Materiální kultůra

I. Dobové bělošské zboží

 

Perkusní revolvery

Perkusní revolvery ovlivnily ve velké míře celou historii osídlování amerického pohraničí. Poprvé se objevily v roce 1836 a jejich výroba pokračovala až do poloviny sedmdesátých let, kdy byly nahrazeny revolvery na jednotný náboj. Ve skutečnosti se však používaly ještě mnohem déle.

Perkusní revolvery se časem masově rozšířily jak mezi admádou, tak i mezi civilním obyvatelsvem. Prvním vojenským konfliktem, kde byly nasazeny, byla Mexicko-americká válka. V Americké občanské válce již platily za standardní krátkou zbraň, kterou vlastnil téměř každý voják severu i jihu, a které americká vláda nakupovala po statisících. Zásadní roli sehrály perkusní revolvery během indiánských válek, kde se hojně objevovaly na obou stranách konfliktu.

Perkusní revolvery byly rozšířené a oblíbené i mezi civilním obyvatelstvem, zejména jako účinná víceranná zbraň pro osobní ochranu. I mezi indiány byly perkusní revolvery oblíbené. Po skončení občanské války se desetitisíce nepotřebných revolverů vyprodávalo za nízké ceny a mnoho z nich skončilo v rukách indiánských bojovníků.

 

Charakteristika

Perkusní revolver je krátká palná zbraň s pevnou hlavní a s otočným válcem, obsahujícím několik (zpravidla pět nebo šest) komor. Pomocí natažení kohoutku dochází pomocí otočného mechanismu k rotaci válce a jeho zafixování v poloze, kdy je jedna z komor otočna přesně proti hlavni. Komory válce jsou v zadní části opatřeny tzv. pistony, speciálními kužely se závity s drobnými kanálky vedoucími do komory. K odpálení prachové nálože uvnitř komory se používají tzv. perkusní zápalky, drobné kalíšky vyrobené z mědi nebo mosazi, obsahujcí třaskavou směs.

Po dopadu kohoutku na zápalku nasazenou na piston dojde k odpálení zápalné směsi. Jiskry které tímto vzniknou prošlehnou zátravkou do komory válce a odpálí prachovou nálož. Opětovným natažením kohoutku dojde k otočení válce do další pozice. Válec se automaticky zaaretuje tak, že je další komora připravena k výstřelu. V krátké době tak lze z perkusního revolveru odpálit pět nebo šest ran, podle kapacity válce. Prakticky všechny perkusní revolvery měly drážkovanou hlaveň.

 

Nabíjení perkusního revolveru

U perkusních revolverů je třeba nabít každou komoru ve válci zvlášť. Každá komora se nabíjela stejně. Existuje několik variant nabíjení. U první varianty se nasype do každé komory potřebné množství černého prachu, pak se nabije olověná kulka nebo ogivál. Kulka bývá mírně většího průměru než komora a tak je potřeba použít sílu, aby se kulka usadila na prachové náplni. K tomu se používá páka pod hlavní, kterou byla vybavena většina perkusních revolverů. Kulka by měla v komoře dobře těsnit a neměla by vypadávat.

Jelikož hoření černého prachu nechává v hlavni značené znečištění díky nedokonalému spalování, dochází střelbou postupně k masívnímu zanášení hlavně, které snižuje přesnost střelby nebo jí může zcela znemožnit. Z tohoto důvodu je třeba během černopraché střelby hlaveň neustále mazat lubrikantem, který nánosy nečistot změkčuje a tím dovoluje nepřetržitou střelbu bez nutnosti čištění.

Střelci tento problém řešili nanášením značného množství lubrikantu do každé komory na usazenou kulku. Jako lubrikant se používalo například sádlo nebo vazelína. Někdy byly zamazávány střely v takové vrstvě, že nebyly ve válci vůbec vidět.

Alternativní metodou mazání bylo použtí nalubrikovaných ucpávek. Ucpávky byly plstěné kolečka, silná cca 5-7mm o průměru komory. Často se vysekávaly průbojníky ze starých obnošených klobouků. Vyškvařily se v sádle nebo v oleji, který absorbovaly. Do revolveru se ucpávky nabíjely mezi prachovou náplň a střelu. Během výstřelu lubrikované ucpávky mazaly hlaveň a zanechávaly znečišťjící spaliny vláčné.

Nabíjení perkusních revolverů je zdlouhavé, což je kritické zejména během bitvy. Někteří střelci proto nosili v zásobě nabité náhradní válce, které šly většinou rychle vyměnit.

Alternativní možností rychlonabíjení se používalo u armády, zejména v Americké občanské válce. Vojáci nenabíjeli perkusní revolvery standardním způsobem, ale fasovali tzv. "cartridge". Šlo o papírové válečky obsahující dávku prachu, mazání i kuli. Váleček stačilo zasunout do komory a zatlačit nabíjecí pákou.

Poslední fází nabíjení perkusního revolveru bylo nasazení zápalek na pistony. To bylo shodné u všech systémů nabíjení. Po nabití již stačilo jen natáhnout kohoutek a vystřelit stiskem spouště. Většina perkusních revolverů byla účinná do cca 100 metrů.

Jednotlivé modely perkusních revolverů

Colt Paterson

Colt Paterson byl prvním komerčně vyráběným perkusním revolverem. Navrhl ho i vyráběl Samuel Colt, který si jej nechal patentovat v roce 1836 v USA, ve Francii a v Anglii. Ve stejném roce se rozběhla i sériová výroba. Jméno Paterson bylo odvozeno od stejnojmenného města v New Jersey, kde se revolver vyráběl. Válec obsahoval 5 komor a první ráže ve které se začal vyrábět byla .28, o rok později se začala vyrábět i ráže .36.

Původní model neobsahoval nabíjecí páku a tak bylo nutné revolver částečně rozebrat a válec nabít zvlášť na speciálním zařízení. Od roku 1839 se model začal vyrábět i s nabíjecí pákou. Další inovací bylo vybrání v rámu, umožňující pohodlnou aplikaci zápalek. Zvláštností Coltu Paterson oproti jeho následovníkům byla výklopná spoušť, která se vysouvala z rámu po natažení kohoutku. Pozdější modely měly spoušť permanentně vysunutou, chráněnou lučíkem. Všehny Colty Paterson byly jednočinné, to znamená, že před každým výstřelem bylo třeba natáhnout kohout a spoušť sloužila pouze k uvolnění nataženého kohoutku.

Určitou nevýhodou bylo přesné spasování jednotlivých dílů s minimálně vymezenými vůlemi, což se ukázalo jako nepraktické při použití v poli. Spaliny z černého prachu jsou velmi agresívní a mají tendenci uplívat na mechanismu a zalézat do prostorů mezi jednotlivými díly, což může způsobit zadrhnutí celého mechanismu.

I když byl revolver na svou dobu poměrně revoluční technologií, neprodával se příliš dobře. Výroba pokračovala až do roku 1842, kdy Coltova firma zbankrotovala. Colt ji poté prodal svému společníkovi Johnu Ellersovi, který pokračoval ve výrobě až do roku 1847. Celkem bylo vyrobeno 2800 těchto revolverů v různých provedeních a rážích.

I přes určité dětské nemoci otevřel Samuel Colt modelem Paterson cestu ke zcela novému typu zbraně, revolveru, někdy také nazývaném "kolt". Stejně revoluční byl i jeho systém hromadné výroby, který ovlivnil i další průmyslová odvětví.

I když Colt Paterson nezaznamenal ve své době nijak přesvědčivý komerční úspěch, mezi sběrateli jsou Colty Paterson považovány za lahůdky. Obyčejné, řadové kusy většinou stojí na trhu desetitisíce dolarů, některé unikátní kusy mohou stát i více než 100 tisíc dolarů.

 

 

Colt Walker

Colt Walker je největší perkusní revolver na světě. Navržen byl v roce 1847 ve spolupráci Samuela Colta a kapitána Texas Rangers Samuela Hamiltona Walkera. Walker požadoval pěti nebo šesti ranný revolver velké ráže, který by byl velmi výkonný a spolehlivý při střelbě na malou vzdálenost a který by nahradil jednoranné pistole běžně používané americkou armádou ve státě Texas.

Konstrukčně vycházel Colt Walker z Coltu Paterson, ale byl větší, těžší a měl větší ráži (.44). Celkem bylo vyrobeno 1100 Coltů Walker. Většinu jich zakoupila texaská vláda. Většina Coltů Walker byla používána Texasany během Mexicko-americk války (1846-8).

Hlavní nevýhodou Coltu Walker byla příliš vysoká váha, chyběla fixace nabíjecí páky, která zpětným rázem nekontrolovatelně padala a způsobovala zaseknutí válce a také praskání bubínku vlivem špatného materiálu i možnosti předimenzování prachovou náplní.

 

 

Colt Dragoon

Colt Dragoon je přímým následovníkem Coltu Walker, jako reakce na jeho nedostatky. Především měl kratší válec, aby jej nebylo možno předimenzovat prachem, kratší hlaveň (7,5 palce místo 9 palců) a aretaci nabíjecí páky, aby samovolně nepadala vlivem zpětného rázu.

I když byl představen v roce 1848, tedy až po skončení Mexicko-americké války, získal značnou popularitu. Zejména u kavalerie, která jej používala ještě v dobách Americké občanské války (umístěn byl v holsterech zavěšených na sedle), stejně jako u civilního obyvatelstva, zejména na jihozápadě, kde platil ve své době za skvělou a silnou zbraň.

Colt Dragoon byl vyráběn v letech 1848 až 1860, kdy byl nahrazen modernějším revolverem Colt Army vzor 1860. Sběratelé celkem rozlišují 3 typy Coltu Dragoon, které se vzájemně liší v drobnostech. Celkem bylo vyrobeno cca 18500 těchto revolverů, všechny v ráži .44.

 

Colt Navy vz.1851

Oficiální název známého Coltu 1851 Navy byl Colt Revolving Belt Pistol of Naval Caliber. Navržen byl Samuelem Coltem mezi léty 1847-50. Vyrábět se začal v roce 1850 a jeho výroba pokračovala až do roku 1873. Celkem bylo v této době vyrobeno asi 250.000 kusů těchto revolverů v USA a dalších 22000 v Anglii. Veškeré Colty této série měly ráži .36 palce a buben obsahoval šest komor.

Na rozdíl od Coltu Dragoon, se kterým byl vyráběn souběžně, byl Colt Navy mnohem lehčí a menší (velikostně odpovídal modelu Parerson). Zatímco Colty Dragoon byly určeny pro kavalerii a předpokládal se u nich transport na sedle, byly Colty Navy určeny pro nošení na opasku.

Jak již napovídá název, původně byly určeny pro námořnictvo, čemuž i odpovídala rytina námoření bitvy vyvedená na válci. Colty Navy si však získaly své místo i na civilním trhu, stejně jako u nenámořních složek armády. Zásadní roli sehrál při osidlování amerického západu, stejně jako během občanské války.

Mezi známé osobnosti, které vlastnily Colt Navy patřili mj. Divoký Bill Hickock, Doc Holiday nebo Robert E. Lee. Colt Navy používal i Kevin Costner v Tanci s vlky.

Celkem bylo vyrobeno asi 250000 těchto koltů.

 

 

Colt Army vzor 1860

Colt Army vz 1860 byl nejpoužívanějším revolverem během občanské války. Celkem jich bylo vyrobeno více než 200 000 kusů, přičemž 127000 jich zakoupila unionistická vláda.

Používán byl masově všemi složkami armády, jak kavalerií, tak i pěchotou a dělostřelectvem.

Velikostně je Colt Army stejně velký, jako Colt Navy. Má ale o něco delší válec, o půl palce delší hlaveň a větší ráži .44. Také má kulatou hlaveň (Colt Navy má hlaveň hranatou) a o něco delší rukojeť.

Colt Army ve výrobě nahradil mnohem těžší Colt Dragoon. Vyrábět se začal v roce 1860 přičemž jeho výroba pokračovala až do roku 1873.

Mezi sběrateli a fanoušky firmy Colt se traduje, že model Army je ze všech coltových perkusních revolverů nejkrásnější.

 

 

Colty řady Pocket

Kromě stardandních revolverů vyráběl Samulet Colt také zmenšené a zkrácené varianty svých revolverů, které jsou označovány jako "pocket". Jak již napovídá název, šlo o zbraně co nejmenších rozměrů, aby je bylo možné nosit v kapse.

První zmenšenina se vyráběla již u Coltu Paterson a je známá pod názevem "Baby Paterson". Měla ráži .24 nebo .31. Společně s Coltem Dragoon byla vyvinuta i jeho menší verze známá jako "Baby Dragoon". V roce 1849 byl vyvinut nový model miniaturního Coltu, který je známý jako "Pocket model 1849". V roce 1862 se začal vyrábětColt Police model 1862, který byl navíc odlehčen díky žlábkovanému bubínku.

  

 

Remington 1858 New Army

Vážnější konkurenci pro perkusní kolty představovaly pouze revolvery značky Remington. Rozšíření ostatních značek na americkém západě bylo marginální.

Perkusní revolvery Remington byly šestiranné a na rozdíl od koltů měly pevný, uzavřený rám, což sekundárně znamenalo stabilnější konstrukci. Jejich hlavní výhodou byla možnost výměny válce bez nutnosti revolver demontovat (tohle colty neuměly). Snadná výměna bubnů mohla znamenat značnou výhodu v boji, kdy nebylo nutné revolver zdlouhavě nabíjet, ale stačilo vyměnit prázdný válec za jiný, dopředu nabitý.

I když si firma Eliphalet Remington & Sons dala patentovat svůj systm již v roce 1858, výroba se rozběhla až na počíátku 60.tých let a trvala až do roku 1875, kdy byl perkusní revolver nahrazen revolverem na jednotný náboj.

Remingtony Army se vyráběly jak v ráži .36 tak i v ráži .44. Velmi rozšířené byly během občanské války, zejména u vojáků Unie, kteří jej považovali za lepší a spolehlivější, než běžnější Colty Army a Navy.

Asi nejznáměnšjím vlastníkem a uživatelem Remingtonu Army byl Buffalo Bill Cody.

 

 

Perkusní revolvery jiných značek

Perkusní revolvery Colt a Remington pokrývaly většinu trhu s perkusními revolvery na americkém západě. Rozšíření jiných značek a modelů bylo spíše okrajové. Mezi nejznámější alternativy ke Coltům a Remingtonům patří revolvery značky Starr, LeMat, Kerr, Allen & Wheelock, Freeman, Joslyn a další.

 

Video

Autor článku střílí z perkusního revolveru Colt Army 1860 v dobové ráži .44. Střelba černým prachem.

Pákové opakovačky Henry a Winchester

Historie vývoje pákových opakovaček Henry a Winchester model 1866 a 1873

Vývoj opakovačky

První pokusy o sestrojení opakovačky jsou doloženy již z dob křesadlovek. Tehdy také vznikl nápad uložit střely do trubkového zásobníku. Ale složité a nespolehlivé zbraně skončily většinou jako ozdoby zámeckých sbírek.

Za praotce dnešních pákových opakovaček se považuje mechanik a vynálezce Walter Hunt. V roce 1848 mu byl udělen americký patent číslo 5701 na duté olověné střely s náplní černého prachu. Dutina byla uzavřena víčkem s otvorem pro prošlehnutí plamene od zápalky nasazované na závěr.

Rok po nábojích (21. 8. 1849, patent číslo 6663) si Hunt nechal patentovat pušku. Vyrobil několik málo prototypů, ale na pokračování vývoje neměl prostředky. Patenty koupil George Arrowsmith. Jeho spolupracovník, puškař Lewis Jenings, pušku upravil pro sériovou výrobu (patent číslo 6973 z 25. 12. 1849). Arrowsmithovi se pro financování výroby podařilo získat spolupráci obchodníka se železářským zbožím Courtlanda C. Palmera, který zadal výrobu 5000 opakovaček firmě Robbins & Lawrence. I přes Jenningsova zlepšení byla puška stále málo spolehlivá. Odbyt vázl, takže zbraň byla napřed upravena na jednoranovou zadovku a poslední kusy byly dokonce prodávány přestavěné jako předovky.

Ale díky Palmerovi se s konstrukcí opakovačky seznámili lidé, jejichž jména jsou nesmazatelně zapsána do historie vývoje palných zbraní. Benjamin Tyler Henry pracoval u firmy Robbins & Lawrence jako vedoucí dílny a obchodními partnery Palmera byli Horace Smith a Daniel B. Wesson. Krátce po zahájení výroby plánovaných 5000 kusů byly provedeny úpravy podle návrhu H. Smitha (patent č. 8317 z 26. 8. 1851) a tyto zbraně se dnes označují jako Smith-Jennings.

Ani vylepšené opakovačky neměly obchodní úspěch a po dokončení objednaného počtu byla výroba zastavena. Ve vývoji pokračovala firma založená trojicí Palmer, Smith a Wesson. Smith doplnil Huntovy duté střely zápalkou a značně změnil mechanismus zbraně. Výsledkem bylo asi 1700 pistolí Smith & Wesson ráže 31 a 41. Vývoj byl ale tak drahý, že firma zkrachovala.

Společníci se nevzdali a založili Volcanic Repeating Arms Company. Pušky Volcanic již mají všechny charakteristické znaky pozdějších pákových opakovaček. Jako střelivo však stále používaly duté olověné střely. Zbraně neměly vytahovač, takže selhaný náboj se musel vyrážet vytěrákem a malý prostor pro prach v dutině střely nedovoloval dosahovat vyšších výkonů. Firma Volcanic 18. února 1857 vyhlásila úpadek.

  

Konkursní podstatu koupil 15. Března 1857 velkovýrobce košil Oliver F. Winchester. Wichester nebyl odborník na zbraně, ale měl odvahu a trpělivost. Pro svoji firmu New Haven Arms Company získal jako dílovedoucího a konstruktéra Benjamina Tylera Henryho. Firma pokračovala ve výrobě pušek a pistolí systému Volcanic. Wichester je považoval za technicky dokonalé, ale na nedokonalý náboj.

Proto zadal Henrymu vývoj nového náboje a úpravu systému Volcanic pro střelivo na jednotný náboj. Vývoj trval tři roky. Nebýt peněz, které Wichester vydělal na košilích, firma by zkrachovala. Henry vyvinul během této doby náboj 44 Henry (někdy také nazývaný 44 Henry Flat nebo 44 Henry Rimfire nebo prostě 44 Henry). Jednalo se o měděnou nábojnici s rovnými stěnami naplněnou 25 grainy (1.6g) černého prachu a olověnou sférickou střelou o váze 216 grainů (14g). Zápalka byla umístěna v rozšířeném spodním okraji a aktivovala se nárazem dvou protilehlých zápalníků v závěru. Náboj 44 Henry byl mnohem silnější, než dutá olověná střela používaná v systémech Volcanic (porovnej úsťovou rychlost střel: Volcanic 152 m/s, Henry 365 m/s).

Henry také vyřešil problém vytahování a vyhazování vystřelených nábojnic. Dne 16. 10. 1860 byl Henrymu udělen patent číslo 30446, který představuje základní kámen úspěchu pákových opakovaček. Nový model dostal jménoHenry rifle. Jednalo se o první spolehlivou a plně funkční pákovou opakovačku.

 

 

Henryovka (Henry rifle)

Henryovka (Henry rifle) je opakovací kulovnice ráže 44 Henry. Standardně byla vyráběna s 24 palcovou osmihrannou hlavní , trubkovým zásobníkem pod celou délkou hlavně na 16 nábojů.Trubka zásobníku je na spodní straně proříznutá, ve výřezu se pohybuje páčka spojená s posunovačem nábojů. Pouzdro závěru je bronzové, vzácně železné.

Mechanismus

Henry převzal mechanismus pušek Volcanic, který upravil pro silnější náboj a vyřešil vyhazovač a vytahovač. Ovládací páka henryovek a (následujících winchesterovek) se otáčí na čepu ve výstupku spodní části pouzdra závěru. Její konec zabírá do soustavy dvou pák pod závěrem. Páky jsou uprostřed spojeny čepem, přední konec soustavy je výkyvně uchycen na závěru a zadní konec druhé páky kýve na čepu spojeném s pouzdrem závěru. V napřímené poloze je střední čep výše než oba krajní čepy a páková soustava tím blokuje pohyb závěru. Odklopením ovládací páky se sníží střední čep a "zlomená" páková soustava otevře závěr. Zadní konec závěru současně stlačuje kohout a natahuje jej. Vystřelená nábojnice je vytažena na půlválcové vybrání v horní ploše podavače nábojů. Podavač má tvar hranolu, který se svisle pohybuje v přední části pouzdra závěru. Pod vyhazovačem má válcový otvor, shora proříznutý, do kterého posunovač vytlačuje náboje ze zásobníku. Pokračováním pohybu ovládací páky je podavač zvednut vzhůru. Tím dojde k vyhození prázdné nábojnice, podání dalšího náboje před závěr a zablokování posunu nábojů ze zásobníku. Zpětným pohybem ovládací páky závěr odebere náboj z podavače a zasune ho do komory. Pak se podavač sníží (díky průřezu "obejde" zavřený závěr) a do jeho dolního otvoru se ze zásobníku nasune další náboj. Doražení ovládací páky napřímí uzamykací soustavu závěru a puška je připravena k výstřelu.

Nabíjení

Nabíjení henryovek bylo převzato z volcaniců: napřed se musí pomocí vyčnívající páčky stáhnout posunovač s pružinou do přední části zásobníku. Předních asi 250 mm zásobníku je samostatné odklopné pouzdro, jehož osu tvoří válcový konec hlavně. Odklopením konce zásobníku se stlačenou pružinou a posunovačem se otevře zásobník. Do trubky zásobníku se vloží 16 nábojů, přední díl se uzavře a pružina zásobníku začne tlačit náboje na podavač.

Výroba

Výroba Henryovek začala v roce 1860 a trvala do roku 1866, kdy byla výroba ukončna po přechodu na nový model Improved Henry známý spíše pod názvem Winchester model 1866. Henry zpočátku pracoval pro Winchestera jako subdodavatel. V pronajaté továrně a na vlastní náklady vyráběl pušky, které za dohodnuté pevné ceny prodával Winchesterovi. Takto vyrobené kusy jsou na přední části pouzdra značené velkým písmenem "H". V roce 1865 Henry odešel a dále vyráběné pušky jsou značené "W".

Henryovky konečně zaznamenaly obchodní úspěch. V roce 1862 bylo hospodaření firmy poprvé vyrovnané a od roku 1865 již vykazovla zisk.

Henryovky byly číslovány sériovými čísly od jedničky nahoru. Celkem bylo vyrobeno mezi léty 1860-1866 více než 14.000 kusů těchto zbraní.

Po vypuknutí Občanské války (1861) firma Winchester usilovala, aby se Henryovka dostala do oficiální výzbroje armády Unie. Nikdy se tak nestalo, armáda Henryovku odmítala díky vysoké ceně pušek i střeliva, slabému výkonu munice, neodzkoušení nového mechanismu v boji a v neposlední řadě díky nízké odolnosti henryovek proti prachu, nečistotám a hrubému zacházení. Henryovkami byly vyzbrojeny pouze malé oddíly unijních dobrovolníků (armáda nakoupila pouze 1731 kusů) a někteří vojáci Unie, zejména důstojníci, si během občanské války henryovky zakoupili na vlastní náklady.

Po skončení války Severu proti Jihu začalo s podporou americké vlády osídlování západní poloviny kontinentu. V USA nastala situace, která v Evropě neměla obdoby. Poptávka po civilních zbraních mnohonásobně převýšila požadavky armády.

Hlavní výhody a nevýhody

Henryovka byla na svou dobu vysoce inovativní rychlopalná zbraň určená především k osobní ochraně. Její zásobník nabízel kapacitu 16 nábojů, které mohly být vystříleny během několika málo sekund, což bylo mnohonásobně více, než dovolovaly v té době standardní předovky.

Hlavní nevýhodou Henryovky bylo nešikovné nabíjení zepředu trubicového zásobníku, které znemožňovalo například pohodlné nabíjení na koňském hřbetu. Výraznou slabinou byla absence dřevěného předpažbí. Pušku bylo nutné držet za kovovou hlaveň a zásobník, což je nepohodlné, ale především to přináší dvě nevýhody. Po několika výstřelech se hlaveň začne významně zahřívat, takže je nutné použít rukavici, pokud chce člověk hodně střílet a nespálit si ruku. Navíc se může stát, že se jezdec posunovače pohybující se pod zásobníkem zastaví o střelcovu ruku a přestane tlačit náboje do podavače.

Výrobci si těchto slabin byli vědomi a snažili se je odstranit. Tomu přispěl zejména vynález nabíjecí klapky na pravé straně pouzdra závěru. Některé z posledních výrobních kusů Henryovky již byly experimentálně vybaveny nabíjecí klapkou, ovšem celé vylepšení bylo uvedeno na trh jako zcela nový model pušky, který večel ve známost jako Winchester model 1866.

Zajímavosti

Prvních několik kusů henryovek nemělo aretaci nabíjecí páky (pomocí otočného čepu na spodní straně pažby). Další kusy, stejně jako všechny následující typy pákových opakovaček ji měly jako standard.

Originální henryovky jsou dnes vyhledávanými sběratelskými kusy. Jejich cena se pohhybuje na trhu od 20.000 USD do 120.000 USD (od cca 360.000 Kč do 2.160.000,- Kč)

  

 

Winchester model 1866

Winchester model 1866 byla zbraň vyvinutá jako reakce na nedostatky henryovky. Mechanismus, vzhled i ráže byly totožné s henryovkou. Hlavní změnou byla nabíjecí klapka na pravé straně pouzdra závěru, dřevěné předpažbí a uzavřená trubka zásobníku. Stejně jako u henryovek měly Winchestery 1866 standardně bronzové pouzdro závěru, v některých ojedinělých případech železné.

Koncem roku 1866 Winchester reorganizoval výrobu zbraní a založil Winchester Repeating Arms Company. Výroba probíhala napřed v Bridgeportu, od roku 1871 byla přemístěna do nové továrny v New Hawenu. Podstatné pro úspěch modelu 1866 a dalších bylo zakoupení patentu Nelsona Kinga (číslo 55012 z 22. 5. 1866) na nabíjecí klapku. Při nabíjení se nábojem stlačila odpružená klapka dovnitř pouzdra a náboj se zasunul do lůžka v podavači. Pokud již byl náboj v podavači, nový náboj ho vytlačil do trubky zásobníku. Uzavřený zásobník byl chráněn proti vnikání nečistot a předpažbí umožnilo pohodlnější držení zbraně a chránilo poměrně citlivý zásobník před nárazy.

Výroba

Výroba trvala od roku 1866 do roku 1898 a celkem bylo vyrobeno kolem 170 000 kusů modelu 1866. Číslování nezačalo od jedničky ale navazovalo na henryovky, přičemž přechod mezi henryovkou a modelem 1866 se odehrál někdy mezi výrobním číslem 14-15000. V době výroby byl Winchester model 1866 považován spíše za vylepšenou henryovku (byl nazýván Improved Henry). Tento model ještě používá náboje 44 Henry (s okrajovým zápalem), ke konci výroby se vyskytují i provedení na náboj 44 Henry se středovým zápalem.

Varianty

Winchester model 1866 byl vyráběn ve třech základních variantách:

Sporting rifle (sportovní puška) s hlavní délky 24 palců (610 mm), osmihrannou nebo vzácněji válcovou, zásobníkem po celé délce na 17 nábojů, předpažbím s mosaznou nebo železnou koncovkou

Carabine (karabina) s válcovou hlavní délky 20 palců (508 mm), zásobníkem po celé délce hlavně na 13 nábojů a předpažbím uchyceným jednou objímkou

Musket (mušketa) - vojenská verze s válcovou hlavní délky 27" (686 mm), zásobníkem délky 24" (610 mm) na 17 nábojů a předpžbím délky 17" (432 mm) uchyceným dvěma kroužky. Na konci hlavně může být úchyt pro bodák.

Model 1866 se prodával převážně civilním zájemcům. Větší množství zakoupila pouze turecká a francouzská armáda.

Zajímavosti

-Díky bronzovému pouzdru závěru (někdy nesprávně uvádaném jako mosazném) dostala puška Winchester 1866 přezdívku "yellowboy", tedy žlutý chlapec. 
-U prvních modelů byla klapka na náboje rovná, u pozdějších modelů měla vybrání pro snazší zasouvání nábojů
-Sportovní pušky a muškety měly standardně výklopné hledí s pohyblivým jezdcem, karabiny měly pouze výklopné hledí (u pozdější výroby měly také hledí s jezdcem) s třemi pevnými pozicemi

   

 

Winchester model 1873

Winchester model 1873 byl vyvinut jako reakce na hlavní slabinu modelu 1866 kterým byl především velmi slabý a nevýkonný náboj 44 Henry. Ten obsahoval pouze 25-28 grainů černého prachu na 216 grainovou střelu což bylo málo i na pistolový náboj. Nehodil se ani na lov či na střelbu na větší vzdálenost, pouze na osobní ochranu v bezprostřední blízkosti. Také náboje s okrajovým zapalování již byly na ústupu, jelikož je nebylo možné přebíjet.

Firma Winchester proto vyvinula náboj, který by byl silnější a měl středové zapalování a tedy bylo možné jej přebíjet. Výsledkem byl náboj 44 WCF (Winchester center fire), známý zejména pod názvem 44-40. Ten sestával ze 40 grainů černého prachu a 200 grainové střely. Takový náboj poskytoval úsťovou rychost 379m/s. Náboj se v oblasti krčku mírně zužuje, což usnadňuje lepší zasouvání a vysouvání z komory a také lepší těsnost v komoře (plyny neunikají dozadu kolem nábojnice).

Náboj 44-40 byl uveden na trh v roce 1873 společně s novým modelem Winchester 1873. Ten vycházel konstrukčně z modelu 1866. Hlavním rozdílem bylo železné (později ocelové) a zesílené pouzdro závěru a také zesílený závěr přestavěný na středové zapalování.

Novinkou byl posuvný kryt vyhazovacího otvoru. Tento byl odsunut prvním vyklopením páky. Zpět jej bylo nutné zasunout ručně.

 

Výroba modelu 1873 trvala od roku 1873 do roku 1919. V letech 1924 až 25 byla z vyrobených dílů smontována ještě jedna poslední série. Celkem bylo vyrobeno 720 600 kusů Winchesterů 1873, většina v ráži 44-40 a menší část v alternativních rážích 38-40 nebo 32-20.

Model 1873 se vyráběl ve variantě puška, karabina a vojenská puška, v omezené míře ještě jako karabina s velmi krátkou hlavní 14 palců (356 mm). U provedení puška se objevují i všechny tři formy hlavní (osmihranná, válcová a z poloviny osmihranná) a zásobník v délce hlavně nebo poloviční.

Všechny vyrobené pušky byly u firmy Winchester přezkušovány střelbou. Zbraně, u nichž byla při nástřelu zjištěna mimořádně vynikající přesnost, byly opatřovány luxusní povrchovou úpravou i dalšími doplňky. Na základě speciálních objednávek byly prodávány jako "jedna z tisíce (prodáno 136 ks) a "jedna ze sta". Ty dnes patří ke sběratelsky nejvzácnějším winčestrovkám.To s sebou samozřejmě přinášelo i vyšší cenu (asi dvojnásobek) a tím i větši zisk výrobci. Mimo uvedená zdobení ještě měly na hlavni vyryt nápis "Jedna z tisíce".

Zajímavosti

Model 1873 je nazýván "puškou, která dobyla západ".

Video

Autor článku střílí z karabiny 1866, pro srovnání nejprve bezdýmým, poté i černým prachem. Výrobce karabiny Uberti, ráže 45 colt.

 

Dobové nože amerického pohraničí

Stručná historie běžně používaných nožů v období osídlování severoamerického kontinentu v 17.-19.století.

V současné době jsou pro nás nože něčím samozřejmým. Něčím, co lze koupit v kdejakém obchodě, v kdejaké kvalitě a za kdejakou cenu. Výběr je široký, od levných, nekvalitních nožíků masově vyráběných v Asii, až po špičkové zakázkové nože specializovaných nožířů.

V dobách osidlování amerického pohraničí však byla situace zcela jiná. Nože byly pro evropské kolonizátory, stejně jako pro indiány věcí každodení potřeby a dokonce i věcí přežití. Indiáni potřebovali nože ke stahování a bourání zvěřiny, k výrobě zbraní a předmětů denní potřeby, stejně jako k boji. U evropských přistěhovalců tomu nebylo jinak.

Předkolumbovské období

V předkolumbovských dobách používali indiáni především nože s kamennými čepelemi, zejména z pazourku a obsidiánu, marginálně i z mědi a z mosazi (doloženo historickými vykopávkami). Kolem roku 1000 n.l. navštívili severoamerický kontinent Vikingové, kteří sice představili Indiánům železo, což ale nezměnilo skutečnost, že Indiáni neuměli získat železo z rudy, ani s ním pak dále pracovat.

 

Počátek kolonizace

S počátkem kolonizace a osídlovaní severoamerického kontinentu započal i čilý výměnný obchod mezi indiánskými kmeny a Angličany, Francouzi, Holanďany, Švédy a dalšími příslušníky evropských národů. Indiáni velmi vysoce cenili evropské zboží, které jim značně usnadňovalo život. Kromě vlněných přikrývek a látek to bylo zejména železářské zboží, nářadí, mosazné a měděné nádobí, palné zbraně a v neposlední řadě nože.

Kovové nože evropského původu byly v očích indiánů vhodnější pro jejich potřeby, jelikož více vydržely a daly se kdykoliv znovu nabrousit, na rozdíl od obsidiánových a pazourkových. Nože s kamennými čepelemi indiáni po zisku železných definitivně odložili a již se k nim nikdy nevrátili.

Evropská produkce

Železné nože, se kterými se indiáni na východě nejdříve setkali, byly vyráběny zejména v Anglii a Německu, méně pak ve Francii, Holandsku, Španělsku a dalších evropských zemích. Mezi nejznámější oblasti výroby nožů patřil anglický Sheffield a německý Solingen. Ani Sheffield ani Solnigen nepředstavuje konkrétní značku nějakého výrobce, jak je někdy mylně interpretováno. Sheffield je město v severní Anglii a Solingen město ve středozápadním Německu. Obě oblasti prosluly výrobou vysoce kvalitní oceli a čepelí, potažmo nožů, mečů a nůžek, a to již od středověku. Vysoká kvalita sheffieldských a solingenských nožů je připisována zejména organizovanosti výroby a kontroly kvality, které fungovaly na principu řemeslných cechů. Cech kontroloval úroveň zvládnutí technologií každou jednotlivou nožířskou dílnou, stejně jako výstupní kontrolu každého vyroběného nože. Nože vyráběné v Solingenu či Sheffieldu se staly synonimem kvality a vysoké profesionality zpracování.

Problémy s evropskými noži

Se vstupem evropských nožů na severoamerický kontinent však byly spojeny i určíté problémy, zejména vysoká cena, nepravidelná distribuce a pak i samotná stavba nožů. Evropské nože nebyly nejlevnější a jejich cena se ještě zvyšovala díky dopravě přes moře a marži obchodníků. Je třeba si uvědomit, že americké obyvatelstvo té doby bylo spíše chudé a zemědělské, indiáni navíc neměli peníze a museli platit kožešinami. Dalším problémem byla distribuce, zejména zpočátku koloniálního období, kdy v pohraničí neexistovaly sítě obchodů jako v Evropě, spíše postupně civilizovaná divočina, kde dodávky evropského zboží byly více nárazové, jak pravidelné. Dalším problémem byla poměrně subtilní stavba evropských nožů, stavěných spíše pro potřeby evropských domácností. Takové nože se příliš nehodily pro farmáře, lovce, pionýry, vojáky nebo indiány, kteří požadovali nože bytelnější, vhodné pro všechny typy situací, včetně lovu či boje.

Americké primitivní nože

Poptávka po levnějších a bytelnějších nožích vedla k tomu, že si část amerického obyvatelstva nechávala vyrábět nože u místních kovářů nebo puškařů. Většina těchto řemeslníků však nebyla specializovanými nožíři, i když byli schopni nějaký ten nůž vyrobit. Kvalita zpracování, stejně jako tvar nožů, vyrobených místními kováři se většinou velmi lišily, vždy podle schopností a fortelu toho či onoho kováře. Většinou nešlo o nějaké speciální či propracované tvary, ale o velmi jednoduché, až primitivní a hrubé, nicméně účelné a bytelné nože.

Kvalitní oceli byl v Americe v koloniálních počátcích nedostatek, a tak byla spousta těchto primitivních kovářských nožů vykována ze starých pilníků, opotřebených pil, zlomených mečů, a podobných recyklátů. Čepele se vyráběly z uhlíkové oceli a střenky z parohů, ze dřeva nebo z kostí. Paroh byl nejběžnějším materiálem na střenku, jelikož byl dostupný, měl přirozené zahnutí, dobře padl do ruky a snadno se s ním pracovalo. Nejčastěji se čepel vybrousila tak, že měla dlouhý trn, který se prostě narazil na paroh. Jindy se mohl paroh spojit s čepelí pomocí nýtů. Na dřevěné ručky s používalo prakticky jakékoliv dostupné tvrdé dřevo. Ručky z kosti se také vyskytovaly, ovšem spíše marginálně. Začištění styku ručky a čpele mohlo být vyřešeno vylitím olovem, případně mosazným či měděným kroužkem. Některé ručky mohly být vylívané olovem či cínem, nešlo však o běžnou věc, spíše okrajovou

Dá se říci, že tradice nožů, vyráběných místními kováři se zachovala v USA až do období občanské války (1861-65), kdy je začaly vytlačovat lépe, kvalitněji a profesionálněji zpracované komerční a průmyslově vyráběné nože americké výroby.

