Karel May osobnost

 

Bibliografie - Chronologicky

Abecedně | Chronologicky

1874	- Růže z Ernstthalu	-	Die Rose von Ernstthal.
1875	- Gitano	-	Der Gitano.
1875	- Inn-nu-woh	-	Inn-nu-woh, der Indianerhäuptling.
1875	- Kousek starého Dessaváka	-	Ein Stücklein vom alten Dessauer. Zloděj švestek.
1875	- Masopustní bláznění	-	Die Fastnachtsnarren.
1875	- Old Firehand	-	Old Firehand. Vinnetou II, část.
1875	- Vanda	-	Wanda.
1875	- Zeměpisná kázání	-	Geographische Predigten.
1876	- Leilet	-	Leilet. Die Tschikarma (1881), zapracováno do VSP.
1876	- Mezi verbíři	-	Unter den Werbern.
1876	- Na ořešácích	-	Auf den Nußbäumen.
1876-1877	- Poslední cesty obou Quitzowů	-	Der beiden Quitzows letzte Fahrten.
1877	- Aqua benedetta	-	Aqua benedetta.
1877	- Císařský sedlák	-	Der Kaiserbauer.
1877	- Dobrodružství na Ceylonu	-	Ein Abenteuer auf Ceylon. Později Der Girl-Robber (1879), Quimbo, část (1931).
1877	- Dukátový dvůr	-	Der Dukatenhof.
1877	- Dva Shatterové	-	Die Both Shatters. Později část Jednookého Joe Burkerse (1917).
1877	- Gum	-	Die Gum.
1877	- Osudová novoroční noc	-	Die verhängnißvolle Neujahrsnacht.
1877	- Válečná pokladna	-	Die Kriegskasse.
1877-1878	- Selfman	-	Ein Self-man.
1877-1878	- Zajati na moři	-	Auf hoher See gefangen. Později Schloß Wildauen (1888, Zámek Wildauen). V.
1878	- Afrikánec	-	Der Africander. Boer van het Roer (1879), Quimbo, část (1931).
1878	- Boží anděl	-	Der Herrgottsengel.
1878	- Čertův sedlák	-	Der Teufelsbauer.
1878	- Dětské zvolání	-	Des Kindes Ruf.
1878	- Ehriho pomsta	-	Die Rache des Ehri. Tui Fanua (1880).
1878	- Falešné excelence	-	Die falschen Excellenzen.
1878	- Husarské kousky	-	Husarenstreiche.
1878	- Na Sibiři	-	Nach Sibirien. Později Der Brodnik (1880), An den Ufern der Dwina (1917).
1878	- Růže ze Sokny	-	Die Rose von Sokna. Eine Befreiung (1894). Von Mursuk bis Kairwan (1917).
1878	- Tři polní maršálkové	-	Die drei Feldmarschalls.
1878	- Zmrtvýchvstání	-	Vom Tode erstanden. Později Old Surehand II, část.
1879	- Básník	-	Ein Dichter. později Ein Pfahlmann (1886) - Tyčkař.
1879	- Král lesa	-	Der Waldkönig. Později Vergeltung (1903), Der Waldschwarze (1921).
1879	- Míchač jedů	-	Der Giftheiner.
1879	- Mlynář s pakostnicí	-	Der Gichtmüller. Později Der Geldmarder (1881).
1879	- Three-card monte	-	Three carde monte. Později část románu Old Surehand II.
1879	- Univerzální dědicové	-	Die Universalerben.
1879	- Ve Sluneční rose	-	Im Sonnenthau. Později Der Grenzmeister (1921, Hraničář).
1879	- Zálesák	-	Der Waldläufer. Dle Gabriela Ferryho.
1879-1880	- Žezlo a kladivo	-	Scepter und Hammer.
1880	- Brusič nůžek	-	Der Scheerenschleifer.
1880	- Deadly Dust	-	Deadly Dust. Vinnetou III, část.
1880	- Kiang-lu	-	Der Kiang-lu.
1880-1882	- Ostrov šperků	-	Die Juweleninsel.
1881	- Kníže a flašinetář	-	Fürst und Leiermann.
1881	- Pouští	-	Durch die Wüste. Ve stínu padišáha I. HH, K.
1882	- Divokým Kurdistanem	-	Dursch wilde Kurdistan. Ve stínu padišáha II. HH, K.
1882	- Kníže maršálek pekařem	-	Ein Fürst-Marschall als Bäcker.
1882	- Kristova krev a spravedlnost	-	Christi blut und Gerechtigkeit. Později Ein Reise-Abenteuer bei den Zibar-Kurden (1893).
1882	- Krumir	-	Der Krumir.
1882	- Petrolejový požár	-	Ein Oelbrand. Později část Jednookého Joe Burkerse (1917). V,OS.
1882	- Robert Surcouf	-	Robert Surcouf. Též Ein Kaper (1894).
1882-1883	- Na divokém západě severoamerickém	-	Im wilden Westen Nordamerika's. Později Ave Maria (1890), Vinnetou III, část.
1882-1883	- Z Bagdádu do Cařihradu	-	Von Bagdad Nach Stambul. Ve stínu padišáha III. HH, K.
1882-1884	- Lesní Růženka	-	Das Waldröschen. Kolportážní román.
1883	- Obchodník s kosy	-	Der Amsenhändler.
1883	- Pandur a grenadýr	-	Pandur und Grenadier.
1883	- Saiwa tjalem	-	Saiwa tjalem. Později Der Talisman (1943).
1883-1885	- Hulánova láska	-	Die Liebe des Ulanen. Kolportážní román.
1884-1886	- Ztracený syn aneb Kníže bídy	-	Der verlorene Sohn oder der Fürst des Elends. Kolportážní román.
1885-1887	- Německá srdce, němečtí hrdinové	-	Deutsche Herzen, deutsche Helden. Kolportážní román, česky též jako Třemi díly světa.
1885-1888	- V balkánských roklinách	-	In dem Schluchten des Balkan. Ve stínu padišáha IV. HH, K.
1886	- Smršť	-	Unter der Windhose. Později Das sprechenden Leder (1921, Mluvící kůže), Old Surehand II, část.
1886-1888	- Cesta za štěstím	-	Der Weg zum Glück. Kolportážní román.
1887	- Fi-fob	-	Ein Phi-Phob.
1887	- Hamail	-	Das Hamail.
1887	- Ibn al-’amm	-	Ibn el 'amm.
1887	- Syn lovce medvědů	-	Der Sohn des Bärenjägers. Unter Geiern I - Mezi supy I. V, OS.
1888	- Duch Llana Estacada	-	Der Geist des Llano estakado. Unter Geiern II - Mezi supy II. V,OS.
1888	- Scout	-	Der Scout. Vinnetou II, část.
1888	- Zemí škipetarů	-	Durch das Land der Skipetaren. Ve stínu padišáha V. HH, K.
1888	- Žut	-	Der Schut. Ve stínu padišáha VI. HH, K.
1888-1889	- Kong-kheou, čestné slovo	-	Kong-Kheou, das Ehrenwort. Červenomodrý Metuzalém.
1889	- Na Rio de la Plata	-	Am Rio de la Plata. El Sendador I. OS.
1889	- Pomsta otroků	-	Sklavenrache.
1889	- V Mistake Canyonu	-	Im Mistake-Cannon. část Old Surehand I.
1889-1890	- Karavana otroků	-	Die Sklavenkarawane.
1890	- Hadí muž	-	Der Schlangenmensch.
1890	- Kai-p'a	-	Am Kai-p'a. Později Am "singenden Wasser" (Zpívající voda, 1918).
1890	- Kristus nebo Mohamed	-	Christus oder Muhammed.
1890	- Pomsta mormonů	-	Die Rache des Mormonen.
1890	- Poprvé na palubě	-	Zum erstenmal an Bord.
1890	- V Kordillerách	-	In den Cordilleren. El Sendador II. OS.
1890-1891	- Poklad ve Stříbrném jezeře	-	Der Schatz im Silbersee. V, OS.
1891	- Dva kuledži	-	Die beiden Kulledschi.
1891	- Lov na tuleně	-	Eine Seehundsjagd.
1891	- Mater dolorosa	-	Mater dolorosa.
1891-1892	- Odkaz Inky	-	Das Vermächtnis des Inka.
1891-1896	- V zemi Mahdího I-III	-	Im Lande des Mahdi I-III. HH, K.
1892	- Ghazva	-	Eine Ghasuah.
1892	- Proklatec	-	Der Verfluchte.
1892	- Ríhova smrt	-	Rihs Tod. Dopsáno pro knižní vydání románu "Der Schut". HH, K.
1893	- Kristus vstal z mrtvých!	-	Christ ist erstanden!. Později Auferstehung (Vzkříšení).
1893	- Marie nebo Fátima	-	Maria oder Fatima.
1893	- Na tygřím mostě	-	An der Tigerbrücke. Později Quimbo, závěr (1931).
1893	- Núr eš šemá - světlo nebes	-	Nur es Sema - Himmelslicht.
1893	- První los	-	Der erste Elk. část Old Surehand I.
1893	- Vinnetou, rudý gentleman I-III	-	Winnetou, der Rote Gentleman I-III. V, OS.
1893-1894	- Petrolejový princ	-	Der Ölprinz. V, OS.
1893-1894	- Skalní hrad	-	Die Felsenburg. Satan a Jidáš, část. V, OS.
1893-1896	- Satan a Jidáš I-III	-	Satan und Ischariot I-III. V, OS.
1894	- Krevní msta	-	Blutrache.
1894	- Kutb	-	Der Kutb.
1894-1895	- Krüger bej	-	Krüger Bei. Satan a Jidáš, část. V, OS.
1894-1896	- Old Surehand I-III	-	Old Surehand I-III. Později Old Surehand I-II a Kapitán Kajman. V,OS.
1895	- El raml el helák	-	El Raml el Helahk.
1895-1896	- Kys Kapčiji	-	Der Kys-Kaptschiji.
1896	- Americký dvojitý souboj	-	Ein amerikanisches Doppelduell. Ein Blizzard (1897). V, OS.
1896	- Old Cursing-Dry	-	Old Cursing-Dry. Gott läßt sich nicht spotten - Bůh se nedá urážet.
1896	- Radosti a strasti mnohočteného	-	Freuden und Leiden eines Vielgelesenen. Později Old Shatterhand a. D. (1927).
1896-1897	- Černý mustang	-	Der schwarze Mustang. V, OS.
1897	- Vánoce	-	Weihnacht. V, OS.
1897-1898	- Mateřská láska	-	Mutterliebe. Die Söhne des Upsaroka (1927) - Synové Upsaroků.V, OS.
1897-1903	- V říši stříbrného lva I-IV	-	Im Reiche des silbernen Löwen I-IV. HH, K.
1898	- Lev krevní msty	-	Scheba et Thar. Der "Löwe der Blutrache", V říši stříbrného lva, část. HH, K.
1898	- Umm ed džamál	-	Die "Umm ed Dschamahl". Bei den Bachtijaren (1927), V říši stříbrného lva, část. HH, K.
1899	- Na věčnosti	-	Am Jenseits. Druhý díl In Mekka napsal F. Kandolf, 1923. HH, K.
1901	- Et in terra pax	-	Et in terra pax. Později jako A mír na zemi! (rozšířeně).
1901	- Kouzelný koberec	-	Der Zauberteppich.
1904	- A mír na zemi!	-	Und Friede auf Erden!. K.
1907	- U malomocných	-	Bei den Aussätzigen. Weichnachtsfeier in Damaskus (1927).
1907-1908	- Šamah	-	Schamah.
1907-1909	- Ardistan a Džinistan I-II	-	Ardistan und Dschinnistan I-II. Pův. Mir von Dschinnistan. HH, K.
1908	- Abdán effendi	-	Abdahn Effendi. HH, K.
1908	- Moje zpověď	-	Meine Beichte.
1909	- Marhamé	-	Merhameh.
1909-1910	- Vinnetou IV	-	Winnetou IV. Vinnetouovi dědicové, Vinnetouova závěť. OS.
1910	- Můj život a snahy	-	Mein Leben und Streben.
2009	- Old Shatterhand opět na Západě	-	Napsal David Gruber.

 

II.Melodie z filmových mayovek

» Vybrané hudební kolekce s ukázkami melodií

Při zmínce o legendárních filmových mayovkách se jistě všem vybaví chytlavá ústřední melodie z Pokladu na Stříbrném jezeře, jejímž autorem je německý skladatel Martin Böttcher. Na úspěchu filmů se ovšem podíleli i další hudební skladatelé - Riz Ortolani, Raimund Rosenberger, Erwin Halletz, Peter Thomas, Angelo Francesco Lavagnino a další. V následujícím článku se podrobněji seznámíme s hudební tvorbou výše jmenovaných komponistů a podíváme se i na několik vybraných soundtracků a kolekcí, u nichž máte možnost poslechnout si ukázky melodií.

 

Böttcher » Halletz » Thomas » Ortolani » Rosenberger » Lavagnino

 

Kompozice Martina Böttchera

 

Martin Böttcher je autorem hudby k deseti filmovým mayovkám - Poklad na Stříbrném jezeře, Vinnetou I-III, Mezi Supy, Old Surehand, Petrolejový princ, Vinnetou a míšenka Apanači, Vinnetou a Shatterhand v Údolí smrti a Žut. Přestože skladatel preferuje symfonický koncept hudby, lze v jeho partiturách nalézt experimentální postupy typické pro období 60. let 20. století. Ve scéně nájezdu lokomotivy na Saloon ve filmu Vinnetou kombinuje sérii bicích, žesťových a dechových instrumentů k imitaci zvuku přijíždějící lokomotivy. Zatímco italští skladatelé začleňují do kompozic rozmanité folkloristické motivy (španělská taneční hudba, mariachi, bolero), Böttcher obměňuje etnickou hudbu indiánských kmenů užitím specifických indiánských nástrojů jako tam-tam, panové flétny a lidské hlasy sestávající z válečných pokřiků.

 

Böttcher často volí dechové a bicí nástroje, jejichž vzájemnou kombinací dosahuje epického a heroického efektu. Kytarová (elektrická) hra, samostatné sólové výstupy bez doprovodu dalších instrumentů nebo zpívané party se v jeho partiturách objevují pouze zřídka. Privilegované zastoupení má v četných skladbách pozoun, který v souhře s bicími a žesťovými nástroji opakovaně vytváří melodickou bázi pro scény dramatických akcí, vyžadujících adekvátní hudební rytmus. Folkloristické části kompozic zahrnují rozmanité varianty saloonních partů na housle, piáno a bandžo. Rytmická témata transformující valčík nebo jiné tance většinou vyjadřují komickou situaci, nebo jsou bezprostředně spojena s komickou postavou dobrodruha hledajícího na Divokém západě senzaci a dobrodružství. Ve Vinnetouovi doprovází koordinace smyčců, perkusí a hry na piáno humorné výstupy oxfordského fotografa Tuf-Tufa (seskok z koně s otevřeným deštníkem, zapletení se do přestřelky mezi Santerovými muži a dělníky, tanec v Saloonu, kdy Santer střílí postavě pod nohy), ve filmu Vinnetou, Rudý gentleman omráčí zajatý lord Castlepool opilého banditu dřevěným kůlem, ve snímku Vinnetou, Poslední výstřel praští Sam Hawkens jednoho z Rollinsových banditů pažbou své pušky do hlavy. Podobně jako v případě scény s lokomotivou imituje Böttcher ve Vinnetou a Shatterhand v Údolí smrti prostřednictvím smyčců, perkusí a bicích nástrojů bzučení včelího roje, který použije Old Shatterhand jako obranný prostředek proti Murdockově bandě.

 

Skladatel komponuje hudbu na základě typologizace jednotlivých vystupujících postav, zejména negativních charakterů, kdy má každý ze zločinců svůj hudební motiv. Tento postup prosazuje autor zejména ve spolupráci s režisérem Haraldem Reinlem, jehož Cornel Brinkley, Santer, Forrester, Rollins i Murdock se objevují v jednotlivých scénách většinou za doprovodu specifického hudebního motivu, který je odlišuje od dvojice hlavních hrdinů i ostatních postav. Divák je tak schopen pouhým poslechem hudební složky definovat odpovídající postavu. V surehandovské trilogii Alfreda Vohrera Mezi Supy, Old Surehand a Petrolejový princ, stejně jako ve filmu Haralda Philippa Vinnetou a míšenka Apanači, se skladatel zaměřuje výhradně na leitmotivy ústředních hrdinů. Kompozice se vyznačují méně rozmanitou strukturou než v Reinlových filmech a neobsahují etnickou indiánskou hudbu. Proměna partitur souvisí se změnou žánrové koncepce, se kterou přistupují filmaři k jednotlivým mayovkám. Zejména surehandovský cyklus vypráví příběhy prostřednictvím thrilleru a detektivek, kdy Old Surehand odhaluje skutečnou totožnost zločinců - falešného kněze v Mezi Supy a ropného magnáta v Petrolejovém princi - nebo pátrá po vrahovi svého bratra v Old Surehandovi. Skladatel omezuje orchestr na několik málo nástrojů, jejichž souhrou a kombinováním vystihuje napětí jednotlivých momentů a situací.

 

Böttcher je mimo sérii odehrávající se na Divokém západě autorem hudebního komentáře pouze k jednomu filmu řazenému do orientální trilogie - Žut, ve kterém obměňuje leitmotiv pro pozoun, harfu, housle a bicí soupravu. Podobně jako v Reinlových filmech používá indiánskou hudbu, zde včleňuje do partitury balkánské a orientální motivy, které kloubí se symfonickými tématy v evropském stylu.

 

Koncepce hudebního komentáře ostatních německých autorů

 

Pro ostatní mayovky jsou angažováni jiní komponisté, kteří vkládají do filmů svůj vlastní styl a přístup ke komponování hudby. Filmy Poklad Aztéků a Pyramida boha Slunce, odehrávající se v Jižní Americe, využívají dva hudební styly: symfonický koncept a folkloristické motivy mexické taneční hudby ve stylu dynamického rytmu mariachi. Skladatel Erwin Halletz začleňuje do dlouhého leitmotivu melancholický sólový ženský vokál, čímž nabourává čistě instrumentální pojetí partitur Martina Böttchera. U Halletze často dominuje sólová hra na trubku, která vystihuje hudební temperament mexického prostředí. Autor neskládá hudbu na bázi typologizace jednotlivých postav jako Böttcher, ale zaměřuje se na vykreslení určitých nálad, momentů a situací. zajímavým motivem je mexický valčík kloubící mexickou trubku (respektive španělskou) se stylem vídeňských valčíků s dominujícím zastoupením houslových smyčců.

 

Raimund Rosenberger je autorem hudby ke dvěma filmům orientální trilogie - Divokým Kurdistánem a V říši stříbrného lva. Autor jako jediný ze všech skladatelů komponujících hudbu pro mayovky vytváří některé skladby na melodické bázi soudobé populární hudby. Ústřední téma pro Divokým Kurdistánem je složeno pro sólovou hru na pozoun za doprovodu rytmického bubnování v beatovém stylu.

 

Pro Old Firehanda angažuje producent Horst Wendlandt skladatele Petera Thomase, autora hudby k divácky populární západoněmecké špionážní sérii s postavou agenta FBI Jerryho Cottona. V Old Firehandovi vytváří dynamickou kompozici kloubící symfonické pojetí s populární hudbou. Převažujícímu zastoupení dechových instrumentů dominuje hra na trubku, kterou komponista vystihuje mexické prostředí, v němž se tento film jako jediná mayovka z Divokého západu odehrává. Thomas přichází při komponování hudby s nekonvenčním postupem - nechává symfonickou partituru interpretovat jazzovými nástroji jako trubka, saxofon nebo pozoun, čímž do určité míry modernizuje tradiční kompozici nejen k mayovské sérii, ale westernového žánru obecně. Mexický motiv sólové hry na trubku ve stylu pozvolna se rozvíjejícího mariachi doplňuje vybrnkáváním na elektrickou kytaru. Stylově a žánrově rozmanitý hudební komentář zahrnuje romantické téma pro flétnu, housle a kytaru, motiv v mexické kantýně pro harmoniku, perkuse a kytaru nebo dvojí sólový motiv pro mexickou kytaru a trubku. Thomasova hudba se volbou a kombinací hudebních nástrojů, melodickou rozmanitostí a sklonem k experimentování se zvukem jednotlivých nástrojů blíží spíše typickým partiturám ke spaghetti-westernům než k mayovkám v symfonickém pojetí Martina Böttchera.

 

Partitury k mayovkám v pojetí italských komponistů

 

Film Old Shatterhand se z celého mayovského cyklu nejen impozantním mayovským pojetím a koncepcí mayovky jako westernu, ale také novou hudební složkou odlišnou od Böttcherových kompozic, jejímž autorem je italský skladatel Riz Ortolani. Leitmotiv k Old Shatterhandovi začíná téměř minutovou pomalou ouverturou pro instrumentální koordinaci houslových smyčců a kytarových strun. Předehra se prudkým vstupem rytmické souhry basových tahů, trubky, harmoniky, bicích a žesťových nástrojů mění v dynamickou skladbu, doprovázející odjezd Old Shatterhanda do krajiny a následující ústřední titulkovou sekvenci filmu. Hlavní hudební téma je rozděleno do dvou částí v momentě, kdy jsou titulky přerušeny krátkou (ale klíčovou) epizodou masakru farmářů. Druhá část skladby představuje instrumentální variaci na její předchozí úsek. Vedle několika rušivých zvukových efektů pracuje Ortolani v Old Shatterhandovi s folkloristickými motivy a lidovými tanci pro harmoniku, housle, bandžo a klavír. Skladby pro saloonní piáno jsou variacemi leitmotivu. Partitura zahrnuje také jeden zpívaný motiv Nothing To Say za doprovodu hry na piáno, v interpretaci skladatelovy oblíbené vokalistky Katiny Ranieri.

 

Jedním z producentů koprodukční mayovky Poklad Inků je Ital Alberto Grimaldi, který angažuje pro napsání hudby Angela Francesca Lavagnina. Podobně jako Ortolani je autorem rozmanitých kompozic pro žánrové filmy, především spaghetti-westerny, ve kterých autor kloubí symfonické pojetí s popem a folkloristickými motivy. Zatímco Ortolani často používá elektronické instrumenty, Lavagnino upřednostňuje dechové nástroje. Soundtrack k Pokladu Inků nebyl podnes vydán. Do kompletního alba k Ortolaniho Old Shatterhandovi jsou zařazeny pouze dvě stopy - leitmotiv pro sólovou hru na trubku za doprovodu basových smyčců, perkusí a bicí soupravy a jeho krátká variace opět v instrumentální interpretaci stejné sestavy nástrojů.

 

Vybrané hudební kolekce

 

Ústřední melodie i některé jejich instrumentální variace jsou natolik populární, že si vyžadují opakované vydávání na různých hudebních nosičích. Na vydávání partitur k mayovkám se zaměřuje zejména hudební vydavatelství Polydor, které v roce 2001 vydalo ve spolupráci s Bear Family Records výtečnou osmidiskovou kolekci originálních soundtracků ze všech mayovek nazvanou Wilder Westen - Heisser Orient (Karl-May-Filmmusik 1936-1968). Dalším ambiciozním projektem je pětidisková kolekce Die Karl-May-Kollektion obsahující melodie z deseti filmů, pro něž složil hudbu Martin Böttcher. Z ohromného množství soundtracků jsem kromě výše zmíněných vybrala pouze tři, které byly a stále ještě jsou k dostání i na českém trhu.

 

Obal Název CD

 

 

 

        

Wilder Westen - Heisser Orient

Výtečnou osmidiskovou kolekci vydalo v roce 2001 vydavatelství Bear Family Records a prozatím nemá na hudebním trhu konkurenci. Obsahuje nejen hudbu ze všech mayovek natočených v letech 1962-1968, nýbrž i několik melodií z filmů Pouští, Karavana otroků a Babylonský lev. Poslechnout si můžete více než 400 skladeb.

