Fauna - zvířata

Americký bizon - ekonomická základna indiánů plání

Těžko bychom hledali kultury, které by byly tak těsně spjaty s jedním zvířetem, jako tomu bylo v případě amerického bizona a kultr indiánů plání. Bizon byl středobodem života prérijních indiánů, jak v ekonomickém, tak i náboženském smyslu, celý jejich životní styl zcela závisel na bizonu.

Maso a vnitřnosti bizona představovaly pro kočovné kmeny z plání základ každodenní diety, i když se lovili i jelenci, jeleni Wapiti, vidlorohové nebo drobná zvěř. Maso z bizona se jedlo buď syrové, pečené nebo se nasušilo v tenkýc plátcíh. Takto vydrželo celé měsíce i roky.

Podle indiánů obsahoval bizon mystickou sílu, kterou získal od stvořitele na počátku světa. Pojídáním jeho masa přecházela tato síla i na indiány. Stávali se tak součástí bizoní rodiny a bizoni se stávali součástí jich samotných.

I přístřešky kočovných kmenů, týpí, se původně vyráběly z vydělaných bizoních kůží, sešitých k sobě. Z vydělaných kůží s chlupem se vyráběly teplé pláště, základ domorodého oblečení na pláních. Na bizoních kožešinách se spalo a bizoními kožešinami se lidé přikrývali. Z nevydělaných bizoních kůží se zhotovovalo vybavení týpí, parfleše, tašky, cylindry, z vydlěaných pak toulce, dětská nosítka, tašky a pouzdra na pušky, nože a další předměty.

Z uloveného zvířete dokázali indiáni spotřebovat a využít doslova všechno. Níže je uveden přehled částí bizona a jejich využití u předrezervačních indiánských kultur na pláních.

Obrazová příloha

Maso, vnitřnosti

Nevydělaná kůže

Vydělaná kůže

Kožešina

Kosti

Rohy

Vnitřní orgány

Srst

Ostatní

Diskutovat k článku můžete zde.

Americký bizon - bělošská predace, komerční a politický lov, vyhubení bizonů a jejich záchrana, bizoni dnes

Tlak na bizony ze strany bělochů byl úměrný míře přistěhovalectví. Před rokem 1850 bylo bělošské osídlení plání velmi řídké, stabliní zemědělské osídlení bylo minimální, zejména šlo trappery-lovce kožešin a obchodníky s indiány. V roce 1850 již přes pláně vedly stezky pro přistěhovalce, kteří většinou mířili dále na západ.

Lov bizonů byl do roku 1850 ze strany bělochů spíše příležitostný, částečně jako lov pro obživu a částečně i ze sportu. Po roce 1850 se začal zvyšovat tlak bílých emigrantů na osídlení plání. Na indiány a na bizony se pohlíželo jako na překážku civilizace a osidlování západu.

Ve stejném obodbí se na pláně začala stěhovat i americká armáda, jejímž hlavním úkolem byl chránit bílé obyvatelstvo. Postupně skupovala původně soukromé obchodní stanice, které přebudovávala na vojenské pevnosti.

Po roce 1850 se začala intenzita lovu bizonů bělochy postupně zvyšovat, aby v 70.tých letech dosáhla svého vrcholu. Doba nejintenzívnějšího lovu bizonů spadá mezi roky 1868 až 1883.V polovině 80.-tých let 19.století byl bizon na pláních téměř zcela vyhuben.

Hlavní důvody byly následující:

1)Potřeba zemědělské půdy pro bílé osadníky
2)Komerční lov
3)Železniční lobby
4)Potřeba pacifikace indiánů

Potřeba zemědělské půdy pro bílé osadníky

Bílí osadníci, kteří se usazovali na pláních byli zemědělci a farmáři. Pěstovali obilí a chovali domestikovaný skot, pro který byl divoký bizon nevítanou konkurencí. Ve světě bělošského farmaření a "kultivování" krajiny zkrátka již nebylo pro divokého bizona místo.

Komerční lov

Komerční lov byl jednoznačně nejhlavnější příčinou vyhubení bizonů. V roce 1840 zkrachoval obchod s bobřími kožešinami. Bobřina byla hlavní surovinou na výrobu luxusních cylindrů. Poté, co se začaly cylindry vyrábět z hedvábí, klesla poptávka po bobřích kožešinách na minimum. Tisíce traperů, lovců bobřích kožešin tak přišlo o práci. Velká část z nich se postupně vrhla na lov bizoů.

Hlavní komerční surovinou z bizona byla kůže a kosti, částečně i maso. Kožešiny se používaly na výrobu kožichů a kabátů, jako přikrývky a jako předložky. Z kůží se také vyráběly řemenice, používané na pohon průmyslových strojů. Zejména před elektrifikací továren se na pohod používal centrální parní stroj, který poháněl otočnou hřídel, zavěšenou ze stropu a z této hřídele byl zaveden rozvod do každého patra továrny. Bizoní kůže byla pro výrobu rozvodných řemenů ideální, protože byla hodně odolná proti opotřebení. Velká část bizoních kůží se exportovala do Evropy. Z bizoních kostí se pak vyrábělo zejména mýdlo, hnojiva a také lepidlo.

Komerční lov bizonů byl dobře organizovaný, často šlo o profesionální skupiny sestáváající z několika lovců, stahovačů, čištičů pušek, přebíječů, kuchařů, kovářů, lidí, kteří se statali o koně, řidičů a spousty koní a vozů. V některých případech byli součástí týmu i muži, kteří byli placeni za to, že z mrtvol vytahovali kulky a přetavovali je na nové.

Tradiční lov bizonů začal tím, že ráno lovci našli stádo, postavili se od něj na vzdálenost asi 100m a stíleli zvířata zboku, tak, že jim prostřelili plíce. Na hlavu nestříleli, protože olověná kulka ji často neprostřelila, obzvláště, jestil na ní byly nánosy bláta.

Nejčastěji se používaly speciální bizoní pušky (např. značky Sharps, Spencer, apod.), ideálně ráže .50 s velkou dávkou černého prachu, které měly ohromnou účinnost. Lovec bizonů měl nezřídka i 2 pušky, které střídal, jelikož se jejich hlavně časem střelbou přehřívaly.

