hořely mokře a jiné spíše suše. Suchým a mokrým hořením mám na mysli především stav, v jakém byly spaliny v hlavni po výstřelu. Hoření černého prachu zanechává v hlavni po výstřelu množství pevných zplodin, které postupně zanášejí vývrt a znesnadňují další nabíjení a čištění. Mokře hořící prachy pak produkují spíše vlhké a vláčné spaliny, zatímco suše hořící prachy produkují spíše pevné splodiny připečené na vnitřní stěny hlavně. Mokře hořící prach je proto výhodou.

Bohužel dnes jsou prakticky všechny vyráběné prachy spíše hořící suše, proto je třeba věnovat zvýšeou pozornost zejména mazání střel.

Situace na trhu

Mezi nejznámější světové výrobce patři Goex, Elephant, KIK a Swiss.

Na českém trhu se až do roku 2011 vyskytoval pouze jeden typ poměrně nekvalitního prachu a to český Vesuvit LC od výrobce Explosia, který není ani nijak označen, co se týče granulace (zhruba odpovídá 3F). Tato omezená nabídka je dána proletářstvím českého trhu, jelikož zdejší zákazník nevyžaduje kvalitu a přesné rozlišení, ale především nízkou cenu.

Od roku 2011 nechala firma Dave u téhož výrobce vyrobit speciální sérii prachů, které prodává pod označením Vesuvit LC Express, Vesuvit A1 a Vesuvit A1 Express, které se liší granulací a kvalitou. Prachy jsou kvalitnější, ale také dražší, než klasický Vesuvit LC.

Cena českých černých prachů se pohybuje od 350,- do 550,- Kč za kilové balení, dle kvality.

Kvalitní zahraniční prachy, jako například Švýcarský Swiss se u nás běžně koupit nedají.

 

Mazání při černopraché střelbě

Střelba černým prachem se vyznačuje (kromě kouře a sirnatého zápachu) zejména silným zanášením hlavně zbytky spalin. Tyto spaliny se "napékají" do vývrtu hlavně, zanáší jej a znečišťují. To má za následek znesnadnění nabíjení (u předovek), snižování přesnosti střelby (zhoršení vedení střely zanesenými drážkami) a v neposlední řadě zvyšování rizika koroze vývrtu.

V krajním případě může dojít až k znefunkčnění či znehodnocení zbraně (uvíznutá kulka v polovině hlavně a snaha ji odtud vystřelit).

Zanášení vývrtu černým prachem může být do velké míry kompenzováno vhodným mazáním. Říká se, že "střleba černým prachem je především o mazání". Ideálně o "kvalitním mazání".

Funkce mazání

Mazání plní při černopraché střelbě tyto úkoly:

1.    -Zanechává spaliny vláčné - mazání se mísí s hořícím prachem a lubrikuje spaliny v hlavni. Ty po výstřelu zůstávají vláčné a mazlavé, místo toho, aby byly pevné a připečené k vývrtu

2.    -Snižuje tření mezi střelou a vývrtem

3.    -U předovek usnadňuje nabíjení (střela snáze klouže do hlavně)

Aplikace mazání

Mazání se aplikuje podle druhu zbraně. Může být ve formě flastrů, plstěných ucpávek, jako mazání v drážkách střely, jako součást papírové cartridge a nebo jako součást jednotného náboje (tzv. mazací koláček).

Složení mazání

Ve všech případech se mazadlo skládá ze dvou hlavních ingrediencí, z lubrikantu a nosiče.

Lubrikant je mazlavá látka, nejčastěji forma rostlinného nebo živočišného tuku. Samy lubrikanty jsou většinou velmi řídké, či dokonce tekuté, proto jsou zpevňovány nosičem. Nosiče zpevňují lubrikant, ale nesnižují jeho lubrikační schopnost. Jako nosič se nejčastěji používá včelí vosk nebo parafín.

Mezi nejoblíbenější dobové lubrikanty patřilo medvědí sádlo a velrybí olej. Také se používal hovězí nebo skopový lůj. Jelikož medvědí sádlo a velrybí olej se dnes nedají sehnat, používá se hlavně lůj. V některých případech i vepřové sádlo nebo pak olivový olej. Někteří střelci dnes používají pokrmový tuk, něco jako například Hera.

Jako nosič se na americkém západě používal ponejvíce čistý včelí vosk, stejně jako dnes.

Dobové i dnešní recepty se vzájemně liší, vždy se však jedná o kombinaci nosiče a lubrikantu. Zdá se, že existuje tolik receptur, kolik existuje střelců. Nedá se říci, že je nějaký recept lepší než jiný, vždy zálaží, co komu vyhovuje a funguje. Mazání je třeba vyzkoušet a nebát se trochu experimentovat.

Recepty

Pro úplné začátečníky doporučuji začít s nejjednodušším receptem:

-včelí vosk a hovězí či skopový lůj v poměru 1:1 nebo
-včelí vosk a olivový olej v poměru 1:1

Poměr měřte na základě hmotnosti.

Dobové recepty

A zde uvádím některé dochované dobové receptury na mazání:

- 1 díl včelího vosku, 3 díly loje (U.S.Army 1855)
- 8 dílů včlího vosku, 1 díl loje (U.S.Army 1861)
- 8 dílů vosku z vřesny voskonosnné, 1 díl grafitu (U.S.Army 1873)
- japonský vosk (U.S.Army 1880)
- 1 díl včelího vosku, 2 díly velrybího oleje (Sharps Rifle Co., 1878)
- 1 díl včelího vosku, 3 díly loje (Massachusetts Arms Co. (Maynard rifle), 1890)
- 1 díl včelího vosku, 4 díly loje (Marlin Firearms Co., 1891)
- lůj (Smith and Wesson, 1891)

Škvaření loje

Hovězí nebo skopový lůj jsou osvědčené lubrikanty, je ale třeba je nejdříve vyškvařit. Sehnat jej můžete třeba na jatkách. Rozřežte lůj na co nejmenší kousky. Do hrnce nalejte asi 1cm vody a zahřívejte. Přidejte kostky loje a pomalu ohřívejte. Za čas začně lůj pouštět mastnotu. Voda se za nějakou dobu vypaří a v hrnci bude přibývat tuku. Zahřívejte velmi pomalu a na mírném plameni. Nespěchejte. Stále míchejte. Po čase bude stále přibývat tuku a ubývat pevné hmoty, která se začně přeměňovat na škvarky. Toto škvaření může trvat i hodinu či více.