  

Riflemanské nože

Určitou variantou amerických primitivních nožů jsou tzv. riflemanské nože, které proslavili američtí riflemani (střelci) z Americké války za nezávislost (1775 - 1783) a v Britsko-americké válce (1812-15). Od běžných kovářských nožů se liší delší čepelí (až 30cm). Podle některých teorií jsou riflemanské nože předchůdci nožů typu bowie. 

Bowie nože

Nože typu bowie sice patří k těm známějším a legendárnějším, nicméně jejich rozšíření v americkém pohraničí bylo spíše marginální, vzhledem k ostatním, běžnějším typům nožů. Noži bowie se rozumí nože s čepelí dlouhou minimálně 15cm, většinou ale i 30cm a více, s širokou čepelí (5-6)cm vyrobené ze silné oceli (5-7mm). Typickým znakem bowie nožů je železná (nebo mosazná) záštita, která má sloužit k ochraně ruky při případném souboji, nebo před sklouznutím prstů na čepel. Dalším charakteristickým prvkem bowie nože je oblý výbrus na horní straně čepele u špičky, někdy také nazýván "falešné ostří", což odráží fakt, že se nezužuje do čepele. Údajně má sloužit k nadzvedávání kůže při porcování ulovné zvěřiny.

První nůž typu bowie byl navržen Rezinem Bowie, bratrem Jamese Bowieho, který nůž později proslavil. Rezin Bowie byl při shánění dobytka na rodné farmě napaden rozzuřeným mladým býčkem. Když se jej snažil zastřelit, selhala mu v rozhodující chvíli puška. Pokoušel se tedy bránit svým nožem, který se snažil býkovi vrazit do hlavy. Nůž se ale od lebky odrazil a Rezinovi rozdvojil palec. Později si proto nechal vyrobit nový nůž se záštitou, navržený podle svých představ, který se mnohem lépe hodil k boji i k lovu. Vytvořil jej pro něj kovář Jesse Clifft. Později nůž představil svému bratrovi Jemesovi, který měl v té době osobní rozepře s majorem Norrisem Wrightem a dalšími muži.

V roce 1827 došlo ke známému souboji na písečném břehu řeky Mississipi, nedaleko města Natchez. James Bowie se zde zúčastníl souboje dvou jiných mužů jako sekundant, druhým sekundantem byl major Wright, Bowiův osobní nepřítel. Ačkoliv při souboji nebyl nikdo zraněn, strhla se všeobecná rvačka, při které Bowie v sebeobraně zabil nožem majora Wrighta, ačkoliv byl sám potlučen a zasažen několika kulkami.

V roce 1830 se Bowie utkal s přesilou tří mužů, kteří byli najatí, aby jej zabili. V potyčce všechny tři zneškodníl pomocí svého nože, přičemž jednomu téměř useknul hlavu, dalšímu rozpůlil lebku a třetího vyvrhnul.

Nůž se proslavil a bratři Bowiové dostali mnoho poptávek po podobném noži. James Bowie pak navrhl další prototyp, zdokonalenou verzi nože svého bratra, pro kterou vytvořil dřevěný model. Nůž nechal vykovat kováři Jamesi Blackovi, který později navrhl ještě další modifikace. James Black vytušil tržní příležitost a v roce 1830 začal tyto nože prodávat ve Washingtonu v Arkansasu. Ve výrobě pokračoval až do roku 1839, kdy musel zanechat výroby ze zdravotních důvodů. Příležitosti vyrábět a prodávat "bowie nože" se chopili angličtí nožíři ze Sheffieldu, kteří však vyráběli spíše jejich subtilnější a zdobnější variany. Kromě sheffielských nožířů se objevila i celá řada dalších výrobců bowie nožů, kteří je vyráběli v nejrůznějších tvarech a modifikacích.

 

Počátky amerických komerčních nožů - nože Green River

První komerční, sériová výroba nožů se objevila v USA až ve 30.tých letech 19.století, kdy v roce 1833 založil američan John Russel firmu na výrobu dlát a seker. V rodeném Greenfieldu v Massatschusets postavil malou továrnu poháněnou parním strojem o výkonu šestnácti koňských sil. Zařízení dílny čítalo dva buchary na kování oceli a řadu brusných kamenů. V prvním roce výroby vyráběl Russel pouze sekery a dláta, o rok později začal s výrobou nožů. Russelovy nože, které nesly značku "J.Russell & Co American Cutlery" se proslavily pouze lokálně, většina zájemců dávala přednost zavedeným nožům sheffielských značek. Přesto význam výroby nožů postupně rostl a Russel později zprovoznil další parní stroj.

V roce 1836 postavil Russel novou a větší fabriku v oblasti Green River v Massatschusets, kterou pojmenoval "Green River Works". Stáhl výrobu dlát a seker a věnoval se pouze výrobě nožů pod novou značkou "J.Russell & Co. Green River Works". Jeho nová dílna byla poháněná vodní energií, byla plně mechanizovaná s 12 buchary, sedmdesáti brusnými kameny a stovkou brusných kotoučů. Výrazná mechanizace práce měla za následek, že jeho továrna dosahovala několikanásobně vyšší produktivity, než konkurenční sheffieldský cech v Anglii, znevýhodněný stále z velké části ruční výrobou, těžkopádným systémech cechové kontroly, vyššími daněmi a v neposlední řadě nutností posílat výrobky přes moře. Při srovnatelné kvalitě tak dosáhl Russel nižších nákladů na výrobu a tím i podstatně příznivějších prodejních cen.

Russelovy nože také lépe odpovídaly potřebám amerického obyvatelstva, stejně jako indiánů. Ve 40tých letech, kdy začali proudit vystěhovalci na západ po Oregonské stezce, začal Russel s výrobou jednoduchých, ale velmi odolných nožů pro vystehovalce, lovce bizonů, hledače zlata, dobrodruhy i pro indiány. Nože byly konstruovány, aby posloužili pro každou situaci, která mohla nastat. Tak vzinkly legendární nože, známé pod názvem "Green River Knives", které platily za velmi kvalitní a dostupné.

Odhaduje se, že mezi léty 1840-60 bylo vyrobeno asi 720 ticís těchto nožů, které zcela zaplavily americký západ a staly se synonymem kvalitních, bytelných a dostupných nožů. Výroba nožů v Green River otřásla pozicemi sheffielských firem na americkém trhu. I když se sheffieldský cech snažil později získat své pozice zpět, například i díky dumpingovým cenám, nikdy se mu to již nepodařilo.

  

Indiánské nože

Občas zaslechnu, že někdo shání, či naopak nabízí k prodeji "indiánský nůž". Otázkou je, co si pod takovým pojmem představit. V této otázce jsem mírně skeptický. Dá se totiž říci, že od počátku obchodu mezi evropany a domorodými kmeny, se nože používané indiány a evropany prakticky až na výjimky nelišily. Indiáni je nakupovali od obchodníků a obchodních společností, v obchodních stanicích, na randezvous, případně je mohli získat jako kořist, například po vyplnenění ranče, vlaku, nebo kolony dostavníků.

  

Přesto existují výjimky a určité typy nožů lze skutečně považovat za výhradně indiánské, jelikož je běloši prakticky nepoužívali. Jedná se především o nože typu "bobří ocas".

Bobří ocasy

Známým nožům z amerického pohraničí, dýkám s ostřím na obou stranách se říká "bobří ocas", jelikož jejich tvar skutečně přípomíná ocas kožešinového zvířete. Čepel je na hřbetě velmi silná (cca 5mm) a zužuje se směrem k obou stranám. Čepele na bobří ocasy byly původně vyráběny jako komerční hroty na kopí a pravděpodobně byly navrženy podle původních indiánských hrotů z pazourku. Vyráběly se v Anglii na objednávku společností obchodujících s indiány (např. Hudsons Bay Company). Poprvé se objevily v oblasti Velkých jezer v polovině 18.století. Nejstarší hroty byly trojůhleníkového tvaru a říkalo se jim bajonety. Indiáni je přijali s velkým vděkem a velmi je poptávali. Obchodní společnosti si je nechávaly vyrábět ve velkých množstvích a velmi na jejich prodeji profitovaly. Kromě použití na hroty kopí je indiáni začali používat i jako hroty na válečné palice a poté i jako čepele na nože, které umně opatřovali dřevěnými nebo kostěnými ručkami. Když běloši zjistili, že indiáni dělají z čepelí nože, začali pak sami komerčně vyrábět celé bobří ocasy i se zdobenými střenkami.

  

Ostatní nože

Náš výčet nožů a jejich modifikací, které se vyskytovaly na severoamerickém kontinentu v době jeho osidlování evropskými přistěhovalci, pokrývá většinu nejběžnějších nožů. Zbývá říci, že se zde vyskytovaly menšinově i další nože, připomeňme například překrásné zdobené dýky, lovecké tesáky, meče a mečíky všemožných tvarů a výzdoby, používané především šlechtou, bojové dýky kmenů severozápadního pobřeží nebo athabaské dýky s rozeklanými rukojeťmi ve tvaru Y.

 

Možnosti pořízení dobových nožů

Možností pořízení ať již originálního dobového nože, či jeho repliky jsou dnes poměrně široké. Originální, dobový nůž, je možné sehnat například na ebay, při troše štěstí lze narazit v bazaru či vetešnictví na nůž vyrobený v Solingenu nebo Sheffieldu. Ceny se pohybují v řádech stovek korun až tisíců u vzácných kousků. Alternativně je možné zakoupit repliky dobových nožů, ať už primitivních, nebo třeba nožů J.Russela z Green River. Další možností je nechat si vyrobit nůž na zakázku od nožíře či kováře, podle dobových originálů. Takový nůž také vyjde na řádově stokoruny.

Značky nožů

Pro zajímavost jsem se rozhodnul umístit sem výčet některých značek nožů, o kterých se mi podařilo zjistit, že se vyskytovaly na severoamerickém kontinentu. Pokud víte o nějakých dalších, je možné je do výčtu přidat.

-Diamond & Peppercorn and Sheffield, ENG
-Venture, SLater & Brothers, Sheffield
-Sycamore St. Sheffield, England
-Joseph Rodgers & Sons, Cutlers to his Majestry
-Nothing my Equal
-Juces Coulson & Co (hlavní dodavatelé HBC)
-P.C.J. & Co. (Pierre Choteau Jr and Company)
-Baldwin & Heyl
-Unwin & Rodgers
-I & H SORBY
-Lamson and Goodnow MFG co
-J.Russel & Co., Green river works
-Russel Green River Works
 

Doporučená literatura

American Primitive Knives 1770-1870, Gordon B. Minnus
ACCOUTERMENTS, James R. Johnston
ACCOUTERMENTS II, James R. Johnston
ACCOUTERMENTS III, James R. Johnston
EARLY KNIVES & BEADED SHEATHS OF THE AMERICAN FRONTIER, J.Baldwin

Dobové vyšívací korálky

Článek o původu, tvarech a barvách skleněných korálků, používaných v indiány plání v 19.století na výšivky.

Korálky, vyráběné v současné době nejsou stejné, jako se vyráběly před stem nebo dvěma sty lety, zejména díky změně výrobních technologií. Korálky, na dobových indiánských, ale i evropských artefaktech z 19.století v muzejích nebo soukromých sbírkách se od dnešních liší tvarem i barvou.

Korálky, které indiáni používali v dobách osidlování amerického kontinentu na své výšivky byly všechny evropského původu a vyráběly se ze skla. Indiáni si nikdy korálky nevyráběli sami, jak se někteří laikové mylně domnívají. Korálky se v Evropě používaly na výrobu bižuterie, na vyšívání obrazů (například svatých obrázků), zdobily se jimi například i stoly, kabelky a další předměty. Velká část evropské produkce korálků byla určena na vývoz pro obchodování s "divochy", zejména pro černochy do Afriky, pro indiány do Severní Ameriky, do Indie a dalších zemí. Množství ročního vývozu evropských korálků dosahovalo řádově stovek tun ročně. Nejrozšířenějšími evropskými centry produkce korálků, byly italské Benátky a ostrov Murano a v oblasti Čech Jablonec nad Nisou. Ve všech těchto oblastech se korálky vyrábějí doposud.

  

Nejstaršími korálky, které začali indiáni plání zapracovávat do výšivek byly tzv. pony beads (poíkové korálky). Svůj název získaly buď proto, že je bílí o obchodníci přiváželi v sedlových brašnách na koních, nebo že se k indiánům dostaly přibližně ve stejném obodbí, jako koně. Na pláně se dostaly poníkové korálky v druhé polovině 18.století, především zásluhou francouzských obchodníků. Rozšířily se však především v první polovině 19.století. Korálky se neprodávaly po pytlíčcích, jako nyní, ale navlečené na lněných šňůrkách. Jedna taková šňůrka měřila kolem 30-40 cm. Šňůrky s korálky byly přehnuté napůl, svázané na koncích a několik takových šňůrek tvořito jeden celý snop. Nejstaršími barvami "pony beads" byla prachově modrá a bílá. Později se objevily i červená s bílým střdem, noční modrá (téměř černá), mastná žlutá (greasy yellow), kukuřicová a další. Jelikož byly "pony beads" zpočátku velmi vzácné, používaly se nejprve na lemování výšivek z ursoních ostnů, postupem času se začaly vyšívat i aplikace kompletně z "pony beads".

"Pony beads" jsou v průměru velké asi 3 až 4 mm, odpovídají soudobému označení 6/0 až 9/0. Díky velikosti těchto korálků a také omezenosti barevné škály mohou působit výšivky z nich trochu neohrabaným dojmem. To je i jedním z důvodů, proč se nedá v době rozkvětu výšivek z "pony beads" mluvit o jednotlivých kmenových stylech, spíše o univerzálním stylu zdobení. Od padesátých let 19.stol. "pony beads" ustupují seed beads(semínkové korálky), které se v tomto období objevily na scéně, ovšem u některých kmenů se "pony beads" udržely až do 60.tých let 19.století.

Ve 40.-tých, hlavně ale v 50.-tých letech 19.století začíná éra "seed beads", které jsou menší, v průměru kolem 2mm, v současném měřítku se jedná o velikosti 11/0-13/0. Semínkové korálky přicházely k indiánům v širší škále barevných odstínů, než tomu bylo u poníkových korálků (odborné studie hovoří až o 80 odstínech). V tomto období se také rozcházejí styly zdobení jednotlivých kmenů, vznikají osobité techniky a vzory. Výšivky ze semínkových korálků jsou jemnější, barevnější, dá se více experimentovat se vzory. Dochází k celkovému rozkvětu korálkových výšivek, které odsunují do pozadí výšivky z ursoních ostnů. Semínkové korálky se vozily i nadále především z Itálie a tehdejšího Rakouska-Uherska, v menším míře i z Francie, Nizozemí a Belgie. V rezervačním období, zejména v 80.-tých letech 19.století se stále více začínají prosazovat korálky z Čech. Vykazují světlejší barvy a větší pravidelnost a zakulacenost tvaru, než korálky z Itálie.

  

Tvary korálků

Jedním ze dvou hlavních znaků, podle kterého můžeme rozeznat "dobové" korálky od těch moderních je jejich tvar. V 18. a 19.století se korálky sekaly ručně z dlouhých skleněných rourek, kterými procházely tenké železné drátky (dírka korálku). Výsledkem byly většinou velmi tenké, nepravidelně silné a někdy i ne příliš rovné korálky s ostrými hranami. I když se hrany v pozdějším výrobním procesu zakulacovaly, do určité míry si podržely nepravidelný, úzký a hranatý tvar.

Pokud bychom se na ně podívali se shora, tvoří jakoby spíše obdélníky, čtverce, nebo lichoběžníky až trojúhelníky s mírně zakulacenými hranami (obrázek a), nebo svými tvary připomínají různě silné válečky (obrázek b). Zvláště nepravidelnost tvaru, někdy velmi výrazná, je pro dobové korálky charakteristická. Když se v 80. a 90. létech 19.století objevily na pláních korálky české výroby, vykazovaly již mnohem větší pravidelnost a také zakulacenost při pohledu ze strany, (obr. c). Postupem doby, jak se výroba zdokonalovala, stával se tvar korálku stále více kulatým a pravidelným (obrázek d).

  

Dobové barvy korálků

Podívejme se nyní podrobněji na jednotlivé barevné odstíny korálků, které se vyskytovaly během 19.století. Veškeré barevné označení je pouze velmi orientační. Každá barva může obsahovat celou řadu variant, odstínů a mutací, jelikož různí výrobci používali různé technologie, které se navíc měnily z dobou. Dále je třeba si uvědomit, že ani v současné době průmyslové výroby korálků není schopna továrna zajistit výrobu přesného odstínu, i když se dodrží předepsaná technologie. Jestliže i dnes, v éře průmyslové výroby kolísají odstíny jedné barvy, jak musely kolísat před stem nebo dvěmi sty lety?

Základní rozdíl v barvě dnešních a dobových korálků je v jejich jasnosti. Dnešních barev je dosáhovano synteticky, proto jsou moderní korálky křiklavější, vypadají více "chemicky". Dobové korálky jsou bledší a nenápadnější, jelikož se při jejich výrobě používalo přírodních surovin.

Bílá

Většinou křídově bílá barva, hojně ji najdeme ve výšivkách jak ze semínkových, tak i poníkových koráků. Některé kmeny (zejména Súové) používaly bílou jakou základní podkladovou barvu výšivek.

 

Tuková žlutá (greasy yellow)

Velmi impozantní barva žluklého másla, odstín, který opět dělá 'starou' výšivku 'starou' výšivkou. Tato barva se vyskytovala opět v obou velikostech (pony i seed).

 

Starožlutá

Mdlá, žlutá barva, někdy může být velmi podobná tukové žluté, případně se může objevit odstín, který je ve škále někde mezi těmato dvěma typy. Velikostně se objevuje pouze jako semínkové korálky. Ve výšivkých se nepoužívaly většinou na velké plochy, spíše sem tam. Opět by bylo chybou použití křiklavé, kanárkově žluté barvy.

  

Kukuřicová

Klasická barva zralé kukuřice, mohla se vyskytovat ve více barevných nuancích. Vyskytovala se v poníkové i semínkové velikosti.

 

Starorůžová

Opět velmi důležitý odstín, pro některé kmeny (Vrány) zcela nepostradatelný. Stará růžová má nádech spíše do fialova, moderní růžové korále mají tendenci spíše oranžového nádechu. Objevovala se hlavně v semínkové velikosti, v poníkové méně. Sehnat kvalitní napodobeniny růžových semínkových korálků je opět velmi nesnadné.

 

Červená s bílým středem

V 19.století neexistovaly obyčejné červené korálky. Pouze červené s bílými středy nebo transparentní červené korálky, které se ale objvily až poměrně pozdě a byly jen málo rozšířené. Červené s bílým středem se vyznačují červenou barvou na povrchu a bílým vnitřkem. Někdy se jim říká "white hearts" neboli bílá srdce. Objevovaly se v poníkové i semínkové velikosti. Červená barva na originálních korálcích je jakoby zastřená, nevýrazná, mdlá s nádechem dohněda nebo do fialova. Největší chybou začínajících výrobců replik je použití červených korálků, které 'řvou', mají výrazné, až reflexní barvy. Sehnat kvalitní napodobeninu starých červených korálků je asi nejtěžší. Červené korálky s bílými středy se vyrábí i v Čechách, ovšem v křiklavých barvách.

  

Býčí krev

Tmavě červené, zcela průhledné, transparentní korálky, objevily se až na konci 19.století, jedná se tedy o relativně 'novou' barvu. Samozřejmě se týká pouze semínkových korálků.

Brusinková červená, starofialová transparentní

Dvě barvy, které se objevily, podobně jako býčí krev na konci 19.století. Jedná se o různé odstíny červené (fialová a růžová). Obě barvy jsou transparentní.
 

Sújská modrá

Nejsvětlejší odstín modré barvy, korálky jsou téměř bílé, s velmi jemným nádechem modrého odstínu. Tyto korálky se objevily pouze jako semínkové korálky, a to až v pozdějším období.

 

Světlemodrá

Světlemodrých odstínů (semínkové korálky) se vyskytovalo velmi mnoho, od tzv. křídové modré, přes tyrkysovou, modrošedou, až po nejsvětlejší odstíny prachové modré. Použití ve výšivkách bylo všestranné, zejména je využívaly na výšivky transmontánní kmeny.

  

Prachová modrá

Naprosto klíčová barva, zejména pro starší výšivky z poníkových korálků. Vyskytovala se i v semínkové velikosti korálků, ne však již tak výrazně. Na většině výšivek z poníkových korálků hrála většinou, spolu s bílou dominantní roli. Prachová modrá je částečně matná a částečně transparentní.

  

Tmavě modrá

Tmavě modrá barva se vyskytovala v semínkové velikosti, na staré výšivky se používala tu a tam, větší plochy se jí příliš nevyšívaly. Mohla se objevit i transparentní mutace.

  

Noční modrá

Někdy také nazývána šajenská modrá. Velmi 'důležitá' barva, která dodává výšivkám 'starý' vzhled. Na první pohled vypadá jako černá, ale černá není, jedná se o extrémně tmavý odstín modré barvy. Tento modrý nádech je často vidět jen při dobrém světle, jinak se jeví jako černý. Tato barva se objevovala jak mezi poníkovými, tak i semínkovými korálky.

   

Transparentní zelená

Vyskytovala se většinou v semínkové velikosti a to ve výrazně tmavé barvě, řidčeji se dá vidět odstín světlý. Tato barva se používala opět pouze sem tam, rozhodně ne na větší plochy.

  

Středně zelená

Celá řada odstínů, od hráškové až po khaki. Vyskytovaly se spíše marginálně.

  

Černá

Černá barva se mezi korálky 19.století nevyskytuje, výrobci ji patrně neuměli vyrobit, proto se nahrazovala nejtmavším možným odstínem modré, známým nyní právě jako noční modrá nebo šajenská modrá.

Možnosti pořízení

Možnosti pořízení korálků, které jsou opravdu staré (19.století), nebo jsou nově vyrobené a jako staré se alespoň tváří, jsou omezené. Obecně lze říci, že čím více se korálky podobají těm starým, tím jsou dražší. Nejdražší jsou originály, které se také dají sehnat. Prodávají se většinou po gramech nebo uncích. Cena originálních korálků se pohybuje až v řádech několika desítek tisíc korun za kilogram, cena napodobenin v řádech tisíců korun za kilo (moderní korálky stojí řádově stokoruny za kilo). Mezi největšího dodavatele originálních italských korálků patří společnost Beadmatch (www.beadmatch.com). Sklady jsou ovšem omezené a korálky jsou nesmírně drahé, většinou je nakupují pouze restaurátoři dobových originálů, kterým se podobná investice vyplatí. V Čechách je možné nakoupit solidní napodobeniny dobových korálů na www.buffalodays.cz.

 

 

Vlněné látky s bílým, neobarveným okrajem

Indiáni plání si velmi oblíbili vlněné tkaniny dodávané bělošskými obchodníky a umně z nich vyráběli oděvy a veškeré ostatní myslitelné předměty. Typickým znakem těchto látek byly zejména bílé, neobarvené okraje se zubatými hranami. Vlněná látka, nejčastěji šarlatové nabo tmavě modré barvy s typickým asi 3cm silným bílým neobarveným zubatým okrajem se objevuje na celé řadě indiánských artefaktů, od legín, válečných halen a šatů až po závěsy na čelenky. Otázkou zejména zůstává, jak neobarvený okrajový pruh vznikal a jaký měl význam.

 

Výroba vlněné látky

Naprostá většina vlněných látek se minimálně do konce 19.století do USA dovážela z Anglie. Od 12. do konce 19.století byla Anglie jednoznačným hegemonem na poli zpracování a vývozu vlny a vlněných látek. Kvalita anglických vlněných produktů byla nedostižná a žádná jiná země jí nemohla v tomto oboru konkurovat.

V roce 1724 napsal Daniel Defoe: "Ať je v jejich zemi horko nebo zima, pařák nebo mráz, je to stále stejné, jak za rovnodennosti, tak blízko slunovratu, angličtí výrobci vlny je šatí všechny."

Vlněný průmysl byl v Anglii nevýznamnějším průmyslovým odvětvím až do konce 19.století. Zaměstnával více lidí a vydělával více peněz, než všechna ostatní průmyslová odvětví dohromady. Na výrobu vlněných látek se používala výhradně domáci vlna, která byla údajně nejkvalitnější na světě. Od 18.století zastávaly většinu práce stroje.

Postup zpracování vlny se dělí do následujících kroků:

1) Třídění vlny
2) Čištění vlny
3) Míchání vlněné směsi
4) Rozdělení vlny podle určení
5) Předení vláken
6) Tkaní
7) Čištění tkaniny
8) Valchování a plstění
9) Napnutí a vysušení
10) Dokončovací práce (veslování, štětkování, stříhání, kartáčování, stisk)
11) Barvení (pokud byla látka určena na barvení)
 

Barvení

Barvení látky mohlo proběhnout buď tak, že se nabarvila příze, nebo se nabarvila látka v celku, až byla hotová. Druhá varianta byla levnější a prkatičtější a bylo dosahováno lepších výsledků. K barvení v kuse (hotové látky) se využívalo služeb specializovaných barvíren. Nejvíce jich bylo situováno v Londýně.

Barvírny sestávaly s obrovských kádí s barvivem a systému rumpálů, kladek a válců. Látka v délce až několika desítek metrů se sešila okraji k sobě. Pak se nasadila na otočné válce, po kterých se pohybovala, nořila se opakovaně do barvící lázně a opět se vytahovala ven. Jindy se prostě pověsila na lano a pomocí rumpálu so nořila do lázně. V některých barvírnách byla látka protlačována mezi dvěma válci, aby došlo k lepší penetraci barvy.

Nejběžnějšími barvami během 18. a 19.století byly temně modrá a šarlatová, velmi marginálně pak olivově zelená a žlutá.

Modrá

Modrá barva se původně získávala z indiga a borytu barvířského. Indigo je luštěnina původem z východní Indie. Na barevní se používá již min. 5000 let. V Evropě se používala na barvení modrých látek již od středověku. Indigo je velmi kvalitní a stálé barvivo, které časem nebledne. To je způsobeno tím, že se váže na látku chemicky. Vytváří sytou tmavomodrou barvu. Většina vlněných látek dovezených do USA během 18. a 19.století je právě tmavomodrá a z nich je většina barvena právě indigem. Boryt barvířský je bylina v Evropě původní. Co se barvících schopností týče, jde o slabší verzi indiga. Používal se v Evropě jako hlavní zdroj modrého barviva předtím, než se z Indie začalo vozit indigo. Poté jeho využitelnost začala klesat.

 

Červená

Červené barvivo se získávalo z karmínu neboli košenily (vyrábí se ze zaschlých samiček červce nopálového, broučka ze Střední Jižní Ameriky) a z kořene byliny mořeny barvířské. Mořena barvířská se používala jako hlavní evropské červené barvivo předtím, než byla objevena košenila (stalo se to v r. 1518 v Mexiku). Košenila produkuje výraznou světlečervenou, která na světle nebledne. Látky barvené v mořeně barvířské jsou naopak spíše tmavší. Nejžádanější výrazně červená látka byla nazývána "stroudwater cloth", jelikož pocházela z oblasti města Stroud. Na její obarvení se používala kombinace košenily a chloridu cínatého. Právě z této látky se vyráběly známé červené britské uniformy a to až do konce 19.století.

Žlutá

Žluté barvivo se pak získávalo ze dřeva moruše barvířské. Barva není příliš stálá, hodně bledne. Barva se liší od hořčicové po světle citronovou. Většina žlutých látek je dnes vybledlých. Na pláních se používala velmi marginálně, zejména na olemování dek a přehozů nebo vleček čelenek.

Zelená

Na obarvení zelené látky se používala směs ze dřeva moruše barvířské smíchaná s indigem. V 18.století se vyráběla ze žlutého kampeškového dřeva smíchaného s mědí. V roce 1740 se začal používal extrakt z indiga, který se mísil s přírodní žlutou. Výsledkem byla tzv. saská zelená. Zelená barva velmi bledla, většina dnešních dochovaných exemplářů má barvu vyšisované olivy, původní odstíny však byly výraznější. Díky rychlému blednutí nebyl o tuto látku příliš zájem.

Syntetická barviva

První syntetická barviva na bázi anilínu se začala ve vlněném průmyslu využívat od 50.tých a 60.tých let 19.století. Je doloženo, že ve stejném obodbí již syntetická barviva používali i indiáni na pláních. V 80.letech 19.století se již daly koupit anilínové barvičky pro domácí použití. Hlavní důvody pro použií syntetických barev byly ekonomické. Byly mnohem levnější než přírodní barviva, byly stálobarevné a poskytovaly širší škálu odstínů.

Neobarvený pruh

Bílý neobarvený okraj látky s typicky zubatou hranou je vytvořen na principu batiky. Pruh silného lněného plátna se přeložil napůl a přiložil se k okraji látky, ten se pak sroloval nebo přeložil a omotal a přešil silnou nití se stehy vzdálenými cca 5mm. Nit byla velmi pevně utažena a vlněná látka uvnitř lněného plátna tak byla pevně stisknutá. Během procesu barvení zůstaly kraje látky neobarvené, bílé, v přírodní barvě sukna. Typické zuby jsou pak otisky po niti. Dírky po nitích jsou také většinou zřetelně viditelné. Typická šířka okraje je 2,5 až 3,2cm, ovšem některé exempláře mohou být široké až 5cm.

Důvody ochrany okrajů látky před barvou byly ryze ekonomické. Oba okraje látky obsahovaly tzv. lemy (ang. selvedge), široké cca 2-3cm. Lemy byly oproti zbytku látky zesílené. Účel lemů byl, aby se látka na krajích nepárala. Tyto lemy byly před šitím krejčími odstřihovány, protože narušovaly jednotný ráz látky. V některých případech byly zašívány do švů, aby nebyly vidět.

Lemy tedy byly částí látky, která většinou skončila jako odpad. Jelikož přírodní barviva byla nesmírně drahá, byla snaha, aby se jimi co nejvíce šetřilo. Chránění zesílených lemů před obarvením byl způsob, jak ušetřit vzácné barvivo. To bylo pravým důvodem vzniku bílých, neobarvených okrajů.

      

Jelikož byly okraje látky zašívány do lněného plátna ručně, může se zdát, že náklady na tuto práci přesáhly ztráty způsobené obarvením lemů. Ovšem to je pouze dnešní pohled, kdy je lidská práce v Evropě nesmírně drahá v porovnáním s náklady na materiál. V 18. a 19.století tomu však bylo obráceně: hodnota lidské práce byla mnohem nižší v porovnání s náklady na materiály či suroviny.

Zatímco bělošští krejčí bílé okraje barevných látek odstřihovali jako odpad, indiáni jimi byli fascinováni. Bílé proužky se jim moc líbily a snažili se je aranžovat tak, aby byly co nejvíce viditelné. Bílý proužek pro ně byl zkrátka významným designovým prvkem. Někteří mu dokonce přisuzovaly medicinové, kouzelné vlastnosti.

Indiáni od obchodníků bílé proužky na krajích látek přímo požadovali. Indiánská poptávka tak vedla k faktu, že se proužky na látkách vyráběly v Anglii i v době, kdy nastoupily levné syntetické anilinové barvy a chránění okrajů před obarvením ztratilo smysl. Bílé neobarvené proužky na látkách se objevovaly v Kanadě ještě v polovině 20.století.

Nejstarší záznam, který zmiňuje neobarvený okraj je z roku 1704 od Thomase Banistra z Bostonu, který se ve svém dopise do Londýnao vyptával na látku, která by se hodila pro obchod s indiány a která by měla bílým proužek na okraji.

Jamse Logan, kvakerský učitel a obchodník z Nové Anglie si zapsal v roce 1714 do deníku: Hlavně se prodávají stroudwateské červené a modré, přičemž se cení nejenom samotná látka a její barva, ale i okraj, na který jsou indiáni obzvláště zvědaví. Jedná se o bílý proužek široký asi 2 prsty.

Poznámky:

-Kvalita, zejména síla dobových látek se může lišit, od hrubě tkaných látek až po velmi jemně tkané.
-Kontury neobarvených okrajů se mohly také velmi lišit, zejména ve velikosti a pravidelnosti zubů, v šířce proužku, v míře barevných prosaků, apodobně.
-Na dobových originálech jsou k vidění jak výrobky keprové tak i plátnové vazby.
-Černé proužky v bílém okraji u některých látek jsou vytvořeny vetkanou černou přízí.
-Většina látek červené barvy je velmi světlá až cihlová, pravděpodobně jde o stroudwaterskou látku, barvenou košenilou s chloridem cínatým. Tmavěčervené látky mohou být výsledkem syntetických barev nebo barvení mořenou barvířskou.
-Běžná šířka vlněného sukna byla v 18. a 19.století 120-140cm. Dnešní šířka látky bývá kolem 150cm.
 

Nejčastější chyby při výrobě napodobenin látky s neobarveným pruhem

- nevhodně zvolený materiál
- chybná metoda vytvoření okraje, například stiskem čelistí
- chybná šířka proužku, chybné zoubkování
- nevhodná barva, zejména červená.

Mosazné cvočky na artefaktech indiánů plání z 19.století

Mosazné cvočky se původně vyráběly v Evropě a sloužily především ke zdobení dřevěného nábytku, zejména pak dobových dřevěných truhel. Tato móda se pak s expanzí evropanů dostala až na severoamerický kontinent.

 

Mosazné cvočky se zalíbily indiánům, kteří je velmi rychle začali se vkusem sobě vlastním vkomponovávat do svých výrobků. Původně bělošskému produktu tak vtiskli typicky indiánský ráz. Běloši si obliby cvočků u indiánů všimli a začali jim toto zboží dovávat ve velkých počtech, podobně jako například korálky.

Mezi nejčastěji zdobené předměty patřily zejména:

-pouzdra na nože
-rukojeti tomahawků
-válečné dřevěné kyje
-pažbení pušek
-veškeré opasky a pásky
-holstry
-nákrčníky, náprsenky, náušnice
-troubele dýmek
-biče
-sedla
-rámy na zrdcátka
-skrejpry
-prachovnice

    

 

Dobové mosazné cvočky z 18. a 19.století sestávaly ze dvou částí, z hlavičky a dříku. Obě části byly 100% mosazné. Hlavička byla vyrobena z plechu, do kterého byl zasazen mosazný dřík čtvercového průměru, který se zužoval do špičky. Průměr hlavičky se lišil od cca 0.8mm po cca 10mm. Vypouknutí hlavičky bylo minimální.

 

 

Cvočky ze zatloukaly do dřeva pomocí dřevěných paliček (aby nedošlo k poškození cvočku). Indiáni cvočky používali i na zdobení kůže, například vybíjení opasků nebo pouzder na nože. V takovém případě se udělala v kůže pomocí šídla dírka o něco menší, než průměr mosazného dříku. Cvoček se pak vtlačil do díry. Přesahující část dříku indiáni uštípli pomocí kleští nebo upilovali pilníkem. Případně bylo možné malý pahýl dříku rozklepat kladivem, aby nedošlo k poškrábání kůže či jinému zranění.

Na naprosté většině dobových indiánských originálů jsou na rubové straně vidět pouze mosazné "tečky" hranatého průřezu.

 

Většina dnešních hobbystů a výrobců indiánských replik používá mosazné cvočky s ocelovým hřebíkem. Po aplikaci do kůže hřebík otočí o 180 stupňů a špičku zatlučou zpět. Je to praktické řešení, ale není dobově autentické.

Ocelové dříky s kulatým průměrem (hřebíčky) se u mosazných cvočků začaly používat na konci 19.století. Na žádném originálním artefaktu jsem však nic podobného neviděl.

 

        

 

Dobové fotografie

 

    

 

 

Kostice

Stručná historie výroby kostic a jejich využití indiány plání

Kosticemi se obvykle myslí dlouhé, úzké, válcovité trubičky, zpravidla bílé barvy, dlouhé cca 1 až 10cm, vyrobené z kosti nebo z mušloviny.

Původní anglický název pro kostici je "hair pipe", což by se dalo volně přeložit jako trubička do vlasů. Vznikl pravděpodobně na základě faktu, že ony bílé trubičky používali severoameričtí domorodci především jako ozdoby hlavy, kdy byly kostice připevněny k pramenům vlasů.

 

Kostice nejsou bělošským vynálezem, jak je někdy mylně interpretováno, byly známé indiánům již v prehistorických dobách. Vyráběly se z mušlí nebo z ptačích kostí. To je doloženo archeologickými nálezy, z nichž některé jsou staré přinejmenším 4 tisíce let.

