indiánské kmeny

 

 Abenakiové nebyli kmenem v pravém slova smyslu, nýbrž mocným společenstvím několika národů žijících na severu Nové Anglie a v jižním Maritimes (Kanada). V původním jazyce nazývali Abenakiové svou domovinu „Ndakinna“ - Naše země. Východní Abenakiové obývali Maine, východně od White Mountains. Západní Abenakiové žili na západní straně hor ve Vermontu, New Hampshire a kolem východního břehu Champlain Lake. Jižní hranice se táhly podél toku Merrimack River až po jižní New Hampshire. Přímořští Abenakiové sídlili v St. Croix a údolí řeky St. John, na hranicích státu Maine a New Brunswick. Vlna evropských přistěhovalců a válka donutila mnoho Abenakiů k odchodu na sever do Quebecku, kde založili dvě velké společenství v St. Francois a Becancour na Trois-Rivieres. Dnes žijí Abenakiové ve třech rezervacích v severním Maine (Penobscot, Passamaquoddy, a Maliseet) a sedm rezervací Maliseetů je New Brunswick a Quebecku. Někteří Abenakiové se rozhodli, že přijmou americké občanství a usadí se mimo rezervace v New Hampshire a Vermontu.

 Před příchodem Evropanů mohlo být Abenakiů kolem čtyřiceti tisíc. Tento počet nezahrnuje Pennakůky a Mikmaky. Východních Abenakiů bylo dvacet tisíc, Západních deset tisíc a Mořských také deset tisíc. Po roce 1500 postihly Abenakie první dvě velké epidemie, které sem zavlekli evropští rybáři. Mezi lety 1564 až 1570 jim způsobila značné ztráty neznámá choroba a v roce 1586 to byl tyfus. Největší epidemie je postihly ještě před tím, než Angličané osídlili Massachusetts (1620). Ty řádily ve třech vlnách napříč celou Novou Anglii a kanadským Maritimes. V roce 1617 byla úmrtnost původního obyvatelstva v Maine až 75%. Populace Abenakiů se snížila o polovinu. Jednotlivé infekce a nemoci si svou daň vybíraly i nadále:

- neštovice 1631, 1633, a 1639

- neznámá epidemie 1646

- chřipka 1647

- neštovice 1649

- záškrt 1659

- neštovice 1670

- chřipka 1675

- neštovice 1677 a 1679

- neštovice a spalničky 1687

- a neštovice 1691, 1729, 1733, 1755, a 1758

 

 Po roce 1676 Abenakiové mezi sebe adoptovali tisíce uprchlíků z Nové Anglie, kteří utekli na sever po Válce Wampanoagů. Byli to hlavně Pennakůkové, Narragansetti, Pokumtukové a Nipmukové. Nejvíce uprchlíku přijali Sokokiové, což jsou západní Abenakiové. Jenže úmrtnost byla stále tak veliká, že po Americké revoluci zbylo Abenakiů méně než tisíc.

 V dnešní době je už situace lepší. V USA i Kanadě je registrováno skoro dvanáct tisíc Abenakiů, ale nemají statut kmene. I když o něj usilovali, na čas jej získali pouze Penobskotové, Passamaquoddové a Maliseet Houltoni v Maine.

 Penobskotové mají rezervaci na Indian Island v Old Town v Maine a počet obyvatel rezervace dosahuje dvou tisíc. Passamaquoddů je kolem dvou a půl tisíc a mají tři rezervace Point Pleasant, Peter Dana Point a Indian Township (Maine). Maliseet Houltnů je téměř šest set. Ještě další Maliseeti žijí v Kanadě. Čtyři sta sedmdesát lidí v Quebecku a dva tisíce v New Brunswick. V Kanadě ještě žijí Abenaki de Wolinak v rezervaci Becancour v počtu čtyři sta a v Onadaku v počtu patnáct set. Další jsou rozptýlení mezi řádovými Kanaďany v Quebecku, New Brunswicku a na severu Nové Anglie. Ve Vermontu a New Hampshire blízko jezera Champlain žijí tzv. Vermontští Abenakiové, kteří jsou organizování v Sokoki St. Francis Band, jehož kmenová rada sídlí ve Swantonu od roku 1976. Jejich federální uznání však trvalo jenom jeden rok. V minulosti se mnoho Abenakiů rozptýlilo mezi jednotlivé kmeny po celých Státech.

 Abenakiové si ve své rodné řeči říkali „Alnanbal“ - Lidé. Název Abenaki pochází z jazyka Montagnaisů a ve volném překladu to znamená „Lidé úsvitu“, nebo „Východní lidé“. Vyslovuje se v mnoha různých variantách jako například:  Abenaqui, Abnaki, Alnanbal, Benaki, Oubenaki, Wabanaki a Wippanap. Francouzi nazývali východní Abenakie „Loup“ – Vlci. Západním Abenakiům (Sokokiům) říkali Angličané Tarrateen, ale takhle říkali i Mikmakům. Později přešli pouze na výraz Abenaki a Sokokiům říkali St. Francis Indians.

 Zde jsou názvy, jaké používaly další národy:  Anagonges (Irokézové), Aquannaque (Wyandoti), Bashaba, Gannongagehronnon (Mohawkové), Moassones, Maweshenook, Narankamigdok, Natsagana (Kaughnawaganové), Obunego; Onagunga, Onnogonges, Opanango, Owenagunges, Owenunga, a Skacewanilom (Irokézové)

 Abenakiové patří do algonkinské jazykové rodiny, ale přesto se jejich řeč od ostatních sousedů dost lišila. Existoval i značný dialektický rozdíl mezi západními a východními Abenakii.

 Alianci Abenakiů tvořily tyto národy: Amasekonti, Androskoggini, Kenenebekové, Maliseeti, Ouarastegouiakové, Passamaquoddové, Patsuiketové, Penobskotové, Pigwacketové, Rocamekové, Sokoni, a Wewenokové.

 V Kanadě žili Abenakiové od roku 1750 v sedmi smíšených misiích na řece Svatého Vavřince:  Kaughnawagana (Mohawkové), Lake Two Mountains (Irokézové a Nipissingové), St. Francois (Sokokiové, Pennakůkové a Algonkini z Nové Anglie), Becancour (Východní Abenakiové), Oswegatchie (Onondagové a Oneidové), Lorette (Wyandoti) a St. Regis (Mohawkové).

 Východní Abenakiové:

Amasekonti (Horní Kennebec a Androscoggin River, západní Maine), Androscoggini (hlavní vesnice Arosaguntacook), Kennebekové (Kennebec River, severní Maine), Norridgewockové, Ossipee (Ossipee Lake, východní New Hampshire), Penobskotové („Skalnaté místo“, Penobscot Bay), Penobskotové (Moosehead Lake. Tento národ je znám, také jako „Mooseheadští jezerní Indiáni“), Pigwacketi (Pequawket, horní Saco River), Rocamekové (Androscoggin River), Wewenokové (pobřeží jižního Maine), Wolinakové (Becancour, Trois-Rivieres, Quebec).

 Přímořští Abenakiové:

kulturně a jazykem se podobali Mikmakům, Maliseetům a Passamaquoddům. Francouzi jim kolektivně říkali Etchemin. Maliseeti (Vlastním názvem „Wulastegniak“ - Dobří říční lidé. Žili na St. John River, severovýchodní Maine a západní New Brunswick. Passamaquoddové (Passamaquodd – „Místo tresčího ostnu“, Passamaquodd Bay s Schoodic Lake.

 Západní Abenakiové (Sokoki):

Původně to byly spojené kmeny Abenakiů z Vermontu, New Hampshire a západu Bílých hor. Výraz Sokoki znamená – „Oddělení lidé“ (Assokwekik, Ondeake, Onejagese, Sakukia, Sokokiois, Sokoquios, Sokoquis, Sokokquis, Sokoni, Sokwaki, Soquachjck a Zooquagese. Mezi Sokokie patřili i západní Pennakůkové. Cowasukové (hlavní vesnice Cowass - Sosnové místo, Connecticut River, severní Vermont, Hoosakové, Missisquoini (Hoosak - Pazourkové místo, Lake Champlain, Schaghticokové (Hudson River, severní Albany a New York), Squakheagové, St. Francois (Trois-Rivieres, Quebecu a St. Francois River.

 

 Abenakiové žili jako jiní algonkini v Nové Anglii. Pěstovali klasické plodiny, proto stavěli vesnice v úrodných údolích řek. Jejich polnosti byly opravdu rozsáhlé. Missisquoti žijící na východním břehu jezera Champlain obdělávali více než 250 akrů kukuřičných polí. Samozřejmě se věnovali lovu, rybolovu a sběru lesních plodin. Ryby pokládali za velmi důležitou součást jídelníčku, což se zvláště týkalo přímořských vesnic. V oblastech, kde nebyla půda tak úrodná, hnojili indiáni zeminu rybami.

 Po většinu roku žili Abenakiové rozptýlení do jednotlivých rodů, které se staraly o dědičné pozemky. Na rozdíl od většiny okolních kmenů, prosazovali Abenakiové patriarchát. Během jara a léta se rody usazovaly ve stálých vesnicích na březích řek a moře a věnovaly se zemědělství a rybolovu. Vesnice Abenakiů nebyly moc velké, většinou v nich žilo kolem sta lidí, přesto skoro vždy, byly opevněné. Někteří západní Sokokiové stavěli dlouhé oválné domy, ale nejvíc oblíbené byly klasické kupolovité wigvamy. Během teplých měsíců byly chaty pokryty kůrou nebo splétanými rohožemi. V zimě se Abenakiové stáhli do vnitrozemí, kde stavěli kůrové wigvamy kuželového tvaru, podobné típím z Velkých pláni.

 V případě války se rody a tlupy sjednotili a válečníci se nechali vést zkušeným a schopným válečným vůdcem. Jinak Abenakiové centrální vládu neměli. Klany a podkmeny měly sice své sačemy, ale ti měli jen omezenou autoritu. Válku a mír museli odsouhlasit všichni dospělí válečníci. K určité změně došlo po roce 1670, kdy Abenakiové vytvořili proti irokézskou koalici. Ale i tak jim chybělo jednotné vedení, což zvláště rozčilovalo francouzské důstojníky, kteří si stěžovali na těžko ovladatelné abenakijské válečníky.

 Absence centrální vlády, však nezpůsobila, že by Abenakiové nebyli organizováni. Naopak! V případě nebezpečí, rychle opustili vesnice, rozptýlili se, a opět se shromáždili na vzdáleném a bezpečném místě, kde se přeskupili a připravili na protiútok. Takhle dokázali dlouho vzdorovat i mocným Irokézům. Abenakiové často ustupovali do Kanady, což byla záminka pro anglické úředníky, aby prohlásili Abenakie za kanadské Indiány a zabrali jejich území. Jenom Penobskotové a Passamaquoddové zavčas podepsali smlouvy a své pozemky si udrželi. Další Abenakiové přežívali v malých tlupách rozptýlení v Nové Anglii, jako živé pomníčky, připomínající jejich dávnou přítomnost.

 Po roce 1497 začali evropští rybáři pravidelně navštěvovat Grand Banks a pobřeží Maine rovněž prozkoumal Giovanni de Verrazano (1524). Mezi Abenakii a Evropany se brzy rozběhl čilý obchodní ruch. Na rozdíl od Španělů, kteří snili o tom, že objeví sedm bájných měst Ciboly, které měly přecpané zlatem, byli jejich severní sousedé z Evropy realističtější. Ti totiž pochopili, že opravdovým zlatem Severní Ameriky jsou kožešiny.

 Francouzi byli nejrychlejší. Samuel de Champlain a Pierre De Monts postavěli v roce 1604 při ústí řeky St. Croix stanici Fort St. John. Zde prodávali kožešiny převážně Penobskotové a Maliseeti. Místo na kterém stanice stála, nebylo dobré. Po roce záplav, těžké zimy a hladovění, se Francouzi přestěhovali do Port Royal (Nova Scotia) Ačkoliv země patřila Mikmakům, Francouzi zde začali obchodovat s Abenakii. Penobskotové, kteří poznali, jak výnosný to je obchod, začali usurpovat své jižní a západní sousedy. Jejich náčelník Bashaba, vytvořil koalici, která zastínila konkurenční Mikmaky. Vztahy mezi těmito kmeny nebyly nikdy růžové, ale obchod s kůžemi vzájemnou nenávist ještě umocnil. Vypukla Válka Tarrateenů (1607), během které se proti sobě postavila aliance Penobskotů, proti spojenectví Mikmaků a Maliseetů. Bojovalo se celkem osm let.

 Když v roce 1610 přijeli do Port Royal francouzští jezuité, začali působit mezi Mikmaky. Navzdory válce se podíleli na výstavbě obchodní stanice St. Sauver Mont-Deserts de Pentagoet (Bar Harbor v Maine, 1613) určenou pro Penobskoty. O rok později zkomplikovaly situaci nájezdy anglických dobrodruhů z Jamestownu. Mikmakům se podařilo zabít vůdce Penobskotů Bashabu, a zároveň převzali válečnou iniciativu. Do dvou let ovládli pobřeží Maine a jih Massachusetts, kde se ale střetli s daleko horším nepřítelem, než byli nepřátelští bojovníci, totiž s neštovicemi. Během let 1616 až 19, zemřelo 75% indiánské populace. Málo bylo těch, kdo mohli pohřbívat mrtvé a ještě méně bylo těch, kteří by mohli vést válku.

 Francouzi kvůli anglickým výbojům opustili Maine i Maritimes a soustředili se hlavně na St. Lawrence Valley, ale stanice měli ještě v Port Royal a na Penobscot River, kde obchodovali s Abenakii a Mikmaky.

 K prvnímu kontaktu mezi Abenakii a Angličany došlo v roce 1607, kdy Plymouthská společnost chtěla založit kolonii na řece Kennebec, ale z tohoto projektu sešlo. O sedm let později se s Abenakii setkal kapitán James Smith, který zkoumal břehy Nové Anglie. V roce 1620 už nebyli Angličané pro Abenakie cizí. Během následujících padesáti let se Abenakiové asi nestačili divit, a to hlavně kvůli několika válkám, které mezi sebou vedli Francouzi s Angličany. A přitom se bojovalo mnohokrát přímo na území Abenakiů. V roce 1628 anglické loďstvo zcela zničilo francouzský přístav Port Royal, včetně francouzských osad. Pak Angličané ovládli Kanadu a drželi ji ve své moci po čtyři léta (1632). Mezitím Bostonská obchodní společnost postavila v severním Maine obchodní stanici pro obchod s Abenakii. Poté, co Francouzi získali zpět Kanadu, postavili na St. Croix novou pevnost Acadia, která měla držet Brity v odstupu a zároveň lákala Abenakie za obchodem.

 Abenakiové žijící podél Merrimack River v jižním New Hampshire a severovýchodním Massachusetts, byli Pennakůkové. Byli prvními Abenakii, kteří začali spolupracovat s Angličany, jenže museli se potýkat s nemocemi a Mohawky. Pennakůkové rozšířili své lovecké území víc na západ, až hranicím Sokokiů. Sokokiové a Pokumtukové uzavřeli spojenectví s Mohykány, aby mohli lépe čelit Mohawkům a do koalice přizvali také Pennakůky (1624-28). To ale nebylo nic platné. Mohawkové Mohykány porazili a hned na to se soustředili na Sokokie s Pennakůky. Proto Pennakůkové uzavřeli s Angličany smlouvu (s Massachusetts), aby byli silnější.

 Obchod s kožešinami vnesl mezi Abenakie nestabilitu na jakou dosud nebyli zvyklí. Mohawky ohrožení Sokokiové požádali o pomoc Francouze i Angličany, ale obě mocnosti se k nim postavili zády, neboť si nechtěli rozhněvat Irokéze. Sokokiům už hrozila záhuba, když tu je paradoxně zachránila nová válka. V St. Lawrence Valley se do sebe pustili Mohawkové s Montagnaisy.

 V roce 1637 získali Abenakiové první střelné zbraně, pravděpodobně od bostonských obchodníků. Díky tomu mohli Britové vybudovat na Merrimack River na území Pennakůků obchodní stanici. Postupem času Británie i Francie založila v Maine i dál na západ další stanice. Francouzští obchodníci neradi navštěvovali západní Sokokie ze strachu z Mohawků. Angličané zase nedůvěřovali Sokokiům, protože ti víc inklinovali Francouzům.

 Abenakiové měli celkově dobrý přístup ke kožešinám z celé oblasti Velkých jezer a díky obchodu s Wyandoty. Jenže aby mohli tento tovar prodat, museli cestovat do Quebecku přes území Montagnaisů, a ti jim to nechtěli dovolit. Většina východních Abenakiů se rozhodla s Montagnaisy usmířit a Sokokiové uvažovali podobně. To už se o Sokokie začali více zajímat Francouzi a jezuitští misionáři, kteří jim od Montagnaisů přivedli osvobozené soukmenovce. Byla to sice cenná deviza, ale Sokokiové byli vůči misionářům víc než opatrní.

 V roce 1647 napadli Mohawkové vesnice Piqwaketů a Ossipeeů (východní Abenaki) na řece Saco a v roce 1650 zaútočili na Sokokie a Pokumtuky. Francouzi už dále nemohli otálet a začali Abenakie vyzbrojovat puškami, jenže Mohawkové udeřili ještě s větší houževnatostí (1653). Naštěstí pro Sokokie museli Mohawkové bojovat na více frontách. V Pennsylvanii měli hodně práce se Susquehannoky a Abenakiům v západní Nové Anglii se trochu ulevilo. Británie znovu obsadila Port Royal a držela si ho do roku 1667. Tím byli Abenakiové odříznutí od francouzských zbraní a proviantu. To nahrálo do karet Bostonským obchodníkům, kteří obchod ochotně převzali, ale když posléze ovládli bývalé holandské kolonie, přestali si Abenakiů už si tolik všímat. Za to Mohawkové ano. V roce 1660 už opět válčili s Abenakii v Maine a s Penobskoty. Mezi Penobskoty žil francouzský obchodník Baron de Castine, který měl za ženu dceru náčelníka Madockawanda. Když náčelník zemřel, zaujal jeho místo Castine, který se svým synem nenáviděl Angličany tak, že proti nim Penobskoty neustále štval. Francouzi se stále snažili Abenakiům dodávali zbraně a střelivo, ale nebylo toho dost. Před lépe vyzbrojenými Mohawky museli nakonec Pokumtukové opustit Connecticut Valley. Odešli i Missisquoiové a Cowasukové a jenom ve Vermontu zůstala jedna velká vesnice Sokokiů.

 Během roku 1665 byla bojová aktivita Mohawků tak intenzivní, že se Pokumtukové, Sokokiové a Pennakůkové museli spojit ke společné obraně. Když dorazil do Kanady Carigan-Saliereský pluk francouzské armády, během zimy 1665-66 nedali Francouzi Mohawkům pokoj. Mohawkové museli o pomoc požádat Angličany, ale ti si kladli podmínku, že Mohawkové musí se Sokokii a Mohykány uzavřít mír. Sokokiové ale mír odmítli a během léta 1666 společně s Pennakůky a Kennebeky dokonce Mohawky napadli.

 Irokézové se s Francouzi usmířili v roce 1667, takže měli opět volnější ruce pro boj, jak se Susquehannoky, tak s Abenakii v Nové Anglii. Během roku 1668 vyhnali z New Hampshire Pennakůky. O rok později se algonkinské kmeny z Nové Anglie proti Mohawkům sjednotili a zorganizovali proti svým nepřátelům trestnou výpravu, ale tu Mohawkové rozprášili. Po roce 1670 žili Sokokiové, jako uprchlíci u řeky Sv. Vavřince a někteří se odstěhovali na západ k Velkým jezerům. V roce 1681 skupina Sokokiů doprovázela La Salleho na jeho cestě k jezeru Michigan. Někteří Sokokiové si dokonce za svůj domov severní Illinois, kde se smísili s Potawatomii a Miamii.

 Během francouzsko britských válek bývala většina abenakijských kmenů neutrální. Avšak irokézské spojenectví s Brity přirozeně přiklonilo Abenakie na stranu Francie. Jejich odbor vůči Angličanům následně vystupňoval příval přistěhovalců, kteří zabírali čím dál více půdy, na které byli Abenakiové tak závislí. Během Války Wampanoagů zůstali sice Abenakiové povětšinou neutrální, ale ochotně válčícím indiánům dodávali od Francouzů zbraně a zásobovali je jídlem.

 Válka Wampanoagů vyburcovala v osadnících takovou nenávist vůči indiánům, že to na sobě pocítili všechny východních kmeny. Angličané se mstili na všem, co mělo indiánský původ. Dvě vesnice Pennakůků se do války zapojili aktivně, ale zbytek kmene pod vedením náčelníka Wannalanceta byl neutrální, ale to mu nepomohlo. Oddíl Samuela Mosely pobil na dvě stě Pennakůků a mnoho jich bylo prodáno do otroctví. Přežijící utekli do Kanady a někteří se přidali k válčícím kmenům. Penobskotové a Kennebekové byli stále neutrální.

 Po válce zůstalo v jižní Nové Anglii pouze čtyři tisíce původních obyvatel, a tomu, co následovalo poté, se říkalo „Velké rozptýlení“. Mnoho indiánů opustilo své domovy v Nové Anglii a většina z nich se smísila Abenakii. Angličané proti Abenakiům podnikli několik trestných výprav, ale ve všech případech našli jen opuštěné vesnice. Abenakiové jako obvykle zavčas ustoupili do Kanady a do Maine se vrátili po letech, když boje utichly. Sokokiové ve válce pokračovali a stále přepadávali kolonie v Massachusetts. New Yorský guvernér proti nim znovu poštval Mohawky. Celkově mohli být Angličané spokojeni, půdu, kterou zabrali jako „válečné kompenzace“, válečné ztráty bohatě vynahradily. Abenakiové z Kanady toužící uplatnit krevní mstu, podnikali proti koloniím válečné výpady, které nemohli Angličané opětovat. Po roce 1679 se situace poněkud uklidnila a Abenakiové byli připraveni vrátit se do Maine. První se vrátili Pigwaketi, kteří se s Angličany usmířili a po nich následovali další.

 Problém spočíval v tom, že Abenakiové nevedli válku s Angličany pro osobní prospěch (trh s kožešinami), ale kvůli mstě za spáchané křivdy na lidu a za zabrané pozemky. S Francouzi spolupracovali hlavně proto, aby získali zbraně. Angličané indiánskému způsobu smýšlení nerozuměli a válku Abenakiů chápali, jako „divoškou krvežíznivost“ a jejich spolupráci s Wampanoagy považovali za vyloženou křivdu.

 Francie naproti tomu využívala Abenakie, jako nárazník chránící Quebec před Angličany a jejich spojenci. Jezuité zase chtěli indiány obrátit „pravou víru“, a tak když se Abenakiové vrátili do svých domovů, mnozí jezuité je následovali. V roce 1699 mezi Abenakii žilo trvale nejméně šest misionářů.  Na konci sedmnáctého století si někteří prozíraví misionáři uvědomili, že obchod s kůžemi má na domorodce zhoubný vliv. Stížnosti zaslané vládě byly samozřejmě nevylišeny, až do té doby než ceny kožešin na evropském trhu klesly na minimum. Jezuité se snažili Abenakie naučit evropskému způsobu žití. Misionáři byli v „náboženské ochraně“ Abenakiů tak přísní, že nedovolili ani francouzským katolíkům, aby je navštěvovali. Pokud dělali drahoty s vlastními, o to horší názor měli na „kacířské“ puritány z Nové Anglie. Právě náboženská nesnášenlivost rozpoutala v regionu další vlnu nenávisti. Angličané měli strach z francouzské snahy o nenápadnou katolizaci východního pobřeží. Tohle Abenakie ale vůbec nezajímalo, protože se trápili s tím, že jim hraničáři zabírali čím dál víc půdy a ještě docházelo k zbytečným krutostem. Pohraniční šarvátky přešly v otevřenou válku mezi Anglii a Francií (Válka krále Williama, 1688-89), na kterou doplatili hlavně Sokokiové.

 Válka v Nové Anglii vzplála s takovou zuřivostí, že předčila i Válku Wampanoagů. Abenakiové zpočátku dosáhli určitých úspěchů, ale krom Sokokiů nakonec sami požádali o mír. Sokokiové bojovali hlavně s Mohawky a Onondagy a jejich válečné oddíly v roce 1697 byly až u Bostonu. V roce 1699 se východní Abenakiové smluvně zavázali, že se do evropských válek už nebudou zapojovat a zkouška ohněm na sebe nenechala dlouho čekat. Mír trval sotva dva roky, když se do sebe Angličané s Francouzi pustili nanovo. Jednalo se o Válku královny Anny (1701-13). Východní Abenakiové dodrželi smlouvu a odstěhovali se do Wolinaku (Becancour) blízko Trois-Rivieres u Quebecu. Další se usadili v nové misii jezuitů St. Franc Lac. Jak už bylo výše uvedeno, Angličtí osadníci okamžitě zabrali uvolněnou půdu na kterou si však Abenakiové stále dělali nárok. Sokokiové se v roce 1700 spojili s Kaughnawagany a společně občas na Angličany udeřili. Asi jejich „nejslavnější“ akcí, byl zimní útok na Deerfield v Massachusetts (29. února 1704). Deerfield na půl vypálili, zabili padesát šest lidí a sto devět jich odvedli do zajetí. Nutno podotknut, že na útoku se podíleli také francouzští Kanaďané. Milice chtěla odpovědět napadením vesnice Sokokiů Cowasuck, ale ta byla zavčas vyklizena. Sokokiové posléze přepadli Haverhill v Massachusetts, který v roce 1708 zanikl úplně a Deerfield byl znovu napaden v roce 1709. Vojenské tažení Angličanů proti Ossipeeům v Connecticut Valley bylo neúspěšné a také Piqwaketové včas opustili své vesnice. Jako obvykle všichni odešli do Kanady. Když začala Francie válku prohrávat, Sokokiové zůstali v St. Francois a Missisquoi, ale východní Abenakiové se vraceli do Maine. Po dobití Acadie (1710) byla podepsána mírová smlouva z Utrechtu (1713) a Francie se vzdala nároku na Acadii, čímž se tamní Abenakiové dostali pod vládu Angličanů. Východní Abenakiové s mírovými podmínkami souhlasili, ale otázky kolem pozemků v Maine byly stále nevyřešeny. Do toho se ještě pletli jezuité Sebastiana Raslese, kteří Abenakiům slibovali zbraně. Abenakiové se pokoušeli s Angličany jednat, ale skoro všechny porady mezi léty 1717 a 1719 skončili nějakou rvačkou. Guvernér Massachusetts, Samuel Shuttle jim v roce 1722 nakonec vyhlásil válku (Dummer's War). Bojovalo se pět let, až do roku 1727, kdy Angličané dobili Norridgewock na horní Kennebec River. V bitvě zahynul páter Rasles, jehož tělo bylo zmrzačeno. Z Norridgewocku se zachránilo pouze sto padesát indiánů, kteří uprchli do Kanady. Po porážce Piqwaketů odpor Abenakiů v Maine skončil a mír byl uzavřen v prosinci. Na západě se však válčilo dále. Část Pokumtuků vedena náčelníkem Wawanotewatem (Ten, kdo poblázní jiné) se v New Yorku spojila se zbytky Schaghtikůků a se Sokokii z Missisquoi. Wawanotewat se svými oddíly vyrážel i do Connecticut Valley a Massachusetts. Vzhledem k tomu, že si s ním Angličané nevěděli rady, a ani nedokázali vypátrat jeho tajné vesnice, požádali o pomoc Irokéze, ale ti zdvořile odmítli. Angličané z Massachusetts chtěli sveřepého náčelníka dokonce uplatit, ale ani to se jim nepodařilo. Wawanotewat nakonec vyslyšel prosby Abenakiů z Wolinak a ze St. Francois a válku ukončil, ale mírovou smlouvu s Angličany nikdy nepodepsal.

 Androscogginkové, Piqwaketové a Norridgewokové se během roku 1727 vrátili do Maine a už nikdy nemuseli svou zemi opustit. Passamaquoddové a Maliseeti zůstali v St. Croix a v St. John River. V Becancour (Trois-Rivieres) a St. Francois žila smíšená společnost Sokokiů a Pennakůků. Sokokiové měli ještě vesnice Missisquoi na jezeru Champlain a Cowasuck v severním Vermontu.

 Rokem 1730 postihla Sokokie v Missisquoi nejtěžší epidemie neštovic, ale i tak se stále snažili bránit anglické rozpínavosti. Po odchodu mnoha válečníků k Velkým jezerům byla bojeschopnost Sokokiů značně omezena. Na východě disponovali pouze sto padesáti válečníky, a to vskutku nebylo mnoho. Naštěstí stále ještě měli za spojence mocné Kaughnawagany.

 Když vypukla Válka krále Jiřího (1744-48), Sokokiové se přidali na stranu Francouzů, ale Kowasukové a východní Abenakiové se opět stáhli do Kanady a zachovali neutralitu. Sokokiům s Kaughnawagany se podařilo z jižního Vermontu a New Hampshire vyhnat na čtyři roky všechny osadníky. Guvernér Shirley poslal do kanadského Maritimes milici, která vypalovala tamní indiánské vesnice. Nejhůře na to doplatili Maliseeti a Mikmakové. Francouzským indiánům se podařilo dobít Fort Massachusetts na Hoosac River a rovněž zničili skoro všechny osady na východní straně Hudsonu v New Yorku. Válka skončila v roce 1748 podepsáním smlouvy v Aix-la-Chapelle, ale pro Abenakie to nemělo žádný význam. Kvůli vypáleným vesnicím se do bojů zapojili Penobskotové, Kenenebekové, Maliseeti, Passamaquoddové a dokonce i Penobskotové ze St. Francois, a ti všichni ve válce pokračovali. Do války se nakonec zapojili Abenakiové a indiáni z misií Lake Two Mountains, St. Francois, Becancour, Oswegatchie, Lorette, a St. Regis. Byl to svaz, který vytvořili Kaughnawaganové a jmenoval se Sedm ohňů Kaughnawagany.

 Během Francouzsko indiánské války (1755-63) se útoky z Missisquoi a St. Francois zaměřili na hranice v New Yorku a Penobskotové útočili na Maine. Na základě toho guvernér Massachusetts vypsal odměny za indiánské skalpy, za mužský 40 liber a za ženský a dětský 25 liber. Sokokiové a další Abenakiové se účastnili legendárního tažení generála Montcalma na severní New York. Penobskotové byli u dobytí pevnosti William Henry (1757) a podíleli se i nechvalně známém masakru anglických zajatců. Válečná tlupa Abenakiů z Becancour vyrazila na Albany a osvobodila tam posledních šedesát svobodných Algonkinů v Schaghticook. Naproti tomu Robert Rogers a jeho rangers zaútočili na St. Francois (1759), který vypálili. Rogers tvrdil, že pobil dvě stě Abenakiů včetně francouzského kněze, ale francouzské zdroje uvádějí třicet mrtvých.

 Východní Abenakiové uzavírali mír postupně mezi léty 1770 až 1776 a po francouzské porážce se rozptýlili do malých tlup. Kmeny Sedmi ohňů Kaughnawagany uvažovaly, že se ještě přidají k Pontiakově povstání (1763), ale nakonec dali přednost míru. Ani po válce nechtěli Britové uznat pozemkové nároky Kaughnawaganů, Sokokiů a dalších Abenakiů na východní straně hor. Abenakiům bylo rovněž zakázáno překračovat hranice s Kanadou, jak na to byli po celá léta zvyklí.

 Když vypukla americká Válka o nezávislost, byli Abenakiové i Sedm ohňů Kaughnawagany zpočátku neutrální. Později se ale většina kmenů přidala na stranu Američanů. Na severu Maine zaútočili Abenakiové na Brity v naději, že se do Maritimes vrátí Francouzi. Penobskotové, Passamaquoddové, Maliseeti a Mikmakové rovněž bojovali společně s Američany. Indiáni ze St. Francois pomáhali Američanům dobít Boston a Quebeck. Penobskotové sloužili jako zvědové v armádě George Washingtona a v roce 1779 se účastnili neúspěšného útoku proti britské pevnosti na Penobscot River. Plukovník John Allen vytvořil s některých Abenakiů pluk, který měl na starost stěžovat britské zásobování. Několik Abenakiů podpořilo Brity v bojích v Androscoggin Valley v Maine (1781).

 Po válce mohli Penobskotové a Passamaquoddové „za odměnu“ obývat tři malé rezervace v Massachusetts a v severním Maine (ta v Maine existovala do roku1820). Později byly pozemky kmenům bez náhrady zabaveny. Vše se řešilo právními cestami až ve dvacátém století.

 Kanadští Abenakiové v St. Francois a Becancour mohli žít v rezervacích docela nerušeně, i když země kterou dostali, byla klasifikována jako „nehodící se pro zemědělské účely“. Počet obyvatel rezervací i tak rozrostl. V roce 1812 šli Abenakiové naposled do války. Abenakiové z Becancour podpořili ve Válce roku 1812 Brity. Ve své rezervaci zůstávají do dnes. Mnozí z nich pracovali pro Hudson Bay Company.

 Malé skupiny Abenakiů se odstěhovaly k Velkým jezerům a do Ohio Valley.  Někteří se smísili s Liščími indiány a někteří s Irokézy. Další odešli až k Arkansasu a později (1803) se smísili s Delawary a Šavany, kteří přešli přes Kansas do Oklahomy. Ve Vermontu zůstalo několik Abenakiů, ale neměli žádná kmenová práva. Sokokiové věrní své bojovnické tradici se stále snaží své zákonné nároky prosadit, ale úřady je tvrdošíjně odmítají.

 

 

 

Dodatek

 

 Podle některých historiků, byli Abenakiové mírnější a poddajnější než jejich západní sousedé, ale pokud se jednalo o pomstu, byli to nesmiřitelní nepřátelé. Jako u většiny východních kmenů zajatce s oblibou mučili, vyjma žen. Těm naopak poskytli tu nejlepší péči.

 Normálně žili Abenakiové v rodinných wigvamech a velký, protáhly wigvam sloužil jako poradní dům a podobné stavby vlastnily jednotlivé válečnické spolky. Polygamie byla dovolena, přesto se příliš nepraktikovala.

 Kechi Niwaskw a Machi Niwaskw byli hlavní duchovní bytosti v kosmologii Abenakiů. Kechi Niwaskw představoval dobro a Machi Niwaskw zlo a byl silnější. Obě bytosti žili na jistém ostrově v Atlantiku. Kechi Niwaskw byl stvořitelem. První lidskou dvojici udělal z kamene, jenže nebyl se svým dílem spokojen, tak ji zničil. Další pár vytvořil ze dřeva, a to byli předkové Abenakiů. Mrtvé pohřbívali do hrobů.

 Poblíž ústi Penobscot River stávala vesnice Agguncia náčelníka Norumbega. S Norumbegou se údajně setkal Francouz Champlain.

 Náčelníci:

 Abbigadasset – prodával Angličanům půdu na pobřeží. V 1667 prodal Swans Island.

 Aspenquid z Agamentiku se narodil koncem 16. století a konvertoval na křesťanství. Stal se mezi indiány kazatelem a šiřitelem nové víry. Zemřel ve sto letech a měl by být pochován na Mt. Agamenticus.

 Assacumbuit byl věrný spojenec Francouzů, který pomáhal zvláště Ibervillemu a Montignymu při dobývání St. John. Se dvěma dalšími náčelníky a několika francouzskými vojáky zaútočil na pevnost v Casco (1703), kterou zachránil příjezd anglické válečné lodi. Náčelník se snažil s Francouzi vyhnat Angličany s New Foundlandu (1704–5). V roce 1706 navštívil Assacumbuit Francii, kde dostal jméno Charlevoix a Ludvík XIV ho pasoval na rytíře. Darem dostal náčelník krásný meč. Později se vychloubal, že tímto mečem zabil na sto čtyřicet nepřátel. Francii navštívil ještě v roce 1707 a po svém návratu vedl útok na Hayerhill v Massachusetts. Od té doby už není o něm zmínka. Zemřel roku 1727.

 Osunkhirhine (Pierre Paul) ze St. Francis byl znám hlavně pro svou duchovní činnost. Dobrému vzdělání se mu dostalo v Moore’s School v Hanover. Mezi své se vrátil, jako protestantský misionář. Osunkhirhine publikoval i několik vlastních prací.

 Orono byl Penobskot narozený asi v roce 1688. Podle jedné verze to byl potomek Barona de Castine, podle jiné, byl jen jeho příbuzný. Orono kapitánu Munsellovi řekl, že jeho otcem byl Francouz a matka míšenka. Sám jako indián nevypadal. Jeho náčelničtí předchůdci byli Tomasus a Osson. Všichni tři byli horlivými zastánci míru. V roce 1775 navštívil Orono se třemi dalšími náčelníky a tlumočníkem Andrewem Gilmanem Massachusetts a s Angličany uzavírá mírovou smlouvu. Později podpořil kolonie ve válce o nezávislost. Díky tomu mohli Penobskotové zůstat ve svých domovech. Orono zemřel ve svém domě v Oldtownu v roce 1802. Za manželku měl čistokrevnou indiánku. Jejich syn zemřel už pětadvaceti letech kvůli náhodnému výstřelu z pušky. Jejich dcera si vzala kapitána Nickolara. Náčelníkův hrob se nachází ve Stillwater. 

 Moxus zvaný také Agamagus byl první signatář smlouvy z roku 1699. Podepsal také smlouvu s guvernérem Dudleym (1702) a o rok později nespěšně obléhal anglickou pevnost v Casco.

 Squando byl náčelník Sokokiů, známý jako „Sačem ze Saco". Byl to prozíravý člověk, ale poté co Angličané urazili jeho ženu a dceru, vedl proti nim neúnavnou válku.

 

Algonkini obývali údolí řeky Ottawy, což je území, kudy dnes vede hranice mezi kanadskými státy Ontario a Quebeck. Odhaduje se, že v roce 1603 bylo Algonkinů kolem šesti tisíc, ale v roce 1768 podle britského výpočtu už jenom patnáct set. V současné době žijí v Kanadě v počtu osmi tisíc.

 S názvem kmene je to trochu komplikované. Výrazy Algonkin, či Algonquin jsou správné, jenže stejné jméno má i celá jedna indiánská jazyková rodina. Původní název kmene se nedochoval, a také původ názvu Algonkin je nejasný. Někdo se domnívá, že pochází z jazyka Maliseetů a znamená „Spojenci“. Jiní dávají přednost výrazu „algoomeaking“, což v řeči Mikmaků znamená „Místo, kde z kánoe loví ryby kopím“. Pak je tady ještě třetí domněnka, která má být nejpravděpodobnější, a to maliseetské slovo „allegonka“ - Tanečníci. Tomu nahrává svědectví Samuela de Champlain, který na vlastní oči pozoroval vítězný tanec Algonkinů, Maliseetů a Montagnaisů (1603), a jak sám poznamenal „zanechal na něm hluboký dojem“.

 Irokézové Algonkinům říkali Adirondack, ale tak nazývali všechny kmeny na jih od řeky Sv. Vavřince. Byla to nadávka, která znamenala „Pojídači stromů“. Je nabíledni, že Algonkini patří do stejnojmenné algonkinské jazykové rodiny. Jejich řeč je podobná jazyku Odžibwejů, Ottawů a Pottawatomiů.

 Podkmeny, které existovaly v roce 1630.

 Iroqueti – známí mezi Wyandoty, jako Atonontratarononi, nebo Ononchatarononi (Ontario South Nation River).