Pak by měl být hrnec plný tuku s několika pevnými škvarky. Tuk nesmíte přepálit. Když už uvidíte, že škvarky nepouštějí žádný tuk, můžete tuk slít do připravené nádoby, nechat vychladnout a uskladnit v ledničce.

Výroba mazadla

V hrnečku, který dáte do horké vody (ne přímo na hořáku) rozpusťte včelí vosk v potřebném množství a do něj přidejte patřičné množství lubrikantu (lůj nebo olivový olej). Obojí zamíchejte vařečkou. Nechte pomalu vychladnout. Mazání je ideální skladovat v ledničce, aby nedocházelo ke žluknutí lubrikantu.

V případě, že se vám zdá mazání příliš tuhé, můžete ho změkkčit přidáním většího množství lubrikantu. Naopak, pokud je příliš řídké, můžete jej zahustit přidáním včelího vosku.

Komerční mazadla

Na trhu existuje také celá řada komerčního mazání, většinou jsou ale mnohem dražší, než ty vyrobené podomácku. Mezi nejznámější patří SPG lube, Wanderlube nebo Bore Butter.

 

Odlévání střel pro střelbu černým prachem

Postup pro odlévání olověných střel pro střelbu černým prachem. Jak pro předovky, tak i pro jednotné náboje.

Historie

Jak indiáni, tak i trapeři si v bizoních dobách ve většině případů odlévali střely do svých předovek sami. Olověné ingoty, nejčastěji ve formě prutů, stejně jako licí kleště bylo možné sehnat na randezvous, od obchodníků nebo v obchodních stanicích.

Za dob indiánských válek bylo běžné, že se v dobyté indiánské vesnici našly kromě mnoha licích kleští také stovky kilogramů olova připraveného na lití projektilů, stejně jako ohromné množství projektilů již hotových.

Olovo se tavilo nad otevřeným ohněm v kotlících a pomocí naběraček se lilo do formiček-kleští.

Když se v 60.tých letech 19.století objevily první jednotné náboje, měly většinou okrajové zapalování a nebylo možné je přebíjet. S příchodem munice se středovým zápalem (70.tá léta 19.století) se začaly náboje také přebíjet, zejména z ekonomických důvodů. Typickými přebíječi byli v té době bělošští komerční lovci bizonů. K tomu také museli tavit olovo a odlévat olověné projektily.

Indiáni byli obecně technicky méně zdatní než běloši a jednotné náboje nepřebíjeli, ale kupovali, směňovali nebo je prostě ukořistili.

       

 

Olověné střely dnes

Stejně jako v bizoních dobách, tak i my dnes si můžeme pro vlastní potřebu odlévat střely, pokud budeme chtít. Můžeme přitom postupovat moderními nebo tradičními metodami.

Na dobovou střelbu černým prachem, ať už budete střílet kuličkou, ogiválem, mínií nebo střelou do jednotného náboje, butete potřebovat projektil. Existují dvě možnosti, jak nějaký sehnat, buďto si jej zakoupit nebo si jej vyrobit.

Obě možnosti přinášejí výhody i nevýhody.

Výhody pro vlastní odlévání střel:

1) Je to levnější (neplatíte za cizí práci)
2) Máte 100% kontrolu nad materiálem i postupem (u nákupu neznáte složení střely, rozměry nemusí přesně sedět, může kolísat kvalita)
3) Je to zábava (i když pro někoho to může být otrava)
4) Je to dobové (při aplikaci dobových podmínek)

Nevýhody vlastního odlévání střel:

1) Musíte nakoupit kokily (licí kleště) a zařízení na lití (el. pícka, litinová nádoba, naběračka, forma na ingoty)
2) Musíte obětovat čas a střely odlít (odlévání střel je poměrně časově náročné)
3) Musíte mít dobře větrané prostory, kde budete odlívat (výpary olova jsou toxické)

V případě, že se rozhodnete střely nakupovat, je třeba tak učinit z ověřeného zdroje, ideálně s opakově dobrými zkučenostmi s takovými střelami.

V případě, že se budete lít střely sami, poslouží vám následující rady a ověřené postupy:

Materiál

Pro střelbu černým prachem je vhodné a dostačující čisté olovo. To neplatí u střelby s bezdýmým prachem, kde je potřeba olovo legovat příměsemi (antimon, cín), aby byly střely tvrdší a olovo nezanášelo vývrt.

Olovo se dá sehnat ve sběrných surovinách, v kovošrotech a podobně. Stačí obvolat pár firem. Cena olova se pohybuje kolem 40,- Kč za kilogram (počátek r. 2011). Někdy se prodává ve formě starých vodovodních trubek, el. drátů, tzv. mašlí, plomb a podobně.

Olovo většinou získáte znečištěné od různých příměsí, drátů, hlíny a dalších nečistot. Je třeba ho vyčistit a vyrobit z něj tzv. ingoty, tedy odlitky čistého olova.

K tomu je třeba olovo roztavit a nalít do formiček, aby z něj byly ingoty. Tím se dostáváme k dalšímu bodu.

 

 

Tavení

Olovo je třeba v první fázi roztavit, aby se očistilo a přeltavilo na ingoty čistého olova. Stejně se později bude tavit čiste olovo před samotným litím střel. Tavení je možné provádět dvojím způsobem:

-v elektrické pícce
-v hrnci na vařiči, kamnech či otevřeném ohni 

Elektrické pícky

Speciální elektrické pícky na tavení olova prodává více výrobců, nejznáměšjí jsou od firmy Lee, Lyman nebo RCBS. Pícky mají většinou spodní výpusť, trysku, ze které teče čůrek olova přímo do kokily. Pícky je možné použít i na lití ingotů, je to ale dost pomalé. Hlavní výhodou elektrických pícek je termostat, který udržuje teplotu na nastavené úrovni. Některé dražší pícky jsou osazné i vestavěným teploměrem. Objem pícek kolísá podle modelu od cca 10 do 20 liber olova.