Běloši si brzy všimli, že indiáni vysoce cení opracované trubicovité předměty z kostí či mušloviny, které používali jako ozdoby. S obchodním a výrobním talentem sobě vlastním pak začali sami vyrábět obdobné zboží, které se snažili indiánům prodat.

Již v první polovině 17.století začali běloši dodávat indiánům z východních lesů dlohué válcovité trubičky vyrobené ze skla, které domorodci přijali jako náhražku za vlastnoručně vyráběné kostice. V menším množství byly bělochy vyráběny i kostice ze stříbra a z mosazi. Byly však velmi drahé. Zdaleka největší popularity však dosáhly kostice vyráběné z mušloviny a později i z kostí.

Prakticky všechny kostěné a mušlové kostice, používané indiány plání a východních lesů v 18. a 19.století, byly vyráběné komerčně bělochy speciálně pro obchod s indiány.

 

Kostice z mušlí

Centrem průmyslové výroby mušlových kostic bylo město Pascack (nyní Park Ridge) v Bergen County v New Jersey. Výroba zde začla v poslední čtvrtině 18.století a dominovala jí rodina Williama Campbella, irského přistěhovalce, který byl pravděpodobně i autorem nápadu vyrábět kostice z mušloviny (někdy nazývané Wampum) ve velkých objemech a nahradit jimi drahé kostice ze stříbra.

Jako výchozí materiál se používaly mušle Strombus Gigas, původem z Indie. Vozily se v obchodních lodích jako zátěž a Cambellovi je nakupovali po pěti a deseti tisících kusech.

Kostice se vyráběly z nejsilnější části mušle, tzv. "pysku". Pysk se odlomil pomocí dláta a opracoval se do hrubého tvaru. Přesného tvaru bylo dosaženo pomocí broušení brusnými kotouči.

 

Zdaleka nejobtížnšjším výrobním krokem bylo vyvrtání středového otvoru. Zpočátku výroby se k tomu používaly vrtáky, se kterými se otáčelo pomocí vrtění lučíku, podobně jako když se rozdělává oheň třením dřev. Kostice se vrtala z obou stran, vždy do půlky. Obě díry se měly setkat uprostřed. Často se to nepovedlo a zmetkovitost byla značná.

Zručný dělník byl schopen za jeden den provrtat asi 100 kusů kostic.

Později vynalezli Campbellovi určitou verzi primitivní vrtačky, která byla schopna vrtat 6 kostic současně. Vrtáky se roztáčely pomocí točení klikou. Takto byli schopní vyvrtat 400 kostic denně. Vrtačka byla tajemstvích Cambellových a nikomu mimo rodinu nedovolili aby stoj byť jen viděl. Díky tomu si byli schopní uhájit monopolní postavení výrobců kostic po dlouhou dobu.

Mušlové kostice měly délku od jednoho do šesti palců (2,5 aý 15cm). Jejich střed byl silný asi 1cm a ke krajům se zužovaly na asi 6mm. Otvor byl silný asi 3mm.

Campbellovi, ani jejich konkurenti neprodávali kostice indiánům přímo, ale pomocí sítě prostředníků. Mezi distributory mušlových kostic patřily takové společnosti, jako Hudsons Bay company, Northwest Company nebo American Fur Company, stejně jako široká síť individuálních obchodíků a obchodních stanic.

Kostice byly součástí darů indiánům od Americké vlády, jako dárky je vezla známá expedice Lewise a Clarka.

Během krátké doby se kostice rozšířily prakticky po celém území plání, přičemž největší poptávka byla v oblasti Horní Missouri a pak na jižních pláních u kmene Kiowa.

Určitou nevýhodou mušlových kostic byla jejich křehkost a lámavost a také vyšší cena.

Výroba mušlových kostic trvala zrhuba do roku 1880, kdy byly nahrazeny kostěnými kosticemi.

 

 

Kostěné kostice

Někdy kolem roku 1880 začal být k výrobě kostic používán jako mareriál kost, místo mušle. To přineslo mnoho výhod, zejména snadnější opracování, snadnější dostupnost a nižší cenu kostěného materiálu a také vyšší pevnost kostěných kostic. Díky podstatně nižší ceně a masovější výrobě byli indiáni doslova zaplaveni levnými kosticemi, což jim umožnilo vyrábět více a mnohem větších ozdob, než z mušlových kostic. Právě v tomto období nastal boom dlouhých lakotských náprsenek a ženských závěsů, které se tak často objevují na dobových rezervačních fotografiích.

 

Kostěné kostice se vyrábějí dodnes, především v Indii, Honk Kongu a dalších asijských zemích.

Výrobky

Mušlové a později kostěné kostice se používaly v bizoních dobách zejména na výrobu náušnic, ozdob do vlasů, rozmanitých náhrdelníků, nákrčníků a náprsenek, v rezervačním období potom i ženských závěsů na krk. Zlomené, ale i celé kostice se často věšely jako ozdoba na vyšívané pytlíčky na ocílky, zejména na jižních pláních.

     

 

Kostice dnes

V současné době jsou na trhu kromě mušlových kostic (které jsou enormě drahé) a tradičních kostěných také kostice z PVC. Paradoxně jsou tyto umělohmotné kostice velmi oblíbené u současných indiánů, kteří je masívně používají na výrobu tanečních ozdob - nákrčníků, náprsenek a nejrůznějších závěsů.

Plastové kostice jsou velmi levné, ale zejména lehké, několikanásobně lehčí, než kostěné. Také mají na rozdíl od kostěných naprosto uniformní tvar. Zejména nízká hmotnost tanečních rekvizit z PVC je pro indiány žádoucí.

Fakt, že jde o syntetický, nepřírodní materiál, indiány vůbec netrápí, pro ně je důležitější cena a praktičnost

Černý prach

Historie černého prachu, jeho distribuce a použití v americkém pohraničí. Druhy černého prachu, situace na trhu.

Historie

Černý prach je nejstarší známou výbušninou. Vynalezen byl mezi 7. a 9.stoletím v Číně. Původně se zde používal jako pohon do raket. Ve 13.století pronikl do Evropy. Již ve 14.století se v Evropě vyráběly běžně palné zbraně, které postupně ukončily éru rytířů. V 15.století začali palné zbraně na černý prach ve velkém používat husité. Mezinárodní výraz "pistol" pochází z českého názvu "píšťala".

Do Severní Ameriky se černý prach dostal společně s Evropany. Celé období osidlování amerického pohraničí je úzce spjato s palnými zbraněmi a černým prachem.

Černý prach se používal až do počátku 20.století, kdy byl vytlačen mnohem účinějším bezdýmým prachem, který se používá dodnes. Bezdýmý prach vynalezl Alfred Nobel v roce 1887, tedy v období, kdy končilo osidlování amerického západu.

V době osidlování amerického pohraničí existovalo velké množství výrobců černého prachu, mnohem více než dnes. Kvalita prachu značně kolísala výrobce od výrobce. Nekvlitnější a nejžádanější prachy hořely mokře, čistě a rovnoměrně, takže měly konzistentní výkon a zanechávaly spaliny v hlavni vláčné (usnadňovalo to nabíjení i čištění). Nejlepší prach pocházel od firmy Curtis a Harvey z Anglie.

Prach se distribuoval nejčastěji v cínových krabičkách s potiskem, ve větších objemech pak v dřevěných soudcích.

  

Složení, granulace a kvalita

Černý prach je směsí 75% ledku, 12% síry a 13% dřeveného uhlí. Jeho detonační rychlost se blíží rychlosti zvuku. Po odpálení vytváří typický hustý dým a sirnatý zápach.

Černý prach se rozlišuje podle velikosti granulace na Fg, FFg, FFFg a FFFFg. Počet písmen F značí velikost prachového zrna, pričemž prach Fg je nejhrubší a FFFFg nejjemnější. Čím jemnější zrno, tím rychleji prach hoří.

Granulace Fg se hodí pro děla, brokovnice nebo pro pušky velmi velké ráže (0.75 a větší)
Granulace FFg je běžný prach pro pistole a pušky .50 a větší (někdo uvádí .45 a větší)
Granulace FFFG se hodí pro pušky a pistole ráže menší než .50 (respektive .45)
Granulace FFFFg se používá výhradně pro sypání na pánvičky křesadlových zámků

Některé prachy vyráběné v období osidlování amerického pohraničí hořely mokře a jiné spíše suše. Suchým a mokrým hořením mám na mysli především stav, v jakém byly spaliny v hlavni po výstřelu. Hoření černého prachu zanechává v hlavni po výstřelu množství pevných zplodin, které postupně zanášejí vývrt a znesnadňují další nabíjení a čištění. Mokře hořící prachy pak produkují spíše vlhké a vláčné spaliny, zatímco suše hořící prachy produkují spíše pevné splodiny připečené na vnitřní stěny hlavně. Mokře hořící prach je proto výhodou.

Bohužel dnes jsou prakticky všechny vyráběné prachy spíše hořící suše, proto je třeba věnovat zvýšeou pozornost zejména mazání střel.

Situace na trhu

Mezi nejznámější světové výrobce patři Goex, Elephant, KIK a Swiss.

Na českém trhu se až do roku 2011 vyskytoval pouze jeden typ poměrně nekvalitního prachu a to český Vesuvit LC od výrobce Explosia, který není ani nijak označen, co se týče granulace (zhruba odpovídá 3F). Tato omezená nabídka je dána proletářstvím českého trhu, jelikož zdejší zákazník nevyžaduje kvalitu a přesné rozlišení, ale především nízkou cenu.

Od roku 2011 nechala firma Dave u téhož výrobce vyrobit speciální sérii prachů, které prodává pod označením Vesuvit LC Express, Vesuvit A1 a Vesuvit A1 Express, které se liší granulací a kvalitou. Prachy jsou kvalitnější, ale také dražší, než klasický Vesuvit LC.

Cena českých černých prachů se pohybuje od 350,- do 550,- Kč za kilové balení, dle kvality.

Kvalitní zahraniční prachy, jako například Švýcarský Swiss se u nás běžně koupit nedají.

Dobové látkové košile

Přehled dobových látkových košil používaných během 19.století jak bělochy, tak i indiány.

Košile jako spodní prádlo

Látkové košile byly během 18. i 19. století běžnou součástí pánského oblečení, jak v Evropě, tak i v Nové Anglii. Na rozdíl od dnešní doby však byly košile v tomto období striktně považovány za spodní prádlo.

Ve "slušné" společnosti se přes košili nosilo většinou sako, v pozdějším období byla tolerována i vesta, ne však samotná košile. Dobové obrázky však dokazují, že někteří lidé nosili košile i jako svrchní oděv, většinou však šlo o příslušníky dělnické třídy, kteří si mohli dovolit nedodržovat společenskou etiketu.

Materiál, barva, vzory

Dobové košile se v 19.století vyráběly především z přírodní lněné a bavlněné látky, nebo z kalika (tenká, balvněná látka potištěná barevným vzorkem). Vzorky potisku se mohly značně lišit, od tenkých či širších proužků, přes kostičky až po květinové vzory nebo kombinaci předchozího. Zdá se ale, že přírodní či bílá barva převažovala. Jednobarevné košile byly také běžné, doložena je existence červených, modrých, zelených či dokonce fialových košil.

Rozdíly ve společenském postavení

Košile se odlišovaly co do kvality zpracování a materiálu, podle toho, ze které společenské třídy pocházel zákazník. Košile pro dělnickou třídu byly z nejhrubějšího materiálu a neměly žádné ozdobné prvky, košile pro vyyší třídy byly zhotovovány z jemnějších a dražších materiálů, byly pečlivěji zpracovány a obsahovaly více ozdobných prvků, zejména v oblasti hrudníku, kolem rozparku u krku.

Základní střih košil byl téměř vždy poplatný době svého vzniku a nelišil se podle společenského postavení.

Košile a západní trappeři

Látkové košile tvořily základ oblečení západních lovců kožešin (do roku 1840). Jejich použití je doložené jak z dobových obrázků, tak i z obchodních i osobních písemných záznamů. V některých případech nosili trappeři košile navrstvené na sobě, třeba dvě nebo i tři.

Košile a indiáni

Bělošké látkové košile nosili i indiáni, pokud se k nim dostali. Na obrázcích z 1.poloviny 19.století jsou k vidění oblečeni do látkových košil pouze indiáni z lesů nebo východních prérií. U západních kmenů se látkové košile neobjevují v tomto období téměř vůbec.

Naopak na fotografiích ze 60.tých a 70.tých let nosí indiáni plání látkové košile poměrně běžně, někdy i v kombinaci se slušivými vestičkami. Lze tedy usuzovat, že rozšíření látkových košil mezi indiány plání bylo postupné, přičemž k jeho rozmachu došlo především v 2.polovině 19.století.

 

Typy košil v 19.století

Košile lze dle základního střihu rozdělit na 2 období:

1)Košile hranatého střihu (cca do roku 1860)
2) Košile krejčovského střihu (cca od roku 1850)

Košile obou střihů mají shodný znak a tím je rozparek v obalsti krku. Všechny košile z tohoto období se totiž oblékaly přes hlavu. Otevřená košile se zapínáním odshora až dolů, jak ji známe dnes, se neobjevila dříve, než kolem roku 1900, spíše ale po roce 1910. Americká armáda používala košile s rozparkem u krku až do roku 1941.

 

 

Košile hranatého (primitivního) střihu (do roku 1860)

Popis

Základ těchto košil tvoří obdélník, sešitý po stranách, s průřezem na hlavu a rozparkem u krku, ke kterému jsou přišité rukávy, které jsou v podstatě jenom dalšími obdélníky. Rukávy jsou nabírané, jak na straně manžety, tak i v oblasti, kde jsou přišité k hlavní části košile. Všechny košile z tohoto období mají poměrně vysoký límeček se zapínáním na jeden až tři knoflíky. Manžety se zapínaly na jeden knoflík. U všech košil z tohoto období je v oblasti podpaždí všitý trojůhleníkový klínek. Další trojůhelníkové klíny jsou všité do prostřihu na prostrčení hlavy po obou stranách krku. Košile jsou nabírané také kolem krku.

Součástí většiny košil je i vyztužení v oblasti ramen. Většinou se jedná o proužky látky, které jsou našité zvenku nebo zevnitř na ramena, od oblasti od krku až po rukáv. Další výztuhy jsou větišnou v oblasti, kde je rukáv přišit k vlastní košili. Tyto výztuhy jsou téměř vždy na vnitřní straně košile, takže nejsou vidět.  

Původ

Střih hranatých košil pochází ze středověku. Během několika staletí se prakticky až na detaily vůbec nezměnil. Je velmi jednoduchý až primitivní. Důvod je ten, že většina těchto košil nebyla šita profesionálními krejčími, ale obyčejnými ženami v domácnosti. Bylo běžné (v USA přinejmenším až do občanské války), že oblečení šily svým mužům a dalším členům rodiny jejich ženy. Většinou byly na své výrobky náležitě pyšné.

Samozřejmě bylo možné také zakoupit košile již hotové. Většina obchodů, které takové košile prodávaly, většinou pouze nakupovaly látku (která byla v té době velmi drahá, mnohem dražší, než lidská práce, která byla naopak velmi levná) a nechávaly si košile šít od žen v domácnosti.

Zdá se, že byznys s hotovými košilemi se začal v USA pořádně rozbíhat až na počátku 19.století, s tím, že postupně nabýval na síle. Ze záznamů obchodníků s kožešinami vyplývá, že zatímco ve 20.letech 19.století nebyly hotové košile na randezvous a v obchodních stanicích na západě zcela běžným artiklem, ale prodávala se hlavně látka, o deset let později byla situace jiná a prodávaly se především hotové košile, kterých byl již slušný výběr, co do materiálu i vzhledu.

  

Ačkoliv zůstal zákaldní střih košil v období do roku 1860 prakticky stejný, existují i některé drobné rozdíly:

Manžety

Až do roku cca 1790 byly manžety velmi úzké, asi 2,5 až 3cm. Po roce 1790 se šířka manžet znatelně zvýšila, až na 6-7cm. Podle konvencí měla manžeta začínat na zápěstí a končit u kotníků. Důvodem byla stejná móda dlouhých manžet u kabátů a sak. Jedním z hlavních atributů širokých manžet byl jeden knoflíček, který byl umístěn na okraji manžety směrem k rameni, nikoliv uprostřed, jak je tomu zvykem u dnešních košil. K opětovnému zmenšení manžet došlo s nástupem průmyslové výroby košil a s nástupem nového, krejčovského střihu, po roce 1850.

Knoflíky

U starších košil (18.století a začátek 19.století) byly všechny knoflíky nítěné, později se objevily knoflíky perleťové nebo z porcelánu. Některé takové byly potištěné stejným vzorem, jako kaliková látka, ze kterého byla ušita košile. Látka i knoflíky tak tvořily jeden stejnorodý celek.

Límeček

U starších košil (18.století) byly límečky velmi vysoké, zapínyly se na 2 až 3 knoflíčky. Vepředu se límeček překrýval, asi 1cm. U košil z 1.poloviny 19.století byl límeček mírně nižší, zapínal se jen na 1 knoflík (dole) a hodní část límečku byla prostřihnutá, nejčastěji do obloučku, patrně kvůli kravatě.

Rozparek u krku

U starších košil (18.století) se rozparek nezapínal, neměl žádné knoflíky. Nastřižen byl do tvaru mírného V. V pozdější době (19.století) se zapínal, většinou na jeden až 3 knoflíky.

 

Košile krejčovského střihu (od roku 1850)

Moderní krejčovský střih košile byl vyvinut jako reakce na vynález šicího stroje a průmyslovou revoluci. Šicí stroj byl navržen sice již na počátku 19.století, k jeho průmyslovému využití však došlo až později, ve 40.tých a 50.tých letech 19.století.

Bohatí podnikatelé nakupovali šicí stroje ve velkém, koncetrovali je do továren, kde na nich pracovaly ženy za mzdu. Součástí změny od domácí k průmyslové výrobě byla i změna střihu, od primitivního hranatého na krejčovský, více propracovaný střih. Košile krejčovského typu lépe seděly na těle a nepůsobily tak "bachratým" dojmem.

Nástup průmyslově vyráběných košil profesionálního krejčovského střihu vedl k postupnému vytlačení zastaralých, hranatých košil domácí výroby.

Hlavní rozdíly

Hlavní novinkou košil krejčovského střihu bylo, že sestávaly ze dvou částí, přední a zadní, s vybranými místy v oblastech, kde se k nim přišívaly rukávy. Tím se samozřejmě změnil i tvar rukávů. Košile byly vypasované. Další změnou bylo výrazné zúžení manžet a zmenšení límečku, z vysokého stojáčku na nízký, zesílený lem kolem krku. Změnily se také spodní rohy košile z hranatých na zakulacené. Trojúhelníkové klínky v podpaždí zcela zmizely. Z velké části zmizelo i nabírání látky kolem límce a obecně i nabírání rukávů bylo menší.

    

 

Další informace

Více informací je možné nalézt v knize Thoughts On Men's Shirts In America 1750-1900 od Williama L. Browna.

 

 

 

 

 

Provazy, řemeny, řemínky, lana a tětivy na pláních

Stejně, jako jinde ve světě, potřebovali indiáni na pláních pro běžný život celou řadu pevných a bytelných provazů, řemenů a řemínků na celou řadu nejrůznějších účelů.

Ať se již jednalo o řemen na bederku, na přepásání bizoního pláště, na tkaničky do mokasínů, na svázání trojnohy týpí, na zavěšení liningu, na svázání travois, na převázání parfleší, na lukovou tětivu a na mnoho dalších účelů.

Řemínky z jelenice

Nejjednodušší byla výroba obyčejných řemínků z vydělané jelenice. Stačilo jelenici nařezat nebo nastříhat na proužky potřebné síly a délky. Řemínky se poté namočily a vytáhly, aby se již dál nevytahovaly.

Jelenicové řemínky sloužily tam, kde se hodily a kde nebyly příliš namáhené. Například jako:

-tkaničky do mokasínů
-součást skalpových pramenů na zdobení košil nebo legín 
-kompletace legín (mužškých i ženských) nebo halen či šatů
-kompletace náprsenek a různých náhrdelníků či nákrčníků
-zavazování kabátů nebo opasků či ženských legín

Řemeny z polovydělané kůže

Na většinu účelů byly jelenicové řemínky příliš slabé a subtilní a bylo potřeba pevnějších a trvanlivějších materiálů. Pevné řemeny se vyráběly z polovydělané bizoní (nejčastěji), jelení nebo losí kůže.

Řemeny vyráběly ženy. Čerstvě stažená, omízdřená kůže se nařezela na dlouhý pruh široký cca 2-5cm. S řezáním se začalo kolem obvodu a pokračovalo se ve spirále směrem do středu. Z celé kůže tak vznil jeden velice dlouhý řemen. Na jeho koncích se udělaly díry, každou se prostrčil dřevěný kolík a natloukl se do země tak, aby byl pruh kůže co nejvíce napnutý. Pak se jeden kolík vytáhnul, kůže se ještě více vypnula a kolík se natloukl ještě dále. Takto se pruh kůže co jejvíce vytáhnul, aby se nevytahoval během pozdějšího použití.

Poté se do kůže tlouklo palicí a přitom se masová strana natírala tukem nebo směsí mozku a jater. Chlupy se často odstraňovaly protahováním kůže bizoní lebkou tak, že se srst odírala o hranu očního otvoru. Tím došlo k obroušení chlupů. Zbytky chlupů se daly také odstranit údery kamenem nebo kamenou palicí.

Směsice mechanického opracování kůže s přídavkem činící směsi mělo za výsledek silný, masívní, pevný a měkký řemen z polovydlěané kůže. Hodil se prakticky na naprostou většinu potřeb. Zejména se používal na:

-svázání trojnohy týpí
-zavěšení liningu v týpí
-řemeny na svazování parfleší
-výroba veškerých ohlávek, uzd a sedel
-svazování travois
-zajišťování veškerého nákladu během transportu

Splétané řemeny z polovydělané kůže

V některých případech, kdy bylo potřeba ještě pevnějších řemenů se tyto splétaly z běžných polovydělaných řemenů. Mohly se splétat ze tří, čtyř nebo více pramenů.

Provazy z bizoních chlupů

Ve starých dobách se vyráběly provazy z bizoních chlupů. Jako materiál sloužila bizoní vlna z oblasti čela a předních nohou. Nejprve se vlna stáčela kolem klacíků a lisovala se, aby se vytvořila jednotlivá vlánka. Z několika vláken se pak splétaly samotné provazy.

Používaly se nejčastěji na uzdy, ale i na další účely. Jejich výhodou oproti řemínkům ze suroviny bylo, že při namočení netěžkly a po uschnutí netuhly. Jejich výroba byla ale velmi náročná.

V 2.polovině 19.století se tyto provazy již téměř na pláních nevyskytovaly, nebo jen minimálně, naopak dříve se uzdy vyráběly právě převážně z bizoních chlupů.

Lana

Indiáni samozřejmě využívaly v hojné míře lana vyrobená bělochy, jakmile se jim jenom dostala do rukou. Dobová lana se vyráběla z celé řady zejména rostlinných mateirálů, jako je konopí, kokos, len, agáve sisalová nebo bavlna.

Provazy z koňských žíní

Doložené jsou i provazy upletené indiány z koňských žíní. Tato technologie byla téměř jiště odkoukaná od bílých kovbojů.

Provazy ze zvířecích šlach

Zvláštním případem je provaz ze zvířecích šlach, který se používal zejména na lukovou tětivu. Tětivy se vyráběly ze hřbetních šlach bizona, losa nebo jelena wapiti. Šlacha se natrhala na vlánka silná cca 1mm. Ty se namočily a vytvořily se z nich dvě skupiny vláken vždy po cca 8-10 vláken. Tato vlánka se stáčela jedním směrem a oba prameny se pak obtáčely kolem sebe směrem opačným. Jelikož byla jednotlivá vlánka kratší, než délka tětivy, nadstavovaly se postupným přidáváním nových vláken ke starým.Nákrčník z kelnatek - fotonávod na výrobu

Fotonávod na výrobu dobově autentického nákrčníku z kelnatek.

Kelnatkové nákrčníky byly v druhé polovině 19.století oblíbené zejména u indiánů kmenů Lakotů, Šajenů a Arapahů. Příležitostně je mohly nosit i příslušníci jiných kmenů. Použití kelnatkových nákrčníků je bohatě doloženo dobovou fotografickou dokumentací. Nákrčníky z kelnatek nosily muži stejně jako ženy.

Příprava kelnatek

Na výrobu kelnatkového nákrčníku budete potřebovat především kelnatky-dentalie. Musí se jednat o hladkou variantu. Vroubkované kelnatky nejsou ani dobové, ani kvalitní. Kelnatky by měly být co nejdelší, minimálně však 30mm. Měly by být také přibližně stejně velké a silné, bez vad a prasklin. Počet kelnatek závisí na délce a šířce nákrčníku. Většina dobových nákrčníků měla 7-10 pater kelnatek na výšku a počet polí mohl kolísat také mezi 7 až 10 kusy, podle šířky krku nositele.

Pokud máte možnost vybrat si kelnatky z většího množství kusů, vyberte ty, které se nejlépe hodí pro váš projekt. Kelnatek vyberte více, než budete ve skutečnosti potřebovat, jelikož může některá prasknout při další výrobě.

Kelnatky je třeba "zkalibrovat" na stejnou délku. K tomu účelu je dobré si stanovit nějakou měrku. Ideální délka je cca 30mm. Já jsem používal nastavené posuvné měřítko.

Kelnatky můžete brousit pilníkem. Nejprve je třeba zarovnat širší stranu mušličky do roviny. Poté zbruste tenčí stranu kelnatky až na požadovanou velikost. Vždy ubírejte co nejvíce z tenčího konce a co nejméně ze silnějšího. To má estetický důvod.

Na obrázku níže jsou dvě skupiny kelnatek pro porování. Zpilované a přirozené.

Příprava špalků

Až budete mít všechny kelnatky "zkalibrované", je třeba vyrobit "špalky", neboli mezikusy, které budou držet nákrčník pohromadě. Ve většině případů indiáni používali komerčně vydělanou hovězinu, řemenici. Ideální síla je cca 5mm, což je většinou největší průměr kelnatky. Ideální šířka mezikusů je cca 7-10mm. Vyznačte si tužkou na řemenici pásky a vyřízněte je ostrým nožem. Pak je nařežte na jednotlivé kusy, dlouhé cca 5cm (na šířku nákrčníku plus rezerva).

  

Hrany špalků srazte pilníkem nebo smirkovým papírem. Pokud chcete, můžete špalky dobarvit hnědou barvou na kůži, případně jim vyrvořit patinu, aby vypadaly staře.

Vlákno

Dále je třeba připravit vlákno, na které se budou kelnatky navlékat. Indiáni používali jak zvířecí šlachu, tak i silnou lněnou nit. Volba je na vás. Já jsem chtěl být co nejvíce přírodní, tak jsem použil šlachu z jelena wapiti. Každé vlákno by mělo být dostatečně pevné a silné a mělo by být o něco delší než celková délka nákrčníku.

Na jednom konci vlákna udělejte silný uzel a navlečte jehlu. Dobré je použít silnou sedlářskou jehlu s čtyřhranným hrotem. Díry si do špalků můžete předpíchávat šídlem, nebo můžete propichovat pouze jehlou, ale v takovém případě budete potřebovat kleště. Vlákno musí probíhat špalkama rovně a jednotlivá vlákna musí být od sebe vzádlena právě na šířku kelnatky v nejširším bodě. Jak bylo řečeno, je to cca 5mm. To znamená, že první vlákno by mělo probíhrat cca 2,5mm od kraje špalku.

Výroba nákrčníku

Před samotnou výrobou je vhodné si poskládat kelnatky do skupin tak, jak budou zařazeny do nákrčníku. Každá kelnatka má trochu individuální tvar a zejména zakřivení a je dobré, aby v jednom oddělení byly podobně zakřivené kelnatky. Nákrčník tak bude vypadat lépe.

Pak už můžete propíchnout šídlem první díru do prvního špalku. Jak už bylo napsáno, vychází to cca 2,5 až 3mm od kraje. Díra se předpichuje do tloušťky řemenice, tedy do rozměru, který by měl být stejně silný, jako je maximální průměr kelnatky, tj. cca 5mm.

Následně můžeme protáhnout jehlu s vláknem. Můžeme si pomoci kleštěmi. První vlákno se o kraj prvního špalku zastaví díky uzlu.

 

Pak navlečete první kelnatku. Pokud nepůjde vlákno provléct mušlí i s jehlou, budete ji muset sundat, provléct jenom vlákno a zase jehlu navléct. Pak propíchnete druhý špalek, navlečete druhou kelnatku a tak dále, až budete mít navlečeno celé první patro kelnatek.

Vlákno necháte volně viset ven z posledního špalku a dáte se do navlečení druhé řady.

Nespěchejte, pracujte pomalu a pečlivě a vždy si zkoušejte kelnatky nanečisto, jak se vám budou hodit na svoji pozici.

Postupně takto zkompletujete celý nákrčník.

V další fázi je třeba odřezat přečnívající špalky. Na to stačí ostrý nůž.

Dále je třeba zakončit trčící vlákna. Stačí je jednoduše dotáhnout a svázat k sobě sousední vlákna na několik uzlíků. Pak ustřihnete přečnívající vlákna. Nákrčník by měl být stažený pevně, ale zase by neměl být našponovaný. Také ostříhejte přečnívající vlákna u uzlíků na straně, kde jste začínali s navlékáním. Základ nákrčníku je hotový.

Zdobení mosaznými cvočky

Alternativně je možné ozdobit špalky pomocí mosazných cvočků. Já jsem použil přesnou kopii dobových se čtyřhrannou nožičkou. Cvočky je třeba rozměřit tak, aby pokrývaly špalky rovnoměrně. Díru na nožičku je dobré předpíchnout šídlem. Je třeba dávat pozor, abyste přitom nepřeťali vlákno, držící kelnatky.

Dobové nákrčníky

V bizoních dobách není doloženo použití kostěných nákrčníků, pouze kelnatkových.

Kostěné nákrčníky

Použití kostěných nákrčníků je jednou z nejčastějších chyb celé řady indianhobbystů. První použití nákrčníků z kostic je doloženo až z počátku 90.tých let 19.století u kmenů Sauků a Lišek, Otů, Tonkawů a Osedžů, přičemž širšího rozšíření nedosáhly tyto nákrčníky dříve, než ve 20.století, tedy hluboko v rezervační době.

 

Existuje kresba od Georga Catlina z roku 1834 zachycující náčelníka Kiowů Dohasana, který má kolem krku ozdobu, která by mohla být jistou formou kosticového nákrčníku. Bohužel jde o záležitost zcela ojedinělou, která nemá jinde obdoby. Pravděpodobně jde o zcela unikátní formu ozdoby, navíc není zcela jisté, zda jde o kostice.

Na předrezervačních dobových fotografiích je vidět nákrčníků celá řada, žádný však není z kosic, prakticky všechny jsou vyrobeny z kelnatek.

Nákrčníky z kelnatek

Nákrčníky z kelnatek neboli z dentálií jsou na dobových předrezervačních fotografiích běžné, zejména u příslušníků kmene Sů, a to ve stejné formě jak u žen tak i u mužů. V menší, ale stále zaznamenatelné míře jsou k vidění i u příslušníků kmenů Šajen a Arapaho. Poprvé se objevují na fotografiích z konce 60.tých let 19.století, naopak na obrazech z 1.poloviny 19.století stejně jako na fotografiích z 50.tých let zcela chybí. Z toho lze odvodit, že doba vzniku kelnatkových nákrčníků spadá do začátku 60.tých let 19.století.

Vzhledem k faktu, že naprostá většina těchto ozdob se objevuje u Sůú, lze považovat Sůy i za jejich vynálezce. S výjimkou Šajenů a Arapahů se u okolních kmenů tyto nákrčníky vyskytují pouze marginálně a lze se domnívat, že může jít o dary či kořist.

Súové

      

Šajeni a Arapahové

      

Vrány

 

Kelnatkové nákrčníky sestávají z několika oddílů (cca 8-12) kelnatek navlečených na niti nebo šlaše, vzájemně oddělených proužkem suroviny nebo komerční hověziny. Každý oddíl sestává z cca deseti nebo i více "pater". Nákrčník se zavazoval vzadu řemínkem a byl zpravidla tak široký, že zakrýval téměř celý krk. V některých případech mohly být ozdobeny oddělující proužky kůže mosaznými cvoky, které zvyšovaly krásu a atraktivitu nákrčníku.

Ke kelnatkovým nákrčníkům nosili jak muži tak i ženy i kelnatkové náušnice a kelnatkové náprsenky, které dohromady vytváří krásný a harmonický komplet.

Na dobových fotografiích jsou tyto nákrčníky viditelné během 60.tých, 70.tých a 80.tých a částečně i 90.tých let. POzději byly pravděpodobně nahrazeny nákrčníky kosticovými, po vzoru kmenů Osedž, Sauků a Lišek a dalších, které byli jejich průkopníky.

Kelnatky - někdy nazývané také dentálie - jsou skupinou měkkýšů s jednolitou mušlovou schránkou ve tvaru sloního klu. Schránka je na obou stranách otevřená. Kelntaky žijí pod vodou zahrabány v bahně, přičemž do vody vyčnívá jen tenký konec schránky, jímž nasávají vodu. Na ozdoby se používala pouze schránka měkkýše, dlouhá cca 3-5cm.

 

Původně kelnatky začaly používat kmeny severozápadního pobřeží, které je lovily z Pacifiku pomocí důmyslného zařízení připomínajícího smeták. Kelnatky byly považovány velmi vzácné, nebo dokonce za určitý druh platidla. Vlastnictví většího množství kelnatek znamenalo bohatství a prestiž. Prostřednictvím mezikmenového obchodu se kelnatky dostaly až na pláně a ještě dále.

Zhotovování ozdob z kelnatek nemělo pouze ozdobný účel, ale bylo také demonstrací bohatsví a prestiže. Čím byla indiánská rodina zámožnější, tím více kelnatkových ozdob si mohla dovolit.

Poptávka po nich byla tak vysoká, že je začali na severoamerický kontinent dovážet běloši, kteří je těžili v evropských lokalitách a hbitě je indiánům prodávali. Evropseké kelnatky (Dentalium Vulgare) se od těch amerických (Dentalium Pretiosum) liší, ale jenom neznatelně.

 

 

Pokud vám nejde cvoček lehce zasunout do díry, můžete si pomoci kleštěmi.

Přečnívající nožička na rubové straně se uštípne pomocí štípacích kleští.

 

Ostrý otřep je třeba zahladit pomocí pilníku nebo smirkového papíru. To je třeba provést dokonale, aby nedošlo ke zranění od otřepu.

Další možnou prací je zapatinování mosazných cvočků, aby vypadaly použitě. Časem sice zoxidujou samy, ale to může trvat i pár let. K patinování mosazi se používají speciální přípravky jako například Brass Black od. Při aplikaci dávejte pozor, abyste roztokem nepotřísnili kelnatky.

Jako poslení krok zbývá navázat řemínky z mozkem činěné jelenice. To je asi nejjednodušší a také poslední krok.

Pak už můžete nákrčník v klidu užívat.

Ke kelnatkovým nákrčníkům nosili jak muži tak i ženy i kelnatkové náušnice a kelnatkové náprsenky, které dohromady vytváří krásný a harmonický komplet.

Na dobových fotografiích jsou tyto nákrčníky viditelné během 60.tých, 70.tých a 80.tých a částečně i 90.tých let. POzději byly pravděpodobně nahrazeny nákrčníky kosticovými, po vzoru kmenů Osedž, Sauků a Lišek a dalších, které byli jejich průkopníky.

Kelnatky - někdy nazývané také dentálie - jsou skupinou měkkýšů s jednolitou mušlovou schránkou ve tvaru sloního klu. Schránka je na obou stranách otevřená. Kelntaky žijí pod vodou zahrabány v bahně, přičemž do vody vyčnívá jen tenký konec schránky, jímž nasávají vodu. Na ozdoby se používala pouze schránka měkkýše, dlouhá cca 3-5cm.

 

Původně kelnatky začaly používat kmeny severozápadního pobřeží, které je lovily z Pacifiku pomocí důmyslného zařízení připomínajícího smeták. Kelnatky byly považovány velmi vzácné, nebo dokonce za určitý druh platidla. Vlastnictví většího množství kelnatek znamenalo bohatství a prestiž. Prostřednictvím mezikmenového obchodu se kelnatky dostaly až na pláně a ještě dále.

Zhotovování ozdob z kelnatek nemělo pouze ozdobný účel, ale bylo také demonstrací bohatsví a prestiže. Čím byla indiánská rodina zámožnější, tím více kelnatkových ozdob si mohla dovolit.

Poptávka po nich byla tak vysoká, že je začali na severoamerický kontinent dovážet běloši, kteří je těžili v evropských lokalitách a hbitě je indiánům prodávali. Evropseké kelnatky (Dentalium Vulgare) se od těch amerických (Dentalium Pretiosum) liší, ale jenom neznatelně.