 

CD 1 - Melodie z filmů Poklad na Stříbrném jezeře a Vinnetou

CD 2 - Melodie z filmů Vinnetou, Rudý gentleman a Mezi Supy

CD 3 - Melodie z filmů Petrolejový princ a Vinnetou, Poslední výstřel

CD 4 - Melodie z filmů Old Surehand a Vinnetou a Míšenka Apanači

CD 5 - Melodie z filmů Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti a Žut

CD 6 - Melodie z filmů Old Shatterhand a Poklad Inků

CD 7 - Melodie z filmů Poklad Aztéků, Pyramida boha Slunce a Old Firehand

CD 8 - Melodie z filmů Divokým Kurdistánem, V říši stříbrného lva, Karavana otroků, Babylonský lev a Pouští

 

 

        

Die Karl-May-Kollektion von Martin Böttcher

Výbornou kolekci tvořenou 5 CD vydal Mosaik. Kolekce obsahuje většinu melodií z mayovek natočených v letech 1962-1968, pro něž složil hudbu Martin Böttcher. Melodie jsou na jednotlivých CD řazeny vždy tak, jak se postupně objevují ve filmu. Booklety obsahují několik slov o hudbě samotné, o hercích, o filmovém štábu, dále je zde stručný děj filmu a krátký životopis Martina Böttchera. Bohužel se jedná o limitovanou edici a tudíž i beznadějně vyprodanou.

 

CD 1 - Melodie z filmů Poklad na Stříbrném jezeře a Vinnetou

CD 2 - Melodie z filmů Vinnetou, Rudý gentleman a Mezi Supy

CD 3 - Melodie z filmů Petrolejový princ a Vinnetou, Poslední výstřel

CD 4 - Melodie z filmů Old Surehand a Vinnetou a Míšenka Apanači

CD 5 - Melodie z filmů Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti a Žut

        

Das Beste aus den Original Karl May Filmmelodien

Dvoudílnou kolekci vydalo vydavatelství Polydor v roce 1991 a 1993 a byla k dostání i na českém trhu. CD nabízejí zajímavý a vcelku obsáhlý výběr skladeb Martina Böttchera z filmů o Vinnetouvi.

 

        

Die schönsten Karl May Filmmelodien

Třídiskový komplet od vydavatelství Polydor se na hudebním trhu objevil v roce 2003 a je k dostání i v českých obchodech. CD nabízejí prakticky totožný výběr skladeb jako předchozí produkt od Polydoru.

 

        

Karl May Filmhits

CD vydalo v roce 2000 vydavatelství Karussell. Obsahuje 14 základních melodií z filmů o Vinnetouovi od Martina Böttchera. V některých internetových obchodech je stále ještě k dostání.

 

III.Kaskadéři a jezdci ve filmových mayovkách

Když se v 60. letech natáčely filmové mayovky, bylo potřeba angažovat skupinu kaskadérů a velké množství specialistů, jejichž hlavním úkolem bylo zastupovat herce v rizikových scénách a účastnit se nejrůznějších přestřelek, bojů a honiček. Kromě toho měli na starosti ještě výcvik koní a jejich dopravu k místům natáčení. V článku se budeme věnovat především chorvatským kaskadérům, kteří se podíleli na natáčení mayovek z produkce Jadran filmu. Skupinu kaskadérů tvořil úzký okruh lidí, kteří buď vystudovali kaskadérskou školu v Ljubljaně, nebo prošli tvrdým výcvikem na záhřebském hipodromu pod dohledem zkušených kaskadérů. Patřili sem Domagoj Vukušić, Šimun Jagarinec, Miroslav Buhin, Milan Mikuljan, Luka Knežević, Zlatko Hrastinski, Kasim Kučković, Petar Buntić, Stjepan Špoljarić, Marijan Habazin, Nikola Gec, Vladimir Šimac a šéf kaskadérů Ivan Krištof. Skupinu specialistů tvořili lidé, kteří zpravidla točili jezdecké scény. Často se jim říkalo jezdci neboli jahaći a bylo jich okolo padesáti. K těm nejznámějším patřili Kasim Čikoš, Mate Ivanković, Franjo Biankini, Ivan Nowak, Zvonko Dobrin, Kemal Jahić, Stjepan Hrgović a Milan Marić. Kaskadéři dodnes přísně dbají na rozdělení kaskadér / jezdec a na své působení v mayovkách jsou náležitě hrdí.

Nábor jugoslávských kaskadérů a specialistů měl na starosti produkční Jadran filmu Stipe Gurdulić. V první mayovce Poklad na Stříbrném jezeřepůsobili pouze čtyři profesionální kaskadéři - Domagoj Vukušić, Marijan Habazin, Zlatko Hrastinski a Šimun Jagarinec. Ostatní aktéři byli buď jen specialisté, nebo ještě neměli statut profesionálního kaskadéra (Milan Mikuljan a Kasim Kučković se jimi stali až v roce 1963). Protože v dalších mayovkách stoupala náročnost akčních scén, bylo potřeba najmout více kaskadérů a zejména specialistů pro hromadné jezdecké scény. Pro Stipa Gurduliće však byli starší a zkušení kaskadéři příliš drazí, a proto do filmů obsadil mladé, sotva dvacetileté hochy, kteří byli ochotní riskovat svůj krk za mnohem méně peněz. Spousta jugoslávských aktérů nevzpomíná na Gurduliće v dobrém, neboť mají pocit, že je o spoustu peněz ošidil. Přesto se jim ale dařilo po finanční stránce dobře. Kaskadéři dostávali smluvně ujednaný plat a k tomu jim byla každý den vyplácena odměna, jejíž výše závisela na počtu pádů z koně nebo budovy. Ti nejlepší si tak mohli vydělat za jeden film více, než byl průměrný roční plat jednoho Jugoslávce.

Kaskadéři byli tvrdí, přesto ale veselí kluci a panovalo mezi nimi opravdové přátelství. Mnozí pocházeli z chorvatského hlavního města Záhřebu a znali se již od dětství. Žili podle svých vlastních pravidel a od ostatních členů filmového štábu se drželi stranou. V době natáčení mayovek vlastnila produkční společnost Jadran film velké množství koní, které odkoupila v padesátých letech od jugoslávské armády a postavila pro ně nedaleko dnešního záhřebského hipodromu stáje. Mnoho kaskadérů mělo ovšem své vlastní koně, kteří díky intenzivnímu tréninku ovládali různé umělecké kousky. Přestože některé pády vypadají velice nebezpečně, představovaly pro koně jen velmi malé riziko. Pokud přesto došlo ke zranění, bylo to častěji u jezdce než u koně. Během natáčení akčních scén byl smrtelně zraněn pouze jeden kůň, a to ve filmu Old Shatterhand, který ovšem vznikal pod jinou produkční společností. K žádnému zranění nedošlo ani při natáčení velmi nebezpečné scény v Posledním výstřelu, kdy koně s jezdci a povozy padají do pasti nastražené Samem Hawkensem. Luka Knežević vzpomíná: "Koně vycítili, že je tam díra a třikrát se před ní zastavili. Pak dostali injekce na uklidnění a scénu se podařilo natočit. Koním ani klukům se přitom nic nestalo." Jedním z nepsaných pravidel kaskadérů bylo, že ten, kdo během natáčení neúmyslně spadl z koně, musel ostatním koupit 80 litrů vína.

Kromě práce s koňmi bylo hlavním úkolem kaskadérů zastupování herců při nebezpečných potyčkách a pádech. Pokud měl herec utržit při rvačce ránu, byl to obvykle kaskadér, který se místo něho skácel k zemi, protože riziko zranění a tím pádem i přerušení natáčení bylo pro filmaře příliš velké. Zatímco někteří herci se rizika nebáli a dubléra odmítali (třeba Götz George, Louis Velle, Sieghardt Rupp), jiní se záskoku přímo dožadovali. Například Stewart Granger, představitel Old Surehanda, zastával názor, že je velice neprofesionální, aby na zem padal herec, když to za něho může udělat někdo jiný, navíc mnohem lépe a věrohodněji. Kaskadérům se tento postoj pochopitelně zamlouval, protože jim zajišťoval dostatek práce a tím i pravidelný přísun peněz. Většina hlavních herců měla svého osobního dubléra. Za Pierra Brice zaskakoval nejčastěji Šimun Jagarinec a za Lexe Barkera Nikola Gal, Mate Ivanković a italský kaskadér Giancarlo Bastianoni. Maria Girottiho zastupoval Milan Mikuljan, za Ralfa Woltera nebo Elke Sommer zaskakoval Zlatko Hrastinski a Herberta Loma nahrazoval Šimun Jagarinec. Místo Stewarta Grangera lze v riskantních scénách rozeznat Ivana Krištofa. Letizii Roman, představitelku Judity z Old Surehanda, dubloval Miro Buhin, který ji rovněž učil zacházet se zbraní.

V některých případech bylo nutné, aby se herci naučili alespoň základům jízdy na koni. Často procházeli výcvikem pod vedením kaskadérů a mnozí byli natolik šikovní, že zvládli i pár jednoduchých kaskadérských kousků. Mario Adorf a Götz George byli u kaskadérů obzvlášť oblíbení a dostávali od nich ty nejlepší koně. Herci, kteří pohlíželi na povolání kaskadérů s despektem, dostali občas koně, jenž na určité gesto zareagoval prudkým zastavením ze cvalu. Mavid Popović, představitel Inču-čuny, zaplatil za své bezohledné chování vůči kaskadérům zlomeným nosem. Herec Vlado Krstulović vzpomíná: "Když tehdy Popović dorazil na plac, všem se hrozně chlubil svým jezdeckým uměním a tvrdil, že se učil přímo u Královské jugoslávské kavalerie." Kaskadéři na sebe pobaveně pohlédli a přidělili mu hezké, bystře vypadající zvíře. Mavid se vyšvihnul do sedla, pobídnul koně ke cvalu, ale zvíře odmítalo spolupracovat. "Co's mi to dal za koně? Taková herka! To nemáš pro mě něco temperamentního?" obořil se Popović na jednoho z kaskadérů. Ten mu nabídl vlastního koně se slovy, že je to nejživější zvíře na placu a Mavid spokojeně odcválal. Po několika stech metrech koně otočil a cválal zpátky ke skupině přihlížejících kaskadérů. "Nikdo z nás herců netušil, že ten kůň nesnáší pohled na novinový papír!" usmívá se Krstulović. "Když byl od nás jen několik desítek metrů, jeden kaskadér vytáhl noviny a začal v nich listovat. V tu ránu kůň zastavil a Popović se mohutným saltem poroučel k zemi."

» Obrazová příloha: Kaskadéři a jezdci v mayovkách z produkce Jadran filmu - speciální příloha v programu Word (velikost 28 MB), v níž najdete okolo 350 obrázků všech dosud známých chorvatských kaskadérů a jezdců.

 

Biografie kaskadérů a jezdců
	Kaskadéři Ivan Krištof, Domagoj Vukušić, Šimun Jagarinec, Miroslav Buhin, Milan Mikuljan, Luka Knežević, Zlatko Hrastinski, Kasim Kučković, Petar Buntić, Stjepan Špoljarić, Marijan Habazin, Nikola Gec a Vladimir Šimac.
	Specialisté / Jezdci Kasim Čikoš, Mate Ivanković, Nikola Gal, Franjo Biankini, Mirko Latinović, Ivan Nowak, Zvonko Dobrin, Kemal Jahić, Stjepan Hrgović, Milan Marić, Slavko Godinić, Esad Jujić, Josip Valkaj, Vlado Delorenc, Milan Sosa a další.

 

IIII. Filmové mayovky v československých kinech

Bývalá šedesátá léta znamenala v Československu podstatný rozvoj kinematografie. Od poloviny šedesátých let se stavěla nová velkokapacitní kina 70 mm formátu, do nichž se dostávaly převážně dobrodružné filmy, westerny a filmy francouzské produkce, které se těšily obzvláště velké oblibě. Byly vytvořeny tzv. výběrové komise, které rozhodovaly o nákupu filmů ze zahraničí a určovaly, zda je film ideologicky nezávadný. Bez souhlasu výběrové komise nesměl být žádný film uveden do distribuce. Členy výběrových komisí byli převážně ředitelé závodů a vedoucí programoví pracovníci a vybíral je generální ředitel Československého filmu. K pracovníkům patřili také zaměstnanci Ministerstva kultury a kulturně-političtí pracovníci tehdejší KSČ. Samostatnou složkou Ministerstva kultury byl Československý filmexport, který měl na starosti prodej našich filmů do zahraničí a dovoz zakoupených filmů ze zahraničí.

Všechny filmy byly v té době rozdělovány podle atraktivity titulu do příslušných kategorií (A, B, C, D a později Z), a to na základě rozhodnutí vedoucích pracovníků ÚPF (Ústřední půjčovna filmů) a SPF (Slovenská požičovňa filmov). Státní kina odváděla zmíněným půjčovnám 30-50% z tržeb jednotlivých filmů. Výše procentuálního odvodu se stanovovala podle druhu kina a na základě dohody s provozovatelem, kterým byl obvykle odbor kultury Městského národního výboru. Kina a organizace, které nebyly zahrnuty do sítě státní správy, mohly filmy veřejně promítat za určitý fixní poplatek a nemusely odvádět procenta z tržeb. Patřila sem např. 16 mm kina ve školách a na pionýrských táborech, kina v nápravněvýchovných ústavech a vojenských kasárnách, kina v různých sanatoriích apod. Základní sazby za půjčení filmu byly rozdělené do čtyř cenových kategorií (cena za jeden den a jedno představení):

• Kategorie A - do této kategorie patřily zejména filmy pro děti a taktéž některé filmy, které byly uvolněné pro dětská představení a které byly zároveň již dostatečně obehrané. Cena 45 Kčs.
• Kategorie B - patřily sem méně atraktivní filmy zejména socialistické produkce, filmy pro mládež, případně některé atraktivní filmy pro děti. Cena 90 Kčs.
• Kategorie C - do této kategorie spadaly poměrně atraktivní filmy socialistické i zahraniční výroby. Cena 135 Kčs. K základnímu vstupnému v kinech byl často příplatek 1 Kčs.
• Kategorie D - patřily sem atraktivní filmy z takzvaných ostatních států (např. francouzské, italské, španělské) a vybrané filmy socialistických produkcí. Do této kategorie byly zařazeny třeba mayovky, filmy o Angelice, komedie s Louisem de Funésem apod. Cena 180 Kčs. K základnímu vstupnému byl obvykle příplatek 2 Kčs.

Později v osmdesátých letech, kdy se začaly určovat nové ceny vstupného pro jednotlivá kina, vznikla ještě kategorie Z s cenou půjčovného 220 Kčs za den a jedno promítání. Do této kategorie patřily mayovky v době obnovených premiér.

Filmy natočené podle románů Karla Maye se používaly v následujících obrazových formátech:

• 70mm - panoramatický formát s poměrem stran 1:2,2 (pouze film Old Shatterhand)
• 35mm - širokoúhlý formát, tzv. CinemaScope s poměrem stran 1:2,35
• 35mm - rozšířený formát s poměrem stran 1:1,66 (snížené obrazové pole)
• 16mm - úzký formát s poměrem stran 1:1,66, používaný v malých kinech

Mayovky jsme v šedesátých letech dostávali z filmových laboratoří v počtu deseti kopií 35mm filmu, z toho bylo asi šest až sedm kopií v širokoúhlém formátu a tři až čtyři kopie v rozšířeném formátu. Dále jsme obdrželi deset až dvanáct kopií 16mm filmu, které využívala zejména malá vesnická kina, jež nebyla uzpůsobená na širokoúhlé promítání. Rozdíl mezi Českou a Slovenskou republikou spočíval pouze v tom, že počet filmových kopií a jejich výroba závisela na počtu jednotlivých krajů. Česká republika měla v té době větší počet krajů, takže dvě třetiny kopií byly v ČR a jedna třetina byla na Slovensku.

Vstupné bylo stanoveno v jednotlivých kinech zhruba takto: základní vstupné na panoramatický film stálo 10, 12 nebo 14 Kčs. Základní vstupné v kině širokoúhlém stálo 4, 5 nebo 6 Kčs + 2 Kčs jako příplatek za atraktivní titul, celkově tedy vstupné stálo 6, 7 nebo 8 Kčs. Ve středních a velkých kinech byla ještě jedna cenová kategorie 9 Kčs, která závisela na kapacitě sedadel v kině. Základní vstupné v malých kinech stálo 2, 3 nebo 4 Kčs + příplatek 1-2 Kčs podle atraktivity titulu.

Mayovky v československých kinech v letech 1964-1974

Poznámka k níže uváděným datům: Filmy, které již byly připravené k distribuci a předpokládala se u nich dobrá návštěvnost, se obvykle začaly promítat o několik dnů až týdnů dříve, než se měla uskutečnit celostátní premiéra. Neležely tak zbytečně ve skladu a nepřicházely o výdělek. Většinou se jednalo o předpremiéry filmů, ale mohlo jít také o uzavřené představení pro určitou skupinu diváků nebo mohl být snímek představen v rámci nějakého filmového festivalu. Uvedené termíny celostátních premiér lze tedy brát jako pomocná evidenční data, ale neznamená to, že první představení filmu proběhlo právě v tomto termínu. Zároveň je ale téměř nemožné stanovit přesná data těchto prvních představení, protože záleželo jen na dohodě kina s ÚPF, zda určitý snímek promítne dříve nebo počká na datum celostátní premiéry. Museli bychom projít tisíce záznamů všech kin v republice a týden po týdnu pročítat jejich staré programy, což je pochopitelně nemožné. Mnohá kina navíc zanikla a staré programy byly skartovány. Vycházíme tedy pouze ze záznamů v dochovaných časopisech a novinách (Literární noviny, Kulturní tvorba), které ovšem uváděly pouze programy kin v Praze a několika velkých městech (Kladno, Pardubice, Plzeň, České Budějovice a Brno). Přestože jsme pátrání po premiérách mayovek věnovali mnoho času a úsilí, je třeba brát níže uvedená data s jistou rezervou.

Ve středu 12. prosince 1962 se ve vyprodaném stuttgartském kině Universum konala světová premiéra filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Protože film slavil ohromný úspěch a vykazoval dobrou návštěvnost, byl v květnu 1963 zakoupen i pro československá kina, a to na základě autorských práv v trvání deseti let. Datum celostátní premiéry Pokladu na Stříbrném jezeře stanovila Ústřední půjčovna filmů na 22. května 1964. Roční odstup premiéry od zakoupení filmu byl dán časem potřebným pro výrobu filmových kopií, dabingu, reklamních ukázek, filmových plakátů a fotosek. Pražská premiéra se uskutečnila v pátek 8. května 1964 v kině Alfa, kde byl snímek promítán bez přerušení až do 17. září 1964, tedy rekordních devatenáct týdnů. Další pražské premiéry pak probíhaly od června do září v kinech Veletrhy, Svornost, Květen, Aero, Pilotů, Orient, Flora a Revoluce. Od 22. května 1964 byl snímek promítán např. v kladenském kině Svět, v plzeňském kině Hvězda, v královehradeckém kině Jas, v brněnském kině Stadion nebo v českobudějovickém Kině Pohraniční stráže. Úspěch Pokladu na Stříbrném jezeře byl v tehdejším Československu opravdu veliký. Jen do konce roku 1965, tedy za necelých dvacet měsíců promítání, utržil 28 miliónů Kčs, z toho 11,2 miliónů Kčs na půjčovném [1]. Během tohoto období vidělo film 4.787.200 českých a 1.298.200 slovenských diváků [2]. Do konce roku 1970 vzrostl celkový počet na 6.442.600 českých a 1.887.000 slovenských diváků [3].

O necelý rok později přišel do našich kin Vinnetou. Termín celostátní premiéry byl stanoven na 5. března 1965. Pražská premiéra se odehrála v pátek 12. února 1965 v kině 64 U Hradeb, kde byl snímek promítán tři týdny. Od 5. března 1965 byl na programu kina Blaník, kde běžel v rámci pražské premiéry dalších třináct týdnů.Vinnetou byl ještě úspěšnější než jeho předchůdce Poklad na Stříbrném jezeře. Jen za rok 1965, tedy za necelých jedenáct měsíců promítání, dokázal vydělat přes 33 miliónů korun, z toho 13,2 miliónů na půjčovném [1]. Ve stejném období zhlédlo film 4.199.400 českých a 1.507.800 slovenských diváků [2]. Do konce roku 1970 vzrostl celkový počet na 6.341.100 českých a 2.349.300 slovenských návštěvníků [3].

Začátkem listopadu roku 1964 byly na brněnském mezinárodním filmovém veletrhu Filmfórum zhlédnuty a přijaty do československé distribuce další dvě mayovky: Vinnetou - Rudý gentleman a Old Shatterhand. Celostátní premiéra filmuVinnetou - Rudý gentleman byla stanovena na 30. července 1965. První představení proběhlo pravděpodobně ve dnech 30. června - 4. července 1965 v pražském kině Alfa, kde byl snímek promítán v rámci nočních představení pro hosty III. celostátní spartakiády [4]. Oficiální pražské premiéry se diváci dočkali 30. července 1965 v kině 64 U Hradeb, kde byl snímek na programu tři týdny. Počátkem září 1965 se vrátil do kina Alfa, kde si pražské premiérové promítání prodloužil o dalších patnáct týdnů. Co se týče návštěvnosti, tak jen do konce roku 1965 zhlédlo film neuvěřitelných 3.199.800 českých a 1.099.400 slovenských diváků [2]. Do konce roku 1970 si lístek na Rudého gentlemana zakoupilo celkem 6.122.100 českých a 2.055.100 slovenských diváků [3].

S další filmovou mayovkou Old Shatterhand, která byla jako jediná natočena v 70mm panoramatickém formátu, to bylo poněkud složitější. Na podzim roku 1964 byly zakoupeny dvě kopie 70mm formátu, z toho jedna byla v Česku a druhá na Slovensku. Tyto kopie byly do kin nasazovány v původním znění s titulky a byly maximálně využívané, takže u nich brzy došlo ke značnému opotřebení (po roce 1969 byly již zcela vyřazeny z oběhu). Ostatní formáty byly do kin nasazovány až později po zhotovení dabingu. Datum celostátní premiéry filmu Old Shatterhandbylo stanoveno na 20. srpna 1965, ale stejně jako v případě předchozích mayovek se všechno odehrálo trochu jinak. První představení se pravděpodobně uskutečnilo v pátek 14. května 1965 v nově otevřeném panoramatickém kině Dukla v Bratislavě, kde ho jen do konce srpna 1965 zhlédlo téměř 140.000 diváků [5]. Do konce roku 1965 se celkový počet zvýšil na 186.000 diváků [2]. Vzhledem k tomu, že na Slovensku byla v oběhu pouze jedna kopie, je to krásné číslo.

Pokud jde o česká kina, tak první představení filmu Old Shatterhand se uskutečnilo v pátek 24. září 1965 v ostravském kině Vesmír, které v tento den slavnostně zahájilo svou činnost jako teprve třetí panoramatické kino v republice [6]. Jen do konce roku 1965 tam zhlédlo Old Shatterhanda okolo 144.000 návštěvníků [2]. Od 28. ledna do 21. července 1966 byl Old Shatterhand promítán v brněnském 70mm kině Jadran a od 19. května do 23. října 1966 běžel v rámci pražské premiéry v 70mm kině PKOJF (Park kultury a oddechu Julia Fučíka). Začátkem prosince se Old Shatterhanda dočkali i návštěvníci nového panoramatického kina Jas v Pardubicích. Zřejmě již v průběhu roku 1966 se dostaly do oběhu také 35mm kopie s dabingem, ale kdy a kde se tak stalo poprvé, se nám bohužel nepodařilo dohledat. Jisté je pouze to, že v letech 1965-1970 si Old Shatterhanda nenechalo ujít 3.451.400 českých a 1.186.200 slovenských diváků [3].

K filmu Old Shatterhand se váže ještě jedna drobná zajímavost: dne 3. listopadu 1964 zahájilo stálý provoz brněnské kino Jadran, vůbec první 70mm kino v celém Československu. V rámci 2. ročníku mezinárodního filmového veletrhu Filmfórum mělo ten den na programu ukázky ze 70mm kopií filmů Old Shatterhand, Kleopatra či Královna ze Sáby [6]. Všechny filmy běžely v původním znění a bez titulků, protože o jejich nákupu rozhodla výběrová komise teprve den před tímto ukázkovým promítáním.