Bizoni padali mrtví, dokud stádo nezaznamenalo nebezpečí a nezačalo utíkat. Pokud se lov dařil, mohli lovci pobýt najednou i několik set zvířat. Pak přišli na řadu stahovači. Kůži zvířete nařízli, do nozder prorazili bodec, zapřáhli za něj koně a z mrtvoly bizona stáhli kůži. Další pracovníci pak kůže naskládali na vozy.Na vozech se kůže dovezly k železnici, kde se přeskládaly do vagonů a posílali se v ohromných kvantech na východ. Velká část bizoních kůže se exportovala až do Evropy.

Mrtvoly bizonů se pak většinou nechaly shnít na zemi, z masa si lovci vzali většinou jenom jazyk, který platil za pochoutku. Důvod, proč se nevyužívalo maso byl ten, že se rychle kazilo, neexistovaly mrazící boxy a nebo možné jej v krátké době přepravit k potenciálním spotřebitelům. Po nějaké době, když se bizoni rozložili, sesbírali se jejich kosti a pomocí železnice se v ohromných kvantech přepravily na východ k dalšímu průmyslovému zpracování.

V 70.tých letech 19.století existovalo několik stovek týmů komerčních lovců, kteří mohli v závislosti na sezóně a dalších okolnostech slovit asi 2 až 100 tisíc zvířat denně. Jeden lovec, pokud byl "úspěšný" mohl pobít až několik set zvířat za jeden den a tisíce během celé kariéry. Jeden komerční lovec tvrdil, že za svou karéru slovil až 20.000 bizonů.

Za jednu kůži bylo možné dostat 3 dolary, za perfektní zimní (asi vyčiněnou) kožešinu bylo až 50 dolarů. V té době si dělník vydělal asi dolar za den.

Minoritní součástí komerčního lovu bizonů byl také lov pro maso, například pro potřeby nasycení dělníků, stavících železnici. Známým dodavatelem bizoního masa pro Kansas Pacific Railroad a komerčním lovcem byl Willam Cody, známý spíše jako Buffalo Bill. Svoji přezdívku si vysloužil jako výhru v soutěži, kdo dokáže pobýt za určený čas více bizonů. Cody zvítězil, jelikož se mu podařilo, během 8 měsíců v letech 1867-8 pobít 4,280 zvířat.

Železniční lobby

Lov bizonů byl podporován také železniční lobby. Stádo bizonů mohlo poškodit lokomotivu, pokud vlak nedokázal včas zastavit. Bizoni měli také tendenci schovávat se před nepřízní počasí v tunelech a nejednou tak způsobili zpoždění vlaku, někdy i o několik dní.

Železnice z Kansasu do Colorada rozdělila bizoní stádo na dvě, jižní a severní. Poslední utočiště jižního stáda bylo v Texasu a Panhandle.

Pacifikace indiánů

Americká federální vláda, zejména vojenské složky vybíjení bizonů neoficiálně podporovala, jednak aby podpořila bílé farmáře, ale především za účelem pacifikace nepřátelských indiánů. Špičky americké armády rychle pochopily, že je únavné a vyčerpávající s indiány bojovat přímo v poli. Indiáni plání, (respektive jejich mobilní, kočovná část) byli schopní velmi rychle sbalit tábor a přestěhovat se na jiné místo. Velení armády dobře vědělo, že indiáni jsou ekonomicky zcela závislí na bizonech. Jejich vyhubení tedy mělo nepřátelské indiány definitivně srazit na kolena.

Díky intenzívnímu lovu bizonů začal jejich počet dramaticky klesat. Proto se začaly objevovat první politické snahy o jejich ochranu. 23.června 1873 byl schválen pohodlnou většinou oběma komorami amerického kongresu zákon na ochranu decimovaných bizonů. Zákon ale nakonec neprošel, protože byl vetován prezidentem Grantem. Ten si záchranu bizonů nepřál, stejně jako jeho podřízení, kamarádi a protibizoní lobbysté, generálové Philip Sheriden a Tecumseh Sherman.

v roce 1875 generál Philip sheriden vyžadoval sezení kongresu, kde by se rozhodlo o definitivním vybití všech bizonů kvůli vyhladovění indiánů. Ve svém projevu mimo jiné zmínil:

"Tito muži (komerční lovci bizonů) udělali v posledních letech ohledně vyřešení zapeklité indiánské otázky více, než armáda za posledních 30 let. Ničí indiánský proviant a je známá věc, že armáda, která přijde o dodávky zásob se ocitne v citelné nevýhodě. Pošlete jim prach a olovo a když to v zájmu zachování míru uděláte, tak ať zabíjejí, stahují a prodávají, dokud nebudou bizoni zcela vyhubeni. Pak budou prérie zaplaveny skvrnitým skotem a veselými kovboji, kteří následují lovce, jako druhý předvoj moderní civilizace."

Americká armáda komerční lovce přímo podporovala, ať už poskytováním ochrany, nebo i materiálního zabezpečení včetně dodávek střeliva.

Vyhubení bizona

Výše uvedené důvody vedly k faktu, že jižní stádo bylo vybito v roce 1875 a severní stádo do r. 1883. V roce 1884 se nacházeli volně žijící bizoni pouze v Yellowstonském národním parku v počtu několika desítek kusů (z původních až 70 milionů).

V Kanadě sice neměla vláda v Ottavě podobný program na vybití bizonů jako v USA, ale bizoni pro ni představovali stejný problém jako pro americkou vládu.

Bizoni byli vymýceni z kanadských plání stejně efektivně, jako v USA, a to i bez podpory armády. Kanadané chtěli indiány spíše asimilovat, než usadit v rezervacích a bizon zde byl decimován spíše z ekonomických než z politických důvodů.

Spoločnosti Hudsons Bay Company a Northwest company, které spoluvytvářely knadskou společnost v bizonech viděli zajímavou tržní komoditu. Bizoni byli loveni ve velkých kvantech jak bělochy, tak indiány i metisy (míšenci) pro zájmy kožešinového obchodu. Bizoní pláště byli atraktivním zbožím a společnosti je vykupovali za poměrně výhodných podmínek, aby kanadští indiáni a métisové nešli na jih a neprodávali je američanům.