Náprsenky

Kosticové náprsenky jsou ozdoby hrudi, sestávající ze dvou až čtyř řad horizontalních pruhů z kostic navlečených na jelenicové řemínky a přichycené mezi proužky komerční hověziny nebo bizoní suroviny. Náprsenky mohly v předrezervačních dobách obsahovat cca 10-40 horizontálních řad, v rezervační době mnohem více.

 

 

Náprsenky na jižních pláních

Původ kosticových náprsenek spadá do oblasti kmenů jižních plání, konkrétně je její původ připisován Komančům. Od nich se náprsenky rozšířily k ostatním jižanských kmenům, zejména k Apačům, Kiowům, Kiowa Apačům, Arapahům a Jižním šajenům.

Neexistují spolehlivé důkazy, že by byly náprsenky používány dříve, než v 2.polovině 19.století. Nejstarší dochovaná náprsenka pochází od Komančů a v roce 1867 ji získal doktor Edward Palmer. Sestává se z třiceti kostic vyrobených z mušle, ve dvou sloupcích po 15 řadách. Každá kostice je dlouhá 10cm. Jednotlivé řady jsou odděleny proužky komerční hověziny. Náprsenka je dále ozdobena ornamentem vyrobeným z alpaky, což je vidět i na jiných dobových náprsenkách z jižních plání.

Použití náprsenek na jižních pláních dokládají i ranné dobové fotografie z konce šedesátých a z počátku sedmdesátých let 19.století. Zdá se, že náprsenky se čtyřmi sloupci kratších kostic byly v tomto období a v této oblasti nejběžnější.

 

Dobové předrezervační fotografie z jižních plání

     

 

Fotky originálů z jižních plání

 

Náprsenky na centrálních pláních

Od kmenů jižních plání byly náprsenky postupně přjímány severněji sídlícími kmeny, například Juty, Pónyji ale především Lakoty.

Na mnoha fotografiích Lakotů z rezervačního období je k vidění celá řada velkých a propracovaných náprsenek, což by mohlo vést k mylnému názoru, že původci náprsenek byli právě Lakotové. Ve skutečnosti tak tomu není, Lakotové náprsenky převzali od kmenů jižních plání.

Jistý typ ozdob, které by mohly být považovány za náprsenky, používali Lakotové již v 60.tých letech 19.století, jak je zřejmé z dobových fotografií z této doby. Je ale možné, že původ těchto ozdob je mnohem starší.Nejde však o klasické kosticové náprsenky, ale o ozdoby vyrobené z kelnatek.

Na počátku sedmdesátých let se u Lakotů začaly objevovat první náprsenky z mušlových kostic. Tyto první exempláře jsou velmi decentní, obsahují pouze cca 10-12 řad kostic ve dvou sloupcích. Ve srovnání z propracovanými náprsenkami z jižních plání ze stejné doby působí velmi skromně. První kosticové náprsenky se objevují mezi Lakoty souběžně se stále používanými náprsenkami z kelnatek.

Z poměrně hojného počtu přesně datovaných fotografií Lakotů ze 70.tých let je zřejmé, že kosticové náprsenky byly rok od roku větší a propracovanější a obsahovaly stále více kostic, zatímco náprsenky z kelnatek se vytrácely. Fotografie z roku 1877 již neukazují mezi lakoty žádné náprsenky z kelnatek a naopak poměrně propracované a dlouhé náprsenky z kostic.

       

Rezervační náprsenky

Velmi dlouhé náprsenky, delší než čtyřicet řad se začaly objevovat zejména u Lakotů až v osmdesátých a devadesátých letech 19.století v souvislosti s výrobou a prodejem levných kostic z hovězích kostí.

 

Kostice

Stručná historie výroby kostic a jejich využití indiány plání

Kosticemi se obvykle myslí dlouhé, úzké, válcovité trubičky, zpravidla bílé barvy, dlouhé cca 1 až 10cm, vyrobené z kosti nebo z mušloviny.

Původní anglický název pro kostici je "hair pipe", což by se dalo volně přeložit jako trubička do vlasů. Vznikl pravděpodobně na základě faktu, že ony bílé trubičky používali severoameričtí domorodci především jako ozdoby hlavy, kdy byly kostice připevněny k pramenům vlasů.

 

Kostice nejsou bělošským vynálezem, jak je někdy mylně interpretováno, byly známé indiánům již v prehistorických dobách. Vyráběly se z mušlí nebo z ptačích kostí. To je doloženo archeologickými nálezy, z nichž některé jsou staré přinejmenším 4 tisíce let.

Běloši si brzy všimli, že indiáni vysoce cení opracované trubicovité předměty z kostí či mušloviny, které používali jako ozdoby. S obchodním a výrobním talentem sobě vlastním pak začali sami vyrábět obdobné zboží, které se snažili indiánům prodat.

Již v první polovině 17.století začali běloši dodávat indiánům z východních lesů dlohué válcovité trubičky vyrobené ze skla, které domorodci přijali jako náhražku za vlastnoručně vyráběné kostice. V menším množství byly bělochy vyráběny i kostice ze stříbra a z mosazi. Byly však velmi drahé. Zdaleka největší popularity však dosáhly kostice vyráběné z mušloviny a později i z kostí.

Prakticky všechny kostěné a mušlové kostice, používané indiány plání a východních lesů v 18. a 19.století, byly vyráběné komerčně bělochy speciálně pro obchod s indiány.

 

Kostice z mušlí

Centrem průmyslové výroby mušlových kostic bylo město Pascack (nyní Park Ridge) v Bergen County v New Jersey. Výroba zde začla v poslední čtvrtině 18.století a dominovala jí rodina Williama Campbella, irského přistěhovalce, který byl pravděpodobně i autorem nápadu vyrábět kostice z mušloviny (někdy nazývané Wampum) ve velkých objemech a nahradit jimi drahé kostice ze stříbra.

Jako výchozí materiál se používaly mušle Strombus Gigas, původem z Indie. Vozily se v obchodních lodích jako zátěž a Cambellovi je nakupovali po pěti a deseti tisících kusech.

Kostice se vyráběly z nejsilnější části mušle, tzv. "pysku". Pysk se odlomil pomocí dláta a opracoval se do hrubého tvaru. Přesného tvaru bylo dosaženo pomocí broušení brusnými kotouči.

 

Zdaleka nejobtížnšjším výrobním krokem bylo vyvrtání středového otvoru. Zpočátku výroby se k tomu používaly vrtáky, se kterými se otáčelo pomocí vrtění lučíku, podobně jako když se rozdělává oheň třením dřev. Kostice se vrtala z obou stran, vždy do půlky. Obě díry se měly setkat uprostřed. Často se to nepovedlo a zmetkovitost byla značná.

Zručný dělník byl schopen za jeden den provrtat asi 100 kusů kostic.

Později vynalezli Campbellovi určitou verzi primitivní vrtačky, která byla schopna vrtat 6 kostic současně. Vrtáky se roztáčely pomocí točení klikou. Takto byli schopní vyvrtat 400 kostic denně. Vrtačka byla tajemstvích Cambellových a nikomu mimo rodinu nedovolili aby stoj byť jen viděl. Díky tomu si byli schopní uhájit monopolní postavení výrobců kostic po dlouhou dobu.

Mušlové kostice měly délku od jednoho do šesti palců (2,5 aý 15cm). Jejich střed byl silný asi 1cm a ke krajům se zužovaly na asi 6mm. Otvor byl silný asi 3mm.

Campbellovi, ani jejich konkurenti neprodávali kostice indiánům přímo, ale pomocí sítě prostředníků. Mezi distributory mušlových kostic patřily takové společnosti, jako Hudsons Bay company, Northwest Company nebo American Fur Company, stejně jako široká síť individuálních obchodíků a obchodních stanic.

Kostice byly součástí darů indiánům od Americké vlády, jako dárky je vezla známá expedice Lewise a Clarka.

Během krátké doby se kostice rozšířily prakticky po celém území plání, přičemž největší poptávka byla v oblasti Horní Missouri a pak na jižních pláních u kmene Kiowa.

Určitou nevýhodou mušlových kostic byla jejich křehkost a lámavost a také vyšší cena.

Výroba mušlových kostic trvala zrhuba do roku 1880, kdy byly nahrazeny kostěnými kosticemi.

 

 

Kostěné kostice

Někdy kolem roku 1880 začal být k výrobě kostic používán jako mareriál kost, místo mušle. To přineslo mnoho výhod, zejména snadnější opracování, snadnější dostupnost a nižší cenu kostěného materiálu a také vyšší pevnost kostěných kostic. Díky podstatně nižší ceně a masovější výrobě byli indiáni doslova zaplaveni levnými kosticemi, což jim umožnilo vyrábět více a mnohem větších ozdob, než z mušlových kostic. Právě v tomto období nastal boom dlouhých lakotských náprsenek a ženských závěsů, které se tak často objevují na dobových rezervačních fotografiích.

 

Kostěné kostice se vyrábějí dodnes, především v Indii, Honk Kongu a dalších asijských zemích.

Výrobky

Mušlové a později kostěné kostice se používaly v bizoních dobách zejména na výrobu náušnic, ozdob do vlasů, rozmanitých náhrdelníků, nákrčníků a náprsenek, v rezervačním období potom i ženských závěsů na krk. Zlomené, ale i celé kostice se často věšely jako ozdoba na vyšívané pytlíčky na ocílky, zejména na jižních pláních.

     

 

Kostice dnes

V současné době jsou na trhu kromě mušlových kostic (které jsou enormě drahé) a tradičních kostěných také kostice z PVC. Paradoxně jsou tyto umělohmotné kostice velmi oblíbené u současných indiánů, kteří je masívně používají na výrobu tanečních ozdob - nákrčníků, náprsenek a nejrůznějších závěsů.

Plastové kostice jsou velmi levné, ale zejména lehké, několikanásobně lehčí, než kostěné. Také mají na rozdíl od kostěných naprosto uniformní tvar. Zejména nízká hmotnost tanečních rekvizit z PVC je pro indiány žádoucí.

Fakt, že jde o syntetický, nepřírodní materiál, indiány vůbec netrápí, pro ně je důležitější cena a praktičnost.

Dvoudílné mokasíny z plání

Skoro návod na výrobu dvoudílných prérijních mokasínů pro pokročilé.

Dvoudílné mokasíny jsou dobově mladším typem, který na většině území plání nahradil starší typ jednodílných mokasínů s bočním švem. Podle všeho se neobjevily dříve, než na počátku šesesátých let 19.století. Pravděpodobně byly inspirovány botami bělochů, konstruovaných z tvrdé podrážky a měkkého, koženého svršku.

Dvoudílné mokasíny se vyrábí ze dvou hlavních dílů, ze samostatné podrážky ze surové, nevydělané kůže a ze svršku z vydělané jelenice, vzájemně sešitých zvířecí šlachou. Mokasíny pak doplňoval jazyk a řemínek na zavázání. Mohly být zdobené nebo nezdobené.

  

PODRÁŽKA

Téměř ve všech případech byla při výrobě pláňových prérijních mokasínů použita jako podrážka surová, nevydělaná kůže. Z bizona, z vysoké zvěře a v pozdějších dobách i z krávy. V některých případech mohla být surovina dodatečně změkčena roztlučením kamenou palicí, částečným vyčiněním, důkladným promaštěním, případně kombinací těchto metod. Taková kůže je pak měkkčí a snáze se s ní pracuje. Vzhledem k tomu, že se mokasíny šijí naruby a pak se musí obracet, je měkkčí kůže velkou výhodou. Surovina na podrážku by měla být dostatečně silná, aby se dala prošít přes boční hranu, to znamená minimálně 3mm. Surovina z bizona je ideální, jelikož je přirozeně ohebná a velmi dobře se s ní pracuje.

 

SVRŠEK

Indiáni dělali svršky mokasínů často z vydělané bizoní kůže ze starých plášťů týpí, určených k recyklaci, případně použili tužší jelenici. Rozhodně není dobré používat jelenici slabou či příliš měkkou, jelikož špatně drží tvar a lehce se roztahuje. V mokasínech z měkké kůže se bude velmi špatně chodit i běhat, protože se budou vytahovat a nebudou dobře sedět na noze. Mozkem činěná jelenice, která se nevytahuje a drží tvar je ideální volbou.

 

ZDOBENÍ

Zdobení vždy záviselo na kmeni, či kulturní oblasti a na době vzniku mokasínů. Každý kmen měl svoje vlastní způsoby výzdoby. Studium dobových originálů poskytne představu, jak má vypadat originální zdobení toho či onoho kmene. Začátečníkům doporučuji postupovat podle originálních předloh, pokročilí výrobci si mohou navrhnout vzor sami. Výšivka se aplikuje vždy před sešitím mokasínů. Samozřejmě není chyba mokasíny nevyšívat a ponechat je nezdobené.

JAZYKY

Mokasíny měly vždy jazyky, v některých případech vystřižené zvlášť a našité na mokasínu, v jiných případech byly jazyky součástí svršku. Samozřejmě, že obrázek nepokrývá všechny varianty, jen část. Na obrázku a) je nejběžnější typ jazyku obdélníkového tvaru. Na obrázku b) je jazyk ve tvaru rozeklaného hadího jazyku, vyšívaný korálky a zdobený kornoutky z vypálených plechovek. Obrázek d) zobrazuje lichoběžníkový tvar jazyku, jehož hrana je navíc obšita korálky. Stejnou technikou je možné ozdobit i ostatní typy jazyků. Na obrázku e) je vidět jazyk sestávající z jelenice, hřebenu ze slabé surové kůže, omotané ursoními ostny a s kornoutky s obarvenými koňskými žíněmi. Takovéto jazyky nosili na mokasínech někteří Lakotové, ovšem až v rezervačním období na konci 19.století. Na obrázku f) je jazyk oválného tvaru, zdobený korálkovou výšivkou typu „leží-stojí“. Stejně jako u typu d) může být použita korálkovací technika u libovolého jiného typu jazyku.

STŘIH

Na výrobu dvoudílných mokasínů budete potřebovat střih, šablonu, kterou budete mít schovanou a kterou použijete vždy, když si budete chtít ušít nové mokasíny. Šablonu podrážky vytvoříte tak, že si stoupnete na papír a obkreslíte si obrys chodidla. Podle obrázku a) obrys chodidla obtáhnete, zarovnáte a hrubou šablonu máte hotovou. Je to velice jednoduché. Horší je to už se svrškem. Změřte si obvod nártu a vzdálenost od nártu ke špičce chodidla. Tím získáte vzdálenosti mezi body AB, AC a AD. Krásně je to vidět na obrázku b). Vzdálenost mezi body přeneste na papír a podle obrázku c) vytvořte střih svršku. Bod D bude našit k podrážce v bodě označeném jako 1 na obrázku a). Obvod svršku mokasíny by měl být stejný jako obvod podrážky. V oblasti nártu nezapomeňte do střihu zakreslit rozparek (body E a F). Sem budete přišívat jazyk, viz. obrázek d). Vytvořený střih si nejdříve vyzkoušejte tak, že si mokasíny sešijete na nečisto, například z filcu. Střih můžete podle potřeby ještě upravovat a jakmile s ním budete definitivně spokojeni, překreslete jej na tuhý karton, který budete později používat jako šablonu.

SEŠITÍ

Pokud máte připraveny podrážky, ozdobené nebo neozdobené svršky, můžete začít sešívat obě části k sobě. Indiánky sešívaly mokasíny vždy zvířecí šlachou, bizoní nebo z vysoké zvěře. Takové šlachy jsou ideální. Šlachy by měly být z hřbetu, ne z nohou, protože jsou delší a na sešívání vhodnější. Vlákna z pravé šlachy musí být velmi silné, protože na ně bude vyvíjen silný tlak. Každé vlákno ze šlachy zkuste vší silou přetrhnout a když se vám to nepodaří, můžete je použít.

Mokasíny se sešívají naruby a po dokončení se otočí. Sešití mokasínů je velmi těžkou a namáhavou operací a málokdy se podaří dobře napoprvé. Chce to delší praxi. Řiďte se podle návodné kresby. Šije se svislým stehem, kdy vlákno (šlacha) tvoří jakousi spirálu. Začíná se šít od špičky směrem k patě, nejprve na jedné straně a pak na druhé. Důležité je, aby svršek a podrážka k sobě zaujímaly správné postavení, aby nedošlo k posunutí svršku oproti podrážce. Mokasína by pak neseděla na noze. Šít je možné silnou sedlářskou tříhrannou jehlou na kůže a pomoci si kleštičkami, nebo je možné dírky předpíchávat šídlem a pak šít obyčejnou jehlou. Měkkčí surovina na podrážce je velkou výhodou, stejně jako širší surovina, protože se lépe prošívá. U tužší suroviny je možné si pomoci namočením a zvláčněním okrajů podrážky. Nejlépe toho lze docílit namočenou utěrkou, přiloženou na nějaký čas k okraji podrážky.

 

Šije se tak, že svršek se prošívá celý durch, podrážka se propichuje pouze přes rožek. Šev tak zůstává naboku podrážky, takže se po něm nešlape. Šlacha by měla ze suroviny vycházet asi v polovině její síly. Stehy je třeba dělat velmi jemně, aby šev držel, ideálně 3-4 stehy na 1 cm délky. Když šlacha dojde, je třeba ji nadstavit. Na obrázku a) je vidět vzájemné postavení svršku a podrážky, když se šije. Obrázek b) ukazuje pohled zvrchu a již několik hotových stehů. Jak bude celá situace vypadat po obrácení mokasín je vyobrazeno na obrázku c). Sešijte oba boky až doprostřed paty, kde se obě části svršku setkají.

OTOČENÍ MOKASÍNŮ

Po šešití je třeba mokasíny otočit, jelikož lícové strany podrážky i svršku jsou otočené dovnitř. Otáčení mokasín je těžké, zejména pokud máte tužší surovinu. Měkkčí surovina znamená méně práce. Můžete si pomoci nějakým dřívkem či vařečkou. Dochovaly se speciáně zdobené hůlky, které indiánky používaly na obracení dvoudílných mokasínů. Otočení je dobré provést poměrně rychle, zejména u vyšívaných mokasínů, protože výšivka otáčením nesmírně trpí. Pokud se otáčení nedaří, je možné surovou podrážku mírně navhlčit, aby zvláčněla. Ovšem ne moc, aby se po uschnutí nesrazila. Jestliže máte střih opravdu přesný, měly by se oba boky svršku setkat vzadu, přesně uprostřed paty. Pokud konce přesahují, zastřihněte je do roviny. Pak je sešijte je k sobě svislým stehem, jako na obrázku d). Většina původních zdobených mokasínů měla zadní šev překrytý jednou řadou korálků, a proto, pokud máte mokasíny vyšívané, schovejte šev pod korálky i vy. No a zbývá už jen přišít jazyk. Provedete to opět svislým stehem, stejně jako jste šili zbytek.

Přišití jazyka je vidět na obrázku e). Pak už jen stačí udělat do svršků dírky, kterými protáhnete jelenicový řemínek na zavazování. Jak by měla výsledná mokasína vypadat je vidět na obrázku f).

   

Pláště na pláních

Plášť byl v předrezervačních dobách na pláních základním kusem oblečení jak mužů, tak i žen.

Muži většinou chodili oblečení pouze v bederní roušce a mokasínách a když byla zima, oblékli si legíny a přehodili přes sebe bizoní plášť. Ženy nosili bizoní plášť přes jelenicové nebo kožené šaty.

Pláště byly většinou tak veliké, že se do nich mohl člověk celý zabalit. Nosily se tak, že páteř zvířete byla vodorovně. Pokud byla součástí pláště i hlava, nosila se většinou na pravé straně. Chlupaté pláště se nosily chlupem dovnitř. Indiáni, zabalení do pláště si jej většinou přidržovali rukama. Pokud ruce potřebovali použít k jiné činnosti, například ke sběru dřeva, přepásali si plášt kolem těla opaskem.

  

Plášť je v podstatě vydělaná bizoní, jelení nebo losí kůže. Bizoní kůže se používaly buď s chlupem, nebo bez chlupu, jelení a losí kůže vždy bez chlupu. V chladnějším počasí se použvíaly spíše chlupaté pláště, v teplejším počasí pak pláště bez chlupu.

Pláště jsou pravděpodobně prastarou záležitostí. První zmínka o bizoním plášti pochází od Coronada z roku 1540. Nejstarší dochovaný malovaný plášť z oblasti plání je mandanského původu a byl pravděpodobně vyroben někdy kolem roku 1800.

Některé pláště byly nezdobené, jiné byly bohatě zdobené. Zdobení spočívalo zejména v malbách barevnými hlinkami nebo v aplikaci ostnových a korálkových výšivek, nebo výšivek z ptačího brku.

  

Výroba

Pláště se vydělávaly mozkem, stejnou metodou jako u menších kůží. Nejkvalitnější pláště byly velmi tenké, ideálně se stejnou sílou řemene po celé ploše. Jelikož kůže velkých zvířat, jako jsou bizoni, losi nebo jeleni wapiti mají nestejnoměrně silnou kůží co do plochy, musela se každá kůže hodně vytenčit, což předpokládalo škrábání ostrou škrabkou za sucha. Nejvíce bylo nutné vytenčit oblast hrbu, krku, hřbetu a kýt, ideálně na sílu slabin. To byla fyzicky a časově velmi namáhavá práce.

Obchod

Vydělané bizoní, jelení nebo losí pláště byly vyhledávaným obchodním artiklem. Stejně jako třeba koně bylo možné považovat plášť za měřítko směnné hodnoty. Nejkvalitnější a nejvíce ceněné byly bizoní pláště vyrobené indiánkami kmene Vran. Některé pláště mohly mít vydělanou i hlavu zvířete, takové pak měly vyšší hodnotu, než pláště bez hlavy. Malované pláště nebo pláště zdobené výšivkou pak byly mnohem cennější, než ty bez výšívek. Za velmi kvalitní bizoní plášť bylo možné získat jednoho koně, běžně však bylo nutné za koně zaplatit dva až deset plášťů. Za zhruba deset bizoních plášťů bylo možné nakoupit pušku a munici.

Zdobení

Celkem je možné rozdělit zdobené pláště do několika kategorií:

Box and border (okraj a obdélník)

Jedná se o pláště zdobené abstraktními symboly. Jsou odrazem spirituálního, kosmologického a estetického cítění indiánských umělců a umělkyň. Tyto symboly jsou vyvedené většinou malbou pomocí barev z klihu a přírodních hlinek (později z komerčních barviv) a v některých případech i korálkovou výšivkou. Podstatu vzoru "okraj a obdélník" tvoří několik linií. Jedna linie vždy kopíruje okraj pláště, další linie tvoří obdélník, který je zpravidal umístěn excentricky na jedné plovině pláště. Obdélník pak může obsahovat několik dalších linií. Každá linie pak sestává z dalších, většinou geometrických tvarů a figur. Většina maleb je tvořena převážně červenou a černou barvou, méně častěji pak modrou, zelenou nebo žlutou.

Běžně se uvádí, že tento typ plášťů byl vyráběn a nošen výhradně ženami, ovšem existuje několik fotografií a obrázků, které dokazují, že v některých případech mohli tyto pláště nosit i muži. Pláště typu okraj a obdélník byly vyráběny převážně lakotskými ženami a v menší míře snad i některými sousedními kmeny.

  

Existují také různé variace těchto plášťů, kdy okraj zůstává zachován, ale místo obdélníků je do plochy pláště namalován symbol přesýpacích hodin, nebo jiný symbol. Tento typ plášťů byl rozšířen zejména na jižních pláních.

Péřový kruh

Pláště zdobené symbolem péřového kruhu jsou běžně uváděny jako mužské plášě, i když opět existují důkazy, že v některých případech je mohly nosit i ženy. Tyto pláště se vyznačují jedním nebo více kruhy (nejčastěji třemi) tvořenými kosočtverci, většinou přepůlenými, kdy každá půlka kosočtverce je vyvedena ve vzájemně konstrastních barvách. Kosočtverce symbolizují orlí pera a kruh z per symbolizuje válečnou čelenku. Podle jiných teorií symboluzje péřový kruh slunce. Některé pláště s péřovými kruhy mohou být doplněny dalšími malbami, například linií okrajů (jako u box and border), piktogramy nebo jinými symboly. Tyto pláště se vyskytovaly především na centrálních a severních pláních.

 

Piktografické pláště

Mezi nejdramatičtější pláště patří ty s figurálními motivy. Vě většině případů jde o kresby válečných výjevů, nejčastěji hrdinských činů majitele, jako je zabití nepřítele, či započátání úderu. Výsada nosit plášť s válečnými výjevy připadala pouze význačným mužům, kteří vykonali mnoho odvážných hrdinských skutků, které si mohli na plášť zaznamenat.

Piktografické malby většinou neaplikovali bojovníci sami, ale najali si na to nějakého umělce ze svého kmene, který byl v kreslení piktogramů zběhlý a který za úplatu nakreslil tu či onu scénu. Postavy (nejčastěji lidé a koně) a situace jsou vždy vyvedeny dvojrozměrně, zjednodušeně a částečně symbolicky. Kvalita a detailnost pikrografických kreseb mohla značně kolísat, v závislosti na kmeni, době a na umělci.

Některé pláště nemusely nést nutně výjevy z bitev, ale také z lovu (například bizonů) nebo mohly zaznamenávat sled významných událostí, které se odehrály v kmeni (něco jako primitivní kronika).

  

Pláště s výšivkou

-Některé pláště mohly být zdobené výšivkou. Nejčastěji šlo o pásy vyšívané korálky, ursoními ostny nebo ptačími brky. Původním účelem vyšívaných pásů bylo překrýt šev, který se na některých pláštích vyskytoval v oblasti, kde mělo zvíře páteř. Některé kůže se totiž během stahování rozřízly na půl (podél páteře), protože tak bylo stahování jednodušší a dvě půlky pláště se také snáze činily než celý plášť. Po vyčinění se půlky zase sešily k sobě. Vzniklý šev se pak mohl překrýt právě vyšívaným pásem.

Nejstarší pásy byly vyšité ursoními ostny nebo ptačími brky a často šlo jenom o jednu jednoduchou linku. Pozdější pásy mohly být vyvedené korálkovou výšivkou, nebo kombinací korálků či ostnů. Pásy mohly být obdélníkové, nebo mohly být kombinací několika rozet oddělených obdélníkovými plochami. Technika provedení pásů a jejich estetická a symbolická stránka se mohla značně lišit co do kmene a doby vzniku a také co do fortelu a zkušeností té či oné umělkyně.

Některé pláště mohly kombinovat zdobení výšivkou a malbou (piktogramy, či abstraktní symboly).

  

Další možností byly pláště s vyšitými vodorovnými linkami. Existuji dva druhy těchto plášťů, vyšité korálky a ursoními ostny.

Linky z ursoních ostnů na pláště vyšívaly převážně lakotské ženy. Linky byly velmi tenké a byly poměrně blízko sebe. Na takovém plášti mohlo byt vyšito i třicet nebo více úzkých, vodorovných pruhů. Všechny pruhy byly většinou stejné a střídaly se na nich alternativně barevná pole v přesně stanovených vzdálenostech. Takové pruhy symbolizovaly bizoní stezky.

 

Pláště s tenkými pruhy vyšitými korálky seed beads zase vyšívaly vraní indiánky. Údajně se jedná o svatební pláště. I zde jsou všechny pruhy stejné, sestávající s barevných panelů, kde se vzor neustále opakuje.

Výše uvedené typy plášťů nejsou jediné možné, pouze nejběžnější. Existuje celá řada plášťů, jejichž zdobení je čistě individuální.

Zajímavosti

Většina dobových plášťů má po svém obvodě ponechané dírky, které vznikly napnutím kůže do rámu nebo přitlučením kolíky k zemi.
Průměrný bizoní plášť činěný mozkem váží cca 4-6kg, zatímco plášť činěný chemicky váží asi dvoj až trojnásobek. To je způsobeno mnohem silnějším řemenem u chemicky činěného pláště a navíc použitou činící směsí (většinou nějaký olej), který zůstane ve velkém objemu v kůži, čímž dramaticky zvýší její hmotnost.

Dobové látkové košile

Přehled dobových látkových košil používaných během 19.století jak bělochy, tak i indiány.

Košile jako spodní prádlo

Látkové košile byly během 18. i 19. století běžnou součástí pánského oblečení, jak v Evropě, tak i v Nové Anglii. Na rozdíl od dnešní doby však byly košile v tomto období striktně považovány za spodní prádlo.

Ve "slušné" společnosti se přes košili nosilo většinou sako, v pozdějším období byla tolerována i vesta, ne však samotná košile. Dobové obrázky však dokazují, že někteří lidé nosili košile i jako svrchní oděv, většinou však šlo o příslušníky dělnické třídy, kteří si mohli dovolit nedodržovat společenskou etiketu.

Materiál, barva, vzory

Dobové košile se v 19.století vyráběly především z přírodní lněné a bavlněné látky, nebo z kalika (tenká, balvněná látka potištěná barevným vzorkem). Vzorky potisku se mohly značně lišit, od tenkých či širších proužků, přes kostičky až po květinové vzory nebo kombinaci předchozího. Zdá se ale, že přírodní či bílá barva převažovala. Jednobarevné košile byly také běžné, doložena je existence červených, modrých, zelených či dokonce fialových košil.

Rozdíly ve společenském postavení

Košile se odlišovaly co do kvality zpracování a materiálu, podle toho, ze které společenské třídy pocházel zákazník. Košile pro dělnickou třídu byly z nejhrubějšího materiálu a neměly žádné ozdobné prvky, košile pro vyyší třídy byly zhotovovány z jemnějších a dražších materiálů, byly pečlivěji zpracovány a obsahovaly více ozdobných prvků, zejména v oblasti hrudníku, kolem rozparku u krku.

Základní střih košil byl téměř vždy poplatný době svého vzniku a nelišil se podle společenského postavení.

Košile a západní trappeři

Látkové košile tvořily základ oblečení západních lovců kožešin (do roku 1840). Jejich použití je doložené jak z dobových obrázků, tak i z obchodních i osobních písemných záznamů. V některých případech nosili trappeři košile navrstvené na sobě, třeba dvě nebo i tři.

Košile a indiáni

Bělošké látkové košile nosili i indiáni, pokud se k nim dostali. Na obrázcích z 1.poloviny 19.století jsou k vidění oblečeni do látkových košil pouze indiáni z lesů nebo východních prérií. U západních kmenů se látkové košile neobjevují v tomto období téměř vůbec.

Naopak na fotografiích ze 60.tých a 70.tých let nosí indiáni plání látkové košile poměrně běžně, někdy i v kombinaci se slušivými vestičkami. Lze tedy usuzovat, že rozšíření látkových košil mezi indiány plání bylo postupné, přičemž k jeho rozmachu došlo především v 2.polovině 19.století.

 

Typy košil v 19.století

Košile lze dle základního střihu rozdělit na 2 období:

1)Košile hranatého střihu (cca do roku 1860)
2) Košile krejčovského střihu (cca od roku 1850)

Košile obou střihů mají shodný znak a tím je rozparek v obalsti krku. Všechny košile z tohoto období se totiž oblékaly přes hlavu. Otevřená košile se zapínáním odshora až dolů, jak ji známe dnes, se neobjevila dříve, než kolem roku 1900, spíše ale po roce 1910. Americká armáda používala košile s rozparkem u krku až do roku 1941.

 

 

Košile hranatého (primitivního) střihu (do roku 1860)

Popis

Základ těchto košil tvoří obdélník, sešitý po stranách, s průřezem na hlavu a rozparkem u krku, ke kterému jsou přišité rukávy, které jsou v podstatě jenom dalšími obdélníky. Rukávy jsou nabírané, jak na straně manžety, tak i v oblasti, kde jsou přišité k hlavní části košile. Všechny košile z tohoto období mají poměrně vysoký límeček se zapínáním na jeden až tři knoflíky. Manžety se zapínaly na jeden knoflík. U všech košil z tohoto období je v oblasti podpaždí všitý trojůhleníkový klínek. Další trojůhelníkové klíny jsou všité do prostřihu na prostrčení hlavy po obou stranách krku. Košile jsou nabírané také kolem krku.

Součástí většiny košil je i vyztužení v oblasti ramen. Většinou se jedná o proužky látky, které jsou našité zvenku nebo zevnitř na ramena, od oblasti od krku až po rukáv. Další výztuhy jsou větišnou v oblasti, kde je rukáv přišit k vlastní košili. Tyto výztuhy jsou téměř vždy na vnitřní straně košile, takže nejsou vidět.  

Původ

Střih hranatých košil pochází ze středověku. Během několika staletí se prakticky až na detaily vůbec nezměnil. Je velmi jednoduchý až primitivní. Důvod je ten, že většina těchto košil nebyla šita profesionálními krejčími, ale obyčejnými ženami v domácnosti. Bylo běžné (v USA přinejmenším až do občanské války), že oblečení šily svým mužům a dalším členům rodiny jejich ženy. Většinou byly na své výrobky náležitě pyšné.

Samozřejmě bylo možné také zakoupit košile již hotové. Většina obchodů, které takové košile prodávaly, většinou pouze nakupovaly látku (která byla v té době velmi drahá, mnohem dražší, než lidská práce, která byla naopak velmi levná) a nechávaly si košile šít od žen v domácnosti.

Zdá se, že byznys s hotovými košilemi se začal v USA pořádně rozbíhat až na počátku 19.století, s tím, že postupně nabýval na síle. Ze záznamů obchodníků s kožešinami vyplývá, že zatímco ve 20.letech 19.století nebyly hotové košile na randezvous a v obchodních stanicích na západě zcela běžným artiklem, ale prodávala se hlavně látka, o deset let později byla situace jiná a prodávaly se především hotové košile, kterých byl již slušný výběr, co do materiálu i vzhledu.

  

Ačkoliv zůstal zákaldní střih košil v období do roku 1860 prakticky stejný, existují i některé drobné rozdíly:

Manžety

Až do roku cca 1790 byly manžety velmi úzké, asi 2,5 až 3cm. Po roce 1790 se šířka manžet znatelně zvýšila, až na 6-7cm. Podle konvencí měla manžeta začínat na zápěstí a končit u kotníků. Důvodem byla stejná móda dlouhých manžet u kabátů a sak. Jedním z hlavních atributů širokých manžet byl jeden knoflíček, který byl umístěn na okraji manžety směrem k rameni, nikoliv uprostřed, jak je tomu zvykem u dnešních košil. K opětovnému zmenšení manžet došlo s nástupem průmyslové výroby košil a s nástupem nového, krejčovského střihu, po roce 1850.

Knoflíky

U starších košil (18.století a začátek 19.století) byly všechny knoflíky nítěné, později se objevily knoflíky perleťové nebo z porcelánu. Některé takové byly potištěné stejným vzorem, jako kaliková látka, ze kterého byla ušita košile. Látka i knoflíky tak tvořily jeden stejnorodý celek.

Límeček

U starších košil (18.století) byly límečky velmi vysoké, zapínyly se na 2 až 3 knoflíčky. Vepředu se límeček překrýval, asi 1cm. U košil z 1.poloviny 19.století byl límeček mírně nižší, zapínal se jen na 1 knoflík (dole) a hodní část límečku byla prostřihnutá, nejčastěji do obloučku, patrně kvůli kravatě.

Rozparek u krku

U starších košil (18.století) se rozparek nezapínal, neměl žádné knoflíky. Nastřižen byl do tvaru mírného V. V pozdější době (19.století) se zapínal, většinou na jeden až 3 knoflíky.

 

Košile krejčovského střihu (od roku 1850)

Moderní krejčovský střih košile byl vyvinut jako reakce na vynález šicího stroje a průmyslovou revoluci. Šicí stroj byl navržen sice již na počátku 19.století, k jeho průmyslovému využití však došlo až později, ve 40.tých a 50.tých letech 19.století.

Bohatí podnikatelé nakupovali šicí stroje ve velkém, koncetrovali je do továren, kde na nich pracovaly ženy za mzdu. Součástí změny od domácí k průmyslové výrobě byla i změna střihu, od primitivního hranatého na krejčovský, více propracovaný střih. Košile krejčovského typu lépe seděly na těle a nepůsobily tak "bachratým" dojmem.

Nástup průmyslově vyráběných košil profesionálního krejčovského střihu vedl k postupnému vytlačení zastaralých, hranatých košil domácí výroby.

Hlavní rozdíly

Hlavní novinkou košil krejčovského střihu bylo, že sestávaly ze dvou částí, přední a zadní, s vybranými místy v oblastech, kde se k nim přišívaly rukávy. Tím se samozřejmě změnil i tvar rukávů. Košile byly vypasované. Další změnou bylo výrazné zúžení manžet a zmenšení límečku, z vysokého stojáčku na nízký, zesílený lem kolem krku. Změnily se také spodní rohy košile z hranatých na zakulacené. Trojúhelníkové klínky v podpaždí zcela zmizely. Z velké části zmizelo i nabírání látky kolem límce a obecně i nabírání rukávů bylo menší.

    

 

Další informace

Více informací je možné nalézt v knize Thoughts On Men's Shirts In America 1750-1900 od Williama L. Browna.