Celostátní premiéra posledního dílu trilogie Vinnetou, nazvaná Vinnetou - Poslední výstřel, byla stanovena na 21. dubna 1967. První představení se uskutečnilo zřejmě v pardubickém kině Dukla, kde byl snímek promítán již od 7. dubna 1967. O týden později byl také na programu plzeňského kina Hvězda. Pražská premiéra proběhla až v den plánované celostátní premiéry, tedy 21. dubna 1967 v kině 64 U Hradeb, kde film běžel tradičně po dobu tří týdnů. Další premiéry proběhly téhož dne také v mladoboleslavském kině Oko nebo v českobudějovickém kině Kotva. Dne 5. května se třetího dílu Vinnetoua dočkali také návštěvníci brněnských kin Moskva, Lípa a Letní kino - Leninova, v nichž snímek běžel pod původně zamýšleným názvem Vinnetouova smrt. Od 4. července 1967 pokračovalo pražské premiérové promítání v kině Blaník, kde byl snímek na programu více než pět týdnů. Od premiéry v dubnu 1967 do konce roku 1970 zhlédlo film 3.316.400 českých a 1.155.000 slovenských diváků [3].

Poslední filmovou mayovkou, která byla promítána v našich kinech v šedesátých letech, je poněkud netypický snímekPoklad Inků. Film má narozdíl od jiných mayovek neomezený monopol, protože se na jeho výrobě podílela bulharská kinematografie, s níž byla uzavřena dohoda o neomezeném promítání jejích filmů. Celostátní premiéra byla naplánována na 15. prosince 1967. S uvedením filmu do kin se asi příliš nepospíchalo, neboť první představení se pravděpodobně konalo až v den celostátní premiéry, a to např. v kladenském kině Svět. Pražská premiéra se uskutečnila o dva dny později v kině 64 U Hradeb, kde byl Poklad Inků na programu pouze jeden a půl týdne. Od 5. ledna 1968 pokračovalo pražské premiérové promítání v kině Městské knihovny, kde snímek běžel další dva týdny. Údaje o návštěvnosti bohužel nemáme k dispozici.

V letech 1972-1974 byly filmové mayovky uvolněny také pro dětská představení za vstupné 2 a 4 Kčs a do značné míry se využívaly i v rámci školních představení. Monopol k promítání základní pětice vinnetouovek končil 6. prosince 1974.

Mayovky v československých kinech v letech 1976-1982

V polovině sedmdesátých let se vedení Československého státního filmu rozhodlo prodloužit monopol na promítání základní pětice filmů: Poklad na Stříbrném jezeře, Vinnetou, Vinnetou - Rudý gentleman, Old Shatterhand a Vinnetou - Poslední výstřel. Protože v té době docházelo k omezení výroby filmových kopií na základě snížených dodávek výrobní suroviny z NDR, dostali jsme na sklad pouze 4-5 kopií z každého titulu, což bylo pro Slovensko málo. V Česku to bylo podobné. Kopie těchto pěti mayovek byly vyrobeny pouze v obrazovém formátu 1:1,66, nebyly širokoúhlé a to z toho důvodu, že tento obrazový formát se mohl promítat jak v kině širokoúhlém na rozšířené plátno, tak v kině klasickém. Diváci však byli zklamaní, když na filmovém plátně viděli místo celého Vinnetoua jen jeho obrazovou polovinu. 16mm filmy už v tomto období nebyly promítány, stejně tak už nebyl dodáván nový propagační materiál, pracovníci kin si ho museli vyrobit sami, neboť původní byl v roce 1974 vyřazen. Některá kina si však reklamní materiál ponechala a nyní ho znovu využila. V kinech se filmy objevily v polovině května 1976 a běžely v těsném sledu za sebou.

Poznámka k níže uváděným datům: Po roce 1968 přestaly vycházet týdeníky Literární noviny a Kulturní tvorba, odkud jsme dříve čerpali informace o aktuálních programech kin v Praze a velkých městech. K dispozici máme pouze měsíčník Přehled kulturních pořadů v Praze aZpravodaj československého filmu, proto uvádíme pouze data oficiálních distribučních premiér a premiér v pražských kinech.

Společně s pěticí oblíbených mayovek byl v roce 1975 zakoupen také širokoúhlý film Mezi Supy. Celostátní premiéra byla stanovena na 18. června 1976. Pražská premiéra se uskutečnila 13. května 1976 v kině Květen, kde byl snímek promítán tři týdny. Návštěvnost filmu Mezi Supy byla podstatně nižší než u mayovek promítaných v šedesátých letech - za rok od premiéry zhlédlo snímek 893.568 diváků [7] - ale přesto se Mezi Supy řadí k nejúspěšnějším filmům německé produkce, promítaným v našich kinech od poloviny sedmdesátých do konce osmdesátých let.

V roce 1977 byly zakoupeny filmy z mexického a orientálního prostředí: Poklad Aztéků, Pyramida boha Slunce, Žut, Divokým Kurdistánem a V říši stříbrného lva. Tyto filmy, včetně snímku Mezi Supy, se promítaly v kinech pouze na širokoúhlém formátu 1:2,35. Kopie v obrazovém formátu 1:1,66 a 16mm nebyly vůbec vyrobeny, takže diváci z malých vesnic museli dojíždět do sousedních obcí, kde měli v kině širokoúhlý formát. Tak velké popularity, jako v šedesátých letech, však už nové snímky nedosáhly. V tomto období se vedení Československého filmu rozhodlo, že ostatní filmy jako Old Surehand, Old Firehand, Vinnetou a míšenka Apanači, Petrolejový princ a Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti nebudou v kinech promítány. Důvodem byla různá úsporná opatření tehdejší doby.

Datum distribuční premiéry Pokladu Aztéků stanovila Ústřední půjčovna filmů na 10. března 1978. V Praze byl snímek promítán již v rámci 28. ročníku Filmového festivalu pracujících, a to 24. června 1977 ve Sportovní hale PKOJF a 25. června 1977 na Zimním stadionu Eden. Klasická pražská premiéra proběhla 7. července 1977 v kině 64 U Hradeb, kde byl snímek promítán dva týdny. V průběhu jednoho roku zhlédlo film pouze 543.052 diváků [7]. Celostátní premiéra filmuPyramida boha Slunce se odehrála 24. března 1978. Pražská premiéra proběhla 20. října 1977 v kině Světozor, kde byl snímek na programu tři týdny. Během jednoho roku od premiéry shlédlo film 539.202 diváků [7].

Série orientálních mayovek byla připravena k promítání již v roce 1979, ale nakonec se vedení Československého filmu rozhodlo, že budou promítány v roce 1980 v krátkých odstupech. Jako první byl do československé distribuce uveden film Divokým Kurdistánem, jehož celostátní premiéra se uskutečnila 30. května 1980. Pražskou premiéru si odbyl 17. dubna 1980 v kině 64 U Hradeb, kde byl promítán po dobu dvou týdnů. Dne 27. června 1980 proběhla celostátní premiéra snímku V říši stříbrného lva, který volně navazuje na předchozí film. Návštěvníci pražských kin si tentokrát museli na premiéru počkat, a to až do 10. července 1980, kdy byl snímek promítán po dobu dvou týdnů v tradičním mayovském kině 64 U Hradeb. Jako poslední byl do distribuční sítě kin uveden snímek Žut. Celostátní premiéra byla naplánována na 18. července 1980, pražská premiéra se uskutečnila 1. června 1980 v kině Květen, kde byl na programu do 18. června 1980. Orientální mayovky byly v našich kinech promítány pouze dva roky, a to i přesto, že byl monopol zakoupen na pět let. Kvůli různým úsporným opatřením té doby ležely filmy nevyužité ve skladech. Návštěvnost těchto snímků byla ve srovnání s ostatními mayovkami velice nízká, pohybovala se okolo 300.000 diváků [7].

Mayovky v československých kinech v letech 1984-1995

Po velkém úspěchu filmových mayovek a velkém množství dopisů, v nichž návštěvníci prosili o opětovné uvedení mayovek na plátna kin, rozhodlo vedení Československého filmu o novém zakoupení autorských práv a monopolu na čtyři nejlepší filmy (jedná se o tzv. obnovené premiéry). Co se týče filmových kopií, v té době byly vyrobeny asi takto: pro Poklad na Stříbrném jezeře 4 širokoúhlé kopie s poměrem stran 1:2,35, dále 3 kopie rozšířené s poměrem stran 1:1,66 a asi 6 kopií bylo 16mm formátu. Film Vinnetou byl obnoven pouze v širokoúhlém formátu 1:2,35 v počtu 4 kopií.Vinnetou - Rudý gentleman byl obnoven podobně jako Poklad na Stříbrném jezeře, tedy v širokoúhlém, rozšířeném i 16mm formátu. Pro film Vinnetou - Poslední výstřel byly dodány pouze širokoúhlé kopie. Poklad Inků byl obnoven ve všech obrazových formátech. Uvedený počet vyrobených kopií platil pouze pro Slovensko. Počet vyrobených kopií pro Českou republiku byl vyšší, neboť měla větší počet krajů. K filmům byl vyroben i nový propagační materiál.

V červnu roku 1984 byl na 35. ročníku Filmového festivalu pracujících promítán Poklad na Stříbrném jezeře. Všechna filmová představení v kinech a letních amfiteátrech byla hned od začátku beznadějně vyprodaná. Celostátní obnovená premiéra filmu se uskutečnila v červenci 1984. V prosinci 1984 přišel do kin neméně úspěšný Vinnetou, v únoru 1985 následoval Vinnetou - Rudý gentleman a po něm v červnu 1985 Vinnetou - Poslední výstřel. K čtveřici mayovek se přidal ještě Poklad Inků s neomezeným monopolem na promítání.

V roce 1984 nastoupil také nový filmový nosič video, na který se začaly přepisovat mnohé filmy. Také Poklad na Stříbrném jezeře a celá trilogie Vinnetou byly v roce 1987 vydány na videokazetách. Zprvu se půjčovaly pouze organizacím, později i veřejnosti prostřednictvím knihoven. Po revoluci se konečně dostaly i do sítí prodejen. Ve spolupráci s vydavatelstvím Davay je vydal Lucernafilm. V roce 1993 vydala celou sérii mayovek (s výjimkou Pokladu Inků) společnost Densy Home Video. V témže roce byl vyroben i nový český dabing k těm filmům, které nebyly promítány v kinech.

Do roku 1989 se mayovky těšily poměrně velké oblibě, avšak po revoluci začala návštěvnost pomalu klesat, neboť se do kin dostávaly nové filmy, které se v dobách minulého režimu nemohly v kinech promítat. Po zániku státního monopolu převzaly autorská práva nástupné organizace. Mayovky se uváděly už jen sporadicky a spíše na dětských filmových představeních. V roce 1995 definitivně skončilo veřejné promítání mayovek v kinech. Zůstaly jen vzpomínky na tu slavnou dobu, které u mnohých nadšenců a velkých milovníků mayovek přetrvávají až dodnes.

 

Poznámky:

Informace o termínech premiér pro léta 1964-1970 jsme čerpali především z programů kin uvedených v týdenících Literární noviny a Kulturní tvorba, které jsou archivovány v knihovně NFA. Informace o termínech premiér pro léta 1976-1982 jsme čerpali z programů kin uvedených v měsíčníku Přehled kulturních pořadů v Praze a v týdeníku Zpravodaj československého filmu.

• [1] Film a doba : měsíčník pro filmovou kulturu. 1967, roč. 13, č. 3, s. 154.
• [2] HAVELKA, Jiří. Čs. filmové hospodářství : 1961-1965. Praha : Československý filmový ústav, 1975. Kapitola - Ústřední půjčovna filmů, s. 255-324. -- Konkrétní záznam na s. 298.
• [3] HAVELKA, Jiří. Čs. filmové hospodářství : 1966-1970. Praha : Československý filmový ústav, 1976. Kapitola - Ústřední půjčovna filmů, s. 263-341. -- Konkrétní záznam na s. 309.
• [4] Filmové informace. 1965, roč. 16, č. 25, s. 1.
• [5] Filmové informace. 1965, roč. 16, č. 37, s. 3.
• [6] HAVELKA, Jiří. Čs. filmové hospodářství : 1961-1965. Praha : Československý filmový ústav, 1975. Kapitola - Ústřední půjčovna filmů, s. 255-324. -- Konkrétní záznam na s. 315.
• [7] Film a doba : měsíčník pro filmovou kulturu. 1989, roč. 35, č. 6, s. 321.

Informace o technickém stavu kopií, vstupném, rozdělení filmů do kategorií apod. poskytl - Pavol Tomašovský, bývalý zaměstnanec různých organizací někdejšího Československého státního filmu. 

 

 

TV filmy a seriály

Kromě slavných mayovek z 60. let bylo natočeno také mnoho seriálů a filmů určených pro televizní vysílání. První seriálS Karlem Mayem v Orientu byl natočen dokonce ještě před tím, než vypukla ta pravá "mayovská hysterie". Byl vysílán ve zkušebním programu německé televize ZDF, ale jeho kvalita byla natolik nízká, že se od regulérního vysílání upustilo. Často zpracovávaným tématem byl život Karla Maye. V roce 1992 vysílala ZDF u příležitosti 150. výročí narození Karla Maye (25. únor 1842) šestidílnou sérii Karl May. Po filmech Freispruch für Old Shatterhand (1965) a Karl May (1974) je tento TV seriál třetím pokusem o zfilmování života slavného spisovatele. Ve srovnání s oběma jmenovanými biografickými filmy je však hodnocen jako nejhorší.

Pierre Brice v roli Vinnetoua vystupuje ve dvou produkcích: v seriálu Můj přítel Vinnetou a ve dvoudílném televizním filmuVinnetou se vrací. V bývalém NDR byly vyrobeny tři filmy: Přízrak ve křoví, Stopa vede ke Stříbrnému jezeru a Prérijní lovci v Mexiku. První dva příspěvky jsou víceméně podařené, poslední byl propadákem. Mimo to byly natočeny také nějaké trikové filmy, jako např. Haló - tady Karel May a Vinnetou.

V protikladu ke slavným mayovkám z 60. let jsou mnohé z těchto seriálů jen těžko k sehnání. Televizního vysílání se asi také nedočkáme, tak nám nezbývá nic jiného, než doufat, že aspoň některé z nich vyjdou v Německu na DVD jako v případě úspěšného seriálu Kara ben Nemsí Effendi.

 

 

Foto	Název filmu	Foto	Název filmu
	Mit Karl May im Orient S Karlem Mayem v Orientu		Freispruch für Old Shatterhand Svoboda pro Old Shatterhanda
	Kara Ben Nemsi Effendi Kara ben Nemsí efendi		Karl May Karel May
	Mein Freund Winnetou Můj přítel Vinnetou		Das Buschgespenst Přízrak ve křoví
	Hallo - hier Karl May Haló - tady Karel May		Die Präriejäger in Mexiko Prérijní lovci v Mexiku
	Die Spur führt zum Silbersee Stopa vede ke Stříbrnému jezeru		Karl May Karel May
	Winnetou Vinnetou		Winnetous Rückkehr Vinnetou se vrací
	WinneToons WinneToons		Die Legende vom Schatz im Silbersee Legenda o pokladu ve Stříbrném jezeře

 

 

Po stopě Karla Maye

 

Výstava v Náprstkově muzeu v Praze 24.října 2012

Symbolicky řečeno, Karel May se po více než sto letech opět vrátil do Prahy. A opět zvítězil. Tentokrát ne v proslulém nakladatelství J. R. Vilímka či někoho jiného, ale na půdě akademické a vysoce ctihodné - na půdě samotného Národního muzea. Právě tato instituce totiž uspořádala výstavu, věnovanou německému spisovateli, jehož dílu se v naší zemi dostávalo po celé ono století tak vřelého přijetí. A máme tu další symboliku: dlouhé roky byl Karel May vyřazován na periferii literatury, označován za brakového pisálka, a když už došlo na jeho životopis, pak jsme měli šanci dozvědět se pouze to, že si vše vymyslel, že nikdy necestoval, naopak, že kradl a byl zavřený v kriminále. O významu a působení jeho knih, o jejich mravních hodnotách a svižném, čtivém stylu či melodických dialozích ani slova. A hle, tu rovnou Národní muzeum v Praze, jedna z nejváženějších institucí zabývajících se historií, uspořádá o něm výstavu. Snad nebude znít příliš neskromně myšlenka, že snad jsme k této jeho jakési rehabilitaci přispěli i my s našimi webovkami a akcemi, které v jejich rámci pořádáme. Ač se to zdá nepravděpodobné, výstava se připravovala více než rok. První maily s Dr. Maškem jsme si vyměnili v srpnu 2011 - dostalo se mi totiž cti nepatrně podílet se na její realizaci, ale hlavně dát k dispozici svoji stříbrnou pušku, která je nyní vystavena vedle medvědobijky z Muzea Karla Maye v Radebeulu.

Ale přejděme raději k tomu hlavnímu - k vernisáži. Ta se konala ve středu 24. října 2012 v 17 hodin. Nádvoří Náprstkova muzea na Betlémském náměstí (opět symbolika - našlo by se v Praze vhodnější náměstí pro výstavu o takovém hlasateli pravdy a spravedlnosti, jako byl May?) bylo zcela zaplněno lidmi, pozvanými odborníky i jen zájemci. Mezi přítomnými jsem se s velkou radostí přivítal s Honzou Policerem, byl tu i malíř a ilustrátor Mirek Pospíšil, kterého jsem přivezl s sebou, Belenor, pan nakladatel M. Moravec, pan Karel Jordán - Deniš a mnozí další. Po několika slovech na uvítanou se shromážděním prodrali dva indiánští náčelníci, aby oznámili, že pro dnešní den je válečná sekyra zakopána. Poté se ujal slova generální ředitel Národního muzea pan Michal Lukeš, posléze ředitel Památníku národního písemnictví pan Zdeněk Freisleben a nakonec ředitelka Náprstkova muzea paní Eva Dittertová. Všichni vyzdvihli význam Karla Maye pro působení na mladou generaci, tolik žádoucí zejména v dnešní době a ředitel PNP Freisleben nás navíc potěšil informací o nálezu asi dvaceti dopisů Karla Maye nakladateli Vilímkovi, které se stanou tématem samostatné akce během výstavy. Pak už se otevřely dveře a všichni jsme se, zvědaví a nedočkaví, hrnuli dovnitř. Jako bychom opět byli těmi malými kluky, kteří netrpělivě listovali stránkami "Vinnetoua" či už se v duchu viděli "V balkánských roklinách".

Výstava je rozložená do tří sálů v přízemí budovy Náprstkova muzea - dvě jsou věnovány Mayovým severoamerickým příběhům a částečně i jihoamerickým, v jedné se divákům představí spisovatelovo vidění Orientu. Z nejzajímavějších exponátů mohu vyjmenovat německo-indiánský slovník, který May používal při své práci (otevřený na stránkách s Mayovými poznámkami "Winnetous Rappe" u slovíčka "Wind" - vítr a jeho apačského vyjádření "ilchi", opět s Mayovou poznámkou "tsch" a "Mein Rappe" u slůvka "Blitz" - blesk a jeho apačského ekvivalentu "hatátitla"), zeměpisnou knihu o Americe, opět s Mayovými podtrhávkami a také kopii smlouvy mezi Karlem Mayem a nakladatelem Josefem R. Vilímkem. Jak jsem zmínil, Mayovy dopisy Vilímkovi zde zatím vystaveny nejsou, přijdou ke cti později. Jednotlivé vitríny pak představují exponáty sbírek Náprstkova muzea, doplněné úryvky z Mayových románů, které se jich týkají a také příslušnými ilustracemi českých ilustrátorů mayovek. Celkovou kulisu sálů doplňují panorámata Malého Alanu a kaňonu řeky Zrmanja, kde se natáčely filmy o Vinnetouovi a v orientálním sále panoráma pouštní krajiny. Na stěnách pak visí panely se jmény a stručnými charakteristikami hrdinů i záporáků z Mayových románů, najdete zde také oba velkoplošné obrazy Mirka Pospíšila - Vinnetoua a Old Shatterhanda v životní velikosti, známé již z mé výstavy ve Velkém Meziříčí. Aby se zde děti nenudily, připravil pro ně komisař výstavy, pan Dr. Mašek, dotykové panely - na jednom si děti mohou vytvořit své indiánské jméno a na druhém mohou cestovat s Karlem Mayem po mapě světa, rozděleného do současných států. V sále, věnovaném Orientu mě velmi zaujala platidla z doby, kdy jimi mohl platit Kara ben Nemsí, orientální klíče, vypadající spíše jako kartáče na psy či různé orientální zbraně, jejichž tvary a zdobení jen potvrzují Mayovu znalost prostředí, o němž psal, ale také genialitu našich ilustrátorů, mistrů Zdeňka Buriana a Gustava Kruma.

Výstavu "Po stopě Karla Maye" se určitě vyplatí vidět. Nepoví nám sice mnoho o životě, snažení a cílech Karla Maye, ani to nemá v úmyslu, o to víc ale návštěvníkovi přiblíží jeho knihy a také jeho vidění tehdejšího světa - a také odpovědnost, s jakou ke své práci přistupoval.

Letošní rok 2012 byl pro nás, kteří máme Maye a jeho knihy rádi, výjimečný a ojedinělý. Velká výročí narození, úmrtí a také půlstoletí od natočení Pokladu na Stříbrném jezeře nás provázela od ledna až do podzimu. Prožili jsme nádherné události a nezapomenutelné akce, natáčením Radiodárku Českého rozhlasu na výstavě ve Velkém Meziříčí, přes akce ve Starigradu a Berlíně, až k této krásné výstavě, která celý rok oslav důstojně korunuje. Dnes už Karel May není tím, čím býval před dvaceti lety. Dnes už je uznávaným spisovatelem knih pro mládež (ač se sám takovému označení úzkostlivě bránil, ale to berme jako odraz doby, v níž žil) a také pozoruhodným člověkem, z jehož života a postojů si lze brát příklad. Dík za to patří také Národnímu muzeu, resp. Náprstkovu muzeu a jeho pracovníkům.

Karel May se v Praze zdrží až do 30. dubna 2013.

 

Medvědobijka, henryovka a stříbrná puška

...to jsou tři nejslavnější zbraně Divokého západu

Medvědobijka a henryovka, zbraně Old Shatterhanda a Kary ben Nemsího, a Vinnetouova stříbrná puška odedávna patří ve světě představ čtenářů Karla Maye k nedostižným zázračným zbraním. O jejich kouzelnosti, rychlopalnosti, přesnosti a vůbec úžasnosti se mohli mnohokrát přesvědčit všichni velelumpové a podšívkové. Mnohokrát byly nápomocny, mnohokrát je stačilo připravit ke střelbě, aby slabší povahy prchaly. Šlo s nimi pacifikovat medvěda nebo prostřílet kopí zásahy na palec od sebe. Dychtiví čtenáři však nemuseli a nemusejí o těchto zbraních jen snít nad stránkami románů. Spisovatel se totiž v roce 1896 nechal zachytit ve zhruba stovce pozic, vyfešákován v kostýmech jen zhruba odpovídajících knižnímu popisu, nejčastěji právě se všemi třemi úžasnými zbraněmi, které si nechal vyrobit. Henryovku a stříbrnou pušku unesl snadno, o těžkou medvědobijku se alespoň hrdě opřel. Dnes se těmito zbraněmi můžeme kochat ve vitrínách muzea v Radebeulu.