V roce 1889 napočítal Charless Jesse Jones v celých Spojených státech jen 150 bizonů (s výjimkou národních parků). Do roku 1902 všichni volně žijící bizoni zmizeli, kromě 23 kusů žijících v Yellowstonském národním parku. Několik desítek bizonů však existovalo v zajetí, většinou šlo o kusy, které byly odchyceny mezi léty 1873-89. Prakticky téměř všichni dnešní bizoni jsou potomci těchto odchycených zvířat.

Záchrana

Před úplným vyhubením byl americký bizon zachráněn díky práci několika jedinců, kteří si stanovali záchranu bizonů jako svůj úkol. Záchranné práce začaly v 90.letech 19.století cíleným rozmnožováním několika malých soukromých stád.

Na počátku 20.století se počet bizonů v soukromých stádech počítal ve stovkách až tisících kusů. Ve stejném období začala jak kanadská tak i americká vláda vytvářet první programy pro záchranu a ochranu ohrožených druhů. Tyto programy trvají dodnes.

Současnost

V současné době je počet bizonů v USA odhadován na 350.000 kusů, ve světě je asi 500.000 bizonů. Naprostá většina je ze soukromých chovů na asi 4 tisících soukromých rančích. Bizoni se dnes chovají pro kůže a maso, především pro lidskou spotřebu. Bizoní maso je velmi kvalitní a výživné, je méně tučné a má méně cholesteloru než hovězí maso.

Volně žijící bizony lze dnes v USA a Kanadě nalézt pouze v několika národních parcích. Populace bizonů v Yellowstonském národním parku, kde je jejich počet odhadován na 3000-3500 kusů pochází z oněch posledních 23 volně žijících kusů a je tak jedinou "přirozenou" populací bizona v USA.

V některých státech USA je lov volně žijících bizonů celoročně povolen, zejména v oblastech, kde je potřeba redukce stád na požadovaný počet kusů, ovšem na odstřel každého jednotlivého kusu je třeba dostat od účadů patřičné povolení.

Americký bizon - indiánská predace

První lidé vstoupili na Aljašku asi před 13000-12500 lety. Důvodem bylo vyhynutí megafauny na konci doby ledové, zejména obrovského medvěda Arctodus a dalších predátorů (lvi, šavlozubí tygři), kterým se lidé nebyli schopní bránit.

Prehistorický lov

První lovci cloviské kultury lovili především mamuty a mastodonty, které (podle některých torií) vyhladili, nebo k tomu významně přispěli.

Následovala folsomská kultura lovců bizonů, asi od 11000 po 10000 let nazpět. Tito lovci se již specializovali na lov bizonů z rančolabreánské éry, na bizona antiqus.

Na rozdíl od pozdějších dob, kdy se bizoni zabíjeli hromadně ve velkých počtech, je folsomští lovci lovili po jednotlivých kusech, většinou pomocí oštěpů s typickými pazourkovými hroty.

Lov před příchodem koní

Před příchodem koní na pláně používali indiáni celou řadu metod k lovu bizonů. Nejjednodušší byl individuální lov v přestrojení za vlky. Bizoni byli zvyklí na přítomnost smeček vlků ve své blízkosti a nevšímali si jich, pokud vlci neútočili. Indiáni toho využívali, maskovali se za vlky pomocí vlčích kožešin přehozených přes hlavu a záda, přiblížili se ke stádu po čtyřech a vyhlídnutého bizona skolili lukem a šípy.

V zimě v hlubokém sněhu do něj bizoni hluboko zapadali a jejich pohyblivost byla výrazně snížená. Indiány se sněžnicemi se naopak pohybovali lehce a bizony lovili pomocí luků, šípů a kopí.

Hromadné lovy

Mezi další metody patřily hromadné lovy, kdy byli bizoni loveni ve velkých počtech. K tomu bylo potřeba mnoho lovců (často většina mužů z kmene) a velmi dobrá organizace.

Bizoní skoky

Nejrozšířenější metodou hromadného lovu, byly lovy na tzv. "bizoních skocích", které se praktikovaly již před minimálně 6 tisíci lety. Princip lovu spočíval v nahnání celého stáda k okraji srázu, odkud zvířata padala z velké výšky, aby se po dopadu na zem zabila nebo zmrzačila. Aby bylo možné nahnat masu zvířat požadovaným směrem, bylo nejprve třeba postavit koridor, kterým se zvířata hnala ke srázu. Koridory sestávaly ze dvou řad kamenných mohyl či hatí. V blízkosti srázu byly hatě hustší, směrem od srázu byli stále řadší. Koridor mohl být dlouhý i několik kilometrů a směrem ke srázu se zužoval.

Úkolem lovců bylo nasměrovat prchající stádo bizonů do koridoru. Toho lovci dosáhli šikovným manévrováním. Nebylo většinou těžké dostat stádo do pohybu požadovaným směrem, vyžadovalo to však velké množství lovců a koordinovanou činnost. Často byl jeden lovec použit jako návnada. Na hlavu si oblékl bizoní masku včetně rohů, přes záada si přehodil bizoní kůži aby imitoval bizona. Jeho úkolem bylo vést prchající stádo ke srázu. Musel stát tak daleko od bizoního stáda, aby jej bizoni zpozorovali a následovali jej, ale ne příliš blízko, aby jej bizoni nedoběhli a neušlapali. Jakmile dosáhlo stádo koridoru z hatí, snažili se lovci zvýšit rychlost prchajícího stáda na maximum. Těsně u srázu se musel lovec v bizoní masce schovat za některou z kamenných mohyl. Aby zvířata v koridoru nezměnila nečekaně směr skrývali se za kamennými mohylami lovci, kteří mávali plášti, aby zvířata udrželi v požadovaném směru. Jakmile první zvířata zjistila, že cesta končí srázem, bylo již pozdě, protože se na ně zezadu již tlačila další masa zvířat. Pod srázem již čekali další lovci, kteří dobíjali zvířata, která se pádem pouze zranila. Maso, kůže, kosti a další části zabitých zvířat byly dopraveno do nedalekého tábora, kde byly dále zpracovány.