 

 Kišesipirini - Lidé veliké řeky, největší a nejmocnější skupina Algonkinů. Pro Wyandoty to byli Honkerononi - Ostrovní národ. Jejich hlavní vesnice stála na ostrově Morrison.  

 

 Kinounčepirini - Mladá štika, nebo Hrot kopí. Po roce 1650 se spojili s Ottawy. Původně žili podél dolního toku řeky Ottawy pod ostrovem Allumette.

 Matouweskarini – žili na Madawaska River v horní části Údolí Ottawy.

 Nibačis – žili u Muskrat Lake blízko dnešního Cobdenu v Ontariu.

 Otaguottaouemini – žili na horním toku Ottawy nad ostrovem Allumette.

 

 Otaguottaouemini - 

 

 

 Sagaiguninini - 

 

 

 Saginitaouigamini - 

 

 Weskarini – Malý národ. Žili na severním břehu řeky Ottawy a u řek Lievre a Rouge v Quebecu.

 

 

 

 Vhledem k tomu, že Algonkini žili v poměrně nehostinných končinách, nebyl jejich život vůbec jednoduchý. Živili se převážně lovem a jídelníček si obohacovali sběrem lesních plodů. Podobně jako Odžibwejové se v malých tlupách toulali krajem, krom několika podkmenů, které žili ve stálých vesnicích a pěstovaly kukuřici. Algonkini byli vynikající lovci, a proto byli tak zajímaví pro francouzské obchodníky s kožešinami. Algonkini stavěli skvěle kánoe z březové kůry, které rovněž mistrně ovládali a cestovali na nich na velké vzdálenosti. Byli pány nad řekou Ottawou, po které cestovali k Sv. Vavřinci a k Velkým jezerům. Během léta vedl kmen společenský život a tlupy se shromažďovaly k slavnostnímu rybolovu a zábavě, ale na zimu se zase rozptýlily. Algonkini často hladověli, a když se nebyli schopni postarat o staré, chromé a nemocné lidi – museli je zabít, protože s nimi nemohli cestovat za lovnou zvěří.

 Kosmologie Algonkinů se příliš nelišila od vyznání ostatních národů Severní Ameriky. Nejvyšší autoritou bylo Velké tajemství – Stvořitel, a pak tu byla plejáda mnoha dobrých a špatných duchů. Pro mladé lidi kmene, byli vzorem národní a duchovní hrdinové, o kterých se u táborových ohňů vyprávělo po celé generace. Algonkini věřili, že po smrti duch lidí odchází za duchy zvířat, což jsou jejich předkové. Nevěřili v peklo, nebo místo věčného posmrtného trápení. Velký význam dávali snům, jejichž výkladem se zabývali svatí muži, zprostředkovatele mezi pozemským a duchovním světem. Byli to rovněž léčitelé. Čarodějů se lidé báli. Algonkini neradi prozrazovali svá pravá jména, aby je někdo nemohl začarovat.

 Algonkini měli patriarchální uspořádání, ale neměli problém s tím, aby náčelníci byla žena. Lovecké území se dědilo z otců na syny. Kmen neměl zvlášť vyvinutý politický systém, přesto byli Algonkini obávaní válečníci, kteří se skvěle orientovali v lesním prostředí. Díky tomu dlouho vzdorovali i mocnějším Irokézům.

 Podle tradice byli Algonkini blízcí příbuzní Odžibwejů, Ottawů a Pottawatomiů. Kdysi žili v povodí řeky Sv. Vavřince Lauretanští Irokézové a Algonkini tvrdili, že s nimi žili v míru a navzájem se mezi sebou ženili. Irokézové naopak tvrdí, že Algonkini byli porobeni a museli platit tribut.

 V roce 1603 Samuel de Champlain založil na Sv. Vavřinci osadu a v květnu se zde setkal s náčelníky a účastnil se oné tancovačky, o které je zmínka výše. Champlain se tehdy oblékl do toho nejlepšího, co měl, aby se mohl oslavy účastnit. Champlain si uvědomil, že kožešiny od přítomných kmenů, a zvláště Algonkinů jsou tak kvalitní, že se vyplatí riskovat nepřátelství s Irokézy. Vzhledem k tomu, že chtěl Francouz prozkoumat celý tok Sv. Vavřince, vybral si za průvodce Algonkiny. Champlain později založil Quebeck a ke své nelibosti zjistil, že řeku ovládají Mohawkové. Jenže šikovní Algonkini dokázali cestovat tak, aby je nepřátelé nespatřili.

 Algonkini, Montagnaisové a Wyandoti chtěli, aby je Francouzi podpořili válce s Mohawky. V červnu 1609 se Champlain sešel se třemi stovkami Algonkinů a Montagnaisů, které vedl náčelník Weskarinů, Iroquet. Byly tam i tři stovky Wyandotů náčelníka Ochasteguina. Champlain indiánům slíbil pomoc a v červenci byly bojové oddíly připraveny na řece Richelieu vpadnout do země Mohawků. Jakmile bojovníci dosáhli břehů jezera Champlain, pojmenoval Francouz jezero po sobě. Válečná společnost, která se skládala ze šedesáti indiánů a třech Francouzů plula ve dvaceti čtyřech kánoích po jezeře na jih. Na břehu se pak setkali s Mohawky, kteří byli připraveni na bitvu. Vzhledem k tomu, že se už smrákalo, dohodly se znepřátelené strany, že se střetnou nazítří.

 

 Zrána přesila Mohawků zahájila útok, ale francouzské pušky je odrazily. Během útoku padli dva mohawští náčelníci, a to byl krom pušek jeden z důvodu, proč se Mohawkové stáhli. Mise splnila účel. Spokojení indiáni, pak s Francouzi uzavřeli obchodní spojenectví. Champlain se účastnil ještě jednoho nájezdu proti Mohawkům, tentokrát na opevněnou vesnici na řece Richelieu. Algonkini náčelníka Pieskareta s podporou Francouzů opět slavili úspěch, ale jenom na tak dlouho, dokud si Irokézové neopatřili pušky.  

 

 Jedna z francouzských výprav po řece Ottawě (květen 1613) objevila opevněnou vesnici Algonkinů-Kišesipirinů na Morrisonově ostrově. Tito Kišesipirini nekočovali, ale zabývali se zemědělstvím. Klidně se mohli chlubit svými dobře obdělanými poli a obratností s jakou se o ně starali. Vesnice se stala strategickým místem na obchodní stezce mezi Velkými jezery a řekou Sv. Vavřince a její obyvatelé za své služby vybírali od kupců mýtné.

 Mezitím, co v roce 1614 Champlain zkoumal povodí Ottawy, Algonkini a Wyandoti napadli Oneidy a Onondagy. Irokézové, kteří potřebovali nový zdroj bobřích kožešin, se pokusili s Algonkiny, Montagnaisy a Wyandoty jednat, marně však. Proto v roce 1629 udeřili na vesnice Algonkinů a Montagnaisů, a to byl počátek Bobří války.

 Algonkinům a Montagnaisům by se hodila francouzská pomoc, jenže ti zrovna válčili s Angličany, kteří pak na tři roky ovládli Kanadu. Toto poměrně krátké období znamenalo pro Algonkiny a jiné kmeny velkou pohromu. Bez francouzské podpory jen těžko čelili Mohawkům, kteří byli naopak čím dál lépe vyzbrojeni. Irokézové ovládli údolí Sv. Vavřince, ale když se Kanada vrátila opět Francouzům, karty se znovu promíchaly. Francouzi obnovili staré spojenectví a svou roli sehráli i jezuitští misionáři. Většina kočujících Algonkinů neměla kněze ráda, proto se misionáři raději zaměřili na Montagnaisy a Wyandoty. Výjimkou byli Kišesipirini, protože mnozí z nich katolickou víru přijali. To se ovšem nelíbilo jejich náčelníkovi Tessouatovi, který dokonce konvertitům hrozil smrti. Oni raději vesnici opustili a náčelník jezuity nenáviděl ještě více. Mezi lety 1630 a 1640 opustilo mnoho Kišesipirinů a Weskarinů údolí Ottawy a usadili se v Trois Rivieres a později v Sillery, kde byly misie. Tento odliv lidí Algonkiny oslabil a jejich autorita nad údolím Ottawy slábla. Toho briskně využili Irokézové a na severní území podnikli řadu zničujících útoků. Invaze začala roku 1636 vyhnáním Algonkinů a Montagnaisů od horní Ottawy. Epidemie neštovic válku poněkud přibrzdila, ale prudké boje vzplanuli opět po roce 1640. Mohawkové vypudili z dolního toku Ottawy Weskariny, kteří se utekli na ostrovní pevnost Kišesipirinů a další odešli do misií Trois Rivieres a Sillery. Během roku 1642 pak Mohawkové s Oneidy vyhnali Algonkiny z regionu skoro úplně.

 Aby Francouzi zkrátili obchodní cestu mezi Algonkiny a Wyandoty, postavili na velkém ostrově při ústí Ottawy obchodní stanici Montreal (1642). Irokézové však území, které ovládali Francouzi obešli, a převedli válku víc na sever. Neúnavně napadali obchodní kánoe, které pluly do Montrealu a Quebecku, ale na ostrovní pevnost Kišesipirinů si netroufli. Tedy až do zimy 1642, kdy využili nepřítomnosti většiny válečníků a vesnici napadli. Došlo k velkému zabíjení. Irokézové vesnici soužili i celý následující rok. Francouzi proti Irokézům vyslali pravidelnou armádu, a také se snažili k válce přimět křesťanské indiány z Trois Rivieres a Sillery. Také chtěli, aby se tito indiáni vrátili do údolí Ottawy. Mezitím se Tessouat překvapivě obeznámil s křesťanstvím a k velkému nadšení jezuitů se nechal v březnu roku 1643 pokřtít.

 Během roku 1644 odešlo mnoho Weskarinů k Wyandotům, kteří je vítali s otevřenou náručí. Mohawkové stále operovali na Ottawě a obchod začal kolabovat. Champlain, který převzal správu nad Kanadou, si uvědomil vážnost situace a začal přemýšlet o příměří s Irokézy. Propustil tedy mohawské vězně a nabídl jim Irokézům mír.

 V červenci se mírová delegace Mohawků dostavila do Trois Rivieres k předběžnému jednání. Francouze zastupoval pán Montmagmy a jezuitští misionáři Barthelemy Vimont a Paul Le Jeune. Mohawkové projevili ochotu uzavřít s Francouzi mír, ale ne s jejich indiánskými spojenci. Mohawkové také odmítli cokoliv domlouvat za ostatní irokézské kmeny. Uzavření míru urychlil jarní útok Mohawků na vesnice v Sillery. Misionářům se nelíbilo, že Mohawkové ničí jejich stanice, proto když byla uzavírána smlouva, Montmagmy souhlasil s tím, že se nebude plést do válek indiánů, výměnou za slib, že Mohawkové nebudou napadat misie. Algonkini s mírem souhlasili, ale neměli žádné tušení o „tajném dodatku“.

 Do Quebecku opět začaly připlouvat kánoe Algonkinů a Wyandotů, ale Oneidové, kteří se smlouvou neměli nic společného, napadli Tessouatovu vesnici a téměř ji vyhubili. Poté, co bylo Irokézům odepřeno právo lovu na sever od Sv. Vavřince, došlo k hrozné vyhlazovací válce. Mohawkové, kteří se krom jiných „věnovali“ také Algonkinům, ale nerozlišovali mezi křesťanskými a tradičními příslušníky kmene.

 I když Algonkini vytvořili koalici společně s Mikmaky, Montagnaisy a Nippissingy, nebylo jim to bez francouzské podpory moc platné. Tessouat se sice pokoušel vymáhat na řece mýtné za obchod, ale byl to jen takový zoufalý pokus obnovit starou autoritu. Přeživší Algonkini prchali k Ottawům a Odžibwejům. Během následujících dvaceti let, Francouzi Algonkiny vůbec nespatřili, krom Tessouata, který navštívil misii na Trois Rivieres, ale byl okamžitě zatčen, protože měl nějaký problém s jezuity.

 Když nakonec došla Francouzům nad Mohawky trpělivost, poslali proti nim v roce 1667 opět pravidelnou armádu a donutili Irokéze podepsat další mír. Tentokrát Francouzi trvali na tom, aby ve smlouvě byli zahrnuti i jejich domorodí spojenci. Také si vynutili povolení cestovat k Velkým jezerům a umožnění návratu Algonkinů do ottawského údolí. Jenže Algonkinů přežila jen hrstka. Mnozí se smísili s Abenakii a odešli do St. Francois. Vzhledem k tomu, že Algonkinů bylo tak málo, došlo i k přejmenování řeky Grande Riviere des Algoumequins (Velká řeka Algonkinů) na Riviere des Outauais (Řeka Ottawů), poněvadž to byli právě Ottawové, kdo ovládli trh s kůžemi. Název řeky se dochoval až dodnes, ačkoli u ní žádní Ottawové nikdy nežili.

 Během padesáti let Francouzi postavili více obchodních stanic, kde mohli kůže prodávat Algonkini Abitibi a Temiskaminguové ze severu ottawského údolí. V roce 1721 Francouzi přesvědčili zhruba dvě stě padesát Nippisingů, sto Algonkinů a tři sta Mohawků, aby založili křesťanskou vesnici Sulpician u jezera Two Mountains. Bylo to podivné uskupení bývalých nepřátel, kteří se stali známí jako Oka (Mladé štiky) a Irokézové jim říkali Kanesatake (Písečné místo). Většinu roku trávili Algonkini v misii, ale na zimu odcházeli nahoru do ottawského údolí, kde měli tradiční loviště. Tito „civilizovaní“ Algonkini byli ve spojení se svými „divokými“ příbuznými ze severu, kteří pak Francouzům pomáhali ve válkách s Británií.

 Oka Algonkini, i ti s misií se nakonec připojili ke sdružení národu Sedmi ohňů Kaughnawagany. Algonkini i nadále zůstali francouzskými spojenci až do francouzsko indiánské války. Když Britové ovládli Kanadu, byly podepsány nové smlouvy a bývali indiánští spojenci Francouzů se zavázali k neutralitě.

 Sir William Johnson usiloval o to, aby se Sedm ohňů Kaughnawagany připojilo k Lize Irokézů. Během americké Války o nezávislost (1775-83) Algonkini podpořili Angličany a účastnili se St. Legerova tažení napříč údolím Mohawku. Před válkou byly země Algonkinů chráněny dokumentem zvaným Prohlášení z roku 1763 a Quebeckou smlouvou z roku 1774. Po revoluci ztratily tyto dokumenty hodnotu a navzdory tomu, že Algonkini bojovali po boku Angličanů a dokonce jim pomohli vyhrát bitvu u Chateauguay, ignorovali britské úřady jejich vlastnická práva a prodali velkou část dolního ottawského údolí Toriům, kteří museli odejít ze Spojených států. Ironií bylo, že tuto půdu předal Britům náčelník Mynass z Missisaugů (Odžibwejové). Britové nakonec Mynasse přinutili, aby prodat i zbytek ottawského údolí (1822). O mnoho let později úřady nakonec nějakou půdu Algonkinům vrátili.

 

 

Beotukové – Beothuk

 

 Domovem Beotuků byl ostrov Newfoundland, kde tito indiáni žili poměrně izolovaně od okolního světa. Dodnes se neví, jak početný tento kmen mohl být. Některé odhady uvádějí, že jich mohlo být pět tisíc, ale zdá se, že spíše jen dva tisíce. V roce 1768 jich každopádně bylo jenom čtyři sta a v roce 1829 už národ neexistoval. Jen několik rodin se přeplavilo na pevninu, kde splynuli s Montagnaisy a Naskapii. 

 Beotukové mluvili jazykem, který byl zcela jedinečný a nepatřil do žádné ze známých jazykových rodin a snad vzdáleně připomínat jazyk Naskapiů a Montagnaisů. O kulturních zvycích kmene se toho kvůli jejich odloučenosti moc neví. Ví se, že rádi válčili s Mikmaky a labradorskými Inuity a přátelili se s Montagnaisy a Naskapii. Podnebí na ostrově nebylo vhodné pro zemědělství, a tak se Beotukové věnovali výhradně lovu a sběru přírodních potravin. Kočovali v malých tlupách, které se v létě držely pobřeží a v zimě se stahovaly do vnitrozemí. Jenom velmi málo Beotuků žilo na pobřeží nepřetržitě.

 Na Newfoundlandu nežilo tolik velkých zvířat, jako na Labradoru, přesto zde byla dostatečně velká stáda karibu, která skýtala Beotukům cenný zdroj masa. Okolní moře bylo zase bohaté na různé druhy ryb, tuleňů a jiných mořských potvor, které Beotukové lovili. Využívali k tomu kánoe, které uměli mistrně ovládat a lovili oštěpy a harpunami. V tomto ohledu si Beotukové nežili zle, ale to se změnilo příchodem Evropanů. Rybáři a rovněž Mikmakové nakonec vytlačili Beotuky do vnitrozemí, kde více méně pomřeli hladem.

 Beotukové byli výjimeční v používání rudé barvy. Červená byla vždy oblíbenou barvou Domorodých Američanů, ale Beotukové jí byli doslova posedlí. Barvili si celá těla včetně vlasů. Barvili si šaty, předměty denní potřeby a vlastně vše, co jim přišlo pod ruku. Barvu získávali tak, že červenou hlinku smíchali buď s rybím, nebo živočišným tukem. Tato barva se též hojně používala s ohledem k pohřebním účelům. Proč tolik používali rudou barvu je předmětem spekulací a soudí se, že to mělo co do činění s jejich náboženstvím, o kterém se toho neví skoro nic. Mohla to být i praktická ochrana před obtížným hmyzem.

 Mikmakové říkali Beotukům „Červení lidé“ a evropští rybáři „redmens“, čili rudoši, a tak se začalo říkat všem Domorodým Američanům, i když je jejich kůže hnědá. V zimě nosili Beotukové dlouhé pláště z kůže karibu a na nohách teplé mokasíny. Ruce si chránili rukavicemi a pažními návleky. Březovou kůru používali na výrobu nádobí a wigvamů. Beotukové stavěli několik druhů kánoí, na kterých se pouštěli daleko na otevřené moře.

 Beotukové si stavěli kuželovité wigvamy, které pokrývali březovou kůrou. Někdy dali přednost stavbám čtvercovým, byly to vesměs letním chaty. V osmnáctém století už stavěli kruhové a oválné delší wigvamy. O sto let později už uměli stavět sruby evropského typu. Další změnou bylo pro Beotuky používání kovů k výrobě nástrojů denní potřeby. Železo Beotuky fascinovalo a Evropanům ho kradli, kdykoliv k tomu měli příležitost.

 Beotukové se s Evropany setkali už desátém století, kdy k Newfoundlandu připluli Vikingové. Tito pradávní mořeplavci založili v Severní Americe historicky první evropskou kolonii, a to v L'Anse Meadows u Epaves Bay (severní cíp Newfoundlandu) Do jaké míry Vikingové Newfoundland prozkoumali, nebo snad osídlili, se neví, ale s Beotuky se setkali určitě. Vikingové jim říkali „Skraelings“ a občas s nimi obchodovali, nebo válčili. Když se během jedenáctého století podnebí na Newfoundlandu citelně ochladilo, Vikingové Severní Ameriku opustili a nikdy se už nevrátili.

 O pět set let později připlul k ostrovu Giovanni Cabato (John Cabot), benátský lodivod ve službách anglického krále Jindřicha VII. Cabot navštívit jak Labrador, tak i Newfoundland v roce 1497 a poté se vrátil do Anglie s informací, že místní vody jsou nesmírně bohaté na velké ryby. Hned nato začaly ke Grand Banks připlouvat evropské rybářské lodě. Roku 1501 unesl Portugalec Gaspar Corte-Real padesát Beotuků a prodal je do otroctví a v roce 1507 bylo sedm Beotuků odvlečeno do Francie. Rybáři se po roce 1519 začali usazovat na pobřeží, aby mohli sušit ryby. V roce 1578 brázdilo kolem pobřeží běžně až čtyři sta lodí a na pevnině vyrostlo padesát domů. Evropané, ale připlouvali jen na léto, kdy bylo příznivé počasí. V zimě lodě odplouvaly do Evropy, čehož využili Beotukové a vydrancovali rybářské domky. Beotukové se rybářům zkraje vyhýbali, ale nakonec je přemohla zvědavost a ukázali se jim. Beotukové rybářům zpočátku nevadili, ale jelikož kradli, jako straky nebo Češi, začali je námořníci nesnášet.

 V roce 1583 se Velká Británie rozhodla ostrov kolonizovat. Humphrey Gilbert se s povolením královny Alžběty I. pokusil na ostrově založit osadu, ale nepodařilo se mu to. Přesto si Anglie na Newfoundland a Maritimes dělala stále nárok. V roce 1610 John Guy navázal po několika marných pokusech kontakt s Beotuky a navrhnul jim spolupráci a obchod. Na základě toho Angličané v skrytu duše doufali, že je Beotukové přestanou okrádat. Jenže když pak k ostrovu připlula nákladní loď se zařízením pro založení kolonie, Beotukové ji ihned obklopili na svých kánoích. Vyděšený kapitán na ně vypálil z děla a Guyovi se už nikdy nepodařilo s Beotuky navázat spojení.

 Na ostrov připlouvali rovněž Mikmakové, kteří zde také rybařili a začali se zde i usazovat. Přemluvili je k tomu Francouzi, aby je Mikmakové chránili před Beotuky. Francouzi totiž zastřelili jednoho z Beotuků, který ho údajně načapali při krádeži. Beotukové smrt příbuzného pomstili a zabili třicet sedm francouzských rybářů. Mikmakové, kteří začali ve vnitrozemí lovit karibu se s Beotuky střetli. Vzhledem k tomu, že Mikmakové měli pušky a početní převahu, způsobili Beotukům značné ztráty. Francouzi prý Mikmakům vypláceli odměny za skalpy Beotuků. Mikmakové časem Beotukům úplně zabránili v přístupu na jižní pobřeží a východní ovládali Britové. Beotukové ukrytí hluboko ve vnitrozemí měli jedinou výhodu, že netrpěli nemocemi bělochů, a také války velmocí se jich nijak netýkali.

 Jenže netrvalo dlouho a celé pobřeží Newfoundlandu bylo obsazeno bělochy, takže Beotukové byli odříznuti od mořských ryb. Vzhledem k tomu, že valem ubylo i karibu, Beotukové hladověli. O to více pak kradli a osadníci je stříleli, jako škodnou zvěř. Proti Beotukům bylo vysláno i několik trestných výprav.

 V roce 1810 vydala britská vláda vyhlášku, která měla zabránit tomu, aby byli Beotukové úplně vyhubeni. Úředníci se pokoušeli s přežívajícími Beotuky spojit, ale ti se ze strachu pečlivě ukrývali. Nakonec se je podařilo kontaktovat poručíku Buchananovi, který se dvěma průvodci u nich dokonce přenocoval. Ráno však našel své společníky mrtvé a bez hlav. Jestli to byli indiáni, a co se dělo potom, nic nevíme.

 Mezi lety 1819 a 1823 se vtahy mezi oběma stranami trochu zlepšili, ale i tak docházelo k dalším násilnostem. Někteří Beotukové byli zatčeni. Byli to dvě ženy, Demasduit, žena náčelníka Nonosabasuta a Anka Shanawdithit. V roce 1827 byl ostrov pročesán a všichni Beotukové byli sehnání dohromady a umístěni do rezervace. Byla to jen hrstka lidí, kteří pak raději utekli na pevninu Labradoru k Montagnaisům a Naskapiům. Jinak Beotukové na ostrově Newfoundland vyhynuli. Poslední známy čistokrevný Beotuk, byla Anka Shanawdithit, která zemřela na tuberkulózu v roce 1829.

Eriové - Erie

 

 Před příchodem Evropanů stávaly wigvamy Eriů na jižním břehu jezera Erie. Hranice jejich území se táhly od Buffala, pokračovaly přes stát New York a končili na Sandusky v Ohiu.

 Není známo kolik Eriů toto rozsáhlé území obývalo a ani Francouzi, kteří jako první Evropané přišli s Erii do styku, je nestačili spočítat. Odhady se pohybuji od 4 000 do 15 000. Podle toho, že si Eriové troufli vést válku s Irokézy, kteří už vlastnili pušky, se míní, že Eriů muselo být přinejmenším 10 000. Na počátku padesátých let 17. Století Eriové adoptovali mnoho Wyandotů a Neutrálů.

 Název Erie, je zkrácená forma irokézského slova „Erielhonan“, což znamená „Dlouhý ocas pumy“. Proto jim Francouzi říkali Nation du Chat – Kočičí národ. Jiná irokézská jména pro Erie jsou Awenrehronon a Rhilerrhonon a mají týž význam. Wyandoti jim říkali Yenresh (Lidé pumy) a Holanďané Black Mingua. Eriové patřili do irokánské jazykové rodiny s dialektem příbuzným Wyandotům. Eriové byli rozděleni do tří základních rodů, Kentaientonga, Honniasont a Rigueronnon.

 O Eriích se toho vlastně moc neví, protože si od Evropanů drželi odstup. V podstatě, jako jediní s nimi přišli do styku Francouzi. Holanďané a Švédové o nich měli zprávy od Susquehannoků, ale osobně je nikdy nespatřili. Všechny informace, které se o Eriích dochovaly, pocházejí z per jezuitů, a ti je zase získali z vyprávění Wyandotů.

 Eriové žili ve stálých, palisádami opevněných vesnicích a živili se zemědělstvím a lovem. Mezi jejich hlavní nepřátelé patřili Irokézové, se kterými válčili už před příchodem Evropanů. Irokézové k nim měli úctu a respektovali je, jako velké válečníky. Eriové v boji užívali otrávené šípy.

 V roce 1615 se s Erii setkal u Niagarských vodopádů Etienne Brulé. Tou dobou byla aliance Eriů, Neutralů a Wenrů ve válce s Irokézy. Ačkoliv to není jistě, mohli být Eriové spříznění se Susquehannoky, kteří jim od Evropanů dodávali kovové nástroje i zbraně, nikoliv však pušky. Eriové platili za zboží bobřími kožešinami, které získávali i na území jiných kmenů. Kvůli tomu jim pro nás neznámý národ vyhlásil válku (1635). Eriové nejspíše prohráli, neboť museli opustit některé ze svých západních vesnic. V roce 1639 opustili alianci Wenrové, což se jim stalo osudným, protože se takto oslabeni stali snadnou kořistí Irokézů. Erie opustili v roce 1648 také Neutralové, ale ani jim se to nevyplatilo. Eriové pak do svých řad přijali uprchlíky z výše zmíněných kmenů, ale moc laskavě s nimi nezacházeli.

 Irokézové Erie vyzvali, aby jim utečence vydali, ale byli odmítnuti. Diplomatické vyjednávání se táhlo celé dva roky. Pro západní Irokéze byli uprchlíci potencionální hrozbou, zatímco pro Erie byli cennou posilou. Eriové se sice nenechali zastrašit, přesto nebyli v jednoduché situaci. Krom Susquehannoků neměli žádné spojence, ale ti sami měli dost práce s východními Irokézy. Diplomacie přešla v otevřenou válku a Eriové zaútočili na Seneky (1653). Zabili jejich náčelníka Annencraose. Obě strany se přesto pokusili vyřešit spor mírovou cestou, ale když byl během jednání zabit z neznámých důvodů jeden z Onondagů, roznícení Irokézové pobili všech třicet vyslanců. I když Irokézové věděli, že Eriové nemají pušky, měli z nich respekt, a proto raději uzavřeli s Francouzi příměří, aby měli ve válce s Erii volné ruce.

 Irokézové na Erie udeřili a kompletně jim zničili dvě opevněné vesnice (1654), přesto sami utrpěli těžké ztráty. Válka pak nepřetržitě pokračovala do roku 1656, kdy Eriové kapitulovali. Stovky z nich adoptovali Senekové, ale mnoho jich zmizelo neznámo kam. Na francouzských mapách se ale ještě dalších padesát let vyskytovalo místo s označením Nation du Chat. Do roku 1670 však žádný Evropan do údolí Ohia nevkročil, a tam někde měly rozptýlené tlupy Eriů v skrytu žít. Irokézové po nich několik let pátrali, ale marně. Poslední Eriové byli spatřeni v Pennsylvanii v roce 1680, kdy se dobrovolně vzdali Irokézům. Kde se těch čtyřiadvacet let skrývali, nikdo neví.

 V roce 1656 (rok kapitulace Eriů) přišel do Virginie neznámý kmen, který se usadil u vodopádu na James River. Tento národ stavěl velké opevněné vesnice a pak terorizoval místní Powhatany. Powhatani nově příchozím říkali Ricahecrian a společně s Angličany se snažili vetřelce vypudit. Avšak dříve, než válečná společnost Powhatanů a Angličanů přišla k nepřátelským vesnicím, neznámí indiáni zmizeli. Ricahecrian v řeči virginských algonkinů znamená „Ti, zpoza hor“, poněvadž Powhatani věřili, že cizinci přišli ze západní strany Appalačských hor, což by odpovídalo teorii o Eriích. Kam odešli Ricahecriani potom? Odpovědí může být několik. Buď se odstěhovali k Meherrinům a Tuskarorům, anebo se spojili v Jižní Karolíně s Westy (mimochodem další záhadný kmen). Westové žili taktéž ve velkých opevněných vesnicích, zcela odděleně od evropských přistěhovalců. Okolní kmeny z nich měly strach a Evropanům napovídali, že to jsou kanibalové. Angličané vyzbrojili Šavany, kteří tehdy žili v Karolíně puškami, a ti Westy zničili (1680).

 Možné zmínky o Eriích pocházejí z roku 1662, kdy Susquehannokové oznámili Holanďanům, že očekávají příchod osmi stovek Honniasontů, kteří jim měli pomoci ve válce s Irokézy. Honniasont je irokánské slovo znamenající „nosit něco kolem krku“, což by odpovídalo zvyku Black Mingů - Eriů, nosit na krku zvláštní černé ozdoby. Honniasontové se patrně od Eriů oddělili a usadili se na horním toku Ohia v západní Pennsylvanii. Těchto osm set válečníků mohlo být součástí asi třítisícového kmene, a to by znamenalo, že ještě v roce 1662 existovala poměrně velká skupina svobodných Eriů. Po roce 1672 i tito zmizeli ze světových dějin. Jak už bylo řečeno, mnoho Eriů bylo adoptováno Seneky a během roku 1720 se vrátili do Ohia, jako nově vzniklý národ Mingů.

 

 dickshovel.com – nahkohe

 

 

 Kikapové - Kickapoo – Kiwegapawa

 

 

 Před příchodem Evropanů se země Kikapů rozprostírala na prostoru mezi jižním Michiganem a severozápadním Ohiem. Konkrétně to bylo území mezi jezery Michigan a Erie. Poté se Kikapové museli stěhovat doslova napříč celými Spojenými státy, ale díky své přizpůsobivosti a odolnosti dokázali přežít přes všechny útrapy až dodnes.

 Kmen nikdy nebyl nijak velký, vždyť Kikapů bylo něco kolem čtyř tisíc. Když byli nuceni během 17. století žít ve wisconsinském exilu a různě se stěhovali, není o jejich počtu nic známo. Po roce 1817, když mezi sebe přijali Maskouteny, bylo Kikapů asi dva tisíce. V roce 1825 jich agent americké vlády napočítal dva tisíce dvě sta a sčítaní lidu z roku 1910 odhalilo, že v Kansasu žije dvě stě jedenáct a v Oklahomě třináct set padesát Kikapů. V Mexiku jich jsou asi čtyři sta.

 Název Kikapu pochází z algonkinského slova „Kiwegapawa“, jehož význam je „Ten, kdo se pohybuje“. Jiné kmeny nazývaly Kikapy Auyax (Tonkawové), Hecahpo (Otové), Higabu (Omahové a Ponkové), Ikadu (Osedžové), Kicapoux, Outitchakouk a Quicapou (Francouzi), Ontarahronon a Tekapu (Wyandoti), Shakekahquah (Wičitové), Shigapo (Kiowa-Apači) a Sikapu (Komančové).

 Kikapové patří do algonkinské jazykové rodiny a jazykově jsou velmi spřízněni s Šavany, Liščími indiány, Sauky a Maskouteny. Z původních názvů vesnic se zachovaly jenom tyto: Etnataek, Kickapougowi, a Kithlipecanuk.

 Podle tradice Kikapové věřili, že za dávných časů tvořili s Šavany jeden kmen, dokud je nerozdělila, jak říkají, „tlapa Velkého medvěda“. Jazykově i kulturně jsou si s Šavany opravdu velice blízcí. Kikapové žili ve stálých vesnicích a stěhovali se jen na zimu. Po žních pořádali velký lov, kdy se lidé rozdělili do několika loveckých táborů. Jinak to byli zruční zemědělci a mnozí Američané žasli, jakými byli dobrými hospodáři. Jako první národ od Velkých jezer se naučili chovat koně a v jejich ovládání byli stejně šikovní, jako indiáni z Plání. Kmenové uspořádání bylo patriarchální a náčelnictví bylo dědičné. Důležitou roli v rodině zastávali sourozenci z matčiny strany, kteří se velkou měrou podíleli na výchově jejich dětí. Kikapové byli zastánci tradic a starých zvyků, ale kvůli častému stěhování na mnohé věci museli zapomenout. Pokud ale mohli, houževnatě bránili to, co bylo jejich vlastní.

 Evropanům Kikapové nedůvěřovali už od počátku a jen výjimečně jim dovolovali vstupovat do vesnic. Občas si pozvali obchodníky, ale misionáře nikdy. I v pozdějších letech přijalo křesťanství jen několik jedinců. Vhledem k tomu, že mezi sebe přijímali cizince jen velmi zřídka, patří k nejčistokrevnějším indiánským národům Severní Ameriky. Většina z nich dodnes hovoří rodným jazykem.

 První potíže postihly Kikapy během Bobří války, kdy je začali napadat Tionontaté, Ottawové a Neutrálové. Po nich přišli výbojní Irokézové a Kikapové museli kvůli bezpečí odejít do Wisconsinu, kde se však potýkali s místními kmeny a Dakoty. Ve Wisconsinu se v roce 1658 poprvé setkali s Francouzi a jezuité se je marně pokoušeli obrátit na „pravou víru“.

 Když v roce 1701 pozval Antoine de la Mothe Cadillac mnohé algonkinské kmeny k Detroitu za lepším obchodem, Kikapové přišli také. Cadillac však svým neobratným jednáním zasadil mezi indiány semena rivality, které vyústili v První válku Liščích indiánů (1712-16). Kikapové byli na straně Lišek, a proto se s nimi vrátili do Wisconsinu a mstili se na tamních Francouzích a jejich indiánských spojencích. Postižení indiáni Francouze žádali o pomoc, a když v roce 1715 proti vesnicím Kikapů a Maskoutenů táhly francouzské ozbrojené oddíly, oba kmeny raději požádaly o mír. Liščí indiáni zůstali ve válce s Francouzi osamocení, ale Kikapové jim alespoň pomohli v boji proti Illinoiům – Peoriům.

 Když vzplanula Druhá válka Liščích indiánů (1728-37), Kikapové a Maskouteni byli opět na straně Lišek. Francouzi zaútočili tak překvapivě rychle, že indiány zahnali až k Mississippi. Poté nastaly problémy v samotné indiánské koalici. Liščí indiáni se během společné porady s Kikapy kvůli něčemu pohádali a cestou domů zabili několik Kikapů. Ti okamžitě opustili spojenectví a připojili se k Francouzům a v roce 1728 v Illinois ve velké bitvě zabili na šest set Liščích indiánů. Když si Kikapové uvědomili, že Francouzi chtějí Liščí indiány úplně vyhladit, zželelo se jim jich. Když během roku 1736 vedli Kikapové francouzské ozbrojence proti Liškám, záměrně je zavedli do močálu a potom je tam vodili v kruhu pořád dokola, dokud to Francouze nepřestalo bavit. Proti Liščím indiánům odmítli bojovat i jiné kmeny a bez jejich podpory Francouzům nezbylo nic jiného, než válku ukončit.

 Kikapové se přestěhovali k Millwaukee River v jižním Wisconsinu, ale kvůli nezdravému podnebí raději odešli do severního Illinois a Indiany. Tam měli výborné podmínky pro zemědělství a lov bizonů. Začali obchodovat i s Angličany, ale jen prostřednictvím Miamiů. Občas obchodovali i s Francouzi, ale to jenom ze zdvořilosti vůči svým indiánským spojencům. Ze stejných důvodů válčili proti Čikasawům.

 V roce 1765 se kmen rozdělil na dvě větve. Západní Prérijní Kikapové se usadili v severním Illinois a žili ve spojenectví s Liščími indiány a Sauky. Druhá větev, Vermillionská, obývala severní Indianu a úzce se přátelila s Miamii. Vermillionští Kikapové bojovali během Francouzsko-indiánské války na straně pro francouzských indiánů a bojovali i v Pontiakově válce. Když posléze cestoval do Illinois Angličan George Croghan, Kikapové ho na Wabash zajali. Jenže během přepadení zabili tři Šavany, kteří dělali Angličanovi doprovod, a to byl vážný problém. Kikapové požádali Angličany, aby se za ně u Šavanů omluvili, a jako projev dobré vůle propustili Croghana. Britové přikývli, takže vše nakonec dobře dopadlo.

 Když Illinoiové zabili Pontiaka, povstala proti nim celá algonkinská koalice a Kikapové obléhali Peorie na Starved Rock. Illinoiové válku prohráli a vítězové si rozebrali jejich zemi. Prérijní Kikapové se začali věnovat válce s Osedži. V roce 1763 se od Prérijních Kikapů oddělila jedna tlupa a usadila se u St. Louis. Tam s pomoci příbuzných z Illinois zničili v roce 1800 celou vesnici Malých Osedžů a pobili padesát válečníků.

 Během války o Ohio se Kikapové připojili k indiánské koalici a tři sta Kikapů bojovalo proti Američanům na Wabash (porážka generála St. Clair). Milice Patricka Browna z Kentucky, pak ničila vesnice Kikapů. Válka se rozšířila až do Illinois, kde Kikapové bojovali po boku Piankašawů. Kikapové byli nadšenými podporovateli Šavana Tekumseha, a bojovali pro něj od Tippecanoe, až po bitvu na kanadské Temži. Byli to právě oni, kdo u Tippecanoe utrpěli nejtěžší ztráty. Po Válce 1812 museli za Mississippi, kde kmenová morálka začala zvolna upadat. Národ se rozdělil do několika tlup, a každá z nich si žila svým vlastním způsobem. Kikapové v Illinois dál přepadali americké osady, dokud na ně nepřitáhla armáda. Vojáci vyhnali některé Kikapy do Missouri, ale dvě stě jich odolávalo na Mackinaw River. V roce 1832 se někteří z nich zapojili do Války Černého jestřába (1834). Poté i zbylí Kikapové odešli za Mississippi až na několik jednotlivců, kteří v Illinois zůstali.

 Mezi lety 1819 až 1824 se nejvíce Kikapů usadilo ve střední a jižní Missouri, kde válčili s Osedži. Potíže měli i s americkými hraničáři, kteří se samovolně na západě usazovali. Nakonec se začali Kikapové stěhovat do Oklahomy a Texasu a v Missouri jich zůstala asi třetina. V Texasu bojovali Kikapové s Apači a Komanči, a když i Texas zabrali Američané, mnozí odešli do severního Mexika k řece Rio Grande. Další se odstěhovali do Oklahomy a Kikapové z Missouri do Kansasu.