Old Shatterhandova medvědobijka a henryovka

Old Shatterhand měl na svých dobrodružných cestách vždy u sebe svoje spolehlivé zbraně: těžkou medvědobijku, z níž stačila jedna dobře mířená kulka, aby usmrtila lva, a slavnou henryovku. V jednom z dřívějších vypravování představuje Karel May tuto těžkou dvouhlavňovku střídavě jako buvolobijku nebo buvolí hlaveň či medvědobijku. V dopise nadšené příznivkyni se 2. 11. 1894 vypnul k přesnému vylíčení detailů svých snů a představ. Prozradil tehdy tajnosti o Vinnetouovi, zhodnotil oba nejdůležitější koně svého dobrodružného života, popsal osud Hadži Halefa i jiných hrdinů svých knih a popsal také proslulé kouzelné pušky:

"Medvědobijka je dvouhlavňová předovka na dvě olověné kule. Její dostřel je 1 800 metrů, váží 20 starých liber, vyžaduje tedy velmi silného střelce. Pochází od slavné firmy M. Flirr, San Francisco. Je jedinou zbraní tohoto typu. Henryovka nemá zakalenou hlaveň, jak by se asi čekalo při velké kadenci výstřelů, dostřel je 1 500 metrů. Patrony jsou umístěny v excentrickém otáčivém zásobníku. Je to nejlepší puška na světě, celkem bylo zhotoveno pouze 12 kusů, 11 z nich se někde ztratilo. Mohl jsem vystřelit třeba 100 ran za sebou a hlaveň nebyla přehřátá, v opasku jsem u sebe nosíval 1728 patron - a to už vystačilo na pár měsíců v divočině."[1]

Mayova henryovka ve svém účinku starou medvědobijku mnohokrát předčí. Mezi bandity Divokého Západu se brzy vypráví, že "tenhle Old Shatterhand má pušku, s níž může celý týden střílet, aniž by potřeboval nabíjet; udělal mu ji ďábel a on mu za to upsal svoji duši."[2] Ale i obyvatelé Východu se učí ke své hrůze znát překvapivé účinky této kouzelné pušky: "Zalícil jsem henryovku. Zarachotil jeden, dva, tři, pět, osm, jedenáct výstřelů. Při každé nové ráně spustili Kurdové výkřik nejvyššího údivu." May samolibě shrnuje: Tato ručnice imponovala Apačům i Komančům, Číňanům i Malajcům, Kafrům i Hotentotům, Turkům, Kurdům i Peršanům.[3] Žádný zázrak, že se mezi národními kmeny brzy rozšířilo přesvědčení, že opakovačka je "kouzelná puška, z níž se může tisíckrát za sebou vystřelit bez nabíjení." May poznamenává: "Znělo to tak směšně, že mi to bylo milé, protože mi v případě nebezpečí tato smyšlenka poskytovala více ochrany, než zbraně samotné."[4]

Své čtenáře Karel May překvapoval mimořádnou výkonností střelby této kouzelné pušky. Z pozoruhodné vzdálenosti s ní s matematickou precizností rovnoměrně prostřílel stanovou tyč - k úžasu okolostojících Indiánů. Při líčení takové výkonnosti střelby ovšem May ignoroval všechny zákony horizontálního, vertikálního, osobitého i užitkového rozptylu; elementárních zákonitostí balistiky si nevšímal. V praxi není možno ani u naprosto jisté pušky dosáhnout takového přísně lineárního obrazu zásahů nebo vystřelit úplně všechny kulky s vysokou precizností skrze otvor po kulce první, jak to Old Shatterhand několikrát demonstroval.[5]

U Karla Maye se kupily dotazy, jak se to má se slavnou henryovkou. I redakce časopisu Deutscher Hausschatz, kde Mayova vyprávění vycházela, dostávala dopisy a dotazy na světoběžníkovu kouzelnou pušku. "Henryovka je opakovačka, která skutečně existuje," říká se v odpovědi z roku 1881 jednomu zjevně skeptickému čtenáři. A o deset roků později považuje Hausschatz za nutné nechat otisknout další vysvětlení:

"O henryovce p. Dr. Karla Maye následující: Slavný mechanik Henry v St. Louis zkonstruoval opakovačku, jejíž uzávěr se skládá z excentricky se pohybující koule, v jejíž otvorech se nacházelo 25 nábojů. May ji dostal k vyzkoušení, prohlásil ji za unikum, ale upozornil na to, že bude-li vyráběna a prodávána v mnoha exemplářích, bude nevyhnutelným následkem rapidní vyhlazení Indiánů a zvěře. Na to se Henry, starý, ale řádný podivín, rozhodl zhotovit pouze dvanáct kusů, které prodal (ovšem za nanejvýš vysoké ceny) dvanácti proslulým westmanům. Jedenáct z nich bylo v průběhu let »vymazáno«; zmizeli na Divokém Západě a jejich pušky s nimi. May je jediný, který ještě žije a jeho ručnice je jediná, která ještě existuje..."[6]

Jak Karel May ke svým zázračným zbraním přišel?

V románu Vinnetou se Shatterhand seznámil s puškařem Henrym, když se vystěhoval do St. Louis: "Neutěšené poměry ve vlasti a řekl bych vrozená touha po činech mne hnaly přes oceán do Spojených států."[7] Potomstvo musí být za toto rozhodnutí Mayovi vděčné, neboť ony zázračné zbraně - medvědobijka a henryovka - pocházely právě z dílny tohoto puškaře Henryho ze St. Louis. Redakce časopisu Deutscher Hausschatz však tuto verzi, které důvěřují všichni Mayovi čtenáři a kterou ona sama dříve šířila, v pozdějších letech asi neznala. Na příslušný dotaz jednoho čtenáře totiž v roce 1900 odpověděla: "Bohužel, žádnou továrnu na zbraně v St. Louis neznáme. Henryovku Vám opatří každý větší obchod se zbraněmi."

Ale tak jednoduché to nebylo! Již v roce 1891 nechal May veřejně oznámit: "Ostatně tato henryovka nemá nic společného s jinými puškami, které nesou podobné jméno."[6] A o několik let později v dopise jednomu čtenáři zdůraznil, aby se měl na pozoru a nezaměňoval jeho henryovku se známou Henryho-Winchesterovou puškou:"Odpusťte, že jsem nemohl odpovědět dříve; byl jsem pozván na lov zubra na Kavkaz, kde chtějí vidět střílet Old Shatterhanda (tedy mne). A zde doma teď leží cca 4 000 dopisů od čtenářů, kteří chtějí odpověď... Můj Henry nemá se zmíněným Winchesterem nic společného... Má henryovka je jediná puška na světě, která má 25 ran."[8]

Protože Karel May umístil svého puškaře Henryho do St. Louis, zatímco vynálezce Henryovy opakovačky, Benjamin Tyler Henry (1821-1898) působil v Claremontu (New Hampshire), Springfieldu (Massa-chussets), Windsoru (Vermont) a New Havenu (Connecticut), nelze tuto románovou postavu zaměňovat s historickým současníkem stejného jména a profese.

Vlastně, jak se zdá, není vůbec jisté, odkud hrdina románů Karla Maye své zbraně skutečně vzal. V dřívějších publikacích přicházejí ke slovu další varianty. Podle jedné z nich hrdina svoji buvolobijku a henryovku koupil i s revolverem a bowieovým nožem ve Front Street v St. Louis, kde, jak každý lovec ví, jsou k mání ty nejlepší a nejspolehlivější zbraně na světě. V jiném vyprávění je jako výrobce henryovky označen jistý Jake Hawkins ze St. Louis, nejlepší puškař ve Státech. A v již citovaném dopise z roku 1894 o medvědobijce May uvedl: vyrobena proslulou firmou M. Flirr, San Francisco. Snad tisková chyba a za původním označením "M. Flire" se neskrývá nic jiného než "rifle"?

V čem spočívalo tajemství henryovky?

Tajemství henryovky spočívalo v konstrukci a toto tajemství Karel May úzkostlivě chránil. "Měl jsem henryovku s 25 kulkami v pažbě," zní nejstarší známá verze. Později May ve svých knihách stále hovoří o pušce s krátkou hlavní a s kulovitým uzávěrem nebo o pušce s krátkou hlavní, jejíž uzávěr se zdál být zvláštní konstrukce. Na jiném místě se říká:"Jistota zásahu 1500 m. Náboje jsou uloženy v excentricky se otáčející kouli." Onu osudnou excentrickou kouli, která měla tvořit uzávěr henryovky Mayovy intence, mohl člověk obdivovat u puškaře Henryho v St. Louis jako neopracovaný"mnohostranný kus železa, jehož rohy začal (Henry) opilovávat. Toto železo bude koulí, která se bude excentricky pohybovat; 25 otvorů v ní bude obsahovat právě tolik nábojů. Při každém výstřelu se koule pootočí, nejbližší patronou k hlavni."[7]

Jak ale tento kulovitý uzávěr fungoval? O tom poskytl May rozdílné údaje. Jednou pohyboval koulí palec, pak spoušť, pak se dokonce otáčela automaticky: "Zalícil jsem a střílel, po každé ráně se excentricky pohybující se koule s náboji palcem pootočila."[9] "Vystřelil jsem ..., tím, že jsem spouští pohyboval koulí, která obsahovala náboje, deset ran."[10] "Tato koule zde za hlavní obsahuje náboje, při každém výstřelu se pohybuje sama od sebe tak, že se příští otvor s nábojem přiloží k hlavni."[11] V roce 1897 ale May před velkou společností prohlásil: "Mou henryovku nepochopíte. Celé tajemství je mezi hlavní a pláštěm hlavně."[12] Tedy žádná excentrická koule?

Tyto od sebe odlišné Mayovy údaje o jeho karabině dávají najevo, že on sám neměl žádnou skutečnou představu, jak Henryho opakovačka vypadala a fungovala. Ve zbraně-technické oblasti ukázal May povážlivé slabosti. Méně kritičtí byli Mayovi nesčetní čtenáři, kteří mu rádi věřili i následující ujišťování: "Kdyby někdo nabízel majiteli deset tisíc, dvacet tisíc dolarů nebo ještě víc ..., Old Shatterhand by se smíchem odešel, před jeho smrtí tu pušku nesmí nikdo dostat, ani k prozkoumání ne."[13] "Za henryovku Mayovi nabízeli velmi vysoké částky, on ji ale neprodá a žádnému jinému člověku neposkytne ani pohled do její konstrukce. Vaše přání tedy bohužel nemůže být splněno."[6] Tuto zprávu musel s politováním Deutscher Hausschatz sdělit jednomu čtenáři.

Vinnetouova stříbrná puška

Neméně slavná jako henryovka a medvědobijka je zbraň Old Shatterhandova nejlepšího přítele, náčelníka Apačů Vinnetoua. Ten měl "dvouhlavňovou pušku, jejíž dřevěné části byly hustě pobity stříbrnými hřeby. To byla ta slavná stříbrná puška, jejíž kule nikdy neminula cíl."[14] Dříve, než May tuto pušku přiřadil svému Vinnetouovi, vybavil touto zbraní také jiné indiánské náčelníky a prérijní lovce: Němec Karel Zimmermann měl "pušku, jejíž pažba byla pobita stříbrnými hřebíky"[8] a apačský náčelník Medvědí srdce "dlouhou dvojku, jejíž pažba byla ozdobená stříbrnými hřeby."[15] Toto zdobení May zjevně převzal z Ferryho Zálesáka, neboť v tomto příběhu má El Mestizo "dlouhou těžkou pušku, jejíž kolba byla bohatě zdobená měděnými hřeby."[16] Jak známo, změnil May v přepracovaném textuZálesáka tuto rekvizitu ve stříbrnou pušku.

Student práv Alois Schießer (1866-1945) z Lince, který holdoval tehdy ještě málo rozšířenému umění fotografování a byl s Karlem Mayem spřátelen, prožil v dubnu 1896 své velikonoční prázdniny v Mayově vile v Radebeulu. Při této příležitosti zhotovil četné fotografické snímky oblíbeného spisovatele. Desky s negativy získal fotograf Adolf Nunwarzz Lince-Urfahr. Dne 24. června došlo mezi Karlem Mayem a Nunwarzem k dohodě, do níž byl zahrnut jeho obchodní partner Fidelis Steurer z Lince. Obchod se snímky úspěšného spisovatele se zdál být dobře rozběhnut: "Vynikající novinka. Prosíme k povšimnutí. Fotografie Dr. Carla Maye, proslulého a snad nejoblíbenějšího spisovatele cestopisů současnosti..." - tak vychvaluje F. Steurer tyto snímky ještě počátkem května 1897. Ani May na ně nezapomínal poukázat ve svých dílech: "Nakonec si dovoluji poznámku k četným čtenářům, že fotografie Old Shatterhanda a Kary ben Nemsího jsou k mání u pana fotografa Adolfa Nunwarze v Linci-Urfahru, Horní Rakousko."[17]. Avšak brzy mělo dojít mezi Mayem a reklamně zdatným fotografem k rozmíšce. V jednom dopise z 28. září 1897 napsal May Schießerovi, že vypověděl Nunwarzovi smlouvu a kapitál. Mezi oběma existoval už jen pouhý obchodní vztah a v roce 1902 prý May a Nunwarz šli k Dunaji a tam všech 101 negativních desek utopili. Nunwarz se vzdal svého obchodu a stal se soukromým úředníkem.

Nemálo čtenářů Karla Maye mohlo být překvapeno, že na některých snímcích byla k vidění Vinnetouova slavná puška. Rovněž tak na snímcích "Pan Dr. Karel May ve své pracovně u psacího stolu" lze v pozadí vidět stříbrnou pušku. Jak mohla nádherná zbraň viset vedle Mayova psacího stolu, když měla být pochována spolu s Vinnetouem? Odpověď na tuto otázku Karel May svým čtenářům samozřejmě dlužil, nicméně později vysvětluje: jak se dalo čekat, loupeživí Ogallallové chtěli vyplenit Vinnetouův hrob, aby ukořistili stříbrnou pušku. "Nemohl jsem přirozeně trvale zůstat v údolí řeky Metsur jako hlídač jeho hrobu a protože se dalo čekat, že se znesvěcení hrobu bude opakovat, stříbrnou pušku jsem vyzvedl."[18]

Žertovnou řečí vyprávěl Karel May o četných návštěvách svých ctitelů, kteří v zástupech proudili do jeho radebeulské vily. To je zvlášť zábavné číst ve skice Radosti a strasti úspěšného spisovatele, která vyšla v říjnu 1896 v prvních dvou číslech Deutscher Hausschatzu. Z toho mála autentických zpráv přinášíme výběr, který je významný především v souvislosti s historií o nabytí pušek.
Pár dní před Velikonocemi 1896 mohl někdejší městský úředník Dr. Paul Scheven (1852-1929), se svým synem Wilhelmem a jeho dvěma spolužáky navštívit Old Shatterhanda. Reminiscence Wilhelma Schevena a jednoho ze spolužáků, Johannese Schützeho, sepsané nezávisle na sobě v roce 1927, dnes představují pozoruhodný dobový dokument. Zde jsou jeho vzpomínky na Karla Maye roku 1896:

"On - May - nás velmi přátelsky přijal ve své pracovně, přebohatě vyzdobené rozličnými vzpomínkami z cest. Vzpomínám si, že blízko jeho psacího stolu stál skvostný exemplář vycpaného lva. Vyprávěl nám, že ho sám složil. Nechal ho prý přijít blíž a v okamžiku, kdy se oči lva zdály být jen jako čárky, ho zastřelil. - Za psacím stolem visí deka z jelení kůže, pomalovaná tmavě červenými pruhy. Vyprávěl nám, že mu ji zhotovila a darovala Nšo-či, Vinnetouova sestra. Vinnetouova stříbrná puška visela zrovna tak za psacím stolem... Henryovka prý byla pečlivě zabalená v bedně a nepřístupná a medvědobijka prý v Drážďanech u puškaře na údržbě."[Scheven, 19]

"Vlevo v rohu vycpaný preparát šelmy, nad psacím stolem po pravici hlava losa se dvěma mocnými lopatkovitými parohy, vedle toho visí Vinnetouova proslulá stříbrná ručnice, čelní strana psacího stolu byla zakryta zvláštně pomalovaným pergamenovým papírem... Rádi bychom chtěli vidět jeho slavné pušky, medvědobijku a henryovku, ale jedna byla zrovna předána k opravě, protože prasklo péro, a druhá z nich schovaná, protože May chtěl podle svého vzoru zkonstruovat 25-rannou pěchotní pušku pro německou armádu. - Kdosi hovořil o medvědí síle jeho rukou. Ano, nedávno s ní jednomu všetečkovi málem rozdrtil ruku. - Vysvětloval nám rozmanité kuriozity. Kresba na pergamenovém papíru na psacím stole byla provedená lidskou krví, snad krví černošskou. Každopádně někdo při tom učinil poněkud nepříznivou poznámku o černoších. »Ale černoši jsou přece taky lidé,« vybuchl. - Sňal ze zdi pozoruhodný vidlicovitý nůž: tím, že ruka sevřela rukojeť, čepele se od sebe roztáhly a ukázal se třetí nůž. »Tento nůž se bere proti skákající šelmě, když selže střela.« Věřili jsme mu všechno."[Schütze, 20].

Richard Kirsch z Vídně, který navštívil Karla Maye v Radebeulu jako 15-letý, viděl již z ulice v jednom okně 1. patra vycpaného lva, který cenil zuby na kolemjdoucí a dál říká: "Nad psacím stolem visí pestrá indiánská přikrývka. Viděl jsem revolver, dýmky, váček na tabák a řetěz na krk, zhotovený ze zubů medvěda grizzlyho. Na zdi viselo mnoho zbraní. Viděl jsem Liddy Sama Hawkense, ... těžkou medvědobijku, ... stříbrnou pušku. ... Pak jsem chtěl vidět také 25-rannou henryovku. Ta prý byla, jak vysvětlil May, u puškaře, protože její konstrukce je velmi choulostivá a osaháváním četných návštěvníků byla zničená."[21]

Z těchto zkrácených reminiscencí vyplývá, že krátce před Velikonocemi 1896 byla v Mayově držení pouze stříbrná ručnice. Na Velikonoce nebo krátce po nich mohl May ukazovat medvědobijku, která předtím ještě byla u puškaře v Drážďanech. Henryovka byla "ukrytá" ještě v roce 1907; ještě neexistovala. Musíme vědět, že puška, kterou Karel May v roce 1896 tak vychvaloval, nebyla henryovkou. K tomu ještě dojdeme. Teprve o rok později mohl May prezentovat pravou henryovku, jak také vyplývá ze zprávy Fritze Stegeho, který navštívil Villu Shatterhand asi kolem roku 1904. Návštěvníkovi přišel na oči i již známý "trojbřitý nůž, zabíječ tygrů z Indie." Avšak všechno už nebylo takové, jako před léty: lev byl bez milosti shozen a zmizel, reprezentativní přehoz psacího stolu "z vyčiněné lidské kůže" se nachází spolu s jinými exotickými předměty ve zmateném nepořádku v jedné ubohé kůlně v ovocném sadu. Karel May se změnil... Ani jeho kouzelné pušky už nezářily ve starém lesku. To cítil i Egon Erwin Kisch (1885-1945), který dne 9. května 1910 pobýval ve wigwamu Old Shatterhanda a mohl si tak mnohé prohlédnout, "mimo jiné i starou zrezivělou hromovou hůl - neomylnou henryovku, předmět touhy dobrodružných gymnazistů, která ovšem vůbec nebyla krátkou ručnicí, nýbrž obyčejnou winchesterovkou, jakou mají celé armády, i evropské... Když jsem se začal zajímat o to, kde je nábojová komora a zásobník pro 25 nábojů, May pušku odložil a ukazoval mi další věci."[22]

Mnichov, červenec 1897: "Houfně se sem tlačili jeho nesčetní přátelé a ctitelé a zejména mládež prokazovala neúnavnou vytrvalost, aby zachytila stisk ruky nebo alespoň pohled Vinnetouova přítele. V jídelně hotelu Trefler měl Dr. May několikrát před stovkami posluchačů a posluchaček hodinové přednášky o svých cestách a odpovídal na otázky, které na něj z auditoria směřovaly."[23]

O tomto přijetí May 27. července 1897 napsal: "První den přes 900 návštěvníků, druhý den přes 600, třetí zase 800. Večer jsem utekl postranními dveřmi. Pak stáli před hotelem gymnazisté, aby ulovili autogram, v takovém množství, že kolem nemohla projet tramvaj a oni museli být rozehnáni hadicí. Skutečnost!"[24] V mase lidí, jimž proslulý světoběžník udělil audienci, byl také jeden Mnichovan, Ernst Weber (nar. 1873), který dal své vzpomínky na večerní "banket" v hotelu Trefler o několik let později na papír:

»Dovolte otázku, pane doktore,« poznamenal jeden pán. »Vy tu vyprávíte, že jste pětadvacetkrát vystřelil, aniž byste nabíjel. To je možné jen u pušky se zásobníkem. Vaše henryovka taková není, jak ukazují fotografie. Vaše tvrzení se mi proto zdá nemožné.« Old Shatterhand se ironicky zasmál: »To nepochopíte, milý pane!« »Prosím, jsem důstojník, úředník dělostřeleckých dílen a zabývání se všemi střelnými zbraněmi je mým životním povoláním.« »Může být! Můžete být ve svém povolání dokonce znamenitý; mou henryovku však přesto nepochopíte! Celé tajemství spočívá mezi hlavní a pláštěm hlavně. Snad se o tom dozvíte někdy později. Musím splnit už jen dva životní cíle: misi u Apačů, jejichž jsem náčelníkem, a cestu k mému Halefovi, nejvyššímu šejkovi haddedínských Arabů. Pak ale předstoupím před německého císaře: ›Veličenstvo, zastřílejme si spolu.‹ Předvedu mu svoji henryovku. Ta bude zavedena do celé německé armády a žádný národ světa pak nebude moci Němcům odporovat.«[12]

Weber přináší tento dialog doslova, aby zalátal Old Shatterhandovi šaty a navěsil na něj nacionalistický pláštík; tím pak mohl o to hlasitěji volat "fuj!". Člověk se ptá, proč tak Weber učinil a zda tyhle šovinistické tóny neodpovídají lépe jemu - Weberovi. Může stačit pohled na celkové pozdější dílo tohoto muže, vykazující také tak hrdá díla jako Německo, probuď se, Národ a rasa (1933), Národně-socialistická budovatelská práce, Jak Adolf Hitler nově staví německý dům(1934) a Náš nový wehrmacht (1937). Mayovi odpůrci ochotně Weberovu zprávu otiskovali; samotný May onen domnělý dialog s důstojníkem rozhodně odmítal.

Ať autentické nebo jen částečně pravdivé, podobné rozhovory poskytoval "Dr. Karel May zvaný Old Shatterhand" nejen davům lidí ve městech, ale i na královském dvoře, před knížaty, hrabaty a barony. Ve Vídni strávil May takovými přijetími v únoru-březnu 1898 pět týdnů. Když se na zpáteční cestě odtud v Mnichově znovu ubytoval 24. března 1898 na několik dní v Hotelu Trefler, platila jeho návštěva také členům tamního May-klubu ("řádným členem může být každý bezúhonný, k lepším kruhům náležející muž, který se hlásí k názorům Dr. Karla Maye, spočívajících na základech křesťanské kultury," říkaly stanovy). Jeden člen klubu zanechal o návštěvě uctívaného autora záznam, z něhož vybíráme následující sdělení o Mayových slavných puškách:

"Svoji takzvanou henryovku nejen vynalezl, nýbrž i sám zhotovil May, nikoliv Mr. Henry... Proslulá Old Shatterhandova medvědobijka vážila 34 liber. Až nyní ji odlehčil o cca 7-8 liber tím, že z pažby odstranil různé kovové části... Na delší cesty sebou Old Shatterhand nosil přes 1 700 nábojů."[25]

Znovu v Radebeulu psal May dne 18. května 1898, že "ve Vídni, Mnichově, Stuttgartu atd. jsem byl žádán nejvyšším a vysokým panstvem i tisíci čtenářů. Máme za sebou těžké cestování. Podnikl jsem tuto cestu, abych si odpočinul, po návratu jsem ale oslabenější než při odjezdu. Ve Vídni jsme chtěli zůstat jen 3 dny, byli jsme tam ale 5 týdnů. Musel jsem na císařský dvůr a nejvyšší aristokrati, knížata, arcivévodkyně, hrabata, generálové atd. se o mne tak rvali, že jsem onemocněl a na 14 dní ulehl do postele... Pak jsem se i v Mnichově objevil na královském dvoře, byla to obdivuhodně krásná audience. Krátce jsem pobyl v Gartowě v zemi Lüneburg, u hraběte von Bernstorff, abych učinil studie. Předevčírem u nás byla tři hrabata Radeckých, potomci polního maršála Radeckého."[26]

Otázku, kde získal ony slavné pušky, dostával May často nejen na těchto audiencích. Mučili ho i jeho četní návštěvníci. Také E. A. Schmid (1884-1951) se na to během návštěvy u Karla Maye v roce 1910 poměrně bez respektu zeptal: "Nuže, pane Mayi, řekněte mi zcela upřímně, odkud pochází stříbrná puška!" Nato se ten podivil: "Ano, vy jste nečetl mého Vinnetoua?"