   

 

Tavící nádoby

Zejména při větším množství olova je vhodné na lití ingotů využít nějakou nádobu. Ideální je větší litinový hrnec. Litina dobře drží teplo a proto olovo taví rychle. V podstatě lze využít i plechový hrnec nebo třeba zednický šufan, ale není to tak efektívní, jako litina. Některé firmy jako RCBS nebo Lyman nabízejí speciální litinové nádoby na lití olova, které pojmou asi 10 liber olova

Na lití olova je pak možné použít naběračku nebo lít přímo z nádoby, ideálně když má nádoba licí zobáček. Jako zdroj tepla lze použít například plynový hořák, vařič, sporák, kamna nebo i otevřený oheň.

 

Docela dobrý nápad je vlastnit jak elektrickou pícku, tak i litinový hrnec. Hrnec je výhodné používat při lití ingotů a elektrickou pícku pak na samotné odlévání střel.

Dobově autentické je pouze tavení v plechové či litinové nádobě a na otevřeném ohni. Všechny ostatní metody jsou moderní, nicméně účinné.

Lití ingotů

Ať už využijete kteroukoliv metodu, je třeba nejprve roztavit olovo do tekutého stavu. Až bude olovo tekuté, nečistoty a struska automaticky vyplavou na povrch, protože budou lehčí, než samotné čisté olovo, které se bude držet dole. Nečistoty můžete sbírat sběračkou z povrchu a vyhodit pryč.

Když budete odlévat ingoty v el.pícce, spodní výpustí bude automaticky odtékat čisté olovo. Stejně tak, pokud budete nalévat do formy olovo z hrnce, nebo z naběračky, vždy první poteče čisté olovo, špína a struska se budou držet zpátky.

Na lití ingotů je ideální použít nějakou komerční formičku, například od firmy Lee nebo Lyman. Alternativně je možné použít i jinou formu, někdo například používá naběračku a podobně. Výhodou profesionálních forem je, že jednotlivé ingoty jsou váhově zkalibrované, například forma od firmy Lee odlije dva librové a dva půllibrové ingoty, firma Lyman zase čtyři librové kusy. Je pak snadné spočítat, kolik kilo (liber) olova máte v ingotech.

   

 

Střela

V prvé řadě je třeba si rozmyslet, jakou střelou budete střílet. U perkusních a křesadlových riflí a mušket a u perkusních revolerů je nejdobovější a nejjednodušší variantou kulička. U střelby s jednotným nábojem je pak třeba vybírat střelu, která je co nejpodobnější dobovému originálu.

Zejména pokud budete střílet černým prachem jednotný náboj, je třeba, aby měla střela dostaečně hluboké drážky na mazání.

V případě kuličky je potřba přesně zvolit její průměr. Udává se v palcích s přesností na 3 desetinná místa. Např 0.454 znamená, že kulička bude mít průměr 2,54x0,454 tedy 11,53mm.

V případě pušky by měl být průměr kuličky o něco menší, než průměr vývrtu v polích. Například pušce ráže .50 by odpovídala kulička .490 nebo .0495, pušce ráže .45 kuliča .440. To je proto, že dobově se nabíjela kule přes lubrikovaný flastr, který vyplní mezeru mezi kuličkou a vývrtem.

U perkusního revolveru je situace odlišná. Kulička musí mít větší průměr, než je průměr komory. Kuličky se do válce zatlačí silou, při této proceduře by se měl z kuličky oholit olověný prstenec. Pro revolvery ráže .36 je vhodná kulička rozměru .375 a pro revolvery ráže .44 kulička průměru .451 nebo .454.

   

 

Licí kleště

Od volby střely se pak odvíjí výběr licích kleští. V zásadě jsou dvě možnosti, jak přistupovat k této volbě. Pokud chcete být 100% doboví, můžete si pořídit přesnou napodobeninu dobových licích kleští. Širokou nabídku nabízí například Track of the Wolf. Výhodou je 100% dobovost, ale komfort a rychlost lití jsou menší, než u moderních kokil.

Pokud zvolíte moderní variantu, je na výběr z několika možností (výrobců). Nejběžnější jsou licí kleště od firmy Lee. Jsou nejlevnější na trhu, protože jsou vyráběné ze slitiny hliníku. Pro většinu účelů běžně postačí. Hliníkové kleště se rychleji zahřejí, ale také rychleji zchladnou. Firma Lee vyrábí kleště které obsahují jednu dvě nebo i 6 dutinek.

Další kleště vyrábí firmy Lyman, RCBS nebo Saeco. Jsou železné a vydrží na celý život, pokud se o ně člověk dobře stará. Jejich nevýhodou je vyšší cena, až několikanásobná oproti firmě Lee. Kvalita zpracování je však velmi vysoká. Zejména u střel do jednotného náboje ne nutné použití těchto dražších kleští, jelikož firma Lee se zabývá především střelami pro bezdýmé prachy, zatímco firma Lyman má v nabídce i kleště na střely na černý prach (s hlubokými a širokými drážkami).

Kleště je možné nakoupit buď přímo od výrobců nebo distributorů z USA nebo od českých obchodníků.

   

 

Příprava kleští a péče o ně

O kleště je třeba se pečlivě starat. Prodlouží se tak jejich životnost a odlévání bude snažší. Železné kleště je třeba před uskladněním vyčistit a namazat konzervačním olejem proti korozi. U hliníkových to není třeba, hliník nerazaví.

Před použitím je kleště třeba odmastit, pokud byly nakonzervovány. To je možné provést ředidlem, benzinem, nebo detergentem, či jiným odmašťovacím prostředkem.

Před použitím by se měly kleště namazat, aby lépe fungovaly. Ideální je silikonový olej, silikonová vazelína nebo grafit. Namazat je potřba styčné plochy kokily, zejména vymezovací kolíky, kloub kleští a také stříhací plech. Mazací olej se nesmí dostat do dutiny kokily, projevilo by se to na střelách.

Kokila také musí být zcela suchá před použitím, zejména nasmí být žádná voda, ani zbytková v dutině. Mohlo by dojít k explozi olova. Horké olovo by totiž vodu vypařilo a pára, která by se snažila dostat ven rozsříkne rozřhavené olovo, což může vést ke zranění.