 

Mokasíny s bočním švem

Mokasíny s bočním švem jsou jedním z nejstarších známých typů mokasínů z Plání. Geograficky byl tento styl mokasínů rozšířen minimálně v západnější části severních a centrálních plání. Zcela jistě jej používaly kmeny Vran, Černonožců, Lakotů, Šošonů, Ploskohlavců, Assiniboinů, Šajenů, Mandanů, Hidatsů a většina kmenů z oblasti Plató.

Rozšíření

Podle některých hypotéz se mokasíny s bočním švěm rozšířily na pláně z oblasti Plató. Dobově předcházely typ dvoudílných mokasínů, kterým byly postupně nahrazeny. Během první a na počátku druhé poloviny 19.století (ale pravděpodobně i mnohem dříve) byly mokasíny s bočním švem jediným typem obuvi výše uvedených kmenů. Během šedesátých let 19.století začaly mokasíny s bočním švem postupně vycházet z módy a začaly být nahrazovány modernějším typem dvoudílných mokasínů.

 

 

Konstrukce

Konstrukčně jsou mokasíny s bočním švem poměrně jednoduché. Každá mokasína sestává z jediného kusu většinou silné a pevné kůže (ve většině případů bizoní). Střih je patrný z obrázku. Mokasíny se sešily nejprve po straně. Pak se obrátily a sešil se patový šev. Přečnívající kůže na patě se pak mohla zahnout a přišít, nebo nastřihnout do požadovaného tvaru (viz obrázek). Ze způsobu zpracování přebývající kůže na patě pak bylo většinou možné určit, o jaký kmen se jedná.

Jazyk mohl být přímo integrální součástí střihu, nebo se mohl přišít extra. Většina jazyků měla trojúhelníkový, obdélníkový nebo lichoběžníkový tvar. Poslední součástí každé mokasíny byla tkanička, většinou obyčejný jelenicový řemínek.

 

Trvanlivost

Mokasíny s bočním švem jsou nenáročné na výrobu a také jsou pohodlné a většinou dobře sedí na noze. Jejich hlavní nevýhodou je měkká podrážka, takže je při chůzi cítit doslova každý kamínek či větvička. Také příliš dlouho nevydrží a po čase se prošlapou. Proto indiáni v některých případech přišívali k podrážce ještě dodatečný kus surové kůže, ale opravdu jen zřídkakdy.

Běžnější praxí bylo prošlapané mokasíny vyhodit a pořídit si nové. Na mokasíny s bočním švem se proto pohlíželo jako na spotřební zboží. Životnost takových mokasínů byla řádově několik málo dní. Když se vydali bojovníci na válečnou výpravu, brávali si takových mokasínů s sebou vždy několik párů do zásoby.

Kapitání Meriwether Lewis a William Clark, jejichž muži také nosili mokasíny s bočním švem, si poznamenali do deníku, že při špatném terénu prošlape muž jedny mokasíny za tři dny, v příznivém terénu pak mokasíny vydrží až deset dní.

Obchod

Mokasíny s bočním švěm byly běžnou obuví také pro mnohé bělochy, kteří se vyskytovali v oblasti centrálních či severních plání, zejména pak lovců kožešin neboli horalů (mountainman). Horalé nakupovali mokasíny od indiánů ve velkém množství, často se jednalo o stovky párů pro větší lovecké výpravy.

Běžnou praxí bylo, že indiánky sešily pouze boční šev a patu nechaly otevřenou. Každý lovec totiž měl jinak velkou nohu. Bílí lovci si pak mohli paty dodatečně došít přímo na noze, vždy každý přesně podle své velikosti.

 

Zdobení

Některé mokasíny s bočním švem mohly být nádherně zdobené. Takové si pak jejich majitel velmi šetřil na slavností chvíle. Zdobené mokasíny také mohly být předmětem daru, nebo mezikmenového obchodu.

Zdobení mokasínů vždy záviselo na konkrétním kmeni či kulturní oblasti a také na vkusu té či oné umělkyně (zdobení prováděly vždy ženy).

Velmi běžným typem zdobení byla řada řadového stehu vedoucí nad bočním švem. Často byla zdobená oblast nártu. Ta mohla být vyšita celá, nebo jen její část. Velmi časté bylo zdobení nártu motivem tzv. "klíčové dírky", rozety s přiléhajícím lichoběžníkem. Jiným typem zdobení byly linky probíhající příčně k nártu. Ty mohly být vyvedeny korálky nebo ursoními ostny.

Ve většíně případů byly jako korálky použity pony beads, i když se na některých exemplářích objevují již první seed beads.

    

Zimní mokasíny s bočním švem

Zimní mokasíny měly téměř stejný střih, jako jejích letní varianta, rozdíl byl v tom, že se použila kožešina místo usně (nejčastěji bizon). Mokasína se musela nastřihnout pouze o něco větší, jelikož bizoní chlup zabere nějaký prostor. Mokasíny se vždy sešívaly chlupem dovnitř.

 

álečné haleny

Válečné haleny indiánů plání patří mezi nejkrásnější dobové artefakty z plání. Bylo by chybou se domnívat, že jsou pouze zajímavými a atraktivními kusy svrchního oblečení.

Právo nosit válečnou halenu si musel bojovník vysloužit. Pouze ti muži, kteří projevovali opakovaně nebývalé hrdinství v boji, kteří byli známí svojí nesobeckou povahou, starostí o druhé a o blaho kmene, moudrostí a silou, dosáhli pocty nosit válečnou halenu.

 

U Lakotů se například mužům, kteří získali takové právo, říkalo "oblečení v košilích". Pokud takový majitel košile v budoucnu projevil slabost, zbabělost nebo nějakou charakterovou vadu, mohla mu být halena odebrána.

Indián, který si oblékl válečnou halenu, si neoblékl jen kus oděvu, ale insignii, určitou vážnost, funkci a společenský status ve kmeni. Na dobových fotografiích z indiánských delegací do světa bílého muže (nejčastěji do Washingtonu) jsou téměř vždy náčelníci oblečení do válečných halen. Vyjadřuje to jejch společenský status, kterému se těší u svého lidu.

 

Někdy mohlo pracovat na jedné výšivce více žen. Ženy si na výšivkách a na svém vyšívacím umění velice zakládaly a jejich vážnost ve kmeni závisela ve velké míře na tom, jak byly zdatné vyšívačky. U některých kmenů existovaly i jakési řemeslné cechy, spolky vyšívaček, zejména to platilo u ursoních ostnů, u kterých byla práce s nimi považována za posvátnou.

Ne každé ženě bylo dovoleno pracovat s ostny, pouze členky spolku směly vykonávat takovou práci. Tam na ně dohlížely starší ženy, které hlídaly zachovávání tradičních vzorů.

Některé ženy věřily, že jejich vzory pocházejí od posvátných sil a mají nadpřirozenou moc. Tvorba vzoru proto nebyla záležitostí nějaké náhody, ale řídila se vždy velmi přísnými zákonitostmi. Díky nim je dnes například možné identifikovat dobu a kmen, kde která výšivka vznikla.

Kromě vyšívaných pásů byly válečné haleny zdobeny skalpy, hranostajími kožešinkami nebo třásněmi. Zdobení skalpy bylo pravděpodobně nejrozšířenější. I proto se válečným halenám někdy říká haleny skalpové.

Skalpy se na halenu nevěšely celé, ale byly rozřezány na jednotlivé tenké prameny vlasů, které se na konci omotaly ursoními ostny nebo bavlnkou a připevnily se k haleně, většinou podél okraje vyšívaných pásů. Na některých halenách mohlo být takových pramenů i několik set.

Interpretace významu těchto skalpů se liší. Podle některých výkladů se jedná o skalpy zabitých nepřátel, Lakotové naopak tvrdí, že se jedná o kadeře členů vlastního kmene. Ten kdo nosí skalpovou halenu tím vlastně vyjadřuje svoji odpovědnost za svůj lid a kmen.

Interpretace se rozchází také o zdobení halen hranostajími kožešinkami. Podle některých pramenů se jedná o ještě vyšší stupeň statusu, než jaký poskytuje halena se skalpy, zatímco zdobení pomocí třásní nebyl přisuzován žádný zvláštní význam.

Nebývalou moc a krásu halenám propůjčovalo i obarvení hlinkou. Haleny mohly být nabarveny jednou nebo více barvami. Většinou šlo o přírodní pigmenty. Interpretace barvení se opět lišila v závislosti na kmeni, době či místě vzniku. Lakotové například často barvili haleny dvěma barvami, žlutou a modrou nebo žlutou a zelenou. Vrány zase často měly haleny nebarvené, či nabarvené jenom jednou barvou, která ustupovala a bledla směřem dospodu. Některé kmeny nebarvily haleny vůbec.

  

Pokud došlo k boji, snažili se je mít nositelné halen na sobě. Dávali tím nepříteli najevo kdo jsou a jaký význam mají ve svém kmeni. Napřítelský bojovník se tak snažil započítat úder či usmrtit významného nepřítele ve válečné košili, jelikož mu to přineslo větší věhlas než překonání nezkušeného mladíka.

V některých případech mohly být haleny předmětem daru (nezřídka diplomatického), kořisti, výměny nebo obchodu. Například pokud byl v boji zabit válečeník s halenou, vítěz si ji pak většinou ponechal. Jsou známy situace, kdy si indiánské delegace mezi sebou vyměňovaly dary a mimo jiné i válečné haleny. Jindy například mohl získat halenu bílý důstojník darem, nebo ji mohl od indiána odkoupit. V mezikmenovém obchodu pak mohly být haleny předmětem prodeje, či směny.

V dnešní době existuje poměrně dost dochovaných originálních halen z 19.století, tedy z obodbí rozkvětu bizoních kultur. Většina se nachází v soukromých sbírkách a v muzeích, kde je můžeme obdivovat.

Občas se objeví i nějaká originální halena na trhu, ovšem v takovém případě se prodej koná většinou přes nějakou prestižní aukční síň a cena takových artefaktů začíná na cca 2 až 3 milionech korun, u některých zvláště cenných exemplářů se může cena vyšplhat mnohem výše. Zaznamenal jsem halenu, která byla vydražena za cenu odpovídající 16 milionům českých korun.

álečné haleny

Válečné haleny indiánů plání patří mezi nejkrásnější dobové artefakty z plání. Bylo by chybou se domnívat, že jsou pouze zajímavými a atraktivními kusy svrchního oblečení.

Právo nosit válečnou halenu si musel bojovník vysloužit. Pouze ti muži, kteří projevovali opakovaně nebývalé hrdinství v boji, kteří byli známí svojí nesobeckou povahou, starostí o druhé a o blaho kmene, moudrostí a silou, dosáhli pocty nosit válečnou halenu.

 

U Lakotů se například mužům, kteří získali takové právo, říkalo "oblečení v košilích". Pokud takový majitel košile v budoucnu projevil slabost, zbabělost nebo nějakou charakterovou vadu, mohla mu být halena odebrána.

Indián, který si oblékl válečnou halenu, si neoblékl jen kus oděvu, ale insignii, určitou vážnost, funkci a společenský status ve kmeni. Na dobových fotografiích z indiánských delegací do světa bílého muže (nejčastěji do Washingtonu) jsou téměř vždy náčelníci oblečení do válečných halen. Vyjadřuje to jejch společenský status, kterému se těší u svého lidu.

 

Někdy mohlo pracovat na jedné výšivce více žen. Ženy si na výšivkách a na svém vyšívacím umění velice zakládaly a jejich vážnost ve kmeni závisela ve velké míře na tom, jak byly zdatné vyšívačky. U některých kmenů existovaly i jakési řemeslné cechy, spolky vyšívaček, zejména to platilo u ursoních ostnů, u kterých byla práce s nimi považována za posvátnou.

Ne každé ženě bylo dovoleno pracovat s ostny, pouze členky spolku směly vykonávat takovou práci. Tam na ně dohlížely starší ženy, které hlídaly zachovávání tradičních vzorů.

Některé ženy věřily, že jejich vzory pocházejí od posvátných sil a mají nadpřirozenou moc. Tvorba vzoru proto nebyla záležitostí nějaké náhody, ale řídila se vždy velmi přísnými zákonitostmi. Díky nim je dnes například možné identifikovat dobu a kmen, kde která výšivka vznikla.

Kromě vyšívaných pásů byly válečné haleny zdobeny skalpy, hranostajími kožešinkami nebo třásněmi. Zdobení skalpy bylo pravděpodobně nejrozšířenější. I proto se válečným halenám někdy říká haleny skalpové.

Skalpy se na halenu nevěšely celé, ale byly rozřezány na jednotlivé tenké prameny vlasů, které se na konci omotaly ursoními ostny nebo bavlnkou a připevnily se k haleně, většinou podél okraje vyšívaných pásů. Na některých halenách mohlo být takových pramenů i několik set.

Interpretace významu těchto skalpů se liší. Podle některých výkladů se jedná o skalpy zabitých nepřátel, Lakotové naopak tvrdí, že se jedná o kadeře členů vlastního kmene. Ten kdo nosí skalpovou halenu tím vlastně vyjadřuje svoji odpovědnost za svůj lid a kmen.

Interpretace se rozchází také o zdobení halen hranostajími kožešinkami. Podle některých pramenů se jedná o ještě vyšší stupeň statusu, než jaký poskytuje halena se skalpy, zatímco zdobení pomocí třásní nebyl přisuzován žádný zvláštní význam.

Nebývalou moc a krásu halenám propůjčovalo i obarvení hlinkou. Haleny mohly být nabarveny jednou nebo více barvami. Většinou šlo o přírodní pigmenty. Interpretace barvení se opět lišila v závislosti na kmeni, době či místě vzniku. Lakotové například často barvili haleny dvěma barvami, žlutou a modrou nebo žlutou a zelenou. Vrány zase často měly haleny nebarvené, či nabarvené jenom jednou barvou, která ustupovala a bledla směřem dospodu. Některé kmeny nebarvily haleny vůbec.

  

Pokud došlo k boji, snažili se je mít nositelné halen na sobě. Dávali tím nepříteli najevo kdo jsou a jaký význam mají ve svém kmeni. Napřítelský bojovník se tak snažil započítat úder či usmrtit významného nepřítele ve válečné košili, jelikož mu to přineslo větší věhlas než překonání nezkušeného mladíka.

V některých případech mohly být haleny předmětem daru (nezřídka diplomatického), kořisti, výměny nebo obchodu. Například pokud byl v boji zabit válečeník s halenou, vítěz si ji pak většinou ponechal. Jsou známy situace, kdy si indiánské delegace mezi sebou vyměňovaly dary a mimo jiné i válečné haleny. Jindy například mohl získat halenu bílý důstojník darem, nebo ji mohl od indiána odkoupit. V mezikmenovém obchodu pak mohly být haleny předmětem prodeje, či směny.

V dnešní době existuje poměrně dost dochovaných originálních halen z 19.století, tedy z obodbí rozkvětu bizoních kultur. Většina se nachází v soukromých sbírkách a v muzeích, kde je můžeme obdivovat.

Občas se objeví i nějaká originální halena na trhu, ovšem v takovém případě se prodej koná většinou přes nějakou prestižní aukční síň a cena takových artefaktů začíná na cca 2 až 3 milionech korun, u některých zvláště cenných exemplářů se může cena vyšplhat mnohem výše. Zaznamenal jsem halenu, která byla vydražena za cenu odpovídající 16 milionům českých korun.

 

Tětivy ze šlach jsou velice pevné, trvanlivé, ale především se nepovoují a nevytahují.

 

 

II. Mužské oblečení

 

Nákrčník z kelnatek - fotonávod na výrobu

Fotonávod na výrobu dobově autentického nákrčníku z kelnatek.

Kelnatkové nákrčníky byly v druhé polovině 19.století oblíbené zejména u indiánů kmenů Lakotů, Šajenů a Arapahů. Příležitostně je mohly nosit i příslušníci jiných kmenů. Použití kelnatkových nákrčníků je bohatě doloženo dobovou fotografickou dokumentací. Nákrčníky z kelnatek nosily muži stejně jako ženy.

Příprava kelnatek

Na výrobu kelnatkového nákrčníku budete potřebovat především kelnatky-dentalie. Musí se jednat o hladkou variantu. Vroubkované kelnatky nejsou ani dobové, ani kvalitní. Kelnatky by měly být co nejdelší, minimálně však 30mm. Měly by být také přibližně stejně velké a silné, bez vad a prasklin. Počet kelnatek závisí na délce a šířce nákrčníku. Většina dobových nákrčníků měla 7-10 pater kelnatek na výšku a počet polí mohl kolísat také mezi 7 až 10 kusy, podle šířky krku nositele.

Pokud máte možnost vybrat si kelnatky z většího množství kusů, vyberte ty, které se nejlépe hodí pro váš projekt. Kelnatek vyberte více, než budete ve skutečnosti potřebovat, jelikož může některá prasknout při další výrobě.

Kelnatky je třeba "zkalibrovat" na stejnou délku. K tomu účelu je dobré si stanovit nějakou měrku. Ideální délka je cca 30mm. Já jsem používal nastavené posuvné měřítko.

Kelnatky můžete brousit pilníkem. Nejprve je třeba zarovnat širší stranu mušličky do roviny. Poté zbruste tenčí stranu kelnatky až na požadovanou velikost. Vždy ubírejte co nejvíce z tenčího konce a co nejméně ze silnějšího. To má estetický důvod.

Na obrázku níže jsou dvě skupiny kelnatek pro porování. Zpilované a přirozené.

Příprava špalků

Až budete mít všechny kelnatky "zkalibrované", je třeba vyrobit "špalky", neboli mezikusy, které budou držet nákrčník pohromadě. Ve většině případů indiáni používali komerčně vydělanou hovězinu, řemenici. Ideální síla je cca 5mm, což je většinou největší průměr kelnatky. Ideální šířka mezikusů je cca 7-10mm. Vyznačte si tužkou na řemenici pásky a vyřízněte je ostrým nožem. Pak je nařežte na jednotlivé kusy, dlouhé cca 5cm (na šířku nákrčníku plus rezerva).

  

Hrany špalků srazte pilníkem nebo smirkovým papírem. Pokud chcete, můžete špalky dobarvit hnědou barvou na kůži, případně jim vyrvořit patinu, aby vypadaly staře.

Vlákno

Dále je třeba připravit vlákno, na které se budou kelnatky navlékat. Indiáni používali jak zvířecí šlachu, tak i silnou lněnou nit. Volba je na vás. Já jsem chtěl být co nejvíce přírodní, tak jsem použil šlachu z jelena wapiti. Každé vlákno by mělo být dostatečně pevné a silné a mělo by být o něco delší než celková délka nákrčníku.

Na jednom konci vlákna udělejte silný uzel a navlečte jehlu. Dobré je použít silnou sedlářskou jehlu s čtyřhranným hrotem. Díry si do špalků můžete předpíchávat šídlem, nebo můžete propichovat pouze jehlou, ale v takovém případě budete potřebovat kleště. Vlákno musí probíhat špalkama rovně a jednotlivá vlákna musí být od sebe vzádlena právě na šířku kelnatky v nejširším bodě. Jak bylo řečeno, je to cca 5mm. To znamená, že první vlákno by mělo probíhrat cca 2,5mm od kraje špalku.

Výroba nákrčníku

Před samotnou výrobou je vhodné si poskládat kelnatky do skupin tak, jak budou zařazeny do nákrčníku. Každá kelnatka má trochu individuální tvar a zejména zakřivení a je dobré, aby v jednom oddělení byly podobně zakřivené kelnatky. Nákrčník tak bude vypadat lépe.

Pak už můžete propíchnout šídlem první díru do prvního špalku. Jak už bylo napsáno, vychází to cca 2,5 až 3mm od kraje. Díra se předpichuje do tloušťky řemenice, tedy do rozměru, který by měl být stejně silný, jako je maximální průměr kelnatky, tj. cca 5mm.

Následně můžeme protáhnout jehlu s vláknem. Můžeme si pomoci kleštěmi. První vlákno se o kraj prvního špalku zastaví díky uzlu.

 

Pak navlečete první kelnatku. Pokud nepůjde vlákno provléct mušlí i s jehlou, budete ji muset sundat, provléct jenom vlákno a zase jehlu navléct. Pak propíchnete druhý špalek, navlečete druhou kelnatku a tak dále, až budete mít navlečeno celé první patro kelnatek.

Vlákno necháte volně viset ven z posledního špalku a dáte se do navlečení druhé řady.

Nespěchejte, pracujte pomalu a pečlivě a vždy si zkoušejte kelnatky nanečisto, jak se vám budou hodit na svoji pozici.

Postupně takto zkompletujete celý nákrčník.

V další fázi je třeba odřezat přečnívající špalky. Na to stačí ostrý nůž.

Dále je třeba zakončit trčící vlákna. Stačí je jednoduše dotáhnout a svázat k sobě sousední vlákna na několik uzlíků. Pak ustřihnete přečnívající vlákna. Nákrčník by měl být stažený pevně, ale zase by neměl být našponovaný. Také ostříhejte přečnívající vlákna u uzlíků na straně, kde jste začínali s navlékáním. Základ nákrčníku je hotový.

Zdobení mosaznými cvočky

Alternativně je možné ozdobit špalky pomocí mosazných cvočků. Já jsem použil přesnou kopii dobových se čtyřhrannou nožičkou. Cvočky je třeba rozměřit tak, aby pokrývaly špalky rovnoměrně. Díru na nožičku je dobré předpíchnout šídlem. Je třeba dávat pozor, abyste přitom nepřeťali vlákno, držící kelnatky.

Dobové nákrčníky

V bizoních dobách není doloženo použití kostěných nákrčníků, pouze kelnatkových.

Kostěné nákrčníky

Použití kostěných nákrčníků je jednou z nejčastějších chyb celé řady indianhobbystů. První použití nákrčníků z kostic je doloženo až z počátku 90.tých let 19.století u kmenů Sauků a Lišek, Otů, Tonkawů a Osedžů, přičemž širšího rozšíření nedosáhly tyto nákrčníky dříve, než ve 20.století, tedy hluboko v rezervační době.

 

Existuje kresba od Georga Catlina z roku 1834 zachycující náčelníka Kiowů Dohasana, který má kolem krku ozdobu, která by mohla být jistou formou kosticového nákrčníku. Bohužel jde o záležitost zcela ojedinělou, která nemá jinde obdoby. Pravděpodobně jde o zcela unikátní formu ozdoby, navíc není zcela jisté, zda jde o kostice.

Na předrezervačních dobových fotografiích je vidět nákrčníků celá řada, žádný však není z kosic, prakticky všechny jsou vyrobeny z kelnatek.

Nákrčníky z kelnatek

Nákrčníky z kelnatek neboli z dentálií jsou na dobových předrezervačních fotografiích běžné, zejména u příslušníků kmene Sů, a to ve stejné formě jak u žen tak i u mužů. V menší, ale stále zaznamenatelné míře jsou k vidění i u příslušníků kmenů Šajen a Arapaho. Poprvé se objevují na fotografiích z konce 60.tých let 19.století, naopak na obrazech z 1.poloviny 19.století stejně jako na fotografiích z 50.tých let zcela chybí. Z toho lze odvodit, že doba vzniku kelnatkových nákrčníků spadá do začátku 60.tých let 19.století.

Vzhledem k faktu, že naprostá většina těchto ozdob se objevuje u Sůú, lze považovat Sůy i za jejich vynálezce. S výjimkou Šajenů a Arapahů se u okolních kmenů tyto nákrčníky vyskytují pouze marginálně a lze se domnívat, že může jít o dary či kořist.

Súové

      

Šajeni a Arapahové

      

Vrány

 

Kelnatkové nákrčníky sestávají z několika oddílů (cca 8-12) kelnatek navlečených na niti nebo šlaše, vzájemně oddělených proužkem suroviny nebo komerční hověziny. Každý oddíl sestává z cca deseti nebo i více "pater". Nákrčník se zavazoval vzadu řemínkem a byl zpravidla tak široký, že zakrýval téměř celý krk. V některých případech mohly být ozdobeny oddělující proužky kůže mosaznými cvoky, které zvyšovaly krásu a atraktivitu nákrčníku.

Ke kelnatkovým nákrčníkům nosili jak muži tak i ženy i kelnatkové náušnice a kelnatkové náprsenky, které dohromady vytváří krásný a harmonický komplet.

Na dobových fotografiích jsou tyto nákrčníky viditelné během 60.tých, 70.tých a 80.tých a částečně i 90.tých let. POzději byly pravděpodobně nahrazeny nákrčníky kosticovými, po vzoru kmenů Osedž, Sauků a Lišek a dalších, které byli jejich průkopníky.

Kelnatky - někdy nazývané také dentálie - jsou skupinou měkkýšů s jednolitou mušlovou schránkou ve tvaru sloního klu. Schránka je na obou stranách otevřená. Kelntaky žijí pod vodou zahrabány v bahně, přičemž do vody vyčnívá jen tenký konec schránky, jímž nasávají vodu. Na ozdoby se používala pouze schránka měkkýše, dlouhá cca 3-5cm.

 

Původně kelnatky začaly používat kmeny severozápadního pobřeží, které je lovily z Pacifiku pomocí důmyslného zařízení připomínajícího smeták. Kelnatky byly považovány velmi vzácné, nebo dokonce za určitý druh platidla. Vlastnictví většího množství kelnatek znamenalo bohatství a prestiž. Prostřednictvím mezikmenového obchodu se kelnatky dostaly až na pláně a ještě dále.

Zhotovování ozdob z kelnatek nemělo pouze ozdobný účel, ale bylo také demonstrací bohatsví a prestiže. Čím byla indiánská rodina zámožnější, tím více kelnatkových ozdob si mohla dovolit.

Poptávka po nich byla tak vysoká, že je začali na severoamerický kontinent dovážet běloši, kteří je těžili v evropských lokalitách a hbitě je indiánům prodávali. Evropseké kelnatky (Dentalium Vulgare) se od těch amerických (Dentalium Pretiosum) liší, ale jenom neznatelně.

 

 

Pokud vám nejde cvoček lehce zasunout do díry, můžete si pomoci kleštěmi.

Přečnívající nožička na rubové straně se uštípne pomocí štípacích kleští.

 

Ostrý otřep je třeba zahladit pomocí pilníku nebo smirkového papíru. To je třeba provést dokonale, aby nedošlo ke zranění od otřepu.

Další možnou prací je zapatinování mosazných cvočků, aby vypadaly použitě. Časem sice zoxidujou samy, ale to může trvat i pár let. K patinování mosazi se používají speciální přípravky jako například Brass Black od. Při aplikaci dávejte pozor, abyste roztokem nepotřísnili kelnatky.

Jako poslení krok zbývá navázat řemínky z mozkem činěné jelenice. To je asi nejjednodušší a také poslední krok.

Pak už můžete nákrčník v klidu užívat.

Ke kelnatkovým nákrčníkům nosili jak muži tak i ženy i kelnatkové náušnice a kelnatkové náprsenky, které dohromady vytváří krásný a harmonický komplet.

Na dobových fotografiích jsou tyto nákrčníky viditelné během 60.tých, 70.tých a 80.tých a částečně i 90.tých let. POzději byly pravděpodobně nahrazeny nákrčníky kosticovými, po vzoru kmenů Osedž, Sauků a Lišek a dalších, které byli jejich průkopníky.

Kelnatky - někdy nazývané také dentálie - jsou skupinou měkkýšů s jednolitou mušlovou schránkou ve tvaru sloního klu. Schránka je na obou stranách otevřená. Kelntaky žijí pod vodou zahrabány v bahně, přičemž do vody vyčnívá jen tenký konec schránky, jímž nasávají vodu. Na ozdoby se používala pouze schránka měkkýše, dlouhá cca 3-5cm.

 

Původně kelnatky začaly používat kmeny severozápadního pobřeží, které je lovily z Pacifiku pomocí důmyslného zařízení připomínajícího smeták. Kelnatky byly považovány velmi vzácné, nebo dokonce za určitý druh platidla. Vlastnictví většího množství kelnatek znamenalo bohatství a prestiž. Prostřednictvím mezikmenového obchodu se kelnatky dostaly až na pláně a ještě dále.

Zhotovování ozdob z kelnatek nemělo pouze ozdobný účel, ale bylo také demonstrací bohatsví a prestiže. Čím byla indiánská rodina zámožnější, tím více kelnatkových ozdob si mohla dovolit.

Poptávka po nich byla tak vysoká, že je začali na severoamerický kontinent dovážet běloši, kteří je těžili v evropských lokalitách a hbitě je indiánům prodávali. Evropseké kelnatky (Dentalium Vulgare) se od těch amerických (Dentalium Pretiosum) liší, ale jenom neznatelně.

Náprsenky

Kosticové náprsenky jsou ozdoby hrudi, sestávající ze dvou až čtyř řad horizontalních pruhů z kostic navlečených na jelenicové řemínky a přichycené mezi proužky komerční hověziny nebo bizoní suroviny. Náprsenky mohly v předrezervačních dobách obsahovat cca 10-40 horizontálních řad, v rezervační době mnohem více.

 

 

Náprsenky na jižních pláních

Původ kosticových náprsenek spadá do oblasti kmenů jižních plání, konkrétně je její původ připisován Komančům. Od nich se náprsenky rozšířily k ostatním jižanských kmenům, zejména k Apačům, Kiowům, Kiowa Apačům, Arapahům a Jižním šajenům.

Neexistují spolehlivé důkazy, že by byly náprsenky používány dříve, než v 2.polovině 19.století. Nejstarší dochovaná náprsenka pochází od Komančů a v roce 1867 ji získal doktor Edward Palmer. Sestává se z třiceti kostic vyrobených z mušle, ve dvou sloupcích po 15 řadách. Každá kostice je dlouhá 10cm. Jednotlivé řady jsou odděleny proužky komerční hověziny. Náprsenka je dále ozdobena ornamentem vyrobeným z alpaky, což je vidět i na jiných dobových náprsenkách z jižních plání.

Použití náprsenek na jižních pláních dokládají i ranné dobové fotografie z konce šedesátých a z počátku sedmdesátých let 19.století. Zdá se, že náprsenky se čtyřmi sloupci kratších kostic byly v tomto období a v této oblasti nejběžnější.

 

Dobové předrezervační fotografie z jižních plání

     

 

Fotky originálů z jižních plání

 

Náprsenky na centrálních pláních

Od kmenů jižních plání byly náprsenky postupně přjímány severněji sídlícími kmeny, například Juty, Pónyji ale především Lakoty.

Na mnoha fotografiích Lakotů z rezervačního období je k vidění celá řada velkých a propracovaných náprsenek, což by mohlo vést k mylnému názoru, že původci náprsenek byli právě Lakotové. Ve skutečnosti tak tomu není, Lakotové náprsenky převzali od kmenů jižních plání.

Jistý typ ozdob, které by mohly být považovány za náprsenky, používali Lakotové již v 60.tých letech 19.století, jak je zřejmé z dobových fotografií z této doby. Je ale možné, že původ těchto ozdob je mnohem starší.Nejde však o klasické kosticové náprsenky, ale o ozdoby vyrobené z kelnatek.

Na počátku sedmdesátých let se u Lakotů začaly objevovat první náprsenky z mušlových kostic. Tyto první exempláře jsou velmi decentní, obsahují pouze cca 10-12 řad kostic ve dvou sloupcích. Ve srovnání z propracovanými náprsenkami z jižních plání ze stejné doby působí velmi skromně. První kosticové náprsenky se objevují mezi Lakoty souběžně se stále používanými náprsenkami z kelnatek.

Z poměrně hojného počtu přesně datovaných fotografií Lakotů ze 70.tých let je zřejmé, že kosticové náprsenky byly rok od roku větší a propracovanější a obsahovaly stále více kostic, zatímco náprsenky z kelnatek se vytrácely. Fotografie z roku 1877 již neukazují mezi lakoty žádné náprsenky z kelnatek a naopak poměrně propracované a dlouhé náprsenky z kostic.

       

Rezervační náprsenky

Velmi dlouhé náprsenky, delší než čtyřicet řad se začaly objevovat zejména u Lakotů až v osmdesátých a devadesátých letech 19.století v souvislosti s výrobou a prodejem levných kostic z hovězích kostí.

 

Kostice

Stručná historie výroby kostic a jejich využití indiány plání

Kosticemi se obvykle myslí dlouhé, úzké, válcovité trubičky, zpravidla bílé barvy, dlouhé cca 1 až 10cm, vyrobené z kosti nebo z mušloviny.

Původní anglický název pro kostici je "hair pipe", což by se dalo volně přeložit jako trubička do vlasů. Vznikl pravděpodobně na základě faktu, že ony bílé trubičky používali severoameričtí domorodci především jako ozdoby hlavy, kdy byly kostice připevněny k pramenům vlasů.

 

Kostice nejsou bělošským vynálezem, jak je někdy mylně interpretováno, byly známé indiánům již v prehistorických dobách. Vyráběly se z mušlí nebo z ptačích kostí. To je doloženo archeologickými nálezy, z nichž některé jsou staré přinejmenším 4 tisíce let.

Běloši si brzy všimli, že indiáni vysoce cení opracované trubicovité předměty z kostí či mušloviny, které používali jako ozdoby. S obchodním a výrobním talentem sobě vlastním pak začali sami vyrábět obdobné zboží, které se snažili indiánům prodat.

Již v první polovině 17.století začali běloši dodávat indiánům z východních lesů dlohué válcovité trubičky vyrobené ze skla, které domorodci přijali jako náhražku za vlastnoručně vyráběné kostice. V menším množství byly bělochy vyráběny i kostice ze stříbra a z mosazi. Byly však velmi drahé. Zdaleka největší popularity však dosáhly kostice vyráběné z mušloviny a později i z kostí.

Prakticky všechny kostěné a mušlové kostice, používané indiány plání a východních lesů v 18. a 19.století, byly vyráběné komerčně bělochy speciálně pro obchod s indiány.

 

Kostice z mušlí

Centrem průmyslové výroby mušlových kostic bylo město Pascack (nyní Park Ridge) v Bergen County v New Jersey. Výroba zde začla v poslední čtvrtině 18.století a dominovala jí rodina Williama Campbella, irského přistěhovalce, který byl pravděpodobně i autorem nápadu vyrábět kostice z mušloviny (někdy nazývané Wampum) ve velkých objemech a nahradit jimi drahé kostice ze stříbra.

Jako výchozí materiál se používaly mušle Strombus Gigas, původem z Indie. Vozily se v obchodních lodích jako zátěž a Cambellovi je nakupovali po pěti a deseti tisících kusech.

Kostice se vyráběly z nejsilnější části mušle, tzv. "pysku". Pysk se odlomil pomocí dláta a opracoval se do hrubého tvaru. Přesného tvaru bylo dosaženo pomocí broušení brusnými kotouči.

 

Zdaleka nejobtížnšjším výrobním krokem bylo vyvrtání středového otvoru. Zpočátku výroby se k tomu používaly vrtáky, se kterými se otáčelo pomocí vrtění lučíku, podobně jako když se rozdělává oheň třením dřev. Kostice se vrtala z obou stran, vždy do půlky. Obě díry se měly setkat uprostřed. Často se to nepovedlo a zmetkovitost byla značná.

Zručný dělník byl schopen za jeden den provrtat asi 100 kusů kostic.

Později vynalezli Campbellovi určitou verzi primitivní vrtačky, která byla schopna vrtat 6 kostic současně. Vrtáky se roztáčely pomocí točení klikou. Takto byli schopní vyvrtat 400 kostic denně. Vrtačka byla tajemstvích Cambellových a nikomu mimo rodinu nedovolili aby stoj byť jen viděl. Díky tomu si byli schopní uhájit monopolní postavení výrobců kostic po dlouhou dobu.

Mušlové kostice měly délku od jednoho do šesti palců (2,5 aý 15cm). Jejich střed byl silný asi 1cm a ke krajům se zužovaly na asi 6mm. Otvor byl silný asi 3mm.

Campbellovi, ani jejich konkurenti neprodávali kostice indiánům přímo, ale pomocí sítě prostředníků. Mezi distributory mušlových kostic patřily takové společnosti, jako Hudsons Bay company, Northwest Company nebo American Fur Company, stejně jako široká síť individuálních obchodíků a obchodních stanic.

Kostice byly součástí darů indiánům od Americké vlády, jako dárky je vezla známá expedice Lewise a Clarka.

Během krátké doby se kostice rozšířily prakticky po celém území plání, přičemž největší poptávka byla v oblasti Horní Missouri a pak na jižních pláních u kmene Kiowa.

Určitou nevýhodou mušlových kostic byla jejich křehkost a lámavost a také vyšší cena.

Výroba mušlových kostic trvala zrhuba do roku 1880, kdy byly nahrazeny kostěnými kosticemi.

 

 

Kostěné kostice

Někdy kolem roku 1880 začal být k výrobě kostic používán jako mareriál kost, místo mušle. To přineslo mnoho výhod, zejména snadnější opracování, snadnější dostupnost a nižší cenu kostěného materiálu a také vyšší pevnost kostěných kostic. Díky podstatně nižší ceně a masovější výrobě byli indiáni doslova zaplaveni levnými kosticemi, což jim umožnilo vyrábět více a mnohem větších ozdob, než z mušlových kostic. Právě v tomto období nastal boom dlouhých lakotských náprsenek a ženských závěsů, které se tak často objevují na dobových rezervačních fotografiích.