Odkud získal Karel May své zbraně? Podle O. Forst-Battaglii medvědobijku a henryovku koupil na již nezjistitelném místě. Jedna zvláštní poznámka: odkud mohl Forst-Battaglia vědět, že May ty zbraně koupil, když pramen už nedokázal určit? L. Gurlitt přiznal odpovědi na otázku, zda May vybojoval svoji henryovku a medvědobijku v Americe či je koupil v Drážďanech u vetešníka na Altmarktu jen rétorický význam. Kdo tedy ty pušky vyrobil? Puškař Henry v St. Louisu, M. Flirr v San Francisku, Jake Hawkins v St. Louis? Získal je May v obchodě se zbraněmi na Front Street v St. Louis nebo zhotovil proslulé ručnice zcela sám?

Autor této zprávy hovořil v roce 1959 s vdovou po mistru puškařovi, paní Emmou Fuchsovou (1873-1964), která se s Karlem Mayem poznala v roce 1895 a i později se s ním opakovaně setkávala. Její vyprávění a na něm postavené vlastní pátrání působivě dokládají tezi, kterou autorovi sdělil již L. Patsch z Vídně: výrobcem stříbrné pušky a medvědobijky, legendárních zbraní Divokého Západu, a dodavatelem henryovky byl drážďanský puškař Max Fuchs!

Oskar Max Fuchs (1873-1954) pocházel z Míšně, v letech 1887-91 byl v učení u tamního puškaře a vandroval jako tovaryš do Tyrol a po Švýcarsku (Schaffenhausen). Tam se naučil výrobě terčových pušek, které se už tehdy dělaly s moderním Henryho-Martini uzávěrem. V roce 1895 byl znovu v Drážďanech jako pomocník puškaře, pracoval v jedné továrně jako mechanik a vedle toho pomáhal v obchodě jedné vdovy po puškaři, kde čistil pušky a vyřizoval drobné opravy. Na konci roku 1895 ho vyhledal v jeho bydlišti v Drážďanech-Neustadtu, Schanzenstraße 7, Karel May, aby ho pověřil delikátním úkolem: mladý puškař, starý přesně 23 let a žijící v nejskromnějších poměrech, měl vyrobit nejslavnější pušky světa, stříbrnou pušku a medvědobijku, ale nikdo se o tom nesměl dozvědět! May k tomu nezvolil žádného renomovaného drážďanského puškaře, ani následníka E. Brocka na Galeriestraße nebo Eidnera z Königplatzu, ani slavného mistra Carla Grundiga z Gewandhausstraße, dvorního puškaře Jeho Veličenstva krále Alberta Saského či princova dvorního puškaře Ulbrichta z Kasernenstraße. Zakázka u těchto známých puškařů – pokud by vůbec byla akceptována - by brzy vešla ve známost a to May nechtěl.

Paní Fuchsová si na návštěvu Karla Maye ještě velmi dobře vzpomínala: ten spisovatel, Dr. May, předjel v kočáře první jakosti. "Znáte mého Vinnetoua?" - byla prý jeho první otázka na puškaře. Fuchs ho neznal, May mu tedy o něm vyprávěl, o jeho stříbrné pušce, o Old Shatterhandovi, henryovce a medvědobijce. Max Fuchs se pustil - podle paní Fuchsové - horlivě do výroby této indiánské ručnice, k čemuž přispěla vyhlídka na mimořádný bakšiš. May poskytl jen nejnutnější údaje, jinak ale odkázal na svazky Vinnetoua, rudého gentlemana, které přinesl sebou. Do výroby ručnic se Max Fuchs pustil po svatvečeru. Nářadí a materiál si obstaral ze zmíněného obchodu se zbraněmi vdovy po puškaři. Podle informací paní Fuchsové prý její muž měl tehdy z většího nářadí jen jeden svěrák. Počátkem roku 1896, pravděpodobně několik týdnů před Velikonocemi, tedy přibližně v březnu, mohl Karel May dostat svoji stříbrnou pušku, naprosto obvyklou předovku se dvěma hlavněmi a perkusními zámky, jejíž kolba a předpažbí byly hustě pobité jednoduchými hvězdicovými resp. růžicovými mosaznými, ani ne stříbrnými hřebíky. Takové okrasné hřebíky lze ještě dnes najít na starých pohovkách. Jak sdělil také svým návštěvníkům, byla medvědobijka na Velikonoce 1896 jak známo na opravě u jednoho drážďanského puškaře. O několik týdnů později zářila i tato zbraň v arzenálu Villy Shatterhand.

S bohatou úhradou, kterou May zaplatil, se mohl mladý puškař osamostatnit (15. května 1897). V přízemí Wittenberger Straße 75 našel vhodné prostory pro živnost: "Max Fuchs, puškař, mechanik a obchod jízdními koly." V roce 1901 otevřel Fuchs jako puškař a obchodník se zbraněmi svůj obchod v Drážďanech-Blasewitzi. Karel May s ním udržoval spojení a na konci roku 1902 mohl od Fuchse získat též svoji henryovku, kterou obchodník se zbraněmi importoval přes Švýcarsko. Všechny tři kouzelné pušky byly pohromadě.

V roce 1916 získal Max Fuchs domek v Kötzschenbrodě u Radebeulu, Serkowitzer Straße 4c (později Kötzschenbrodaer Str. 151). Koncese k vykonávání svého povolání puškaře, mechanika a obchodníka se zbraněmi mu byla udělena v 1. čtvrtletí 1917. V Kötzschenbrodě se Fuchs brzy těšil té nejlepší pověsti. Také Klára Mayová (1864-1944), vdova po Karlu Mayovi, si kolem roku 1920 posloužila mistrovou zručností ve velmi - jak věřila - důvěrné záležitosti: nevzhledné mosazné hřebíky stříbrné pušky měl nahradil pravými stříbrnými a zároveň zhotovit duplikát originálu. Fuchs dostal od paní Mayové krabici se stříbrnými mincemi, aby z nich hřeby zhotovil. Tyto mince patrně pocházely z Mayovy orientální cesty (1899/1900) resp. americké cesty (1908). Max Fuchs odstranil hvězdicové hřeby a na jejich místo nabil kruhové stříbrné. Na originálu stříbrné pušky lze ještě dnes rozeznat otisky, pocházející od původních pěticípých hvězdicových hřebíků.

V roce 1937 bylo možné číst v novinách: "Puškařský mistr Max Fuchs z Kötzschenbrodaer Straße oslavil dne 15. května své 40-leté jubileum samostatného puškařského mistra a zároveň 50-leté jubileum ve svém povolání. Svůj obchod založil v roce 1897 v Drážďanech a v roce 1917 jej přeložil do Kötzschenbrody." K tomuto jubileu puškař svůj obchod slavnostně vyzdobil: do výlohy umístil vzorky svého řemeslnického umění, lovecké zbraně, avšak také své řády a čestné ceny, které získal jako mistrovský střelec. Ale všechny tyto exponáty musely zblednout vedle senzačního překvapení, které "zbrojíř Max", jak ho všude nazývali, přichystal: stejně tak vystavil i fotografie, které ukazovaly puškaře se slavnou stříbrnou puškou Karla Maye a které byly opatřeny odkazem, že on - Max Fuchs - tuto slavnou zbraň i medvědobijku svého času pro pana Karla Maye zhotovil. Toto nenadálé odhalení tehdy na mnohé působilo rozčarujícím dojmem.

Tu a tam se Karel May musel podvolit skepsi svých čtenářů, když vyprávěl o svých zázračných zbraních, hlavně o henryovce, přílišné divy. Ještě v pozdějších letech (1909) se pokoušel omlouvat: "vysmívali se mi, když jsem hovořil o 25 výstřelech. Byli dokonce moudří, velice moudří lidé, kteří mne kvůli této pušce prohlašovali za lháře a podvodníka, ačkoliv o ručních palných zbraních a o střelbě věděli tak málo, že mi jich bylo přímo líto... V Itálii sestrojil Cei-Rigotti 25-rannou armádní pušku a jeden skotský vynálezce předložil anglickému ministrovi války dokonce 28-rannou pušku s dostřelem 3 100 metrů."[27]

Případy, které May uvedl, jsou autentické: v letech 1901-06 zkonstruoval italský důstojník Amerigo Cei Rigotti několik samonabíjecích mechanismů a kulometů, které dlouho zkoušel, ale do výroby nebyly uvedeny. Ale existovaly zázračné zbraně? Tuto otázku lze zodpovědět jen na základě pečlivých technicko-zbrojířských studií ([28] a [29]), které mohou zároveň také odhalit historické předobrazy zbraní, které popisoval či vlastnil Karel May.

1. Old Shatterhandova henryovka:

May popsal svoji henryovku v různých variantách, aniž znal originál. Později, když této znalosti nabyl, tvrdil, že jeho "Henry" nemá být zaměňován s puškou stejného jména. Podle nejranější známé verze měla Mayova henryovka 25 kulek - ne nábojů! - v pažbě. Už v dřívější době tedy existovala víceranná puška, která střílela kulkami. Například "opakovačka" od Domenica Berselliho, ručnice s bateriovým zámkem pravděpodobně ještě z 18. století, měla v pažbě 30 kulek, které mohly být pozvolna stříleny s dávkovaným množstvím prachu. Tento druh ručních palných zbraní se zásobníkem v pažbě se ale teprve prosazoval, když po vynalezení perkusní pušky a pušky se zápalnou jehlou mohly být použity patrony. - Takovými opakovačkami se zásobníkem na patrony v pažbě pušky byly např. známé systémy Spencera 1860 (10 ran), T. Cullena 1869 (10 ran), Warrena Evanse 1871 (26 ran), Mannlichera 1880/1882 (25 ran).

Zvláštní pozornost si zaslouží opakovačka systému Evans s 26 ranami, která měla otáčivý zásobník se 4 kanály po 6 patronách v pažbě a tím už jakousi podobnost s Mayovou románovou puškou, také pokud jde o počet patron v zásobníku. Po roce 1878 byla puška zavedena v ruském námořnictvu. May byl s tímto systémem konfrontován, když jeden čtenář v roce 1894 postavil Evansovu pušku nad henryovku Old Shatterhanda, ovšem v mylné domněnce, že Evansův model má 34 ran. To podnítilo svého času Maye k poznámce, že Evansova 34-ranná puška je smyšlenkou.

Opakovačka s otočným bubnem, umístěným za hlavní (revolverový systém) by se mohla stát předobrazem pušky s excentricky se otáčející koulí Mayovy obrazotvornosti. Takové pušky byly už v dobách kolových a bateriových uzávěrů. Známými zástupci z novější doby byly revolverové pušky od Colta z let 1855/57 (6 ran) a Lefaucheuxe, které ale brzy zapadly. K opakovačkám s trubicovým zásobníkem v přední části patří systém Henry z roku 1860 a všechny na tom stavící typy jako Winchester, Vetterli, Krag-Peterson, Kropatschek, Mauser. Systém Henry byl vedle Spencerovy pušky nejrozšířenější armádní opakovačkou v americké občanské válce 1861-65. Konfederalisté je označovali jako "zatracené yankeeské pušky, které se nabijí v neděli a střílí celej tejden." May to ve svých dílech formuloval docela podobně.

Originální henryovka nese nápis "Henry`s Patent Oct. 16. 1860. Manufacted by the New Haven Arms Co., New Haven, Ct." V provedení lovecké a vojenské zbraně byla tato ručnice 18-ranná (17 patron v zásobníku), jako karabina pak 12-ranná. Její vynálezce se jmenoval Benjamin Tyler Henry (1821-1898). Jeho systém vylepšil Nelson King (boční nabíjecí otvor, patent z 29. března / 22. května 1866) a byl dál známý jako winchesterovka 1866 firmy Winchester Repeating Arms Company. Sto těchto pušek a k nim 500 000 patron získal Benito Juarez a v roce 1867 porazil císaře Maxe Mexického. Také slavní indiánští náčelníci Sitting Bull a Crazy Horse měli takové pušky a s jejich pomocí způsobili generálu Custerovi v roce 1876 zničující porážku.

Henryovka Karla Maye, kterou získal v roce 1902 od Maxe Fuchse, je winchesterovka, Henry-King-Repeating Rifle s 18 ranami. Nápis na hlavni: "Henry`s Patent Oct. 16. 1860 / King`s Patent March 29. 1866." Váha 4,3 kg, délka hlavně 59,4 cm, celková délka 107,5 cm, kalibr 10 mm (vlastně 9,652 mm). Winchesterovka, s níž se Max Fuchs fotografoval v roce 1920, je jiný model s delší hlavní.

Systém Henry-Winchester, dále rozvinutý Friedrichem Vetterlim, byl jako první opakovačka se samonatahovacím zámkem nejdříve zaveden roku 1868 ve Švýcarsku jako armádní zbraň. Byla 14-ranná. "Winchesterovka á 25 ran je podvod", napsal Karel May jednomu čtenáři v roce 1895, "a dokonce i vylepšená Henry-Winchester (švýcarská Vetterliho puška) měla jen 7 patron. Moje henryovka je jedinou puškou na světě, která má 25 ran." Zde se May mýlil: puška systému Vetterli 1868 měla 14 ran (13 patron v trubicovém zásobníku), pozdější varianty ovšem i méně (např. Gras-Vetterli 1882 s 9 ranami). Naproti tomu Winchesterovka s 25 ranami skutečně neexistovala, jiné zbraně (Evans 71, Mannlicher 82), které byly Henryho opakovačce počtem ran podobné, ale snad ano. Podle toho nebyla Old Shatterhandova "henryovka" jedinou zbraní s 25 ranami na světě.

Na Nunwarzově fotografii čís. 10 měla být podle Mayova popisu henryovka k vidění. K Mayově skice Radosti a strasti úspěšného spisovatele, Deutscher Hausschatz říjen 1896, jsou přidány snímky, ukazující ho jako "Karla Maye - Karu ben Nemsího s henryovkou." Protože May dostal svoji henryovku od Fuchse teprve v roce 1902, nemohla být takto označená puška logicky Henryho opakovačkou. Ve skutečnosti je tato puška, z níž je dobře k poznání uzávěr, obvyklou opakovačkou s otočným cylindrickým závěrem a s Mannlicherovým zásobníkem na 5 ran, jaká byla od roku 1888 zavedena v mnoha evropských zemích jako armádní puška (např. Mannlicherova karabina, Rumunsko 1893; francouzská karabina Lebel 1892). Systém Mannlicher patřil k opakovacím puškám se zásobníkem uprostřed. Od tohoto modelu existovalo více provedení, také pro lov. Tak existovala lovecká opakovačka podle německé armádní pušky model 1888, 8 mm, s 5-ranným Mannlicherovým zásobníkem, kterou nabízel v Německu pro lov C. G. Haenel ze Suhlu a N. v. Dreyse ze Sömmerdy.

Mayův "Henry" M 1896 má s tímto modelem velkou podobnost. Na základě vyobrazení v "Hausschatzu" může být se značnou jistotou řečeno, že Mayova henryovka model 1896 byla německou puškou 1891 systému Mannlicher v provedení pro pěší dělostřelectvo, ostatně opravdu krátká ručnice, kalibr. 7,92 mm o délce hlavně jen 43,5 cm. Pozdější Mannlicherovy modely, zvláště pak lovecká ručnice systému Mannlicher-Schönauer, vyráběná od r. 1903 rakouskou společností zbrojovek Steyr, už starý schránkový zásobník neměly. Patrony byly naopak umístěny v zevním nenápadném bubínkovém zásobníku.

Po těchto zjištěních musí o to více udivit, že důstojník, jehož citoval E. Weber a jemuž bylo "zabývání se všemi možnými střelnými zbraněmi ... životním povoláním", nebyl s to identifikovat z fotografie henryovku modelu May 96! Jako odborník měl lehce poznat, že tahle puška byla obvyklou vojenskou puškou systému Mannlicher a jako taková ovšem "zásobníkovou zbraní". Stejně tak by měl tento důstojník vědět, že tahle puška mohla mít v zásobníku pouze 5 místo 25 nábojů...

Jeho henryovka, říká May, nesmí být zaměňována s puškami stejného jména. To souhlasí. Old Shatterhandova kouzelná puška je Mayův nejvlastnější vynález; taková ručnice neexistovala. Rovněž model Henry-Martini, který byl v roce 1871 uveden v Anglii jako vylepšená americká peabodyovka, se vrací zpět k jinému Henrymu: ke skotskému puškaři stejného jména, specialistovi na tažené hlavně pro terčové pušky. Zatímco tento model našel použití v Itálii a Turecku jako vojenská zbraň, převzali výrobci německých terčových pušek z tohoto systému jen Martiniho padací blokový závěr.

2. Medvědobijka:

Medvědobijka je předovka, stejně jako stříbrná puška. Dvouhlavňovka s perkusními zámky. Pušky s perkusnímzážehem byly uvedeny po roce 1840, když se všude začala prosazovat zápalka, vynalezená roku 1818 v Anglii. Perkusní pušky vystřídaly staré flinty s kolovým a bateriovým závěrem. Mayova medvědobijka je 123 cm dlouhá, délka hlavní činí 79 cm. Je opatřená dřevěným nabijákem. Obě okrouhlé, tažené hlavně, které se na konci rozšiřují, nesou nápis výrobce hlavní pušky: "Burton 1855 Kent." Kalibr 23 mm je mimořádně velký, pro perkusní pušky přímo neobvyklý. Jako vojenské zbraně nepřicházely takové pušky vůbec v úvahu. Pro svůj kalibr měla medvědobijka enormní váhu 10,4 kg. Pro srovnání: první perkusní vojenské zbraně kalibru od 14 do 18 mm vážily od 4 do 6 kg. Podle Mayova výkladu v Mayově klubu v Mnichově roku 1898 prý vážila medvědobijka dříve dokonce 17 kg a teprve po demontáži "rozličných železných částí" dosáhla své nynější váhy. Podobně těžké kalibry byly užívané v 18. století a dříve u mušket. Ojediněle byly později takové hromové pušky ještě nasazovány proti tlustokožcům, používaly se ale pouze "opřené".

Kolba a předpažbí medvědobijky mají zjevně svůj vzor v saských pěchotních puškách model 1835 a 1844 a v pruské pušce model 1834, které byly ještě relativně velkokalibrové (17,5 resp. 18,3 mm). Od roku 1840 do roku 1885 kalibr armádních zbraní postupně klesal z 18 mm na 8 mm. Uzávěr a kohoutky medvědobijky jakož i jejich poloha k hlavním se silně podobají prvním perkusním vojenským puškám model 1841, které se vyskytovaly v Prusku, Sasku a Bavorsku s novým kalibrem 14,6 mm. Perkusní pušky byly pozvolna vystřídány zbraněmi se zápalnou jehlou, vynalezenouNikolausem v. Dreysem (1836). Nové tažené zadovky byly zavedeny v Prusku a po roce 1850 v jiných německých zemích. Toto časové ohraničení je zajímavé také vzhledem k době (fiktivní) výroby Mayovy pušky.[30]

Lovecké pušky se stále podobaly těm armádním. Ještě dnes se v mnoha saských loveckých zámcích a muzeích z doby 1840-60 nacházejí perkusní pušky pro lov, ovšem nejčastěji jednohlavňové, které mají zarážející podobnost s Mayovou medvědobijkou. Například zámek Weesenstein u Drážďan poskytuje přístřeší jednohlavňové takzvané medvědici s perkusním zámkem, 126 cm dlouhé, o délce hlavní 88 cm, kalibru 12 mm, která by ovšem mohla platit, také vzhledem k její váze, za vzor pro medvědobijku. Jak prozrazuje nápis, vyrobil tuto loveckou pušku dvorní puškař Ulbricht v Drážďanech. Podle toho mohl Max Fuchs získat svoje podněty ke zhotovení "indiánských ručnic" ze Saska. Skutečným zlatým dolem byla galerie zbraní Královského historického muzea v Drážďanech.

3. Stříbrná puška:

Stříbrná puška z roku 1896 představuje zrovna tak perkusní dvouhlavňovou ručnici, ovšem se vzadu ležícími zámky. Plech zámků ukazuje stylizovaný list jako rytinu. Zadní zámky tohoto druhu byly prý vynalezeny roku 1834 ve Francii. Vybavena novými hlavněmi, které mají různý kalibr, je ručnice 114 cm dlouhá, délka hlavní je 71 cm a váží 6,25 kg. Na Nunwarzových fotografiích čís. 2 a 3, zobrazujících Karla Maye v kostýmu Old Shatterhanda se stříbrnou puškou i na podobném snímku v knižním vydání Old Surehanda je ale vidět, že originální hlavně dosahovaly jen po předpažbí a jejich konec byl u zápalného zařízení poněkud zešikmen, takže čep perkusního zámku dosedal zešikma. Duplikát, který Fuchs zhotovil v roce 1920 má hlavně podobného druhu, ale proti originální ručnici (zadní zámky) má přední pružný zámek s perkusním kohoutkem.

Zvláštním znamením stříbrné pušky je její pobití 146 velkými a 108 malými okrouhlými stříbrnými hřeby, které tvoří na levé straně pažby jakési "W" a na pravé "NS". Jak známo, byla originální ručnice stejným způsobem vybavena hvězdicovými hřeby. Muzeum města Suhl, jedno z tradičních míst německého puškařského umění, posuzovalo medvědobijku a stříbrnou pušku podle fotografie a aniž by vědělo, že se jedná o Mayovy zbraně, takto: "Pušky jsou dvě perkusní dvouhlavňové ručnice. Přesné určení lze provést jen kdybychom mohli studovat vnitřek hlavní. Tento druh pušek byl užíván přibližně v letech 1835-1865. Výzdoba jedné pušky stříbrnými hřeby byla individuální věcí, která se používala už v 16. století. Písmena jsou monogramem majitele a také velmi primitivní v pojetí. Všeobecně lze říci, že zde máme dvě pušky předovky, které jsou konstrukčně i umělecky nepatrného významu...". Když byla paní Fuchsová dotazovaná na původ a význam iniciálů, mohla si vzpomenout pouze na to, že byly provedeny podle Mayova zadání. Chtěl snad Karel May zvěčnit počáteční písmena dětí náčelníka Apačů Inču-čuny, který pušku původně vlastnil:Winnetou a Nscho-tschi?

"May až do konce tvrdil, že vícekrát pobýval v Americe, a to poprvé v době okolo r. 1862-63, pak někdy kolem roku 1869... Pro obě tyto cesty do Ameriky hovoří rozličná hlediska, především rané vlastnictví pozoruhodných předmětů z Divokého Západu. V jeho pozůstalosti se nachází stříbrná puška a medvědobijka, které vlastnil přinejmenším už v osmdesátých (devadesátých) letech, obě podle výpovědi znalců pušky amerického původu..." (E. A. Schmid). Legenda, že Karel May učinil v raných časech cesty po světě, také do Ameriky, byla mezitím průkazně vyvrácena. Autoři, vystupující pro americký původ obou ručnic, byli především E. A. Schmid, ředitel nakladatelství Karl-May-Verlag v Radebeulu, který se opíral o různé znalce, a B. Wandolleck, profesor vědy o rybách Vysoké školy veterinární v Drážďanech a privátní sběratel zbraní. Jejich názory byly zveřejněny v Ročence Karla Maye 1923. Podle těchto výkladů oba uznali henryovku za pravou, k čemuž ovšem není nutná žádná odborná znalost. "Hlaveň má ještě své tmavě lesklé brunování. Za zmínku stojí leštěná pažba, vykazující škrábance...; také na celém systému pušky, zhotoveném z bronzu, lze rozeznat ještě původní polituru. O ručnici muselo být pečováno s porozuměním."

Po nezdařených střeleckých zkouškách s kulkami špatného kalibru musel být demontován zámek pušky (1922). Také při této demontáži nebylo zúčastněným expertům nápadné nic, z čeho by se dalo usuzovat na původ zbraně, neboť bylo řečeno: "Není nic známo o tom, kterého dne se dostala henryovka do vlastnictví Karla Maye... Lze předpokládat, že puška byla přivezena z Ameriky, neboť v Německu tehdy tyto zbraně do obchodu nepřišly." Jiné mínění:"Henryovku vám obstará každý větší obchod se zbraněmi."

Český inženýr Josef Fanta, znalec Vojenského muzea v Praze, posuzoval Mayovy zbraně v roce 1932 [31] a došel k zajímavému zjištění, že henryovka má hledí evropského původu, jaké podobné mají německé terčové zbraně; "v jiných zemích nejsou oblíbené... Některý evropský majitel této pušky byl pravděpodobně náruživým milovníkem střelby do terče." Také přidělaný řemen prý ukazuje na Evropu.