 Sto Kikapů bojovalo společně s Američany ve Válce Seminolů, což byla taková výjimka. V té době už na kmen těžce doléhal démon alkoholismu, který mezi lidmi způsobil vážné morální škody. Kikapové stále odmítali náboženství „bílého muže“, přesto některé prvky tohoto vyznání přijali a upravili si je podle vlastních představ. Prorok Kenekuk (Keeannehuh) vytvořil jakousi směsku obou náboženství a získal i několik následovníků.

 V roce 1852 opustila Kansas další skupina Kikapů. Úřady chtěly, aby odešli do Oklahomy, ale oni raději vyhledali příbuzné v Mexiku. S nimi šli i někteří Potawatomiové. Z Mexika občas podnikli nějaký ten nájezd do Texasu. Během Občanské války, do které se Kikapové nezapojili, prodali v Kansasu dalších 150 000 akrů půdy. Ti, kteří chtěli v Kansasu zůstat, museli o svých 19 200 akrů těžce bojovat, ale vyplatilo se. V Kansasu žijí dodnes.

 Kikapové z Oklahomy pomáhali mexickým příbuzným v boji proti Texasanům, dokud proti nim nezakročilo vojsko. V roce 1873 pak Američan Ranald Mackenzie tajně překročil mexické hranice a s vojskem zaskočil na tamní nepřipravené Kikapy. Mnoho indiánů padlo a přes čtyřicet žen a dětí bylo zajato. Asi osm set Kikapů bylo donuceno k návratu do Států, konkrétně do Oklahomy. Ti, kteří v Mexiku zůstali, dostali od tamní vlády 17 000 akrů půdy v Santa Rosa Mountains of Coahuila. V roce 1876 se k nim přistěhovali nějaké Kwahadijští Komančové. V Mexiku dodnes pracují povětšinou jako námezdní dělníci a vzhledem k tomu, že mají v podstatě dvoje občanství, mohou volně cestovat přes hranice sem a tam. V Texasu byl v roce 1983 založen státně uznaný kmen Kickapoo Traditional Tribe of Texas.

 Kikapům v Oklahomě bylo přiděleno 22 000 akrů u McLoud. Když během roku 1891 přišli díky novému pozemkovému zákonu a spekulacím o značnou část půdy, polovina kmene odešla do Texasu. V Oklahomě dnes existuje Kickapoo Tribe of Oklahoma o výměře 6 200 akrů.

 Kansaští Kikapové, Kickapoo Tribe of Kansas, kterých je asi pět set žijí poměrně spokojeně a jejich kmenová rada sídli ve městě Horton.

 

 

 dickshovel.com - nahkohe

 

 Obřady medicíny

 

 

 

 Před dávnými léty se jeden velký lovec toulal po lese a stopoval zvěř. Jak se tak procházel mezi stromy, zaslechl s dálky velmi příjemnou hudbu. Ať poslouchal, jak poslouchal, nemohl odhadnout, odkud se to ozývá. Byl to zvuk, který jaktěživ neslyšel, nepodobný ničemu, co doposud znal. Když si myslel, že už se dostal ke zdroji, les utichl.

 

 Druhý den už žádnou hudbu v lese neslyšel, ale když si šel lovec v noci lehnout, navštívil ho ve snu Velký duch a řekl mu, ať se celý důkladně umyje a pak že to možná zase uslyší. Lovec se tedy důkladně očistil a vrátil se do onoho hlubokého lesa. Když zaset uslyšel tu hudbu, důkladně se zaposlouchal a poznal, že by se ten zvuk dal napodobit. Našel si rostlinu s vysokým zeleným stonkem a dlouhými špičatými listy a snažil se ji nožem odříznout. Když byl s řezem asi vpůli, poraněná část rostliny se zahojila. Zkusil tedy řezat nanovo, ale dopadlo to stejně. Lovec pochopil, že našel něco velmi cenného, tak to vzal sebou domů. Usušil rostlinu nad ohněm a rozdrtil ji. Nasypal si trochu prášku na své nezhojené zranění, a to se ihned zahojilo. Tak Velký duch naučil indiány poznávat léčivé rostliny.

 

 

 Irokézové používali medicínu tak, že vzali malou dřevěnou misku a naplnili ji tekoucí vodou z potoka. Miska se společně s tabákem položí k ohništi. Kouř z tabáků odnáší Velkému duchu slova modlitby. Medicína se položí na kousek kůže hned vedle misky s vodou. Pak se rozdrtí na jemný prášek, který se dřevěnou lžíci nasype ve třech bodech na hladinu vody. Prášek musí na hladině tvořit trojúhelník.

 

*

* *

 

 Medicinman prášek pozorně pozoruje. Pokud zůstane na hladině, nemocný se uzdraví. Jestli se prášek ponoří, nemocný nemá naději a zemře.

 

 Jednou za půl roku, na jaře a na podzim, pořádají Irokézové velký svátek. Noc před oslavnou se v posvátné chýši sejdou medicinmani a náčelníci. Uvnitř musí být naprostá tma, hořet smí jen oheň. Nikomu nepovolanému je vstup zakázán. Vedle ohniště se položí medicína a tabák. Všichni začnou zpívat píseň, která je o tom, že se sem dostaví vrány a mnoho jiných ptáků a také zvířat, jejichž mozky jsou součásti medicíny. Na konci písně zpěváci napodobují krákání vrány, písně ptáků, vytí vlka atd.

 

 Třikrát za noc se pronáší modlitba a obětuje se tabák na žhavém uhlí. V modlitbě se prosí o ochranu lidí před zraněními. A když se tak přece jenom stane, ať medicína zranění zahojí.

 

 Během obřadu nesmí z chýše nebo do chýše nikdo vstoupit a nikdo nesmí spát. Před úsvitem na sebe vezme hlavní obřadník jelení hlavu a napodobuje výkřik vrány. Pak přistupuje k dalšímu, který předvede hlas jiného ptáka, či zvířete, a tak to pokračuje dále.

 

 Jakmile se rozední, obřadník vezme kachní zobák a namočí ho do medicíny. Ten pak pečlivě zabalí do několika vrstev kůže a schová ho do příští slavnosti.

 

 Když se medicína používá v praxi na léčení, zpívá se u ní píseň, kterou onehdy slyšel ten lovec, který našel léčivou rostlinu.

 

 Každý medicinman má dostatečné zásoby medicíny, kterou přechovává ve svém vaku. K léčebné směsi přidává také rozdrcené kořeny kukuřice, dýní, révy, atd. Medicína je zvláště účinná na válečná zranění.

 

 

Legendy

 

 Během dlouhých zimních večerů sedávali indiáni kolem ohňů a naslouchali starým pohádkám a příběhům o válkách, lovu a také si vyprávěli legendy, které se předávali z generace na generaci.

 

 Bledé tváře těmto příběhům jen stěží dokážou porozumět, ale každý jeden v sobě nese nějaké ponaučení.

 

 Indiáni jsou vůči cizincům obvykle pohostinní, ale to neznamená, že jim také otevírají své srdce. Pokud na požádání vyprávějí některý z historických příběhů, obvykle ho pozmění a důvod je nasnadě. Bojí se totiž, aby se tomu nikdo neposmíval. Svá tajemství odhalí jen opravdovým přátelům.

 

 Nyní následuje několik irokézských legend, ale je otázkou zdali, jsou určeny bledým obličejům nebo přátelům.

 

 

Lovec a medicína

 

 Kdysi dávno žil jeden mocný lovec, jenž byl široko daleko známý pro svou velkorysost. Zásoboval jídlem nejen svou rodinu, ale také přátelé, sousedy, ptáky i zvířata. Z toho důvodu se mu říkalo Ochránce ptáků a zvířat.

 

 Jednou vypukla mezi jeho lidmi a nějakým cizím národem válka. Tak Ochránce zvířat vstoupil na válečnou stezku. Stejně tak, jako byl obratný lovec, byl i výborný válečník. V bitvě zabil množství nepřátel, krom jednoho mocného muže. Ten v nestřeženém okamžiku hrdinu zabil a skalpoval.

 

 Jak to jeho spolubojovnici spatřili, mysleli si, že je mrtvý a nechali ho na bitevním poli. Když se tam zatoulala liška, okamžitě poznala v mrtvém svého dobrodince. Zarmoucená nad tím, že je ten dobrý člověk mrtev, začala přemýšlet, jak by ho mohla přivést zpět k životu. „Možná to bude vědět někdo z mých přátel“, řekla si a štěkotem svolala všechna lesní zvířata. Z širokého okolí se brzy shromáždili stovky zvířat, které se seskupili kolem těla jejich oblíbeného lovce a překotně se ptali, co se stalo. Liška jim vysvětlila, že když šla náhodou kolem, našla lovce už mrtvého. Zvířata si tělo pozorně prohlížela, aby se ujistila, že je opravdu mrtvý a jelikož u něj nezjistila žádné známky života, hrozná skutečnost se potvrdila.

 

 Medvěd – mluvčí všech zvířat se při společné poradě ptal, jestli někdo neví, jak by se dal jejich dobrodinec oživit. Každé ze zvířat prozkoumalo svůj vak, jestli tam nějakou medicínu pro tento účel nenajde, ale s lítosti shledali, že ne. Zarmoucení nad tím zjištěním začali všichni žalostně výt.

 

 Ten hlasitý nářek přilákal žluvu, která se vyptávala, co je příčinou tak velkého žalu. Medvěd ji vysvětlil, co se stalo, a poprosil žluvu, aby s tím obeznámila všechny opeřené národy a požádala je o radu.

 

 Brzy se na místo slétli všichni nebeští ptáci, včetně mocného orla. Moudří opeřenci se shodli na tom, že lovce oživí jenom tím, když mu na hlavu vrátí jeho skalp.  „Kdo půjde ten skalp najít?“, hledal se dobrovolník. „Půjdu já“, nabídla se liška, která doufala ve svůj úspěch, ale ani po mnohadenní námaze nic nenašla. Proto se do kraje rozběhlo mnohem více zvířat, ale ani ony neuspěli. Ptáci už z toho byli nešťastní, proto se dřemlík tundrový nabídl, že díky svým rychlým křídlům může shora prohledat veliké území v docela krátkém čase. I když dřemlík prolétl celou zemi, nic nenašel, snad proto, že letěl příliš rychle.

 

 Jako druhý pták se nabídla volavka bílá, která léta rozvážně a mohla by být úspěšnější. Volavka letěla pomalu a pozorně pozorovala krajinu, když tu spatřila úrodnou nížinu plnou zralých plodů. Bylo to pokušení, kterému se nedalo odolat. Milá volavka slétla dolů a udělala si hostinu, při které se tak přežrala, že se několik dnů nemohla ani pohnout.

 

 Když se ptáci nemohli volavky dočkat, přihlásila se na misi vrána. Vrána byla zvyklá létat nad lidskými obydlími, kde si hledala potravu, proto věděla, jak nato. Hledala kouř, který je neklamným znamením přítomnosti člověka. Vrána se lidí nebála a hledala mezi jejich chatrčemi kýžený skalp. Když spatřila, co hledala, spustila se střemhlav dolů a skalp ukořistila.

 

 Zvířata se pak pokoušela připevnit skalp na hrdinovu hlavu, ale ta věc byla příliš suchá a nechtěla přilnout. Tak zvířata spekulovala, jak to udělat, aby se skalp přichytil. Zkusili ho navlhčit, ale nepomohlo to. Dopředu se prodral velký orel a promluvil: „Má křídla se nikdy neunaví. Dnem i noci létám v ohromných výškách nebo sedím ve svém hnízdě vysoko v horách. Mé peří je plné nebeské rosy, která by mohla pomoci.“ Poté si z křídla vytrhl jedno brko, kterým navlhčil hrdinův skalp. Kůže okamžitě zvláčněla a vypadala velmi čerstvě. Nyní zvířata potřebovala nějakou medicínu, která by způsobila, že skalp k hlavě přilne a lovec oživne.

 

 Zvířata se tudíž rozešla po lese, aby shromáždila různé byliny, listy, květy, kůru, maso a mozky ptáků a z těchto věcí vytvořila hojivou směs. Tu smíchali s rosou a aplikovali ji na skalp, který ihned přilnul k lebce. Lovec otevřel oči, posadil se a v němém úžasu se kolem sebe rozhlížel. Byl rád, že kolem sebe vidí shromáždění svých zvířecích přátel.

 

 Zvířata a ptáci mu pomohli postavit se na nohy a vysvětlili, co se všechno stalo. Pak mu dali léčebnou směs se slovy: „Toto je dar Velkého ducha lidem. On sám vedl naše kroky a zařídil, aby nám orel poskytl nebeskou rosu. Dal nám také moudrost, s níž jsme mohli vyrobit tuto medicínu.“

 

 Zvířata se potom rozešla do lesa, orel se vrátil ke svému hnízdu a nebeští ptáci také odlétli do svých obydlí v korunách stromů. Všichni byli spokojeni, že udělali tak dobrou věc.

 

 Lovec se vrátil do své vesnice, kde lidem ukázal zázračnou medicínu, kterou Irokézové užívali dlouhá staletí. 

Výroční shromáždění Rady Šesti národů

 

 

Podle poznámek pána G. S. Rileye z Rochesteru.

 

 Velká rada Irokézů byla zahájená prvního října roku 1845 v rezervaci Tonawanda (Genesee County). Na třídenním shromáždění se sešli zástupci všech Šesti národů - Mohawků, Onondagů, Seneků, Oneidů, Kayugů, Tuskarorů a jejich hostů. Byla to pravděpodobně poslední Rada, která se sešla v kompletním obsazení.

 

 Hostujícím kmenem byli Senekové. Malá delegace Mohawků, musela přijet až z Kanady. Onondagy zastupoval jejich velký sačem Todotahhoh a jeho dva poradci. Náčelník svým zjevem na všechny udělal velký dojem.

 

 Shromáždění zahájil slavnostním přivítáním sačem Seneků jménem Black Smith, šedesátiletý, ale stále statný muž. Náčelník má tak přátelské vystupování, že se v jeho přítomnosti nikdo necítí v ohrožení.

 

 Přítomný byl i Sasehawa (Jemmy Johnson), devětašedesátiletý velekněz sdružení. I na svůj věk byl stále energický, chodil zpříma a dobře vypadal. Je majitelem medaile, kterou v roce 1792 dostal jeho strýc Rudý kabát od George Washingtona.

 

 Dále byl mezi shromážděnými kapitán Frost, Le Fort Hill, John Jacket, Dr. Wilson a další. Náčelníci a významní indiáni strávili mnoho času tím, že rokovali o kmenové organizaci, vládě, zákonech, náboženství a podobných záležitostech. Politické a sociální uspořádaní Ligy Irokézů je velmi komplikované a v podstatě nikdy nebylo pořádně zdokumentované, ačkoli se o to pokoušeli historikové Stone, Schoolcraft, Hosmer, Yates a jiní.

 

 Mnoho z přítomných indiánů mluví slušnou angličtinou, ale pokud nebylo něco jasné, pomohl slova interpretovat Ely S. Parker, mladý inteligentní Seneka, který je společně Le Fortem (Onondaga) odborníkem na irokézskou historii a tradice.

 

 Samotná Rada začala prvního října o poledni (středa). Úvodní obřady jsou těžko popsatelné a probíhaly v jazyce Seneků. Něco takového je pro bledé obyčeje zcela nesrozumitelné a záhadné.

 

 Jeden z hlavních důvodů proč byla táto Rada svolána, bylo zvolení nových členů, kteří měli nahradit místa po dvou zemřelých seneckých sačemech. Je to smutná záležitost a všichni pro zesnulé bědují. Volba nových zástupců probíhá citelně a s úctou k zesnulým. Doprovází ji několik obřadů, které zabraly většinu odpoledne.

 Po západu slunce proběhla společná slavnostní večeře, která se skládala z vařeného hovězího, které bylo doprostřed shromáždění přineseno ve velkém kotli. Dále se podával chleba a vařená zelenina. Ke kotli přistupovali lidé jednotlivě a přitom vydávali zvuk, který by se dal přirovnat ke slabikám ‚wah‘ nebo ‚yah‘ a dlouhým ‚whe‘ či ‚swe‘. Tak to vyžaduje slušnost. Před, i po jídle proběhla společná modlitba díkuvzdání.

 

 Po večeři se tancovalo. Zpočátku se tancovalo s jistou zdrženlivostí, s ohledem na mrtvé náčelníky Seneků, ale později bylo dovoleno, aby se zábava uvolnila. Slavnostní večer započal krátkým proslovem kapitán Frost. Pak už nic nebránilo tomu, aby se osmdesáti či devadesáti přítomných synů a dcer lesa, starých i mladých věnovalo tanci.

 

 První večer se tančil Tanec kulhání a Rybí tanec. Tanec kulhání se tančí v kruhu a tanečnici se v pravidelném taktu pohybují, jakoby kulhali. Jako doprovod zní píseň Yo-ho-ha nebo Yo-ho-ha-ha-ho, kterou zpívá vedoucí zpěvák, ke kterému se příležitostně přidávají i ostatní. Při Rybím tanci se tanečníci pohybují v kruhu husím pochodem, přičemž dva tanečníci stojí tváří proti sobě a pravidelně se k sobě přibližují a oddalují v intervalech rytmu hudby. Zpěv doprovází tlukot bubnu a chřestidla z želvích krunýřů, či skořápek.

 

 Čtvrteční shromáždění začalo dopoledne v jedenáct hodin náboženskými obřady a skončilo asi ve čtyři odpoledne. Tento den byla největší pozornost věnována Sasehawovu kázání. Ačkoli jsou mezi Irokézy nějací evangelíci, většina se drží tradičního vyznání otců, které bylo před čtyřiceti sedmi lety upraveno novým zjevením Velkého ducha.

 

 Sasehawa kázal celé tři dny a mladý Parker jeho slova zapisoval. Po čtvrtečním zasedání, připravila společnost bojovníků Kukuřičný tanec. Někteří tanečníci byli v křiklavém barevném oblečení, druzí tančili oblečení podle poslední mody státu Georgie. Měli na sobě košili, ale končetiny byli nahé. Na hlavě válečné peřové čepice a na obličeji malování. Pod koleny rolničky a jiné cingrlátka. Kukuřičný tanec trval asi dvě hodiny.

 

  Pátek – třetí den shromáždění. Sasehawa pokračoval v kázání a konal se znovu Kukuřičný tanec, ale s daleko větším entuziasmem, než prvně. Účastnil se ho dvojnásobný počet lidí v daleko pestřejších krojích. Tanečníci prováděli ty nejpodivuhodnější taneční kreace.

 

 

Mytologické příšery a Dobrý stařec Králík

 

Irokézové  

 

 

 Lesy a jezera v zemi Irokézů by byly dokonalé, kdyby tam lidi i zvířata neobtěžovala zlá monstra. Mezi nejhorší obludy patřil Konearahyahneh – Létající Hlava. Byla to obrovská létající hlava, která měla místo vousů a vlasů ohnivé plameny a pohybovala rychlosti meteoru. Nebylo v lidských silách se ji postavit. Jenom šamani ji dokázali svým tajným kouzelnickým uměním zahnat. Buben, chrastítko a kouzla byly efektivnější než šípy a válečné palice. Kouzla ale nefungovala věčně a Konearahyahneh se k lidem stále vracel. Jednoho večera vstoupil do wigvamu staré ženy, která bydlela úplně sama. Stařenka se nenechala vyvést z míry. Klidně seděla před svým ohništěm a ve žhavém popelu si pražila kaštany, které jedla. Když toKonearahyahneh uviděl, zděsil se a uprchl. Příšera si totiž myslela, že se ta dobrá babička živí žhavými uhlíky, a to ji vyvedlo tak z míry, že se už nikdy mezi lidmi neukázala.

 

 Otneayarheh byl národ zlých Kamenných obrů. Byl to silný, velmi divoký a násilnický kmen, který se neštítil praktikovat ani kanibalismus. Obři žili v divočině a často napadali svobodné lidské národy a vraždili krom válečníků, ženy i děti. Irokézové proti nim poslali velkou armádu, ale ta byla poražena. Podle Šavanů to kdysi byli normální lidé, ale jak se odstěhovali na daleký západ, zapomněli na všechny lidské vlastnosti. Nejdříve začali jíst syrové maso a nakonec poklesli až ke kanibalismu. Ti lidé se tak často váleli v písku, že jim z toho úplně ztvrdla kůže, takže že ji nemohly prostřelit ani šípy. Irokézové se před obry skryli do jeskyní a nepřístupných soutěsek. Když je po čase navštívil  Taryenyawagon, shledal, že jsou velmi smutní a sklíčení, rozhodl se tudíž, že jim pomůže. Taryenyawagon se proměnil za jednoho z kamenných obrů a předstíral, že je jejich náčelník. Vzal svou velkou válečnou palicí a vybídl je k tažení proti Irokézům, k čemuž se zloduši nenechali dlouho přemlouvat. Když byli blízko pevnosti Onondaga, byli už dlouhou cestou unaveni. Byla noc, tak jim náčelník nařídil, ať si lehnou na úpatí hory a dobře se vyspí. Na pevnost zaútočí podle dobrého zvyku až za svítání. Taryenyawagon počkal, až všichni obři usnuli, a pak je všechny pobil. Zachránit se podařilo jenom jednomu.

 

 Jindy Irokéze obtěžoval Roquaho – Rychlá ještěrka. Tento netvor zabíjel své oběti údery svého mocného ocasu. Jednou přišli čtyři lovci k velkému dutému stromu, na kterém bylo mnoho drápanců, a tak indiáni předpokládali, že se tam bude jistě ukrývat medvěd. Jeden z nich vyšplhal na strom a několikrát mocně do něj pořádně udeřil, aby zvíře vylákal ven. Jenže jaká hrůza! Místo medvěda ze stromu vystoupil strašný Roquaho! Lovci se dali okamžitě na útěk a Roquaho je jednoho po druhém chytal a odnášel do svého brlohu. Čtvrtý lovec, který byl na stromě, využil příležitosti a rozběhl se na druhou stranu, seč mu síly stačily. Po nějakém čase za sebou uslyšel hlas, a když se otočil, spatřil muže vznešeného zjevu, statné postavy a dlouhých vlasů. „Co se děje? Zeptal se ten bohatýr.Sestoupil jsem z nebe a vidím, že mojí lidé mají potíže. Nuž ničeho se neboj a spolehni se na mne! Jsem Taryenyawagon! Váš ochránce.“ Taryenyawagon se proměnil ve velikého bílého medvěda a pustil se s Roquahem do bitvy. Společně s indiánským lovcem tu nestvůru zabili.

 

 Jindy se na pobřeží objevil děsný Mamutí Medvěd, který kolem sebe zuřivě rozhazoval veliké balvany a vůbec strašně řádil. S medvědem se pustila do bitky obří kočka a dala mu pořádný výprask. Možná, že ta kočka byl proměněný Taryenyawagon.

 

 Jedna z nejhorších stvůr, byl Rotayo – obří komár, který řádil podél řeky Neuse. Když komár letěl v povětří, svými křídly dělal hrozný hluk, a když někoho bodl svým dlouhým žihadlem, naráz z něj vysál všechnu krev. Tímto způsobem zemřelo mnoho válečníků a všechny pokusy ho zneškodnit selhaly. Když se komár objevil u pevnosti Onondagů, oblíbenců samotného Taryenyawagona, byly jeho dny sečteny. Sotva se komár objevil nad vesnicí, Taryenyawagon na něj zaútočil a honil komára podél pobřeží Velkých jezer, a pak kolem celé zeměkoule, až ho dohonil u Genandoa(jezero Onondaga) a tam mu poslal do srdce silný šíp. Z mrtvoly velkého komára se vylíhli dnešní klasičtí komáři.

 

 V těch starých časech žil muž, jménem Quara – Králík. Byl to velmi vážně nemocný člověk, který trpěl všemi možnými bolestmi, neduhy a boláky. Nemocný stařec chodil od klanu ke klanu a hledal někoho, kdo by se o něj postaral. Lidé z totemů Úhořů, Sluk, Bobrů, Želv, Vlků a Jelenů se ho však štítili a nechtěli s ním nic mít. Nikdo mu nemusel ani nic říkat, protože on dokázal číst a rozpoznat lidské myšlenky. Za to o něm nikdo nic nevěděl. Poslední klan, který navštívil, byli Medvědi. Tam se ho konečně ujala laskavá žena, která mu nabídla to nejlepší, co měla a dobře se o něj postarala. Quara ji pak ukázal, jak pomocí léčivých rostlin a kořenů potlačovat všelijaké neduhy. Byl to totiž posel samotného Taryenyawagona, který měl lidi naučit právě toto léčitelské umění.

 Quara byl nejen učitel, ale také prorok. Dříve než zemřel, sdělil ženě toto varování: „Daleko na východě. Daleko za velkou vodou žijí bytosti bledých obličejů. Nejsou to dobří tvorové, poněvadž rádi ubližují druhým a mají potěšeni v konání zla. Oni také zabili Rahwahneyeho (Ježíš Kristus), kterého nejenže zabili, ale před smrtí ho ještě zesměšnili a dělali mu samé špatné věci. Nakonec ho připevnili ke kůlu a nechali ho tam pomalu zemřít. Ale Rahwahneyeho nezemřel, nýbrž znovu povstal a odešel do světa nahoře, kde jsou dobrá loviště a Oquahowani (Indiáni).

 Ty bledé bytosti sem připlují a přinesou sebou jed, který když se pije, tak zabijí ducha i tělo. Oni budou zabíjet indiánské muže, ženy i děti, a ty co přežijí, vyženou z jejich domovů. Ó, dobrá ženo, to bude zkáza tvého velkého lidu. A co se Tebe týče, ó matko, už nemám nic, co bych řekl. Děkuji Ti za tvou péči z celé své duše. Víc ti dát nemohu, ale mé požehnání Tě neopustí. Ve svém klanu Medvědů budeš vyvýšená. Staneš se vznešenou, věčně zelenou borovicí, která převýší všechny ostatní stromy. Takový bude i tvůj klan. Toto je vše, co Ti musím říct. Už odcházím k Pánu Nebes tam nahoře.“

 

 

1. 3. 2012

  Domovem Narragansettů býval Narragansett Bay v západní části Rhode Islandu. V roce 1610 byl odhadovaný počet těchto indiánů kolem deseti tisíc. Název Narragansett je anglická forma algonkinského slova „nanhigganeuck“, což znamená „bezvýznamní lidé.“ Holanďané si vytvořili vlastní zkrácený tvar - Nahican. Narragansetti byli algonkini hovořící Y-dialektem, stejně jako například Pequotové, Mohegani, Niantikové a Montaukové. Kmen tvořily podkmeny: Aquidneck, Chaubatick, Maushapogue, Mittaubscut, Narragansett, Pawchauquet, Pawtuxet, Ponaganset, a Shawomet. Kmenová vláda se skládala z osmi dědičných náčelníků, kteří byli podřízení hlavnímu sačemovi. Vesnice stavěli Narragansetti dobře opevněné a většinou na některém z ostrovů v Narragansett Bay. Tyto vesnice tvořily dlouhé domy, které byly obehnány palisádou. Narragansetti byli zemědělci a starali se o velká kukuřičná pole a pěstovali i mnohé další plodiny, jako ořechy, dýně apod. Na kvalitních kánoích pak na moři rybařili.

 Epidemie, které se prohnaly Novou Anglií a Kanadským Maritimes v letech 1614 a 1620 Narragansetty nepostihly snad proto, že žili na ostrovech poměrně izolovaně. Posléze mezi sebe přijali mnoho indiánů z vymírajících kmenů, díky čemuž velmi posílili, takže začali usurpovat své sousedy. V roce 1620 už obchodovali s Holanďany.

 V roce 1621 poslal jejich náčelník Kanonikus do anglické kolonie Plymouth v hadí kůži zabalené šípy. Narragansetti chtěli Angličany postrašit, ale ti se nedali a na oplátku poslali indiánům ve stejné kůži zabalený střelný prach. Narragansetti usoudili, že si zatím nebudou Angličanů všímat. Sami však následně museli čelit Pequotům[1] a o rok později Mohawkům. Ve válce s Mohawky padl významný náčelník Pessakus. V roce 1633 Narragansetti přece jen neunikli nákaze neštovic, kvůli které zemřelo sedm set příslušníků kmene.

 

 V Massachusetts žil jistý Rogers Williams, podle dochovaných záznamů muž čestný a bezmezně oddaný anglické koruně. Williams vždy zdůrazňoval, že půda od indiánů musí být řádně a poctivě koupena. Kvůli těmto, ale i náboženským názorům ho Puritáni od sebe v roce 1636 vypudili. Ten s několika věrnými odchází na Rhode Island, kde od Narragansettů kupuje půdu. Mezi ním a indiáni vzniká přátelství.   

 Když v roce 1636 s Angličany v Connecticut válčí Pequotové, žádají Narragansetty o pomoc, ale Williams je od toho odrazuje a před indiány varuje Boston. Pequotové zaútočili v dubnu a pobili třicet Angličanů. Guvernér Hartford proti Pequotům poslal devadesát dobrovolníků a sedmdesát Moheganů. Ve Fort Saybrock se k nim přidali ještě další chlapi a oddíl pokračovalo v pochodu na Rhode Island. Náčelník Narragansettů Kanonikus poskytl vojsku dalších dvě stě bojovníků pod vedením jeho syna Miontonima a navíc umožnil Angličanům projít jeho zemí, takže mohou Pequotům vpadnout do zad. Milice dělá v lese takový rámus, že to Narragansetty přivádělo k zoufalství. Báli se, že je Pequotové uslyší a napadnou, proto se také chtěli vrátit. Ale Unkas, náčelník Moheganů k nim promluvil, tak vášnivě, že v nich opět vyburcoval odvahu. Armáda k pequotské vesnici Mystic dorazila bez úhony a obklíčila ji. V pasti se tak ocitlo přes sedm set Pequotů. Velitel invazního oddílu John Mason, nechal vesnici zapálit a jeho střelci pak skolili každého, kdo se z hořící pevnosti snažil uniknout. Mohegani a Narragansetti doráželi ty, které se nepodařilo dostat střelcům. Narragansetti protestovali proti zabíjení žen a dětí, marně však. Dobitím Mysticu byla moc Pequotů zlomena, a ti v malých skupinkách prchali na západ. Angličané je za pomoci Moheganů a Narragansettů pronásledovali a válečníky bez milosti pobíjeli. Ženy a děti byli brány do zajetí, aby byly později prodání do otroctví. Válka skončila roku 1628 a Narragansetti dostali za „odměnu“ osmdesát zajatců, které adoptovali a patnáct set Pequotů a západních Niantiků adoptovali Mohegani, díky čemuž se s podporou Angličanů stali nejmocnějším kmenem regionu.

 Narragansetty Unkasova ctižádostivá politika znervózňovala, proto se v roce 1640 spojili s Pokumtuky a Mattabesiky – Tunxy. Miontonimo také jednal s Metoaky z Long Island, Mattabesiky ze západního Connecticut, Mohykány z Long Islandu a Wappingery z Hudson Valley. Holanďané, kteří v té době válčili s Unami Delawary, si to špatně vyložili a „preventivně“ zaútočili na Wappingery a zahájili tak Válku Wappingerů (1643-45), do které se zapojilo na dvacet kmenů. Za úplatu 25 000 holandských stříbrných přišli Holanďanům na pomoc Angličané s Mohegany. Toho briskně využili Narragansetti a vzali útokem oslabenou hlavní vesnici Moheganů, Shetucket. Byl to tvrdý a překvapivý úder, který málem přivedl Mohegany do záhuby. Oni se však zmohli na protiútok, během kterého zajali Miontonima a zmatení Narragansetti přerušili boj.

 Unkas odvedl významného vězně do Hartfordu, kde se dlouho jednalo o tom, jak s náčelníkem naložit. Narragansetti za svého sačema nabídli tak vysoké výkupné ve formě wampumů, že se Angličané rozhodli náčelníka propustit. Miontonimo byl odveden do Shetucket, odkud jej měla k Narragansettům doprovodit ozbrojena družina Angličanů. Sotva však společnost opustila brány vesnice, udeřil Unkasův bratr Miontonima tomahavkem do hlavy tak silně, že ten na místě padl mrtev. Proč to udělal a jestli s tím Angličané souhlasili, to se neví.

 Smrti svého náčelníka byli Narragansetti paralyzováni, takže souhlasili Angličanům vyplácet každoroční tribut wampumů. Ty zase vymáhali od Montauků, což jim Angličané později zatrhli. Kanonikus zemřel v roce 1647 a po něm nastoupil Kanončet (Nanunento). Williamse měli Narragansetti stále v oblibě a v roce 1647 mu prodali další pozemky. V roce 1674 navštívil Narragansetty náčelník Wampanoagů Metakom, který organizoval velké proti anglické povstání, do kterého chtěl zapojit i Narragansetty. Stárnoucí Williams byl opět silně proti, ale Kanončet mu slíbili, že jemu nikdo neublíží a svůj slib také dodržel.

 Válka začala roku 1675 a Narragansetti se stáhli do velké opevněné vesnice, která se nacházela v močálech poblíž dnešního města Kingston. Zde se také ukrývali ženy a děti Wampanoagů, což Angličané považovali za válečný akt, a vypravili proti Narragansettům tisícičlennou armádu doprovázenou sto sedmdesáti Mohegany. Angličané nabídli Narragansettům spojenectví, ale Kanončet ho odmítl. Vypálení vesnice Narragansettů vešlo do historie, jako „Velká močálová bitva“. Byl to spíše masakr, během kterého zahynulo šest set Narragansettů.

 Kanončet s velkou skupinu lidí unikl do západního Massachusetts, kde se připojil k Wampanoagům, načež se stal postrachem Angličanů. Počátkem února, vedl několik útoků proti Connecticut a v březnu rozprášil jednotku kapitána Wadswortha. Další jeho útok způsobil smrt alespoň sedmdesáti Angličanů a společně s Pokumtuky napadl Northfield. Válečné akce začal brzdit nedostatek zásob, proto se Kanončet rozhodl pro nebezpečný podnik. Chtěl v dubnu vyzvednout z tajných skrýši na Rhode Island potřebné potraviny, ale na zpáteční cestě ho překvapili Mohegani a zajali. Když byl předán do rukou Angličanů, byl okamžitě popraven.

  Mnoho z tří tisíc Narragansettů, převážně ženy, děti a staří lidé následně zemřelo hladem nebo násilně. Válečnici byli zabíjeni na místě a ostatní byli určeni pro otroctví. Několik Narragansettů se zachránilo útěkem k  Abenakiům, Mohykánům a Irokézům, ale v jakém počtu se neví. Před válkou bylo Narragansettů asi pět tisíc a po ní jenom pět set. Ti pak podepsali v roce 1682 s Angličany smlouvu a usadili se v malé rezervaci Východních Niantiků u Charlestownu (Rhode Island). Nad Narragansetty se smilovali nakonec i Mohegani a nechali některé tlupy, aby se usadily u nich v Connecticut. V roce 1788 odešla většina Narragansettů k Brothertonům a později se s nimi odstěhovali do Wisconsinu.

 V roce 1880 odebrala vláda Narragansettům z Rhode Island statut kmene, díky čemuž přišli o 3200 akrů rezervační půdy. Vše, co jim zbylo, byly pouhé dva akry. Soudní žaloba vyšla vniveč, poněvadž Narragansetti neměli se Spojenými státy žádnou smlouvu. Přesto se Narragansetti nevzdali a v roce 1983 si vydobyli statut, díky němuž mohou dnes žít v rezervaci o výměře 2 500 akrů poblíž Charlestownu.

 

[1] 1622

 

 

 dickshovel.com - nahkohe

1. 3. 2012

Massachusetts - Massašusetsové

 

 Massašusettsové žili ve stejnojmenném státě – Massachusetts, konkrétně v Charles a Neponset Valley, kde v současnosti stojí město Boston a jeho předměstí.

 Massašusetsové byli malý národ, který v roce 1614 obýval několik vesnic u Bostonského zálivu. V tom roce bylo Massašusettsů asi tři tisíce lidí, a když v roce 1620 připluli Poutníci, bylo jich jenom osm set a podle odhadu z roku 1631 méně než pět set. Národ jako takový zanikl, ale jednotlivé rodiny přežily až do dnešních dnů. Význam slova Massachusetts je „Řada kopců“. Massašusetsové patřili mezi algonkiny a mluvili téměř totožně, jako sousední Narragansetti, Nauseti, Niantikové a Wampanoagové.

 Národ se dělil na šest tlup: Čikataubbut, Nanepašemet, Manatahqua, Kato, Nahaton a Kutšamakin. Dochovali se i názvy několika původních vesnic: Agawam, Conohasset, Magaehnak, Massachuset, Mattapoist, Mishawum, Mystic, Nahapassumkeck, Nasnocomacack, Natick, Neponset, Nonantum, Patuxent, Pocapawmet, Sagoquas, Saugus, Secacasaw (Seccasaw), Topeent, Totant, Totheet, Waranock, Wessagusset a Winnisimmet.

 Massašusetsové zmizeli ze světové scény dříve, než byl o nich pořízen nějaký seriózní záznam, ale kulturně se pravděpodobně nelišili od okolních pobřežních kmenů Nové Anglie. Živili se tedy především, jako zemědělci a pro potěšení si pěstovali tabák. Důležité pro ně byly ryby a další mořské plody. V chladných měsících lovili zvěř. V létě tito indiáni obývali vesnice tvořené dlouhými domy a v zimě se rozdělili do rodů, které lovily ve vnitrozemí. Zimu strávili v menších kupolovitých chatách.

 Jak už jsme si řekli, národ byl rozdělen do několika nezávislých tlup, které měly svého dědičného náčelníka, nebo náčelnici. Ačkoli byli Massašusetsové nevýznamní, sehráli v dějinách Nové Anglie určitou rolí. Tak třeba Job Nasutan se podílel na překladu Bible do algonkinštiny. S Evropany se poprvé setkali v roce 1497, když k pobřeží připlul John Cabot, ale oficiální zmínky o kmeni pocházejí z pera Johna Smitha, který roku 1614 zkoumal pobřeží Nové Anglie. Epidemie, které do regionu zavlekli Evropané, zahubili mezi léty 1614 a 1617 třetinu původního obyvatelstva a ve stejné době napadl Massašusettse neznámy kmen ze severu. V roce 1620 objevili Poutníci několik opuštěných vesnic, které nesly známky nedávného osídlení. Později začali mezi Massašusettsy pracovat misionáři a mnoho jich získali pro svou víru. V regionu vzniklo čtrnáct smíšených vesnic, kterým Angličané říkali „Praying Indian Villages“ (Vesnice věřících indiánů). Kmenové tradice byly rychle potlačeny přísným puritánským učením.

 V roce 1640 už přestali Massašusettsové existovat jako kmen. V roce 1665 „křesťanské vesnice“ čelili útoků Mohawků a napadení v čele s náčelníkem Wampatukem podnikli odvetnou akci, ale neuspěli. Válečná společnost byla ze zálohy přepadena a rozprášená. Během Války Wampanoagů mnoho Massašusettsů uteklo do lesů a přidali se k revoltě. Misionáři se snažili shromáždit všechny „věrné“, ale ve vesnicích jich zůstalo jenom na pět set. Tito indiáni byli přestěhováni na ostrov u Bostonu, kde měli být v bezpečí před válkou. Angličané je používali, jako průvodce a zvědy.

 Po válce se Massašusettsové rozptýlili mezi národy. Potomci křesťanských Massašusettsů žijí ve městě Punkapog.