Dále je třeba kokilu (kleště) "naseparovat", zajistit, aby odlitá střela dobře vypadávala z dutiny. K tomu se používá několik metod:

Načazení dutiny - zpravidla se dělá nad plamenem svíčky, zapalovače nebo zápalky. Stačí velmi jemné načazení "do zlatova", černá silná vrstva sazí v dutince je nežádoucí. Načazení působí jako separátor mezi kokilou a olověnou střelou. Střely by měly z kokily snadněji vypadávat (bohužel mně tato metoda nefunguje, i když ji uvádějí mnozí autoři. Někomu to prostě funguje a někomu ne.)

Použití speciálního spreje, například Drop Out Bullet Mold Release Agent and Lube od firmy Frankford Arsenal (nemám vyzkoušeno)

Dále je dobré kleště před samotným litím předehřát. To se provede tak, že se rožek kleští ponoří do žhavé taveniny. Pozor, aby se tavenina nedostala do dutiny. Dostatečné prohřátí kokily se projeví tak, že olovo na ní neulpáívá ale odtéka při vytažení pryč.

 

 

Lití střel

Zdravotní rizika

Před litím střel je třeba si uvědomit že výpady olova jsou toxické. Z krátkodobého hlediska může dojít při nadýchýání k příznakům otravy, z dlouhodobého hledsika může dojít ke vzniku rakoviny a reprodukčních problémů. Proto je nutné pracovat v dobře větraných prostorech, ideálně venku a maximálně se vyvarovat vdechování olověných výparů. Někteří používají i speciální respirátory.

Dále je třeba si uvědomit, že rozžhavené olovo může dosahovat teploty několika set stupňů celsia. Zasažení pokožky rozžhaveným kovem může způsobit závažné zranění. Proto je třeba pracovat maximálně opatrně a obezřetně.

Roztavení olova

V první fázi je třeba roztavit olovo, viz kapitola "Tavení". Jediný rozdíl je v tom, že nyní budete tavit čisté olovo z připravených ingotů.

Ideální na lití je elektrická pícka s regulátorem teploty a se spodní výpustí. Alternativní metodou je lití pmocí speciální naběračky, jako vyrábí např. firma Lyman nebo RCBS. Stačí pouze nabrat rozžhavené olovo z nádobky a lít do kokily.

Lití střel

Postupujeme tak, že do namazané, naseparované a zahřáté kokily nalijeme olovo (buď z pícky nebo z naběračky), až zaplní celou dutinku a ještě přeteče přes. Kokilou můžeme mírně zahoupat doleva a doprava aby olovo lépe doteklo do všech koutů dutinky. Po několika okamžicích by mělo přeteklé olovo ztunout. Jakmile ztuhne, odřízneme jej pomocí stříhacího plechu. K tomu je možné použít poklepání dřevěným špalíkem na trn stříhacího plechu, nebo tlakem ruky v rukavici. Pokud má kokila více dutinek vylijeme nejdříve všechny dutinky, pak odstřihneme přelitky.

Vypadávání střel

Poté rozevřeme kleště a vyklopíme střely ven. Ideální je odlité střely vyklepávat na měkkčí podložku, například na několik ručníků na sobě. Střely by měly dopadat na měkký, ne tvrdý povrch, aby se nezdeformovaly.

Pokud střely navypadnou samy hladce

Pokud střely samy holadce nevypadnou z kleští, může to být způsobeno několika možnostmi:

-špatně naseparovaná kokila (znovu naseparovat)
-drobný otřep v kokile (přeleštit dutinku)
-příliš vysoká teplota kokily (střela se pomalu smršťuje, nechat kleště trochu vychladnout, snížit teplotu taveniny)

Pokud se střely drží v kleštích a nevypadnou samy, můžeme jim pomoct poklepem dřevěného špalíku na kloub kleští (nikdy neklepejte na kokilu). Když ani to nepomůže, použijeme nějakou špejli nebo dřívko na vyšprtnutí střely ven (nepoužívat šroubovák či jiné železo, hrozí poškrábání kokily).

První střely

Z počátku práce je běžné, že první odlity nedopadnou dobře. Někteří zkušení odlívači automaticky vyhazují a přetavují prvních 50 nebo až 100 kusů střel. Není třeba panikařit, když se ani po 30ti odlitých střelách nedostavuje dobrý výsledek. To je způsobeno studeným vnitřkem kokily.

Postupně se kokila uvnitř dutiny zahřeje, zaběhne a střely začnou vypadat dobře. Celkově je třeba laborovat s teplotou taveniny a teplotou kokily a rychlostí práce a dosáhnout optimálního vyladění, aby práce odsýpala.

Nepovedené střely v žádném případě nevyklepávajte přímo z kokily do taveniny. Vystříklé olovo by se mohlo dostat do styčných ploch kokily, což by znemožnilo další odlévání

Kvalitní střela

Kvalitně odlitá střela by měla mít dokonalý tvar bez jakýchkoliv defektů, map, kráterů nebo záhybů a měla by mít stejnoměrnou lesklou stříbrnou barvu. Veškeré defektní střely by měly být vyřazeny a přetaveny.

Možné problémy

-nedolitá střela, vrásky na střele - nízká teplota taveniny nebo kokily nebo obojí. Zvýšit teplotu taveniny, případně kokily. Kokila se postupem lití zahřeje sama
-ojíněná střela - příliš vysoká teplota taveniny, snížit teplotu taveniny
-střela nevypadává snadno z kleští - příliš vysoká teplota kokily a taveniny, špatné naseparování kokily, otřep
-bloky kokily k sobě dosedají s obtížemi - špatně namazaná kokila nebo se části olova dostaly do oblasti vymezovacích kolíků či žeber - namazat případně očistit kokilu

Tipy a triky

-u eletkrické pícky je dobré snažit se udržet stabilní hladinu taveniny, tj. přidávat olovo poměrně často
-el. pícka by měla být spíše plná než prázdná. Ideální jsou 2/3 plné nebo i více. Vyšší hladina olova vytváří vyšší tlak ne spodní výpusť, tj. olovo lépe teče
-olovo přidávat častěji po menším množství. Tak se docílí menšího kolísání teplot. Přidání velkého množství nového olova sníží teplotu taveniny a může dojít ke změně výlsedných odlitků
-není od věci používat teploměr (existuj speciální určené pro vysoké teploty) a sledovat teplotu taveniny, případně zjistit, při jaké teplotě je dosahováno nejlepších výsledků

Závěr

Na odlévání olověných střel není třeba hledat nic složitého, zvládali to i indiáni s nejprimitivnějšími pomůckami. Na druhou stranu, je to trochu alchymie a dobrý výlsedek závisí na mnoha proměnných. Jako všude i zde platí, praxí a tréninkem k dokonalosti.