Stříbrnou pušku označil Schmid za "nejneobyčejnější pušku, kterou básníkova pozůstalost ... má. Jakým způsobem Karel May zbraň získal, nelze sdělit." Ale jedno je prý jisté, říká E. A. Schmid: "Stříbrná puška, a to i stříbrné pobití, pochází, jak prokázaly výzkumy, nepochybně z Mexika." Ale primitivní stříbrné pobití nevykazuje žádná etnografická specifika, která by mohla ukazovat na Mexiko. Odkud tedy tyto vědomosti? Schmid se zjevně opírá o hypotetický výklad iniciálů "W" a "NS". Ty se měly číst jako "VV" (Virgo virginum) a "NS" (Nuestra seňora), latinské resp. španělské označení pro Naši Paní (Marii).

K tomu Wandolleck: "Co nám tato písmena říkají? Ten, kdo tuto pušku vyzdobil, uměl psát, mluvil španělsky a byl křesťan! ... Je pravděpodobné, že tuto zbraň zhotovil křesťanský Mexičan nebo míšenec pro Indiána podle vkusu tohoto dítěte přírody a přece se zřejmými příznaky zbožného katolíka..." Wandolleck rozlišil na stříbrné ručnici tři druhy hřebů: mezi nimi "velké růžicové a velké hvězdicové hřebíky." Jak úzkostlivě přesné! Na vyobrazení, připojeném k jeho publikaci, člověk takovou ozdobu hledá marně; zobrazená stříbrná puška má jen prosté, okrouhlé stříbrné hřeby. Wandolleckovo dobrozdání zcela zjevně pocházelo ještě z doby před "restaurací" zbraně... Přesto ale Wandolleck konstatoval, že "zámek hlavně a železný plech" jsou prý "přirozeně evropského původu." Jinak se však vznášel ve středoamerických regionech: "Snad to byl Mexičan, kdo pažbu vyřezal a pobil ji podle indiánského (?) vkusu stříbrnými hřebíky."[32]

Medvědobijka je podle Wandollecka, který se cítil být inspirován ražbou na hlavních ("Burton 1855 Kent") "dvouhlavňová ručnice na slony anglického původu, jaké byly v Anglii stavěny pro lov oněch nebezpečných tlustokožců ve velkém množství." Ale i zde vyjádřil Wandolleck svoje myšlenky: "Pažba má, což je u anglických zbraní vzácné, lícnici... Puška nakonec nebyla v anglických rukách, protože k ní byl připojen nosný řemen."

Soud Ing. Fanty o zbraních je nestejně precizní, jako ten jeho předchůdců. Už skutečnost, že se u "amerických" pušek, medvědobijky a stříbrné pušky, jedná o dvouhlavňovky, je pro něj mnohomluvná: "Kulovnice dvojky jsou nejen v Severní Americe, ale i u Arabů zcela neznámé. V Severní Americe existují pouze dvojky brokovnice. Tamní kulovnice jsou buď obyčejné zadovky nebo opakovačky." Na obou, "anglické" medvědobijce i na "mexické" stříbrné pušce, je prý nápadný harfovitý oblouček, který chrání spouště. Tyto obloučky byly zcela jistě přidělány až v Německu, neboť zde jsou velmi oblíbeny u terčových pušek, zatímco v jiných zemích se nevyskytují. Máme zde tedy znovu co dělat s milovníkem terčové střelby.

Dokonce i pro neodborníka je snadno pochopitelné, že shoda tak charakteristických a nápadných detailů pušek - tvar pažby, lícnice a jejich forma, oblouček chránící spouště - dává usuzovat na to, že obě ručnice byly zhotoveny jedním a tímtéž puškařem. Dávný tovaryš starého puškaře Fuchse po předložení detailních snímků prohlásil, že již na první pohled poznává formu předpažbí a pažby jako Fuchsův výrobek. Historické muzeum v Drážďanech ještě dnes opatruje terčové pušky s Martiniho uzávěrem kalibru 8 mm, celkové délky 128 cm a o délce hlavní 78 cm, sestavené "Maxem Fuchsem, Drážďany", které tyto formy pažby a lícnic i charakteristické obloučky u spouští, tak typické pro tohoto puškaře, vykazují. Je to zřetelně poznat, i když bota pažby je formována způsobem těžkých terčových ručnic. I to je důkaz, že pušky Old Shatterhanda musel sestrojit Max Fuchs.

Technika zbraní rozlišuje u loveckých a terčových pušek různé formy pažeb: německé pažboví se silnou lícnicí, kterému dával přednost Max Fuchs, anglické pažboví bez lícnice a se štíhlou pažbou a pistolové pažboví, které právě tak nemělo lícnici. Ve Švýcarsku a v jižním Německu - Fuchs tam pracoval jako tovaryš - se v minulém století používaly terčové pušky, které kromě typické pažbové boty měly také přehnaně formovanou lícnici (tyrolská pažba) a onen harfovitý oblouček u spouští. Švýcarská terčová puška s perkusním zámkem z let 1840/45, vyobrazená u Pugse (28), má až na speciálně vypracovanou pažbovou botu zcela podobnou formu pažby jako stříbrná puška a medvědobijka a také perkusní zámek a kohoutky jakož i oblouček nad spouštěmi vykazují vysokou shodu s odpovídajícími díly Mayových pušek.

Kdyby tyto důkazy nestačily, pak budiž nakonec prozrazeno, že autor této práce na základě upozornění paní Fuchsové skutečně také po vlastním pátrání nalezl na skrytých místech originálních pušek Karla Maye vyražené značky drážďanského puškaře. Po uvolnění levého krytu zámku henryovky lze nalézt na jeho vnitřní straně vyražený nápis "Max Fuchs Dresden"; člověk by předpokládal, že by se svého času musel při demontáži objevit. A po sejmutí železné desky pažbové boty u medvědobijky a stříbrné pušky lze spatřit na dřevě pažby stejný vyražený nápis, u stříbrné pušky ještě s doplňující poznámkou křídovým nápisem: "zhotoveno 1896".

Poznámky:

[1] Dopis Karla Maye, 2. 11. 1894, v: Frankfurter Zeitung, říšské vydání, z 1. 4. 1937.
[2] Karel May, Deadly dust, v: Dt. Hausschatz, Regensburg, VI (1879/80).
[3] Karel May, Oranže a datle, Freiburg 1894.
[4] Karel May, Růže z Kairvánu, Osnabrück 1894.
[5] Karel May, "Vánoce!", Freiburg 1897.
[6] V: Deutscher Hausschatz, Regensburg, XVIII (1891/92).
[7] Karel May, Vinnetou, rudý gentleman, sv. I, Freiburg 1893.
[8] Dopis Karla Maye J. Martinimu, Mühlhausen, 22. 6. 1895; sděleno od L. Patsche z Vídně.
[9] Karel May, Satan a Jidáš, sv. II, Freiburg 1897.
[10] Karel May, V Kordillerách, Freiburg 1894.
[11] Karel May, V balkánských roklinách, Freiburg 1892.
[12] E. Weber, Karel May - kritické povídání, v: K otázkám spisů pro mládež, Lipsko 1903.
[13] Karel May, Černý mustang, In: Der Gute Kamerad, Stuttgat, Berlín, Lipsko, XI (1896/97).
[14] Karel May, Syn lovce medvědů, Stuttgart, Berlín, Lipsko 1890.
[15] Ramon Díaz de la Escosura (Karel May), Lesní Růžička, Drážďany (1882).
[16] G. Ferry, Zálesák, Stuttgart, Berlín, Lipsko, bez vročení.
[17] Karel May, V zemi máhdího, sv. III, Freiburg 1897.
[18] Karel May, Old Surehand, sv. III, Freiburg 1897.
[19] Sdělení Dr. Wilhelma Schevena, Drážďany, 21.12.1927; archív K. Hoffmanna
[20] Sdělení Dr. Johannese Schützeho, Chemnitz, 31.12.1927; archív K. Hoffmanna.
[21] Neues Wiener Abendblatt, 24. 2. 1937.
[22] E. E. Kisch, Ve vile "Shatterhand". Interview s Karlem Mayem, v: Bohemia, Praha, čís. 133, 15. 5. 1910.
[23] Bohemia, Praha, 14. 10. 1898.
[24] Dopis Karla Maye F. E. Fehsenfeldovi, Freiburg i. Br., 27. 7. 1897, v: K. Gu- enther, Karel May a jeho nakladatel, Radebeul 1933.
[25] Materiály May-clubu Mnichov (1898); sděleno od L. Patsche, Vídeň.
[26] Dopis Karla Maye Carlovi Felberovi, Hamburk, 18. 5. 1897.
[27] Karel May, Vinnetou, sv. IV, Freiburg 1910.
[28] J. Pugs, Ruční palné zbraně, Berlín 1970
[29] M. Thierbach, Historický vývoj ručních palných zbraní, Drážďany 1886/87.
[30] J. Schön, Historie ručních palných zbraní, Drážďany 1858.
[31] J. Fanta, Zbraně v románech Karla Maye, v: KMJB 1932.
[32] B. Wandolleck, Střelné zbraně v románu Vinnetou, v: KMJB 1923.

 

 

 

Život a dílo Karla Maye

"Kolikrát jsme slyšeli, že mayovky patří k brakové literatuře, ve slovnících spisovatelů Karla Maye najdeme jen zřídka a přece jeho knihy učí tomu nejlepšímu: že čisté svědomí je nade všechno bohatství, že každá špatnost v sobě nese svůj trest, že všichni lidé mají stejnou cenu, ať mají jakoukoli barvu pleti a že odpuštění je více než pomsta. Knihy nejsou dobré či špatné podle toho, jak jsou napsané, ale podle toho, co v nás probouzejí. Když nic jiného, dá se s Karlem Mayem docela pohodlně a zadarmo procestovat kus světa."[1]

Romány Karla Maye Vinnetou, Syn lovce medvědů nebo Poklad ve Stříbrném jezeře patří ke klasickým dílům dobrodružné literatury. Většina z nás celou řadu jeho románů četla, nebo přinejmenším známe filmy podle nich natočené, ale o autorovi samotném toho příliš nevíme. Snad jen to, že si údajně všechno vymyslel, že kradl a dlouhá léta strávil ve vězení, že nikdy nenavštívil země, o kterých tak věrně psal ve svých románech. Vzhledem k tomu, že se jedná o jednoho z nejoblíbenějších a nejčastěji překládaných německých autorů, je to žalostně málo.

Karl May se narodil do nejhlubší bídy. Aby se jeho rodina nasytila, chodil jako chlapec prosit o slupky z brambor do vedlejšího hostince. Za krádež několika kusů šatstva, biliárových koulí či zabavení několika tolarů a stříbrných mincí v převleku policisty byl potrestán mnohem tvrději než zasloužil, přesto se dokázal vrátit na cestu spořádaného života. To v jeho době a zejména v jeho sociálním postavení nebylo zcela samozřejmé. Z autora šestákových kolportážních románů a krušnohorských venkovských příběhů se stal skvělý vypravěč nekonečných dobrodružství pro miliony čtenářů. Jeho knihy byly přijímány s bouřlivým ohlasem a o dvě desetiletí později stejně bouřlivě zatracovány pro svou údajnou morální závadnost. Byl vystavován veřejným urážkám a vláčen novinami. Závistivci a političtí odpůrci si vymýšleli bláznivé historky o náčelníkovi lupičů a neváhali vystavovat ve výkladních skříních soupisy jeho trestů. Ačkoli většina z těchto ostouzení byla soudními procesy odhalena jako lži, senzační tisková prohlášení nebyla opravena a různé pověsti kolují dodnes nejen v okolí jeho rodného Hohenstein-Ernstthalu, ale i u nás - stačí jen nahlédnout do českého tisku, kolik prostoru věnují novináři jeho deliktům a jak je zveličují. Smutné je, že se ani neobtěžují ověřit si fakta v dostupné zahraniční literatuře a pouze slepě kopírují mylné informace z dříve vydaných článků svých kolegů. Úkolem tohoto článku je uvést fakta na pravou míru a očistit tak jméno autora v očích nejširší veřejnosti.

Podrobný životopis

• Dětství a mládí Karla Maye
• Kriminální delikty Karla Maye
• Karl May v postavení redaktora a spisovatele
• Soudní procesy Karla Maye

Související články

• Obecné povídání o díle Karla Maye
• Literární pseudonymy Karla Maye
• Fakta nebo fikce - reálie v díle Karla Maye

 

	Stručný životopis Karla Maye
1842	Karel May se narodil 25. února v malém chudém městečku Ernstthalu jako páté ze čtrnácti dětí otce Heinricha Augusta a matky Christiane Wilhelmine. V raném věku onemocněl a dočasně přišel o zrak.
1846	Mayova matka absolvovala v Drážďanech šestiměsíční kurz porodnictví. Během kurzu vyprávěla řediteli institutu o osudech svého slepého dítěte. Profesoři Grenser a Haase chlapce vyléčili.
1848-1856	Docházka do národní školy. Základní látku zvládal hravě. Otec brzy rozpoznal synovo nadání a rozhodl se z Karla vychovat vzdělaného muže. Syna nutil - často také ranami - k mnohahodinovému učení a opisování bezcenných knih, encyklopedií či starých modlitebních knížek.
1856-1861	Studium na učitelském semináři ve Waldenburgu. V listopadu 1859 měl May na starosti osvětlování třídy svíčkami. Šest jich ukryl ve svém kufru. Spolužáci svíčky objevili a informovali ředitele. May byl ze semináře vyloučen. Studia dokončil mezi červnem a zářím 1861 v Plauen.
1861	Počátkem října přijal místo pomocného učitele chudinské školy v Glauchau a v prvním listopadovém týdnu tovární školy v Altchemnitz. O vánočních prázdninách byl zatčen za údajnou krádež hodinek svého spolubydlícího.
1862	Za neoprávněné užívání cizích věcí byl potrestán šesti týdny vězení. Trest si odpykal od 8. září do 20. října 1862 v Chemnitz. Navždy skončila jeho učitelská kariéra. Po návratu k rodičům do Ernstthalu příležitostně vystupoval jako recitátor a hudebník.
1864-1865	Ponížení z příhody s hodinkami vyvolalo bláznivý nápad: začal myslet na pomstu, která měla spočívat v tom, že on, uvržený kvůli trestu mezi zločince, se zločincem skutečně stane. Jako Dr. Med. Heilig si v červenci nechal u krejčího zhotovit pět kusů šatstva, s ušitou garderobou však zmizel bez placení. V prosinci si dal jako seminární učitel Lohse přinést do hostince různé kožešnické zboží, odešel s ním do vedlejší místnosti, aby je prý ukázal nemocnému panu řediteli, opět však utekl bez placení. Starý trik s kožešinami ještě jednou zopakoval v březnu 1865 jako rytec bankovek Hermin.
1865	Na základě výše zmíněných deliktů byl 8. června odsouzen ke čtyřem letům a jednomu měsíci trestnice na Zámku Osterstein ve Zwickau. Dostal trest, který se dnes ukládá za napomáhání k vraždě.
1868	V prvních měsících roku 1868 sestavil Repertorium C. Maye - dodnes dochovaný plán se 137 položkami a skicami budoucích literárních prací. Dne 2. listopadu 1868 byl pro dobré chování předčasně propuštěn z vězení.
1869	Psychické napětí se opět vybíjí: "nepřetržitě jsem slýchal vnitřní rozkazy, abych se pomstil lidské společnosti, a to tím, že přestoupím její zákony." Začala série drobných podvodů a krádeží - v policejním převleku zabavoval "falešné peníze", ukradl sadu biliárových koulí, koně, ručník a cigaretovou dýmčičku. Byl zadržen policií, avšak při převozu do Bräunsdorfu se vymanil z pout a dal se na útěk.
1870-1874	Počátkem ledna byl zadržen v českých Valkeřicích. Četníkům vyprávěl fantastickou historku: prý se jmenuje Albin Wadenbach a je majitelem plantáží na Martiniku. Četníci zpočátku historce uvěřili, ale po krátké výměně dopisů se saskými úředníky byla Mayova identita zjištěna. Byl odsouzen k trestu káznice v trvání čtyř let, který si odpykal od 3. května 1870 do 2. května 1874 ve Waldheimu.
1875-1877	May se stal redaktorem několika časopisů nakladatele Münchmeyera: Der Beobachter an der Elbe, Schacht und Hütte, Deutsches Familienblatt - zde zveřejnil novelu Old Firehand, v níž se poprvé setkáváme s Vinnetouem - a Feierstunden am häuslichen Heerde. Pro posledně jmenovaný napsal první příběh z Orientu Leilet a vůbec první román - Poslední cesty obou Quitzowů.
1877	May se měl oženit se sestrou nakladatelovy manželky. Münchmeyer doufal, že rodinným svazkem připoutá schopného redaktora ke své firmě natrvalo, avšak May pro nehezkou Minnu Ey nepociťoval žádné sympatie a od Münchmeyera odešel.
1879	Navázal spolupráci s renomovaným katolickým časopisem Deutscher Hausschatz nakladatele Pusteta z Regensburgu, kterému dodával příspěvky téměř 20 let.
1880	Dne 17. srpna se May oženil s Emmou Linou Pollmerovou, s krásnou ženou, která se však k němu povahově nehodila. Velmi dobře znala své tělesné přednosti, vyžadovala obdiv, milovala družnost a peníze.
1882	Obnovená spolupráce s nakladatelem Münchmeyerem. Do roku 1888 pro něj napsal pět obřích kolportážních románů, později proslavených soudními procesy. Zatímco si Emma zvala domů návštěvy a pořádala večírky, May se zavíral ve své pracovně a často celé noci nepřetržitě psal, aby dostál slíbeným termínům.
1887	May se stal spolupracovníkem nově založeného časopisu pro mládež Der Gute Kamerad, kterému během deseti let věnoval osm příběhů patřících právem ke klasickým dílům dobrodružné literatury: Syn lovce medvědů, Duch Llana Estakada, Karavana otroků, Inkův odkaz, Poklad ve Stříbrném jezeře, Petrolejový princ, Červenomodrý Metuzalém a Černý mustang.
1892	Freiburský nakladatel Friedrich Ernst Fehsenfeld začal vydávat Mayovy romány a povídky knižně. Už v příštím roce začal vycházet orientální cyklus Ve stínu pádišáha, v dalších letech pak následovaly rományVinnetou, Old Surehand, V zemi Mahdího, Satan a Jidáš a mnoho dalších.
1892-1899	Mayova obliba dosahovala parametrů hysterie. Začal se vydávat za skutečného Old Shatterhanda a Kara ben Nemsího, pořádal přednášky, na kterých tvrdil, že všechna dobrodružství sám prožil, ve své nové vile se nechával fotografovat v kostýmech svých hrdinů, dokonce si pořídil i slavnou henryovku, medvědobijku a Vinnetouovu stříbrnou ručnici. Užíval si výslunní popularity. Čtenáři mu věřili každé slovo a May si na jejich dotazy vymýšlel neskutečné historky, kterým možná věřil i on sám.
1899-1900	Dne 26. března se May vydal na svou první cestu do Orientu. Prohlédl si pyramidy, poprvé se svezl na velbloudu. Nakladatelům, redakcím a známým odesílal stohy pohlednic, aby dokázal, že je skutečně Kara ben Nemsí a pobývá v zemích, o kterých píše ve svých knihách. Zároveň byl ale otřesen, že skutečný Orient je zcela jiný, než jak si ho vysnil ve svých románech. Dne 31. července 1900 návrat do Radebeulu.
1901	Dne 14. února zemřel Mayův přítel Richard Plöhn. Začínají soudní spory s Adalbertem Fischerem pro neoprávněný dotisk Mayových kolportážních románů. Pro tisk se May stal nanejvýš zajímavou osobou. Noviny šířily zprávy, že zatímco psal pro katolické časopisy morálně nedotčené příběhy, současně sepisoval kolportážní škváry nejhoršího druhu.
1903	Dne 14. ledna nastal konec manželství s Emmou. Dne 30. března se May se oženil s Klárou Plöhnovou.
1904	Na scénu vstoupil Mayův nejhorší nepřítel: Rudolf Lebius. Zkrachovalý žurnalista nejprve požadoval po Mayovi půjčku a když ji nedostal, začal Maye systematicky ničit. Do novin psal urážlivé články a vytahoval na světlo dřívější Mayovy tresty, jejichž soupis vystavoval ve výkladních skříních drážďanských knihkupectví. Soudní spory trvaly téměř až do Mayovy smrti.
1908	Od září do prosince absolvovali Mayovi druhou doloženou velkou cizokrajnou cestu, tentokráte do USA. Ohlasy na ni daly v roce 1910 vzniknout čtvrtému dílu cyklu Vinnetou.
1910-1911	Vrcholí novinářská a soudní štvanice, objevují se kompromitující materiály o Mayových kriminálních deliktech. Spisovatel se zoufale brání autobiografií Mein Leben und Streben. Dne 18. prosince 1911 byl Lebius za těžkou pomluvu odsouzen k peněžní pokutě 100 marek nebo k náhradnímu trestu 20 dní vězení. Pro Maye to znamenalo konečné vítězství nad nejhorším z nepřátel. Do konce života mu však zbývaly pouhé tři měsíce.
1912	Dne 22. března se konala ve vídeňském Žofiině sále přednáška Vzhůru do říše ušlechtilých lidí! Před dvěma tisíci posluchačů May hovořil o svých osobních osudech, o svých bojích, o svých nových usilováních, opakovaně se vyznal jako křesťan a vyzýval k míru a toleranci. Sklidil bouřlivé ovace. Do Radebeulu se vrátil trochu nachlazen a s lehkou horečkou. Dne 30. března ve 20 hodin zemřel.

 

Dětství a mládí Karla Maye

Karl May se narodil 25. února 1842 v malém chudém městečku Ernstthalu jako páté ze čtrnácti dětí otce Heinricha Augusta a matky Christiane Wilhelmine. Otec se živil domácím tkalcovstvím, které však k existenčnímu minimu přispívalo sotva jednou třetinou. V domě vládla bída a hlad:

"K polednímu jsme si od našeho souseda, hostinského Zur Stadt Glauchau, vyprosili bramborové slupky, abychom malé drobky, které snad na nich ještě zbyly, upotřebili na jakousi hladovou polévku. Chodili jsme do Červeného mlýna a nechávali si dát několik hrstí moučného prachu a plev, abychom z toho udělali něco, co by se podobalo jídlu. Na rumištích trhali jsme lebedu, na mezích hadí jazyk a mezi ploty divokou lociku, abychom je uvařili a naplnili jimi žaludek. Listy lebedy jsou na omak mastné. To při vaření vytvořilo dvě nebo tři malé mastné skvrny, které plavaly na vodě. Jak výživné a delikátní nám to připadalo!"[1]

 

Devět z Mayových sourozenců se nedožilo druhých narozenin. Také Karl v raném věku onemocněl a dočasně přišel o zrak. Pravděpodobnou příčinou zrakové poruchy byl nedostatek vitaminu A s výslednou xeroftalmií. V důsledku nedostatečné výživy, absence důležitých vitaminů a stranění se slunečního světla trpěl zřejmě křivicí. Koncem léta 1845 odjela Mayova matka do Drážďan, aby tam absolvovala šestiměsíční kurz porodnictví. Dne 13. února 1846 složila zkoušku na výtečnou a stala se ernstthalskou porodní asistentkou. Ještě během kurzu vyprávěla řediteli institutu o osudech svého slepého dítěte. Profesoři Grenser a Haase chlapce vyšetřili a naordinovali mu rybí tuk. Mayův zdravotní stav se během dalších měsíců velmi zlepšil, rachitidu se podařilo zastavit a oční chorobu vyléčit.