 

 

Indiánské kmeny

Indiánské kmeny obývaly před příchodem evropských kolonizátorů území celé Ameriky. Rozmanité přírodní podmínky zde zapříčinily vznik různorodých indiánských kultur, jež se plně přizpůsobily svému životnímu prostředí. Nejčastěji se proto jednotlivé indiánské kmeny zařazují do tzv. kulturních oblastí, kde žila etnika, která většinou hovořila nepříbuznými jazyky, ale sdílela podobnou kulturu. Kromě toho se indiánské kmeny klasifikují podle příslušnosti k jazykovým rodinám, jichž existuje na americkém kontinentu velké množství.¨

Severní Amerika

 

 

 

Mapa kulturních oblastí Severní Ameriky

[editovat]Subarktická oblast

Algická jazyková rodina

Kríové (Cree)

Attikamekové (Attikamek, Tete de Boule)

Kríové z bažin (Swampy Cree)

Lesní Kríové (Woodlands Cree, Kristinaux)

Losí Kríové (Moose Cree)

Východní Kríové (Eastern Cree)

Montaněsové (Montagnais)

Naskapiové (Naskapi)

Odžibvejové (Ojibwa)

Severní Odžibvejové (Northern Ojibwa)

Na-denéjská jazyková rodina

Ahtenové (Ahtena, Ahtna, Copper River Athabascan)

Babinové (Babine, Nadoten, Natooten, North Carrier)

Bobří Indiáni (Beaver, Dane-zaa, Dunneza, Tsattine)

Čilkotinové (Chilcotin)

Čipevajané (Chipewyan)

Hanové (Dawson, Han, Hän, Hankutchin, Moosehide)

Holikačukové (Holikachuck, Holikachuk, Innoko)

Horní Kuskokvimové (Goltsan, Kolchan, McGrath, Upper Kuskokwim)

Ingalikové (Degexit, Ingalik)

Kaskové (Caska, Kaska, Nahane, Nahani)

Khotanové (Khotan)

Kojukoni (Koyukon)

Kučinové (Gwichin, Gwitchin, Kootchin, Kutchin, Tukudh)

Nataotinové (Nataotin)

Nosiči (Carrier, Dakelh)

Otroci (Slave)

Psí žebra (Dogrib)

Sekaniové (Sekani)

Tagišové (Nahane, Nahani, Tagish)

Tahltani (Nahane, Nahani, Tahltan)

Takuliové (Takuli)

Tanainové (Kenai, Kenaitze, Tanaina)

Tanakrossové (Tanacross)

Tananové (Minto, Nabesna, Tanana)

Tsetsautové (Tsetsaut)

Tučoni (Selkirk, Tutchone)

Zaječí Indiáni (Hare)

Žluté nože (Yellowknife)

Sújská jazyková rodina

Kamenní Indiáni (Stoney)

Lesní Kamenní Indiáni (Wood Stoney)

Beothukové (Beothuk) †

Severovýchod

Algická jazyková rodina

Abenakiové (Abenaki, Abnaki, Wabanaki)

Algonkinové (Algonquin)

Delavarové (Delaware)

Illinóové (Illinois)

Kikapúové (Kickapoo, Kikapoo, Kikapu)

Liščí Indiáni (Fox)

Majamiové (Miami)

Malesitové (Malecite, Maliseet)

Menhettenové (Manhattan)

Menominíové (Menominee)

Messečusettové (Massachusett)

Mikmakové (Micmac)

Mohegani (Mohegan)

Mohykáni (Mahican, Mohican)

Narragansetové (Narraganset)

Odžibvejové (Ojibwa)

Východní Odžibvejové (Eastern Ojibwa)

Jižní Odžibvejové (Chippewa, Southern Ojibwa)

Ottavové (Ottawa)

Pauhatani (Powhatan)

Pamlikové (Pamlico)

Passamakvoddyové (Passamaquoddy)

Pekvotové (Pequot)

Penobskotové (Penobscot)

Potavatomiové (Potawatomi)

Sekotové (Secota)

Sókové (Sac, Sauk)

Šóníové (Shawnee)

Vampanoagové (Wampanoag)

Irokézská jazyková rodina

Eriové (Erie)

Huroni (Huron)

Irokézové (Iroquois)

Kajugové (Cayuga)

Mohavkové (Mohawk)

Oneidové (Oneida)

Onongadové (Onongada)

Senekové (Seneca)

Neutrálové (Neutral)

Petunové (Petun)

Suskvehannokové (Conestoga, Susquehannock)

Tuskarorové (Tuscarora)

Sújská jazyková rodina

Vinnebagové (Winnebago)

[editovat]Jihovýchod

Irokézská jazyková rodina

Čerokíové (Cherokee)

Kaddoská jazyková rodina

Kaddové (Caddo)

Maskogijská jazyková rodina

Alabamové (Alabama)

Apalačíové (Apalachee, Appalachee)

Čikasóové (Chickasaw)

Čoktóové (Choctaw)

Koasatiové (Koasati)

Maskogiové (Creek, Muskogee)

Načezové (Natchez) †

Seminolové (Seminole)

Sújská jazyková rodina

Biloxiové (Biloxi) †

Jučiové (Yuchi)

Katóbové (Catawba)

Ofové (Ofo) †

Saponiové (Saponey, Saponi)

Tutelové (Tutelo)

Atakapové (Atacapa) †

Čitimačové (Chitimacha)

Karankavové (Karankawa) †

Timukové (Timuca) †

[editovat]Velké pláně

Algická jazyková rodina

Arapahové (Arapaho, Arapahoe, Arrapahoe)

Atsinové (Atsina, Gros Ventre)

Černonožci (Blackfoot)

Kríové (Cree)

Kríové z Plání (Plains Cree)

Odžibvejové (Ojibwa, Ojibway, Ojibwe)

Odžibvejové z Plání (Plains Ojibwa, Plains Ojibway, Plains Ojibwe)

Šajeni (Cheyenne, Sheyenne)

Juto-aztécká jazyková rodina

Komančové (Comanche)

Kaddoská jazyková rodina

Arikarové (Arikara, Arikaree, Ree)

Kitsajové (Kichai, Kitsai)

Póníové (Pawnee)

Vičitové (Wichita)

Kajova-tanoská jazyková rodina

Kajovové (Kiowa)

Na-denéjská jazyková rodina

Apačové (Apache)

Kajova-Apačové (Kiowa-Apache, Plains Apache)

Lipani (Lipan)

Sarsíové (Sarcee, Sarsi)

Siouxská jazyková rodina

Ajovové (Iowa, Ioway)

Assiniboini (Assiniboin, Assiniboine)

Hidatsové (Gros Ventre, Hidatsa)

Kamenní indiáni (Stoney)

Horští Kamenní indiáni (Mountain Stoney)

Kanzové (Kansa, Kanza, Kaw)

Kvopóové (Quapaw)

Mandani (Mandan)

Mizuriové (Missouri)

Omahové (Omaha)

Osedžové (Osage)

Otové (Oto)

Ponkové (Ponca)

Siouxové (Sioux)

Vraní indiáni (Absaroka, Crow)

Tonkavové (Tonkawa)

Náhorní plošina (Plateau)

Juto-aztécká jazyková rodina

Bannokové (Bannock)

Penutijská jazyková rodina

Jakimové (Yakima)

Klamathové (Klamath)

Modokové (Modoc)

Molalové (Molale)

Propíchnuté nosy (Nez Percé)

Sahaptinové

Umatillové (Umatilla)

Valla Vallové (Walla Walla)

Selišská jazyková rodina

Coeur d' Alene

Kalispelové (Kalispel)

Lilluetové (Lillooet)

Okanagani (Colville, Okanagan)

Ploskohlavci (Flathead)

Selišové

Vnitrozemští Selišové

Spokani (Spokane)

Šusvapové (Shuswap)

Thompsonští Indiáni (Thompson)

Kajusové (Cayuse)

Kutenajové (Kootenai, Kootenay, Kutenai)

[editovat]Severozápadní pobřeží

Na-denéjská jazyková rodina

Ejakové (Eyak)

Klatskaniové (Clatskanie)

Tlingitové (Tlingit)

Penutijská jazyková rodina

Alseové (Alsea, Alseya)

Cimšjani (Tsimshian)

Činúkové (Chinook)

Kalapujové (Kalapuya)

Kúsové (Coos, Coosan)

Siuslavové (Siuslaw)

Takelmové (Takelma)

Selišská jazyková rodina

Bella Kúlové (Bella Coola)

Selišové (Salish)

Pobřežní Selišové

Tillamúkové (Tillamook)

Vakašská jazyková rodina

Bella Bellové (Bella Bella)

Haislové (Haisla)

Kvakiutlové (Kwakiutl)

Makahové (Makah)

Nutkové (Nootka)

Haidové (Haida)

Kvileutové (Quileute)

[editovat]Kalifornie

Algická jazyková rodina

Jurokové (Yurok)

Vijotové (Wiyot)

Hokaská jazyková rodina

Ačumaviové (Achumawi)

Atsugeviové (Atsugewi)

Čimarikové (Chimariko)

Čumašové (Chumash)

Esselenové (Esselen)

Karokové (Karok)

Salinanové (Salinan)

Šastové (Shasta)

Pomové (Pomo)

Juto-aztécká jazyková rodina

Gabrieleňové (Gabrieleño)

Kavijové (Cahuilla)

Kitanemukové (Kitanemuk)

Kupeňové (Cupeño)

Luiseňové (Luiseño)

Monové (Mono)

Serranové (Serrano)

Tataviamové (Tataviam)

Tubatulabalové (Tubatulabal)

Na-denéjská jazyková rodina

Hupové (Hoopa, Hupa)

Tolovové (Tolowa)

Penutijská jazyková rodina

Kostanové (Costano)

Maiduové (Maidu, Maidun)

Mivokové (Miwok)

Vintuové (Wintu, Wintun)

Jokutové (Yocut, Yokuts)

Jukiové (Yuki)

Vappové (Wappo)

[editovat]Velká pánev

Juto-aztécká jazyková rodina

Jutové (Ute)

Pajutové (Paiute)

Šošoni (Shoshone, Shoshoni)

[editovat]Jihozápad

Jumská jazyková rodina

Havasupajové (Havasupai)

Javapajové (Yavapai)

Kečanové (Quechan)

Marikopové (Maricopa)

Mohavové (Mohave)

Valapajové (Walapai)

Juto-aztécká jazyková rodina

Hopiové (Hopi, Moqui)

Papagové (Papago)

Pimové (Pima)

Kajova-tanoská jazyková rodina

Tevové (Nambe, Pojoaque, San Ildefonso, San Juan, Santa Clara, Tano, Tesuque, Tewa)

Tivové (Isleta, Picuris, Sandia, Taos, Tigua, Tiwa)

Tovové (Jemez, Towa)

Kereská jazyková rodina

Keresové (Acoma, Cochiti, Keres, Laguna, San Felipe, Santa Ana, Santo Domingo, Zia)

Na-denéjská jazyková rodina

Apačové (Apache)

Čirikavové (Chiricahua)

Chikariljové (Jicarilla)

Meskalerové (Mescalero)

Západní Apačové (Western Apache)

Navahové (Navaho, Navajo)

Zuňiové (Zuni, Zuñi)

Aridoamerika

 

Juto-aztécká jazyková rodina

Jakiové (Yaqui)

Tarahumarové (Tarahumara)

Vičolové (Huichol)

Koaviltékové (Coahuilteca)

Seriové (Seri)

Mezoamerika

 

Juto-aztécká jazyková rodina

Aztékové (Aztec, Azteca)

Toltékové (Toltec, Tolteca)

Mayská jazyková rodina

Kičéové (Quiché)

Lakandóni (Lacandón)

Mayové (Maya)

Vastékové (Huastec, Huasteco)

Miše-sokeská jazyková rodina

Olmékové (Olmec, Olmeca) †

Oto-mangeská jazyková rodina

Mištékové (Mixtec, Mixteco)

Otomíové (Otomí)

Zapotékové (Zapotec, Zapoteco)

Purépečové (Purépecha, Tarascan, Tarasco)

Jižní Amerika

 

Karibská oblast

Aravacká jazyková rodina

Sibonejové (Ciboney, Siboney) †

Taínové (Taíno) †

Čibčská jazyková rodina

Kunové (Cuna)

Čokóvé (Choco)

Darienové (Dariena)

Misumalpská jazyková rodina

Miskitové (Miskito, Misquito, Moskito, Mosquito)

[editovat]Andy

Ajmarská jazyková rodina

Ajmarové (Aimara, Aimará, Aymara, Aymará)

Araukánská jazyková rodina

Mapučové (Araucanian, Araucano, Mapuche)

Čibčská jazyková rodina

Arvakové (Arhuaco)

Kogiové (Kogui)

Muiskové (Muisca) †

Taironové (Tairona) †

Čimújská jazyková rodina

Čimúové (Chimú) †

Kaňariové (Cañari)

Močikové (Mochica) †

Puruáové (Puruhá)

Čokóská jazyková rodina

Čokóové (Chocó)

Kečujská jazyková rodina

Kečuové (Quechua)

Uru-čipajská jazyková rodina

Čipajové (Chipaya)

Uruové (Uro, Uru)

Atakamové (Atacama, Atacameño, Kunza)

Čačapojové (Chachapoya)

Djagitové (Diaguita)

Kaljavajové (Callahuaya, Callawalla, Callawaya, Kallawaya)

Karové (Cara) †

Kitové (Quitu) †

Koljové (Colla)

Otavalové (Otavalo)

Salasakové (Salasaca)

Saragurové (Saraguro)

[editovat]Amazonie

Aravacká jazyková rodina

Amuéšové (Amuesha)

Aravakové (Arawac, Arawak)

Banívové (Baníwa)

Goachirové (Goajiro)

Kampové (Campa, Ashaninca)

Kulinové (Culina)

Mačigengové (Machiguenga)

Maškové (Mashco)

Mochové (Mojo, Moxo)

Pirové (Piro)

Terenové (Terena)

Vapišinové (Wapishina)

Chívarská jazyková rodina

Chívarové (Jíbaro, Shuar)

Karibská jazyková rodina

Akawojové (Acawoy)

Garifové (Garif)

Jekvanové (Yequana)

Karibové (Carib)

Makušiové(Macuxi)

Taulipangové (Taulipang, Pemón)

Wajanové (Wayana)

Panoská jazyková rodina

Šipivové (Shipibo)

Kašibové (Cashibo)

Konibové (Conibo)

Takanská jazyková rodina

Eseechové (Eceeje)

Takanové (Tacano)

Tukanská jazyková rodina

Desanové (Desano)

Kotové (Coto)

Kubeové (Cubeo)

Tukánové (Tucano)

Tupijská jazyková rodina

Kamajuráové (Camayurá)

Kokamové (Cocama)

Mundurukúové (Mundurucú)

Omaguové (Omagua)

Parintintinové (Parintintin, Kawahi)

Sirionóové (Sirionó)

Šetáové (Xetá)†

Šipajové (Shipaya)

Tapirapéové (Tapirapé)

Tupí - Kawahibové (Kawahib)

Tupinambové (Tupinamba) †

Žéjská jazyková rodina

Bororové (Bororo)

Kajapóové (Cayapó)

Kaingangové (Caingang)

Karažáové (Carayá)

Kreen Akaroréové (Kreen Akarore, Panara)

Sujáové (Suyá)

Šavanti (Shavante, Xavante)

Borové (Bora)

Botokudové (Botocudo)

Jaguové (Yagua)

Janomamové (Yanomamo, Waica)

Kofáni (Cofán)

Ňambikvárové (Nambicuara)

Warraové (Warrao)

Witótové (Huitoto)

Záparové (Zaparo, Iquito)

Gran Chaco

Tupijská jazyková rodina

Čiriguanové (Chiriguana)

Guaraníové (Guaraní)

Guajakíové (Guayakí)

Gvajkurúská jazyková rodina

Abiponové (Abipón)

Kaďuveové (Caduveo)

Mbajové (Mbayá)

Pilagové (Pilagá)

Tobové (Toba)

Angaitové (Angaite)

Ašlušlajové (Ashlushlay, Nivaclé)

Čamakokové (Chamacoco)

Lenguové (Lengua)

Matakové (Mataco)

Patagonie a Ohňová země

Alakalufská jazyková rodina

Alakalufové (Alacaluf, Alakaluf, Alacalufe, Alakalufe)

Čonská jazyková rodina

Čonové (Chono) †

Onové (Ona) †

Tevelčové (Patagon, Patagone, Tehuelche)

Čarrúové (Charrúa) †

Jagani (Yagán, Yaghan, Yahgan) Subarktická oblast

Algická jazyková rodina

Kríové (Cree)

Attikamekové (Attikamek, Tete de Boule)

Kríové z bažin (Swampy Cree)

Lesní Kríové (Woodlands Cree, Kristinaux)

Losí Kríové (Moose Cree)

Východní Kríové (Eastern Cree)

Montaněsové (Montagnais)

Naskapiové (Naskapi)

Odžibvejové (Ojibwa)

Severní Odžibvejové (Northern Ojibwa)

Na-denéjská jazyková rodina

Ahtenové (Ahtena, Ahtna, Copper River Athabascan)

Babinové (Babine, Nadoten, Natooten, North Carrier)

Bobří Indiáni (Beaver, Dane-zaa, Dunneza, Tsattine)

Čilkotinové (Chilcotin)

Čipevajané (Chipewyan)

Hanové (Dawson, Han, Hän, Hankutchin, Moosehide)

Holikačukové (Holikachuck, Holikachuk, Innoko)

Horní Kuskokvimové (Goltsan, Kolchan, McGrath, Upper Kuskokwim)

Ingalikové (Degexit, Ingalik)

Kaskové (Caska, Kaska, Nahane, Nahani)

Khotanové (Khotan)

Kojukoni (Koyukon)

Kučinové (Gwichin, Gwitchin, Kootchin, Kutchin, Tukudh)

Nataotinové (Nataotin)

Nosiči (Carrier, Dakelh)

Otroci (Slave)

Psí žebra (Dogrib)

Sekaniové (Sekani)

Tagišové (Nahane, Nahani, Tagish)

Tahltani (Nahane, Nahani, Tahltan)

Takuliové (Takuli)

Tanainové (Kenai, Kenaitze, Tanaina)

Tanakrossové (Tanacross)

Tananové (Minto, Nabesna, Tanana)

Tsetsautové (Tsetsaut)

Tučoni (Selkirk, Tutchone)

Zaječí Indiáni (Hare)

Žluté nože (Yellowknife)

Sújská jazyková rodina

Kamenní Indiáni (Stoney)

Lesní Kamenní Indiáni (Wood Stoney)

Beothukové (Beothuk) †

 

Severovýchod

Algická jazyková rodina

Abenakiové (Abenaki, Abnaki, Wabanaki)

Algonkinové (Algonquin)

Delavarové (Delaware)

Illinóové (Illinois)

Kikapúové (Kickapoo, Kikapoo, Kikapu)

Liščí Indiáni (Fox)

Majamiové (Miami)

Malesitové (Malecite, Maliseet)

Menhettenové (Manhattan)

Menominíové (Menominee)

Messečusettové (Massachusett)

Mikmakové (Micmac)

Mohegani (Mohegan)

Mohykáni (Mahican, Mohican)

Narragansetové (Narraganset)

Odžibvejové (Ojibwa)

Východní Odžibvejové (Eastern Ojibwa)

Jižní Odžibvejové (Chippewa, Southern Ojibwa)

Ottavové (Ottawa)

Pauhatani (Powhatan)

Pamlikové (Pamlico)

Passamakvoddyové (Passamaquoddy)

Pekvotové (Pequot)

Penobskotové (Penobscot)

Potavatomiové (Potawatomi)

Sekotové (Secota)

Sókové (Sac, Sauk)

Šóníové (Shawnee)

Vampanoagové (Wampanoag)

Irokézská jazyková rodina

Eriové (Erie)

Huroni (Huron)

Irokézové (Iroquois)

Kajugové (Cayuga)

Mohavkové (Mohawk)

Oneidové (Oneida)

Onongadové (Onongada)

Senekové (Seneca)

Neutrálové (Neutral)

Petunové (Petun)

Suskvehannokové (Conestoga, Susquehannock)

Tuskarorové (Tuscarora)

Sújská jazyková rodina

Vinnebagové (Winnebago)

Jihovýchod

Irokézská jazyková rodina

Čerokíové (Cherokee)

Kaddoská jazyková rodina

Kaddové (Caddo)

Maskogijská jazyková rodina

Alabamové (Alabama)

Apalačíové (Apalachee, Appalachee)

Čikasóové (Chickasaw)

Čoktóové (Choctaw)

Koasatiové (Koasati)

Maskogiové (Creek, Muskogee)

Načezové (Natchez) †

Seminolové (Seminole)

Sújská jazyková rodina

Biloxiové (Biloxi) †

Jučiové (Yuchi)

Katóbové (Catawba)

Ofové (Ofo) †

Saponiové (Saponey, Saponi)

Tutelové (Tutelo)

Atakapové (Atacapa) †

Čitimačové (Chitimacha)

Karankavové (Karankawa) †

Timukové (Timuca) †

[editovat]Velké pláně

Algická jazyková rodina

Arapahové (Arapaho, Arapahoe, Arrapahoe)

Atsinové (Atsina, Gros Ventre)

Černonožci (Blackfoot)

Kríové (Cree)

Kríové z Plání (Plains Cree)

Odžibvejové (Ojibwa, Ojibway, Ojibwe)

Odžibvejové z Plání (Plains Ojibwa, Plains Ojibway, Plains Ojibwe)

Šajeni (Cheyenne, Sheyenne)

Juto-aztécká jazyková rodina

Komančové (Comanche)

Kaddoská jazyková rodina

Arikarové (Arikara, Arikaree, Ree)

Kitsajové (Kichai, Kitsai)

Póníové (Pawnee)

Vičitové (Wichita)

Kajova-tanoská jazyková rodina

Kajovové (Kiowa)

Na-denéjská jazyková rodina

Apačové (Apache)

Kajova-Apačové (Kiowa-Apache, Plains Apache)

Lipani (Lipan)

Sarsíové (Sarcee, Sarsi)

Siouxská jazyková rodina

Ajovové (Iowa, Ioway)

Assiniboini (Assiniboin, Assiniboine)

Hidatsové (Gros Ventre, Hidatsa)

Kamenní indiáni (Stoney)

Horští Kamenní indiáni (Mountain Stoney)

Kanzové (Kansa, Kanza, Kaw)

Kvopóové (Quapaw)

Mandani (Mandan)

Mizuriové (Missouri)

Omahové (Omaha)

Osedžové (Osage)

Otové (Oto)

Ponkové (Ponca)

Siouxové (Sioux)

Vraní indiáni (Absaroka, Crow)

Tonkavové (Tonkawa)

Jihovýchod

Irokézská jazyková rodina

Čerokíové (Cherokee)

Kaddoská jazyková rodina

Kaddové (Caddo)

Maskogijská jazyková rodina

Alabamové (Alabama)

Apalačíové (Apalachee, Appalachee)

Čikasóové (Chickasaw)

Čoktóové (Choctaw)

Koasatiové (Koasati)

Maskogiové (Creek, Muskogee)

Načezové (Natchez) †

Seminolové (Seminole)

Sújská jazyková rodina

Biloxiové (Biloxi) †

Jučiové (Yuchi)

Katóbové (Catawba)

Ofové (Ofo) †

Saponiové (Saponey, Saponi)

Tutelové (Tutelo)

Atakapové (Atacapa) †

Čitimačové (Chitimacha)

Karankavové (Karankawa) †

Timukové (Timuca) †¨

Velké pláně

Algická jazyková rodina

Arapahové (Arapaho, Arapahoe, Arrapahoe)

Atsinové (Atsina, Gros Ventre)

Černonožci (Blackfoot)

Kríové (Cree)

Kríové z Plání (Plains Cree)

Odžibvejové (Ojibwa, Ojibway, Ojibwe)

Odžibvejové z Plání (Plains Ojibwa, Plains Ojibway, Plains Ojibwe)

Šajeni (Cheyenne, Sheyenne)

Juto-aztécká jazyková rodina

Komančové (Comanche)

Kaddoská jazyková rodina

Arikarové (Arikara, Arikaree, Ree)

Kitsajové (Kichai, Kitsai)

Póníové (Pawnee)

Vičitové (Wichita)

Kajova-tanoská jazyková rodina

Kajovové (Kiowa)

Na-denéjská jazyková rodina

Apačové (Apache)

Kajova-Apačové (Kiowa-Apache, Plains Apache)

Lipani (Lipan)

Sarsíové (Sarcee, Sarsi)

Siouxská jazyková rodina

Ajovové (Iowa, Ioway)

Assiniboini (Assiniboin, Assiniboine)

Hidatsové (Gros Ventre, Hidatsa)

Kamenní indiáni (Stoney)

Horští Kamenní indiáni (Mountain Stoney)

Kanzové (Kansa, Kanza, Kaw)

Kvopóové (Quapaw)

Mandani (Mandan)

Mizuriové (Missouri)

Omahové (Omaha)

Osedžové (Osage)

Otové (Oto)

Ponkové (Ponca)

Siouxové (Sioux)

Vraní indiáni (Absaroka, Crow)

Tonkavové (Tonkawa)

Náhorní plošina (Plateau)

Juto-aztécká jazyková rodina

Bannokové (Bannock)

Penutijská jazyková rodina

Jakimové (Yakima)

Klamathové (Klamath)

Modokové (Modoc)

Molalové (Molale)

Propíchnuté nosy (Nez Percé)

Sahaptinové

Umatillové (Umatilla)

Valla Vallové (Walla Walla)

Selišská jazyková rodina

Coeur d' Alene

Kalispelové (Kalispel)

Lilluetové (Lillooet)

Okanagani (Colville, Okanagan)

Ploskohlavci (Flathead)

Selišové

Vnitrozemští Selišové

Spokani (Spokane)

Šusvapové (Shuswap)

Thompsonští Indiáni (Thompson)

Kajusové (Cayuse)

Kutenajové (Kootenai, Kootenay, Kutenai)

Severozápadní pobřeží

Na-denéjská jazyková rodina

Ejakové (Eyak)

Klatskaniové (Clatskanie)

Tlingitové (Tlingit)

Penutijská jazyková rodina

Alseové (Alsea, Alseya)

Cimšjani (Tsimshian)

Činúkové (Chinook)

Kalapujové (Kalapuya)

Kúsové (Coos, Coosan)

Siuslavové (Siuslaw)

Takelmové (Takelma)

Selišská jazyková rodina

Bella Kúlové (Bella Coola)

Selišové (Salish)

Pobřežní Selišové

Tillamúkové (Tillamook)

Vakašská jazyková rodina

Bella Bellové (Bella Bella)

Haislové (Haisla)

Kvakiutlové (Kwakiutl)

Makahové (Makah)

Nutkové (Nootka)

Haidové (Haida)

Kvileutové (Quileute)

Kalifornie

Algická jazyková rodina

Jurokové (Yurok)

Vijotové (Wiyot)

Hokaská jazyková rodina

Ačumaviové (Achumawi)

Atsugeviové (Atsugewi)

Čimarikové (Chimariko)

Čumašové (Chumash)

Esselenové (Esselen)

Karokové (Karok)

Salinanové (Salinan)

Šastové (Shasta)

Pomové (Pomo)

Juto-aztécká jazyková rodina

Gabrieleňové (Gabrieleño)

Kavijové (Cahuilla)

Kitanemukové (Kitanemuk)

Kupeňové (Cupeño)

Luiseňové (Luiseño)

Monové (Mono)

Serranové (Serrano)

Tataviamové (Tataviam)

Tubatulabalové (Tubatulabal)

Na-denéjská jazyková rodina

Hupové (Hoopa, Hupa)

Tolovové (Tolowa)

Penutijská jazyková rodina

Kostanové (Costano)

Maiduové (Maidu, Maidun)

Mivokové (Miwok)

Vintuové (Wintu, Wintun)

Jokutové (Yocut, Yokuts)

Jukiové (Yuki)

Vappové (Wappo)

Velká pánev

Juto-aztécká jazyková rodina

Jutové (Ute)

Pajutové (Paiute)

Šošoni (Shoshone, Shoshoni)

Jihozápad

Jumská jazyková rodina

Havasupajové (Havasupai)

Javapajové (Yavapai)

Kečanové (Quechan)

Marikopové (Maricopa)

Mohavové (Mohave)

Valapajové (Walapai)

Juto-aztécká jazyková rodina

Hopiové (Hopi, Moqui)

Papagové (Papago)

Pimové (Pima)

Kajova-tanoská jazyková rodina

Tevové (Nambe, Pojoaque, San Ildefonso, San Juan, Santa Clara, Tano, Tesuque, Tewa)

Tivové (Isleta, Picuris, Sandia, Taos, Tigua, Tiwa)

Tovové (Jemez, Towa)

Kereská jazyková rodina

Keresové (Acoma, Cochiti, Keres, Laguna, San Felipe, Santa Ana, Santo Domingo, Zia)

Na-denéjská jazyková rodina

Apačové (Apache)

Čirikavové (Chiricahua)

Chikariljové (Jicarilla)

Meskalerové (Mescalero)

Západní Apačové (Western Apache)

Navahové (Navaho, Navajo)

Zuňiové (Zuni, Zuñi)

Aridoamerika

 

Juto-aztécká jazyková rodina

Jakiové (Yaqui)

Tarahumarové (Tarahumara)

Vičolové (Huichol)

Koaviltékové (Coahuilteca)

Seriové (Seri)

Mezoamerika

 

Juto-aztécká jazyková rodina

Aztékové (Aztec, Azteca)

Toltékové (Toltec, Tolteca)

Mayská jazyková rodina

Kičéové (Quiché)

Lakandóni (Lacandón)

Mayové (Maya)

Vastékové (Huastec, Huasteco)

Miše-sokeská jazyková rodina

Olmékové (Olmec, Olmeca) †

Oto-mangeská jazyková rodina

Mištékové (Mixtec, Mixteco)

Otomíové (Otomí)

Zapotékové (Zapotec, Zapoteco)

Purépečové (Purépecha, Tarascan, Tarasco)

Jižní Amerika

 

Karibská oblast

Aravacká jazyková rodina

Sibonejové (Ciboney, Siboney) †

Taínové (Taíno) †

Čibčská jazyková rodina

Kunové (Cuna)

Čokóvé (Choco)

Darienové (Dariena)

Misumalpská jazyková rodina

Miskitové (Miskito, Misquito, Moskito, Mosquito)

Andy

Ajmarská jazyková rodina

Ajmarové (Aimara, Aimará, Aymara, Aymará)

Araukánská jazyková rodina

Mapučové (Araucanian, Araucano, Mapuche)

Čibčská jazyková rodina

Arvakové (Arhuaco)

Kogiové (Kogui)

Muiskové (Muisca) †

Taironové (Tairona) †

Čimújská jazyková rodina

Čimúové (Chimú) †

Kaňariové (Cañari)

Močikové (Mochica) †

Puruáové (Puruhá)

Čokóská jazyková rodina

Čokóové (Chocó)

Kečujská jazyková rodina

Kečuové (Quechua)

Uru-čipajská jazyková rodina

Čipajové (Chipaya)

Uruové (Uro, Uru)

Atakamové (Atacama, Atacameño, Kunza)

Čačapojové (Chachapoya)

Djagitové (Diaguita)

Kaljavajové (Callahuaya, Callawalla, Callawaya, Kallawaya)

Karové (Cara) †

Kitové (Quitu) †

Koljové (Colla)

Otavalové (Otavalo)

Salasakové (Salasaca)

Saragurové (Sarguro)

Amazonie

Aravacká jazyková rodina

Amuéšové (Amuesha)

Aravakové (Arawac, Arawak)

Banívové (Baníwa)

Goachirové (Goajiro)

Kampové (Campa, Ashaninca)

Kulinové (Culina)

Mačigengové (Machiguenga)

Maškové (Mashco)

Mochové (Mojo, Moxo)

Pirové (Piro)

Terenové (Terena)

Vapišinové (Wapishina)

Chívarská jazyková rodina

Chívarové (Jíbaro, Shuar)

Karibská jazyková rodina

Akawojové (Acawoy)

Garifové (Garif)

Jekvanové (Yequana)

Karibové (Carib)

Makušiové(Macuxi)

Taulipangové (Taulipang, Pemón)

Wajanové (Wayana)

Panoská jazyková rodina

Šipivové (Shipibo)

Kašibové (Cashibo)

Konibové (Conibo)

Takanská jazyková rodina

Eseechové (Eceeje)

Takanové (Tacano)

Tukanská jazyková rodina

Desanové (Desano)

Kotové (Coto)

Kubeové (Cubeo)

Tukánové (Tucano)

Tupijská jazyková rodina

Kamajuráové (Camayurá)

Kokamové (Cocama)

Mundurukúové (Mundurucú)

Omaguové (Omagua)

Parintintinové (Parintintin, Kawahi)

Sirionóové (Sirionó)

Šetáové (Xetá)†

Šipajové (Shipaya)

Tapirapéové (Tapirapé)

Tupí - Kawahibové (Kawahib)

Tupinambové (Tupinamba) †

Žéjská jazyková rodina

Bororové (Bororo)

Kajapóové (Cayapó)

Kaingangové (Caingang)

Karažáové (Carayá)

Kreen Akaroréové (Kreen Akarore, Panara)

Sujáové (Suyá)

Šavanti (Shavante, Xavante)

Borové (Bora)

Botokudové (Botocudo)

Jaguové (Yagua)

Janomamové (Yanomamo, Waica)

Kofáni (Cofán)

Ňambikvárové (Nambicuara)

Warraové (Warrao)

Witótové (Huitoto)

Záparové (Zaparo, Iquito)

 

Gran Chaco

Tupijská jazyková rodina

Čiriguanové (Chiriguana)

Guaraníové (Guaraní)

Guajakíové (Guayakí)

Gvajkurúská jazyková rodina

Abiponové (Abipón)

Kaďuveové (Caduveo)

Mbajové (Mbayá)

Pilagové (Pilagá)

Tobové (Toba)

Angaitové (Angaite)

Ašlušlajové (Ashlushlay, Nivaclé)

Čamakokové (Chamacoco)

Lenguové (Lengua)

Matakové (Mataco)

Patagonie a Ohňová země

Alakalufská jazyková rodina

Alakalufové (Alacaluf, Alakaluf, Alacalufe, Alakalufe)

Čonská jazyková rodina

Čonové (Chono) †

Onové (Ona) †

Tevelčové (Patagon, Patagone, Tehuelche)

Čarrúové (Charrúa) †

Jagani (Yagán, Yaghan, Yahgan)

 

 

 Abenakiové nebyli kmenem v pravém slova smyslu, nýbrž mocným společenstvím několika národů žijících na severu Nové Anglie a v jižním Maritimes (Kanada). V původním jazyce nazývali Abenakiové svou domovinu „Ndakinna“ - Naše země. Východní Abenakiové obývali Maine, východně od White Mountains. Západní Abenakiové žili na západní straně hor ve Vermontu, New Hampshire a kolem východního břehu Champlain Lake. Jižní hranice se táhly podél toku Merrimack River až po jižní New Hampshire. Přímořští Abenakiové sídlili v St. Croix a údolí řeky St. John, na hranicích státu Maine a New Brunswick. Vlna evropských přistěhovalců a válka donutila mnoho Abenakiů k odchodu na sever do Quebecku, kde založili dvě velké společenství v St. Francois a Becancour na Trois-Rivieres. Dnes žijí Abenakiové ve třech rezervacích v severním Maine (Penobscot, Passamaquoddy, a Maliseet) a sedm rezervací Maliseetů je New Brunswick a Quebecku. Někteří Abenakiové se rozhodli, že přijmou americké občanství a usadí se mimo rezervace v New Hampshire a Vermontu.

 Před příchodem Evropanů mohlo být Abenakiů kolem čtyřiceti tisíc. Tento počet nezahrnuje Pennakůky a Mikmaky. Východních Abenakiů bylo dvacet tisíc, Západních deset tisíc a Mořských také deset tisíc. Po roce 1500 postihly Abenakie první dvě velké epidemie, které sem zavlekli evropští rybáři. Mezi lety 1564 až 1570 jim způsobila značné ztráty neznámá choroba a v roce 1586 to byl tyfus. Největší epidemie je postihly ještě před tím, než Angličané osídlili Massachusetts (1620). Ty řádily ve třech vlnách napříč celou Novou Anglii a kanadským Maritimes. V roce 1617 byla úmrtnost původního obyvatelstva v Maine až 75%. Populace Abenakiů se snížila o polovinu. Jednotlivé infekce a nemoci si svou daň vybíraly i nadále:

- neštovice 1631, 1633, a 1639

- neznámá epidemie 1646

- chřipka 1647

- neštovice 1649

- záškrt 1659

- neštovice 1670

- chřipka 1675

- neštovice 1677 a 1679

- neštovice a spalničky 1687

- a neštovice 1691, 1729, 1733, 1755, a 1758

 

 Po roce 1676 Abenakiové mezi sebe adoptovali tisíce uprchlíků z Nové Anglie, kteří utekli na sever po Válce Wampanoagů. Byli to hlavně Pennakůkové, Narragansetti, Pokumtukové a Nipmukové. Nejvíce uprchlíku přijali Sokokiové, což jsou západní Abenakiové. Jenže úmrtnost byla stále tak veliká, že po Americké revoluci zbylo Abenakiů méně než tisíc.

 V dnešní době je už situace lepší. V USA i Kanadě je registrováno skoro dvanáct tisíc Abenakiů, ale nemají statut kmene. I když o něj usilovali, na čas jej získali pouze Penobskotové, Passamaquoddové a Maliseet Houltoni v Maine.

 Penobskotové mají rezervaci na Indian Island v Old Town v Maine a počet obyvatel rezervace dosahuje dvou tisíc. Passamaquoddů je kolem dvou a půl tisíc a mají tři rezervace Point Pleasant, Peter Dana Point a Indian Township (Maine). Maliseet Houltnů je téměř šest set. Ještě další Maliseeti žijí v Kanadě. Čtyři sta sedmdesát lidí v Quebecku a dva tisíce v New Brunswick. V Kanadě ještě žijí Abenaki de Wolinak v rezervaci Becancour v počtu čtyři sta a v Onadaku v počtu patnáct set. Další jsou rozptýlení mezi řádovými Kanaďany v Quebecku, New Brunswicku a na severu Nové Anglie. Ve Vermontu a New Hampshire blízko jezera Champlain žijí tzv. Vermontští Abenakiové, kteří jsou organizování v Sokoki St. Francis Band, jehož kmenová rada sídlí ve Swantonu od roku 1976. Jejich federální uznání však trvalo jenom jeden rok. V minulosti se mnoho Abenakiů rozptýlilo mezi jednotlivé kmeny po celých Státech.

 Abenakiové si ve své rodné řeči říkali „Alnanbal“ - Lidé. Název Abenaki pochází z jazyka Montagnaisů a ve volném překladu to znamená „Lidé úsvitu“, nebo „Východní lidé“. Vyslovuje se v mnoha různých variantách jako například:  Abenaqui, Abnaki, Alnanbal, Benaki, Oubenaki, Wabanaki a Wippanap. Francouzi nazývali východní Abenakie „Loup“ – Vlci. Západním Abenakiům (Sokokiům) říkali Angličané Tarrateen, ale takhle říkali i Mikmakům. Později přešli pouze na výraz Abenaki a Sokokiům říkali St. Francis Indians.

 Zde jsou názvy, jaké používaly další národy:  Anagonges (Irokézové), Aquannaque (Wyandoti), Bashaba, Gannongagehronnon (Mohawkové), Moassones, Maweshenook, Narankamigdok, Natsagana (Kaughnawaganové), Obunego; Onagunga, Onnogonges, Opanango, Owenagunges, Owenunga, a Skacewanilom (Irokézové)

 Abenakiové patří do algonkinské jazykové rodiny, ale přesto se jejich řeč od ostatních sousedů dost lišila. Existoval i značný dialektický rozdíl mezi západními a východními Abenakii.