 

Černý prach

Historie černého prachu, jeho distribuce a použití v americkém pohraničí. Druhy černého prachu, situace na trhu.

Historie

Černý prach je nejstarší známou výbušninou. Vynalezen byl mezi 7. a 9.stoletím v Číně. Původně se zde používal jako pohon do raket. Ve 13.století pronikl do Evropy. Již ve 14.století se v Evropě vyráběly běžně palné zbraně, které postupně ukončily éru rytířů. V 15.století začali palné zbraně na černý prach ve velkém používat husité. Mezinárodní výraz "pistol" pochází z českého názvu "píšťala".

Do Severní Ameriky se černý prach dostal společně s Evropany. Celé období osidlování amerického pohraničí je úzce spjato s palnými zbraněmi a černým prachem.

Černý prach se používal až do počátku 20.století, kdy byl vytlačen mnohem účinějším bezdýmým prachem, který se používá dodnes. Bezdýmý prach vynalezl Alfred Nobel v roce 1887, tedy v období, kdy končilo osidlování amerického západu.

V době osidlování amerického pohraničí existovalo velké množství výrobců černého prachu, mnohem více než dnes. Kvalita prachu značně kolísala výrobce od výrobce. Nekvlitnější a nejžádanější prachy hořely mokře, čistě a rovnoměrně, takže měly konzistentní výkon a zanechávaly spaliny v hlavni vláčné (usnadňovalo to nabíjení i čištění). Nejlepší prach pocházel od firmy Curtis a Harvey z Anglie.

Prach se distribuoval nejčastěji v cínových krabičkách s potiskem, ve větších objemech pak v dřevěných soudcích.

   

Složení, granulace a kvalita

Černý prach je směsí 75% ledku, 12% síry a 13% dřeveného uhlí. Jeho detonační rychlost se blíží rychlosti zvuku. Po odpálení vytváří typický hustý dým a sirnatý zápach.

Černý prach se rozlišuje podle velikosti granulace na Fg, FFg, FFFg a FFFFg. Počet písmen F značí velikost prachového zrna, pričemž prach Fg je nejhrubší a FFFFg nejjemnější. Čím jemnější zrno, tím rychleji prach hoří.

Granulace Fg se hodí pro děla, brokovnice nebo pro pušky velmi velké ráže (0.75 a větší)
Granulace FFg je běžný prach pro pistole a pušky .50 a větší (někdo uvádí .45 a větší)
Granulace FFFG se hodí pro pušky a pistole ráže menší než .50 (respektive .45)
Granulace FFFFg se používá výhradně pro sypání na pánvičky křesadlových zámků

Některé prachy vyráběné v období osidlování amerického pohraničí hořely mokře a jiné spíše suše. Suchým a mokrým hořením mám na mysli především stav, v jakém byly spaliny v hlavni po výstřelu. Hoření černého prachu zanechává v hlavni po výstřelu množství pevných zplodin, které postupně zanášejí vývrt a znesnadňují další nabíjení a čištění. Mokře hořící prachy pak produkují spíše vlhké a vláčné spaliny, zatímco suše hořící prachy produkují spíše pevné splodiny připečené na vnitřní stěny hlavně. Mokře hořící prach je proto výhodou.

Bohužel dnes jsou prakticky všechny vyráběné prachy spíše hořící suše, proto je třeba věnovat zvýšeou pozornost zejména mazání střel.

Situace na trhu

Mezi nejznámější světové výrobce patři Goex, Elephant, KIK a Swiss.

Na českém trhu se až do roku 2011 vyskytoval pouze jeden typ poměrně nekvalitního prachu a to český Vesuvit LC od výrobce Explosia, který není ani nijak označen, co se týče granulace (zhruba odpovídá 3F). Tato omezená nabídka je dána proletářstvím českého trhu, jelikož zdejší zákazník nevyžaduje kvalitu a přesné rozlišení, ale především nízkou cenu.

Od roku 2011 nechala firma Dave u téhož výrobce vyrobit speciální sérii prachů, které prodává pod označením Vesuvit LC Express, Vesuvit A1 a Vesuvit A1 Express, které se liší granulací a kvalitou. Prachy jsou kvalitnější, ale také dražší, než klasický Vesuvit LC.

Cena českých černých prachů se pohybuje od 350,- do 550,- Kč za kilové balení, dle kvality.

Kvalitní zahraniční prachy, jako například Švýcarský Swiss se u nás běžně koupit nedají.

 

Šípy indiánů plání

Šípy indiánů plání byly kratší a méně precizně zpracované, než šípy lesních indiánů z východu, nebo naopak indiánů ze západního pobřeží.

Jejich délka byla plně přizpůsobena krátkým, jezdeckým lukům. Jelikož indiáni plání lovili a válčili na mnohem menší vzdálenosti, než například indiáni lesů, kteří lovili a bojovali pěšky, nebyly na jejich šípy kladeny takové požadavky na přesnost.

Naprostá většina pláňových šípů byla vyrobena z výhonků svídy krvavé nebo svídy výběžkaté, méně častěji pak růže jehličkové, růže viržinské nebo střemchy viržinské. Zejména výhonky svídy poskytují kvalitní, velmi tvrdý a pevný materiál pro výrobu šípů, který se dobře rovná a výborně drží tvar.

 

 

Dřík

Dřík měřil cca 55-65cm na délku, dalších cca 4-12cm měřil hrot, takže celková délka pláňového šípu dosahovala cca 60-77cm. V průměru měřily dříky cca 8mm. Většina dříků byla bikonických, tedy zužovala se k oběma koncům.