V době, kdy byl Karl May slepý, ale i dlouhá léta po jeho uzdravení, pečovala o chlapce především babička Johanne Christiane Kretzschmarová, která údajně vlastnila starou knihu s množstvím orientálních pohádek, nesoucí tajuplný titul: "Hakawati / t.j. / Vypravěč pohádek v Asii, Africe, Turecku, Arábii, Persii a Indii včetně dodatku s vysvětlením, explanatio a interpretatio, včetně mnoha přirovnání a obrazů / od / Christianuse Kretzschmanna / pocházejícího z Germanie. / Vytiskl Wilhelmus Candidus / A. D.: M. D. C. V."[2]

Všechny pohádky údajně znala nazpaměť a při výkladu je často obměňovala. Už tehdy prý rozvíjela Mayovu bohatou fantazii a vzbudila v něm touhu po dálkách. Po existenci oné knihy se samozřejmě pátralo, ovšem zbytečně. Zřejmě byla pouze výplodem spisovatelovy fantazie. Nejranější podněty pro svou pozdější spisovatelskou činnost získával May spíše u kovářského mistra a vandrovního tovaryše Christiana Weißpfloga, který jemu a okolo sedícím dětem často vyprávěl o svých cestách a zážitcích:

"Měl zcela zvláštní schopnost nechat své postavy říkat to, co pro nás bylo dobré a prospěšné a do svých zážitků zaplétat scény, které na nás působily tak neodolatelně poučně, povzbudivě či varovně. Naslouchali jsme bez dechu, a čeho u nás nedosáhl žádný přísný učitel, žádný trestající otec, toho on dosáhl tak hravě a lehce svými vyprávěními o svých toulkách."[3]

Na jaře roku 1848 začal May navštěvovat národní školu. Učil se dobře, byl talentovaný a základní látku zvládal hravě. Ambiciózní otec brzy rozpoznal synovo nadání a rozhodl se z Karla vychovat vzdělaného muže. O pedagogice však neměl ani ponětí. Syna nutil - často také ranami - k mnohahodinovému učení a opisování bezcenných knih, encyklopedií či starých modlitebních knížek, kterým dítě ani trochu nerozumělo. Bral soukromé hodiny klavíru, houslí a varhan, učil se latinu, u rektora vystěhovaleckou angličtinu a francouzštinu. S ostatními dětmi si Karl nehrával - ven nesměl, sic ho otec potrestal. Tu a tam ho matka tajně pustila ven, ale při těchto příležitostech nevyhledával kamarády, nýbrž utíkal k babičce - do říše pohádek. Na svého otce May vzpomínal jako na člověka, který měl dvě duše:

"Jedna byla nesmírně měkká, druhá tyranská, hněvem sršící, neschopná sebeovládání. Měl vynikající schopnosti, které ale kvůli velké bídě zůstaly nerozvinuty. Nikdy nechodil do školy a přesto se vlastní pílí naučil plynně číst a velmi dobře psát. (...) Otec velmi rád pracoval, vždy však měl naspěch. Co jiný tkadlec tkal čtrnáct hodin, to měl otec hotovo za deset; zbývající čtyři hodiny věnoval věcem příjemnějším. Během těchto deseti hodin náročné práce s ním nebylo k vydržení; ticho muselo být; nikdo se nesměl hnout. Byli jsme plni strachu, abychom ho nerozhněvali. To nás pak pěkně bolelo! Na stavu visíval trojnásobně spletený provaz, jenž zanechával modré pruhy, a za kamny trčel dobře známý "břízový Honza", jehož jsme se my děti obzvlášť strachovaly, neboť ho otec rád před výpraskem máčel ve velkém hrnci, aby byl pružnější a účinnější. Ostatně když deset hodin minulo, nemuseli jsme se již ničeho obávat; všichni jsme si oddechli a otcova druhá duše se na nás usmála. Uměl pak být takřka srdečný, přesto jsme i v nejjasnějších a nejmírnějších okamžicích měli pocit, že stojíme na sopečné půdě a výbuch můžeme čekat každou chvíli. Pak jsme dostávali provazem nebo »Honzou« tak dlouho, až už otec nemohl."[4]

Vinou otcovy přísné výchovy trpěl May psychickou poruchou vývoje. Byl uzavřený a nejistý, trpěl pocity méněcennosti. Až na pár výjimek nenašel v životě opravdového přítele. Soukromé hodiny musel tehdy dvanáctiletý May platit z peněz, které si vydělal stavěním kuželek v hohensteinské pivnici. Celé dny trávil ve společnosti opilých sedláků a tkalců, kteří se snažili po čtrnáctihodinové práci zapomenout na své trápení a poslouchal jejich oplzlé řeči. K hospodě byla připojena také knihovna, odkud si půjčoval šestákové sešitové romány, např. Rinalda Rinaldiniho, nejslavnější loupežnický román německých literárních dějin.

 

Na jaře roku 1856 ukončil May rektorátní školu. Jeho přání navštěvovat gymnázium a potom studovat medicínu nemohlo být z finančních důvodů realizováno, proto za nezbytného uskrovnění celé rodiny a za přispění 15 tolary ročně od hraběte von Hinterglauchau nastoupil alespoň do učitelského semináře ve Waldenburgu. Velké místo k radování to ovšem nebylo. Ve Waldenburgu panovala tuhá ústavní disciplína. Vrchnost, poučená z revoluce 1848, se snažila hned v zárodku zadusit všechny antifeudální a antiklerikální snahy. Vhodným prostředkem se zdála být ortodoxní náboženská výchova a omezení všeobecné úrovně vzdělání. Ve všech třídách se vyučovalo náboženství, bibli a zpěvu podle obsáhlých, dobře promyšlených plánů, avšak "výuka byla studená, přísná, tvrdá. Chyběla jí sebemenší stopa poezie. Místo aby obšťastňovala, budila nadšení, odpuzovala. Hodiny náboženství byly hodinami, pro které člověk nebyl schopen se nadchnout. Každý byl rád, dosáhla-li ručička dvanácté." Každý žák se musel povinně účastnit ranních a večerních pobožností. Když se May jednou v dubnu 1859 nedostavil k bohoslužbě, dostal důtku; prý prokazuje jen "slabé náboženské cítění" a "vyniká zlou prolhaností a neomaleným charakterem."

Ve Waldenburgu nebyl May šťastný a o prázdninách se rád vracíval do rodného města. Více než u rodičů se zdržoval u své první mladické lásky Anny Preßlerové. Šestnáctiletá dívka to však s věrností nebrala příliš vážně a roku 1858 se provdala za kupce, s nímž čekala dítě. Rok 1858 přinesl Mayovi ještě jednu prohru: podle vlastní výpovědi napsal první příběh z Divokého západu a poslal ho redakci Gartenlaube k otištění. Od vydavatele Ernsta Keila mu po dlouhém mlčení přišlo odmítnutí a rada, aby to za několik let zkusil znovu s novým příběhem. Událost, která Maye velmi tížila, se později odrazila v jeho knize Vánoce!: Roku 1897 v knize Vánoce! fabuluje, jak by si to kdysi přál: jako seminarista vzbudil značný rozruch dlouhou básní a motetem, vysloužil si jimi spoustu tolarů a k tomu přezdívku Sapfó. A o mnoho let později se báseň měla stát bez jeho přičinění známou dokonce i na Divokém západě.

V listopadu roku 1859 měl May jako pravidelná týdenní služba na starosti osvětlování třídy svíčkami. V jedné zmatené chvíli k sobě vzal 6 svící, které snad chtěl použít na vánoční stromek pro chudé rodiče a ukryl je ve svém kufru. Přičinliví spolužáci však svíčky objevili a informovali o svém nálezu ředitele. Byla svolána učitelská konference, případem se zabývalo i drážďanské Ministerstvo kultury a veřejného vyučování. Dne 28. ledna 1860 byl Mayovi uložen nejvyšší trest: pro mravní nezpůsobilost ke svému povolání byl vyloučen z učitelského semináře. Zdrcený May poslal na Ministerstvo kultury prosbu o udělení milosti. Žádost byla vyslyšena a mezi červnem a zářím 1861 dokončil vzdělání na učitelském semináři v Plauen.

 

Kriminální delikty Karla Maye

Počátkem října přijal místo pomocného učitele chudinské školy v Glauchau a ubytoval se u obchodníka Meinholda. Jeho učitelská služba však trvala pouhé dva týdny, neboť už 17. října podal Meinhold na Maye oznámení kvůli údajné milostné aféře s jeho ženou. Mladý učitel byl oficiálně propuštěn a v prvním listopadovém týdnu nastoupil svůj úřad v tovární škole dvou přádelen v Altchemnitz. Jeho žáky byly deseti- až čtrnáctileté děti, které vykonávaly deset hodin denně pomocné práce v továrně a potom docházely do vyučování. May byl kvůli nepravdivému udání důvodu svého odchodu z Glauchau zpraven o tom, že učitelský úřad může vést pouze provizorně a pod kontrolou a při nejmenší příčině k nespokojenosti bude propuštěn.

Nejmenší příčina na sebe nedala dlouho čekat. Dne 21. prosince 1861 odjel May na vánoční prázdniny domů. O pár dní později byl zatčen: dle obvinění spolubydlícího, účetního továrny Solbrig, měl ukrást hodinky, dýmku a cigaretovou špičku. May úmysl krádeže popřel a odvolal se na účetního, že mu hodinky sám nabízel:

"Od svých rodičů dostal darem nové kapesní hodinky. Staré, které již nepotřeboval, pověsil na hřebík na zeď. [...] Tu mi sám navrhnul, abych si je bral do školy, když žádné nemám a mám být ve službě přesný. [...] Zprvu jsem hodinky věšel na hřebík, sotva jsem přišel ze školy. Později se tak občas nestalo, míval jsem je u sebe i několik hodin. [...] Přišly Vánoce. Řekl jsem mu, že svátky strávím u rodičů a rozloučil jsem se s ním, protože po skončení vyučování jsem chtěl ihned odcestovat, aniž bych se ještě vracel do bytu. [...] Pro radost z prázdnin nevzpomněl jsem ani na to, že mám vrátit hodinky."[1]

 

Až na několik drobných detailů se Mayova výpověď zdá být hodnověrná, přesto byl za neoprávněné užívání cizích věcí potrestán šesti týdny vězení. Po zamítnutí žádosti o milost si trest odpykal od 8. září do 20. října 1862 v Chemnitz. Po propuštění z vězení se vrátil k rodičům do Ernstthalu, kde příležitostně vystupoval jako recitátor a hudebník. Tu a tam dával soukromé hodiny hudby, čímž se však v Ernstthalu dalo sotva něco vydělat. Ve své autobiografii tvrdí, že již tehdy začal psát první příběhy: "Nejdřív jsem psal humoresky, pak Vesnické příběhy z Krušných hor. Neměl jsem nejmenší nouzi najít nakladatele. Dobré, poutavé humoresky jsou velmi vzácné a dobře placené. Ty moje šly z jedněch novin do druhých."[2] Toto tvrzení zřejmě patří do říše pohádek, neboť doklady Mayovy literární práce z této doby nebyly nalezeny a ani v novinách nebyly dosud zjištěny žádné příspěvky.

Ponížení z příhody s hodinkami, které May nebyl schopen překonat, vyvolalo bláznivý nápad: začal myslet na pomstu, která měla spočívat v tom, že on, uvržený kvůli trestu mezi zločince, se zločincem skutečně stane. Chtěl se "pomstít policii, pomstít soudci, pomstít státu, lidstvu, vlastně každému."[3] Tažení msty začalo dne 9. července 1864. Jako Dr. Med. Heilig si u krejčího v Penigu nechal zhotovit pět kusů šatstva, s ušitou garderobou však zmizel bez placení. V prosinci 1864 si dal jako seminární učitel Lohse přinést do hostince v Chemnitz různé kožešnické zboží, odešel s ním do vedlejší místnosti, aby je prý ukázal nemocnému panu řediteli, ale jako v předchozím případě utekl bez placení. V březnu 1865 se ubytoval v Lipsku jako rytec bankovek Hermin a zopakoval starý trik s kožešinami. Následovalo oznámení policii, byly uvědomeny zastavárny. Policie přišla Mayovi na stopu vedoucí do Rosenthalu a po krátké potyčce byl zadržen. Na základě těchto tří deliktů byl 8. června 1865 odsouzen ke čtyřem letům a jednomu měsíci trestnice. Dostal trest, který se dnes ukládá za napomáhání k vraždě.

Dne 14. června 1865 nastoupil do trestnice Zámek Osterstein ve Zwickau. V tehdejším vězeňství zaujímala trestnice místo někde mezi káznicí a vězením. Každý její obyvatel byl nucen pracovat. Poměry ve Zwickau byly vcelku příznivé, možnosti výdělku odpovídaly splněné pracovní normě, morálku a vědomí odsouzených měly napřímit možnost postupu do mírnější nápravné skupiny, přehledný systém pravidel apod. May byl nejdříve zaměstnán v písárně, poté zhotovoval peněženky a pouzdra na doutníky, stal se členem kostelního sboru. Na základě dobrého chování byl přeřazen do první nápravné skupiny a stal se písařem inspektora. Na vlastní žádost byl umístěn v samostatné cele, mohl se věnovat čtení a studiu. V prvních měsících roku 1868 sestavil Repertorium C. Maye - dodnes dochovaný plán se 137 položkami a skicami budoucích literárních prací. Dne 2. listopadu 1868 byl pro dobré chování z vězení předčasně propuštěn.

Po návratu k rodičům do Ernstthalu se May dozvěděl, že jeho milovaná babička je již tři roky po smrti. Cítil se osamělý, ponížený, trpěl pocity méněcennosti. Z jeho literárních plánů prozatím nic nebylo - těch několik příspěvků, které snad drážďanský nakladatel Münchmeyer otiskl, přineslo Mayovi jen několik drobných. Náhlé zhroucení plánů a také materiální nouze zřejmě způsobila, že se po pěti měsících opět vybíjí psychické napětí: "nepřetržitě jsem slýchal vnitřní rozkazy, abych se pomstil lidské společnosti, a to tím, že přestoupím její zákony."[4] Série drobných podvodů a krádeží začala 29. března 1869, kdy jako lipský policejní poručík von Wolframsdorf pátral u obchodníka Reimanna po falešných penězích. Zabavil jednu desetitolarovou bankovku, několik stříbrných mincí a také kapesní hodinky, které prý poznal jako kradené. Poté vyzval Reimanna, aby s ním šel do Clausnitz, kde se měl údajně konat výslech. Po nekonečném čekání v hostinci se obchodník dověděl, že byl ošizen, neboť domnělý lipský policista mezitím zmizel. Dne 10. dubna 1869 se May jako člen tajné policie objevil u provaznického mistra v Ponitz, kde zabavil další falešné peníze. Poté mistra vyzval, aby ho následoval na soudní úřad do Crimmitschau. Po cestě May předstíral, že potřebuje vykonat tělesnou potřebu, odstoupil opodál a dal se přes pole na útěk. Provazník a jeden muž, kterého zavolal na pomoc, Maye pronásledovali, ten odhodil peníze, vytáhl nenabitý tercerol, pohrozil jím pronásledovatelům a utekl.

Dne 12. dubna se objevil v Ernstthalu, musel však neprodleně zmizet, neboť policie už identitu hledaného tušila. Dočasný přístřešek našel u své milenky Augusty ve Schwarzenbergu. Koncem května tajně pobýval v Ernstthalu u kmotra Weißpfloga. Když kovářův dům opouštěl, měl u sebe kromě jiného také dětský kočárek, lampu se stínidlem a brýle, které mu nejspíše kmotr přenechal, aby je prodal. Věci si odnesl do staré opuštěné jeskyně v Oberwaldu severně od Hohensteinu. [5] Dne 31. května se zastavil v hostinci v Limbachu, strčil do tašky sadu biliárových koulí a zmizel. O pár dní později vyvedl z jedné stáje v Bräunsdorfu koně, za mizerných 15 tolarů se ho snažil prodat řezníkovi v Höckendorfu, avšak než obdržel peníze, přijel původní majitel a May uprchl. V polovině června znovu pátral po falešných penězích, tentokrát v Mülsen St. Jacob. Než byl dne 2. července zatčen a dopraven k soudní vazbě do Mittweidy, stačil se ještě vloupat do hohensteinské kuželny a zcizit ručník a cigaretovou dýmčičku. May byl převážen na různá místa činu k identifikaci, když tu se mu náhle podařil mistrovský čin hodný Old Shatterhanda: na cestě do Bräunsdorfu dne 26. července 1869 se vymanil z železných pout a dal se opět na útěk.

Teprve počátkem ledna byl zadržen v českých Valkeřicích. Tamní obyvatelé předali hladového a zmrzlého tuláka četníkům, kterým vyprávěl fantastickou historku: prý se jmenuje Albin Wadenbach a je majitelem plantáží na Martiniku. V Německu pátrá po svých tetách, ale došly mu peníze a legitimace má u sebe jeho bratr. Četníci zpočátku historce uvěřili, ale po krátké výměně dopisů se saskými úředníky byla Mayova identita zjištěna. V polovině dubna 1870 vyslovil okresní soud v Mittweidě rozsudek: trest káznice v trvání čtyř let. Trest si odpykal od 3. května 1870 do 2. května 1874 ve Waldheimu. Ve Waldheimu strávil May nejhorší léta svého života. Panovala zde přísná disciplína, za nejmenší porušení předpisů (např. mluvení během třináctihodinové práce, zbytečné smrkání a kašlání, hlasitý smích aj.) byli vězni potrestáni snížením výdělku, temnicí v těsné cele nebo třiceti ranami holí na obnaženou zadnici. Věnovat se psaní May nemohl. Toto privilegium náleželo jen vězňům v 1. nápravné skupině - May patřil nanejvýš do druhé. Našel zde však přítele, katechetu Johannese Kochtu, který mu pomohl najít sám sebe. Nosil mu papír a pero, aby May vypsal své pocity na papír. Po babičce a kmotru Weisspflogovi byl právě kněz Kochta třetím z pilířů, na nichž spočíval budoucí život Karla Maye a jeho literární dílo.

 

 

 

Karel May v postavení redaktora a spisovatele

Deset měsíců po propuštění z vězení zahájil spolupráci s nakladatelem Münchmeyerem, který mu nabídl místo redaktora týdeníku Der Beobachter an der Elbe (Pozorovatel na Labi). Časopis brzy zanikl a místo něj May založil nové týdeníky: Schacht und Hütte (Šachty a hutě) a Deutsches Familienblatt (Německý rodinný list). Právě v tomto rodinném listě zveřejnil novelu Old Firehand, v níž se poprvé setkáváme s Vinnetouem. Pro další nový časopis,Feierstunden am häuslichen Heerde (Sváteční chvíle u domácího krbu), napsal první příběh z Orientu Leilet a vůbec první román - Poslední cesty obou Quitzowů. Počátkem roku 1877 May od Münchmeyera odešel. Důvody byly ryze soukromé, protože s prací mladého redaktora byl Münchmeyer nadmíru spokojen. May se měl oženit se sestrou nakladatelovy manželky Pauliny. Münchmeyer doufal, že rodinným svazkem připoutá schopného redaktora ke své firmě natrvalo, avšak May pro nehezkou Minnu Ey nepociťoval žádné sympatie, zvláště když několik měsíců před tím poznal Emmu Pollmerovou, svou budoucí manželku.

 

Po odchodu od Münchmeyera se stal spisovatelem na volné noze a nabízel své příběhy k otištění jiným nakladatelům. Např. Leilet vyšel roku 1877 v časopise Heimgarten pod názvem Růže z Káhiry. Vyprávění z Východu. Nakladatel Rosegger byl příběhem natolik nadšen, že se o Mayovi vyjádřil jako o scestovalém muži, který musel dlouhý čas žít v Orientu. K této sugesci, které později podlehlo tolik čtenářů, přispělo mj. obratné vkládání cizojazyčných slov do dialogů nebo dokonalé popisy krajin. Přes veškerou píli se však jeho finanční situace značně zhoršila, neboť mu chyběl stálý příjem. To se změnilo až koncem roku 1877, kdy přijal místo redaktora časopisu Frohe Stunden (Radostné chvíle) u nakladatele Bruna Radelliho. V těsném sledu zde uveřejnil 12 příspěvků, mezi nimi např.Válečná pokladna, Gum, Dobrodružství na Cejlonu, Afrikánec, Ehriho pomsta nebo kriminální román Zajati na moři. Od roku 1878 vycházely krušnohorské vesnické příběhy, humoresky a dobrodružné příběhy i v dalších časopisech. Mayova finanční situace se začala pozvolna stabilizovat. Roku 1879 navázal spolupráci s renomovaným katolickým časopisem Deutscher Hausschatz (Německý domácí poklad) nakladatele Pusteta z Regensburgu, kterému dodával příspěvky téměř 20 let.

Dne 17. srpna 1880 se May oženil s Emmou Linou Pollmerovou, s krásnou ženou, která se však k němu povahově nehodila. Velmi dobře znala své tělesné přednosti, vyžadovala obdiv, milovala družnost a peníze. V létě 1882 si Mayovi dopřávali krátkou dovolenou v Drážďanech a náhodou tam potkali posmutnělého nakladatele Münchmeyera. Působil ustaraným dojmem, mluvil o těžkých obchodních nesnázích, které začaly s Mayovou výpovědí z postu redaktora, neboť už nenašel vhodného nástupce. Mladé paní Mayové skládal jeden kompliment za druhým a žádal Maye, aby pro něho napsal kolportážní román. Vyhlídka na podstatné zlepšení finanční situace, na které Emmě pochopitelně velmi záleželo, zřejmě přispěla k tomu, že May na Münchmeyerovu nabídku přistoupil. Byl dojednán román ve 100 dodavatelských sešitech po 24 stránkách s nákladem 20.000 výtisků, poté měla všechna práva připadnout Mayovi. Tyto podmínky byly dohodnuty pouze ústně, bez písemné smlouvy. Rukoudáním byl zpečetěn obchod, který měl později pro Maye neblahé důsledky.

 

Zatímco si Emma zvala domů návštěvy a pořádala večírky, May se zavíral ve své pracovně a často celé noci nepřetržitě psal, aby dostál slíbeným termínům. Do roku 1888 napsal pro Münchmeyera pět obřích kolportážních románů, později proslavených soudními procesy, pak spolupráci ukončil. Kromě toho nadále pracoval pro Německý domácí poklad, kde zveřejňoval části orientálního cyklu Giölgeda Padiśhanün (Ve stínu pádišáha). Čtenáři jeho příběhy doslova hltali, náklady časopisů se zvyšovaly a redakce často omlouvala včasné nedodání rukopisů nepřítomností pana doktora Maye, který je právě na cestách po Orientu. Taková hlášení živila legendu, že autor líčí skutečné zážitky.

V roce 1887 se May stal spolupracovníkem nově založeného Speemannova časopisu pro mládež Der Gute Kamerad (Dobrý kamarád), kterému během deseti let věnoval osm příběhů patřících právem ke klasickým dílům dobrodružné literatury: Syn lovce medvědů, Duch Llana Estakada, Karavana otroků, Inkův odkaz, Poklad ve Stříbrném jezeře, Petrolejový princ, Červenomodrý Metuzalém a Černý mustang.

V listopadu roku 1891 navštívil Maye Friedrich Ernst Fehsenfeld, freiburský nakladatel a Mayův oddaný čtenář, který si umínil vydat jeho romány a povídky knižně. Už v příštím roce začal vycházet šestidílný orientální cyklus Ve stínu pádišáha, v dalších letech pak následovaly romány Vinnetou, Old Surehand, V zemi Mahdího, Satan a Jidáš a mnoho dalších. Během několika let se May i Fehsenfeld stali velmi zámožnými muži. Mayova obliba dosahovala parametrů hysterie, mezi jeho čtenáři byli pedagogové, kněží, šlechta i prostí lidé. Zdálo se, jakoby sláva Maye zaslepila a zbavila soudnosti. Začal se vydávat za skutečného Old Shatterhanda a Kara ben Nemsího, vystupoval na veřejnosti a pořádal přednášky, na kterých tvrdil, že všechna dobrodružství sám prožil. Ve své nové radebeulské Ville Shatterhand se nechával fotografovat v kostýmech svých hrdinů, dokonce si pořídil i slavnou henryovku, medvědobijku a Vinnetouovu stříbrnou ručnici. Navazoval známosti s továrníky, podnikateli i šlechtickými rodinami, užíval si výslunní popularity. Čtenáři mu věřili každé slovo a May si na jejich dotazy vymýšlel neskutečné historky, kterým možná věřil i on sám.

Skutečných přátel však mnoho neměl. Jediní lidé, kterým se během oněch let otevírá, jsou rodiny Plöhnova z Radebeulu a Seylerova z Deidesheimu. Pouze u nich našel May kout skutečnosti, v němž se mohl volně pohybovat. Továrník Richard Plöhn, Mayův nejlepší přítel, a jeho žena Klára mu dokonce pomáhali živit legendu o Old Shatterhandovi.