 Alianci Abenakiů tvořily tyto národy: Amasekonti, Androskoggini, Kenenebekové, Maliseeti, Ouarastegouiakové, Passamaquoddové, Patsuiketové, Penobskotové, Pigwacketové, Rocamekové, Sokoni, a Wewenokové.

 V Kanadě žili Abenakiové od roku 1750 v sedmi smíšených misiích na řece Svatého Vavřince:  Kaughnawagana (Mohawkové), Lake Two Mountains (Irokézové a Nipissingové), St. Francois (Sokokiové, Pennakůkové a Algonkini z Nové Anglie), Becancour (Východní Abenakiové), Oswegatchie (Onondagové a Oneidové), Lorette (Wyandoti) a St. Regis (Mohawkové).

 Východní Abenakiové:

Amasekonti (Horní Kennebec a Androscoggin River, západní Maine), Androscoggini (hlavní vesnice Arosaguntacook), Kennebekové (Kennebec River, severní Maine), Norridgewockové, Ossipee (Ossipee Lake, východní New Hampshire), Penobskotové („Skalnaté místo“, Penobscot Bay), Penobskotové (Moosehead Lake. Tento národ je znám, také jako „Mooseheadští jezerní Indiáni“), Pigwacketi (Pequawket, horní Saco River), Rocamekové (Androscoggin River), Wewenokové (pobřeží jižního Maine), Wolinakové (Becancour, Trois-Rivieres, Quebec).

 Přímořští Abenakiové:

kulturně a jazykem se podobali Mikmakům, Maliseetům a Passamaquoddům. Francouzi jim kolektivně říkali Etchemin. Maliseeti (Vlastním názvem „Wulastegniak“ - Dobří říční lidé. Žili na St. John River, severovýchodní Maine a západní New Brunswick. Passamaquoddové (Passamaquodd – „Místo tresčího ostnu“, Passamaquodd Bay s Schoodic Lake.

 Západní Abenakiové (Sokoki):

Původně to byly spojené kmeny Abenakiů z Vermontu, New Hampshire a západu Bílých hor. Výraz Sokoki znamená – „Oddělení lidé“ (Assokwekik, Ondeake, Onejagese, Sakukia, Sokokiois, Sokoquios, Sokoquis, Sokokquis, Sokoni, Sokwaki, Soquachjck a Zooquagese. Mezi Sokokie patřili i západní Pennakůkové. Cowasukové (hlavní vesnice Cowass - Sosnové místo, Connecticut River, severní Vermont, Hoosakové, Missisquoini (Hoosak - Pazourkové místo, Lake Champlain, Schaghticokové (Hudson River, severní Albany a New York), Squakheagové, St. Francois (Trois-Rivieres, Quebecu a St. Francois River.

 

 Abenakiové žili jako jiní algonkini v Nové Anglii. Pěstovali klasické plodiny, proto stavěli vesnice v úrodných údolích řek. Jejich polnosti byly opravdu rozsáhlé. Missisquoti žijící na východním břehu jezera Champlain obdělávali více než 250 akrů kukuřičných polí. Samozřejmě se věnovali lovu, rybolovu a sběru lesních plodin. Ryby pokládali za velmi důležitou součást jídelníčku, což se zvláště týkalo přímořských vesnic. V oblastech, kde nebyla půda tak úrodná, hnojili indiáni zeminu rybami.

 Po většinu roku žili Abenakiové rozptýlení do jednotlivých rodů, které se staraly o dědičné pozemky. Na rozdíl od většiny okolních kmenů, prosazovali Abenakiové patriarchát. Během jara a léta se rody usazovaly ve stálých vesnicích na březích řek a moře a věnovaly se zemědělství a rybolovu. Vesnice Abenakiů nebyly moc velké, většinou v nich žilo kolem sta lidí, přesto skoro vždy, byly opevněné. Někteří západní Sokokiové stavěli dlouhé oválné domy, ale nejvíc oblíbené byly klasické kupolovité wigvamy. Během teplých měsíců byly chaty pokryty kůrou nebo splétanými rohožemi. V zimě se Abenakiové stáhli do vnitrozemí, kde stavěli kůrové wigvamy kuželového tvaru, podobné típím z Velkých pláni.

 V případě války se rody a tlupy sjednotili a válečníci se nechali vést zkušeným a schopným válečným vůdcem. Jinak Abenakiové centrální vládu neměli. Klany a podkmeny měly sice své sačemy, ale ti měli jen omezenou autoritu. Válku a mír museli odsouhlasit všichni dospělí válečníci. K určité změně došlo po roce 1670, kdy Abenakiové vytvořili proti irokézskou koalici. Ale i tak jim chybělo jednotné vedení, což zvláště rozčilovalo francouzské důstojníky, kteří si stěžovali na těžko ovladatelné abenakijské válečníky.

 Absence centrální vlády, však nezpůsobila, že by Abenakiové nebyli organizováni. Naopak! V případě nebezpečí, rychle opustili vesnice, rozptýlili se, a opět se shromáždili na vzdáleném a bezpečném místě, kde se přeskupili a připravili na protiútok. Takhle dokázali dlouho vzdorovat i mocným Irokézům. Abenakiové často ustupovali do Kanady, což byla záminka pro anglické úředníky, aby prohlásili Abenakie za kanadské Indiány a zabrali jejich území. Jenom Penobskotové a Passamaquoddové zavčas podepsali smlouvy a své pozemky si udrželi. Další Abenakiové přežívali v malých tlupách rozptýlení v Nové Anglii, jako živé pomníčky, připomínající jejich dávnou přítomnost.

 Po roce 1497 začali evropští rybáři pravidelně navštěvovat Grand Banks a pobřeží Maine rovněž prozkoumal Giovanni de Verrazano (1524). Mezi Abenakii a Evropany se brzy rozběhl čilý obchodní ruch. Na rozdíl od Španělů, kteří snili o tom, že objeví sedm bájných měst Ciboly, které měly přecpané zlatem, byli jejich severní sousedé z Evropy realističtější. Ti totiž pochopili, že opravdovým zlatem Severní Ameriky jsou kožešiny.

 Francouzi byli nejrychlejší. Samuel de Champlain a Pierre De Monts postavěli v roce 1604 při ústí řeky St. Croix stanici Fort St. John. Zde prodávali kožešiny převážně Penobskotové a Maliseeti. Místo na kterém stanice stála, nebylo dobré. Po roce záplav, těžké zimy a hladovění, se Francouzi přestěhovali do Port Royal (Nova Scotia) Ačkoliv země patřila Mikmakům, Francouzi zde začali obchodovat s Abenakii. Penobskotové, kteří poznali, jak výnosný to je obchod, začali usurpovat své jižní a západní sousedy. Jejich náčelník Bashaba, vytvořil koalici, která zastínila konkurenční Mikmaky. Vztahy mezi těmito kmeny nebyly nikdy růžové, ale obchod s kůžemi vzájemnou nenávist ještě umocnil. Vypukla Válka Tarrateenů (1607), během které se proti sobě postavila aliance Penobskotů, proti spojenectví Mikmaků a Maliseetů. Bojovalo se celkem osm let.

 Když v roce 1610 přijeli do Port Royal francouzští jezuité, začali působit mezi Mikmaky. Navzdory válce se podíleli na výstavbě obchodní stanice St. Sauver Mont-Deserts de Pentagoet (Bar Harbor v Maine, 1613) určenou pro Penobskoty. O rok později zkomplikovaly situaci nájezdy anglických dobrodruhů z Jamestownu. Mikmakům se podařilo zabít vůdce Penobskotů Bashabu, a zároveň převzali válečnou iniciativu. Do dvou let ovládli pobřeží Maine a jih Massachusetts, kde se ale střetli s daleko horším nepřítelem, než byli nepřátelští bojovníci, totiž s neštovicemi. Během let 1616 až 19, zemřelo 75% indiánské populace. Málo bylo těch, kdo mohli pohřbívat mrtvé a ještě méně bylo těch, kteří by mohli vést válku.

 Francouzi kvůli anglickým výbojům opustili Maine i Maritimes a soustředili se hlavně na St. Lawrence Valley, ale stanice měli ještě v Port Royal a na Penobscot River, kde obchodovali s Abenakii a Mikmaky.

 K prvnímu kontaktu mezi Abenakii a Angličany došlo v roce 1607, kdy Plymouthská společnost chtěla založit kolonii na řece Kennebec, ale z tohoto projektu sešlo. O sedm let později se s Abenakii setkal kapitán James Smith, který zkoumal břehy Nové Anglie. V roce 1620 už nebyli Angličané pro Abenakie cizí. Během následujících padesáti let se Abenakiové asi nestačili divit, a to hlavně kvůli několika válkám, které mezi sebou vedli Francouzi s Angličany. A přitom se bojovalo mnohokrát přímo na území Abenakiů. V roce 1628 anglické loďstvo zcela zničilo francouzský přístav Port Royal, včetně francouzských osad. Pak Angličané ovládli Kanadu a drželi ji ve své moci po čtyři léta (1632). Mezitím Bostonská obchodní společnost postavila v severním Maine obchodní stanici pro obchod s Abenakii. Poté, co Francouzi získali zpět Kanadu, postavili na St. Croix novou pevnost Acadia, která měla držet Brity v odstupu a zároveň lákala Abenakie za obchodem.

 Abenakiové žijící podél Merrimack River v jižním New Hampshire a severovýchodním Massachusetts, byli Pennakůkové. Byli prvními Abenakii, kteří začali spolupracovat s Angličany, jenže museli se potýkat s nemocemi a Mohawky. Pennakůkové rozšířili své lovecké území víc na západ, až hranicím Sokokiů. Sokokiové a Pokumtukové uzavřeli spojenectví s Mohykány, aby mohli lépe čelit Mohawkům a do koalice přizvali také Pennakůky (1624-28). To ale nebylo nic platné. Mohawkové Mohykány porazili a hned na to se soustředili na Sokokie s Pennakůky. Proto Pennakůkové uzavřeli s Angličany smlouvu (s Massachusetts), aby byli silnější.

 Obchod s kožešinami vnesl mezi Abenakie nestabilitu na jakou dosud nebyli zvyklí. Mohawky ohrožení Sokokiové požádali o pomoc Francouze i Angličany, ale obě mocnosti se k nim postavili zády, neboť si nechtěli rozhněvat Irokéze. Sokokiům už hrozila záhuba, když tu je paradoxně zachránila nová válka. V St. Lawrence Valley se do sebe pustili Mohawkové s Montagnaisy.

 V roce 1637 získali Abenakiové první střelné zbraně, pravděpodobně od bostonských obchodníků. Díky tomu mohli Britové vybudovat na Merrimack River na území Pennakůků obchodní stanici. Postupem času Británie i Francie založila v Maine i dál na západ další stanice. Francouzští obchodníci neradi navštěvovali západní Sokokie ze strachu z Mohawků. Angličané zase nedůvěřovali Sokokiům, protože ti víc inklinovali Francouzům.

 Abenakiové měli celkově dobrý přístup ke kožešinám z celé oblasti Velkých jezer a díky obchodu s Wyandoty. Jenže aby mohli tento tovar prodat, museli cestovat do Quebecku přes území Montagnaisů, a ti jim to nechtěli dovolit. Většina východních Abenakiů se rozhodla s Montagnaisy usmířit a Sokokiové uvažovali podobně. To už se o Sokokie začali více zajímat Francouzi a jezuitští misionáři, kteří jim od Montagnaisů přivedli osvobozené soukmenovce. Byla to sice cenná deviza, ale Sokokiové byli vůči misionářům víc než opatrní.

 V roce 1647 napadli Mohawkové vesnice Piqwaketů a Ossipeeů (východní Abenaki) na řece Saco a v roce 1650 zaútočili na Sokokie a Pokumtuky. Francouzi už dále nemohli otálet a začali Abenakie vyzbrojovat puškami, jenže Mohawkové udeřili ještě s větší houževnatostí (1653). Naštěstí pro Sokokie museli Mohawkové bojovat na více frontách. V Pennsylvanii měli hodně práce se Susquehannoky a Abenakiům v západní Nové Anglii se trochu ulevilo. Británie znovu obsadila Port Royal a držela si ho do roku 1667. Tím byli Abenakiové odříznutí od francouzských zbraní a proviantu. To nahrálo do karet Bostonským obchodníkům, kteří obchod ochotně převzali, ale když posléze ovládli bývalé holandské kolonie, přestali si Abenakiů už si tolik všímat. Za to Mohawkové ano. V roce 1660 už opět válčili s Abenakii v Maine a s Penobskoty. Mezi Penobskoty žil francouzský obchodník Baron de Castine, který měl za ženu dceru náčelníka Madockawanda. Když náčelník zemřel, zaujal jeho místo Castine, který se svým synem nenáviděl Angličany tak, že proti nim Penobskoty neustále štval. Francouzi se stále snažili Abenakiům dodávali zbraně a střelivo, ale nebylo toho dost. Před lépe vyzbrojenými Mohawky museli nakonec Pokumtukové opustit Connecticut Valley. Odešli i Missisquoiové a Cowasukové a jenom ve Vermontu zůstala jedna velká vesnice Sokokiů.

 Během roku 1665 byla bojová aktivita Mohawků tak intenzivní, že se Pokumtukové, Sokokiové a Pennakůkové museli spojit ke společné obraně. Když dorazil do Kanady Carigan-Saliereský pluk francouzské armády, během zimy 1665-66 nedali Francouzi Mohawkům pokoj. Mohawkové museli o pomoc požádat Angličany, ale ti si kladli podmínku, že Mohawkové musí se Sokokii a Mohykány uzavřít mír. Sokokiové ale mír odmítli a během léta 1666 společně s Pennakůky a Kennebeky dokonce Mohawky napadli.

 Irokézové se s Francouzi usmířili v roce 1667, takže měli opět volnější ruce pro boj, jak se Susquehannoky, tak s Abenakii v Nové Anglii. Během roku 1668 vyhnali z New Hampshire Pennakůky. O rok později se algonkinské kmeny z Nové Anglie proti Mohawkům sjednotili a zorganizovali proti svým nepřátelům trestnou výpravu, ale tu Mohawkové rozprášili. Po roce 1670 žili Sokokiové, jako uprchlíci u řeky Sv. Vavřince a někteří se odstěhovali na západ k Velkým jezerům. V roce 1681 skupina Sokokiů doprovázela La Salleho na jeho cestě k jezeru Michigan. Někteří Sokokiové si dokonce za svůj domov severní Illinois, kde se smísili s Potawatomii a Miamii.

 Během francouzsko britských válek bývala většina abenakijských kmenů neutrální. Avšak irokézské spojenectví s Brity přirozeně přiklonilo Abenakie na stranu Francie. Jejich odbor vůči Angličanům následně vystupňoval příval přistěhovalců, kteří zabírali čím dál více půdy, na které byli Abenakiové tak závislí. Během Války Wampanoagů zůstali sice Abenakiové povětšinou neutrální, ale ochotně válčícím indiánům dodávali od Francouzů zbraně a zásobovali je jídlem.

 Válka Wampanoagů vyburcovala v osadnících takovou nenávist vůči indiánům, že to na sobě pocítili všechny východních kmeny. Angličané se mstili na všem, co mělo indiánský původ. Dvě vesnice Pennakůků se do války zapojili aktivně, ale zbytek kmene pod vedením náčelníka Wannalanceta byl neutrální, ale to mu nepomohlo. Oddíl Samuela Mosely pobil na dvě stě Pennakůků a mnoho jich bylo prodáno do otroctví. Přežijící utekli do Kanady a někteří se přidali k válčícím kmenům. Penobskotové a Kennebekové byli stále neutrální.

 Po válce zůstalo v jižní Nové Anglii pouze čtyři tisíce původních obyvatel, a tomu, co následovalo poté, se říkalo „Velké rozptýlení“. Mnoho indiánů opustilo své domovy v Nové Anglii a většina z nich se smísila Abenakii. Angličané proti Abenakiům podnikli několik trestných výprav, ale ve všech případech našli jen opuštěné vesnice. Abenakiové jako obvykle zavčas ustoupili do Kanady a do Maine se vrátili po letech, když boje utichly. Sokokiové ve válce pokračovali a stále přepadávali kolonie v Massachusetts. New Yorský guvernér proti nim znovu poštval Mohawky. Celkově mohli být Angličané spokojeni, půdu, kterou zabrali jako „válečné kompenzace“, válečné ztráty bohatě vynahradily. Abenakiové z Kanady toužící uplatnit krevní mstu, podnikali proti koloniím válečné výpady, které nemohli Angličané opětovat. Po roce 1679 se situace poněkud uklidnila a Abenakiové byli připraveni vrátit se do Maine. První se vrátili Pigwaketi, kteří se s Angličany usmířili a po nich následovali další.

 Problém spočíval v tom, že Abenakiové nevedli válku s Angličany pro osobní prospěch (trh s kožešinami), ale kvůli mstě za spáchané křivdy na lidu a za zabrané pozemky. S Francouzi spolupracovali hlavně proto, aby získali zbraně. Angličané indiánskému způsobu smýšlení nerozuměli a válku Abenakiů chápali, jako „divoškou krvežíznivost“ a jejich spolupráci s Wampanoagy považovali za vyloženou křivdu.

 Francie naproti tomu využívala Abenakie, jako nárazník chránící Quebec před Angličany a jejich spojenci. Jezuité zase chtěli indiány obrátit „pravou víru“, a tak když se Abenakiové vrátili do svých domovů, mnozí jezuité je následovali. V roce 1699 mezi Abenakii žilo trvale nejméně šest misionářů.  Na konci sedmnáctého století si někteří prozíraví misionáři uvědomili, že obchod s kůžemi má na domorodce zhoubný vliv. Stížnosti zaslané vládě byly samozřejmě nevylišeny, až do té doby než ceny kožešin na evropském trhu klesly na minimum. Jezuité se snažili Abenakie naučit evropskému způsobu žití. Misionáři byli v „náboženské ochraně“ Abenakiů tak přísní, že nedovolili ani francouzským katolíkům, aby je navštěvovali. Pokud dělali drahoty s vlastními, o to horší názor měli na „kacířské“ puritány z Nové Anglie. Právě náboženská nesnášenlivost rozpoutala v regionu další vlnu nenávisti. Angličané měli strach z francouzské snahy o nenápadnou katolizaci východního pobřeží. Tohle Abenakie ale vůbec nezajímalo, protože se trápili s tím, že jim hraničáři zabírali čím dál víc půdy a ještě docházelo k zbytečným krutostem. Pohraniční šarvátky přešly v otevřenou válku mezi Anglii a Francií (Válka krále Williama, 1688-89), na kterou doplatili hlavně Sokokiové.

 Válka v Nové Anglii vzplála s takovou zuřivostí, že předčila i Válku Wampanoagů. Abenakiové zpočátku dosáhli určitých úspěchů, ale krom Sokokiů nakonec sami požádali o mír. Sokokiové bojovali hlavně s Mohawky a Onondagy a jejich válečné oddíly v roce 1697 byly až u Bostonu. V roce 1699 se východní Abenakiové smluvně zavázali, že se do evropských válek už nebudou zapojovat a zkouška ohněm na sebe nenechala dlouho čekat. Mír trval sotva dva roky, když se do sebe Angličané s Francouzi pustili nanovo. Jednalo se o Válku královny Anny (1701-13). Východní Abenakiové dodrželi smlouvu a odstěhovali se do Wolinaku (Becancour) blízko Trois-Rivieres u Quebecu. Další se usadili v nové misii jezuitů St. Franc Lac. Jak už bylo výše uvedeno, Angličtí osadníci okamžitě zabrali uvolněnou půdu na kterou si však Abenakiové stále dělali nárok. Sokokiové se v roce 1700 spojili s Kaughnawagany a společně občas na Angličany udeřili. Asi jejich „nejslavnější“ akcí, byl zimní útok na Deerfield v Massachusetts (29. února 1704). Deerfield na půl vypálili, zabili padesát šest lidí a sto devět jich odvedli do zajetí. Nutno podotknut, že na útoku se podíleli také francouzští Kanaďané. Milice chtěla odpovědět napadením vesnice Sokokiů Cowasuck, ale ta byla zavčas vyklizena. Sokokiové posléze přepadli Haverhill v Massachusetts, který v roce 1708 zanikl úplně a Deerfield byl znovu napaden v roce 1709. Vojenské tažení Angličanů proti Ossipeeům v Connecticut Valley bylo neúspěšné a také Piqwaketové včas opustili své vesnice. Jako obvykle všichni odešli do Kanady. Když začala Francie válku prohrávat, Sokokiové zůstali v St. Francois a Missisquoi, ale východní Abenakiové se vraceli do Maine. Po dobití Acadie (1710) byla podepsána mírová smlouva z Utrechtu (1713) a Francie se vzdala nároku na Acadii, čímž se tamní Abenakiové dostali pod vládu Angličanů. Východní Abenakiové s mírovými podmínkami souhlasili, ale otázky kolem pozemků v Maine byly stále nevyřešeny. Do toho se ještě pletli jezuité Sebastiana Raslese, kteří Abenakiům slibovali zbraně. Abenakiové se pokoušeli s Angličany jednat, ale skoro všechny porady mezi léty 1717 a 1719 skončili nějakou rvačkou. Guvernér Massachusetts, Samuel Shuttle jim v roce 1722 nakonec vyhlásil válku (Dummer's War). Bojovalo se pět let, až do roku 1727, kdy Angličané dobili Norridgewock na horní Kennebec River. V bitvě zahynul páter Rasles, jehož tělo bylo zmrzačeno. Z Norridgewocku se zachránilo pouze sto padesát indiánů, kteří uprchli do Kanady. Po porážce Piqwaketů odpor Abenakiů v Maine skončil a mír byl uzavřen v prosinci. Na západě se však válčilo dále. Část Pokumtuků vedena náčelníkem Wawanotewatem (Ten, kdo poblázní jiné) se v New Yorku spojila se zbytky Schaghtikůků a se Sokokii z Missisquoi. Wawanotewat se svými oddíly vyrážel i do Connecticut Valley a Massachusetts. Vzhledem k tomu, že si s ním Angličané nevěděli rady, a ani nedokázali vypátrat jeho tajné vesnice, požádali o pomoc Irokéze, ale ti zdvořile odmítli. Angličané z Massachusetts chtěli sveřepého náčelníka dokonce uplatit, ale ani to se jim nepodařilo. Wawanotewat nakonec vyslyšel prosby Abenakiů z Wolinak a ze St. Francois a válku ukončil, ale mírovou smlouvu s Angličany nikdy nepodepsal.

 Androscogginkové, Piqwaketové a Norridgewokové se během roku 1727 vrátili do Maine a už nikdy nemuseli svou zemi opustit. Passamaquoddové a Maliseeti zůstali v St. Croix a v St. John River. V Becancour (Trois-Rivieres) a St. Francois žila smíšená společnost Sokokiů a Pennakůků. Sokokiové měli ještě vesnice Missisquoi na jezeru Champlain a Cowasuck v severním Vermontu.

 Rokem 1730 postihla Sokokie v Missisquoi nejtěžší epidemie neštovic, ale i tak se stále snažili bránit anglické rozpínavosti. Po odchodu mnoha válečníků k Velkým jezerům byla bojeschopnost Sokokiů značně omezena. Na východě disponovali pouze sto padesáti válečníky, a to vskutku nebylo mnoho. Naštěstí stále ještě měli za spojence mocné Kaughnawagany.

 Když vypukla Válka krále Jiřího (1744-48), Sokokiové se přidali na stranu Francouzů, ale Kowasukové a východní Abenakiové se opět stáhli do Kanady a zachovali neutralitu. Sokokiům s Kaughnawagany se podařilo z jižního Vermontu a New Hampshire vyhnat na čtyři roky všechny osadníky. Guvernér Shirley poslal do kanadského Maritimes milici, která vypalovala tamní indiánské vesnice. Nejhůře na to doplatili Maliseeti a Mikmakové. Francouzským indiánům se podařilo dobít Fort Massachusetts na Hoosac River a rovněž zničili skoro všechny osady na východní straně Hudsonu v New Yorku. Válka skončila v roce 1748 podepsáním smlouvy v Aix-la-Chapelle, ale pro Abenakie to nemělo žádný význam. Kvůli vypáleným vesnicím se do bojů zapojili Penobskotové, Kenenebekové, Maliseeti, Passamaquoddové a dokonce i Penobskotové ze St. Francois, a ti všichni ve válce pokračovali. Do války se nakonec zapojili Abenakiové a indiáni z misií Lake Two Mountains, St. Francois, Becancour, Oswegatchie, Lorette, a St. Regis. Byl to svaz, který vytvořili Kaughnawaganové a jmenoval se Sedm ohňů Kaughnawagany.

 Během Francouzsko indiánské války (1755-63) se útoky z Missisquoi a St. Francois zaměřili na hranice v New Yorku a Penobskotové útočili na Maine. Na základě toho guvernér Massachusetts vypsal odměny za indiánské skalpy, za mužský 40 liber a za ženský a dětský 25 liber. Sokokiové a další Abenakiové se účastnili legendárního tažení generála Montcalma na severní New York. Penobskotové byli u dobytí pevnosti William Henry (1757) a podíleli se i nechvalně známém masakru anglických zajatců. Válečná tlupa Abenakiů z Becancour vyrazila na Albany a osvobodila tam posledních šedesát svobodných Algonkinů v Schaghticook. Naproti tomu Robert Rogers a jeho rangers zaútočili na St. Francois (1759), který vypálili. Rogers tvrdil, že pobil dvě stě Abenakiů včetně francouzského kněze, ale francouzské zdroje uvádějí třicet mrtvých.

 Východní Abenakiové uzavírali mír postupně mezi léty 1770 až 1776 a po francouzské porážce se rozptýlili do malých tlup. Kmeny Sedmi ohňů Kaughnawagany uvažovaly, že se ještě přidají k Pontiakově povstání (1763), ale nakonec dali přednost míru. Ani po válce nechtěli Britové uznat pozemkové nároky Kaughnawaganů, Sokokiů a dalších Abenakiů na východní straně hor. Abenakiům bylo rovněž zakázáno překračovat hranice s Kanadou, jak na to byli po celá léta zvyklí.

 Když vypukla americká Válka o nezávislost, byli Abenakiové i Sedm ohňů Kaughnawagany zpočátku neutrální. Později se ale většina kmenů přidala na stranu Američanů. Na severu Maine zaútočili Abenakiové na Brity v naději, že se do Maritimes vrátí Francouzi. Penobskotové, Passamaquoddové, Maliseeti a Mikmakové rovněž bojovali společně s Američany. Indiáni ze St. Francois pomáhali Američanům dobít Boston a Quebeck. Penobskotové sloužili jako zvědové v armádě George Washingtona a v roce 1779 se účastnili neúspěšného útoku proti britské pevnosti na Penobscot River. Plukovník John Allen vytvořil s některých Abenakiů pluk, který měl na starost stěžovat britské zásobování. Několik Abenakiů podpořilo Brity v bojích v Androscoggin Valley v Maine (1781).

 Po válce mohli Penobskotové a Passamaquoddové „za odměnu“ obývat tři malé rezervace v Massachusetts a v severním Maine (ta v Maine existovala do roku1820). Později byly pozemky kmenům bez náhrady zabaveny. Vše se řešilo právními cestami až ve dvacátém století.

 Kanadští Abenakiové v St. Francois a Becancour mohli žít v rezervacích docela nerušeně, i když země kterou dostali, byla klasifikována jako „nehodící se pro zemědělské účely“. Počet obyvatel rezervací i tak rozrostl. V roce 1812 šli Abenakiové naposled do války. Abenakiové z Becancour podpořili ve Válce roku 1812 Brity. Ve své rezervaci zůstávají do dnes. Mnozí z nich pracovali pro Hudson Bay Company.

 Malé skupiny Abenakiů se odstěhovaly k Velkým jezerům a do Ohio Valley.  Někteří se smísili s Liščími indiány a někteří s Irokézy. Další odešli až k Arkansasu a později (1803) se smísili s Delawary a Šavany, kteří přešli přes Kansas do Oklahomy. Ve Vermontu zůstalo několik Abenakiů, ale neměli žádná kmenová práva. Sokokiové věrní své bojovnické tradici se stále snaží své zákonné nároky prosadit, ale úřady je tvrdošíjně odmítají.

 

 

 

Dodatek

 

 Podle některých historiků, byli Abenakiové mírnější a poddajnější než jejich západní sousedé, ale pokud se jednalo o pomstu, byli to nesmiřitelní nepřátelé. Jako u většiny východních kmenů zajatce s oblibou mučili, vyjma žen. Těm naopak poskytli tu nejlepší péči.

 Normálně žili Abenakiové v rodinných wigvamech a velký, protáhly wigvam sloužil jako poradní dům a podobné stavby vlastnily jednotlivé válečnické spolky. Polygamie byla dovolena, přesto se příliš nepraktikovala.

 Kechi Niwaskw a Machi Niwaskw byli hlavní duchovní bytosti v kosmologii Abenakiů. Kechi Niwaskw představoval dobro a Machi Niwaskw zlo a byl silnější. Obě bytosti žili na jistém ostrově v Atlantiku. Kechi Niwaskw byl stvořitelem. První lidskou dvojici udělal z kamene, jenže nebyl se svým dílem spokojen, tak ji zničil. Další pár vytvořil ze dřeva, a to byli předkové Abenakiů. Mrtvé pohřbívali do hrobů.

 Poblíž ústi Penobscot River stávala vesnice Agguncia náčelníka Norumbega. S Norumbegou se údajně setkal Francouz Champlain.

 Náčelníci:

 Abbigadasset – prodával Angličanům půdu na pobřeží. V 1667 prodal Swans Island.

 Aspenquid z Agamentiku se narodil koncem 16. století a konvertoval na křesťanství. Stal se mezi indiány kazatelem a šiřitelem nové víry. Zemřel ve sto letech a měl by být pochován na Mt. Agamenticus.

 Assacumbuit byl věrný spojenec Francouzů, který pomáhal zvláště Ibervillemu a Montignymu při dobývání St. John. Se dvěma dalšími náčelníky a několika francouzskými vojáky zaútočil na pevnost v Casco (1703), kterou zachránil příjezd anglické válečné lodi. Náčelník se snažil s Francouzi vyhnat Angličany s New Foundlandu (1704–5). V roce 1706 navštívil Assacumbuit Francii, kde dostal jméno Charlevoix a Ludvík XIV ho pasoval na rytíře. Darem dostal náčelník krásný meč. Později se vychloubal, že tímto mečem zabil na sto čtyřicet nepřátel. Francii navštívil ještě v roce 1707 a po svém návratu vedl útok na Hayerhill v Massachusetts. Od té doby už není o něm zmínka. Zemřel roku 1727.

 Osunkhirhine (Pierre Paul) ze St. Francis byl znám hlavně pro svou duchovní činnost. Dobrému vzdělání se mu dostalo v Moore’s School v Hanover. Mezi své se vrátil, jako protestantský misionář. Osunkhirhine publikoval i několik vlastních prací.

 Orono byl Penobskot narozený asi v roce 1688. Podle jedné verze to byl potomek Barona de Castine, podle jiné, byl jen jeho příbuzný. Orono kapitánu Munsellovi řekl, že jeho otcem byl Francouz a matka míšenka. Sám jako indián nevypadal. Jeho náčelničtí předchůdci byli Tomasus a Osson. Všichni tři byli horlivými zastánci míru. V roce 1775 navštívil Orono se třemi dalšími náčelníky a tlumočníkem Andrewem Gilmanem Massachusetts a s Angličany uzavírá mírovou smlouvu. Později podpořil kolonie ve válce o nezávislost. Díky tomu mohli Penobskotové zůstat ve svých domovech. Orono zemřel ve svém domě v Oldtownu v roce 1802. Za manželku měl čistokrevnou indiánku. Jejich syn zemřel už pětadvaceti letech kvůli náhodnému výstřelu z pušky. Jejich dcera si vzala kapitána Nickolara. Náčelníkův hrob se nachází ve Stillwater. 

 Moxus zvaný také Agamagus byl první signatář smlouvy z roku 1699. Podepsal také smlouvu s guvernérem Dudleym (1702) a o rok později nespěšně obléhal anglickou pevnost v Casco.

 Squando byl náčelník Sokokiů, známý jako „Sačem ze Saco". Byl to prozíravý člověk, ale poté co Angličané urazili jeho ženu a dceru, vedl proti nim neúnavnou válku.

 

Algonkini obývali údolí řeky Ottawy, což je území, kudy dnes vede hranice mezi kanadskými státy Ontario a Quebeck. Odhaduje se, že v roce 1603 bylo Algonkinů kolem šesti tisíc, ale v roce 1768 podle britského výpočtu už jenom patnáct set. V současné době žijí v Kanadě v počtu osmi tisíc.

 S názvem kmene je to trochu komplikované. Výrazy Algonkin, či Algonquin jsou správné, jenže stejné jméno má i celá jedna indiánská jazyková rodina. Původní název kmene se nedochoval, a také původ názvu Algonkin je nejasný. Někdo se domnívá, že pochází z jazyka Maliseetů a znamená „Spojenci“. Jiní dávají přednost výrazu „algoomeaking“, což v řeči Mikmaků znamená „Místo, kde z kánoe loví ryby kopím“. Pak je tady ještě třetí domněnka, která má být nejpravděpodobnější, a to maliseetské slovo „allegonka“ - Tanečníci. Tomu nahrává svědectví Samuela de Champlain, který na vlastní oči pozoroval vítězný tanec Algonkinů, Maliseetů a Montagnaisů (1603), a jak sám poznamenal „zanechal na něm hluboký dojem“.

 Irokézové Algonkinům říkali Adirondack, ale tak nazývali všechny kmeny na jih od řeky Sv. Vavřince. Byla to nadávka, která znamenala „Pojídači stromů“. Je nabíledni, že Algonkini patří do stejnojmenné algonkinské jazykové rodiny. Jejich řeč je podobná jazyku Odžibwejů, Ottawů a Pottawatomiů.

 Podkmeny, které existovaly v roce 1630.

 Iroqueti – známí mezi Wyandoty, jako Atonontratarononi, nebo Ononchatarononi (Ontario South Nation River).

 

 Kišesipirini - Lidé veliké řeky, největší a nejmocnější skupina Algonkinů. Pro Wyandoty to byli Honkerononi - Ostrovní národ. Jejich hlavní vesnice stála na ostrově Morrison.  

 

 Kinounčepirini - Mladá štika, nebo Hrot kopí. Po roce 1650 se spojili s Ottawy. Původně žili podél dolního toku řeky Ottawy pod ostrovem Allumette.

 Matouweskarini – žili na Madawaska River v horní části Údolí Ottawy.

 Nibačis – žili u Muskrat Lake blízko dnešního Cobdenu v Ontariu.

 Otaguottaouemini – žili na horním toku Ottawy nad ostrovem Allumette.

 

 Otaguottaouemini - 

 

 

 Sagaiguninini - 

 

 

 Saginitaouigamini - 

 

 Weskarini – Malý národ. Žili na severním břehu řeky Ottawy a u řek Lievre a Rouge v Quebecu.

 

 

 

 Vhledem k tomu, že Algonkini žili v poměrně nehostinných končinách, nebyl jejich život vůbec jednoduchý. Živili se převážně lovem a jídelníček si obohacovali sběrem lesních plodů. Podobně jako Odžibwejové se v malých tlupách toulali krajem, krom několika podkmenů, které žili ve stálých vesnicích a pěstovaly kukuřici. Algonkini byli vynikající lovci, a proto byli tak zajímaví pro francouzské obchodníky s kožešinami. Algonkini stavěli skvěle kánoe z březové kůry, které rovněž mistrně ovládali a cestovali na nich na velké vzdálenosti. Byli pány nad řekou Ottawou, po které cestovali k Sv. Vavřinci a k Velkým jezerům. Během léta vedl kmen společenský život a tlupy se shromažďovaly k slavnostnímu rybolovu a zábavě, ale na zimu se zase rozptýlily. Algonkini často hladověli, a když se nebyli schopni postarat o staré, chromé a nemocné lidi – museli je zabít, protože s nimi nemohli cestovat za lovnou zvěří.

 Kosmologie Algonkinů se příliš nelišila od vyznání ostatních národů Severní Ameriky. Nejvyšší autoritou bylo Velké tajemství – Stvořitel, a pak tu byla plejáda mnoha dobrých a špatných duchů. Pro mladé lidi kmene, byli vzorem národní a duchovní hrdinové, o kterých se u táborových ohňů vyprávělo po celé generace. Algonkini věřili, že po smrti duch lidí odchází za duchy zvířat, což jsou jejich předkové. Nevěřili v peklo, nebo místo věčného posmrtného trápení. Velký význam dávali snům, jejichž výkladem se zabývali svatí muži, zprostředkovatele mezi pozemským a duchovním světem. Byli to rovněž léčitelé. Čarodějů se lidé báli. Algonkini neradi prozrazovali svá pravá jména, aby je někdo nemohl začarovat.

 Algonkini měli patriarchální uspořádání, ale neměli problém s tím, aby náčelníci byla žena. Lovecké území se dědilo z otců na syny. Kmen neměl zvlášť vyvinutý politický systém, přesto byli Algonkini obávaní válečníci, kteří se skvěle orientovali v lesním prostředí. Díky tomu dlouho vzdorovali i mocnějším Irokézům.

 Podle tradice byli Algonkini blízcí příbuzní Odžibwejů, Ottawů a Pottawatomiů. Kdysi žili v povodí řeky Sv. Vavřince Lauretanští Irokézové a Algonkini tvrdili, že s nimi žili v míru a navzájem se mezi sebou ženili. Irokézové naopak tvrdí, že Algonkini byli porobeni a museli platit tribut.

 V roce 1603 Samuel de Champlain založil na Sv. Vavřinci osadu a v květnu se zde setkal s náčelníky a účastnil se oné tancovačky, o které je zmínka výše. Champlain se tehdy oblékl do toho nejlepšího, co měl, aby se mohl oslavy účastnit. Champlain si uvědomil, že kožešiny od přítomných kmenů, a zvláště Algonkinů jsou tak kvalitní, že se vyplatí riskovat nepřátelství s Irokézy. Vzhledem k tomu, že chtěl Francouz prozkoumat celý tok Sv. Vavřince, vybral si za průvodce Algonkiny. Champlain později založil Quebeck a ke své nelibosti zjistil, že řeku ovládají Mohawkové. Jenže šikovní Algonkini dokázali cestovat tak, aby je nepřátelé nespatřili.

 Algonkini, Montagnaisové a Wyandoti chtěli, aby je Francouzi podpořili válce s Mohawky. V červnu 1609 se Champlain sešel se třemi stovkami Algonkinů a Montagnaisů, které vedl náčelník Weskarinů, Iroquet. Byly tam i tři stovky Wyandotů náčelníka Ochasteguina. Champlain indiánům slíbil pomoc a v červenci byly bojové oddíly připraveny na řece Richelieu vpadnout do země Mohawků. Jakmile bojovníci dosáhli břehů jezera Champlain, pojmenoval Francouz jezero po sobě. Válečná společnost, která se skládala ze šedesáti indiánů a třech Francouzů plula ve dvaceti čtyřech kánoích po jezeře na jih. Na břehu se pak setkali s Mohawky, kteří byli připraveni na bitvu. Vzhledem k tomu, že se už smrákalo, dohodly se znepřátelené strany, že se střetnou nazítří.