Typickým atributem pláňových šípů je rozšiřující se končík se zářezem pro tětivu. Ten slouží ke snadnějšímu úchopu šípu. Končík má většinou větší průměr než je průměr šípu a současně se před ním dřík zužuje.

Téměř všechny šípy mají po své délce jednu, dvě nebo tři mělké drážky. Ty mohou být někdy klikaté, jindy rovné, nebo mohou tvořit vlnovky. Význam drážek je čistě praktický, šíp s drážkami po vyrovnání lépe drží rovný tvar.

 

 

Výroba dříku

Dřevo na dříky se řezalo vždy v zimě, protože v něm není míza. Dřík má tak lepší vlastnosti. V zimě, kdy není na keřích či stromech listí, se také lépe vybírají vhodné pruty. Pruty se řezaly silnější, než jaký byl finální průměr, někdy i silné jako palec. Indiáni se snažili vybírat co nejrovnější pruty, protože si pak ušetřili práci s rovnáním.

Nařezané výhonky se svázaly do svazků a nechaly se po nějakou dobu vyschnout. Pak se zbavily kůry a kalibrovaly se. Ke kalibrování používali indiáni kusy kostí nebo parohů s dírou požadovaného průměru. Dřík se postupně seřezával nožem tak, aby prošel celý dírou kalibru, kromě konce, kde se nechal přebytečný materiál na výrobu rozšířeného končíku.

Poté se dříky opět svázaly do svazků a nechaly se dále doschnout. Někdy je indiáni mohli zavěsit do týpí, vysoko nad ohniště, aby lépe proschly v teplém kouři.

Když byly dříky dostatečně suché, přikročilo se k hrubému vyhlazení povrchu. Na to se nejlépe hodil kus pískovce nebo třeba i skleněný střep. V této fázi se také vybrousily konusy na obě strany dříku (směrem k hrotu a ke končíku) a také se dokončil tvar končíku, včetně zářezu na tětivu.

Další prací bylo drážkování dříku. Drážkování pomáhá rovnání dříku a zachování rovného tvaru. Drážkování indiáni prováděli pomocí čepele nože vybroušené do speciálního tvaru.

Následoválo rovnání dříku. Křivá místa se nahřívala nad ohněm. Když se dřevo dostatečně prohřeje, tak změkne a je možné jej rovnat. Rovnaná místa se potírala tukem, aby se dřevo nespálilo. Když dřevo vychladne, ponechá si vyrovnaný tvar. Takto lze postupně vyrovnat celý dřík. Rovnání dříku se mohlo několikrát zopakovat, aby se zajistilo, že si šíp ponechá rovný tvar.

Následovalo finální vyhlazení dříku a případné nabarvení.

Některé dříky mohly být barvené, nejčastěji v oblasti opeření. Často se dělaly sady šípů po deseti kusech, které měly shodné barvení. To sloužilo jako označení výrobní série šípů, nebo jako identifikační znak majitele. Podle barevných značek na šípech se pak po lovu či boji dalo rozeznat, kdo zastřelil to či ono zvíře nebo nepřítele. Barvení dříků se provádělo pomocí hlinek rozmíchaných v klihu, později pomocí komerčních barviv získaných od bělochů.

Jako poslední krok se mohl dřík potřít tukem, aby byl odolnější proti vzdušné vlhkosti.

 

Hrot

Následovalo připevnění hrotu. V předkontaktní době používali indiáni hroty vyštípané z pazourku nebo z obsidiánu. V 19.století již byly běžně dostupné komerční hroty vyráběné bělochy. Naprostá většina hrotů na indiánských originálech z 19.století má ocelové hroty profesionálně vykované bělochy za účelem obchodu s indiány. Použití ocelových hrotů vyrobených indiány je zcela marginální. Většinou se jedná o hroty vypilované pilníkem z nějakého kusu plechu, většinou nedvalné kvality a symetrie.

Komerční bělošské hroty se lišily co do délky a tvaru. Délka mohla kolísat od cca 4 do 12 cm. Šířka hrotů se pohybovala od cca 10 do 15mm. Každý hrot měl nějaký řáp většinou ne delší než 1cm. Některé řápy mohly obsahovat zářezy, aby lépe držely v dříku. Síla materiálu se pohybovala kolem 1-2mm. Hroty se na krajích zužovaly do břitu.

Indiáni hroty připevnovali k dříkům pomocí zvířecí šlachy. Nejprve vyřezali do dříku zářez na sílu hrotu. Hrot pak do dříku zasadili a konec v délca cca 3-5cm pevně omotali šlachou s klihem. Šlacha byla většinou velmi plochá, aby nevytvářela na dříku zbytečnou vrstvu. Stažení šlachy muselo být velmi pevné, aby se hrot neuvolnil.

     

Opeření

Na opeření se používla pera všemožných dravců, včetně orla skalního, ale s výjimkou sovích per, která jsou příliš měkká. Oblíbený byl také divoký krocan nebo tetřívek prériový. Opeření pláňových šípů bylo velmi dlouhé, mnohem delší, než například u lesních indiánů. Délka mohla kolísat od cca 12 do 20cm.

Každý šíp obsahoval vždy 3 letky. Každá letka se vyrobila rozštípnutím brku a jeho seřezáním či sbroušením na minimální velikost. Letky se připevňovaly k dříku přilepením klihem a vepředu a vzdau i pomocí šlach omotaných přes část brku, ze které se odstranil prapor. Letky musely být rozmístěny na šípu rovnoměrně.

Šlachy které držely letky musely být omotány velmi pevně a musely být velmi ploché. Jedna letka stála vždy kolmo k zářezu na tětivu a další dvě pak v odpovídajících třetinách. U hotových letek se pak zastřihnul prapor, většinou nebyl vyšší než cca 1,5cm. U některých šípů se prapor letek snižoval směrem k hrotu.

 

Výroba a cena

Šípy vyráběli vždy specializovaní výrobci. Každý kmen měl několik takových specialistů. Ostatní válečníci a lovci mohli sadu šípů získat výměnným obchodem. Ceny byly u různých kmenů rozdílné, nicméně běžně mohla mít sada deseti šípů hodnotu dobrého koně.