Nejznámějším bizoním skokem je "Head-Smashed-In". Nachází se v Albertě, v podhůří Skalistých hor, asi 18 km severozápadně od Fort Macleod. Sráz je široký asi 300m, v nejvyšším bodě dosahuje jeho výška nad údolím pod ním asi 10m. Podle archeologických nálezu byl tento bizoní skok využíván již před 6 tisíci lety, přičemž první vrstva bizoních kostí je až v hloubce 12 metrů pod zemí. Podle odhadu archeologů zde bylo během tisiců let zabito asi 123 tisíc zvířat. Head-Smashed-In přestali indiáni používat někdy během 19.století, poté, co získali koně a změnili způsob lovu.

Lov do ohrad

Jinou variantou hromadného lovu byl lov do připravených ohrad. Většinou ji využívaly kmeny z rovinatých oblastí, kde se nevyskytovaly žádné vhodné propasti, využitelné na bizoní skoky. Ohrady se vyráběly z pokácených stromů, větví a kamenů. Stromy se naskládaly přes sebe, proletly se větvemi a zpevnily kameny. Ohrada byla kruhová, vysoká 1,5 až 2 metry a v průměru mohla mít kolem 60 metrů. Na jedné straně ohrady se postavila brána, široká cca 4m, která směrovala na otevřené pláně, odkud měli být přivedeni bizoni. Od brány se opět postavil koridor z hatí, z kamenů nebo i ze stromů, podobně jako u bizoního skoku. Bizoní ohrada byla často postavena na nějakém přirozeně sníženém místě. Pak už zbývalo nahnat bizoní stádo do koridoru a poté do ohrady. K tomu se používala stejná strategie jako u bizoního skoku. Středový kůl vztyčený v ohradě zajistil, že bizoni uvnitř běhali dokolečka a ne chaoticky. Pak bylo snadnější je pobít a snížila se šance, že ohradu prorazí. Po úspěšném lovu si lovci rozdělovali kořist. Většinou mezi indiány existovala funkce "náčelníka ohrady", který rozděloval maso mezi jednotlivé lovce a členy kmene, či řešil případné spory o vlastnictví úlovku.

Další popsané metody spočívaly například v obklíčení menších stád lovci a jejich pobití, zapálením prérijní trávy kolem stáda s výjimkou určité části, kudy bizoni prchali a kde byli pobíjeni řadou stojících lovců.

Lovy z koní

Po zisku koní většinou indiáni upustili od dřívějších způsobů lovu a lovili především z koňských hřbetů. Pokud lovilo více lovců, musel být lov dobře organizován. Cílem hromadného koňského lovu bylo obklíčit menší stádo zvířat, přinutit je kroužit a postupně je pobít. Jiná metoda spočívala v oddělení vyhlédnutého kusu od stáda a jeho skolení puškou, šípem, nebo kopím.

Bylo běžné, že spousta raněných bizonů uniklo a stalo se kořistí vlků.

Poměrně věrohodná a impozantní scéna z lovu bizonů z koňského hřbetu je ve filmu Tanec s vlky, z roku 1990.

Lovit bizony z koňského hřbetu vyžaduje speciálně vycvičená a schopná zvířata. Indiáni jim říkali bizoní koně. Dobrý bizoní kůň měl cenu mnoha obyčejných koní. Zejmnéna musel být vytrvalý a rychlý běžec, aby vůbec prchajícímu bizonovi stačil. Musel být také chladnokrevný a nesměl panikařit tváří v tvář dunícímu bizonímu stádu. Musel mít také schopnost rychle reagovat a manévrovat, jelikož bizoni když prchají mají ve zvyku prudce měnit směr dráhy. Bizoní koně si indiáni střežili jako oko v hlavě, měli je přivázané přímo u týpí, aby nemohli být ukradeni.

Lov bizonů koňmo byl vysoce nebezpečný, zranění i úmrtí byla častá. Stačilo, aby kůň klopýtnul a jezdec spadl na zem, jindy mohl bizon koni rozpárat bok trhnutím hlavy, nebo do něj v trysku prudce strčit. Stačila maličkost a lovec mohl být vážně zraněn či usmrcen.

Americký bizon - původ, charakteristika, život, říje, zvířecí predace

Americký bizon je býložravec, který ještě před dvěstě lety obýval severoamerický kontinent v ohromujícím počtu 30-70 milionů kusů. Jeho domovem byly zejména Velké pláně od Great Bear Lake v severozápadní Kanadě až po mexické státy Durango a Nuevo León na jihu a od Skalistých hor na západě po západní hranici Apalačských hor na východě.

První bílí cestovatelé popsali scény, kdy bizoní stáda tvořila jednolitou masu hnědých těl, pokrývající široké pláně kam až oko dohlédlo (podle některých odhadů až 100 čtverečních km). Někdy mohlo stádo bizonů zastavit cestovatele i na několik dní, než přešlo.

Původ bizona

Prapředkové dnešního bizona pocházejí z oblasti jižní Asie z období před několika miliony let. Původně obývali travnaté stepi v teplých a později i studenějších oblastech Eurasie. Původní prabizoni byli relativně malí s krátkými rohy. Na začátku poslední doby ledové (asi 1,7 milionů let nazpět) se vyvinuli v klasického stepního bizona (bison priscus), který osídlil potravinově bohaté oblasti Eurasie, vzniklé činností vnitrokontinentálnch i horskkých ledovců.

Na americký kontinent se dostali stepní bizoni z Eurasie migrací přes Beringovu úžinu v období před asi 300 000 lety. Bison priscus byl větší než dnešní bizon, s velkými dlouhými a širokými rohy, jejichž hroty mohly byt vzdálené i více než metr. Postupně osídlovali severoamerický kontinent a stali se součástí megafauny amerického kontinentu doby ledové (mamuti, mastodonti, lenochodi, velbloudi, koně, lvi, hyeny, šavlozubí tygři, pra-medvědi a další zvířata)

Pravděpodobně pod vlivem predačních tlaků se bison priscus ještě zvětšil, zvýšil se a vyvinuly se u něj větší rohy. Odborně je tento druh bizona, který nahradil bizona priscus nazýván bizon latifrons. Vyhynul před asi 22000 lety, kdy byl nahrazen menším bizonem antiqus. Bizon antiqus je přímým předchůdcem dnešního severoamerického bizona (bison bison).