 

 Zrána přesila Mohawků zahájila útok, ale francouzské pušky je odrazily. Během útoku padli dva mohawští náčelníci, a to byl krom pušek jeden z důvodu, proč se Mohawkové stáhli. Mise splnila účel. Spokojení indiáni, pak s Francouzi uzavřeli obchodní spojenectví. Champlain se účastnil ještě jednoho nájezdu proti Mohawkům, tentokrát na opevněnou vesnici na řece Richelieu. Algonkini náčelníka Pieskareta s podporou Francouzů opět slavili úspěch, ale jenom na tak dlouho, dokud si Irokézové neopatřili pušky.  

 

 Jedna z francouzských výprav po řece Ottawě (květen 1613) objevila opevněnou vesnici Algonkinů-Kišesipirinů na Morrisonově ostrově. Tito Kišesipirini nekočovali, ale zabývali se zemědělstvím. Klidně se mohli chlubit svými dobře obdělanými poli a obratností s jakou se o ně starali. Vesnice se stala strategickým místem na obchodní stezce mezi Velkými jezery a řekou Sv. Vavřince a její obyvatelé za své služby vybírali od kupců mýtné.

 Mezitím, co v roce 1614 Champlain zkoumal povodí Ottawy, Algonkini a Wyandoti napadli Oneidy a Onondagy. Irokézové, kteří potřebovali nový zdroj bobřích kožešin, se pokusili s Algonkiny, Montagnaisy a Wyandoty jednat, marně však. Proto v roce 1629 udeřili na vesnice Algonkinů a Montagnaisů, a to byl počátek Bobří války.

 Algonkinům a Montagnaisům by se hodila francouzská pomoc, jenže ti zrovna válčili s Angličany, kteří pak na tři roky ovládli Kanadu. Toto poměrně krátké období znamenalo pro Algonkiny a jiné kmeny velkou pohromu. Bez francouzské podpory jen těžko čelili Mohawkům, kteří byli naopak čím dál lépe vyzbrojeni. Irokézové ovládli údolí Sv. Vavřince, ale když se Kanada vrátila opět Francouzům, karty se znovu promíchaly. Francouzi obnovili staré spojenectví a svou roli sehráli i jezuitští misionáři. Většina kočujících Algonkinů neměla kněze ráda, proto se misionáři raději zaměřili na Montagnaisy a Wyandoty. Výjimkou byli Kišesipirini, protože mnozí z nich katolickou víru přijali. To se ovšem nelíbilo jejich náčelníkovi Tessouatovi, který dokonce konvertitům hrozil smrti. Oni raději vesnici opustili a náčelník jezuity nenáviděl ještě více. Mezi lety 1630 a 1640 opustilo mnoho Kišesipirinů a Weskarinů údolí Ottawy a usadili se v Trois Rivieres a později v Sillery, kde byly misie. Tento odliv lidí Algonkiny oslabil a jejich autorita nad údolím Ottawy slábla. Toho briskně využili Irokézové a na severní území podnikli řadu zničujících útoků. Invaze začala roku 1636 vyhnáním Algonkinů a Montagnaisů od horní Ottawy. Epidemie neštovic válku poněkud přibrzdila, ale prudké boje vzplanuli opět po roce 1640. Mohawkové vypudili z dolního toku Ottawy Weskariny, kteří se utekli na ostrovní pevnost Kišesipirinů a další odešli do misií Trois Rivieres a Sillery. Během roku 1642 pak Mohawkové s Oneidy vyhnali Algonkiny z regionu skoro úplně.

 Aby Francouzi zkrátili obchodní cestu mezi Algonkiny a Wyandoty, postavili na velkém ostrově při ústí Ottawy obchodní stanici Montreal (1642). Irokézové však území, které ovládali Francouzi obešli, a převedli válku víc na sever. Neúnavně napadali obchodní kánoe, které pluly do Montrealu a Quebecku, ale na ostrovní pevnost Kišesipirinů si netroufli. Tedy až do zimy 1642, kdy využili nepřítomnosti většiny válečníků a vesnici napadli. Došlo k velkému zabíjení. Irokézové vesnici soužili i celý následující rok. Francouzi proti Irokézům vyslali pravidelnou armádu, a také se snažili k válce přimět křesťanské indiány z Trois Rivieres a Sillery. Také chtěli, aby se tito indiáni vrátili do údolí Ottawy. Mezitím se Tessouat překvapivě obeznámil s křesťanstvím a k velkému nadšení jezuitů se nechal v březnu roku 1643 pokřtít.

 Během roku 1644 odešlo mnoho Weskarinů k Wyandotům, kteří je vítali s otevřenou náručí. Mohawkové stále operovali na Ottawě a obchod začal kolabovat. Champlain, který převzal správu nad Kanadou, si uvědomil vážnost situace a začal přemýšlet o příměří s Irokézy. Propustil tedy mohawské vězně a nabídl jim Irokézům mír.

 V červenci se mírová delegace Mohawků dostavila do Trois Rivieres k předběžnému jednání. Francouze zastupoval pán Montmagmy a jezuitští misionáři Barthelemy Vimont a Paul Le Jeune. Mohawkové projevili ochotu uzavřít s Francouzi mír, ale ne s jejich indiánskými spojenci. Mohawkové také odmítli cokoliv domlouvat za ostatní irokézské kmeny. Uzavření míru urychlil jarní útok Mohawků na vesnice v Sillery. Misionářům se nelíbilo, že Mohawkové ničí jejich stanice, proto když byla uzavírána smlouva, Montmagmy souhlasil s tím, že se nebude plést do válek indiánů, výměnou za slib, že Mohawkové nebudou napadat misie. Algonkini s mírem souhlasili, ale neměli žádné tušení o „tajném dodatku“.

 Do Quebecku opět začaly připlouvat kánoe Algonkinů a Wyandotů, ale Oneidové, kteří se smlouvou neměli nic společného, napadli Tessouatovu vesnici a téměř ji vyhubili. Poté, co bylo Irokézům odepřeno právo lovu na sever od Sv. Vavřince, došlo k hrozné vyhlazovací válce. Mohawkové, kteří se krom jiných „věnovali“ také Algonkinům, ale nerozlišovali mezi křesťanskými a tradičními příslušníky kmene.

 I když Algonkini vytvořili koalici společně s Mikmaky, Montagnaisy a Nippissingy, nebylo jim to bez francouzské podpory moc platné. Tessouat se sice pokoušel vymáhat na řece mýtné za obchod, ale byl to jen takový zoufalý pokus obnovit starou autoritu. Přeživší Algonkini prchali k Ottawům a Odžibwejům. Během následujících dvaceti let, Francouzi Algonkiny vůbec nespatřili, krom Tessouata, který navštívil misii na Trois Rivieres, ale byl okamžitě zatčen, protože měl nějaký problém s jezuity.

 Když nakonec došla Francouzům nad Mohawky trpělivost, poslali proti nim v roce 1667 opět pravidelnou armádu a donutili Irokéze podepsat další mír. Tentokrát Francouzi trvali na tom, aby ve smlouvě byli zahrnuti i jejich domorodí spojenci. Také si vynutili povolení cestovat k Velkým jezerům a umožnění návratu Algonkinů do ottawského údolí. Jenže Algonkinů přežila jen hrstka. Mnozí se smísili s Abenakii a odešli do St. Francois. Vzhledem k tomu, že Algonkinů bylo tak málo, došlo i k přejmenování řeky Grande Riviere des Algoumequins (Velká řeka Algonkinů) na Riviere des Outauais (Řeka Ottawů), poněvadž to byli právě Ottawové, kdo ovládli trh s kůžemi. Název řeky se dochoval až dodnes, ačkoli u ní žádní Ottawové nikdy nežili.

 Během padesáti let Francouzi postavili více obchodních stanic, kde mohli kůže prodávat Algonkini Abitibi a Temiskaminguové ze severu ottawského údolí. V roce 1721 Francouzi přesvědčili zhruba dvě stě padesát Nippisingů, sto Algonkinů a tři sta Mohawků, aby založili křesťanskou vesnici Sulpician u jezera Two Mountains. Bylo to podivné uskupení bývalých nepřátel, kteří se stali známí jako Oka (Mladé štiky) a Irokézové jim říkali Kanesatake (Písečné místo). Většinu roku trávili Algonkini v misii, ale na zimu odcházeli nahoru do ottawského údolí, kde měli tradiční loviště. Tito „civilizovaní“ Algonkini byli ve spojení se svými „divokými“ příbuznými ze severu, kteří pak Francouzům pomáhali ve válkách s Británií.

 Oka Algonkini, i ti s misií se nakonec připojili ke sdružení národu Sedmi ohňů Kaughnawagany. Algonkini i nadále zůstali francouzskými spojenci až do francouzsko indiánské války. Když Britové ovládli Kanadu, byly podepsány nové smlouvy a bývali indiánští spojenci Francouzů se zavázali k neutralitě.

 Sir William Johnson usiloval o to, aby se Sedm ohňů Kaughnawagany připojilo k Lize Irokézů. Během americké Války o nezávislost (1775-83) Algonkini podpořili Angličany a účastnili se St. Legerova tažení napříč údolím Mohawku. Před válkou byly země Algonkinů chráněny dokumentem zvaným Prohlášení z roku 1763 a Quebeckou smlouvou z roku 1774. Po revoluci ztratily tyto dokumenty hodnotu a navzdory tomu, že Algonkini bojovali po boku Angličanů a dokonce jim pomohli vyhrát bitvu u Chateauguay, ignorovali britské úřady jejich vlastnická práva a prodali velkou část dolního ottawského údolí Toriům, kteří museli odejít ze Spojených států. Ironií bylo, že tuto půdu předal Britům náčelník Mynass z Missisaugů (Odžibwejové). Britové nakonec Mynasse přinutili, aby prodat i zbytek ottawského údolí (1822). O mnoho let později úřady nakonec nějakou půdu Algonkinům vrátili.

 

 

Beotukové – Beothuk

 

 Domovem Beotuků byl ostrov Newfoundland, kde tito indiáni žili poměrně izolovaně od okolního světa. Dodnes se neví, jak početný tento kmen mohl být. Některé odhady uvádějí, že jich mohlo být pět tisíc, ale zdá se, že spíše jen dva tisíce. V roce 1768 jich každopádně bylo jenom čtyři sta a v roce 1829 už národ neexistoval. Jen několik rodin se přeplavilo na pevninu, kde splynuli s Montagnaisy a Naskapii. 

 Beotukové mluvili jazykem, který byl zcela jedinečný a nepatřil do žádné ze známých jazykových rodin a snad vzdáleně připomínat jazyk Naskapiů a Montagnaisů. O kulturních zvycích kmene se toho kvůli jejich odloučenosti moc neví. Ví se, že rádi válčili s Mikmaky a labradorskými Inuity a přátelili se s Montagnaisy a Naskapii. Podnebí na ostrově nebylo vhodné pro zemědělství, a tak se Beotukové věnovali výhradně lovu a sběru přírodních potravin. Kočovali v malých tlupách, které se v létě držely pobřeží a v zimě se stahovaly do vnitrozemí. Jenom velmi málo Beotuků žilo na pobřeží nepřetržitě.

 Na Newfoundlandu nežilo tolik velkých zvířat, jako na Labradoru, přesto zde byla dostatečně velká stáda karibu, která skýtala Beotukům cenný zdroj masa. Okolní moře bylo zase bohaté na různé druhy ryb, tuleňů a jiných mořských potvor, které Beotukové lovili. Využívali k tomu kánoe, které uměli mistrně ovládat a lovili oštěpy a harpunami. V tomto ohledu si Beotukové nežili zle, ale to se změnilo příchodem Evropanů. Rybáři a rovněž Mikmakové nakonec vytlačili Beotuky do vnitrozemí, kde více méně pomřeli hladem.

 Beotukové byli výjimeční v používání rudé barvy. Červená byla vždy oblíbenou barvou Domorodých Američanů, ale Beotukové jí byli doslova posedlí. Barvili si celá těla včetně vlasů. Barvili si šaty, předměty denní potřeby a vlastně vše, co jim přišlo pod ruku. Barvu získávali tak, že červenou hlinku smíchali buď s rybím, nebo živočišným tukem. Tato barva se též hojně používala s ohledem k pohřebním účelům. Proč tolik používali rudou barvu je předmětem spekulací a soudí se, že to mělo co do činění s jejich náboženstvím, o kterém se toho neví skoro nic. Mohla to být i praktická ochrana před obtížným hmyzem.

 Mikmakové říkali Beotukům „Červení lidé“ a evropští rybáři „redmens“, čili rudoši, a tak se začalo říkat všem Domorodým Američanům, i když je jejich kůže hnědá. V zimě nosili Beotukové dlouhé pláště z kůže karibu a na nohách teplé mokasíny. Ruce si chránili rukavicemi a pažními návleky. Březovou kůru používali na výrobu nádobí a wigvamů. Beotukové stavěli několik druhů kánoí, na kterých se pouštěli daleko na otevřené moře.

 Beotukové si stavěli kuželovité wigvamy, které pokrývali březovou kůrou. Někdy dali přednost stavbám čtvercovým, byly to vesměs letním chaty. V osmnáctém století už stavěli kruhové a oválné delší wigvamy. O sto let později už uměli stavět sruby evropského typu. Další změnou bylo pro Beotuky používání kovů k výrobě nástrojů denní potřeby. Železo Beotuky fascinovalo a Evropanům ho kradli, kdykoliv k tomu měli příležitost.

 Beotukové se s Evropany setkali už desátém století, kdy k Newfoundlandu připluli Vikingové. Tito pradávní mořeplavci založili v Severní Americe historicky první evropskou kolonii, a to v L'Anse Meadows u Epaves Bay (severní cíp Newfoundlandu) Do jaké míry Vikingové Newfoundland prozkoumali, nebo snad osídlili, se neví, ale s Beotuky se setkali určitě. Vikingové jim říkali „Skraelings“ a občas s nimi obchodovali, nebo válčili. Když se během jedenáctého století podnebí na Newfoundlandu citelně ochladilo, Vikingové Severní Ameriku opustili a nikdy se už nevrátili.

 O pět set let později připlul k ostrovu Giovanni Cabato (John Cabot), benátský lodivod ve službách anglického krále Jindřicha VII. Cabot navštívit jak Labrador, tak i Newfoundland v roce 1497 a poté se vrátil do Anglie s informací, že místní vody jsou nesmírně bohaté na velké ryby. Hned nato začaly ke Grand Banks připlouvat evropské rybářské lodě. Roku 1501 unesl Portugalec Gaspar Corte-Real padesát Beotuků a prodal je do otroctví a v roce 1507 bylo sedm Beotuků odvlečeno do Francie. Rybáři se po roce 1519 začali usazovat na pobřeží, aby mohli sušit ryby. V roce 1578 brázdilo kolem pobřeží běžně až čtyři sta lodí a na pevnině vyrostlo padesát domů. Evropané, ale připlouvali jen na léto, kdy bylo příznivé počasí. V zimě lodě odplouvaly do Evropy, čehož využili Beotukové a vydrancovali rybářské domky. Beotukové se rybářům zkraje vyhýbali, ale nakonec je přemohla zvědavost a ukázali se jim. Beotukové rybářům zpočátku nevadili, ale jelikož kradli, jako straky nebo Češi, začali je námořníci nesnášet.

 V roce 1583 se Velká Británie rozhodla ostrov kolonizovat. Humphrey Gilbert se s povolením královny Alžběty I. pokusil na ostrově založit osadu, ale nepodařilo se mu to. Přesto si Anglie na Newfoundland a Maritimes dělala stále nárok. V roce 1610 John Guy navázal po několika marných pokusech kontakt s Beotuky a navrhnul jim spolupráci a obchod. Na základě toho Angličané v skrytu duše doufali, že je Beotukové přestanou okrádat. Jenže když pak k ostrovu připlula nákladní loď se zařízením pro založení kolonie, Beotukové ji ihned obklopili na svých kánoích. Vyděšený kapitán na ně vypálil z děla a Guyovi se už nikdy nepodařilo s Beotuky navázat spojení.

 Na ostrov připlouvali rovněž Mikmakové, kteří zde také rybařili a začali se zde i usazovat. Přemluvili je k tomu Francouzi, aby je Mikmakové chránili před Beotuky. Francouzi totiž zastřelili jednoho z Beotuků, který ho údajně načapali při krádeži. Beotukové smrt příbuzného pomstili a zabili třicet sedm francouzských rybářů. Mikmakové, kteří začali ve vnitrozemí lovit karibu se s Beotuky střetli. Vzhledem k tomu, že Mikmakové měli pušky a početní převahu, způsobili Beotukům značné ztráty. Francouzi prý Mikmakům vypláceli odměny za skalpy Beotuků. Mikmakové časem Beotukům úplně zabránili v přístupu na jižní pobřeží a východní ovládali Britové. Beotukové ukrytí hluboko ve vnitrozemí měli jedinou výhodu, že netrpěli nemocemi bělochů, a také války velmocí se jich nijak netýkali.

 Jenže netrvalo dlouho a celé pobřeží Newfoundlandu bylo obsazeno bělochy, takže Beotukové byli odříznuti od mořských ryb. Vzhledem k tomu, že valem ubylo i karibu, Beotukové hladověli. O to více pak kradli a osadníci je stříleli, jako škodnou zvěř. Proti Beotukům bylo vysláno i několik trestných výprav.

 V roce 1810 vydala britská vláda vyhlášku, která měla zabránit tomu, aby byli Beotukové úplně vyhubeni. Úředníci se pokoušeli s přežívajícími Beotuky spojit, ale ti se ze strachu pečlivě ukrývali. Nakonec se je podařilo kontaktovat poručíku Buchananovi, který se dvěma průvodci u nich dokonce přenocoval. Ráno však našel své společníky mrtvé a bez hlav. Jestli to byli indiáni, a co se dělo potom, nic nevíme.

 Mezi lety 1819 a 1823 se vtahy mezi oběma stranami trochu zlepšili, ale i tak docházelo k dalším násilnostem. Někteří Beotukové byli zatčeni. Byli to dvě ženy, Demasduit, žena náčelníka Nonosabasuta a Anka Shanawdithit. V roce 1827 byl ostrov pročesán a všichni Beotukové byli sehnání dohromady a umístěni do rezervace. Byla to jen hrstka lidí, kteří pak raději utekli na pevninu Labradoru k Montagnaisům a Naskapiům. Jinak Beotukové na ostrově Newfoundland vyhynuli. Poslední známy čistokrevný Beotuk, byla Anka Shanawdithit, která zemřela na tuberkulózu v roce 1829.

Eriové - Erie

 

 Před příchodem Evropanů stávaly wigvamy Eriů na jižním břehu jezera Erie. Hranice jejich území se táhly od Buffala, pokračovaly přes stát New York a končili na Sandusky v Ohiu.

 Není známo kolik Eriů toto rozsáhlé území obývalo a ani Francouzi, kteří jako první Evropané přišli s Erii do styku, je nestačili spočítat. Odhady se pohybuji od 4 000 do 15 000. Podle toho, že si Eriové troufli vést válku s Irokézy, kteří už vlastnili pušky, se míní, že Eriů muselo být přinejmenším 10 000. Na počátku padesátých let 17. Století Eriové adoptovali mnoho Wyandotů a Neutrálů.

 Název Erie, je zkrácená forma irokézského slova „Erielhonan“, což znamená „Dlouhý ocas pumy“. Proto jim Francouzi říkali Nation du Chat – Kočičí národ. Jiná irokézská jména pro Erie jsou Awenrehronon a Rhilerrhonon a mají týž význam. Wyandoti jim říkali Yenresh (Lidé pumy) a Holanďané Black Mingua. Eriové patřili do irokánské jazykové rodiny s dialektem příbuzným Wyandotům. Eriové byli rozděleni do tří základních rodů, Kentaientonga, Honniasont a Rigueronnon.

 O Eriích se toho vlastně moc neví, protože si od Evropanů drželi odstup. V podstatě, jako jediní s nimi přišli do styku Francouzi. Holanďané a Švédové o nich měli zprávy od Susquehannoků, ale osobně je nikdy nespatřili. Všechny informace, které se o Eriích dochovaly, pocházejí z per jezuitů, a ti je zase získali z vyprávění Wyandotů.

 Eriové žili ve stálých, palisádami opevněných vesnicích a živili se zemědělstvím a lovem. Mezi jejich hlavní nepřátelé patřili Irokézové, se kterými válčili už před příchodem Evropanů. Irokézové k nim měli úctu a respektovali je, jako velké válečníky. Eriové v boji užívali otrávené šípy.

 V roce 1615 se s Erii setkal u Niagarských vodopádů Etienne Brulé. Tou dobou byla aliance Eriů, Neutralů a Wenrů ve válce s Irokézy. Ačkoliv to není jistě, mohli být Eriové spříznění se Susquehannoky, kteří jim od Evropanů dodávali kovové nástroje i zbraně, nikoliv však pušky. Eriové platili za zboží bobřími kožešinami, které získávali i na území jiných kmenů. Kvůli tomu jim pro nás neznámý národ vyhlásil válku (1635). Eriové nejspíše prohráli, neboť museli opustit některé ze svých západních vesnic. V roce 1639 opustili alianci Wenrové, což se jim stalo osudným, protože se takto oslabeni stali snadnou kořistí Irokézů. Erie opustili v roce 1648 také Neutralové, ale ani jim se to nevyplatilo. Eriové pak do svých řad přijali uprchlíky z výše zmíněných kmenů, ale moc laskavě s nimi nezacházeli.

 Irokézové Erie vyzvali, aby jim utečence vydali, ale byli odmítnuti. Diplomatické vyjednávání se táhlo celé dva roky. Pro západní Irokéze byli uprchlíci potencionální hrozbou, zatímco pro Erie byli cennou posilou. Eriové se sice nenechali zastrašit, přesto nebyli v jednoduché situaci. Krom Susquehannoků neměli žádné spojence, ale ti sami měli dost práce s východními Irokézy. Diplomacie přešla v otevřenou válku a Eriové zaútočili na Seneky (1653). Zabili jejich náčelníka Annencraose. Obě strany se přesto pokusili vyřešit spor mírovou cestou, ale když byl během jednání zabit z neznámých důvodů jeden z Onondagů, roznícení Irokézové pobili všech třicet vyslanců. I když Irokézové věděli, že Eriové nemají pušky, měli z nich respekt, a proto raději uzavřeli s Francouzi příměří, aby měli ve válce s Erii volné ruce.

 Irokézové na Erie udeřili a kompletně jim zničili dvě opevněné vesnice (1654), přesto sami utrpěli těžké ztráty. Válka pak nepřetržitě pokračovala do roku 1656, kdy Eriové kapitulovali. Stovky z nich adoptovali Senekové, ale mnoho jich zmizelo neznámo kam. Na francouzských mapách se ale ještě dalších padesát let vyskytovalo místo s označením Nation du Chat. Do roku 1670 však žádný Evropan do údolí Ohia nevkročil, a tam někde měly rozptýlené tlupy Eriů v skrytu žít. Irokézové po nich několik let pátrali, ale marně. Poslední Eriové byli spatřeni v Pennsylvanii v roce 1680, kdy se dobrovolně vzdali Irokézům. Kde se těch čtyřiadvacet let skrývali, nikdo neví.

 V roce 1656 (rok kapitulace Eriů) přišel do Virginie neznámý kmen, který se usadil u vodopádu na James River. Tento národ stavěl velké opevněné vesnice a pak terorizoval místní Powhatany. Powhatani nově příchozím říkali Ricahecrian a společně s Angličany se snažili vetřelce vypudit. Avšak dříve, než válečná společnost Powhatanů a Angličanů přišla k nepřátelským vesnicím, neznámí indiáni zmizeli. Ricahecrian v řeči virginských algonkinů znamená „Ti, zpoza hor“, poněvadž Powhatani věřili, že cizinci přišli ze západní strany Appalačských hor, což by odpovídalo teorii o Eriích. Kam odešli Ricahecriani potom? Odpovědí může být několik. Buď se odstěhovali k Meherrinům a Tuskarorům, anebo se spojili v Jižní Karolíně s Westy (mimochodem další záhadný kmen). Westové žili taktéž ve velkých opevněných vesnicích, zcela odděleně od evropských přistěhovalců. Okolní kmeny z nich měly strach a Evropanům napovídali, že to jsou kanibalové. Angličané vyzbrojili Šavany, kteří tehdy žili v Karolíně puškami, a ti Westy zničili (1680).

 Možné zmínky o Eriích pocházejí z roku 1662, kdy Susquehannokové oznámili Holanďanům, že očekávají příchod osmi stovek Honniasontů, kteří jim měli pomoci ve válce s Irokézy. Honniasont je irokánské slovo znamenající „nosit něco kolem krku“, což by odpovídalo zvyku Black Mingů - Eriů, nosit na krku zvláštní černé ozdoby. Honniasontové se patrně od Eriů oddělili a usadili se na horním toku Ohia v západní Pennsylvanii. Těchto osm set válečníků mohlo být součástí asi třítisícového kmene, a to by znamenalo, že ještě v roce 1662 existovala poměrně velká skupina svobodných Eriů. Po roce 1672 i tito zmizeli ze světových dějin. Jak už bylo řečeno, mnoho Eriů bylo adoptováno Seneky a během roku 1720 se vrátili do Ohia, jako nově vzniklý národ Mingů.

 

 dickshovel.com – nahkohe

 

 

 Kikapové - Kickapoo – Kiwegapawa

 

 

 Před příchodem Evropanů se země Kikapů rozprostírala na prostoru mezi jižním Michiganem a severozápadním Ohiem. Konkrétně to bylo území mezi jezery Michigan a Erie. Poté se Kikapové museli stěhovat doslova napříč celými Spojenými státy, ale díky své přizpůsobivosti a odolnosti dokázali přežít přes všechny útrapy až dodnes.

 Kmen nikdy nebyl nijak velký, vždyť Kikapů bylo něco kolem čtyř tisíc. Když byli nuceni během 17. století žít ve wisconsinském exilu a různě se stěhovali, není o jejich počtu nic známo. Po roce 1817, když mezi sebe přijali Maskouteny, bylo Kikapů asi dva tisíce. V roce 1825 jich agent americké vlády napočítal dva tisíce dvě sta a sčítaní lidu z roku 1910 odhalilo, že v Kansasu žije dvě stě jedenáct a v Oklahomě třináct set padesát Kikapů. V Mexiku jich jsou asi čtyři sta.

 Název Kikapu pochází z algonkinského slova „Kiwegapawa“, jehož význam je „Ten, kdo se pohybuje“. Jiné kmeny nazývaly Kikapy Auyax (Tonkawové), Hecahpo (Otové), Higabu (Omahové a Ponkové), Ikadu (Osedžové), Kicapoux, Outitchakouk a Quicapou (Francouzi), Ontarahronon a Tekapu (Wyandoti), Shakekahquah (Wičitové), Shigapo (Kiowa-Apači) a Sikapu (Komančové).

 Kikapové patří do algonkinské jazykové rodiny a jazykově jsou velmi spřízněni s Šavany, Liščími indiány, Sauky a Maskouteny. Z původních názvů vesnic se zachovaly jenom tyto: Etnataek, Kickapougowi, a Kithlipecanuk.

 Podle tradice Kikapové věřili, že za dávných časů tvořili s Šavany jeden kmen, dokud je nerozdělila, jak říkají, „tlapa Velkého medvěda“. Jazykově i kulturně jsou si s Šavany opravdu velice blízcí. Kikapové žili ve stálých vesnicích a stěhovali se jen na zimu. Po žních pořádali velký lov, kdy se lidé rozdělili do několika loveckých táborů. Jinak to byli zruční zemědělci a mnozí Američané žasli, jakými byli dobrými hospodáři. Jako první národ od Velkých jezer se naučili chovat koně a v jejich ovládání byli stejně šikovní, jako indiáni z Plání. Kmenové uspořádání bylo patriarchální a náčelnictví bylo dědičné. Důležitou roli v rodině zastávali sourozenci z matčiny strany, kteří se velkou měrou podíleli na výchově jejich dětí. Kikapové byli zastánci tradic a starých zvyků, ale kvůli častému stěhování na mnohé věci museli zapomenout. Pokud ale mohli, houževnatě bránili to, co bylo jejich vlastní.

 Evropanům Kikapové nedůvěřovali už od počátku a jen výjimečně jim dovolovali vstupovat do vesnic. Občas si pozvali obchodníky, ale misionáře nikdy. I v pozdějších letech přijalo křesťanství jen několik jedinců. Vhledem k tomu, že mezi sebe přijímali cizince jen velmi zřídka, patří k nejčistokrevnějším indiánským národům Severní Ameriky. Většina z nich dodnes hovoří rodným jazykem.

 První potíže postihly Kikapy během Bobří války, kdy je začali napadat Tionontaté, Ottawové a Neutrálové. Po nich přišli výbojní Irokézové a Kikapové museli kvůli bezpečí odejít do Wisconsinu, kde se však potýkali s místními kmeny a Dakoty. Ve Wisconsinu se v roce 1658 poprvé setkali s Francouzi a jezuité se je marně pokoušeli obrátit na „pravou víru“.

 Když v roce 1701 pozval Antoine de la Mothe Cadillac mnohé algonkinské kmeny k Detroitu za lepším obchodem, Kikapové přišli také. Cadillac však svým neobratným jednáním zasadil mezi indiány semena rivality, které vyústili v První válku Liščích indiánů (1712-16). Kikapové byli na straně Lišek, a proto se s nimi vrátili do Wisconsinu a mstili se na tamních Francouzích a jejich indiánských spojencích. Postižení indiáni Francouze žádali o pomoc, a když v roce 1715 proti vesnicím Kikapů a Maskoutenů táhly francouzské ozbrojené oddíly, oba kmeny raději požádaly o mír. Liščí indiáni zůstali ve válce s Francouzi osamocení, ale Kikapové jim alespoň pomohli v boji proti Illinoiům – Peoriům.

 Když vzplanula Druhá válka Liščích indiánů (1728-37), Kikapové a Maskouteni byli opět na straně Lišek. Francouzi zaútočili tak překvapivě rychle, že indiány zahnali až k Mississippi. Poté nastaly problémy v samotné indiánské koalici. Liščí indiáni se během společné porady s Kikapy kvůli něčemu pohádali a cestou domů zabili několik Kikapů. Ti okamžitě opustili spojenectví a připojili se k Francouzům a v roce 1728 v Illinois ve velké bitvě zabili na šest set Liščích indiánů. Když si Kikapové uvědomili, že Francouzi chtějí Liščí indiány úplně vyhladit, zželelo se jim jich. Když během roku 1736 vedli Kikapové francouzské ozbrojence proti Liškám, záměrně je zavedli do močálu a potom je tam vodili v kruhu pořád dokola, dokud to Francouze nepřestalo bavit. Proti Liščím indiánům odmítli bojovat i jiné kmeny a bez jejich podpory Francouzům nezbylo nic jiného, než válku ukončit.

 Kikapové se přestěhovali k Millwaukee River v jižním Wisconsinu, ale kvůli nezdravému podnebí raději odešli do severního Illinois a Indiany. Tam měli výborné podmínky pro zemědělství a lov bizonů. Začali obchodovat i s Angličany, ale jen prostřednictvím Miamiů. Občas obchodovali i s Francouzi, ale to jenom ze zdvořilosti vůči svým indiánským spojencům. Ze stejných důvodů válčili proti Čikasawům.

 V roce 1765 se kmen rozdělil na dvě větve. Západní Prérijní Kikapové se usadili v severním Illinois a žili ve spojenectví s Liščími indiány a Sauky. Druhá větev, Vermillionská, obývala severní Indianu a úzce se přátelila s Miamii. Vermillionští Kikapové bojovali během Francouzsko-indiánské války na straně pro francouzských indiánů a bojovali i v Pontiakově válce. Když posléze cestoval do Illinois Angličan George Croghan, Kikapové ho na Wabash zajali. Jenže během přepadení zabili tři Šavany, kteří dělali Angličanovi doprovod, a to byl vážný problém. Kikapové požádali Angličany, aby se za ně u Šavanů omluvili, a jako projev dobré vůle propustili Croghana. Britové přikývli, takže vše nakonec dobře dopadlo.

 Když Illinoiové zabili Pontiaka, povstala proti nim celá algonkinská koalice a Kikapové obléhali Peorie na Starved Rock. Illinoiové válku prohráli a vítězové si rozebrali jejich zemi. Prérijní Kikapové se začali věnovat válce s Osedži. V roce 1763 se od Prérijních Kikapů oddělila jedna tlupa a usadila se u St. Louis. Tam s pomoci příbuzných z Illinois zničili v roce 1800 celou vesnici Malých Osedžů a pobili padesát válečníků.

 Během války o Ohio se Kikapové připojili k indiánské koalici a tři sta Kikapů bojovalo proti Američanům na Wabash (porážka generála St. Clair). Milice Patricka Browna z Kentucky, pak ničila vesnice Kikapů. Válka se rozšířila až do Illinois, kde Kikapové bojovali po boku Piankašawů. Kikapové byli nadšenými podporovateli Šavana Tekumseha, a bojovali pro něj od Tippecanoe, až po bitvu na kanadské Temži. Byli to právě oni, kdo u Tippecanoe utrpěli nejtěžší ztráty. Po Válce 1812 museli za Mississippi, kde kmenová morálka začala zvolna upadat. Národ se rozdělil do několika tlup, a každá z nich si žila svým vlastním způsobem. Kikapové v Illinois dál přepadali americké osady, dokud na ně nepřitáhla armáda. Vojáci vyhnali některé Kikapy do Missouri, ale dvě stě jich odolávalo na Mackinaw River. V roce 1832 se někteří z nich zapojili do Války Černého jestřába (1834). Poté i zbylí Kikapové odešli za Mississippi až na několik jednotlivců, kteří v Illinois zůstali.

 Mezi lety 1819 až 1824 se nejvíce Kikapů usadilo ve střední a jižní Missouri, kde válčili s Osedži. Potíže měli i s americkými hraničáři, kteří se samovolně na západě usazovali. Nakonec se začali Kikapové stěhovat do Oklahomy a Texasu a v Missouri jich zůstala asi třetina. V Texasu bojovali Kikapové s Apači a Komanči, a když i Texas zabrali Američané, mnozí odešli do severního Mexika k řece Rio Grande. Další se odstěhovali do Oklahomy a Kikapové z Missouri do Kansasu.

 Sto Kikapů bojovalo společně s Američany ve Válce Seminolů, což byla taková výjimka. V té době už na kmen těžce doléhal démon alkoholismu, který mezi lidmi způsobil vážné morální škody. Kikapové stále odmítali náboženství „bílého muže“, přesto některé prvky tohoto vyznání přijali a upravili si je podle vlastních představ. Prorok Kenekuk (Keeannehuh) vytvořil jakousi směsku obou náboženství a získal i několik následovníků.

 V roce 1852 opustila Kansas další skupina Kikapů. Úřady chtěly, aby odešli do Oklahomy, ale oni raději vyhledali příbuzné v Mexiku. S nimi šli i někteří Potawatomiové. Z Mexika občas podnikli nějaký ten nájezd do Texasu. Během Občanské války, do které se Kikapové nezapojili, prodali v Kansasu dalších 150 000 akrů půdy. Ti, kteří chtěli v Kansasu zůstat, museli o svých 19 200 akrů těžce bojovat, ale vyplatilo se. V Kansasu žijí dodnes.

 Kikapové z Oklahomy pomáhali mexickým příbuzným v boji proti Texasanům, dokud proti nim nezakročilo vojsko. V roce 1873 pak Američan Ranald Mackenzie tajně překročil mexické hranice a s vojskem zaskočil na tamní nepřipravené Kikapy. Mnoho indiánů padlo a přes čtyřicet žen a dětí bylo zajato. Asi osm set Kikapů bylo donuceno k návratu do Států, konkrétně do Oklahomy. Ti, kteří v Mexiku zůstali, dostali od tamní vlády 17 000 akrů půdy v Santa Rosa Mountains of Coahuila. V roce 1876 se k nim přistěhovali nějaké Kwahadijští Komančové. V Mexiku dodnes pracují povětšinou jako námezdní dělníci a vzhledem k tomu, že mají v podstatě dvoje občanství, mohou volně cestovat přes hranice sem a tam. V Texasu byl v roce 1983 založen státně uznaný kmen Kickapoo Traditional Tribe of Texas.

 Kikapům v Oklahomě bylo přiděleno 22 000 akrů u McLoud. Když během roku 1891 přišli díky novému pozemkovému zákonu a spekulacím o značnou část půdy, polovina kmene odešla do Texasu. V Oklahomě dnes existuje Kickapoo Tribe of Oklahoma o výměře 6 200 akrů.

 Kansaští Kikapové, Kickapoo Tribe of Kansas, kterých je asi pět set žijí poměrně spokojeně a jejich kmenová rada sídli ve městě Horton.

 

 

 dickshovel.com - nahkohe

 

 Obřady medicíny

 

 

 

 Před dávnými léty se jeden velký lovec toulal po lese a stopoval zvěř. Jak se tak procházel mezi stromy, zaslechl s dálky velmi příjemnou hudbu. Ať poslouchal, jak poslouchal, nemohl odhadnout, odkud se to ozývá. Byl to zvuk, který jaktěživ neslyšel, nepodobný ničemu, co doposud znal. Když si myslel, že už se dostal ke zdroji, les utichl.

 

 Druhý den už žádnou hudbu v lese neslyšel, ale když si šel lovec v noci lehnout, navštívil ho ve snu Velký duch a řekl mu, ať se celý důkladně umyje a pak že to možná zase uslyší. Lovec se tedy důkladně očistil a vrátil se do onoho hlubokého lesa. Když zaset uslyšel tu hudbu, důkladně se zaposlouchal a poznal, že by se ten zvuk dal napodobit. Našel si rostlinu s vysokým zeleným stonkem a dlouhými špičatými listy a snažil se ji nožem odříznout. Když byl s řezem asi vpůli, poraněná část rostliny se zahojila. Zkusil tedy řezat nanovo, ale dopadlo to stejně. Lovec pochopil, že našel něco velmi cenného, tak to vzal sebou domů. Usušil rostlinu nad ohněm a rozdrtil ji. Nasypal si trochu prášku na své nezhojené zranění, a to se ihned zahojilo. Tak Velký duch naučil indiány poznávat léčivé rostliny.

 

 

 Irokézové používali medicínu tak, že vzali malou dřevěnou misku a naplnili ji tekoucí vodou z potoka. Miska se společně s tabákem položí k ohništi. Kouř z tabáků odnáší Velkému duchu slova modlitby. Medicína se položí na kousek kůže hned vedle misky s vodou. Pak se rozdrtí na jemný prášek, který se dřevěnou lžíci nasype ve třech bodech na hladinu vody. Prášek musí na hladině tvořit trojúhelník.

 

*

* *

 

 Medicinman prášek pozorně pozoruje. Pokud zůstane na hladině, nemocný se uzdraví. Jestli se prášek ponoří, nemocný nemá naději a zemře.

 

 Jednou za půl roku, na jaře a na podzim, pořádají Irokézové velký svátek. Noc před oslavnou se v posvátné chýši sejdou medicinmani a náčelníci. Uvnitř musí být naprostá tma, hořet smí jen oheň. Nikomu nepovolanému je vstup zakázán. Vedle ohniště se položí medicína a tabák. Všichni začnou zpívat píseň, která je o tom, že se sem dostaví vrány a mnoho jiných ptáků a také zvířat, jejichž mozky jsou součásti medicíny. Na konci písně zpěváci napodobují krákání vrány, písně ptáků, vytí vlka atd.