 

Kostěné kostice se vyrábějí dodnes, především v Indii, Honk Kongu a dalších asijských zemích.

Výrobky

Mušlové a později kostěné kostice se používaly v bizoních dobách zejména na výrobu náušnic, ozdob do vlasů, rozmanitých náhrdelníků, nákrčníků a náprsenek, v rezervačním období potom i ženských závěsů na krk. Zlomené, ale i celé kostice se často věšely jako ozdoba na vyšívané pytlíčky na ocílky, zejména na jižních pláních.

     

 

Kostice dnes

V současné době jsou na trhu kromě mušlových kostic (které jsou enormě drahé) a tradičních kostěných také kostice z PVC. Paradoxně jsou tyto umělohmotné kostice velmi oblíbené u současných indiánů, kteří je masívně používají na výrobu tanečních ozdob - nákrčníků, náprsenek a nejrůznějších závěsů.

Plastové kostice jsou velmi levné, ale zejména lehké, několikanásobně lehčí, než kostěné. Také mají na rozdíl od kostěných naprosto uniformní tvar. Zejména nízká hmotnost tanečních rekvizit z PVC je pro indiány žádoucí.

Fakt, že jde o syntetický, nepřírodní materiál, indiány vůbec netrápí, pro ně je důležitější cena a praktičnost.

Dvoudílné mokasíny z plání

Skoro návod na výrobu dvoudílných prérijních mokasínů pro pokročilé.

Dvoudílné mokasíny jsou dobově mladším typem, který na většině území plání nahradil starší typ jednodílných mokasínů s bočním švem. Podle všeho se neobjevily dříve, než na počátku šesesátých let 19.století. Pravděpodobně byly inspirovány botami bělochů, konstruovaných z tvrdé podrážky a měkkého, koženého svršku.

Dvoudílné mokasíny se vyrábí ze dvou hlavních dílů, ze samostatné podrážky ze surové, nevydělané kůže a ze svršku z vydělané jelenice, vzájemně sešitých zvířecí šlachou. Mokasíny pak doplňoval jazyk a řemínek na zavázání. Mohly být zdobené nebo nezdobené.

  

PODRÁŽKA

Téměř ve všech případech byla při výrobě pláňových prérijních mokasínů použita jako podrážka surová, nevydělaná kůže. Z bizona, z vysoké zvěře a v pozdějších dobách i z krávy. V některých případech mohla být surovina dodatečně změkčena roztlučením kamenou palicí, částečným vyčiněním, důkladným promaštěním, případně kombinací těchto metod. Taková kůže je pak měkkčí a snáze se s ní pracuje. Vzhledem k tomu, že se mokasíny šijí naruby a pak se musí obracet, je měkkčí kůže velkou výhodou. Surovina na podrážku by měla být dostatečně silná, aby se dala prošít přes boční hranu, to znamená minimálně 3mm. Surovina z bizona je ideální, jelikož je přirozeně ohebná a velmi dobře se s ní pracuje.

 

SVRŠEK

Indiáni dělali svršky mokasínů často z vydělané bizoní kůže ze starých plášťů týpí, určených k recyklaci, případně použili tužší jelenici. Rozhodně není dobré používat jelenici slabou či příliš měkkou, jelikož špatně drží tvar a lehce se roztahuje. V mokasínech z měkké kůže se bude velmi špatně chodit i běhat, protože se budou vytahovat a nebudou dobře sedět na noze. Mozkem činěná jelenice, která se nevytahuje a drží tvar je ideální volbou.

 

ZDOBENÍ

Zdobení vždy záviselo na kmeni, či kulturní oblasti a na době vzniku mokasínů. Každý kmen měl svoje vlastní způsoby výzdoby. Studium dobových originálů poskytne představu, jak má vypadat originální zdobení toho či onoho kmene. Začátečníkům doporučuji postupovat podle originálních předloh, pokročilí výrobci si mohou navrhnout vzor sami. Výšivka se aplikuje vždy před sešitím mokasínů. Samozřejmě není chyba mokasíny nevyšívat a ponechat je nezdobené.

JAZYKY

Mokasíny měly vždy jazyky, v některých případech vystřižené zvlášť a našité na mokasínu, v jiných případech byly jazyky součástí svršku. Samozřejmě, že obrázek nepokrývá všechny varianty, jen část. Na obrázku a) je nejběžnější typ jazyku obdélníkového tvaru. Na obrázku b) je jazyk ve tvaru rozeklaného hadího jazyku, vyšívaný korálky a zdobený kornoutky z vypálených plechovek. Obrázek d) zobrazuje lichoběžníkový tvar jazyku, jehož hrana je navíc obšita korálky. Stejnou technikou je možné ozdobit i ostatní typy jazyků. Na obrázku e) je vidět jazyk sestávající z jelenice, hřebenu ze slabé surové kůže, omotané ursoními ostny a s kornoutky s obarvenými koňskými žíněmi. Takovéto jazyky nosili na mokasínech někteří Lakotové, ovšem až v rezervačním období na konci 19.století. Na obrázku f) je jazyk oválného tvaru, zdobený korálkovou výšivkou typu „leží-stojí“. Stejně jako u typu d) může být použita korálkovací technika u libovolého jiného typu jazyku.

STŘIH

Na výrobu dvoudílných mokasínů budete potřebovat střih, šablonu, kterou budete mít schovanou a kterou použijete vždy, když si budete chtít ušít nové mokasíny. Šablonu podrážky vytvoříte tak, že si stoupnete na papír a obkreslíte si obrys chodidla. Podle obrázku a) obrys chodidla obtáhnete, zarovnáte a hrubou šablonu máte hotovou. Je to velice jednoduché. Horší je to už se svrškem. Změřte si obvod nártu a vzdálenost od nártu ke špičce chodidla. Tím získáte vzdálenosti mezi body AB, AC a AD. Krásně je to vidět na obrázku b). Vzdálenost mezi body přeneste na papír a podle obrázku c) vytvořte střih svršku. Bod D bude našit k podrážce v bodě označeném jako 1 na obrázku a). Obvod svršku mokasíny by měl být stejný jako obvod podrážky. V oblasti nártu nezapomeňte do střihu zakreslit rozparek (body E a F). Sem budete přišívat jazyk, viz. obrázek d). Vytvořený střih si nejdříve vyzkoušejte tak, že si mokasíny sešijete na nečisto, například z filcu. Střih můžete podle potřeby ještě upravovat a jakmile s ním budete definitivně spokojeni, překreslete jej na tuhý karton, který budete později používat jako šablonu.

SEŠITÍ

Pokud máte připraveny podrážky, ozdobené nebo neozdobené svršky, můžete začít sešívat obě části k sobě. Indiánky sešívaly mokasíny vždy zvířecí šlachou, bizoní nebo z vysoké zvěře. Takové šlachy jsou ideální. Šlachy by měly být z hřbetu, ne z nohou, protože jsou delší a na sešívání vhodnější. Vlákna z pravé šlachy musí být velmi silné, protože na ně bude vyvíjen silný tlak. Každé vlákno ze šlachy zkuste vší silou přetrhnout a když se vám to nepodaří, můžete je použít.

Mokasíny se sešívají naruby a po dokončení se otočí. Sešití mokasínů je velmi těžkou a namáhavou operací a málokdy se podaří dobře napoprvé. Chce to delší praxi. Řiďte se podle návodné kresby. Šije se svislým stehem, kdy vlákno (šlacha) tvoří jakousi spirálu. Začíná se šít od špičky směrem k patě, nejprve na jedné straně a pak na druhé. Důležité je, aby svršek a podrážka k sobě zaujímaly správné postavení, aby nedošlo k posunutí svršku oproti podrážce. Mokasína by pak neseděla na noze. Šít je možné silnou sedlářskou tříhrannou jehlou na kůže a pomoci si kleštičkami, nebo je možné dírky předpíchávat šídlem a pak šít obyčejnou jehlou. Měkkčí surovina na podrážce je velkou výhodou, stejně jako širší surovina, protože se lépe prošívá. U tužší suroviny je možné si pomoci namočením a zvláčněním okrajů podrážky. Nejlépe toho lze docílit namočenou utěrkou, přiloženou na nějaký čas k okraji podrážky.

 

Šije se tak, že svršek se prošívá celý durch, podrážka se propichuje pouze přes rožek. Šev tak zůstává naboku podrážky, takže se po něm nešlape. Šlacha by měla ze suroviny vycházet asi v polovině její síly. Stehy je třeba dělat velmi jemně, aby šev držel, ideálně 3-4 stehy na 1 cm délky. Když šlacha dojde, je třeba ji nadstavit. Na obrázku a) je vidět vzájemné postavení svršku a podrážky, když se šije. Obrázek b) ukazuje pohled zvrchu a již několik hotových stehů. Jak bude celá situace vypadat po obrácení mokasín je vyobrazeno na obrázku c). Sešijte oba boky až doprostřed paty, kde se obě části svršku setkají.

OTOČENÍ MOKASÍNŮ

Po šešití je třeba mokasíny otočit, jelikož lícové strany podrážky i svršku jsou otočené dovnitř. Otáčení mokasín je těžké, zejména pokud máte tužší surovinu. Měkkčí surovina znamená méně práce. Můžete si pomoci nějakým dřívkem či vařečkou. Dochovaly se speciáně zdobené hůlky, které indiánky používaly na obracení dvoudílných mokasínů. Otočení je dobré provést poměrně rychle, zejména u vyšívaných mokasínů, protože výšivka otáčením nesmírně trpí. Pokud se otáčení nedaří, je možné surovou podrážku mírně navhlčit, aby zvláčněla. Ovšem ne moc, aby se po uschnutí nesrazila. Jestliže máte střih opravdu přesný, měly by se oba boky svršku setkat vzadu, přesně uprostřed paty. Pokud konce přesahují, zastřihněte je do roviny. Pak je sešijte je k sobě svislým stehem, jako na obrázku d). Většina původních zdobených mokasínů měla zadní šev překrytý jednou řadou korálků, a proto, pokud máte mokasíny vyšívané, schovejte šev pod korálky i vy. No a zbývá už jen přišít jazyk. Provedete to opět svislým stehem, stejně jako jste šili zbytek.

Přišití jazyka je vidět na obrázku e). Pak už jen stačí udělat do svršků dírky, kterými protáhnete jelenicový řemínek na zavazování. Jak by měla výsledná mokasína vypadat je vidět na obrázku f).

   

Pláště na pláních

Plášť byl v předrezervačních dobách na pláních základním kusem oblečení jak mužů, tak i žen.

Muži většinou chodili oblečení pouze v bederní roušce a mokasínách a když byla zima, oblékli si legíny a přehodili přes sebe bizoní plášť. Ženy nosili bizoní plášť přes jelenicové nebo kožené šaty.

Pláště byly většinou tak veliké, že se do nich mohl člověk celý zabalit. Nosily se tak, že páteř zvířete byla vodorovně. Pokud byla součástí pláště i hlava, nosila se většinou na pravé straně. Chlupaté pláště se nosily chlupem dovnitř. Indiáni, zabalení do pláště si jej většinou přidržovali rukama. Pokud ruce potřebovali použít k jiné činnosti, například ke sběru dřeva, přepásali si plášt kolem těla opaskem.

  

Plášť je v podstatě vydělaná bizoní, jelení nebo losí kůže. Bizoní kůže se používaly buď s chlupem, nebo bez chlupu, jelení a losí kůže vždy bez chlupu. V chladnějším počasí se použvíaly spíše chlupaté pláště, v teplejším počasí pak pláště bez chlupu.

Pláště jsou pravděpodobně prastarou záležitostí. První zmínka o bizoním plášti pochází od Coronada z roku 1540. Nejstarší dochovaný malovaný plášť z oblasti plání je mandanského původu a byl pravděpodobně vyroben někdy kolem roku 1800.

Některé pláště byly nezdobené, jiné byly bohatě zdobené. Zdobení spočívalo zejména v malbách barevnými hlinkami nebo v aplikaci ostnových a korálkových výšivek, nebo výšivek z ptačího brku.

  

Výroba

Pláště se vydělávaly mozkem, stejnou metodou jako u menších kůží. Nejkvalitnější pláště byly velmi tenké, ideálně se stejnou sílou řemene po celé ploše. Jelikož kůže velkých zvířat, jako jsou bizoni, losi nebo jeleni wapiti mají nestejnoměrně silnou kůží co do plochy, musela se každá kůže hodně vytenčit, což předpokládalo škrábání ostrou škrabkou za sucha. Nejvíce bylo nutné vytenčit oblast hrbu, krku, hřbetu a kýt, ideálně na sílu slabin. To byla fyzicky a časově velmi namáhavá práce.

Obchod

Vydělané bizoní, jelení nebo losí pláště byly vyhledávaným obchodním artiklem. Stejně jako třeba koně bylo možné považovat plášť za měřítko směnné hodnoty. Nejkvalitnější a nejvíce ceněné byly bizoní pláště vyrobené indiánkami kmene Vran. Některé pláště mohly mít vydělanou i hlavu zvířete, takové pak měly vyšší hodnotu, než pláště bez hlavy. Malované pláště nebo pláště zdobené výšivkou pak byly mnohem cennější, než ty bez výšívek. Za velmi kvalitní bizoní plášť bylo možné získat jednoho koně, běžně však bylo nutné za koně zaplatit dva až deset plášťů. Za zhruba deset bizoních plášťů bylo možné nakoupit pušku a munici.

Zdobení

Celkem je možné rozdělit zdobené pláště do několika kategorií:

Box and border (okraj a obdélník)

Jedná se o pláště zdobené abstraktními symboly. Jsou odrazem spirituálního, kosmologického a estetického cítění indiánských umělců a umělkyň. Tyto symboly jsou vyvedené většinou malbou pomocí barev z klihu a přírodních hlinek (později z komerčních barviv) a v některých případech i korálkovou výšivkou. Podstatu vzoru "okraj a obdélník" tvoří několik linií. Jedna linie vždy kopíruje okraj pláště, další linie tvoří obdélník, který je zpravidal umístěn excentricky na jedné plovině pláště. Obdélník pak může obsahovat několik dalších linií. Každá linie pak sestává z dalších, většinou geometrických tvarů a figur. Většina maleb je tvořena převážně červenou a černou barvou, méně častěji pak modrou, zelenou nebo žlutou.

Běžně se uvádí, že tento typ plášťů byl vyráběn a nošen výhradně ženami, ovšem existuje několik fotografií a obrázků, které dokazují, že v některých případech mohli tyto pláště nosit i muži. Pláště typu okraj a obdélník byly vyráběny převážně lakotskými ženami a v menší míře snad i některými sousedními kmeny.

  

Existují také různé variace těchto plášťů, kdy okraj zůstává zachován, ale místo obdélníků je do plochy pláště namalován symbol přesýpacích hodin, nebo jiný symbol. Tento typ plášťů byl rozšířen zejména na jižních pláních.

Péřový kruh

Pláště zdobené symbolem péřového kruhu jsou běžně uváděny jako mužské plášě, i když opět existují důkazy, že v některých případech je mohly nosit i ženy. Tyto pláště se vyznačují jedním nebo více kruhy (nejčastěji třemi) tvořenými kosočtverci, většinou přepůlenými, kdy každá půlka kosočtverce je vyvedena ve vzájemně konstrastních barvách. Kosočtverce symbolizují orlí pera a kruh z per symbolizuje válečnou čelenku. Podle jiných teorií symboluzje péřový kruh slunce. Některé pláště s péřovými kruhy mohou být doplněny dalšími malbami, například linií okrajů (jako u box and border), piktogramy nebo jinými symboly. Tyto pláště se vyskytovaly především na centrálních a severních pláních.

 

Piktografické pláště

Mezi nejdramatičtější pláště patří ty s figurálními motivy. Vě většině případů jde o kresby válečných výjevů, nejčastěji hrdinských činů majitele, jako je zabití nepřítele, či započátání úderu. Výsada nosit plášť s válečnými výjevy připadala pouze význačným mužům, kteří vykonali mnoho odvážných hrdinských skutků, které si mohli na plášť zaznamenat.

Piktografické malby většinou neaplikovali bojovníci sami, ale najali si na to nějakého umělce ze svého kmene, který byl v kreslení piktogramů zběhlý a který za úplatu nakreslil tu či onu scénu. Postavy (nejčastěji lidé a koně) a situace jsou vždy vyvedeny dvojrozměrně, zjednodušeně a částečně symbolicky. Kvalita a detailnost pikrografických kreseb mohla značně kolísat, v závislosti na kmeni, době a na umělci.

Některé pláště nemusely nést nutně výjevy z bitev, ale také z lovu (například bizonů) nebo mohly zaznamenávat sled významných událostí, které se odehrály v kmeni (něco jako primitivní kronika).

  

Pláště s výšivkou

-Některé pláště mohly být zdobené výšivkou. Nejčastěji šlo o pásy vyšívané korálky, ursoními ostny nebo ptačími brky. Původním účelem vyšívaných pásů bylo překrýt šev, který se na některých pláštích vyskytoval v oblasti, kde mělo zvíře páteř. Některé kůže se totiž během stahování rozřízly na půl (podél páteře), protože tak bylo stahování jednodušší a dvě půlky pláště se také snáze činily než celý plášť. Po vyčinění se půlky zase sešily k sobě. Vzniklý šev se pak mohl překrýt právě vyšívaným pásem.

Nejstarší pásy byly vyšité ursoními ostny nebo ptačími brky a často šlo jenom o jednu jednoduchou linku. Pozdější pásy mohly být vyvedené korálkovou výšivkou, nebo kombinací korálků či ostnů. Pásy mohly být obdélníkové, nebo mohly být kombinací několika rozet oddělených obdélníkovými plochami. Technika provedení pásů a jejich estetická a symbolická stránka se mohla značně lišit co do kmene a doby vzniku a také co do fortelu a zkušeností té či oné umělkyně.

Některé pláště mohly kombinovat zdobení výšivkou a malbou (piktogramy, či abstraktní symboly).

  

Další možností byly pláště s vyšitými vodorovnými linkami. Existuji dva druhy těchto plášťů, vyšité korálky a ursoními ostny.

Linky z ursoních ostnů na pláště vyšívaly převážně lakotské ženy. Linky byly velmi tenké a byly poměrně blízko sebe. Na takovém plášti mohlo byt vyšito i třicet nebo více úzkých, vodorovných pruhů. Všechny pruhy byly většinou stejné a střídaly se na nich alternativně barevná pole v přesně stanovených vzdálenostech. Takové pruhy symbolizovaly bizoní stezky.

 

Pláště s tenkými pruhy vyšitými korálky seed beads zase vyšívaly vraní indiánky. Údajně se jedná o svatební pláště. I zde jsou všechny pruhy stejné, sestávající s barevných panelů, kde se vzor neustále opakuje.

Výše uvedené typy plášťů nejsou jediné možné, pouze nejběžnější. Existuje celá řada plášťů, jejichž zdobení je čistě individuální.

Zajímavosti

Většina dobových plášťů má po svém obvodě ponechané dírky, které vznikly napnutím kůže do rámu nebo přitlučením kolíky k zemi.
Průměrný bizoní plášť činěný mozkem váží cca 4-6kg, zatímco plášť činěný chemicky váží asi dvoj až trojnásobek. To je způsobeno mnohem silnějším řemenem u chemicky činěného pláště a navíc použitou činící směsí (většinou nějaký olej), který zůstane ve velkém objemu v kůži, čímž dramaticky zvýší její hmotnost.

Dobové látkové košile

Přehled dobových látkových košil používaných během 19.století jak bělochy, tak i indiány.

Košile jako spodní prádlo

Látkové košile byly během 18. i 19. století běžnou součástí pánského oblečení, jak v Evropě, tak i v Nové Anglii. Na rozdíl od dnešní doby však byly košile v tomto období striktně považovány za spodní prádlo.

Ve "slušné" společnosti se přes košili nosilo většinou sako, v pozdějším období byla tolerována i vesta, ne však samotná košile. Dobové obrázky však dokazují, že někteří lidé nosili košile i jako svrchní oděv, většinou však šlo o příslušníky dělnické třídy, kteří si mohli dovolit nedodržovat společenskou etiketu.

Materiál, barva, vzory

Dobové košile se v 19.století vyráběly především z přírodní lněné a bavlněné látky, nebo z kalika (tenká, balvněná látka potištěná barevným vzorkem). Vzorky potisku se mohly značně lišit, od tenkých či širších proužků, přes kostičky až po květinové vzory nebo kombinaci předchozího. Zdá se ale, že přírodní či bílá barva převažovala. Jednobarevné košile byly také běžné, doložena je existence červených, modrých, zelených či dokonce fialových košil.

Rozdíly ve společenském postavení

Košile se odlišovaly co do kvality zpracování a materiálu, podle toho, ze které společenské třídy pocházel zákazník. Košile pro dělnickou třídu byly z nejhrubějšího materiálu a neměly žádné ozdobné prvky, košile pro vyyší třídy byly zhotovovány z jemnějších a dražších materiálů, byly pečlivěji zpracovány a obsahovaly více ozdobných prvků, zejména v oblasti hrudníku, kolem rozparku u krku.

Základní střih košil byl téměř vždy poplatný době svého vzniku a nelišil se podle společenského postavení.

Košile a západní trappeři

Látkové košile tvořily základ oblečení západních lovců kožešin (do roku 1840). Jejich použití je doložené jak z dobových obrázků, tak i z obchodních i osobních písemných záznamů. V některých případech nosili trappeři košile navrstvené na sobě, třeba dvě nebo i tři.

Košile a indiáni

Bělošké látkové košile nosili i indiáni, pokud se k nim dostali. Na obrázcích z 1.poloviny 19.století jsou k vidění oblečeni do látkových košil pouze indiáni z lesů nebo východních prérií. U západních kmenů se látkové košile neobjevují v tomto období téměř vůbec.

Naopak na fotografiích ze 60.tých a 70.tých let nosí indiáni plání látkové košile poměrně běžně, někdy i v kombinaci se slušivými vestičkami. Lze tedy usuzovat, že rozšíření látkových košil mezi indiány plání bylo postupné, přičemž k jeho rozmachu došlo především v 2.polovině 19.století.

 

Typy košil v 19.století

Košile lze dle základního střihu rozdělit na 2 období:

1)Košile hranatého střihu (cca do roku 1860)
2) Košile krejčovského střihu (cca od roku 1850)

Košile obou střihů mají shodný znak a tím je rozparek v obalsti krku. Všechny košile z tohoto období se totiž oblékaly přes hlavu. Otevřená košile se zapínáním odshora až dolů, jak ji známe dnes, se neobjevila dříve, než kolem roku 1900, spíše ale po roce 1910. Americká armáda používala košile s rozparkem u krku až do roku 1941.

 

 

Košile hranatého (primitivního) střihu (do roku 1860)

Popis

Základ těchto košil tvoří obdélník, sešitý po stranách, s průřezem na hlavu a rozparkem u krku, ke kterému jsou přišité rukávy, které jsou v podstatě jenom dalšími obdélníky. Rukávy jsou nabírané, jak na straně manžety, tak i v oblasti, kde jsou přišité k hlavní části košile. Všechny košile z tohoto období mají poměrně vysoký límeček se zapínáním na jeden až tři knoflíky. Manžety se zapínaly na jeden knoflík. U všech košil z tohoto období je v oblasti podpaždí všitý trojůhleníkový klínek. Další trojůhelníkové klíny jsou všité do prostřihu na prostrčení hlavy po obou stranách krku. Košile jsou nabírané také kolem krku.

Součástí většiny košil je i vyztužení v oblasti ramen. Většinou se jedná o proužky látky, které jsou našité zvenku nebo zevnitř na ramena, od oblasti od krku až po rukáv. Další výztuhy jsou větišnou v oblasti, kde je rukáv přišit k vlastní košili. Tyto výztuhy jsou téměř vždy na vnitřní straně košile, takže nejsou vidět.  

Původ

Střih hranatých košil pochází ze středověku. Během několika staletí se prakticky až na detaily vůbec nezměnil. Je velmi jednoduchý až primitivní. Důvod je ten, že většina těchto košil nebyla šita profesionálními krejčími, ale obyčejnými ženami v domácnosti. Bylo běžné (v USA přinejmenším až do občanské války), že oblečení šily svým mužům a dalším členům rodiny jejich ženy. Většinou byly na své výrobky náležitě pyšné.

Samozřejmě bylo možné také zakoupit košile již hotové. Většina obchodů, které takové košile prodávaly, většinou pouze nakupovaly látku (která byla v té době velmi drahá, mnohem dražší, než lidská práce, která byla naopak velmi levná) a nechávaly si košile šít od žen v domácnosti.

Zdá se, že byznys s hotovými košilemi se začal v USA pořádně rozbíhat až na počátku 19.století, s tím, že postupně nabýval na síle. Ze záznamů obchodníků s kožešinami vyplývá, že zatímco ve 20.letech 19.století nebyly hotové košile na randezvous a v obchodních stanicích na západě zcela běžným artiklem, ale prodávala se hlavně látka, o deset let později byla situace jiná a prodávaly se především hotové košile, kterých byl již slušný výběr, co do materiálu i vzhledu.

  

Ačkoliv zůstal zákaldní střih košil v období do roku 1860 prakticky stejný, existují i některé drobné rozdíly:

Manžety

Až do roku cca 1790 byly manžety velmi úzké, asi 2,5 až 3cm. Po roce 1790 se šířka manžet znatelně zvýšila, až na 6-7cm. Podle konvencí měla manžeta začínat na zápěstí a končit u kotníků. Důvodem byla stejná móda dlouhých manžet u kabátů a sak. Jedním z hlavních atributů širokých manžet byl jeden knoflíček, který byl umístěn na okraji manžety směrem k rameni, nikoliv uprostřed, jak je tomu zvykem u dnešních košil. K opětovnému zmenšení manžet došlo s nástupem průmyslové výroby košil a s nástupem nového, krejčovského střihu, po roce 1850.

Knoflíky

U starších košil (18.století a začátek 19.století) byly všechny knoflíky nítěné, později se objevily knoflíky perleťové nebo z porcelánu. Některé takové byly potištěné stejným vzorem, jako kaliková látka, ze kterého byla ušita košile. Látka i knoflíky tak tvořily jeden stejnorodý celek.

Límeček

U starších košil (18.století) byly límečky velmi vysoké, zapínyly se na 2 až 3 knoflíčky. Vepředu se límeček překrýval, asi 1cm. U košil z 1.poloviny 19.století byl límeček mírně nižší, zapínal se jen na 1 knoflík (dole) a hodní část límečku byla prostřihnutá, nejčastěji do obloučku, patrně kvůli kravatě.

Rozparek u krku

U starších košil (18.století) se rozparek nezapínal, neměl žádné knoflíky. Nastřižen byl do tvaru mírného V. V pozdější době (19.století) se zapínal, většinou na jeden až 3 knoflíky.

 

Košile krejčovského střihu (od roku 1850)

Moderní krejčovský střih košile byl vyvinut jako reakce na vynález šicího stroje a průmyslovou revoluci. Šicí stroj byl navržen sice již na počátku 19.století, k jeho průmyslovému využití však došlo až později, ve 40.tých a 50.tých letech 19.století.

Bohatí podnikatelé nakupovali šicí stroje ve velkém, koncetrovali je do továren, kde na nich pracovaly ženy za mzdu. Součástí změny od domácí k průmyslové výrobě byla i změna střihu, od primitivního hranatého na krejčovský, více propracovaný střih. Košile krejčovského typu lépe seděly na těle a nepůsobily tak "bachratým" dojmem.

Nástup průmyslově vyráběných košil profesionálního krejčovského střihu vedl k postupnému vytlačení zastaralých, hranatých košil domácí výroby.

Hlavní rozdíly

Hlavní novinkou košil krejčovského střihu bylo, že sestávaly ze dvou částí, přední a zadní, s vybranými místy v oblastech, kde se k nim přišívaly rukávy. Tím se samozřejmě změnil i tvar rukávů. Košile byly vypasované. Další změnou bylo výrazné zúžení manžet a zmenšení límečku, z vysokého stojáčku na nízký, zesílený lem kolem krku. Změnily se také spodní rohy košile z hranatých na zakulacené. Trojúhelníkové klínky v podpaždí zcela zmizely. Z velké části zmizelo i nabírání látky kolem límce a obecně i nabírání rukávů bylo menší.

    

 

Další informace

Více informací je možné nalézt v knize Thoughts On Men's Shirts In America 1750-1900 od Williama L. Browna.

 

Mokasíny s bočním švem

Mokasíny s bočním švem jsou jedním z nejstarších známých typů mokasínů z Plání. Geograficky byl tento styl mokasínů rozšířen minimálně v západnější části severních a centrálních plání. Zcela jistě jej používaly kmeny Vran, Černonožců, Lakotů, Šošonů, Ploskohlavců, Assiniboinů, Šajenů, Mandanů, Hidatsů a většina kmenů z oblasti Plató.

Rozšíření

Podle některých hypotéz se mokasíny s bočním švěm rozšířily na pláně z oblasti Plató. Dobově předcházely typ dvoudílných mokasínů, kterým byly postupně nahrazeny. Během první a na počátku druhé poloviny 19.století (ale pravděpodobně i mnohem dříve) byly mokasíny s bočním švem jediným typem obuvi výše uvedených kmenů. Během šedesátých let 19.století začaly mokasíny s bočním švem postupně vycházet z módy a začaly být nahrazovány modernějším typem dvoudílných mokasínů.

 

 

Konstrukce

Konstrukčně jsou mokasíny s bočním švem poměrně jednoduché. Každá mokasína sestává z jediného kusu většinou silné a pevné kůže (ve většině případů bizoní). Střih je patrný z obrázku. Mokasíny se sešily nejprve po straně. Pak se obrátily a sešil se patový šev. Přečnívající kůže na patě se pak mohla zahnout a přišít, nebo nastřihnout do požadovaného tvaru (viz obrázek). Ze způsobu zpracování přebývající kůže na patě pak bylo většinou možné určit, o jaký kmen se jedná.

Jazyk mohl být přímo integrální součástí střihu, nebo se mohl přišít extra. Většina jazyků měla trojúhelníkový, obdélníkový nebo lichoběžníkový tvar. Poslední součástí každé mokasíny byla tkanička, většinou obyčejný jelenicový řemínek.

 

Trvanlivost

Mokasíny s bočním švem jsou nenáročné na výrobu a také jsou pohodlné a většinou dobře sedí na noze. Jejich hlavní nevýhodou je měkká podrážka, takže je při chůzi cítit doslova každý kamínek či větvička. Také příliš dlouho nevydrží a po čase se prošlapou. Proto indiáni v některých případech přišívali k podrážce ještě dodatečný kus surové kůže, ale opravdu jen zřídkakdy.

Běžnější praxí bylo prošlapané mokasíny vyhodit a pořídit si nové. Na mokasíny s bočním švem se proto pohlíželo jako na spotřební zboží. Životnost takových mokasínů byla řádově několik málo dní. Když se vydali bojovníci na válečnou výpravu, brávali si takových mokasínů s sebou vždy několik párů do zásoby.

Kapitání Meriwether Lewis a William Clark, jejichž muži také nosili mokasíny s bočním švem, si poznamenali do deníku, že při špatném terénu prošlape muž jedny mokasíny za tři dny, v příznivém terénu pak mokasíny vydrží až deset dní.

Obchod

Mokasíny s bočním švěm byly běžnou obuví také pro mnohé bělochy, kteří se vyskytovali v oblasti centrálních či severních plání, zejména pak lovců kožešin neboli horalů (mountainman). Horalé nakupovali mokasíny od indiánů ve velkém množství, často se jednalo o stovky párů pro větší lovecké výpravy.

Běžnou praxí bylo, že indiánky sešily pouze boční šev a patu nechaly otevřenou. Každý lovec totiž měl jinak velkou nohu. Bílí lovci si pak mohli paty dodatečně došít přímo na noze, vždy každý přesně podle své velikosti.

 

Zdobení

Některé mokasíny s bočním švem mohly být nádherně zdobené. Takové si pak jejich majitel velmi šetřil na slavností chvíle. Zdobené mokasíny také mohly být předmětem daru, nebo mezikmenového obchodu.

Zdobení mokasínů vždy záviselo na konkrétním kmeni či kulturní oblasti a také na vkusu té či oné umělkyně (zdobení prováděly vždy ženy).

Velmi běžným typem zdobení byla řada řadového stehu vedoucí nad bočním švem. Často byla zdobená oblast nártu. Ta mohla být vyšita celá, nebo jen její část. Velmi časté bylo zdobení nártu motivem tzv. "klíčové dírky", rozety s přiléhajícím lichoběžníkem. Jiným typem zdobení byly linky probíhající příčně k nártu. Ty mohly být vyvedeny korálky nebo ursoními ostny.

Ve většíně případů byly jako korálky použity pony beads, i když se na některých exemplářích objevují již první seed beads.

    

Zimní mokasíny s bočním švem

Zimní mokasíny měly téměř stejný střih, jako jejích letní varianta, rozdíl byl v tom, že se použila kožešina místo usně (nejčastěji bizon). Mokasína se musela nastřihnout pouze o něco větší, jelikož bizoní chlup zabere nějaký prostor. Mokasíny se vždy sešívaly chlupem dovnitř.

 

álečné haleny

Válečné haleny indiánů plání patří mezi nejkrásnější dobové artefakty z plání. Bylo by chybou se domnívat, že jsou pouze zajímavými a atraktivními kusy svrchního oblečení.

Právo nosit válečnou halenu si musel bojovník vysloužit. Pouze ti muži, kteří projevovali opakovaně nebývalé hrdinství v boji, kteří byli známí svojí nesobeckou povahou, starostí o druhé a o blaho kmene, moudrostí a silou, dosáhli pocty nosit válečnou halenu.

 

U Lakotů se například mužům, kteří získali takové právo, říkalo "oblečení v košilích". Pokud takový majitel košile v budoucnu projevil slabost, zbabělost nebo nějakou charakterovou vadu, mohla mu být halena odebrána.

Indián, který si oblékl válečnou halenu, si neoblékl jen kus oděvu, ale insignii, určitou vážnost, funkci a společenský status ve kmeni. Na dobových fotografiích z indiánských delegací do světa bílého muže (nejčastěji do Washingtonu) jsou téměř vždy náčelníci oblečení do válečných halen. Vyjadřuje to jejch společenský status, kterému se těší u svého lidu.

 

Někdy mohlo pracovat na jedné výšivce více žen. Ženy si na výšivkách a na svém vyšívacím umění velice zakládaly a jejich vážnost ve kmeni závisela ve velké míře na tom, jak byly zdatné vyšívačky. U některých kmenů existovaly i jakési řemeslné cechy, spolky vyšívaček, zejména to platilo u ursoních ostnů, u kterých byla práce s nimi považována za posvátnou.

Ne každé ženě bylo dovoleno pracovat s ostny, pouze členky spolku směly vykonávat takovou práci. Tam na ně dohlížely starší ženy, které hlídaly zachovávání tradičních vzorů.

Některé ženy věřily, že jejich vzory pocházejí od posvátných sil a mají nadpřirozenou moc. Tvorba vzoru proto nebyla záležitostí nějaké náhody, ale řídila se vždy velmi přísnými zákonitostmi. Díky nim je dnes například možné identifikovat dobu a kmen, kde která výšivka vznikla.

Kromě vyšívaných pásů byly válečné haleny zdobeny skalpy, hranostajími kožešinkami nebo třásněmi. Zdobení skalpy bylo pravděpodobně nejrozšířenější. I proto se válečným halenám někdy říká haleny skalpové.

Skalpy se na halenu nevěšely celé, ale byly rozřezány na jednotlivé tenké prameny vlasů, které se na konci omotaly ursoními ostny nebo bavlnkou a připevnily se k haleně, většinou podél okraje vyšívaných pásů. Na některých halenách mohlo být takových pramenů i několik set.

Interpretace významu těchto skalpů se liší. Podle některých výkladů se jedná o skalpy zabitých nepřátel, Lakotové naopak tvrdí, že se jedná o kadeře členů vlastního kmene. Ten kdo nosí skalpovou halenu tím vlastně vyjadřuje svoji odpovědnost za svůj lid a kmen.

Interpretace se rozchází také o zdobení halen hranostajími kožešinkami. Podle některých pramenů se jedná o ještě vyšší stupeň statusu, než jaký poskytuje halena se skalpy, zatímco zdobení pomocí třásní nebyl přisuzován žádný zvláštní význam.

Nebývalou moc a krásu halenám propůjčovalo i obarvení hlinkou. Haleny mohly být nabarveny jednou nebo více barvami. Většinou šlo o přírodní pigmenty. Interpretace barvení se opět lišila v závislosti na kmeni, době či místě vzniku. Lakotové například často barvili haleny dvěma barvami, žlutou a modrou nebo žlutou a zelenou. Vrány zase často měly haleny nebarvené, či nabarvené jenom jednou barvou, která ustupovala a bledla směřem dospodu. Některé kmeny nebarvily haleny vůbec.

  

Pokud došlo k boji, snažili se je mít nositelné halen na sobě. Dávali tím nepříteli najevo kdo jsou a jaký význam mají ve svém kmeni. Napřítelský bojovník se tak snažil započítat úder či usmrtit významného nepřítele ve válečné košili, jelikož mu to přineslo větší věhlas než překonání nezkušeného mladíka.