Postupem času docházelo vlivem změny klimatu a způsobu predace ke zmenšování bizona antiqus až do podoby dnešního bizona, k jejimuž ustálení došlo někdy před cca 5-10 tisíci lety.

Charakteristika

Bizon má v zimě dlouhou chundlatou a tmavěhnědou srst. V létě je srst kratší a světle hnědá. Jako u typického kopytníka jsou samci o něco větší než samice. Bizoní býci jsou vysocí až 2m, dlouzí až 4m a mohou vážit až 1000kg. Hlava je masívní a jak samci tak i samice mají krátké a zahnuté rohy dlouhé až 60cm, které používají k obraně a v boji o společenské postavení.

Bizon je býložravec, živí se ostřicí a travou na pláních Severní ameriky. Během dne se asi 2 hodiny pase, přežvykuje a odpočívá a zbytek dne se přesunuje na nové pastviny, jelikož trávu spase během krátké doby.

Mimo období páření jsou bizoni většinou rozdělení na stádo krav a stádo býků, které se vzájemně nemísí. Mladí bizoní býčci pobývají do cca 3 let věku v kravském stádu, později se připojí ke stádu býků.

Bizon je stádové zvíře. Hlavním účelem života ve stádu je bezpečnost, která je pro živé tvory prioritní. Výhoda velkého počtu zvířat skýtá efekt "rozředění". Pozornost predátora není soustředěna na jedno zvíře, ale je rozdělena mezi mnoho jedinců. Čím větší stádo, tím lépe. Zvířata se ve velkém počtu také mnohem účiněji brání, než kdyby byla osamocena.

Hlavní strategií bizonů vůči predátorům je útěk, jelikož na širokých pláních se nemají bizoni kde ukrýt. V některých případech se ovšem mohou bizoni predátorům postavit a zaútočit. Již v Eurasiji se bizon vyvinul v dobrého a vytrvalého velkotonážního běžce. Při svém běhu zvedá bizon úroveň těla i nohy jenom minimálně, čímž šetří energii na dlouhou výdrž. Oporti tomu například vysoká zvěř skáče vysoko, běží rychleji, ale dříve se unaví. Na rozdíl od vysoké zvěře, která má mnohem delší a svalnatější zadní nohy než přední, mají bizoni silné a svalnaté přední běhy, ale slabší zadní, mají lehké kosti v nohou a přední a zadní nohy mají podobně dlouhé. Bizoní hrb rozšiřuje možnost delšího kroku předními běhy. Většinu energie při běhu přesouvá bizon ze zadních nohou na přední. Bizon dovede běžet tak rychle, že ho má problém dohonit i kůň.

Říje

Bizoní říje probíhá od konce července do začátku září. Během tohoto období si dominantní samci udržují harémy samic, se kterými se páří. Celý proces probíhá tak, že býk chodí kolem "své" skupiny krav, hlídá je a odhání konkurenční samce až do doby, kdy je povoleno páření.

Hlídající býk se snaží zakrýt svým samicím výhled, aby neviděly na jiné samce, kteří o ně jeví zájem. Současně se ukazuje samicím. Vzhled býka v době páření je důležitý. Hříva na hlavě a krku je ukazatelem fyzického zdraví i věku. Starší býci mají delší a chundelatější srst, což svědčí o fyzické síle a zdraví.

Někdy může být býk napaden konkurenčním býkem. V takovém případě se snaží co nejdříve vyřídit souboj a vrátit se rychle ke svým krávám. Souboje býků bývají drsné. Naráží do sebe hlavami, které drží blízko u země a snaží se nepřítele nabrat na rohy. Často dochází ke zraněním, z nichž některá mohou být i vážná. V době obrovských stád byly pláně pokryty oblaky prachu, jak se býci sráželi a váleli, vyhazovali prérijní půdu a zmítali se ve vzájemných soubojích.

Nejdominantnější býci se páří první 2-3 týdny říje, slabší býci se páří později se zbývajícími krávami, které se ještě nepářili.

Během hlídání krav býci testují ochotu krav k páření pomocí čichání či otírání se o jejich moč. K tomu mají zvláštní orgán (Jakobsonův orgán), malý čichový váček v patře, lemovaný citlivými buňkami spojenými přímo s mozkem. Býci pronásledjí krávy dokud nezačnou močit. Pak testují jejich moč. Když je kráva přístupná páření, býk se s krávou olizuje a pošťuchuje, dokud kráva nepovolí kopulaci.

Gravidita samic trvá 285 dní. Na začátku jara, když začíná růst tráva, samice porodí červenohnědé telátko, o které se stará až do narození dalšího telete. Jestliže nepočne další rok nové tele, stará se o něj až 18 měsíců.

Býci po říji odpočívají a zotavují se ze zranění. Jsou hubení a většinou ztratí velkou část svého tuku. Pomalu se zotavují, zlepšuje se jim kondice a začíná jim narůstat zimní srst.

Pářením je reprodukční úkol býků splněn, o telata se dále nijak nestarají. Po skončení říje se býci se oddělují od samic a vytvářejí svoje vlastní stáda.

Staří býci, kteří již ztratili zájem o páření se oddělují od stáda, tráví čas o samotě až pojdou nebo se stanou kořistí predátorů. Krávy se vzdalují od stáda pouze těsně před porodem, ale brzy po něm se přidají k ostatním. Kravská stáda obsahují kromě telátek i mladé býčky, většinou do 3 let věku.

Telata tráví část času s matkou a část s ostatními telaty. Telata si hrají, odpočívají, občas společně následují jednu krávu. První půlrok života je jejich srst světlečervená, později začne tmavnout.

Samice jsou pohlavně dospělé ve 3 letech. Býci se pokouší pářit se samicemi také již ve 3 letech věku, ale pokud jsou přítomní starší býci, nepodaří se jim to až do cca 5 let věku.