 

 Třikrát za noc se pronáší modlitba a obětuje se tabák na žhavém uhlí. V modlitbě se prosí o ochranu lidí před zraněními. A když se tak přece jenom stane, ať medicína zranění zahojí.

 

 Během obřadu nesmí z chýše nebo do chýše nikdo vstoupit a nikdo nesmí spát. Před úsvitem na sebe vezme hlavní obřadník jelení hlavu a napodobuje výkřik vrány. Pak přistupuje k dalšímu, který předvede hlas jiného ptáka, či zvířete, a tak to pokračuje dále.

 

 Jakmile se rozední, obřadník vezme kachní zobák a namočí ho do medicíny. Ten pak pečlivě zabalí do několika vrstev kůže a schová ho do příští slavnosti.

 

 Když se medicína používá v praxi na léčení, zpívá se u ní píseň, kterou onehdy slyšel ten lovec, který našel léčivou rostlinu.

 

 Každý medicinman má dostatečné zásoby medicíny, kterou přechovává ve svém vaku. K léčebné směsi přidává také rozdrcené kořeny kukuřice, dýní, révy, atd. Medicína je zvláště účinná na válečná zranění.

 

 

Legendy

 

 Během dlouhých zimních večerů sedávali indiáni kolem ohňů a naslouchali starým pohádkám a příběhům o válkách, lovu a také si vyprávěli legendy, které se předávali z generace na generaci.

 

 Bledé tváře těmto příběhům jen stěží dokážou porozumět, ale každý jeden v sobě nese nějaké ponaučení.

 

 Indiáni jsou vůči cizincům obvykle pohostinní, ale to neznamená, že jim také otevírají své srdce. Pokud na požádání vyprávějí některý z historických příběhů, obvykle ho pozmění a důvod je nasnadě. Bojí se totiž, aby se tomu nikdo neposmíval. Svá tajemství odhalí jen opravdovým přátelům.

 

 Nyní následuje několik irokézských legend, ale je otázkou zdali, jsou určeny bledým obličejům nebo přátelům.

 

 

Lovec a medicína

 

 Kdysi dávno žil jeden mocný lovec, jenž byl široko daleko známý pro svou velkorysost. Zásoboval jídlem nejen svou rodinu, ale také přátelé, sousedy, ptáky i zvířata. Z toho důvodu se mu říkalo Ochránce ptáků a zvířat.

 

 Jednou vypukla mezi jeho lidmi a nějakým cizím národem válka. Tak Ochránce zvířat vstoupil na válečnou stezku. Stejně tak, jako byl obratný lovec, byl i výborný válečník. V bitvě zabil množství nepřátel, krom jednoho mocného muže. Ten v nestřeženém okamžiku hrdinu zabil a skalpoval.

 

 Jak to jeho spolubojovnici spatřili, mysleli si, že je mrtvý a nechali ho na bitevním poli. Když se tam zatoulala liška, okamžitě poznala v mrtvém svého dobrodince. Zarmoucená nad tím, že je ten dobrý člověk mrtev, začala přemýšlet, jak by ho mohla přivést zpět k životu. „Možná to bude vědět někdo z mých přátel“, řekla si a štěkotem svolala všechna lesní zvířata. Z širokého okolí se brzy shromáždili stovky zvířat, které se seskupili kolem těla jejich oblíbeného lovce a překotně se ptali, co se stalo. Liška jim vysvětlila, že když šla náhodou kolem, našla lovce už mrtvého. Zvířata si tělo pozorně prohlížela, aby se ujistila, že je opravdu mrtvý a jelikož u něj nezjistila žádné známky života, hrozná skutečnost se potvrdila.

 

 Medvěd – mluvčí všech zvířat se při společné poradě ptal, jestli někdo neví, jak by se dal jejich dobrodinec oživit. Každé ze zvířat prozkoumalo svůj vak, jestli tam nějakou medicínu pro tento účel nenajde, ale s lítosti shledali, že ne. Zarmoucení nad tím zjištěním začali všichni žalostně výt.

 

 Ten hlasitý nářek přilákal žluvu, která se vyptávala, co je příčinou tak velkého žalu. Medvěd ji vysvětlil, co se stalo, a poprosil žluvu, aby s tím obeznámila všechny opeřené národy a požádala je o radu.

 

 Brzy se na místo slétli všichni nebeští ptáci, včetně mocného orla. Moudří opeřenci se shodli na tom, že lovce oživí jenom tím, když mu na hlavu vrátí jeho skalp.  „Kdo půjde ten skalp najít?“, hledal se dobrovolník. „Půjdu já“, nabídla se liška, která doufala ve svůj úspěch, ale ani po mnohadenní námaze nic nenašla. Proto se do kraje rozběhlo mnohem více zvířat, ale ani ony neuspěli. Ptáci už z toho byli nešťastní, proto se dřemlík tundrový nabídl, že díky svým rychlým křídlům může shora prohledat veliké území v docela krátkém čase. I když dřemlík prolétl celou zemi, nic nenašel, snad proto, že letěl příliš rychle.

 

 Jako druhý pták se nabídla volavka bílá, která léta rozvážně a mohla by být úspěšnější. Volavka letěla pomalu a pozorně pozorovala krajinu, když tu spatřila úrodnou nížinu plnou zralých plodů. Bylo to pokušení, kterému se nedalo odolat. Milá volavka slétla dolů a udělala si hostinu, při které se tak přežrala, že se několik dnů nemohla ani pohnout.

 

 Když se ptáci nemohli volavky dočkat, přihlásila se na misi vrána. Vrána byla zvyklá létat nad lidskými obydlími, kde si hledala potravu, proto věděla, jak nato. Hledala kouř, který je neklamným znamením přítomnosti člověka. Vrána se lidí nebála a hledala mezi jejich chatrčemi kýžený skalp. Když spatřila, co hledala, spustila se střemhlav dolů a skalp ukořistila.

 

 Zvířata se pak pokoušela připevnit skalp na hrdinovu hlavu, ale ta věc byla příliš suchá a nechtěla přilnout. Tak zvířata spekulovala, jak to udělat, aby se skalp přichytil. Zkusili ho navlhčit, ale nepomohlo to. Dopředu se prodral velký orel a promluvil: „Má křídla se nikdy neunaví. Dnem i noci létám v ohromných výškách nebo sedím ve svém hnízdě vysoko v horách. Mé peří je plné nebeské rosy, která by mohla pomoci.“ Poté si z křídla vytrhl jedno brko, kterým navlhčil hrdinův skalp. Kůže okamžitě zvláčněla a vypadala velmi čerstvě. Nyní zvířata potřebovala nějakou medicínu, která by způsobila, že skalp k hlavě přilne a lovec oživne.

 

 Zvířata se tudíž rozešla po lese, aby shromáždila různé byliny, listy, květy, kůru, maso a mozky ptáků a z těchto věcí vytvořila hojivou směs. Tu smíchali s rosou a aplikovali ji na skalp, který ihned přilnul k lebce. Lovec otevřel oči, posadil se a v němém úžasu se kolem sebe rozhlížel. Byl rád, že kolem sebe vidí shromáždění svých zvířecích přátel.

 

 Zvířata a ptáci mu pomohli postavit se na nohy a vysvětlili, co se všechno stalo. Pak mu dali léčebnou směs se slovy: „Toto je dar Velkého ducha lidem. On sám vedl naše kroky a zařídil, aby nám orel poskytl nebeskou rosu. Dal nám také moudrost, s níž jsme mohli vyrobit tuto medicínu.“

 

 Zvířata se potom rozešla do lesa, orel se vrátil ke svému hnízdu a nebeští ptáci také odlétli do svých obydlí v korunách stromů. Všichni byli spokojeni, že udělali tak dobrou věc.

 

 Lovec se vrátil do své vesnice, kde lidem ukázal zázračnou medicínu, kterou Irokézové užívali dlouhá staletí. 

Výroční shromáždění Rady Šesti národů

 

 

Podle poznámek pána G. S. Rileye z Rochesteru.

 

 Velká rada Irokézů byla zahájená prvního října roku 1845 v rezervaci Tonawanda (Genesee County). Na třídenním shromáždění se sešli zástupci všech Šesti národů - Mohawků, Onondagů, Seneků, Oneidů, Kayugů, Tuskarorů a jejich hostů. Byla to pravděpodobně poslední Rada, která se sešla v kompletním obsazení.

 

 Hostujícím kmenem byli Senekové. Malá delegace Mohawků, musela přijet až z Kanady. Onondagy zastupoval jejich velký sačem Todotahhoh a jeho dva poradci. Náčelník svým zjevem na všechny udělal velký dojem.

 

 Shromáždění zahájil slavnostním přivítáním sačem Seneků jménem Black Smith, šedesátiletý, ale stále statný muž. Náčelník má tak přátelské vystupování, že se v jeho přítomnosti nikdo necítí v ohrožení.

 

 Přítomný byl i Sasehawa (Jemmy Johnson), devětašedesátiletý velekněz sdružení. I na svůj věk byl stále energický, chodil zpříma a dobře vypadal. Je majitelem medaile, kterou v roce 1792 dostal jeho strýc Rudý kabát od George Washingtona.

 

 Dále byl mezi shromážděnými kapitán Frost, Le Fort Hill, John Jacket, Dr. Wilson a další. Náčelníci a významní indiáni strávili mnoho času tím, že rokovali o kmenové organizaci, vládě, zákonech, náboženství a podobných záležitostech. Politické a sociální uspořádaní Ligy Irokézů je velmi komplikované a v podstatě nikdy nebylo pořádně zdokumentované, ačkoli se o to pokoušeli historikové Stone, Schoolcraft, Hosmer, Yates a jiní.

 

 Mnoho z přítomných indiánů mluví slušnou angličtinou, ale pokud nebylo něco jasné, pomohl slova interpretovat Ely S. Parker, mladý inteligentní Seneka, který je společně Le Fortem (Onondaga) odborníkem na irokézskou historii a tradice.

 

 Samotná Rada začala prvního října o poledni (středa). Úvodní obřady jsou těžko popsatelné a probíhaly v jazyce Seneků. Něco takového je pro bledé obyčeje zcela nesrozumitelné a záhadné.

 

 Jeden z hlavních důvodů proč byla táto Rada svolána, bylo zvolení nových členů, kteří měli nahradit místa po dvou zemřelých seneckých sačemech. Je to smutná záležitost a všichni pro zesnulé bědují. Volba nových zástupců probíhá citelně a s úctou k zesnulým. Doprovází ji několik obřadů, které zabraly většinu odpoledne.

 Po západu slunce proběhla společná slavnostní večeře, která se skládala z vařeného hovězího, které bylo doprostřed shromáždění přineseno ve velkém kotli. Dále se podával chleba a vařená zelenina. Ke kotli přistupovali lidé jednotlivě a přitom vydávali zvuk, který by se dal přirovnat ke slabikám ‚wah‘ nebo ‚yah‘ a dlouhým ‚whe‘ či ‚swe‘. Tak to vyžaduje slušnost. Před, i po jídle proběhla společná modlitba díkuvzdání.

 

 Po večeři se tancovalo. Zpočátku se tancovalo s jistou zdrženlivostí, s ohledem na mrtvé náčelníky Seneků, ale později bylo dovoleno, aby se zábava uvolnila. Slavnostní večer započal krátkým proslovem kapitán Frost. Pak už nic nebránilo tomu, aby se osmdesáti či devadesáti přítomných synů a dcer lesa, starých i mladých věnovalo tanci.

 

 První večer se tančil Tanec kulhání a Rybí tanec. Tanec kulhání se tančí v kruhu a tanečnici se v pravidelném taktu pohybují, jakoby kulhali. Jako doprovod zní píseň Yo-ho-ha nebo Yo-ho-ha-ha-ho, kterou zpívá vedoucí zpěvák, ke kterému se příležitostně přidávají i ostatní. Při Rybím tanci se tanečníci pohybují v kruhu husím pochodem, přičemž dva tanečníci stojí tváří proti sobě a pravidelně se k sobě přibližují a oddalují v intervalech rytmu hudby. Zpěv doprovází tlukot bubnu a chřestidla z želvích krunýřů, či skořápek.

 

 Čtvrteční shromáždění začalo dopoledne v jedenáct hodin náboženskými obřady a skončilo asi ve čtyři odpoledne. Tento den byla největší pozornost věnována Sasehawovu kázání. Ačkoli jsou mezi Irokézy nějací evangelíci, většina se drží tradičního vyznání otců, které bylo před čtyřiceti sedmi lety upraveno novým zjevením Velkého ducha.

 

 Sasehawa kázal celé tři dny a mladý Parker jeho slova zapisoval. Po čtvrtečním zasedání, připravila společnost bojovníků Kukuřičný tanec. Někteří tanečníci byli v křiklavém barevném oblečení, druzí tančili oblečení podle poslední mody státu Georgie. Měli na sobě košili, ale končetiny byli nahé. Na hlavě válečné peřové čepice a na obličeji malování. Pod koleny rolničky a jiné cingrlátka. Kukuřičný tanec trval asi dvě hodiny.

 

  Pátek – třetí den shromáždění. Sasehawa pokračoval v kázání a konal se znovu Kukuřičný tanec, ale s daleko větším entuziasmem, než prvně. Účastnil se ho dvojnásobný počet lidí v daleko pestřejších krojích. Tanečníci prováděli ty nejpodivuhodnější taneční kreace.

 

 

Mytologické příšery a Dobrý stařec Králík

 

Irokézové  

 

 

 Lesy a jezera v zemi Irokézů by byly dokonalé, kdyby tam lidi i zvířata neobtěžovala zlá monstra. Mezi nejhorší obludy patřil Konearahyahneh – Létající Hlava. Byla to obrovská létající hlava, která měla místo vousů a vlasů ohnivé plameny a pohybovala rychlosti meteoru. Nebylo v lidských silách se ji postavit. Jenom šamani ji dokázali svým tajným kouzelnickým uměním zahnat. Buben, chrastítko a kouzla byly efektivnější než šípy a válečné palice. Kouzla ale nefungovala věčně a Konearahyahneh se k lidem stále vracel. Jednoho večera vstoupil do wigvamu staré ženy, která bydlela úplně sama. Stařenka se nenechala vyvést z míry. Klidně seděla před svým ohništěm a ve žhavém popelu si pražila kaštany, které jedla. Když toKonearahyahneh uviděl, zděsil se a uprchl. Příšera si totiž myslela, že se ta dobrá babička živí žhavými uhlíky, a to ji vyvedlo tak z míry, že se už nikdy mezi lidmi neukázala.

 

 Otneayarheh byl národ zlých Kamenných obrů. Byl to silný, velmi divoký a násilnický kmen, který se neštítil praktikovat ani kanibalismus. Obři žili v divočině a často napadali svobodné lidské národy a vraždili krom válečníků, ženy i děti. Irokézové proti nim poslali velkou armádu, ale ta byla poražena. Podle Šavanů to kdysi byli normální lidé, ale jak se odstěhovali na daleký západ, zapomněli na všechny lidské vlastnosti. Nejdříve začali jíst syrové maso a nakonec poklesli až ke kanibalismu. Ti lidé se tak často váleli v písku, že jim z toho úplně ztvrdla kůže, takže že ji nemohly prostřelit ani šípy. Irokézové se před obry skryli do jeskyní a nepřístupných soutěsek. Když je po čase navštívil  Taryenyawagon, shledal, že jsou velmi smutní a sklíčení, rozhodl se tudíž, že jim pomůže. Taryenyawagon se proměnil za jednoho z kamenných obrů a předstíral, že je jejich náčelník. Vzal svou velkou válečnou palicí a vybídl je k tažení proti Irokézům, k čemuž se zloduši nenechali dlouho přemlouvat. Když byli blízko pevnosti Onondaga, byli už dlouhou cestou unaveni. Byla noc, tak jim náčelník nařídil, ať si lehnou na úpatí hory a dobře se vyspí. Na pevnost zaútočí podle dobrého zvyku až za svítání. Taryenyawagon počkal, až všichni obři usnuli, a pak je všechny pobil. Zachránit se podařilo jenom jednomu.

 

 Jindy Irokéze obtěžoval Roquaho – Rychlá ještěrka. Tento netvor zabíjel své oběti údery svého mocného ocasu. Jednou přišli čtyři lovci k velkému dutému stromu, na kterém bylo mnoho drápanců, a tak indiáni předpokládali, že se tam bude jistě ukrývat medvěd. Jeden z nich vyšplhal na strom a několikrát mocně do něj pořádně udeřil, aby zvíře vylákal ven. Jenže jaká hrůza! Místo medvěda ze stromu vystoupil strašný Roquaho! Lovci se dali okamžitě na útěk a Roquaho je jednoho po druhém chytal a odnášel do svého brlohu. Čtvrtý lovec, který byl na stromě, využil příležitosti a rozběhl se na druhou stranu, seč mu síly stačily. Po nějakém čase za sebou uslyšel hlas, a když se otočil, spatřil muže vznešeného zjevu, statné postavy a dlouhých vlasů. „Co se děje? Zeptal se ten bohatýr.Sestoupil jsem z nebe a vidím, že mojí lidé mají potíže. Nuž ničeho se neboj a spolehni se na mne! Jsem Taryenyawagon! Váš ochránce.“ Taryenyawagon se proměnil ve velikého bílého medvěda a pustil se s Roquahem do bitvy. Společně s indiánským lovcem tu nestvůru zabili.

 

 Jindy se na pobřeží objevil děsný Mamutí Medvěd, který kolem sebe zuřivě rozhazoval veliké balvany a vůbec strašně řádil. S medvědem se pustila do bitky obří kočka a dala mu pořádný výprask. Možná, že ta kočka byl proměněný Taryenyawagon.

 

 Jedna z nejhorších stvůr, byl Rotayo – obří komár, který řádil podél řeky Neuse. Když komár letěl v povětří, svými křídly dělal hrozný hluk, a když někoho bodl svým dlouhým žihadlem, naráz z něj vysál všechnu krev. Tímto způsobem zemřelo mnoho válečníků a všechny pokusy ho zneškodnit selhaly. Když se komár objevil u pevnosti Onondagů, oblíbenců samotného Taryenyawagona, byly jeho dny sečteny. Sotva se komár objevil nad vesnicí, Taryenyawagon na něj zaútočil a honil komára podél pobřeží Velkých jezer, a pak kolem celé zeměkoule, až ho dohonil u Genandoa(jezero Onondaga) a tam mu poslal do srdce silný šíp. Z mrtvoly velkého komára se vylíhli dnešní klasičtí komáři.

 

 V těch starých časech žil muž, jménem Quara – Králík. Byl to velmi vážně nemocný člověk, který trpěl všemi možnými bolestmi, neduhy a boláky. Nemocný stařec chodil od klanu ke klanu a hledal někoho, kdo by se o něj postaral. Lidé z totemů Úhořů, Sluk, Bobrů, Želv, Vlků a Jelenů se ho však štítili a nechtěli s ním nic mít. Nikdo mu nemusel ani nic říkat, protože on dokázal číst a rozpoznat lidské myšlenky. Za to o něm nikdo nic nevěděl. Poslední klan, který navštívil, byli Medvědi. Tam se ho konečně ujala laskavá žena, která mu nabídla to nejlepší, co měla a dobře se o něj postarala. Quara ji pak ukázal, jak pomocí léčivých rostlin a kořenů potlačovat všelijaké neduhy. Byl to totiž posel samotného Taryenyawagona, který měl lidi naučit právě toto léčitelské umění.

 Quara byl nejen učitel, ale také prorok. Dříve než zemřel, sdělil ženě toto varování: „Daleko na východě. Daleko za velkou vodou žijí bytosti bledých obličejů. Nejsou to dobří tvorové, poněvadž rádi ubližují druhým a mají potěšeni v konání zla. Oni také zabili Rahwahneyeho (Ježíš Kristus), kterého nejenže zabili, ale před smrtí ho ještě zesměšnili a dělali mu samé špatné věci. Nakonec ho připevnili ke kůlu a nechali ho tam pomalu zemřít. Ale Rahwahneyeho nezemřel, nýbrž znovu povstal a odešel do světa nahoře, kde jsou dobrá loviště a Oquahowani (Indiáni).

 Ty bledé bytosti sem připlují a přinesou sebou jed, který když se pije, tak zabijí ducha i tělo. Oni budou zabíjet indiánské muže, ženy i děti, a ty co přežijí, vyženou z jejich domovů. Ó, dobrá ženo, to bude zkáza tvého velkého lidu. A co se Tebe týče, ó matko, už nemám nic, co bych řekl. Děkuji Ti za tvou péči z celé své duše. Víc ti dát nemohu, ale mé požehnání Tě neopustí. Ve svém klanu Medvědů budeš vyvýšená. Staneš se vznešenou, věčně zelenou borovicí, která převýší všechny ostatní stromy. Takový bude i tvůj klan. Toto je vše, co Ti musím říct. Už odcházím k Pánu Nebes tam nahoře.“

 

 

1. 3. 2012

  Domovem Narragansettů býval Narragansett Bay v západní části Rhode Islandu. V roce 1610 byl odhadovaný počet těchto indiánů kolem deseti tisíc. Název Narragansett je anglická forma algonkinského slova „nanhigganeuck“, což znamená „bezvýznamní lidé.“ Holanďané si vytvořili vlastní zkrácený tvar - Nahican. Narragansetti byli algonkini hovořící Y-dialektem, stejně jako například Pequotové, Mohegani, Niantikové a Montaukové. Kmen tvořily podkmeny: Aquidneck, Chaubatick, Maushapogue, Mittaubscut, Narragansett, Pawchauquet, Pawtuxet, Ponaganset, a Shawomet. Kmenová vláda se skládala z osmi dědičných náčelníků, kteří byli podřízení hlavnímu sačemovi. Vesnice stavěli Narragansetti dobře opevněné a většinou na některém z ostrovů v Narragansett Bay. Tyto vesnice tvořily dlouhé domy, které byly obehnány palisádou. Narragansetti byli zemědělci a starali se o velká kukuřičná pole a pěstovali i mnohé další plodiny, jako ořechy, dýně apod. Na kvalitních kánoích pak na moři rybařili.

 Epidemie, které se prohnaly Novou Anglií a Kanadským Maritimes v letech 1614 a 1620 Narragansetty nepostihly snad proto, že žili na ostrovech poměrně izolovaně. Posléze mezi sebe přijali mnoho indiánů z vymírajících kmenů, díky čemuž velmi posílili, takže začali usurpovat své sousedy. V roce 1620 už obchodovali s Holanďany.

 V roce 1621 poslal jejich náčelník Kanonikus do anglické kolonie Plymouth v hadí kůži zabalené šípy. Narragansetti chtěli Angličany postrašit, ale ti se nedali a na oplátku poslali indiánům ve stejné kůži zabalený střelný prach. Narragansetti usoudili, že si zatím nebudou Angličanů všímat. Sami však následně museli čelit Pequotům[1] a o rok později Mohawkům. Ve válce s Mohawky padl významný náčelník Pessakus. V roce 1633 Narragansetti přece jen neunikli nákaze neštovic, kvůli které zemřelo sedm set příslušníků kmene.

 

 V Massachusetts žil jistý Rogers Williams, podle dochovaných záznamů muž čestný a bezmezně oddaný anglické koruně. Williams vždy zdůrazňoval, že půda od indiánů musí být řádně a poctivě koupena. Kvůli těmto, ale i náboženským názorům ho Puritáni od sebe v roce 1636 vypudili. Ten s několika věrnými odchází na Rhode Island, kde od Narragansettů kupuje půdu. Mezi ním a indiáni vzniká přátelství.   

 Když v roce 1636 s Angličany v Connecticut válčí Pequotové, žádají Narragansetty o pomoc, ale Williams je od toho odrazuje a před indiány varuje Boston. Pequotové zaútočili v dubnu a pobili třicet Angličanů. Guvernér Hartford proti Pequotům poslal devadesát dobrovolníků a sedmdesát Moheganů. Ve Fort Saybrock se k nim přidali ještě další chlapi a oddíl pokračovalo v pochodu na Rhode Island. Náčelník Narragansettů Kanonikus poskytl vojsku dalších dvě stě bojovníků pod vedením jeho syna Miontonima a navíc umožnil Angličanům projít jeho zemí, takže mohou Pequotům vpadnout do zad. Milice dělá v lese takový rámus, že to Narragansetty přivádělo k zoufalství. Báli se, že je Pequotové uslyší a napadnou, proto se také chtěli vrátit. Ale Unkas, náčelník Moheganů k nim promluvil, tak vášnivě, že v nich opět vyburcoval odvahu. Armáda k pequotské vesnici Mystic dorazila bez úhony a obklíčila ji. V pasti se tak ocitlo přes sedm set Pequotů. Velitel invazního oddílu John Mason, nechal vesnici zapálit a jeho střelci pak skolili každého, kdo se z hořící pevnosti snažil uniknout. Mohegani a Narragansetti doráželi ty, které se nepodařilo dostat střelcům. Narragansetti protestovali proti zabíjení žen a dětí, marně však. Dobitím Mysticu byla moc Pequotů zlomena, a ti v malých skupinkách prchali na západ. Angličané je za pomoci Moheganů a Narragansettů pronásledovali a válečníky bez milosti pobíjeli. Ženy a děti byli brány do zajetí, aby byly později prodání do otroctví. Válka skončila roku 1628 a Narragansetti dostali za „odměnu“ osmdesát zajatců, které adoptovali a patnáct set Pequotů a západních Niantiků adoptovali Mohegani, díky čemuž se s podporou Angličanů stali nejmocnějším kmenem regionu.

 Narragansetty Unkasova ctižádostivá politika znervózňovala, proto se v roce 1640 spojili s Pokumtuky a Mattabesiky – Tunxy. Miontonimo také jednal s Metoaky z Long Island, Mattabesiky ze západního Connecticut, Mohykány z Long Islandu a Wappingery z Hudson Valley. Holanďané, kteří v té době válčili s Unami Delawary, si to špatně vyložili a „preventivně“ zaútočili na Wappingery a zahájili tak Válku Wappingerů (1643-45), do které se zapojilo na dvacet kmenů. Za úplatu 25 000 holandských stříbrných přišli Holanďanům na pomoc Angličané s Mohegany. Toho briskně využili Narragansetti a vzali útokem oslabenou hlavní vesnici Moheganů, Shetucket. Byl to tvrdý a překvapivý úder, který málem přivedl Mohegany do záhuby. Oni se však zmohli na protiútok, během kterého zajali Miontonima a zmatení Narragansetti přerušili boj.

 Unkas odvedl významného vězně do Hartfordu, kde se dlouho jednalo o tom, jak s náčelníkem naložit. Narragansetti za svého sačema nabídli tak vysoké výkupné ve formě wampumů, že se Angličané rozhodli náčelníka propustit. Miontonimo byl odveden do Shetucket, odkud jej měla k Narragansettům doprovodit ozbrojena družina Angličanů. Sotva však společnost opustila brány vesnice, udeřil Unkasův bratr Miontonima tomahavkem do hlavy tak silně, že ten na místě padl mrtev. Proč to udělal a jestli s tím Angličané souhlasili, to se neví.

 Smrti svého náčelníka byli Narragansetti paralyzováni, takže souhlasili Angličanům vyplácet každoroční tribut wampumů. Ty zase vymáhali od Montauků, což jim Angličané později zatrhli. Kanonikus zemřel v roce 1647 a po něm nastoupil Kanončet (Nanunento). Williamse měli Narragansetti stále v oblibě a v roce 1647 mu prodali další pozemky. V roce 1674 navštívil Narragansetty náčelník Wampanoagů Metakom, který organizoval velké proti anglické povstání, do kterého chtěl zapojit i Narragansetty. Stárnoucí Williams byl opět silně proti, ale Kanončet mu slíbili, že jemu nikdo neublíží a svůj slib také dodržel.

 Válka začala roku 1675 a Narragansetti se stáhli do velké opevněné vesnice, která se nacházela v močálech poblíž dnešního města Kingston. Zde se také ukrývali ženy a děti Wampanoagů, což Angličané považovali za válečný akt, a vypravili proti Narragansettům tisícičlennou armádu doprovázenou sto sedmdesáti Mohegany. Angličané nabídli Narragansettům spojenectví, ale Kanončet ho odmítl. Vypálení vesnice Narragansettů vešlo do historie, jako „Velká močálová bitva“. Byl to spíše masakr, během kterého zahynulo šest set Narragansettů.

 Kanončet s velkou skupinu lidí unikl do západního Massachusetts, kde se připojil k Wampanoagům, načež se stal postrachem Angličanů. Počátkem února, vedl několik útoků proti Connecticut a v březnu rozprášil jednotku kapitána Wadswortha. Další jeho útok způsobil smrt alespoň sedmdesáti Angličanů a společně s Pokumtuky napadl Northfield. Válečné akce začal brzdit nedostatek zásob, proto se Kanončet rozhodl pro nebezpečný podnik. Chtěl v dubnu vyzvednout z tajných skrýši na Rhode Island potřebné potraviny, ale na zpáteční cestě ho překvapili Mohegani a zajali. Když byl předán do rukou Angličanů, byl okamžitě popraven.

  Mnoho z tří tisíc Narragansettů, převážně ženy, děti a staří lidé následně zemřelo hladem nebo násilně. Válečnici byli zabíjeni na místě a ostatní byli určeni pro otroctví. Několik Narragansettů se zachránilo útěkem k  Abenakiům, Mohykánům a Irokézům, ale v jakém počtu se neví. Před válkou bylo Narragansettů asi pět tisíc a po ní jenom pět set. Ti pak podepsali v roce 1682 s Angličany smlouvu a usadili se v malé rezervaci Východních Niantiků u Charlestownu (Rhode Island). Nad Narragansetty se smilovali nakonec i Mohegani a nechali některé tlupy, aby se usadily u nich v Connecticut. V roce 1788 odešla většina Narragansettů k Brothertonům a později se s nimi odstěhovali do Wisconsinu.

 V roce 1880 odebrala vláda Narragansettům z Rhode Island statut kmene, díky čemuž přišli o 3200 akrů rezervační půdy. Vše, co jim zbylo, byly pouhé dva akry. Soudní žaloba vyšla vniveč, poněvadž Narragansetti neměli se Spojenými státy žádnou smlouvu. Přesto se Narragansetti nevzdali a v roce 1983 si vydobyli statut, díky němuž mohou dnes žít v rezervaci o výměře 2 500 akrů poblíž Charlestownu.

 

[1] 1622

 

 

 dickshovel.com - nahkohe

1. 3. 2012

Massachusetts - Massašusetsové

 

 Massašusettsové žili ve stejnojmenném státě – Massachusetts, konkrétně v Charles a Neponset Valley, kde v současnosti stojí město Boston a jeho předměstí.

 Massašusetsové byli malý národ, který v roce 1614 obýval několik vesnic u Bostonského zálivu. V tom roce bylo Massašusettsů asi tři tisíce lidí, a když v roce 1620 připluli Poutníci, bylo jich jenom osm set a podle odhadu z roku 1631 méně než pět set. Národ jako takový zanikl, ale jednotlivé rodiny přežily až do dnešních dnů. Význam slova Massachusetts je „Řada kopců“. Massašusetsové patřili mezi algonkiny a mluvili téměř totožně, jako sousední Narragansetti, Nauseti, Niantikové a Wampanoagové.

 Národ se dělil na šest tlup: Čikataubbut, Nanepašemet, Manatahqua, Kato, Nahaton a Kutšamakin. Dochovali se i názvy několika původních vesnic: Agawam, Conohasset, Magaehnak, Massachuset, Mattapoist, Mishawum, Mystic, Nahapassumkeck, Nasnocomacack, Natick, Neponset, Nonantum, Patuxent, Pocapawmet, Sagoquas, Saugus, Secacasaw (Seccasaw), Topeent, Totant, Totheet, Waranock, Wessagusset a Winnisimmet.

 Massašusetsové zmizeli ze světové scény dříve, než byl o nich pořízen nějaký seriózní záznam, ale kulturně se pravděpodobně nelišili od okolních pobřežních kmenů Nové Anglie. Živili se tedy především, jako zemědělci a pro potěšení si pěstovali tabák. Důležité pro ně byly ryby a další mořské plody. V chladných měsících lovili zvěř. V létě tito indiáni obývali vesnice tvořené dlouhými domy a v zimě se rozdělili do rodů, které lovily ve vnitrozemí. Zimu strávili v menších kupolovitých chatách.

 Jak už jsme si řekli, národ byl rozdělen do několika nezávislých tlup, které měly svého dědičného náčelníka, nebo náčelnici. Ačkoli byli Massašusetsové nevýznamní, sehráli v dějinách Nové Anglie určitou rolí. Tak třeba Job Nasutan se podílel na překladu Bible do algonkinštiny. S Evropany se poprvé setkali v roce 1497, když k pobřeží připlul John Cabot, ale oficiální zmínky o kmeni pocházejí z pera Johna Smitha, který roku 1614 zkoumal pobřeží Nové Anglie. Epidemie, které do regionu zavlekli Evropané, zahubili mezi léty 1614 a 1617 třetinu původního obyvatelstva a ve stejné době napadl Massašusettse neznámy kmen ze severu. V roce 1620 objevili Poutníci několik opuštěných vesnic, které nesly známky nedávného osídlení. Později začali mezi Massašusettsy pracovat misionáři a mnoho jich získali pro svou víru. V regionu vzniklo čtrnáct smíšených vesnic, kterým Angličané říkali „Praying Indian Villages“ (Vesnice věřících indiánů). Kmenové tradice byly rychle potlačeny přísným puritánským učením.

 V roce 1640 už přestali Massašusettsové existovat jako kmen. V roce 1665 „křesťanské vesnice“ čelili útoků Mohawků a napadení v čele s náčelníkem Wampatukem podnikli odvetnou akci, ale neuspěli. Válečná společnost byla ze zálohy přepadena a rozprášená. Během Války Wampanoagů mnoho Massašusettsů uteklo do lesů a přidali se k revoltě. Misionáři se snažili shromáždit všechny „věrné“, ale ve vesnicích jich zůstalo jenom na pět set. Tito indiáni byli přestěhováni na ostrov u Bostonu, kde měli být v bezpečí před válkou. Angličané je používali, jako průvodce a zvědy.

 Po válce se Massašusettsové rozptýlili mezi národy. Potomci křesťanských Massašusettsů žijí ve městě Punkapog.

 

Setkání Starého a Nového světa

Evropa

Předpokládám jistou úroveň znalostí o poměrech ve středověké Evropě. Zmíním proto ve stručnosti pouze několik zásadních skutečností, které měly, podle mého názoru, velký vliv na nalezení a kolonizaci Ameriky, od příčin až po charakter průvodních událostí: rivalita evropských mocností, znalost a využití jistých čínských vynálezů (kompas, střelný prach), knihtisk, rozvoj měst, řemesel a obchodu. Právě krize pozemního obchodování s Indií motivovala námořníky k hledání námořní cesty do Indie – budˇ obeplutím Afriky, nebozápadní cestou přes Atlantik. Dále středověké křesťanství se svým učením o povinnosti hlásat víru a o nadřazenosti křesťanské víry. Germánské prvky v ní: rytíř bojující za víru a její šíření ohněm a mečem ve „svaté válce“.

Amerika

Poměry v Americe na konci 15. století se pokusím osvětlit později. Teď si uděláme malou etnografickou a faktografickou exkurzi.

Na Americkém kontinentě se v té době nacházelo velmi mnoho typů domorodých lidí. Dělíme je na Indiány, Eskymáky a Aleuťany*. Všichni patří k mongoloidní rase. Severští Indiáni žijí téměř stejně jako Eskymáci. Proč jedny nazýváme Eskymáky a druhé Indiány? Přímou odpověď jsem nenašel. Pokusím se shrnout rozdíly. Eskymáci: představují arktický typ mongoloidní rasy. Náleží k eskymácko-aleutské jazykové rodině.(2)Sídlí severněji než Indiáni – na severním pobřeží Kanady a na přilehlých ostrovech.Výjimku tvoří Sobí Eskymáci – Caribou Eskimos, kteří se v historii při dlouhodobějším zhoršení klimatu přestěhovali více na jih do vnitrozemí na západní pobřeží Hudsonova zálivu, kde už zůstali. Mají v Asii přímé příbuzné, se kterými sdílejí takřka stejnou materiální (zbraně, nástroje, obydlí, oblečení atd.)(3) a duchovní kulturu (uctívání stejných zvířat a rostlin; posvátné číslo 4; šamanismus).(4)

Jejich nejbližší sousedé, Indiáni žijící na severu, patří k jazykové skupině Na – Dené.(5) Dále se Indiáni od Eskymáků mírně odlišují stavbou těla a vzhledem. (Tímto se zabývá fyzická antropologie.)(6)

 

Indiáni a Eskymáci nemají svůj prapůvod v Americe. Nabízí se tedy jedna ze stěžejních otázek amerikanistiky*: odkud předci prvních Američanů přišli? Odpověď našel již na počátku dvacátého století světově uznávaný antropolog, Čech žijící v Americe, Aleš Hrdlička. Podle něj se to událo před asi 10 000 lety – nasklonku poslední doby ledové, kdy byla hladina moře až o 85 metrů níže. Neolitičtí lovci a sběrači (případně zemědělci) z Asie v několika skupinách překonali po souši, moři či ledě Beringgovu úžinu nebo přešli řetěz Aleutských ostrovů, a tak se dostali na americkou pevninu.(8) Jeho teorie byla později doplněna: „Ti příchozí z Asie nebyli zřejmě nijak homogenní a přistěhovaleckých vln bylo zřejmě daleko více, od nejstarších před 35 000 – 40 000 lety, až po nejmladší – Eskymáky, kteří přišli v tom velkém prostoru času opravdu poměrně nedávno, před několika málo tisíci lety.“(Václav Šolc)(9)

Některé společné znaky příchozích z Asie: stejná pigmentace kůže, barva vlasů, vzácnost a malá hustota vousů a ochlupení vůbec, vystupující lícní kosti, orlí nos, silná převaha krevní skupiny 0, krevní faktor Diego (RH faktor u Indiánů prakticky vůbec neexistuje), běžný výskyt mongolské řasy na oku a mongolské skvrny na zádech.(10)

 

Pro většinu z nás jsou Indiánidivoši, co se s čelenkami na hlavách, lukem v ruce a tomahavkem u pasu prohánějí na koních po prérii, ničeho se nebojí, a když mají trochu času, kouří dýmku míru. Tento „model prérijního indiána“ vytvořili spisovatelé a filmaři.Je to poněkudromantická a matoucí představa.Před příchodem Evropanů Indiáni na nekonečných prériích Severní Ameriky vůbec nežili! Patrně byly pro pěšího Indiána nedostupné.(11) Teprve poté, co Indiáni získali od Španělů koně, došlo k osídlení prérií. (12)Kůň významně usnadnil lov a dopravu. (Do té doby byli psi jediní pomocníci.) „Prérijními Indiány“ se staly kmeny žijící na východě dnešních USA ve státech Nebraska a Severní a Jižní Dakota.(13) Později byla prérie osídlena více kmeny různých jazykových rodin. Například: „na severu Assiniboinové, Vraní Indiáni – Absarokové, Tenon-Dakotové, tři kmeny Černonožců, Atsinové, Sarsíové a část Kríů. Ve střední části prérií to byli Čejeni a Arapahové, na jihu Kejovové a Komanči.“ (Václav Šolc)(14)

Slovy Miloslava Stingla: „Indiáni Severní Ameriky jsou jen jednou z několika skupin původního obyvatelstva Ameriky. Navíc skupinou početně méně významnou. Vždyť v předkolumbovském období tvořili všichni severoameričtí Indiáni dohromady jen jednu dva-cetinu všeho obyvatelstva Ameriky a dnes dokonce jen pouhou padesátinu! 98 procent všech Indiánů žije tedy ve Střední a Jižní Americe. A rovněž těžištěm indiánského života v Americe byla v posledních dvou tisících letech zcela nesporně Mezoamerika a andská oblast.“(15)(viz příloha č. 1)

 

Další častý omyl se týká „Inků – Kečuů“. Kečuové bývají nesprávně označováni jako Inkové. Přitom inka je pouze titul panovníka (16), říkalo se mu také „sapa“ – Jediný, „Intip – Cori“ – Syn slunce.(17) Ve Slovníku cizích slov z roku 1981 se píše: 1. Ink,-ové tj. neodborný název pro příslušníky peruánských kmenů pod vládou rodu Inků.(18) Podle mého názoru by se tento panovnický rod měl jmenovat spíše Capacové podle prvního polomytického inky Manco Capaca.(19) Podobně našemu státu vládli Přemyslovci, ne rod Knížat nebo Králů. Nechám to na posouzení povolanějším. O pravopisu rozhodují jeho Pravidla (z roku 1993). V nich najdeme heslo: inka,-y m. (šlechtic v incké říši).(20) Nesprávné označení Inkové je natolik rozšířené, že pokus o zavedení správnějšího názvu Kečuové by byl nesnadný ne-li nemožný. Někteří autoři proto raději píší incká říše a incká kultura.