V některých případech mohly být haleny předmětem daru (nezřídka diplomatického), kořisti, výměny nebo obchodu. Například pokud byl v boji zabit válečeník s halenou, vítěz si ji pak většinou ponechal. Jsou známy situace, kdy si indiánské delegace mezi sebou vyměňovaly dary a mimo jiné i válečné haleny. Jindy například mohl získat halenu bílý důstojník darem, nebo ji mohl od indiána odkoupit. V mezikmenovém obchodu pak mohly být haleny předmětem prodeje, či směny.

V dnešní době existuje poměrně dost dochovaných originálních halen z 19.století, tedy z obodbí rozkvětu bizoních kultur. Většina se nachází v soukromých sbírkách a v muzeích, kde je můžeme obdivovat.

Občas se objeví i nějaká originální halena na trhu, ovšem v takovém případě se prodej koná většinou přes nějakou prestižní aukční síň a cena takových artefaktů začíná na cca 2 až 3 milionech korun, u některých zvláště cenných exemplářů se může cena vyšplhat mnohem výše. Zaznamenal jsem halenu, která byla vydražena za cenu odpovídající 16 milionům českých korun.

álečné haleny

Válečné haleny indiánů plání patří mezi nejkrásnější dobové artefakty z plání. Bylo by chybou se domnívat, že jsou pouze zajímavými a atraktivními kusy svrchního oblečení.

Právo nosit válečnou halenu si musel bojovník vysloužit. Pouze ti muži, kteří projevovali opakovaně nebývalé hrdinství v boji, kteří byli známí svojí nesobeckou povahou, starostí o druhé a o blaho kmene, moudrostí a silou, dosáhli pocty nosit válečnou halenu.

 

U Lakotů se například mužům, kteří získali takové právo, říkalo "oblečení v košilích". Pokud takový majitel košile v budoucnu projevil slabost, zbabělost nebo nějakou charakterovou vadu, mohla mu být halena odebrána.

Indián, který si oblékl válečnou halenu, si neoblékl jen kus oděvu, ale insignii, určitou vážnost, funkci a společenský status ve kmeni. Na dobových fotografiích z indiánských delegací do světa bílého muže (nejčastěji do Washingtonu) jsou téměř vždy náčelníci oblečení do válečných halen. Vyjadřuje to jejch společenský status, kterému se těší u svého lidu.

 

Někdy mohlo pracovat na jedné výšivce více žen. Ženy si na výšivkách a na svém vyšívacím umění velice zakládaly a jejich vážnost ve kmeni závisela ve velké míře na tom, jak byly zdatné vyšívačky. U některých kmenů existovaly i jakési řemeslné cechy, spolky vyšívaček, zejména to platilo u ursoních ostnů, u kterých byla práce s nimi považována za posvátnou.

Ne každé ženě bylo dovoleno pracovat s ostny, pouze členky spolku směly vykonávat takovou práci. Tam na ně dohlížely starší ženy, které hlídaly zachovávání tradičních vzorů.

Některé ženy věřily, že jejich vzory pocházejí od posvátných sil a mají nadpřirozenou moc. Tvorba vzoru proto nebyla záležitostí nějaké náhody, ale řídila se vždy velmi přísnými zákonitostmi. Díky nim je dnes například možné identifikovat dobu a kmen, kde která výšivka vznikla.

Kromě vyšívaných pásů byly válečné haleny zdobeny skalpy, hranostajími kožešinkami nebo třásněmi. Zdobení skalpy bylo pravděpodobně nejrozšířenější. I proto se válečným halenám někdy říká haleny skalpové.

Skalpy se na halenu nevěšely celé, ale byly rozřezány na jednotlivé tenké prameny vlasů, které se na konci omotaly ursoními ostny nebo bavlnkou a připevnily se k haleně, většinou podél okraje vyšívaných pásů. Na některých halenách mohlo být takových pramenů i několik set.

Interpretace významu těchto skalpů se liší. Podle některých výkladů se jedná o skalpy zabitých nepřátel, Lakotové naopak tvrdí, že se jedná o kadeře členů vlastního kmene. Ten kdo nosí skalpovou halenu tím vlastně vyjadřuje svoji odpovědnost za svůj lid a kmen.

Interpretace se rozchází také o zdobení halen hranostajími kožešinkami. Podle některých pramenů se jedná o ještě vyšší stupeň statusu, než jaký poskytuje halena se skalpy, zatímco zdobení pomocí třásní nebyl přisuzován žádný zvláštní význam.

Nebývalou moc a krásu halenám propůjčovalo i obarvení hlinkou. Haleny mohly být nabarveny jednou nebo více barvami. Většinou šlo o přírodní pigmenty. Interpretace barvení se opět lišila v závislosti na kmeni, době či místě vzniku. Lakotové například často barvili haleny dvěma barvami, žlutou a modrou nebo žlutou a zelenou. Vrány zase často měly haleny nebarvené, či nabarvené jenom jednou barvou, která ustupovala a bledla směřem dospodu. Některé kmeny nebarvily haleny vůbec.

  

Pokud došlo k boji, snažili se je mít nositelné halen na sobě. Dávali tím nepříteli najevo kdo jsou a jaký význam mají ve svém kmeni. Napřítelský bojovník se tak snažil započítat úder či usmrtit významného nepřítele ve válečné košili, jelikož mu to přineslo větší věhlas než překonání nezkušeného mladíka.

V některých případech mohly být haleny předmětem daru (nezřídka diplomatického), kořisti, výměny nebo obchodu. Například pokud byl v boji zabit válečeník s halenou, vítěz si ji pak většinou ponechal. Jsou známy situace, kdy si indiánské delegace mezi sebou vyměňovaly dary a mimo jiné i válečné haleny. Jindy například mohl získat halenu bílý důstojník darem, nebo ji mohl od indiána odkoupit. V mezikmenovém obchodu pak mohly být haleny předmětem prodeje, či směny.

V dnešní době existuje poměrně dost dochovaných originálních halen z 19.století, tedy z obodbí rozkvětu bizoních kultur. Většina se nachází v soukromých sbírkách a v muzeích, kde je můžeme obdivovat.

Občas se objeví i nějaká originální halena na trhu, ovšem v takovém případě se prodej koná většinou přes nějakou prestižní aukční síň a cena takových artefaktů začíná na cca 2 až 3 milionech korun, u některých zvláště cenných exemplářů se může cena vyšplhat mnohem výše. Zaznamenal jsem halenu, která byla vydražena za cenu odpovídající 16 milionům českých korun.

 

Dočasné přístřešky, šeltry a stínítka na Velkých Pláních

Stavba dočasných přístřešků a stínítek byla na pláních v bizoních dobách běžná. Stavěli je jak indiáni, tak i běloši. Cílem těchto přístřešků byla ochrana před prudkým sluncem, nebo naopak před deštěm.

Dočasné, provizorní přístřešky

Takové přístřešky se stavěly na válečných, loupežných, či jiných výpravách, kdy nebylo možné s sebou přepravovat řádné týpí a tyče. Většina indiánů odmítala spát přímo pod širým nebem (z duchovních spíše než z praktických důvodů) a potřebovali mít nad sebou alespon něco, nějakou plachtu, deku, či plášť. Takový skrovný příbytek zároveň chránil proti dešti (do určité míry).

Provizorní přístřešky se stavěly z toho, co bylo zrovna po ruce, z větví stromů a z klacků, z prken a podobně. Přikrývaly se dekami, kůžemi, bizoními plášti nebo lněnými či bavlněnými plachtami.

    

Stínítka

V letních měsícíh se v indiánských táborech stavěly stínící přístřešky. Na dobových fotografiích je jich vidět dost. Jejich účelem bylo chránit lidi před slunečním žárem. V těchto příbytcích lidé odpočívali a bavili se. Bylo pod nimi příjemněji, než v týpí, kde byl v letních pařácích téměř nedýchatelný vzduch (zejména v těch kožených). Stínící přístřešek zajišťoval stín, ale zároveň byl člověk na čerstvém vzduchu.

Takové přístřešky se vyráběly často z týpiových tyčí, přes které se napnul starý, vysloužilý týpiový plášť, nebo jeho část, či jiná plachta (tzv. "rogalo"), nebo se prostě na několik klacků připevněných do země napnulo několik dek, bizoních plášťů, nějaká stará vozová plachta, hromada větví, nebo cokoliv jiného. Fantazii se meze nekladly a jako konstrukce i samotné stínidlo se použilo cokoliv, co bylo zrovna k dispozici.

Stínítka se také využívaly při výrobě surové kůže. Ve fázi, kdy se surovina malovala bylo potřeba, aby schnula pomalu a právě k tomu se stínitka výborně hodila.

  

Týpí v bizoních dobách

Týpí, lining, ozan, kolíky, jehlice a tyče v bizoních dobách.

Týpí je typickým stanem kočovných indiánských kmenů Velkých plání a přilehlých oblastí. Je zkonstruováno a uzpůsobeno ke kočovnému způsobu života. Lze jej rychle postavit i zbourat a dá se transportovat za pomocí koní. Týpí je poměrně komfortní stan, ve kterém se dá rozdělat oheň.

Týpí bylo známé indiánům již před příchodem bělochů. První zmínky o týpí pocházejí od španělských dobyvatelů ze 16.století, kteří se setkali pravděpodobně s Apači. Před rozšířením koní byla týpí velmi malá (cca 3 metry v průměru), po rozšíření koní se průměrná velikost týpí zvětšina na 4-5 metrů, největší týpí mohly v bizoních dobách dosahovat velikosti až šesti metrů.

Samotné slovo "týpí" je převzato z lakotštiny. Lakotsky se vyslovuje thipi a znamená místo k bydlení. Slovo týpí se v češtině často nesprávně zapisuje jako "tee-pee" nebo "teepee", tedy pomocí anglické transkripce, což je samo o sobě nesmyslné. Čeština je totiž pro přepis lakotštiny mnohem vhodnější, než angličtina.

Týpí je kuželovitý stan, který se skládá z dřevěných tyčí poskládaných do kužele a z pláště. Za součást týpí je ještě považována vnitřní plachta - lining {lajnyng}. U postaveného týpí je plášť vypnut okolo tyčí a v přední části je sepnut dřevěnými jehlicemi. Spodní okraj pláště je k zemi připevněn pomocí dřevěných kolíků nebo zatížením kameny.

Postavené týpí netvoří precizní, ale nakloněný kužel, přičemž přední strana (kde je vchod) je méně strmá, než zadní část. Typickou součástí pláště jsou dvě kouřové chlopně, které pomáhají regulovat odvod kouře z ohniště.

Hlavní výhodou týpí je, že v něm lze rozdělat a udržovat oheň. Kouř vychází z týpí kouřovým otvorem mezi dvěma kouřovými chlopněmi.

  

Plášť

Za bizoních časů byly prakticky všechny pláště týpí vyrobené z vydělaných bizoních kůží sešitých k sobě. Téměř vždy šlo o kůže z mladých bizoních krav,které jsou tenčí než kůže býků a starších kusů. Proto se snáze činí. Na výrobu jednoho průměrného pláště padlo cca 10-20 bizoních kůží. Na běžné týpí o průměru cca 4m bylo potřeba cca 10 bizoních kůží, na týpí o průměru 5m až 18 kůží.

  

Kůže vydělávaly ženy, které si navzájem vypomáhaly, takže na jedné bizoní kůži pracovalo vždy několik žen současně. Vydělání každé bizoní kůže byla fyzicky namáhavá a úmorná práce. Kůže se nejprve napínaly k zemi nebo do rámů, kde se za sucha škrábaly ostrými škrabkami. Cílem bylo kůži co nejvíce ztenčit, aby se usnadnil průnik činící mozkové směsi. Po napuštění mozkem a valchování přes lano se kůže udily a poté se sešívaly prameny zvířecích šlach do požadovaného tvaru.

Rozvržení bizoních kůží v plášti ukazuje schematický obrázek.

Pláště z bizoních kůží měly omezenou životnost, jelikož byly denně vystavovány vlivům počasí (déšť, vítr, slunce, vlhko). Průměrný plášť z bizoních kůží vydržel jednu až dvě sezóny. Pak se začal trhat ve švech. Často také začaly uhnívat okraje pláště, které byly v kontaktu se zemí.

Bohatší rodiny vyráběly nové pláště každý rok, méně bohaté pak každé dva roky. Bohatší rodiny mohly dosluhující týpí věnovat nějaké chudé rodině. Její příslušníci pak často odřízli okrajovou část týpí (často uhnilou), čímž zmenšili jeho průměr a používali jej pak dál.

Malovaná medicinová týpí, která dosloužila, se někdy obřadně rozprostřela na hladinu jezera a nechala se klesnout na dno. Předtím byla ale vždy zhotovena jejich přesná kopie.

Běžně se ale rozpadající se týpí recyklovalo na zcela nové produkty, například tašky, jako základ pod výšivky, na svršky mokasínů a podobně.

V 60.tých letech 19.století začalo být dostupné lněné nebo bavlněné plátno, kterým začali indiáni nahrazovat bizoní kůže. Plášť z tkaniny byl vhodnější, než kožený, protože byl snáze vyrobitelný, byl lehčí (výhoda při stavění i přepravě), trvanlivější a v týpí bylo více světla (kožená týpí jsou uvnitř velmi temná, protože propouštějí málo světla).

 

V 70.tých letech 19.století se v indiánských táborech běžně setkávaly týpí z bizoních kůží a z tkaniny, aby na konci 70.tých let bizoní týpí zcela vymizela (časově odpovídá období masívního vybíjení bizonů). Látka se pak stala jediným materiálem na výrobu týpiových plášťů a to platí dodnes.

Tvar pláště a naklonění kužele

Základem tvaru pláště není půlkruh, jak by se mohlo zdát. Střed obvodové kružnice není uprostřed rovné linie, ale mimo ni, směrem ven, kam vykukují kouřové chlopně. Vzdálenost od tohoto vychýleného středu k okraji pláště se pak udává jako průměr týpí.

Postavený plášť díky vychýlení středu netvoří přesný kužel, ale nakloněný kužel se zadní stranou stmější než přední. Tato typická vlastnost týpí má svůj praktický účel. Na pláních vanou větry nejčastěji ze západní strany a nejméně z východní, proto se staví týpí vchodem na východ. Pozvolnější spád východní strany a strmější spád západní strany prodlužuje průmět kouřového otvoru a umožňuje posunout ohniště více ke vchodu, čímž se získá více místa na obyvatelné západní straně (oproti vchodu). Půdorysem týpí tak není kruh, ale ovál, přičemž vzdálenost od vchodu (východní strana) k západní straně je delší, než od severní strany k jižní.

Zdobení pláště

Některé pláště mohly být zdobené. Většinou šlo o "medicinová" týpí. Tato týpí byla spojena s duchovním světem prostřednictvím vizí a snů. Vlastnictví takového týpí bylo spojeno s dodržováním určitých pravidel.

Kromě zdobení malbou se týpí zdobila korálkovanými nebo ostnovými rozetami, závěsy kožených řemínků či proužky suroviny zdobenými osnty, kopýtky z vysoké zvěře, skalpy nebo koňskými žíněmi.

   

Lining

Lining je vnitřní plachta týpí, která sahá do výšky cca 1,5-2m. Hlavní funkcí liningu je cirkulace vzduchu v týpí, odvod kouře z ohniště a ochrana před větrem. Lining také podstatně zvyškuje tepelnou pohodu a celkový komfort v týpí.

Týpí bez liningu je asi jako dům bez dvěří a oken. Fučí do něj vítr, který se uvnitř nekontrolovaně točí, roznáší dým do všech stran a dělá týpí prakticky neobyvatelným.

Nejstarší týpí nepoužívaly lining a jejich pláště sahaly až na zem a zatěžovaly se po obvodu kameny. Aby se zvýšila pohoda v týpí, zavěšovali si jeho obyvatelé za sebe bizoní pláště (které sloužily jako hlavní součást oblečení a ochrany proti chladu). Sešitím několika plášťů k sobě pak vznikl základ liningu.

 

První permanentní liningy se vyráběly z vydělaných bizoních kůží, stejně jako pláště. Každý lining sestával z cca 2 až 4 částí, které zakryly celý vnitřní obvod týpí. Nahoře se linig upevňoval pomocí šňůrek k tyčím, nebo k řemenu napnutému kolemm tyčí v příslušné výšce. Na spodní straně byl lining zatížen kameny nebo vybavením týpí. Část liningu pak byla zahnutá dovnitř týpí a překryta bizoními kůžemi nebo dekami.

Pláště u týpí s liningem nesahaly až k zemi, ale kousek nad zem, aby pod ně mohl vnikat vítr. Naopak lining sahal až k zemi, aby žádný vítr nepronikl dovnitř. Vítr tak proudil vždy mezi pláštěm a liningem směrem nahoru, takže současně odváděl kouř z ohniště směrem do kouřového otvoru.

S příchodem tkanin se postupně upouštělo od kožených liningů a stále častěji se šily či vyráběly liningy látkové. Jako zdroj posloužily často plachty nákladních vozů, pytle od mouky, cukru, různé peřiny, prostěradla, závěsy či jakékoliv jiné látky.

Za zmínku stojí, že liningy sešité z pravidelných lichoběžníkových kousků, přesně matematicky spočítaných na každý průměr týpí, jak je známe z dnešních komerčních týpí, indiáni neznali. Původní látkové liningy byly prostě napasovanými překrývajícími se obdélníky.

Zdobení liningu

Některé liningy mohly být zdobené. Mezi nejčastější typy zdobení patřila malba. Liningy mohly být malované geometrickými vzory nebo piktografickými záznamy. Geometrické zdobení liningu bylo běžné zejména u Černonožců a spočívalo v barevných vodorovných a svislých liniích geometrických vzorů.

Piktografické záznamy na liningu přestavovaly většinou výjevy z bitevních scén. Některé liningy Šajenů nebo Arapahů mohly být zdobeny vodrovnými liniemi řadového stehu, případně i korálkovanými rozetami, nebo i řemínky či proužky surové kůže omotanými ursoními ostny nebo obarveným kukuřičným šustím.

Ozan

Současná literatura o týpí (zejména kniha The Indian tipi od Laubinových) uvádí jako součást týpí i tzv. ozan, což má být jakási nádstavba liningu na západní straně. Ozan má zvyšovat komfort v týpí a navíc chránit před případným deštěm, ovšem historická existence ozanu je sporná. Nikde v příslušné literatuře jsem o něm nenašel žádnou zmínku, ani na historických fotografiích se nikde nenachází. Proto se domnívám, že je ozan pouze moderním výmyslem, bez skutečné historické předlohy.

Tyče

Týpiové tyče jsou zásadní součástí týpí. Počet potřebných tyčí se lišil podle průměru týpí, dostupnosti tyčí a možností transportu. Na týpí o průměru 4m je potřeba cca 10 až 15 tyčí, velká týpí mohla být podpírána něco mezi 20 až 30 tyčemi. Tyče musí být vždy delší, než je průměr týpí. Za bizoních dob většinou byly tyče krátké, takže týpí příliš nepřesahovaly, v rezervačních dobách se začaly dělat tyče výrazně delší.

Delší tyče vypadají mnohem lépe, ale je větší problém je transportovat. Delší tyče jsou těžší a dovolit si je mohli indiáni bohatší na koně. Nejlepší tyče jsou z Borovice pokroucené (Pinus murrayana), která se vyskytuje ve Skalistých horách. Používala se také Borovice těžká (Pinus ponderosa), Modřín americký (Larix americana) nebo Jalovec viržinský (Juniperus communis).

  

Málokterý kmen měl to štěstí, že se stromy vhodné na týpiové tyče vyskytovaly na jeho území, proto se musely podnikat často velmi dlouhé, mnohadenní výpravy na jejich těžbu. Nejčastěji směřovaly výpravy do Skalistých hor, kde se daly vytěžit nejkvalitnější tyče a kde jich také bylo nejvíce.

Z kmínků se po vytěžení sloupala kůra a nechaly se vyschnout, čímž ztratily větší část své hmotnosti a také ztvrdly. Pak se tyče co nejvíce vyhlazovaly. Každý suk či větvička znamenal větší riziko opotřebení pláště.

Větší průměr týpiových tyčí se pohyboval okolo 10cm. Na tenčím konci každé tyče, cca 50cm od kraje se propálila dírka na připevnění tyčí k transportnímu sedlu. Kvalitní sada tyčí měla vysokou cenu, ale poměrně krátkou životnost, ne více, než jednu nebo dvě sezony. Tyče nejvíce trpěly transportem. Převážely se pomocí koní. Tyče se rozdělily do několika stejných skupin a připevnily se k transportnímu sedlu koně, vždy ve skupinách po stranách. Tenčí konce byly připevněny k sedlu pomocí řemínků provlečených dírkami. Silnější konce tyčí se vláčely po zemi, čímž docházelo k jejich opotřebení a obroušení do špičky. Časem se takto tyče zkracovaly, až se staly nepoužitelné a bylo třeba opatřit nové.

Dveře

U většiny týpí spočíval vchod ve vyříznutém oválném či kruhovém otvoru v přední, východní části, který se zakrýval dveřmi. Dveře se vyráběly z rozličných materiálů. Nejběžnější byl oválný či hranatý kus kůže či plátna, který mohl být vyztužen pomocí dřevěné konstrukce. Některé kožené či plátěné dveře mohly být zdobeny malbou, či výšivkou z korálků či ostnů. Existovaly i dveře vyrobené ze surové kůže (mohly být malované) nebo z kožešiny bizona, medvěda či jiného zvířete. Existovaly i dveře z Hudsons Bay nebo jiných dek. Dveře se připeňovaly většinou k některé jehlici nad vchodem.

    

U některých týpí vchod nebyl vyříznut. V takovém případě se obě části týpí překrývaly a zapínaly jehlicemi od chlopní až k zemi. Spodní část se pak nechala rozepnutá, aby bylo možné chodit do týpí a ven.

Spínací jehlice

Spínací jehlice slouží k sepnutí pláště v přední, východní časti. Vyráběly se z výhonků svídy krvavé, výběžkaté nebo ze střemchy. Některé jehlice mohly být ozdobené vyřezáváním do kůry, Lakotové někdy jehlice zdobili řemínky omotanými ursoními ostny. Takové jehlice jsou velmi dekorativní. Většina jehlic však byla nezdobených.

Kolíky

Kolíky sloužily k připevnění pláště k zemi. Vyráběly se většinou z jasanových kmínků. Byly asi 40cm dlouhé a asi 3 cm v průměru. U kožených plášťů se většinou provlékaly přímo dírami v plášti, u látkových plášťů pomocí provázků či řemínků připevněných k plášti.

Dobový interiér týpí v bizoních dobách

Jak vypadal interiér týpí v bizoních dobách? Jak to bylo s liningem? S lenoškami? Kam se dával štít, kam zbraně? Čím byla pokryta zem? Jak to bylo s ohništěm?

I když neexisuje prakticky ani jedna detailní fotografie nebo obrázek interiéru týpí z předrezervačních dob, domnívám se, že je možné jej zrekonstruovat poměrně přesně.

Vycházím přitom z následujících informačních zdrojů:

Psané záznamy

Mám na mysli záznamy bělochů, kteří pobývali nějakou dobu v předrezervačních indiánských týpích a popsali jejich interiér, nebo vzpomínky samotných indiánů, kteří popisovali život v bizoních dobách. Tyto záznamy jsou velmi cenné a někdy i velmi detailní.

Fotografie či obrazy z předrezervačního období

Bohužel jich existuje jenom pár a nejsou detailní. Různé detaily se dají spíšet tušit.

Fotograife z rezervačního období

Existuje jich více a často jsou i detailní, ovšem pocházejí z období, kdy bizoní kultura a s ní spojený životní styl již neexistovaly. S usazením v rezervaci se změnil i životní styl indiánů plání a s ním i interiér týpí. Přesto lze z těchto novějších interiérů odvodit ledacos o interiérech předrezervačních.

Praxe táboření v týpí a selský rozum

Podlaha

Většina psaných záznamů hovoří o celé řadě bizoních kožešin přítomných v týpí. Dá se předpokládat, že velká část podlahy týpí byla pokryta bizoními kožešinami. Na nich se v týpí sedělo i spalo, bizoními kožešinami se lidé na noc zakrývali nebo si je přehodili přes sebe, když jim bylo chladno. Thomas Leforge v knize Memoirs of White Crow Indian píše, že když se vrátil raněný z válečné výpravy, nakupily ženy v týpí hromadu bizoních kožešin, o které se v sedě opřel.

Dá se předpokládat, že postupem času byly bizoní kožešiny nahrazovány Hudson's Bay a dalšími dekami. Rezervační fotografie interiérů ukazují, že prakticky větišna podlahy v týpí, s výjimkou ohniště a jeho okolí, je pokryta nějakými tkaninami, dekami nebo závěsy. Bizoní kožešiny zde již vůbec nejsou. Dá se naopak předpokládat, že v bizoních dobách ležely téměř všude na zemi bizoní kožešiny, nebo částečně také deky, závěsy nebo rohožky.

 

Ohniště

Poloha ohniště je dána průmětem kouřového otvoru. V našich končinách máme ve zvyku vykopávat ohniště do země a obkládat jej kameny. Je to trampský či tábornický zvyk, který má za účel zabranit rozšíření ohně a také možnost ohniště zakrýt drny, když táboření skončí.

Dobové prameny naznačují, že se oheň většinou rozdělával přímo na zemi a neohraničoval se kameny. A to jak uvnitř týpí, tak i při vaření venku. Praxe ukázala, že oheň rozdělaný přímo na zemi vyhřeje týpí lépe, než oheň rozdělaný v díře. Indiáni neměli žádný důvod kopat díru na ohniště, ani jej ohraničovat kameny, ani ohniště po opuštění tábořiště zakrývat.

  

Trojnoha na vaření

V předrezervačních dobách se k vaření používala pouze trojnoha, na kterou ze zavěšoval kotlík. Tyto trojnohy jsou vidět jak na dobových předrezervačních fotografiích, tak i na rezervačních a dokonce i na starých obrazech z 1.poloviny 19.století. Za hezkého počasí se vařilo často venku, ale jindy se muselo vařit uvnitř týpí. Trojnohy nad ohništěm zcela nepochybně byly součástí interiéru. Pravděpodobně šlo o trojnohy dřevěné. Kovové trojnohy byly těžké, což znamenalo další zvýšenou hmotnost při transportu. Dřevěná trojnoha se dala rychle vyrobit ze tří klacků, které se našly na místě nového tábořiště.

  

Lenošky

Lenošky jsou tradičním prvkem týpí. Zmínky o nich se vyskytují již v první polivně 19.století, navíc je na svých obrazech zachytil i Karl Bodmer (interiér mandanské polozemnice). Rozložené lenošky se vyskytují i na rezervačních fotografiích, zejména černonožských interiérů týpí. Zdá se, že některé kmeny lenošky velmi preferovaly, jiné je nepoužívaly téměř vůbec, nebo jen minimálně.

Praxe ukázala, že lenošky jsou pohodlné, ale také zabírají v týpí mnoho místa. Lenošky byly v bizoních dobách spíše věcí luxusu a ne každý si je mohl dovoliv zhotovit, koupit, ale zejména transportovat. Bohatší lidé měli i více lenošek v týpí, zatímco chudí neměli často ani jednu.

Lenošky, pokud byly v týpí k dispozici, byly často smotané a složené a vytahovaly se pouze občas, když byly potřeba, zejména jako pohodlné sezení pro návštěvu a podobně. Domnívám se, že zvyk permanentního rozložení lenošek v týpí do protilehlých párů, jak je často zvykem u českých táborníků, je zlozvyk zažitý od zjednodušených stereotýpů Reginalda Laubina, který nerozlišoval rezervační a předrezervační dobu a do určité míry také realitu a fikci.

 

Odkládací trojnohy

Na rezervačních fotografiích zejména vraních interiérů jsou často vidět nízké dřevěné trojnožky, které evidentně sloužily na odkládání drobných částí oblečení a dalších předmětů, například pásků, klobouků, provazů, šátků, zrdcátek a podobně. Takové trojnožky jsou velmi praktické a je možné, že byly v týpí i v předrezervačních dobách, i když jsem o tom jinde nenašel žádný záznam.

 

Parfleše, tubusy a tašky

Parfleše byly nejběžnějším kusem dobového týpiového "nábytku". Vyskytují se ve většině dobových popisů, stejně jako na předrezervačních fotografiích. Parfleše se skladovaly v místě, kde se lining dotýká země. Často se jimi zatěžoval lining. Tam také parfleše nejméně překážejí. Týpiové tašky se skladovaly na stejném místě, jako parfleše, často ležely na parfleších.

Na některých rezervačních fotografiích jsou vidět tubusy zavěšené na liningu nebo na týpiových tyčích. Společně s plochými taškami jsou pak vidět zavěšeny na trojnohách vně týpí, společně s medicinovými vaky, štíty nebo třeba i s toulcem. Za dobrého počasí se mohla trojnoha i s věcmi nechat venku, za špatného počasí se mohly předměty z trojnohy přemístit do týpí. V takovém případě se mohly přesunout i s trojnohou, nebo se mohly věci z trojnohy přestěhovat na horní část liningu nebo nad něj, na týpiové tyče.

 

Štíty, medicinové vaky, toulce

Štíty, stejně jako medicinové vaky se věšely na lining či týpiové tyče. Za pěkného počasí se pak dávaly ven na trojnohu. Medicinové vaky se pak mohly věšet na provazy jistící týpí, na týpiové tyče opřené za tímto účelem o týpí nebo na travois, opřená zezadu o týpí. Toulce se věšely na lining (kresba od A.J.Millera), předs den ven na trojnohu.

Lining

Bílé látkové a přesně padnoucí liningy, sešité z pravidelných lichoběžnkíků, jak se vyrábí dnes, byly v bizoních dobách neznámé. Kožené liningy se vyráběly z bizoních kůží sešitých k sobě tak, že se mírně stáčely. Později byly nahrazovány látkami, zejména šlo o vzorované bavlněné látky, kytičkované, proužkované, kostičkované nebo jinak vzorované. Lining byl tvořen obdélníky z těchto látek připevněných v horní části k tyčím a dole zatížených parflešemi a dalším vybavením týpí. Obdélníky se navzájem překrývaly. Sousední pole liningu měly zcela odlišné vzory potisku.

Liningy se nejčastěji v horní části připevňovaly k tyčím, nebo k provazu, napnutému mezi tyče. Obskládání horní části liningu všemožnými předměty, jak to dělají čeští i zahraniční hobbysté, bylo v bizoních dobách neznámé.

Většina předmětů denní potřeby byla uschována v parfleších a v taškách, či jiných přepravních zavazadlech. Pouze nejčastěji používané či právě odložené věci mohly být přehozeny přes horní hranu liningu nebo na odkládacích trojnohách. Za bizoních dob, kdy se stále bojovalo a lovilo, bylo třeba být připraven na rychlé stěhování a přesun tábora. Dekorativní výstavky na liningu proto nebyly myslitelné. Většinou se na něm vyskytoval pouze štít (pokud majitel nějaký měl), možná toulec či nějaký tubus nebo plochá taška.

   

Plenty

Thomas Leforge, který žil mnoho let s Vraními indiány napsal, že se na noc někdy napínaly napříč týpí ve výšce liningu provazy, na které se zavěšovaly látkové obdélníky. Tyto plenty měly za cíl vytvořit v rámci týpí jakési "separé", několik v rámci možností oddělených prostorů. To bylo žádoucí zejména v případě, kdy v týpí bydlelo více lidí, například mladí manželé s některými s jejich rodičů, nebo vícero příbuzných. Plenty tak vytvářely pocit určitého soukromí (v rámci možností).

Další předměty v týpí

Na dobových předrezervačních fotografiích a obrazech jsou vidět v interiérech týpí dále:

-sedla
-látkové pytle všemožných velikostí. Jde o pytle od mouky, kávy, cukru a dalších komodit, nebo o přešité povlečení, plachty krytých vozů a podobně. Zdá se, že velké množství těchto pytlů a pytlíků bylo běžné.
-dětská nosítka
-nábojové pásy se střelivem
-různé kotílky
-deky
-palivové dříví
-pušky
-skledněné lahve

Fotografie a obrázky interiérů týpí před rokem 1880

    

 

 

 

Tajemství transmontánního stylu

Výšivky kmene Vran a kmenů z Plató z 2.poloviny 19.století jsou natolik charakteristické, že je mezi ostatními rozeznají i začátečníci.

Transmontánní styl (zkr. TM) je termín pro označení charakteristického umělecko-kulturního stylu, který v druhé polovině 19.století proslavily zejména kmeny Vran a Propíchnutých nosů. V užším kontextu se vztahuje zejména na předměty ozdobené korálkovou výšivkou ze seed beads, v širším kontextu do něj lze zahrnout i předměty zdobené ostny nebo pony beads, stejně jako další kulturní prvky, jako například výrobky ze surové kůže, styly účesu, použití různých ozdob a podobbně.

  

Samotný termín "transmontánní" pochází ze slov "trans", tedy "přes" a "mountains", hory. Termín je samovysvětlující a znamená, že jde o kulturní a umělecký styl rozšířený ve Skalistých horách a na obou jejích stranách. Geograficky pokrývá jižní část Montany a severní Wyoming, většinu Idaha a část států Oregon a Washington, až téměř k Tichému oceánu.

Vedle Vran a Nez Perces patří k jeho dalším protagonistům také kmeny Walla Walla, Wishram, Cayuse, Yakima, Paloos, (všechny z Plateau) a dále Šošoni a Ploché hlavy (ze Skalnatých hor).

Těžištěm transmontánního stylu jsou výšivky nebo pásy vyšité plošným nebo vraním stehem, kde je schéma vzoru tvořeno kombinací panelů různých geometrických tvarů, zejména obdélníků, trojůhleníků, diamantů, nebo přesýpacích hodin. Barevné schema je navrženo tak, aby sousedící panely obsahovaly vzájemně kontrastní barvy. Často se objevuje oddělení jednotlivých panelů jednoduchou linkou korálků, nejčastěji bílou, která dále podtrhuje vzájemný kontrast panelů.

Na rozdíl od typických výšivek z centrálních plání, vyvedených řadovým stehem, kde je jako barva podkladu použita bílá, angažuje transmmontánní styl jako barvu pro hlavní plochy zejména růžovou a světle modrou, méně pak světle zelenou nebo žlutou.

Základní myšlenkou transmontánního stylu je vzájemná vyváženost proporcí samotného výrobku, figury výšivky a jejího barevného schématu. Zapojení barev se u transmontánního stylu řídí následujícím pravidlem: čím je barva korálků výraznější, tím menší plochu budou korálky pokrývat a samozřejmě obráceně. Čím je barva korálků nenápadnější a jemnější, tím větší plochu pokrývá. Právě proto jsou na největší plochy využity barvy růžová a světle modrá. Naopak výrazné barvy, jako například noční modrá, tmavomodrá, červená, tmavězelená nebo bílá se pro svou výraznost používají jen na menší plochy.

  

Transmontánní styl se rozšířil prakticky na všechny výrobky, kde byla použita nějaká výšivka, zejména válečné košile a leginy, výstroj pro koně (martingaly), bandalíry (tašky na náboje), pouzdra na pušky, toulce, tašky, pouzdra na nože a další výrobky.

Haleny

Transmontánní haleny se vyráběly z kůží vidlorohů, jelenců nebo ovcí trlustorohých. Základ zdobení tvoří čtyři pásy, vyšité seed beads. Ramenní pásy jsou zpravidla širší a delší než pásy rukávové. Typický základ pásů tvoří plocha vyvedená ve světle modré nebo růžové barvě (zřídka i zelené nebo jiné), která nese tzv. figury. Figura je malý panel s nosným vzorem, typicky transmontánním. Většinou nese kombinaci obdélníků, trojúhleníků, diamantů, kosočtverců nebo přesýpacích hodin. Každý pás nese zpravidla jednu až dvě figury. Figury na tomže pásu jsou vždy shodné. Figury na rukávových pásech se mohou lišit od těch na ramenních. Pásy často obsahují postranní linky, vyšité řadovým stehem, které ještě více podtrhují design hlavního pásu, zejména kontrastem. Není to ale pravidlo. Další možností pásů na transmontáních košilích je kombinace panelů vzájemně alternativních barev. Tyto pásy neobsahují figury. Transmontánní haleny jsou kromě pásů ozdobeny často také barevním hlinkou a skalpy, jelenicovými třásněmi nebo kožešinami z hranostajů.

   

Legíny

Ať již se jedná o starší typ jelenicových legín, nebo novější látkových s nášivkou (či panelových legín), často jsou ozdobeny každá jedním transmontánním pásem. O pásech platí to samé, co bylo napsáno u pásů na haleny.