Bahniště

Bizoní bahniště je malá prohlubeň v zemi , která může být jak mokrá tak i suchá. Bizoni se v ní válí a pokrývají se bahnem a prachem. Podle některých teoriií je válení se v bahně sociální rituál, který předchází páření, podle jiných teorií jde o projev péče o srst, utužování vztahů ve stádě, hru, úlevu od kousání hmyzem, redukce cizopasníků nebo termoregulace.

Predace

Největšími predátory jsou pro současného bizona vlci a lidé, ojediněle i pumy nebo medvědi grizzly.

Vlčí predace vrcholí na konci jara a začátkem léta, přičem hlavní kořist tvoří telata a krávy. Bílí cestovatelé z 18. a 19.století popisovali, jak jsou bizoní stáda sledována smečkami býlích vlků, kterých mohlo být v některých případech i kolem stovky.

Pokud vlci neútočí, bizoni je zdánlivě ignorují. Ve skutečnosti je dobře sledují i když to tak nevypadá.

Hlavní strategií proti vlčímu útoku je útěk. Bizoni jako velmi rychlí a vytrvalí běžci dovedou běžet i několik desítek kilometrů, aby vlky setřásli.

Při útěku běží v čele stáda vždy krávy s telaty, býci běží vzadu.

Jelikož je útěk energeticky velmi náročný, musí si bizoni dobře rozmyslet, kdy budou utíkat a kdy ne.

Dospělého býka není snadné pro vlky zdolat, bizon může vlky propíchat rohy nebo je pošlapat. V dobách obrovských bizoních stád vlci většinou neútočili na zdravá stádní zvířata, ale počkali si na nějaké nemocné, nebo zraněné od lovců, které se opozdilo za stádem. Často na něj neutočili, dokud bylo stádo v dohledu. Když bizona pak vlci napadli, zuřivě se bránil. Popis bojujícího bizoního býka, roztrhaného vlky postupně na kusy popsal Gaeorge Catlin a další.

Každou mrtvolu bizona sežrali v bizoních dobách vlci přes noc, i když u ní lovci nechali hadr s lidským pachem.

V současné době vlci ignorují nemocné bizony a dokonce nežerou ani mršiny, které pojdou na nějakou nemoc, ale útočí spíše na telata.

Krávy s telaty na které zautočí vlci utíkají většinou k býkům, kteří je chrání. Jindy vytváří krávy obranné formace s telaty uvnitř. Mladí býčci, kteří jsou ještě součástí kravského stáda na vlky útočí. Vlci se těmto útokům vyhýbají a krouží dále kolem. Takový utok i obrana můzou trvat celé hodiny. Býčci manévrují, práší a útočí na vlky, dokonce vytváří obranné formace kolem krav, a to i když se stádo pohybuje.

Někdy může zaútočit na biony i medvěd grizzly. Ten útočí především na telata, ale někdy i na dospělé býky.

Někteří ranní cestovatelé popisují býky, kteří neutíkali ani při ohrožení ze strany lidí, útočili a byli velmi agresívní.

Původ a distribuce koní na pláních, kůň jako hodnota a zdroj bohatství

Vznik kultury indiánů plání, jak ji známe z 18. a 19.století, by nebyl možný bez přítomnosti koní. Koně byly esenciálním prvkem kočovných a jezdeckých kultur plání. Sloužily především jako dopravní a přepravní prostředek, jako nástoj lovu, boje, transportu lidí i zvazadel, jako směnný prostředek i jako předmět osobního bohatství a blahobytu.

Původ koní v Severní Americe

Koně nebyly na severoamerickém kontinentu součástí přirozené fauny, přivezli je sem z Evropy evropští kolonizátoři, zejména Španělé. Právě od Španělů se koně dostaly k indiánům plání. Podle některých teorií indiáni odchytávali zvířata, která Španělům utekla, tato teorie však byla později vyvrácena. Ve skutečnosti indiáni získali první koně od Španělů krádežemi a později obchodem.

Již na počátku 17.století zaměstnávali španělští rančeři na jihozápadě indiánské zaměstnance a otroky (především Pueblany), kteří se tak naučili, jak na koních jezdit a starat se o ně. Někteří Pueblané po čase služby zmizeli pryč i s koňmi. Pueblané tak byli prvními indiány, kteří získali koně od Španělů. Od Pueblanů získali koně krádežemi Apači a Navahové. V roce 1623 byli bělochy zaznamenáni první Apači, kteří jezdili na koních. Apači a Navahové na koních začali podnikat loupežné výpravy proti Španělům a také proti Pueblanům.

Kromě krádeží získavali indiáni koně od Španělů také prostřednicvím obchodu (především výměnou za bizoní pláště). Mimo koní získali indiáni od Španělů také zkušenosti, jak na nich jezdit, jak se o ně starat, jak je chovat a v neposlední řadě získali i příslušenství, jako sedla a uzdy a také se je nučili vyrábět.

Centrem španělsko-indiánských obchodů s koňmi byla oblast jihozápadu, zejména město Sata Fe. Jako první se ke španělským koním dostaly kmeny, které byly nejblíže španělskému osídlení, tedy zejména kmeny Pueblanů, Apačů, Navahů, Jutů, Kiowů, Kadů a Komančů, a to již po roce 1630.

Z oblasti Santa Fe se koně šířily prostřednictvím mezikmenového obchodu na pláně a Plateau, a to zejméma severním a východním směrem.

Datace zisku koní

Většina kmenů Plání již vlastnila koně před prvním kontaktem s Evropany, některé, zejména severovýchodní kmeny (například Assiniboinové) koně po prvních kontaktech s Evropany ještě nevlastnily.

Pónyové a Wičtové vlastnili koně již v roce 1680. Získali je obchodem od Kiowa-Apačů, kteří je měli přímo od Španělů. Ve stejné době jsou doloežné koně u Otů. v roce 1700 u Kansů a Ponků. Šošoni získali koně někdy kolem roku 1705 od Jutů. V Mandanských, Hidatských a Arikarských vesnicích se koně objevily poprvé zřejmě někdy kolem roku 1740. Tetonští Súové a Vrány získali koně někdy mezi léty 1740-60. Východní Sůové získali koně zřejmě až po roce 1770. V roce 1754 jsou doloženy koně i u Assiniboinů, ovšem v této době na nich ještě neuměli jezdit a používali je pouze k transportu zavazadel. K Černonožcům dorazily koně někdy v polovině 18.století.