Celý problém je ale ještě složitější. Kečuové byli původně malý kmen, který inkům podlehl teprve na počátku 15. století. Tehdy panoval osmývládce incké říše (Tahuantinsuyu = „Země čtyř částí“) Viracocha Inka.(21) Teprve on zavedl Kečujštinu – jazyk právě porobeného kmene Kečuů – jako úřední jazyk.(22) Všichni inkové (pravděpodobně aymarského původu) posilovali jednotnost své říše mísením obyvatelstva. Ustanovili stejné zákony, daně, práva a povinnosti a jeden jazyk pro všechny! Proto se Kečujština rychle šířila a sjednotila mnoho kmenů. Dalo by se říci, že inkové nebyli Kečuové, ale přesto se poddaní inků Kečui stali.(23) Tak vznikl národ, který v osmdesátých letech dvacátého století měl 11 milionů lidí.(24) Žádný kmen nebo národ Inkové neexistuje a ve smyslu, jak se o nich hovoří, nikdy neexistoval!

 

Velmi rozšířené je tvrzení, že Amerika nemá historii. Argumentuje se tím, že žádné její město nemá opravdové historické jádro. Jenže Amerika má minulost – indiánskou! A prastará města rovněž– také indiánská! Vyspělá kultura nemůže vzniknout rychle. I v afrických, asijských a evropských centrech starověké civilizace vznikala impéria na troskách starších států. Novější říše bývaly většinou zase o něco mocnější, bohatší atd. než ty předchozí. Podobně tomu bylo i ve Starém světě. Vyspělé kultury Mayů a Aztéků ve Střední a Kečuů v Jižní Americe dosáhly obdivuhodně vysoké úrovně rozvoje zemědělství, státní organizace, náboženství, věd (matematiky, astronomie, lékařství), architektury a umění. I ony vyrůstaly ze starých kořenů:

A/ Období asijské tradice (v Americe – kultura sandijská)

B/ Indiánské kultury:

 

·         Jednoduché kultury (S. Am.)

oVstupní (folsomská)

oJednoduché sběračsko-lovecké

oJednoduché zemědělské (Basket makers = košíkáři)

·         Střední kultury (Pueblané – S. Am., Tlatilco – Stř.Am.)

 

I.Jednoduché kultury (S. Am.)

    1. Vstupní (folsomská)

2. Jednoduché sběračsko-lovecké

    3. Jednoduché zemědělské (Basket makers = košíkáři)

II.Střední kultury (Pueblané – S. Am., Tlatilco – Stř.Am.)

III. Vysoké kultury

    1. Základní teokratické (olmécká – Stř. Am., chavínská – J. Am.)

    2. Rozvinuté teokratické (teotihuakánská – Stř.Am., Mochica – J. Am.)

    3. Dynastické (toltécká – Stř. Am., chimujská – J. Am.)

    4. Vrcholné:

    a) Imperiální (aztécká – Stř. Am., incká – J. Am.)

    b) Intelektuální (mayská – Stř. Am.)(25)

 

Tento výčet kultur je výborný pro svou klasifikaci a systém, ale není zdaleka vyčerpávající. Chybí například pouštní kultura Paracas, nebo světoznámá kultura Nazca, od níž pochází obrovské obrazce na stejnojmenné poušti i skvělá vodní díla. Obě se nacházely v Jižní Americe na západním pobřeží.(26)

Mimo tradiční území (viz shrnutí) existovalo pochopitelně obrovské množství dalších, méně pokročilých indiánských národů, kmenů a kultur, které jsou velmi zajímavé např.: zlatí Čibčové – Muiskové na severu Jižní Ameriky (v dnešní Kolumbii) a na jejím jihu otužilí Alakalufové a odbojní Araukáni, v Severní Americe Pueblané s největšími domy na světě, tajemní stavitelé moundů atd.

Shrnutí

V Americe na konci patnáctého věku žilo mnoho rozličných kmenů, národů a skupin domorodců. Jejich předci přišli v několika vlnách z Asie na území dnešní Aljašky. Odtud se rozšířili postupně na celý kontinent. Nejvíc lidí se soustředilo v horách Střední a Jižní Ameriky, kde je (obvykle horké) tropické podnebí chladnější kvůli vysoké nadmořské výšce. Amerika má bohatou a skvělou indiánskou historii – avšak často opomíjenou.

B/ Střet

K prvnímu setkání Starého a Nového světa došlo dávno před Kolumbem. Dokonce je pravděpodobné, že první krok učinili Indiáni k nám, ne my k nim. Miloslav Stingl o tom píše: „Bylo to v roce 62 před naším letopočtem. Na pobřeží tehdejší Germánie, v zemi Suevů – nedaleko ústí Labe vyvrhlo moře na břeh loď podivného tvaru osazenou lidmi hovořícími tehdy zcela neznámým jazykem a podivně oblečené. Neznámí cizinci pohyby naznačovali, že byli do Germánie zahnáni za bouře z druhého břehu moře! Byli to zřejmě Indiáni. A máme o nich dokonce písemnou zprávu v římské literatuře. Král Suevů věnoval totiž tyto neobvyklé trosečníky, ‚Indy‘, římskému prokonzulovi v Galii Quintu Metellovi Celerovi. A díky daru suevského krále máme tedy z pera Pomponia Mely a z pera Pliniova prvou věrohodnou zprávu o setkání příslušníků dvou velkých skupin jediné lidské rodiny, příbuzných, kteří dlouho žili vedle sebe na této planetě, aniž by o sobě cokoli věděli.“(1)

Vikingové

Zprávy o Vikinzích jsou lépe podložené.* Tito skvělí mořeplavci zaznamenali své hrdinské – polomytické dějiny ve svých ságách, které mají historické jádro! Podle nich se tato cesta skládala z „přískoků“. Island byl takovým odrazovým můstkem pro další objevy, které byli ovšem většinou neúmyslné – zaviněné nějakou bouří (Grónsko), nebo jiným „neštěstím“. Všeobecně se dá říci: Co Vikingové objevili, to se snažili také osídlit. V Grónsku byl prvním takovým osadníkem Eirík Zrzavý (Erik Rudý) – otec prvního kolonizátora Ameriky.(2)

Bjórni Herjólfsson – jako první Evropan – spatřil Ameriku již roku 986, ale nevkročil na její půdu. Osídlit novou zemi vyplul s 35 muži roku 1000 syn Eiríka Zrzavého – Leif Eiríksson. Vydal se západním směrem. „narazil nejprve na kamenité pobřeží, podle něhož nazval onu zemi Helluland (Země kamenných desek). Byla to dnešní Baffinova země. Potom se vydal k jihu a objevil bohatě zalesněné pořeží; nazval tu zemi Markland (Lesní země) – dnešní Labrador.“(3) Plavili se dál k jihu a narazili na zemi tak krásnou a úrodnou, „že tam zůstali a postavili si tam domya brzo se vydali na další průzkum.“(viz 3) Leif pojmenoval tuto zemi Vínland, což znamená Země vína, nebo též přeneseně Úrodná země. Brzy se vrátil do Grónska, aby zemřel ve své vlasti. Jeho opuštěný dům využívaly další výpravy. Uvedu nyní jména jejich velitelů: Torvald Eiríksson (bratr; kolem roku 1007, zastřelen šípem v boji s domorodci, jeho druhové se vrátili domů.) Torfinn Karlsefni (zřejmě největší pokus o trvalé usídlení kolem roku 1020.) Torstein Eiríksson (bratr; bez úspěchu.) Freydís(sestra; velmi krutá, rovněž neúspěšně.) Celkový rozsah normanských návštěv Ameriky není znám.

 

Teprve druhé vysvětlení pojmu Vínland vedlo k jeho umístění na ostrov New Foundland. Na tuto myšlenku přišel norský archeolog Helge Ingstad. Pochopitelně se hned pustil do hledání a kopání, aby svou teorii podepřel a dosáhl těchto výsledků: „Ingstad tam vykopávkami odkryl osm větších a menších domů, to znamená odkryl zbytky jejich základů. Dále jednu kovárnu a jeden milíř. Takzvaný velký dům měl několik místností a pozoruhodné rozměry 16 5 20 metrů. Předmětů se tam našlo velice málo, ale byly archeologicky nesmírně významné. Bylo to opracované železo, získané z takzvané bahenní železné rudy, která se vyskytuje v hroudách v jezerech, potocích či vlhkých loukách a zušlechťuje se tavením, jež Indiáni ani Eskymáci neznali, jež však ovládali Skandinávci; dále měď ve slitině, která se u amerických domorodců také nevyskytovala – ti měď pouze tepali. A vůbec nejdůležitějším předmětem, který tam archeologové našli – až při poslední výpravě a samou radostí si padli do náruče – byl malý přeslen ze stealitu, přesně takový, jaké známe z Grónska a Norska.“(4)

 

Vikingové se s domorodci potkali, a nejen to dokonce se s nimi snažili obchodovat a nejednou s nimi i bojovali. Říkali jim Skrelingové, což znamená něco jako „Ječící scvrklé hlavy“.(5) Nevíme jestli se jedná o Indiány, což je pravděpodobnější, nebo Eskymáky. „Sága o Eíríku Zrzavém je popisuje takto: ‚Byli to malí chlapíci. Vypadali zákeřně a na hlavě měli rozježené vlasy. Měli velké oči a široké tváře.‘ “(viz 5)

Toto jsou první doložené kontakty Evropanů a Američanů. Obešly se z globálního hlediska bez větších následků pro obě strany, což nelze tvrdit o pozdějších událostech.

Konkvista

Slovo konkvista pochází ze španělského „conquista“ a znamená dobytí. Tímto termínem je označováno dobývání Ameriky od roku 1492zhruba do konce 16. století.

Na konci 15. století Španělé a Portugalci převzali iniciativu v rozvíjení zámořského obchodu od Benátčanů a Janovanů. Kolumbus plující pod vlajkou Španělska objevením „Indií“ odstartoval zběsilé soupeření evropských mocností o zámořské državy. Díky Kolumbovi byli Španělé první, a tak se zvláště oni „vyznamenali“ v bojích s Indiány. Hned na počátku při kolonizaci ostrovů Karibské oblasti jednali s domorodým mírumilovným obyvatelstvem nadmíru krutě, což spolu s řáděním zavlečených nemocí způsobovalo vymírání milionových národů.

Bartolomé de Las Casas (1474 – 1566) napsal ve své „Krátké zprávě o zpustošení Západoindických zemí“(citováno v knize C.W.Cerama První Američan): „Čtyřicet let s nimi nedělali nic jiného a ani dnes si nepočínají jinak, než že je zabíjejí, škrtí, týrají, trýzní a mučí...“ „Dosáhli tím toho, že v současné době žije z více než tří miliónů lidí, které jsem kdysi na vlastní oči viděl na ostrově Hispaniola (dnešní Haiti – pozn. autora), pouhých dvě stě domorodců.“ „Uzavírali mezi sebou sázky, kdo z nich přesekne člověka jednou ranou mečem, kdo mu píkou rozetne hlavu anebo vyrve vnitřnosti z těla. Novorozeňata rvali za nožičky matkám od prsu a házeli je hlavičkami na skály.“ „Mimo jiné oběsili přes dvě stě Indiánů jen proto, aby se sami vyhnuli krutostem jednoho jediného – mně dobře známého – Španěla, který byl ze všech ostatních barbarů nejhorší.“ (Roderique Albuquerque)(6) Byla to taková předehra k tomu, co se teprve mělo stát.

Juan Reglá Campistol počátky kolonizace komentuje v „Dějinách Španělska“ takto: „První výsledky byly otřesné – obtíže, které doprovázejí každý akulturační proces, a zlořády encomenderů *způsobily alarmující pokles indiánského obyvatelstva.“(7) Podle mě je toto hodnocení učebnicová ukázka eufemismu. Dále napsal, že důvody úspěchu konkvisty byly faktory jako hrdinství, rozhodnost, morální opora křesťanství (!) u konkvistadorů a „technický nepoměr mezi evropskou civilizací období renesance a pravěkem, v němž žili američtí Indiáni“. (str. 279) Hned na následující straně najdeme: „Pizarro si podmanil říši Inků.“ V Americeexistovaly pravěké říše?! Pan Campistol má pravdu v tom, že v Americe bylo mnoho kmenů na technické a společenské úrovni doby kamenné, ale hlavními protivníky konkvistadorů byla skutečná impéria, která měla spíše charakter starověký.Říše Aztéků, inků a Mayů byly tak mocné, že si v ničem nezadaly se starověkými státy obecně známými – Egypt, Persie, Sýrie, Babylónie. Například Tahuantinsuyu (incká říše) měla v době největšího rozkvětu 5-7 milionů obyvatel, 950 000 kilometrů čtverečních rozlohy,(8) desetitisíce vojáků,(9) skvěle rozpracovanou státní správu, výstavná statisícová města, terasovitá pole s důmyslnými zavlažovacími kanály, síť silnic, poštu s maximální rychlostí přenosu zpráv přes 200 kilometrů za den atd.(10)

Bylo by zavádějící si myslet, že dobytí těchto říší bylo dílem okamžiku a že později nedocházelo k povstáním.

V letech 1530 – 1540 skončilo období velkých konkvist.(11) Uvedu nyní jejich přehled:Dobytí: Aztéků: Hernando Cortéz, 1519 – 13. srpen 1521 (zajetí Cauthemoca)(12)

Tahuantinsuyu: Francisco Pizarro, 2 neúspěšné pokusy (1524, 1526), třetí úspěšný:

leden 1531 – 19. srpen 1533 (uškrcení zajatého inky Atahualpy)(13)

Francisco de Toledo, 1572 definitivní porážka indiánských vojsk

(poprava posledního neo-inky* Tupac Amarua)(14)

Chibčů – Muisků: Gonzalo Jimenez de Quesada, 1536 – 1538 snadné vítězství nad

znepřátelenými státečky, 1541 úplné zlomení odporu.(15)

Mayové odolávali déle: 3 neúspěšné výpravy: 1517 Francisco Hernández de

Córdoba,

1518 Juan de Grijalva, 1519 Hernando Cortéz (součást tažení na Te-

nochtitlan, hlavní město Aztéků)

Yucatánští Mayové podlehli až při posledním ze tří tažení Francisců de Montejo

v letech 1540 – 1546 (tuto výpravu vedl Francisco de Montejo mladší);

neúspěšné výpravy vedené otcem: 1. 1527 – 1528, 2. 1531 – 1535(16)

Mayové kolem jezera Petén Itzá si udrželi politickou nezávislost ještě o další

jedno a tři čtvrtě století déle. Hlavní město Tayasal padlo roku 1697!(17)

V Jižní i Severní Americe existovaly indiánské kmeny, které se přes civilizační zaostalost a menší početnost dokázaly bránit ještě houževnatěji. Například s Araukány si nevěděli rady ani inkové ani Španělé, a to až do 19. století!(18)

Příčiny porážky Indiánů

Vraťme se ke státům nejrychleji poraženým – aztéckému a inckému. Je s podivem, že hrstka vojáků mohla porazit říše**. Cortéz začínal se 400 vojáků, přestože později získal posily, nikdy jich neměl víc než 1000. Připočteme-li indiánské nosiče, dostaneme se k číslu 7000. Hlavní město Aztéků, největší a nejkrásnější město tehdejší Ameriky – Tenochtitlan (viz obrazová příloha č.4) – však mělo 650 000 obyvatel! Pizarro táhl porazit inckou říši se 180 vojáky! Vítězství dobyvatelů bylo podmíněno více faktory. Pokusím se napsat ty nejzávažnější:

 

1. Španělé mimoděk trefili správnou dobu pro boj. Aztékové měli období sklizně kukuřice, na níž byli existenčně závislí. V Tahuantinsuyu probíhala občanská válka.

 

2. Indiáni věděli o „vetřelcích“ velmi málo. Zvědové přinášeli zprávy, které byly často nepřesné a přibásněné. Naproti tomu dobyvatelé byli dobře obeznámeni se situací. Tlumočníci poskytovali údaje k nezaplacení (o společenském zřízení, mentalitě, znepřátelených stranách, potížích a slabinách, připravovaných zradách atd.). Nutno přiznat, že Cortéz i Pizarro měli dobré taktické myšlení. Byli rozhodní, velmi houževnatí a důležité informace dokázali skvěle využívat. Cortéz díky svým diplomatickým schopnostem získával spojence mezi odpůrci Aztéků. Nejvíc mu pomohlo město Tlaxcala. Pizarro zajal Atanahualpu – Syna slunce a potom držel v šachu ostatní Kečuy.

 

3. Střetly se dvě naprosto rozdílné kultury – opravdový boj dvou světů. Konkvistadoři byli všeho schopní disciplinovaní vojáci, ženoucí se za vidinou zlata. Indiániměli velký smysl pro společnou práci a byli velmi pověrčiví. Aztéky stíhalo už dlouho jedno špatné znamení za druhým. Navíc nevěděli, jestli Cortéz náhodou není dobrý bůh Quetzalcoatl, který odešel v dávných dobách – a měl se vrátit. Museli tedy být opatrní. Pro Kečuy inka znamenal nejen absolutní státní moc, ale byl pro ně bohem. Nesměli se na něj ani podívat. Jeho zajetí znamenalo veliký otřes jistot. Také k nim se měl vrátit bůh Viracocha (Con Ticsi Viracocha).

 

4. Indiánské a evropské válečnictví bylo značně rozdílné. Kečuové znali mimo jiné měkčí kovy také slitinu mědi a cínu – bronz. Aztékové z kovů používali pouze zlato, stříbro a měď. Španělé měli zbraně železné: kopí, meče, kuše. Vládli také „zázračnými zbraněmi“: puškami, děly a jezdci na koních, jež někteří Indiáni dlouho považovali za jediného tvora.(19) Tyto prostředky, nahánějící Indiánům strach, měly obrovský psychologický účinek! Amerika znala pouze primitivní zbraně: oštěpy, kyje, praky, luky. Materiálem bylo dřevo, rákos, kámen, měď, bronz a ostré úlomky obsidiánu – sopečného skla.

Dobyvatelé proti přesile používali nečestných lstí (vraždění v době příměří, později také vědomé rozšiřování nakažlivých nemocí! (20)), zabíjeli „civilní“ obyvatelstvo nebo přednostně zabíjeli vojenské důstojníky (poznali je podle pestrých šatů) atd. Aztécký způsob boje byl dosti rituální. Dělali mnoho hluku, pouze malá část vojska bojovala přímo. Účelem boje bylo zajmout nepřítele, ne ho zabít, to už by totiž nemohl být obětován nebo zotročen.

 

5. Indiánské obyvatelstvo bylo značně oslabeno zavlečenými nemocemi. „Před příchodem Evropanů neznali Indiáni neštovice, spalničky, zarděnky, tuberkulózu, choleru, mor, tyfus, žlutou zimnici, malárii, stejně jako chřipku či střevní parazity. Působení virů, bakterií a parazitů mělo rychlejší průběh a podstatně horší následky než u Evropanů, kde se bojem proti chorobám vypěstoval určitý stupeň imunity.“(21) Již roku 1527 (1528) zemřel inka Hayana Capac na neštovice nebo spalničky. Nemoci tedy postupovaly rychleji než konkvistadoři!(viz 21)

 

6. Přestože boje nebyly snadné ani krátké, myslím, že vše proběhlo přece jenom tak rychle, že Indiáni nestačili zhodnotit nebezpečí a odpovídajícím způsobem zareagovat. Např.: zajatý inka Atahualpa se více než Španělských věznitelů obával svého bratra Huascara, kterého držel v zajetí v nedaleké Andramarce. Vydal proto tajně rozkaz, aby byl zavražděn. (Huascarovi se podařilo uprchnout.) Uplynul nějaký čas. Atahualpa poté, co lépe poznal, na čem Španělům opravdu záleží, nabídl za sebe pohádkové výkupné – místnost naplněnou do výše jednoho sáhu zlatem. Přesto, že svou část dohody splnil (podle odhadů to mohlo být asi 6 tun ryzího zlata), byl odsouzen a popraven.

 

7. Indiáni byli nejednotní. Dnes můžeme už pouze spekulovat o tom, co by se stalo, kdybydokázali zapomenout na nepřátelství a spolupracovali v boji proti dobyvatelům.

 

Křesťanství hrálo zvláštní roli. Některým bylo záminkou a výmluvou (dle mého názoru například pro Hernanda Cortéze). Pro evropské panovníky bylo náboženství potažmo kněží levnějším a spolehlivěj­ším prostředkem k ovládnutí domorodého obyvatelstva než vojáci, kteří často mysleli více na vlastní slávu a obohacení než na poslušnost Koruně. Nutno podotknout, že pokřesťanštění – tento méně drastický způsob „kolonizace“ – bylo pro Indiány asi lepší než zotročení v encomiendách. Dále nesmíme opomenout, že někteří misionáři se Indiánů zastávali a snažili se zlepšit jejich otřesné životní podmínky (většinou tvrdě narazili na odpor světských pánů) – např.: dominikáni Antonio de Montesinosa Bartolomé de las Casas.(22) Dalším vděčíme za zprávy o Indiánech – např.: františkán Bernardino de Sahagún napsal monumentální dvanáctisvazkové dílo: „Historia general de las cosas de Nueva Espaňa“ – volně přeloženo: Všeobecné dějiny Nového Španělska (= Mexika).(23) Většina mých zdrojových knih byla vydána za totality, z čehož plyne, že v otázce úlohy náboženství při konkvistě se nesnaží o objektivitu. Proto nechci tento problém více rozpitvávat.

Co bylo potom?

Indiáni byli nuceni pracovat v encomiendách, ničila se jejich kultura, jakýkoli odpor byl tvrdě potlačován. Postupem času se kolonizátoři dostávali stále hlouběji do vnitrozemí kontinentu a poráželi i ostatní zaostalejší kmeny, u nichž už nenalézali zlaté poklady, ale brali jim zemi pro nové a nové osadníky.

 

Důsledky pro Starý svět: vesměs kladné – mnoho nových plodin, obrovský příliv drahých kovů a kamenů, nové poznatky o Zemi, nový „prázdný prostor“ pro cokoli... ; záporné – zničení mnoha historických památek, uměleckých předmětů, literárních památek... Např.: rozboření Tenochtitlanu Cortézovými vojáky(24), Pizarrovi vojáci přetavili pohádkové množství uměleckých děl ze zlata v „pesos“ (25), františkán Diego Landa 12. června 1562 spálil téměř všechny mayské spisy – tzv. kodexy.(26)

 

Důsledky pro Nový svět: jedním slovem apokalypsa. „Obyvatelstvo Latinské Ameriky tvořilo v období kontaktu podle odhadů asi 20 % populace světa, o 100 let později jen 3 % a v polovině 18. století pouhých 1,6 % světového obyvatelstva.“ Byl to důsledek válek, jejichž oběti dosahovaly statisíců; zhroucení sociálních struktur a kulturních zvyklostí; těžké práce (Během koloniálního období – asi 250 let – jen ve stříbrných dolech v Potosí zahynulo přes 8 milionů lidí! (27)) a někde dokonce i genetické degenerace (tradiční sňatky mezi příbuznými). „V poslední době však převládá názor, že daleko největší roli sehrály faktory sanitární, tedy nemoci a epidemie. (viz předchozí strana bod č. 5) Nejzhoubněji se projevily černé neštovice. V letech 1545 – 48 zlikvidovaly asi třetinu původních obyvatel Mexika a přibližně ve stejném rozsahu celou populaci amerických Indiánů. “ V jednotlivých oblastech bylo snížení počtu původního obyvatelstva značně odlišné: Na pobřeží tropů redukce až na 1,7 %, v horách asi na 30 %. Počet obětí dosahoval desítek milionů lidí!(28)

 

Důsledky pro celýsvět: důsledkem objevných plaveb a evropské expanze bylo vědomé i nevědomé rozšiřování nepůvodních druhů rostlin a živočichů, se kterými si domácí druhy nedokázaly poradit. Vznikla tedy „biokulturní katastrofa“, která „dala směr celému řetězu negativních změn na kontinentu i ve světě. Z hlediska biogeografického lze tyto změny přirovnat k tomu, co se na Zemi událo v období posledního čtvrtohorního zalednění!“(viz 28)

Závěr

Z konkvisty vyplynulo mnoho důsledků jak pro Evropu tak pro Ameriku. V Americe to byla demografická katastrofa způsobená především zavlečenými nemocemi. Málokterá učebnice dějepisu se zabývá utrpením, které postihlo Indiány. Většinou vyjmenují pouze klady pro evropskou civilizaci (materiální rozvoj založený na koloniálním systému). Evropa se snažila těžit ze všeho. Konkvistadoři ukořistili poklady obrovské ceny. Dalším zdrojem bohatství se stala těžba drahých kamenů a kovů zvláště stříbra v Potosí v Andách (dnešní Bolivie).

 

V údolí řeky Javari na peruánsko-brazilském pomezí

 

 

 

 

V údolí řeky Javari na peruánsko-brazilském pomezí. Jak také jinak, že? Zde se v posledních letech

 

nacházejí neznámé kmeny s jistou pravidelností, která je až zarážející. Jsem přesvědčen, že se z tohoto úkazu pomalu stává důstojná náhrada za letní zprávy o české učitelce sežrané na Jadranu žralokem.

Českých učitelek bylo totiž dost na několik let první republiky a indiánských nepoznaných kmenů v amazonské džungle je doslova neúrekom. Neklamou- li mne informace, je jich ještě na celé století. Ne že bych nevěřil, že zde žijí, právě naopak. Jen mi vadí způsob prezentace těchto tak zvaných objevů. Žili tam odjakživa a tak není žádný div, že na tomto obrovském subkontinentálním území tropických pralesů, kde jich žilo spousty, jich stále žije, díky Bohu, dost. Není tím myšleno hodně, co do počtu příslušníků, ale co do počtu různých drobných a především isolovaných skupin.

 

Na indiánský svět Amazonie dohlíží FUNAI, Fundacao Nacional do Indio, Národní indiánská nadace, která je součástí brazilského Ministerstva vnitra. Tím je i řečena strategická závažnost. Údolí Javari, jako většina horních amazonských toků je obývána spíše nomádními než sedentárními skupinkami, které se pravidelně přesouvají po několika letech. Vzhledem k malé úrodnosti půdy i malého počtu divoké zvěře je kočovný způsob života a drobná skupina ve formě rodu či klanu jediná cesta k přežití. Naopak údolí středních a dolních amazonských toků, kde dochází k pravidelným záplavám území, jsou pak mnohem úrodnější a tím pádem je zde i větší výskyt zvěře a ryb. Pak zcela logicky zde byl i je větší výskyt početnějších kmenů. Ty však všechny známe i pár století, protože přístup k nim je mnohem jednodušší, a proto zde působili misionáři, obchodníci a dobrodruzi všeho druhu. Hledali přírodní zdroje k zbohatnutí:kaučuk,zlato, diamanty, polodrahokamy, ale i železo, drogy, léčivé rostliny. Jejich kultura je proto zvětší části na ústupu. Až na vzácné výjimky, jako v oblasti Alto Xingú, nastala tvrdá integrace, asimilace, v minulých století nelítostné vyhlazování.

V zásadě k jistému našemu přehledu si škatulkujeme indiánské kmeny podle jejich jazykové příslušnosti. K těm největším skupinám patří v Amazonii Tupí-Guaraniové nacházející se v širokém pásu od dolní Amazonky až k Paraguayi. Patří k nim třeba Mundurukové, Teneteharové nebo Parintintinové. Odtud třeba pochází původ, název i vzhled módního ženského prádla naší euroatlantické civilizace, tanga. Jen pro pořádek, milé dámy, abyste věděly, žádný Versace ani Gucci, ale rituální oděv dívek na iniciaci z amazonského pralesa. Další velkou skupinou jsou Arawakové žijící při západní straně brazilské Amazonie. K nim paří třeba Mehinákové, Paressíové či Tarianové. Milí kuřáci, z jejich jazyka máte výraz tabák. Karibové se z Guayanské vysočiny rozešli do všech stran. Jsou to třeba Pemóni nebo Matipuiové. Z jejich jména máme slovo kanibal. Pak je tu velká skupina kmenů tukano, gé nebo pano.

Právě v údolí Javarí žije několik etnik pano a šéf Etnoenvironmentální ochranné fronty této oblasti při FUNAI Fabricio Amorim prohlásil, že i nově objevená skupinka může k nim patřit. Amorim podle letecké fotografie jejich dvou společných dlouhých domů „maloca“ odhaduje počet na dvě stovky. Celý lokál Javarí je svým způsobem ještě kulturně poměrně zachovalý. Představuje téměř 90.000 km2 a žijí zde etnika Matis, Mayoruna, Matses, Kulina, jejichž počty se pohybují také jen ve stovkách. Porovnávám-li však fotografii malok neznámé skupiny s fotografií maloky kmene Marubo na straně 38. v publikaci Povos Indígenas no Brasil, díl 5. Javari je nabíledni, že je zcela stejná. Tedy nic nového pod sluncem.

V této oblasti je údajně na dalších až dvacet nekontaktovaných etnik, či možná jen částí etnik známých, protože není neobvyklé, že se kmeny tříští a dělí na menší skupiny, což jsem osobně v tomto regiónu zažil.

V době zveřejnění této zprávy jsem seděl 21.června na soukromé audienci u nového brazilského velvyslance Jeho Excelence George Monteira Praty. Pro mne to nebyla žádná náhoda, že jsme právě zde a zcela nediplomaticky, tedy otevřeně, probírali situaci amazonských kmenů v jeho zemi. Množství tzv. nekontaktovaných kmenů má FUNAI ve svých materiálech právě asi tu stovku. Jeho pracovníci, sertanisté, mají Amazonii docela dobře zmapovanou, ale jejich výsledky mají logicky tajný charakter. Samozřejmě i z těchto sejfů unikají informace, jako z naší policie.

Indiáni byli od svého objevení permanentně zneužíváni. Vykrádáme jejich zemi, jejich dědictví, jejich znalosti. Dobrodruzi zlato, módní návrháři kulturní znaky (ponča, tangy, dětské krosničky a chodítka, atp.), farmakologové léčiva, drogy a jedy. A třeba nyní se masmédia živí jejich objevováním neobjevováním, tedy jen jejich existencí, která nás zpohodlnělé Evropany vzrušuje. Brazílie je multikulturní země, kde se v jakémsi historickém kadlubu mísily tři základní lidské rasy: mongoloidní, negroidní a evropoidní, tedy indiáni, černoši a běloši. Paradoxně nejčistší nemíšenou populací s nejnižším zastoupením v zemi zůstali právě amazonští indiáni v zapadlých částech džungle. Většina z nich o nás ví, ale nemá o nás zájem. A tak se budou stále víc stahovat před naší civilizací do hlubin pralesů, které jim na pár dalších let zabezpečí jejich kulturu a způsob života.

Brazílii čeká nadlidský úkol: vyřešit humánní spojení, integraci a asimilaci dvou zcela odlišných světů v jeden celek či v dva celky žijící vedle sebe. K tomu bude zapotřebí takových velkých osobností, jakou byl můj přítel Orlando Villas Boas, snad nejslavnější a nejschopnější brazilský sertanista. V roce 1943 otevřel Brazílii cestu do vnitrozemí a světu znovuobjevil xingúské indiány, a přesto jej tito indiáni dodnes považují za svého bílého otce. Současně jim totiž zajistil přežití posledních zbytků kmenů ve spojení ve větší etnické celky a zabezpečil jim svobodné území založením Národního parku Xingú v roce 1961. Tehdy to však bylo bez halasu masmédií, bez adrenalinových zpráv, bez náporu zvědavců. V tichu a pohodě zde proto populace xingúských indiánů roste v uzavřeném území, kam nikdo nemá.

 

Bohužel došlo a stále ještě dochází k nenapravitelným chybám – např. ničení historických a uměleckých památek, ničení indiánské kultury, kácení tropických deštných lesů... Myslím si, že konkvista a to, co následovalo po ní, znamená pro lidstvo velkou prohru. Neboť ze „světového fondu duchovního a kulturního dědictví“ mizí rychlým tempem mnoho národů, tradic, náboženství, literárních památek a vůbec všech projevů lidské kultury, a to je škoda. Ztrácí se různorodost, ztrácí se lidé, kteří by nám možná měli co říct.

Poznámky:

 

1)       – srv. Hubinger V., Honzák F., Polišenský J., Národy celého světa, str. 24.

2)       – srv. tamtéž, str. 90.

3)       – srv. tamtéž, str. 18.

4)       – srv. Stingl M., Indiáni bez tomahavků, str. 22.

5)       – srv. Šolc V., Indiánské historie, str. 32.

6)       – srv. tamtéž, str. 17.

7)       – srv. Stingl M., Indiáni bez tomahavků, str. 11.

8)       – srv. Šolc V., Indiánské historie, str. 16

9)       – tamtéž, str. 16/17.

10)– srv. tamtéž, str. 17/18.

11)– srv. Stingl M., Indiáni bez tomahavků, str.379.

12)– srv. tamtéž, str. 381-385.

13)– srv. tamtéž, str. 379.

14)– Šolc V., Indiánské historie, str. 95/96.

15)– Stingl M., Indiáni bez tomahavků, str.375.

16)– srv. Šolc V., Indiánské historie, str. 205.

17)– srv. Stingl V., Indiáni bez tomahavků, str. 192.

18)– srv. Klimeš L., Slovník cizích slov, str. 284 (heslo: incký).

19)– srv. Stingl M., Indiáni bez tomahavků, str. 181.

20)– srv. Hartmanová V. a kol., Pravidla českého pravopisu, str. 217.

21)– srv. Stingl M., Indiáni bez tomahavků, str. 179.

22)– srv. tamtéž, str. 183.

23)– srv. tamtéž, str. 187/188.

24)– srv. Hubinger V., Honzák F., Polišenský J., Národy celého světa, str. 152.

25)– srv. Stingl M., Indiáni bez tomahavků, str. 30.

26)– srv. Stingl M., Uctívači hvězd, str. 76-118.

 

B/ Střet:

 

1)        – Stingl M., Indiáni bez tomahavků, str. 235/236.

2)        – Ceram C.W., První Američan, str. 24/25.

3)        – tamtéž, str. 25.

4)        – tamtéž, str. 27

5)        – srv. tamtéž, str. 31.

6)        – Ceram C.W., První Američan str. 32/33.

7)        – Artera A.U., Campistol J.R., Zamora J.M.J., Serrano C.S., Dějiny Španělska, str. 229.

8)        – srv. Stingl M., Indiáni bez tomahavků, str.179-185.

9)        – srv. tamtéž, str. 285.

10)  – srv. Šolc V., Indiánské historie, str. 199-233.

11)  – Artera A.U., Campistol J.R., Zamora J.M.J., Serrano C.S., Dějiny Španělska, str. 280.

12)  – srv. Stingl M., Indiáni bez tomahavků, str. 267-273.

13)  – srv. tamtéž, str. 278-288.

14)  – srv. tamtéž, str. 292.

15)  – srv. tamtéž, str. 293-300.

16)  – srv. Morley S.G., Mayové, str. 57-59.

17)  – srv. tamtéž, str. 70-72

18)  – srv. Stingl M., Indiáni bez tomahavků, str. 364-374.

19)  – srv. tamtéž, str. 263.

20)  – srv. Šolc V., Sága jihu, str. 81.

21)  – srv. Geografické rozhledy, str. 154.

22)  – srv. Stingl M., Indiáni bez tomahavků, str. 506.

23)  – srv. tamtéž, str. 62-64.

24)  – srv. Vaillant George C., Aztékové, str. 185., Stingl M.: Indiáni ..., str. 273.

25)  – srv. Stingl M., Indiáni bez tomahavků, str. 288.

26)  – srv. tamtéž, str. 303.

27)  – srv. Stingl M., Války rudého muže, str. 207.

28)  – Geografické rozhledy, str. 153/154.

Seznam použité literatury

– Artera A.U., Campistol J.R., Zamora J.M.J., Serrano C.S.: Dějiny Španělska,

Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 1995.

– Ceram C.W.: První Američan, Odeon, Praha 1977.

– Geografické rozhledy, roč. 96/97, č. 4., Janský Bohumír: Setkání dvou světů.

– Hubinger Václav, Honzák František, Polišeský Jiří: Národy celého světa, Mladá fronta,

Praha 1985.

– Morley Sylvanus G.: Mayové, Orbis, Praha 1977.

– Stingl Miloslav: Indiáni bez tomahavků, Svoboda, 2. vyd., Praha 1966.

– Stingl Miloslav: Uctívači hvězd, Práce, Praha 1980.

– Stingl Miloslav: Války rudého muže, Naše vojsko, Praha 1986.

– Šolc Václav: Indiánské historie, Československý spisovatel, Praha 1977.

– Šolc Václav: Sága jihu, Československý spisovatel, Praha 1980.

– Vaillant George C.: Aztékové, Orbis, Praha 1974.

* Aleuťané, jak název napovídá, obývali Aleutské ostrovy v Tichém oceáně (poblíž Beringgovy úžiny), kam přišli z Aljašky. Byli objeveni Beringgem roku 1741. Tehdy jich bylo asi 16 000, v 60. letech 20. století už jen asi 3 000. Jejich tradiční kultura se rozpadla dříve, než mohla být prozkoumána.(1) (V další práci je nechávám stranou!)

* Amerikanistika je samostatný obor etnografie, který se zabývá studiem dějin a hmotné i duchovní kultury Indiánů. Využívá další vědy (lingvistiku, antropologii, archeologii atd.).(7)

* Zprávy obsažené v ságách, přepisy jmen i letopočty se v různých publikacích mírně rozchází. Vybral jsem si proto jednu knihu a z té budu čerpat základ – C.W.Ceram: První Američan, str. 21 – 31.

* Encomenderové byli majitelé obrovských velkostatků (encomiend) na dobytých územích. Dostávali příděly Indiánů, kteří museli těžce pracovat – buď úplně zadarmo, nebo za pakatel.

* Po Atahualpově smrti nastoupilo ještě několik inků – přímých potomků rodu. Jejich moc byla nesrovnatelně menší – vládli pouze malé části říše. Většinou pokračovali v boji proti Španělům na východě země okolo Villcabamby. Amerikanistika je nazývá neo-inka.(viz 14)