Luky indiánů plání

Dříve, než získali indiáni od bělochů palné zbraně, používali k zabíjení na dálku zejmna luk a šípy.

Je doloženo, že se luky používaly v Severní americe již před minimálně 5 tisíci lety.

Luky indiánů z plání byly již od počátku 19.století plně přizpůsobené způsobu života kočovných lovců. Stejně jako u ostatních jezdeckých kultur byly kratší, aby umožňily lepší manipulaci a snadnější míření i střelbu z koňského hřebtu.

V průměru měřily 100-120cm, přičemž některé exempláře mohly být delší nebo naopak kratší (až 70-80cm). Pro srovnání - luky pro střelbu ze země (jako například anglické luky nebo luky lesních indiánů) měřily až 180cm.

Ze zásad fyzyky plyne, že ktaší luk je slabší, než delší luk vyrobený ze stejného (či srovnatelného) materiálu. Tento nedostatek se snažili indiáni kompenzovat použuitím takových technických fíglů, jako použití výztuží ze zvířecích šlach, nebo použitím takových materiálů, jako je paroh nebo rohovina.

   

Většina kmenů indiánů plání patřila ke kočovným jezdeckým kulturám a boj a lov s lukem probíhal z koňského hřbetu. Na rozdíl od pěších lukostřelců s dlouhými luky, kteří stříleli často na velké vzdálenosti probíhal lov a boj na pláních z bezprostřední blízkosti.

Například při lovu bizonů střílel lovec šípy do bizona z cca dvou až třímetrové vzdálenosti. Díky koňské mobilitě probíhaly i boje a šarvátky většinou spíše na kratší vzdálenosti a tak radius účinné střelby nebyl větší, než cca 25m. Z tohoto důvodu byly krátké luky konstruovány spíše na vysokou průraznost, než na velký dostřel.

Indiáni plání byly se svými luky doslova srostlí. Střílet z luku se chlapci učili již od útlého věku. Malí chlapci běžně trénovali střelbu na drobnou zvěř, ptáky, veverky, psouny a další zvířata. Pro patnáctiletého kluka již byla přesná a účinná lukostřelba rutinní záležitostí, a to včetně střelby z koňského hřbetu a za jízdy.

Při střelbě indiáni nemířili s nataženým šípem, ale stříleli intuitivně. Šíp byl natažen a vypuštěn v jednom okamžiku.

Na rozdíl od lesních indiánů, kteří poté, co získali od bělochů křesadlové muškety, odložili své luky a již se k nim nevrátili, používali indiáni plání luky a šípy běžně až do rezervačního období. I v bitvě na Little Big Hornu v roce 1876 ještě běžně indiáni bojovali luky a šípy, i když velká většina z nich již byla vyzbrojena palnými zbraněmi, mnozí dokonce moderními opakovačkami.

 

Konstrukce luků

Existují celkem 3 typy pláňových luků:

Dřevěné
Rohové
Parohové

Dřevěné luky

Dřevěné luky byly zdaleka nejrozšířenější a nejběžnější. Luky ze severních a centrálních plání byly nejčastěji vyrobené z jasanu a jalovce, méně pak ze střemchy viržinské, z ořechovce (hickory), nebo z moruše. Luky z jižních plání (až po Jižní šajeny) byly téměř všechny vyrobeny z maklury oranžové (osage orange), tvrdého dřeva oranžovožluté barvy, které se ideálně hodí na výrobu luku (podle některých jde o nejlepší dřevo na výrobu luku na světě).

V každém kmeni existovalo několik specialistů na výrobu luků. Ostatní bojovníci a lovci si od nich mohli opatřit luk výměnným obchodem.

Při výrobě luku se nejdříve uřízl kmen vybranho stromu, naštípal se na štípy a ty se nechaly vyschnout. Pak se vytesal sekerou hrubý tvar. K jemnějšímu opracování se mohl použít nůž a na finální úpravy pak střep skla nebo pískovec.

Luky mohly být obyčejné, nebo reflexní. Reflexní luky se vyráběly prohnutím ramen do protioblouku. V některých případech mohly být ohnuté i končíky. Tvarování luku se provádělo napařováním dřeva v horké páře nebo ve vroucí vodě. Tak dřevo výrazně změkne a dá se vytvarovat v připraveném kopytě nebo mezi kolíky natlučené do země. Když natvarované dřevo vychladne, změněný tvar si ponechá.

   

Šlachování

Dřevěné luky z centrálních a severních plání se v mnoha případech vyztužovaly šlachováním. Jedná se o přilepení vrstvy šlach na hřbet luku. Šlachy vytvoří komplaktní, pružnou vrstvu, která aktivně brání prasknutí luku, zvyšuje jeho sílu, pevnost a zabraňuje únavě dřevěného materiálu.

Šlachování se provádí tak, že se nejprve šlachy rozdělí do tenkých pramenů. Pak se rozmočí ve vodě, aby změkly. Následně se namáčí do klihovho lepidla a nalepují se na hřbet luku, jedna vedle druhé, šlacha za šlachou tak, až pokryjí celou plochu hřbetu. Vrstva šlach se nechá nějakou dobu vyzrát a pak se nalepí případně další vrstva nebo několik dalších vrstev.Někdy se omotávaly šlachované luky napříč, zejména v oblasti rukojeti a končíků, ale i na ramenou luku, aby nedošlo k odchlípnutí šlachové výztuže od dřeva.

Na jižních pláních se luky z maklury oranžové nešlachovaly.

 

Rohové luky

Rohové luky patřily k tomu nejlepšímu, co mohl indián plání v 19.století vlastnit. Vyráběly se z rohů ovce tlustorohé a byly vyztuženy mnoha vrstvami šlach. Většina luků byla vyrobena z jediného kusu rohu, existují ovšem luky i vyrobené ze dvou kusů spojených uprostřed.

Rohovina je materiál, který velmi dobře snáší kompresi, zatímco vrstva šlachy vydrží silné pnutí. Kombinace obou materiálů tak vytváří velmi pružný, silný a účinný luk. Kombinací rohoviny a šlachy lze vytvořit luk, který je velmi krátký (až 70cm), neuvěřitelně lehký se současně větší silou, než jaká je běžná u dřevěných luků.