Distribuční cesty obchodu s koňmi

Na počátku 19.století existovaly celkem dvě obchodní cesty (ve skutečnosti ale byly mnohem starší), kterými se koně mezikmenovým obchodem šířily z jihozápadu na sever a východ. První cesta vedla na sever přes Komanče k Jutům a k Šošonům. Od Šošonů koně nakupovaly Propíchnuté nosy, Vrány a Ploskohlavci. Černonožci koně získali od Propíchnutých nosů a od Ploskohlavců. Vrány koně nakupovali od Propíchnutých nosů nebo přímo od Šošonů. Jako platidlo nabízely Vrány prvotřídní bizoní pláště, legíny, haleny, kůže nebo pláště na týpí. Koně pak Vrány prodávaly dále na východ, do vesnic Mandanů a Hidatsů, výměnou za evropské zboží (které pak putovalo zčásti dále na západ, na Plató), za kukuřici, dýně a tabák.

Druhá obchodní cesta vedla od španělského osídlení v Novém mexiku a Texasu přes Apače, Kiowa-Apače, Komanče a později i přes Arapahy a Šajeny. Končila ve vesnicích Arikarů a částečně také Mandanů a Hidatsů.

Stálé vesnice Arikarů, Mandanů a Hidatsů byly největšími centry obchodu s koňmi. Tyto zemědělské kmeny koně samy příliš nevyužívaly, ovšem ve velkém s nimi obchodovali. Zejména po roce 1750 začal obchod s koňmi na západ od Horní Missouri nabírat obrátky.

Lakotové nakupovali koně od Arikarů za bělošské zboží, maso, kůže a oblečení. Dále pak koně prodávali svým příbuzným Janktonům, Janktonajům a Santíům. Za tímto účelem se tyto sůjské kmeny setkávaly na James River v dnešní Jižní Dakotě. Na oplátku dostávali Lakotové catlinitové dýmky a bělošské zboží, kotlíky a pušky, deky a podobně, které jejich východní příbuzní nakoupili od bělochů v Minnesotě (St.Peters).

Od mandanů a hidatsů se koně šířily dále na sever a východ, k Assiniboinům, Prérijním Kríům a Odžibwejům. Hlavním platidlem těchto kmenů byly především pušky, nakoupené zejména od Francouzů a částečně i od Angličanů. Mandanové a Hidatsové také dodávali koně bělošským obchodníkům, operujícím na severu a východě, nejčastěji výměnou za pušky.

Koně tak proudily od Španělů severovýchodním směrem, zatímco pušky od Francouzů a Angličanů proudily ze severovýchodu směrem na jih a západ, tedy směrem přesně opačným.

Kůň jako hodnota a zdroj bohatství

Každý kůň měl vždy svého majitele a představoval jakýsi standatd hodnoty, podobně jako dnes peníze. Podle počtu a kvality vlastněných koní bylo možné posoudit bohatství jednotlivce i celého kmene. Pokud byl nějaký indián bohatý, znamenalo to, že vlastnil mnoho koní.

Za bizoních dob mohl počet vlastněných koní značně kolísat, někteří jedinci nemuseli vlastnit ani jednoho koně, jiní mohli vlastnit koní až několik set kusů. Náčelník Černonožců Mnoho koní vlastnil cca pět set až tisíc koní (cca 1860). Obvyklé bylo však vlastnictví několika málo koní u jedné dospělé osoby. Průměrná rodina mohla vlastnit deset až dvacet koní.

Rodiny bohaté na koně si mohly dovolit větší týpí a bohatší vnitřní vybavení, jelikož měly dostatek koní na transport svých zavazadel. Chudší rodiny naopak musely být skromnější, co se týče hmotných statků, neboť počet jejich koní na transport propriet byl omezený. Některé rodiny byly tak chudé, že neměly ani dost koní na transport vlastních věcí, a tak když se kmen stěhoval, musely si půjčovat koně od bohatších lidí.

Bohatství toho či onoho kmene se dalo víceméně určit v množství jeho koní připadajících na jedno týpí, či na jednoho člena. Tyto počty mohly dost kolísat, co se týče kmene a doby.

Kmeny se takto dají rozdělit na bohaté, chudé a středně bohaté. Mezi bohaté kmeny na koně patřila většina kmenů jižních plání, zejména Kiowové, Kiowa-Apači, Osedžové a Komančové s počtem převyšujícím tři koně na jednoho člena kmene. Mezi další kmeny bohaté na koně patřili Jutové a Šošoni s počtem přibližně také tři koně na člena kmene. Velmi bohaté byly kmeny Plató, kde poměr počtů koní na člena kmene dosahoval poměru až 10:1. Na severních pláních lze za bohaté považovat Vrány s počtem koní o něco méně než 3 kusy na člena kmene. Šajeni, Sůové a Černonožci mohou být považováni za středně bohaté na koně. Poměr koní a lidí byl u těchto kmenů zhruba vyrovnaný. Počet koní využíváných poříčními usedlými kmeny Hidatsů, Mandanů a Arikarů byl velmi nízký, tyto kmeny však s konmi obchodovali ve velkém. Mezi kmeny vyloženě chudé na koně patřili Assiniboinové, Odžibvwejové a Prérijní Kríové. Počet koní zde byl nižší, než počet lidí.

Zdroje indiánských koní

Indiáni mohli získat koně jedním z následujících způsobů:

-chovem
-obchodem
-krádeží
-darem
-odchytem

Chov koní

Chov koní byl nejběžnějším zdrojem přírustku a zachovnání populace koní u indiánských kmenů. Většina kmenů se snažila koně chovat a rozmnožovat. Některé kmeny v této oblasti dosáhly značných úspěchů, zejména kmen Propíchnutých nosů, kterému se podařilo vyšlechtit speciální druh koní známý dnes jako Appaloosa.

Chov koní většinou probíhal na úrovni rodiny či velkorodiny. Každá rodina se snažila chovat vlastní koně. Někteří jedinci věnovali chovu koní zvláštní úsílí a někdy i dosahovali pozoruhodných výsledků, jiní na kvalitu chovu příliš nedbali. Zdatní chovatelé koní se je snažili i šlechtit, a to zejména s cílem dosažení velké výšky koní, jejich rychlosti nebo barvy.