   

Toulce

Typické transmontánní toulce se vyráběly ze tří celých kožešin vyder a byly velmi výrazně ozdobeny transmontánní výšivkou. Dnes patří k tomu nejkrásnějšímu a také nejdražšímu, co se dá mezi sběrateli koupit. Celkem se dochovalo méně než 30 kusů těchto toulců. Sestávají z futrálu na luk, z dalšího pouzdra na šípy a z velmi dlouhého a širokého popruhu, na který je našitá celá vydří kůže. Ozdobnou dominantu toulce tvoří dva trojuhleníkové panely, vyšité v typicky transmontánním stylu a našité každý k ústí jednoho futrálu. Panely jsou buď celé pokryté výšivkou, nebo v kombinaci se symboly tzv. červených prstů (kombinace červeného sukna a bílých korálků). Další ozdobu tvoří manžety obou futrálů, také zcela vyšité korálky a dále dva menší závěsy, opět komplet vyšité, které zdobí řemínek držící všechny části toulce pohromadě. Toulce jsou ozdobeny třásněmi z vydřích kožešin, visícími z obou manžet a také obou závěsů.

   

Bandalíry:

V podstatě jde o tašky na střelivo nebo jakékoliv jiné potřeby. Bandalíry sestávají ze 3 částí, ze samotné tašky, které je poměrně malá, ze silného popruhu a ze závěsu z látky, většinou červené. Celá přední část tašky je vždy celá vyšitá výšivkou, jako podklad slouží většinou klasicky růžová nebo světle modrá. Základním designovým prvkem je vždy figura, v podobě diamantu, přesýpacích hodin, kombinaci trojůhelníků nebo jiných tvarů. Taška bývá většinou po obvodě ozdobena řadou bílých korálků, vyšitých řadovým stehem. Popruh je zdoben většinou kombinací modrých nebo růžových panelů, které se střídají s plochami červených prstů. Plochy korálkových panelů jsou ještě rozděleny, zpravidla uprostřed jedním nebo více řádky alternativních barev, které tvoří jednoduchou figuru. Ke spodní části bandalíru je zpravidla našita vlněná látka, někdy může být ozdobena symbolem klíčových dírek.

   

Pouzdra na pušky

Vyráběly se z jelenice. Ozdobené byly dvěma panely, jedním v přední a jedním v zadní části. Přední panel byl zpravidla celý vyšit korálky, zadní část obsahovala většinou panel z červené látky, doplněný několika řadami korálků.

  

Dětská nosítka

Transmontánní nosítka na děti sestávala z ploché dřevěné desky, obalené v jelenici. Horní část nosítek byla odzobena větší souvislou plochou, vyšitou v transmontánním stylu, spodní část byla ozdobena plochou stejného stylu, ovšem byla mnohem menší. Ozdobené byly i lichoběžníkové panely, našité po stranách, které sloužily k převázání miminka. Panelů byly zpravidla 3 páry. Tento typ nosítek se vyskytoval pouze u Vran. U dalších transmontánních kmenů byla nosítka odlišná.

    

Pouzdra na kopí

Učel předmětů, nazývaných "pouzdra na kopí", je nejasný. Pravděpodobně šlo o symbolický či medicinový význam, každopádně tyto předměry nepoužíval žádný jiný kmen, kromě Vran. Jde o předmět vyrobený ze surové kůže ve tvaru kopí. Hlava byla ozdobena panelem, vyšitým v klasickém transmontánním stylu. Hlava byla dále ozdobena třásněmi. Předmět obsahoval ještě další, většinou dva menší panely, vyšité opět v transmontánním stylu a připevněné k vlastnímu tělu pouzdra. Tělo pouzdra bylo zdobeno malbou nebo technikou vyškrábávání.

  

Mokasíny

Dalším předmětem, na kterém se podepsal transmontánní styl byly mokasíny. Většinou šlo o dvoudílné mokasíny, styl zdobení je patrný z obrázků.

  

Dýmkové vaky

Neexistuje mnoho vaků vyšitých transmontánním stylem, jelikož nepatřily k jeho doméně. Na výrobu dýmkových vaků se specializovaly kmeny centrálních plání, jako byli Šajeni, Arapahové nebo Lakotové, jejichž vaky byly považovány za krásné a byly distribuovány k okolním kmenům. Není proto výjimkou vidět fotografie Vran, držících šajenský nebo lakotský dýmkový vak, spíše než vraní. Přesto několik dýmkových vaků, vyrobených v transmontánním stylu existuje.

  

Pouzdra na nože

Existuje několik typů transmontánních pouzder:

1) Pouzdra celovyšívaná
2) Pouzdra s vyšitým horním panelem 
3) Pouzdra s překlopkou, většinou jsou vyšitá pouze jednou řadou korálků po vnějším obvodu pouzdra

    

Vyšívané pásy

Transmontánní pásy jsou většinou mnohem širší a barevnější, než pásy z centrálních plání. Sestávají většinou ze tří až pěti rozet spojených obdélníkovými plochami. Pásy slouží k ozdobě vlněných přikrývek nebo bizoních plášťů.

   

Týpí tašky

Typické transmontánní týpí tašky jsou menší, než lakotské nebo šajenské a většinou jsou ozdoebné několika řadami řadového stehu, téměř vždy jsou mezi nimi rozestupy.

  

Tomahawky

Stejně jako i mnoho jiných kmenů, tak i Vrány a další transmontánní kmeny zdobily své tomahawky pomocí závěsů vyšitých korálky. Samozřejmě, že v transmontánním stylu.

   

Pouzdra na zrcátka

Někteří odborníci se domnívají, že pouzdra na zrdcátka jsou typicky vraní záležitostí. Není to ale zcela jisté. Jde o poměrně malé, obdélníkové tašky, používané pro uchovávání zrdcátek. Tašky jsou zpravidla vyšity oboustranně v transmontánním stylu, každá strana nese jiný vzor. Taštička je doplněna třásněmi a uchem na uchycení.

   

Ženské legíny

Typické ženské vraní legíny z 2.poloviny 19.století zakrývaly nohu od kotníku až pod koleno a většinou sestávaly ze spodního panelu z jelenice a z horní části, vyrobené z látky nebo z jelenice. Spodní panel byl většinou vyšit transmontánním vzorem.

   

Postroje na koně

Vrány a kmeny Plateau byly nejbohatšími kmeny, co se týče počtu koní a vytvářely na ně nádherné postroje s bohatými ozdobnými prvky. Ve 2.polovině 19.století se taková výstroj koně skládala ze sedla, podsedlové deky, z podocasníku, z martingalu a z ornamentu ve tvaru klíčové dírky, který spočíval koni na čele.

  

Sedla

Vyráběla se z dřevěné kostry a byla potažena surovou kůží. Vepředu i vzadu visel lichoběžníkový panel vyšitý v typickém transmontánním stylu. Další obdélníky s výšivkou byly připevněny ke třmenům.

  

Podocasníky

Většinou se vyráběl z komerčně činěné hlazenice a byl umně zdoben korálky a třásněmi. Jedna část byla přichycena pod koňských ocasem, přední část se upevňovala k sedlu. Součástí podocasníku byly kované železné lžičky, které při jízdě vydávaly cinkavý zvuk

  

Martingaly

Byly vyrobeny z obdélníkové kůže s výšivkou a ze dvou pruhů kůže, ozdobených výšivkou v kombinaci s červeným suknem. Martingaly byly ozdoby, které se věšely koňům na krk.

  

Podsedlové přikrývky

Sloužily jako podložky pod samotná sedla. Měly lichoběžníkový tvar a většinou se vyráběly z bizoních plášťů s chlupem. Na koně se pokládaly chlupem dolů. Okraje byly vyšity korálky v kombinaci s kousky vlněné látky. V pozdějších, rezervačních dobách, po vybití bizonů se přikrývky začaly vyrábět z komerčního plátna.

 

"Klíčové dírky"

Jedná se o ornamenty, které jsou součástí ohlávky. Měly tvar klíčové dírky a spočívaly koni na čele. Vyráběly se ze surové kůže a byly celé pošity korálky v transmontánním stylu. Po obvodu byla "klíčová dírka" zdobena svazečky obarvených koňských žíní.

 

 

ženské šaty z bavlněné látky

Ženské šaty, vyrobené z lehké bavlněné látky se začaly objevovat zřejmě někdy po roce 1850. Tento závěr lze vyvodit z faktu, že na obrazech z 30.tých let 19.století se neobjevují (většina šatů byla kožená) a na fotografiích ze 60.tých a 70.tých let jsou naopak běžné. Rozšířené byly po většině oblasti plání.

Použití

Tyto šaty sloužily především jako pracovní šaty nebo šaty pro všední události. Některé látky však mohly mít tak atraktivní vzor, že je indiánky mohly považovat za šaty sváteční. V chladnějším počasí indiánky nosily běžně více těchto šatů navrstvených na sebe. Více tenčích vrstev totiž zahřeje více, než méně silnějších. Šaty z bavlněné látky se nosily také pod šaty z vlněného sukna nebo pod kožené šaty. Ke každým šatům se jako pravidlo vždy nosil opasek.

     

Střih

Střih je zcela jednoduchý a přímočarý. Skládá se z přední a zadní části, které jsou shodné. Sukně se dole vždy rozšiřuje a nahoře přechází do tvaru písmene T. Rukávy jsou pouze dva obdélníkové (nebo lichoběžníkové) kusy, přišité k vlastnímu tělu šatů. Varianty rukávů se mohou lišit, vždy podle vkusu nebo potřeb té či oné indiánky.

Některé rukávy byly velmi široké, jiné byly spíše užší. Užší rukávy jsou praktičtější, ale je v nich více omezen pohyb. Užší rukávy byly vždy sešité až ke kraji, široké rukávy mohly být také celé sešité, nebo mohly být ponechány otevřené, nesešité. To přinášelo výhodu volnějšího pohybu a dokonce možnost kojení bez nutnosti sundávat či vyhrnovat šaty.

 

Délka rukávů mohla kolísat od délky po zápěstí až po rukávy sahající sotva za loket. Právě velmi krátké rukávy byly časté, jelikož méně zavazí při práci. Sukně pak v průměru sahala asi do půli lýtek nebo ještě níže.

Zdá se, že užší rukávy jsou spíše záležitostí novější doby, a široké doby starší. Na původních kožených šatech totiž byly rukávy velmi široké nebo zcela chyběly. S postupem času se indiánské oblečení stále více podobalo tomu bělošskéhmu, přesněji anglosaskému, které mělo tendenci spíše k úzkému krejčovskému střihu na tělo, než k volnému, splývavému oblečení.

   

Látka

Jako materiál používaly indiánky jakoukoliv balvněnou látku, kterou měly k dispozici od bílých obchodníků. Z dobových fotografií je zřejmé, že šlo jak o látky jednobarevné, bez vzoru (červené, modré, zelené, fialkové,....) tak i látky všemožných barevných vzorů (malé nebo velké kytky, kostičky, čtverečky, obdélníky, tečky, proužky, .....)

     

Většina těchto šatů již neměla žádné další ozdobné prvky. Na některých dobových fotografiích je vidět olemování okrajů nebo našití proužků alternativní látky na sukni a rukávech nebo všití ozdobného pruhu látky, ale zcela výjimečně.

     

Hobbysté a šaty z bavlněné látky

Hobbystky v Čechách i v zahraničí bohužel mají s výrobou obyčejných bavlněných šatů obtíže, jelikož neumí odolat pokušení přidávat na ně ozdobné prvky, které tam nemají co dělat. Snaží se své modely různě "vylepšovat", často dle vlastní fantazie. Je to práce navíc, která má záporný efekt.

Mezi nejčastější chyby patří zejména:

-všívání nejrůznějších klínů, často alternativní látky aby došlo k větší zdobnosti
-našívání různých proužků, často saténových či hedvábných stuh, které se na originálech nevyskytovaly
-okrouhlé vykrojení kolem krku - na originálech nic takového není
-zkosení rukávů, aby šaty lépe seděly - originály jsou vždy pravoúhlé
-našívání různých mušliček a dalších prvků, převzatých z jiných typů šatů
 

Výroba

Výroba dobových bavlněných šatů je více než jednoduchá. Vhodnou látku lze sehnat snadno v galanterii. Při výběru se držte dobově vypadajících látek (viz dobové obrázky a obrázky starých látek).

Látky kupte dostatek, aby vám nechyběla.

Rozmyslete si tvar rukávů. Vytvořte si střih (můžete si udělat nanečisto třeba ze starého prostěradla), tedy přední a zadní díl a rukávy (viz náčrtek). Počítejte asi centimetr navíc na švy.

Vše sešijte dohromady ručně jehlou a lněnou nití. Šijete naruby, pak šaty obrátíte.

Okraje sukně a rukávů dvakrát drobně zahněte a prošijte, aby se netřepily, stejně tak oblast kolem krku.

Doplňte páskem a můžete šaty užívat.

Výroba vraních šatů

 

Rozhodli jsme se se ženou pro výrobu ženských šatů. Zadání znělo, že musí jít o šaty typické pro Vrány ze 60.tých a 70.tých let 19.století. To je doba a kmen, na které se zaměřujeme v rámci koncepce indiánského reenactmentu.

Pro toto období jsou pro vraní ženy typické látkové šaty z převážně modrého (řidčeji červeného či zeleného) vlněného sukna s našitou "hvězdou", jak nazýváme látku typického tvaru našitou v oblasti krku a ramen. Hvězda byla téměř vždy obšita bílými seed beads. Dominantní ozdobou vraních šatu byly vždy jelení zuby (tzv. grandle), většinou našité v počtu několika set kusů. Tyto grandle byly ovšem pro svoji nízkou dostupnost (každý jelen má pouze dva tyto zuby) nahrazovány náhražkami vyřezanými z kosti, což se dělalo, zdá se, ještě v předrezervačním období. Vraní šaty jsou velmi působivé, vypadají originálně a nevím o tom, že by byť podobný design používal jakýkoliv jiný kmen.

Nejprve bylo třeba nastudovat všechny dostupné podklady, tedy zejména známé reálie, dobové fotografie, piktogramy a zápisy.

Informací není mnoho. K dispozici bylo pár desítek fotek originálních šatů, většinou bez přesnější datace, ovšem pocházející pravděpodobně spíše z pozdějšího období 80.tých a 90.tých let, což je již období rezervací.

Dobových fotografií existuje také několik desítek, ovšem opět, drtívá většina je z 80.tých a 90.tých let, což je již mimo oblast našeho zájmu. Našel jsem pouze 2 fotografie, o kterých vím, že pocházejí z 1.poloviny 70.tých let. U další si nejsem datací jistý, ale mohla by být také ze 70.tých let.

První je studiová fotografie Býčího vlka a jeho manželky Stojí s koňmi. Fotografie byla pořízena v rámci delegace Vraních indiánů do Washingtonu z roku 1873. Šaty Stojí s koňmi jsou téměř jistě z tmavomodrého sukna s bílými "selvage" konci. Bílý pruh je typicky na spodním okraji šatů a na konci rukávů. Hvězda je červená. Rukávy jsou krátké, sahají asi jen k loktům. Ozdoba ze zubů je spíše skromnější, pouze v pěti řadách a procházejí od rukávu k rukávu, přes prsa. Na ramenou zuby nejsou, což se běžně nevidí. Stejná výzdoba ze zubů, jako je vepředu je pravděpodobně i vzadu, protože téměř všechny šaty indiánů jsou zepředu a zezadu symetricky zdobené.

 

Je jasné, že tyto šaty jsou parádní a určené pro slavnostní příležitosti, jakou návštěva Washingtonu jistě byla. To dokazuje i fakt, že pod vrchními šaty má Stojí s koňmi ještě další, obyčejné z bavlněné či lněné látky. Takové šaty se používaly pro běžný táborový život, aby nedošlo k ušpinění či poškození šatů slavnostních, ozdobných. Pod slavnostní šaty se oblékaly tenčí, kalikové, téměř jako pravidlo, zdá se, na téměř všech dobových fotografiích je toto vidět.

Větší část šatů má Stojí s koňmi zakrytou kostkovaným plédem, ovšem zřejmě neskrývá žádné zajímavé detaily, maximálně pásek.Za povšimnutí stojí tzv. "hair parter", rozdělovač vlasů, který má Stojí s koňmi pověšený na krku. Jde o dřevěnou hůlku v korálkovaném pouzdře. Hůlka sloužila k vytyčování pěšinky ve vlasech a někdy i k nanášení červeného pigmentu do pěšinky.

Další fotografie byla nafocena u stejné příležitosti jako předchozí. Je na ní Železný býk s manželkou, jejíž jméno se mi nepodařilo zjistit. Šaty ženy Železného býka jsou trochu zvláštní, zřejmě opět z modrého sukna. Zdobení zuby je mnohem bohatší, než u Stojí s koňmi, což zřejmě souvisí s faktem, že Železný býk byl náčelníkem Říčních vran, měl tedy vyyšší status, než Medvědí vlk a oblečení jeho manželky by tomu mělo odpovídat.

 

Je zde pár věcí, které mi nejsou jasné, a to především, co to má žena na pravém rameni, jaké je zakončení jejích rukávů (vypadá to, jako by byly konce přehnuté dovnitř a taky je velmi divná hvězda.

Z dalšího studia vyplynuly ještě další údaje: existují dva typy vraních šatů, jedny jsou na spodním okraji a na rukávech zakončeny bílým selvage pruhem a ty mají širší rukávy a pak druhé, které které mají užší rukávy a jsou zakončny na rukávech a spodním okraji kontrastním pruhem látky (nejčastěji červeným). Zdá se, že varianta s bílým pruhem a širšími rukávy je dobově starší, ale není to jisté.

Co se týče hvězdy, ty jsou všechny vesměs podobné a mohou být kromě lemování ještě ozdobeny pruhy seed beads uvnitř, nebo do ní mohou být našity další zuby. Co se týče rozestavění jeleních zubů, existuje více variant a druhů zdobení. Zdá se, že vraní ženy vycházely z toho, kolik měly k dispozici zubů, rozestavěly si je na šaty nanečisto, aby to dobře vypadalo a posléze je přišily koženými řemínky.

Všechny toto a další informace pro nás byly při tvorbě šatů rozhodující. Především šlo o maximální věrnost materiálů, střihu, designu, vzájemných proporcí jednotlivých částí a v neposlední řadě, jak budou šaty vypadat na samotné postavě.

Jako materiál jsme zvolili středně silné vlněné sukno, které jsme obarvili a indigovou barvu a ponechali bílý okraj, přesně stejný jako na originálních látkách. Velmi těžkým bodem bylo obarvení sukna na červeno, jelikož je velmi těžké získat odstín, který se vyskytoval v 19.století. Šaty jsou sešity lněnou nití, jako ve většině originálních případů, seed beads jsou našity opět nití. Zuby jsou napodobeniny vyrobené z pryskyřice a jsou téměř k nerozeznání od pravých grundlí. Jde o zřejmě nejlepší napodobeniny na trhu. Zubů je použito cca 400 kusů.

Velmi důležitým faktorem je výsledný efekt, tedy jak šaty vypadají na samotné postavě. Tohle je téma, kde většina hobbystů chybuje, protože nad danou problematikou nepřemýšlí. Zejména z dobových fotek a kreseb je třeba vysledovat jemné zákonitosty indiásnké estetiky, které jsou velmi důležité. Například jde o délku rukávů, jejich šířku, případně rozparky, celkovou šířku šatů, vzájemné poměry a úhly jednotlivých částí oděvu, atd.

A níže již je samotný výsledek, posuďte sami, jestli se šaty povedly nebo ne.

 

Dvoudílné mokasíny z plání

Skoro návod na výrobu dvoudílných prérijních mokasínů pro pokročilé.

Dvoudílné mokasíny jsou dobově mladším typem, který na většině území plání nahradil starší typ jednodílných mokasínů s bočním švem. Podle všeho se neobjevily dříve, než na počátku šesesátých let 19.století. Pravděpodobně byly inspirovány botami bělochů, konstruovaných z tvrdé podrážky a měkkého, koženého svršku.

Dvoudílné mokasíny se vyrábí ze dvou hlavních dílů, ze samostatné podrážky ze surové, nevydělané kůže a ze svršku z vydělané jelenice, vzájemně sešitých zvířecí šlachou. Mokasíny pak doplňoval jazyk a řemínek na zavázání. Mohly být zdobené nebo nezdobené.

   

PODRÁŽKA

Téměř ve všech případech byla při výrobě pláňových prérijních mokasínů použita jako podrážka surová, nevydělaná kůže. Z bizona, z vysoké zvěře a v pozdějších dobách i z krávy. V některých případech mohla být surovina dodatečně změkčena roztlučením kamenou palicí, částečným vyčiněním, důkladným promaštěním, případně kombinací těchto metod. Taková kůže je pak měkkčí a snáze se s ní pracuje. Vzhledem k tomu, že se mokasíny šijí naruby a pak se musí obracet, je měkkčí kůže velkou výhodou. Surovina na podrážku by měla být dostatečně silná, aby se dala prošít přes boční hranu, to znamená minimálně 3mm. Surovina z bizona je ideální, jelikož je přirozeně ohebná a velmi dobře se s ní pracuje.

 

SVRŠEK

Indiáni dělali svršky mokasínů často z vydělané bizoní kůže ze starých plášťů týpí, určených k recyklaci, případně použili tužší jelenici. Rozhodně není dobré používat jelenici slabou či příliš měkkou, jelikož špatně drží tvar a lehce se roztahuje. V mokasínech z měkké kůže se bude velmi špatně chodit i běhat, protože se budou vytahovat a nebudou dobře sedět na noze. Mozkem činěná jelenice, která se nevytahuje a drží tvar je ideální volbou.

 

ZDOBENÍ

Zdobení vždy záviselo na kmeni, či kulturní oblasti a na době vzniku mokasínů. Každý kmen měl svoje vlastní způsoby výzdoby. Studium dobových originálů poskytne představu, jak má vypadat originální zdobení toho či onoho kmene. Začátečníkům doporučuji postupovat podle originálních předloh, pokročilí výrobci si mohou navrhnout vzor sami. Výšivka se aplikuje vždy před sešitím mokasínů. Samozřejmě není chyba mokasíny nevyšívat a ponechat je nezdobené.

JAZYKY

Mokasíny měly vždy jazyky, v některých případech vystřižené zvlášť a našité na mokasínu, v jiných případech byly jazyky součástí svršku. Samozřejmě, že obrázek nepokrývá všechny varianty, jen část. Na obrázku a) je nejběžnější typ jazyku obdélníkového tvaru. Na obrázku b) je jazyk ve tvaru rozeklaného hadího jazyku, vyšívaný korálky a zdobený kornoutky z vypálených plechovek. Obrázek d) zobrazuje lichoběžníkový tvar jazyku, jehož hrana je navíc obšita korálky. Stejnou technikou je možné ozdobit i ostatní typy jazyků. Na obrázku e) je vidět jazyk sestávající z jelenice, hřebenu ze slabé surové kůže, omotané ursoními ostny a s kornoutky s obarvenými koňskými žíněmi. Takovéto jazyky nosili na mokasínech někteří Lakotové, ovšem až v rezervačním období na konci 19.století. Na obrázku f) je jazyk oválného tvaru, zdobený korálkovou výšivkou typu „leží-stojí“. Stejně jako u typu d) může být použita korálkovací technika u libovolého jiného typu jazyku.

 

STŘIH

Na výrobu dvoudílných mokasínů budete potřebovat střih, šablonu, kterou budete mít schovanou a kterou použijete vždy, když si budete chtít ušít nové mokasíny. Šablonu podrážky vytvoříte tak, že si stoupnete na papír a obkreslíte si obrys chodidla. Podle obrázku a) obrys chodidla obtáhnete, zarovnáte a hrubou šablonu máte hotovou. Je to velice jednoduché. Horší je to už se svrškem. Změřte si obvod nártu a vzdálenost od nártu ke špičce chodidla. Tím získáte vzdálenosti mezi body AB, AC a AD. Krásně je to vidět na obrázku b). Vzdálenost mezi body přeneste na papír a podle obrázku c) vytvořte střih svršku. Bod D bude našit k podrážce v bodě označeném jako 1 na obrázku a). Obvod svršku mokasíny by měl být stejný jako obvod podrážky. V oblasti nártu nezapomeňte do střihu zakreslit rozparek (body E a F). Sem budete přišívat jazyk, viz. obrázek d). Vytvořený střih si nejdříve vyzkoušejte tak, že si mokasíny sešijete na nečisto, například z filcu. Střih můžete podle potřeby ještě upravovat a jakmile s ním budete definitivně spokojeni, překreslete jej na tuhý karton, který budete později používat jako šablonu.

 

SEŠITÍ

Pokud máte připraveny podrážky, ozdobené nebo neozdobené svršky, můžete začít sešívat obě části k sobě. Indiánky sešívaly mokasíny vždy zvířecí šlachou, bizoní nebo z vysoké zvěře. Takové šlachy jsou ideální. Šlachy by měly být z hřbetu, ne z nohou, protože jsou delší a na sešívání vhodnější. Vlákna z pravé šlachy musí být velmi silné, protože na ně bude vyvíjen silný tlak. Každé vlákno ze šlachy zkuste vší silou přetrhnout a když se vám to nepodaří, můžete je použít.

Mokasíny se sešívají naruby a po dokončení se otočí. Sešití mokasínů je velmi těžkou a namáhavou operací a málokdy se podaří dobře napoprvé. Chce to delší praxi. Řiďte se podle návodné kresby. Šije se svislým stehem, kdy vlákno (šlacha) tvoří jakousi spirálu. Začíná se šít od špičky směrem k patě, nejprve na jedné straně a pak na druhé. Důležité je, aby svršek a podrážka k sobě zaujímaly správné postavení, aby nedošlo k posunutí svršku oproti podrážce. Mokasína by pak neseděla na noze. Šít je možné silnou sedlářskou tříhrannou jehlou na kůže a pomoci si kleštičkami, nebo je možné dírky předpíchávat šídlem a pak šít obyčejnou jehlou. Měkkčí surovina na podrážce je velkou výhodou, stejně jako širší surovina, protože se lépe prošívá. U tužší suroviny je možné si pomoci namočením a zvláčněním okrajů podrážky. Nejlépe toho lze docílit namočenou utěrkou, přiloženou na nějaký čas k okraji podrážky.

 

Šije se tak, že svršek se prošívá celý durch, podrážka se propichuje pouze přes rožek. Šev tak zůstává naboku podrážky, takže se po něm nešlape. Šlacha by měla ze suroviny vycházet asi v polovině její síly. Stehy je třeba dělat velmi jemně, aby šev držel, ideálně 3-4 stehy na 1 cm délky. Když šlacha dojde, je třeba ji nadstavit. Na obrázku a) je vidět vzájemné postavení svršku a podrážky, když se šije. Obrázek b) ukazuje pohled zvrchu a již několik hotových stehů. Jak bude celá situace vypadat po obrácení mokasín je vyobrazeno na obrázku c). Sešijte oba boky až doprostřed paty, kde se obě části svršku setkají.

OTOČENÍ MOKASÍNŮ

Po šešití je třeba mokasíny otočit, jelikož lícové strany podrážky i svršku jsou otočené dovnitř. Otáčení mokasín je těžké, zejména pokud máte tužší surovinu. Měkkčí surovina znamená méně práce. Můžete si pomoci nějakým dřívkem či vařečkou. Dochovaly se speciáně zdobené hůlky, které indiánky používaly na obracení dvoudílných mokasínů. Otočení je dobré provést poměrně rychle, zejména u vyšívaných mokasínů, protože výšivka otáčením nesmírně trpí. Pokud se otáčení nedaří, je možné surovou podrážku mírně navhlčit, aby zvláčněla. Ovšem ne moc, aby se po uschnutí nesrazila. Jestliže máte střih opravdu přesný, měly by se oba boky svršku setkat vzadu, přesně uprostřed paty. Pokud konce přesahují, zastřihněte je do roviny. Pak je sešijte je k sobě svislým stehem, jako na obrázku d). Většina původních zdobených mokasínů měla zadní šev překrytý jednou řadou korálků, a proto, pokud máte mokasíny vyšívané, schovejte šev pod korálky i vy. No a zbývá už jen přišít jazyk. Provedete to opět svislým stehem, stejně jako jste šili zbytek.

Přišití jazyka je vidět na obrázku e). Pak už jen stačí udělat do svršků dírky, kterými protáhnete jelenicový řemínek na zavazování. Jak by měla výsledná mokasína vypadat je vidět na obrázku f).

     

Pláště na pláních

Plášť byl v předrezervačních dobách na pláních základním kusem oblečení jak mužů, tak i žen.

Muži většinou chodili oblečení pouze v bederní roušce a mokasínách a když byla zima, oblékli si legíny a přehodili přes sebe bizoní plášť. Ženy nosili bizoní plášť přes jelenicové nebo kožené šaty.

Pláště byly většinou tak veliké, že se do nich mohl člověk celý zabalit. Nosily se tak, že páteř zvířete byla vodorovně. Pokud byla součástí pláště i hlava, nosila se většinou na pravé straně. Chlupaté pláště se nosily chlupem dovnitř. Indiáni, zabalení do pláště si jej většinou přidržovali rukama. Pokud ruce potřebovali použít k jiné činnosti, například ke sběru dřeva, přepásali si plášt kolem těla opaskem.

   

Plášť je v podstatě vydělaná bizoní, jelení nebo losí kůže. Bizoní kůže se používaly buď s chlupem, nebo bez chlupu, jelení a losí kůže vždy bez chlupu. V chladnějším počasí se použvíaly spíše chlupaté pláště, v teplejším počasí pak pláště bez chlupu.

Pláště jsou pravděpodobně prastarou záležitostí. První zmínka o bizoním plášti pochází od Coronada z roku 1540. Nejstarší dochovaný malovaný plášť z oblasti plání je mandanského původu a byl pravděpodobně vyroben někdy kolem roku 1800.

Některé pláště byly nezdobené, jiné byly bohatě zdobené. Zdobení spočívalo zejména v malbách barevnými hlinkami nebo v aplikaci ostnových a korálkových výšivek, nebo výšivek z ptačího brku.

   

Výroba

Pláště se vydělávaly mozkem, stejnou metodou jako u menších kůží. Nejkvalitnější pláště byly velmi tenké, ideálně se stejnou sílou řemene po celé ploše. Jelikož kůže velkých zvířat, jako jsou bizoni, losi nebo jeleni wapiti mají nestejnoměrně silnou kůží co do plochy, musela se každá kůže hodně vytenčit, což předpokládalo škrábání ostrou škrabkou za sucha. Nejvíce bylo nutné vytenčit oblast hrbu, krku, hřbetu a kýt, ideálně na sílu slabin. To byla fyzicky a časově velmi namáhavá práce.

 

Obchod

Vydělané bizoní, jelení nebo losí pláště byly vyhledávaným obchodním artiklem. Stejně jako třeba koně bylo možné považovat plášť za měřítko směnné hodnoty. Nejkvalitnější a nejvíce ceněné byly bizoní pláště vyrobené indiánkami kmene Vran. Některé pláště mohly mít vydělanou i hlavu zvířete, takové pak měly vyšší hodnotu, než pláště bez hlavy. Malované pláště nebo pláště zdobené výšivkou pak byly mnohem cennější, než ty bez výšívek. Za velmi kvalitní bizoní plášť bylo možné získat jednoho koně, běžně však bylo nutné za koně zaplatit dva až deset plášťů. Za zhruba deset bizoních plášťů bylo možné nakoupit pušku a munici.

 

Zdobení

Celkem je možné rozdělit zdobené pláště do několika kategorií:

Box and border (okraj a obdélník)

Jedná se o pláště zdobené abstraktními symboly. Jsou odrazem spirituálního, kosmologického a estetického cítění indiánských umělců a umělkyň. Tyto symboly jsou vyvedené většinou malbou pomocí barev z klihu a přírodních hlinek (později z komerčních barviv) a v některých případech i korálkovou výšivkou. Podstatu vzoru "okraj a obdélník" tvoří několik linií. Jedna linie vždy kopíruje okraj pláště, další linie tvoří obdélník, který je zpravidal umístěn excentricky na jedné plovině pláště. Obdélník pak může obsahovat několik dalších linií. Každá linie pak sestává z dalších, většinou geometrických tvarů a figur. Většina maleb je tvořena převážně červenou a černou barvou, méně častěji pak modrou, zelenou nebo žlutou.

Běžně se uvádí, že tento typ plášťů byl vyráběn a nošen výhradně ženami, ovšem existuje několik fotografií a obrázků, které dokazují, že v některých případech mohli tyto pláště nosit i muži. Pláště typu okraj a obdélník byly vyráběny převážně lakotskými ženami a v menší míře snad i některými sousedními kmeny.

   

Existují také různé variace těchto plášťů, kdy okraj zůstává zachován, ale místo obdélníků je do plochy pláště namalován symbol přesýpacích hodin, nebo jiný symbol. Tento typ plášťů byl rozšířen zejména na jižních pláních.

Péřový kruh

Pláště zdobené symbolem péřového kruhu jsou běžně uváděny jako mužské plášě, i když opět existují důkazy, že v některých případech je mohly nosit i ženy. Tyto pláště se vyznačují jedním nebo více kruhy (nejčastěji třemi) tvořenými kosočtverci, většinou přepůlenými, kdy každá půlka kosočtverce je vyvedena ve vzájemně konstrastních barvách. Kosočtverce symbolizují orlí pera a kruh z per symbolizuje válečnou čelenku. Podle jiných teorií symboluzje péřový kruh slunce. Některé pláště s péřovými kruhy mohou být doplněny dalšími malbami, například linií okrajů (jako u box and border), piktogramy nebo jinými symboly. Tyto pláště se vyskytovaly především na centrálních a severních pláních.

 

Piktografické pláště

Mezi nejdramatičtější pláště patří ty s figurálními motivy. Vě většině případů jde o kresby válečných výjevů, nejčastěji hrdinských činů majitele, jako je zabití nepřítele, či započátání úderu. Výsada nosit plášť s válečnými výjevy připadala pouze význačným mužům, kteří vykonali mnoho odvážných hrdinských skutků, které si mohli na plášť zaznamenat.

Piktografické malby většinou neaplikovali bojovníci sami, ale najali si na to nějakého umělce ze svého kmene, který byl v kreslení piktogramů zběhlý a který za úplatu nakreslil tu či onu scénu. Postavy (nejčastěji lidé a koně) a situace jsou vždy vyvedeny dvojrozměrně, zjednodušeně a částečně symbolicky. Kvalita a detailnost pikrografických kreseb mohla značně kolísat, v závislosti na kmeni, době a na umělci.

Některé pláště nemusely nést nutně výjevy z bitev, ale také z lovu (například bizonů) nebo mohly zaznamenávat sled významných událostí, které se odehrály v kmeni (něco jako primitivní kronika).

   

Pláště s výšivkou

-Některé pláště mohly být zdobené výšivkou. Nejčastěji šlo o pásy vyšívané korálky, ursoními ostny nebo ptačími brky. Původním účelem vyšívaných pásů bylo překrýt šev, který se na některých pláštích vyskytoval v oblasti, kde mělo zvíře páteř. Některé kůže se totiž během stahování rozřízly na půl (podél páteře), protože tak bylo stahování jednodušší a dvě půlky pláště se také snáze činily než celý plášť. Po vyčinění se půlky zase sešily k sobě. Vzniklý šev se pak mohl překrýt právě vyšívaným pásem.

Nejstarší pásy byly vyšité ursoními ostny nebo ptačími brky a často šlo jenom o jednu jednoduchou linku. Pozdější pásy mohly být vyvedené korálkovou výšivkou, nebo kombinací korálků či ostnů. Pásy mohly být obdélníkové, nebo mohly být kombinací několika rozet oddělených obdélníkovými plochami. Technika provedení pásů a jejich estetická a symbolická stránka se mohla značně lišit co do kmene a doby vzniku a také co do fortelu a zkušeností té či oné umělkyně.

Některé pláště mohly kombinovat zdobení výšivkou a malbou (piktogramy, či abstraktní symboly).

   

Další možností byly pláště s vyšitými vodorovnými linkami. Existuji dva druhy těchto plášťů, vyšité korálky a ursoními ostny.

Linky z ursoních ostnů na pláště vyšívaly převážně lakotské ženy. Linky byly velmi tenké a byly poměrně blízko sebe. Na takovém plášti mohlo byt vyšito i třicet nebo více úzkých, vodorovných pruhů. Všechny pruhy byly většinou stejné a střídaly se na nich alternativně barevná pole v přesně stanovených vzdálenostech. Takové pruhy symbolizovaly bizoní stezky.

 

Pláště s tenkými pruhy vyšitými korálky seed beads zase vyšívaly vraní indiánky. Údajně se jedná o svatební pláště. I zde jsou všechny pruhy stejné, sestávající s barevných panelů, kde se vzor neustále opakuje.

 

Výše uvedené typy plášťů nejsou jediné možné, pouze nejběžnější. Existuje celá řada plášťů, jejichž zdobení je čistě individuální.

Zajímavosti

Většina dobových plášťů má po svém obvodě ponechané dírky, které vznikly napnutím kůže do rámu nebo přitlučením kolíky k zemi.
Průměrný bizoní plášť činěný mozkem váží cca 4-6kg, zatímco plášť činěný chemicky váží asi dvoj až trojnásobek. To je způsobeno mnohem silnějším řemenem u chemicky činěného pláště a navíc použitou činící směsí (většinou nějaký olej), který zůstane ve velkém objemu v kůži, čímž dramaticky zvýší její hmotnost.