Není proto divu, že rohové luky byly mezi indiány plání považovány za jakési šperky. Vyrobit rohový luk není vůbec jednoduché. Základ luku tvoří roh tlustorohé ovce. Z něj se vyseká co nejdelší pruh rohoviny, který se vaří v horké vodě aby změknul. Pak se vyrovná do roviny a nechá se uschnout. Následně se vybrousí do požadovaného profilu. Pak se znovu namáčí do horké vody a tvaruje tak, aby se na něm vytvořil patřičný reflex, a to včetně reflexu končíků.

Následuje nanášení několika vrstev šlach. Šlachy dodávají luku sílu, zatímco roh mu dodává pružnost. Čím slabší bude roh, tím více se luk bude ohýbat a čím více šlachových vrstev, tím bude luk silnější.

Délka rohových luků se pohybuje v rozmezí 75 až 100 cm (měřeno po oblouku) s průměrnou délkou asi 87cm.

 

Parohové luky

Další alternativou ke dřevěným lukům jsou luky vyrobené z parohů jelena wapiti. Naprostá většina je jich vyrobena z jednoho kusu parohu, ale existují i exempláře vyrobené ze dvou kusů spojených v místě rukojeti.

Na výrobu je třeba sehnat paroh, který je dostatečně dlouhý a má patřičný tvar. Z parohu se odsekají výsady a poté se ubrousí či odseká jedna strana parohu. Paroh je v průřezu plný ve vnější části a porovitý uprostřed. Odstraněním jedné části parohu se odhalí pórovité jádro. Tato strana se použije na hřbet a hladká strana na břicho. Následuje tvarování parohu pomocí nože a pilníku. Poté se paroh ohýbá, aby se vytvořil reflex. Ohýbání parohu se provádí pomocí vaření ve vroucí vodě nebo napařováním nad párou. Ohýbání parohu je mnohem obtížnější, než u rohu tlustorohé ovce. Většinou se podaří vytvořit jenom malý ohyb. Vytvořit reflexní "uši" na končících je zcela nemožné. Následuje silné šlachování hřbetu. To se provádí dobře, protože pórovitý hřbet vytváří ideální povrch pro přilnutí šlachy. Speciální pozornost je třeba věnovat končíkům, protože se při natažení nahýbají do extrémních úhlů a hrozí nebezpečí, že z nich tětiva zklouzne.

Parohové luky byly delší, než rohové luky, ale stále kratší než dřevěné, takže se lépe hodily pro střelbu z koňského hřbetu. Parohové luky měřily od cca 75cm do 110cm s průměrnou délkou cca 95cm.

Rohové i parohové luky byly v 19.století mezi indiány plání velmi vzácné, dnes jsou ještě vzácnější. V současné době je zámých asi 22 luků z rohů ovce tlustorohé a asi 19 rohů z jeleního parohu.

     

Tětiva

Jako tětiva se ve většině případů používala zvířecí šlacha. Nejlépe se hodí hřbetní šlacha z bizona, protože je nejdelší. Šlacha se rozdělila na jednotlivá tenká vlákna, která se splétala a kroutila až do konečné podoby.

Nejčastěji se vidí tětivy kroucené ze dvou pramenů, přičemž každý pramen je tvořen cca 6-10 šlachovými vlákny. Šlachové prameny se obtáčí kolem sebe po směru hodinových ručiček, přičemž každý pramen se kroutí přesně obráceně.

Do každého pramene se postupně přidávají další šlachová vlákna, tak jak stará docházejí. Touto velmi jednoduchou technikou lze vytvořit libovolně dlouhé a silné šlachové vlákno.

Šlachové tětivy jsou velmi pevné a trvanlivé, ale jsou citlivé na vlhko.

 

Uchycení tětivy

Tětiva byla vždy k jednomu konci luku přichycena napevno a na druhý konec se nasazovala nebo sundávala vždy když se luk natahoval nebo povoloval.

U většiny obyčejných dřevěných, ale částečně i u šlachovaných luků se tětiva zajišťovala pomocí obyčejných zářezů. Ke konci, ke kterému byla tětiva připevněna napevno se většinou dělaly dva zářezy, každý z jedné strany a na konci, ze kterého se tětiva sundávala a nandávala byl většinou jediný zářez.

K pevnému uchycení tětivy na jeden konec sloužilo několik obyčejných uzlů. Konec, který se nasazoval a sundával sestával většinou z pohyblivé smyčky, méně pak z pevné smyčky.

U některých dřevěných a u většiny rohových luků bylo přichycení tětivy realizováno pomocí "boulí" vytvořených nalepením šlach nebo vhodným úběrem materiálu vytvářejícím schod, který zachytával smyčku tětivy.

 

Zdobení

Některé luky mohly být zdobené. Zejména se zdobily rohové a parohové luky, které nebyly jenom špičkovými zbraněmi, ale i jakýmisi šperky, ozdobami a vizitkami svého majitele.

K nejběžnějším typům zdobení u dřevěných luků bylo malování hlinkou, vyřezávání ozdobných symbolů do dřeva a barvení šlachovaných i nešlachováných částí luku.

Na končíky se často připevňovaly svazky obarvených koňských žíní.

Další možností zdobení bylo omotávání luků barevnou vlněnou látkou, často v kombinaci s ozdobami z ursoních ostnů (omotaný řemínek, nebo tzv. technika řetízku).

Velmi atraktivní formou zdobení bylo polepování hřbetu chřestýší kůží. To mělo i praktický význam, jelikož kůže chránila případné šlachování před vlhkostí.

   

Výroba

Pokud máte zájem si vyrobit tradiční indiánský luk, doporučuji knihu

Bows & Arrows of the Native Americans: A Step-by-Step Guide to Wooden Bows, Sinew-backed Bows, Composite Bows, Strings, Arrows & Quivers od Jimma Hamma

která je asi nejlepší na dané téma. Kniha je psána velmi detailně, srozumitelně a předpokládá nulové znalosti laika, takže podle ní zvládne vyrobit luk a šípy skoro každý. Kniha existuje pouze v angličtině.

O rohových a parohových lucích najdete více v článku Billa Holma On making horn bows.