Bylo běžné, že většina rodin vlastnila plemenného hřebce, zvíře, které bylo určeno pouze k účelu plození potomků. Někteří chovatelé mohli vlastnit i několik plemenných hřebců. Dobrý chovatel si je velmi pečlivě vybíral a nikdy je nedal sedlat ani na nich nejezdil ani je jinak nezatěžoval. Taky si dával pozor, aby se jeho klisny nepářily se starými nebo nevhodnými hřebci.

Většina hřebců, kteří nebyli určení jako plemenní, byla kastrována. Hlavním důvodem bylo, aby hřebci neobtěžovali klisny, a aby byli poddajnější. Většina hřebců byla kastrována mezi prvním až třetím rokem života.

Kastování hřebců prováděli indiáni, kteří se na tento druh činnosti specializovali a za tuto činnost dostali zaplaceno ve zboží.

Obchod

Kůň byl na pláních standardním obchodním artiklem a stabilní směnnou jednotkou. Hodnota koně mohla kolísat vzhledem k jeho kvalitě a v závislosti na době a místu prodeje. Rozdíly v kvalitě koní mohly být značné. Nejlevnější byly obyčejné jezdecké a nákladní koně, nejdražší byly bizoní (koně na lov bizonů) a dostihoví koně. Dobrý bizoní kůň mohl mít hodnotu pěti až deseti běžných koní.

Na počátku 19.století měl u Assiniboinů jeden kůň cenu až tří komerčních pušek, zatímco na jihozápadě u Apačů mohla mít jedna komerční puška cenu tří koní. Důvodem byl nedostatek koní na severovýchodních pláních a snadná dostupnost pušek tamtéž. Na jihozápadě byla situace přesně opačná. Někde uprostřed mezi těmito oblastmi měl kůň hodnotu jedné pušky.

Jeden běžný kůn měl hodnotu cca dvou až deseti bizoních plášťů (dle situace a kvality zboží), jedné až dvou sad černobílých ocasních per orla skalního, stovky zubů z jelena Wapiti, catlinitové dýmky s jasanovou troubelí, kvalitního a vyšívaného toulce na luk nebo obyčejného toulce s lukem a sadou šípů. Za tři koně bylo možné získat vyšívanou halenu se skalpy nebo hranostajími závěsy, šaty z ovce tlustorohé nebo čelenku z orlích per.

Výše uvedené poměry jsou jen velmi orientační, jedná se o dochované útržkovité záznamy. Skutečný obchodní poměr záležel vždy na momentální situaci na trhu.

Krádež

Krádeže koní mezi nepřátelskými kmeny byly jedním z hlavních sportů indiánů plání. Šlo o nebezpečnou a vzrušující hru plnou adrenalinu a potencionálního ekonomického zisku. Každý kmen neustále organizoval výpravy, které měly za cíl ukrást nepřátelskému kmeni co největší počet koní. Většina obyčejných koní se nacházela ve stádech mimo samotný tábor, kde měly koně dostatek pastvy. Pouze nejvzácnější bizoní, váleční a dostihoví koně se nechávaly v táboře přivázaní k týpí majitele, jako prevence jejich krádeže.

Právě stáda koní za táborem se stávala cílem zlodějských výprav. Cílem bylo se nepozorovaně přiblížit v noci ke stádu a co největší počet zvířat odvést pryč. Smělí zloději se nesmířili pouze s obyčejnými koňmi, ale snažili se urkást i ty nejlepší koně lokalizované v táboře. Taková kořist již představovala velké riziko a pokud byl takový zloděj v táboře odhalen, s velkou pravděpodobností to nepřežil.

Každá výprava za krádeží koní představovala riziko. Majitelé na ztrátu koní dříve či později přišli a jali se zloděje stíhat. Ti byli v nevýhodě, jelikož je zpomalovalo stádo ukradených koní, které museli hnát s sebou. Když byli dohnáni pronásledovateli, často museli bojovat o život.

Když se ale výprava vrátila do domovského tábora i s ukradenými koňmi, oslavy byly veliké. Její účastníci získali ve kmeni jistou prestiž za svou odvahu i úspěch a navíc je mohlo hřát vědomí ekonomického oslabení protivníka, jeho potupa, stejně jako vlastní ekonomický zisk a zisk vlastního kmene.

Dar

Kůn mohl být a často byl předmětem daru. Úspěšní válečníci, zloději koní nebo dobří chovatelé museli prokazovat, že kromě odvahy mají také velké srdce a starají se o blaho svého lidu. Proto bylo běžné, že po úspěšném nájezdu na koně darovali bojovníci některé z vlastních či ukradených koní příbuzným, známým nebo starým a chudým lidem.

Náhrada škody

V některých případech mohl sloužit kůň jako náhrada škody, například když někdo neúmyslně poškodil druhému jeho majetek. Existovaly i případy, kdy byly jedincům odebrány či zabity koně jako trest za porušení kmenových pravidel. Jistou formou náhrady škody byl i případ, kdy ženich platil svému tchánovi koněmi za to, že si bere jeho dceru za manželku. Tento akt byl interpretován tak, že ženich z týpí odvádí ženu, na kterou bylo pohlíženo především jako na pracovní sílu. Ztrátu "pracovní síly" pak měla nahradit věcná náhrada ve formě stanoveného počtu koní.

Odchyt divokých koní

V oblasti plání existovala spousta stád divokých koní. Většinou to byly ztracené nebo uprchlé indiánské koně, nebo koně z indiánských táborů, jejichž obyvatelé vymřeli na infekční choroby. Přizpůsobily se životu v divočině, sdružovaly se do stád a rozmnožovaly se. Některé kmeny, zejména na jižních pláních, se pokoušely tyto divoké koně chytat. Na severních pláních se naopak odchyt divokých koní příliš nepraktikoval. Odchyt divokých koní se prováděl buď pomocí házení smyčky z lana kolem krku koně nebo s pomocí rozeklané větve, na kterou byla připevněna smyčka lasa.