 

Dne 26. března 1899 se May vydal na svou první cestu do Orientu, trvající více než patnáct měsíců. V Janově se rozloučil s Emmou a manželi Plöhnovými a pokračoval do Port Saidu a dále do Káhiry. Podnikal menší výlety do blízkého okolí egyptské metropole, prohlédl si pyramidy, poprvé se svezl na velbloudu. Pak ho vedro, špína a horký suchý vítr zahnaly zpět do bezpečí hotelu a k psacímu stolu. Nakladatelům, redakcím a známým odesílal celé stohy pohlednic, aby dokázal, že je skutečně Kara ben Nemsí a pobývá v zemích, o kterých píše ve svých knihách. Zároveň byl ale otřesen, že skutečný Orient je zcela jiný, než jak si ho vysnil ve svých románech. Ještě v Káhiře vzal do služby jednoho Araba, Sejda Hassana, který Maye doprovázel od 23. května 1899 do 17. června 1900. K jazykovému dorozumívání můžeme říci snad jen to, že se navzájem mučili lámáním angličtiny, neboť legendy, že May ovládal desítky jazyků a mezi nimi i arabštinu, patří jen do říše fabulí.

Z Káhiry pokračoval do Asuánu a zpět do Port Saidu, dále se zastavil v Bejrútu, Haifě, Nazaretu, Jeruzalémě a Adenu. V Colombu proseděl celé dny v hotelovém pokoji a psal; byl v pochybném psychickém stavu. Počátkem listopadu 1899 připlul na Sumatru, kde ho stihlo těžké nervové zhroucení. Po týdnu začal zvolna přicházet k sobě a napsal do Radebeulu, aby za ním Emma a Plöhnovi přijeli do Port Saidu. Setkali se krátce před Vánoci. Začátek společné cesty posunuli kvůli těžké ledvinové nemoci Richarda Plöhna na půli března 1900. Navštívili mimo jiné Káhiru a pyramidy v Gíze, Jeruzalém, Bejrút, Baalbek, Damašek, Istanbul a Athény. Koncem června 1900 se May v Istanbulu zhroutil podruhé. Zároveň dochází k vnitřní změně, legenda Old Shatterhanda navždy zemřela. Napříště se May se svým literárním hrdinou a jeho činy nebude identifikovat. Dne 31. července 1900 přijeli konečně zpět do Radebeulu. Po návratu domů se stav Richarda Plöhna neočekávaně zhoršil a 14. února 1901 zemřel. Klára se stala sekretářkou a důvěrnicí Karla Maye a později i jeho ženou a obyvatelkou Villy Shatterhand.

 

Soudní procesy Karla Maye

Dne 3. června 1899, tedy ještě v době, kdy May pobýval v Orientu, se v německém tisku objevily první útoky proti Mayovi: nevěří se, že autor vylíčená dobrodružství prožil. Podnět k tomu dala zpráva v Bayerischer Courier, že Mayova díla byla vyloučena z některých středoškolských knihoven, neboť jeho fantazie je prý pro mládež příliš nebezpečná. Poznámku zveřejnil fejetonista Fedor Mamroth ve Frankfurter Zeitung a tím by snad byla pro něj záležitost uzavřena. Na článek však zareagovali Mayovi přátelé, čímž nechtěně spustili lavinu novinových přestřelek a později i soudních procesů.

 

Krátce před odjezdem do Orientu se May dozvěděl, že Paulina Münchmeyerová, vdova po nakladateli, prodala podnik knihkupci Adalbertu Fischerovi. Nový vlastník se netajil tím, že ho kupuje jen kvůli Mayovým kolportážním románům. May od Münchmeyerové žádal vyúčtování o výši nákladu. Pokud by náklad dosáhl 20.000 výtisků, připadla by práva zpět spisovateli. Fischerovi pohrozil podáním žaloby, pokud jeho dílo vydá a poruší pseudonymitu.[1] Ze všeho nejméně teď potřeboval, aby se vědělo, že autorem laciných sešitových románů je on, vážený a milovaný národní spisovatel. Fischer i přes výhrůžky připravoval nové vydání oněch románů a dal jasně najevo, že si z hrozby soudem nic nedělá, neboť ví o Mayových minulých trestech. Nyní si May uvědomil, jak velkou chybu udělal, když svého času neuzavřel s Münchmeyerem písemnou smlouvu. Vyúčtování o výši nákladu se také nedočkal. Najal si advokáta Bernsteina a 10. prosince 1901 podal na Fischera žalobu pro neoprávněný dotisk, čímž spustil lavinu soudních procesů trvající až do spisovatelovy smrti.

Pro tisk se May stal nanejvýš zajímavou osobou. Noviny šířily zprávy, že zatímco psal pro katolické časopisy morálně nedotčené příběhy, současně sepisoval kolportážní škváry nejhoršího druhu. Kolínský redaktor Hermann Cardauns, v té době největší Mayův protivník, dokonce pořádal přednášky, v nichž věnoval münchmeyerovským románům celých 50 minut. V novinových článcích pak hlásal, že "oblíbená témata zobrazují hluboké a nejhlubší negližé, průsvitné šaty, nahotu, bujné tvary [...]."[2] Dnes taková obvinění, která se rozšířila do velké tiskové štvanice, působí nepochopitelně, neboť ony romány se zdají být spíše mírně frivolní. May se bránil, že mnohé pasáže byly do románu vloženy třetí stranou. Zda a v jakém rozsahu byly romány přepracovány, se už nedalo zjistit, protože rukopisy nebyly k nalezení.

V březnu 1902 byl zahájen proces proti Paulině Münchmeyerové. V této při, která po léta probíhala několika instancemi, šlo hlavně o důkaz o počtu prodaných výtisků románů v době, kdy bylo nakladatelství ještě ve vlastnictví Münchmeyera. V únoru 1903 došlo ke zdánlivému smíru s Fischerem. May v domnění, že by mohl být vypořádán s Paulinou Münchmeyerovou tehdy, když Fischera přivede jako svědka na svou stranu, stáhnul žalobu zpět a dodal tisku notářsky ověřené čestné prohlášení: "Já, Karl May, tímto prohlašuji, že pan nakladatel Adalbert Fischer musel při koupi firmy H. G. Münchmeyer podle doslovného znění mu předložené kupní smlouvy přijmout spolunabízená všechna práva na má díla, která vyšla u této firmy."[3] Fischer na oplátku prohlásil, že "pokud měly spisy pana Karla Maye, vycházející u H. G. Münchmeyera, obsahovat cokoliv nemravného, nepochází to z pera pana Karla Maye, nýbrž to bylo dříve vneseno třetí osobou [...]."[4] Fischer dále slíbil, že je připraven odstranit všechna pohoršlivá místa. Jako protislužbu dal May Fischerovi k dispozici kolportážní romány se všemi autorskými právy. Fischera však ani nenapadlo, aby romány nějak upravoval a vesele tiskl dál.

 

Nenávistné a urážlivé články proti Mayovi neutichaly, naopak - na scénu vstoupili další protivníci, např. Avenarius a Schumann, kteří proti němu vedli nemilosrdný a fanatický boj. Novinové přestřelky spisovatele nesmírně vyčerpávaly, přesto našel ještě síly k dokončení románu V říši stříbrného lva, plného symboliky a pacifistických myšlenek. V té době také nastal konec manželství s Emmou a May se oženil s Klárou Plöhnovou, mladou vdovou po zesnulém příteli Richardovi, která byla spisovateli velkou oporou až do jeho smrti. Emma se stáhla do Výmaru a jako dar dostala doživotní roční rentu 3 000 marek.

Roku 1904 vstoupil na scénu Mayův nejhorší nepřítel: Rudolf Lebius (1868-1946). Zkrachovalý žurnalista nejprve požadoval po Mayovi půjčku a když ji nedostal, začal Maye systematicky ničit. Do novin psal urážlivé články a vytahoval na světlo dřívější Mayovy tresty, jejichž soupis vystavoval ve výkladních skříních drážďanských knihkupectví. May ho obvinil z vydírání, avšak trestní řízení bylo překvapivě zastaveno. Podal tedy soukromou žalobu pro pomluvu, která byla projednávána 3. října 1905. Když se jeden z Mayových advokátů nechal unést, že všechny výroky o jeho předchozích trestech jsou jen pomluvou, došlo na předčítání ze starých trestních spisů uložených v Drážďanech. Lebius začal stenografovat. Bernstein se vrhl ke stolu soudce a akta zaklapl. May žalobu stáhl, ale Lebius získal nyní dostatek materiálu, aby mohl spisovatele definitivně zničit. V říjnu 1907 hledal pomocí inzerátů v novinách obratného spisovatele, který by napínavě a zábavně zpracoval kratší příběh podle dodaného námětu. Na inzerát odpověděl F.W. Kahl a převzal objednávku na malou brožuru o Mayovi. Kahl však úmysly prohlédl a od záměru se distancoval. Lebius nakonec sám přiložil ruku k dílu a na jaře roku 1908 vydal pod Kahlovým jménem urážlivý spisek s názvem Karl May, zhoubce německé mládeže. Sledovaného cíle tím ale nedosáhl, neboť Kahl případ odhalil veřejnosti. Postavil se na Mayovu stranu a zůstal s ním ve spojení až do jeho smrti.

Neustálá štvanice ze strany tisku a nespočet soudních sporů podkopávaly Mayovo zdraví. Na podzim 1908 využil poslední šanci svého života, aby konečně navštívil Severní Ameriku. Spolu s Klárou obdivoval hlavní pamětihodnosti New Yorku i okolí, od ředitele American Museum of Natural History dostal několik odborných knih o indianistice, dokonce se seznámil s obchodníkem Wittem, od kterého získal několik indiánských předmětů. Poté Mayovi navštívili Niagarské vodopády a podnikli výlet do rezervace Indiánů kmene Tuscarora. 5. října 1908 odjeli do Lawrence v Massachusetts, kde strávili několik klidných týdnů v domě lékaře Ferdinanda Pfefferkorna, Mayova školního přítele z Hohenstein-Ernstthalu. Začátkem prosince 1908 se vrátili zpět do Radebeulu.

Po návratu domů čelil spisovatel dalším útokům. Lebius byl nadále posedlý jeho likvidací, dokonce neváhal navštívit ve Výmaru bývalou Mayovu ženu Emmu a nejméně rok předstírat účast na osudu rozvedené ženy. Na nějaký čas získal v Emmě spojence. Mayova exmanželka však brzy poznala, že ji Lebius jen zneužívá a odmítla dále spolupracovat. Lebius jí pohrozil kvůli poskytnuté podpoře 200 marek finanční žalobou. Emma se od něj přesto odvrátila a označila ho za darebáka, který jde přes mrtvoly.

 

Koncem listopadu 1909 napsal Lebius výhružný dopis komorní zpěvačce Selmě von Scheidtové, Emmině přítelkyni a Mayově ctitelce, v němž Maye nazval rozeným zločincem. Dopisem chtěl Maye vyprovokovat k novému kolu před soudní stolicí. Záměr se podařil - zpěvačka předala dopis Mayovi a ten podal v Berlíně-Charlottenburgu na Lebiuse soukromou žalobu pro pomluvu. O dva dny později, 19. prosince 1909, zveřejnil Lebius v časopise Der Bund dosud nejhanebnější pomluvy: společně s jedním školním přítelem Louisem Krügelem prý velel bandě loupežníků, přepadali trhovkyně, pytlačili a skoro denně prováděli vloupání. Dokonce muselo být povoláno vojsko, aby chránilo týdenní trhy. Domnělou senzaci zachytily téměř všechny občanské listy. O intenzitě a působivosti tohoto prolhaného zpravodajství svědčí i skutečnost, že podobné pověsti kolují v okolí Hohenstein-Ernstthalu dodnes.

Dne 12. dubna 1910 byla před soudem v Charlottenburgu projednávána soukromá žaloba pro pomluvu. Lebiuse zastupoval Paul Bredereck - muž, který o dva roky později uprchl před justicí do Brazílie. May přicestoval bez právního zástupce, neboť byl přesvědčen, že rozený zločinec už jako pouhá slovní urážka musí vést k Lebiusovu odsouzení. Když však Bredereck začal vyjmenovávat všechny pomluvy šířené v Lebiusových článcích, došla mu slova. Zmohl se pouze na zvolání, že to všechno není pravda. Předseda se chystal vyhlásit rozsudek, v němž měl být Lebius odsouzen k 15 markám pokuty, avšak Bredereck ho přerušil protestem, že jeho obhajoba ještě není u konce. Znovu zopakoval svá tvrzení a soud, aniž by je nechal prokázat, vyhlásil nový rozsudek, v němž byl Lebius osvobozen. Dva dny po skandálním rozsudku vyjádřila pražská Bohemia Mayovi vřelou podporu. Autor článků, známý zuřivý reportér Egon Erwin Kisch, se v pozdějších spisech k Mayovi ještě mnohokrát vrátil.[5]

Dne 9. srpna byla před soudem projednávána žaloba ohledně článku z 19. prosince, který Lebius zveřejnil v Der Bund. Jako svědek byl předvolán bratr zesnulého Louise Krügela, který přiznal, že byl Lebiusem podveden: žurnalista mu namluvil, že sbírá náměty pro humoresky a tak si nějaké vymyslel. Krügel vzal s lítostí všechno zpět a May stáhl svoji žalobu. Tím jsou hanebné historky o loupežnickém hejtmanovi odhalené jako lži. Ovšem pro tisk, který měsíce předtím nešetřil tučnými titulky, žádná příležitost, aby poskytl spisovateli plnou spravedlnost. Novináři tentokrát nevěnovali události téměř žádnou pozornost.

V posledních letech svého života měl May na psaní jen velmi málo času; neustálé spory ho vyčerpávaly psychicky i tělesně. Přesto ještě v roce 1910 připravil knižní vydání čtvrtého dílu románu Vinnetou a dokončil svou autobiografickou knihu Mein Leben und Streben (Můj život a snažení). Své vypravečské dílo zakončil alegorickým příběhem Merhameh.

V listopadu 1910 se do oběhu dostal Lebiusův hanopis Svědkové Karl May a Klára Mayová, obsahující nespočet soudních akt a článků k Mayově případu. Tisíce prodaných výtisků způsobily, že se o Mayovi ve společnosti nemluvilo jinak, než jako o rozeném zločinci. Na Vánoce 1910 ho postihl zápal plic, poté následovala několikatýdenní neuróza. V květnu a červnu 1911 pobývali Mayovi v lázních v Jáchymově, poté odjeli na ozdravný pobyt do Tyrol. Mezitím se May připravoval na namáhavé odvolací jednání proti Lebiusovu osvobození z 12. dubna 1910. Termín byl stanoven na 18. prosince 1911. May pověřil hájením svých zájmů renomovaného drážďanského advokáta Netckeho a justičního radu Sella z Berlína, oba dobře připravené na exemplární případ. Lebius byl za těžkou pomluvu odsouzen k peněžní pokutě 100 marek nebo k náhradnímu trestu 20 dní vězení a musel nést náklady na řízení. Ačkoliv zprávu o tom přebrala jen malá část tisku, pro Maye to znamenalo konečné vítězství nad nejhorším z nepřátel. Do konce života mu však zbývaly pouhé tři měsíce.

 

Dne 20. března 1912 přijel Karl May na pozvání rakouského Akademického svazu pro literaturu a hudbu do Vídně, aby tam vystoupil se svou přednáškou Vzhůru do říše ušlechtilých lidí! Mladý publicista a literární vedoucí spolku Robert Müller zorganizoval mezi známými spisovateli anketu, v níž je žádal o názor na pozvání Karla Maye do Vídně. Např. Heinrich Mann odpověděl: "Slyšel jsem, že Karl May platil u veřejnosti jako dobrý spisovatel pro mládež tak dlouho, než se přišlo na jakési zločiny z jeho mládí. Ale dejme tomu, že se jich dopustil, tak mi nedokazují nic proti němu - snad dokonce i mnohé pro něho. Nyní v něm teprve tuším pravého básníka!"[6] Dramatik Hermann Bahr napsal: "Kdo vyvolává tolik nenávisti, závisti, pomluv, zuřivosti, lásky, obdivu a hádek jako Karl May, zaslouží si už kvůli této síle, aby byl slyšen."[7]

Přednáška se konala 22. března v 19:30 ve vídeňském Žofiině sále. Více než 2.000 posluchačů, mezi nimi i slavná pacifistka Bertha von Suttner, přivítalo spisovatele bouřlivým potleskem. May hovořil o svých osobních osudech, o svých bojích, o svých nových usilováních, opakovaně se vyznal jako křesťan a vyzýval k míru a toleranci. Dvě a půl hodiny dlouhou přednášku zakončil slovy, že neusiluje o nic jiného, než jen o věčný mír. Karl May sklidil bouřlivé ovace, obklopili ho příznivci a jen s velkou námahou se mohl dostat k východu. Do Radebeulu se vrátil trochu nachlazen a s lehkou horečkou. Dne 30. března 1912 pohovořil ještě s Klárou o svých budoucích plánech a asi ve 20 hodin zemřel.

Na závěr budiž zveřejněn dojemný nekrolog Berthy von Suttner, který otiskl 5. dubna 1912 vídeňský Zeit:

"Zpráva o smrti Karla Maye všemi, kdo byli zde v Žofiině sále přítomni jeho poslední přednášce, zcela zvláště otřásla. Hodně hovořil o umírání a o onom světě, o božích a věčných věcech a v celém jeho způsobu bylo cosi prorockého, toužícího po nekonečnu. Nemyslel sice na vlastní blízký konec, neboť mi sdělil, že on, sedmdesátiletý, chce teprve psát své hlavní dílo.
[...] Sotva se z Vídně vrátil do svého domova u Drážďan, ulehl a zemřel. Prožil ještě jednu velkou radost. Jásot, jímž ho zahrnuly tři tisíce posluchačů, nebyl jen výrazem potlesku věnovaného spisovateli, ale spíš demonstrací osobní úcty, protestem proti zlobné a pomlouvačné kampani vedené proti němu a z níž vyšel plně rehabilitován, která mu ale ztrpčovala život deset dlouhých let.
Kdo slyšel toho krásného starého muže mluvit onoho 22. března (30. března, v den výročí jeho svatby, ho postihla srdeční mrtvice), celé dvě hodiny, velebně, nadšeně, usilujícího o nejvyšší oblasti myšlenek - ten měl pocit: v této duši plane oheň dobra."[8]

 

 

Karl May byl velice plodným spisovatelem. Nejvíce prací uveřejnil především v různých novinách a časopisech, nezřídka pod řadou pseudonymů. May své příběhy často přepracovával a pod novým názvem nabízel k otištění také jiným nakladatelům. Značnou část příspěvků pak zahrnoval do svých pozdějších románů (např. novela Old Firehand tvoří část druhého svazku trilogie Vinnetou), vydaných knižně u nakladatele F.E. Fehsenfelda. Spočítáme-li všechny dotisky a textové varianty povídek a příběhů, vycházejících v různých novinách a časopisech za spisovatelova života, dojdeme přibližně k 600 titulům.

V prvních letech po propuštění z waldheimského vězení (1874) psal především humoresky (Masopustní bláznění, Kousek starého Dessavana,Vlněný čert), historické povídky (Gitano, Tři polní maršálové), první dobrodružné příběhy (Old Firehand, Gum, Na Sibiř) a krušnohorské vesnické příběhy (Dukátový dvůr, Čertův sedlák, Samiel). Roku 1881 začal v katolickém týdeníku Deutscher Hausschatz vycházet orientální cyklus Giölgeda Padiśhanün (Ve stínu pádišáha), jeden z nejrozsáhlejších a nejoblíbenějších románů Karla Maye. V letech 1882-1888 napsal pro drážďanského nakladatele Münchmeyera pět rozsáhlých kolportážních románů. Obvykle se jedná o chvatně psané příběhy nevelké literární kvality, které vycházely v sešitech na pokračování a sloužily zejména k odreagování čtenářů.

Vůbec největších úspěchů dosáhl May s řadou výtečných románů pro mládež, patřících právem ke klasickým dílům dobrodružné literatury: příběhy Syn lovce medvědů, Duch Llana Estakada, Poklad ve Stříbrném jezeře, Petrolejový princ nebo Černý mustang s hlavními postavami Vinnetouem, Old Shatterhandem, Samem Hawkensem, Martinem Baumannem, Tlustým Jemmym, Dlouhým Davym, Tetkou Drollovou, Hobble Frankem a mnoha dalšími snad není třeba blíže představovat. Vtipně psaný román Červenomodrý Metuzalém líčí cestu studentů do Číny a poskytuje mnoho geografických a kulturně-historických informací o zemi, o níž tehdy německý průměrný čtenář věděl jen málo. Jednoznačně největší úspěchy slavil May s románovým cyklem Vinnetou.

Poslední Mayovo tvůrčí období je ohraničeno roky 1900-1912. Zážitky z velké orientální cesty (1899/1900), prožitý šok z konfrontace svých představ se skutečností i vleklé soudní spory měly velký vliv na Mayovu literární činnost. Jeho nynější práce jsou plné symboliky, náboženských a pacifistických myšlenek. Jeden z vůbec nejvýznamnějších literárních počinů Karla Maye je čtyřdílný román V říši stříbrného lva a na něj navazující dvoudílný román Ardistan a Džinistan, který se odehrává ve fiktivních orientálních zemích Sitaře, Ardistanu a Džinistanu. "Ardistan je bažinatá nížina, země nízkých a egoistických forem bytí, zatímco Džinistan je země slunečných hor, humanity a lásky k bližnímu."[1] Sitaře vládne tajemná kurdská princezna Marah Durimeh. Ta požádá Karu ben Nemsího, aby se svým přítelem Halefem Omarem vykonal v oblasti Ardistanu a Džinistanu jisté diplomatické poslání, které by pomohlo ukončit počínající válečný konflikt. May vyzývá k vítězstvím bez obětí a krveprolití, jeho pacifismus promlouvá v plné síle. Ačkoliv mnohé z jeho symbolických a alegorických prací nenašly u čtenářů odezvu (příp. zůstaly nepochopeny), dnes můžeme směle prohlásit, že patří k vrcholům spisovatelovy tvorby.

Základní motivy v díle Karla Maye

Karl May byl bezpochyby skvělým vypravěčem, dokázal mistrně popisovat krajinu i zvyky národů (i když se při tom dopouštěl nepřesností) a do svých dialogů obratně vkládal cizojazyčná slova. Rozvíjel fantazii malých i velkých čtenářů, vyzýval k rasové snášenlivosti, mírovému řešení sporů a náboženské toleranci, nabádal k čestnému jednání, statečnosti, přátelství, obětavosti a odvaze, opakovaně se vyznával proti kolonialismu, otroctví a rasismu.

Přestože byl May obdařen nesmírnou mírou fantazie, nevyhnul se jisté schematičnosti: příběh obvykle začíná tím, že hrdina Old Shatterhand / Kara ben Nemsí se stane svědkem nebo přímo obětí nějakého hanebného zločinu. Společně se svými přáteli se rozhodne pachatele pronásledovat a předat spravedlnosti. Celé dny a noci putují pouští a prérií a hledají stopy. Mnohdy je některý z jeho přátel díky vlastní neuváženosti zajat a Old Shatterhand / Kara ben Nemsí má pak plné ruce práce, aby ho z nebezpečí vysvobodil. Hlavní hrdina často objeví zločince bezstarostně tábořící v lese, nenápadně se k nim připlíží a většinou má to štěstí, že jejich rozhovor vyslechne právě ve chvíli, kdy tito spřádají další plány. Old Shatterhand / Kara ben Nemsí se pokouší jejich nekalé úmysly překazit a organizuje protiakce. Zločinci jsou obvykle zajati, ale aby děj mohl běžet dále, podaří se jim uniknout a pronásledování začíná nanovo. Pokud byli protivníci ke zločinu svedeni, nastává zpravidla uzavření míru za čestných podmínek, pokud se zatížili těžkou vinou, pak většinou přicházejí o svůj život. Nikdy je však netrestá Old Shatterhand / Kara ben Nemsí - pachatelé umírají téměř vždy jen následkem vlastního selhání nebo nešťastnou náhodou. Protože lze často nadcházející událost předvídat, neokouzluje čtenáře ani tak napínavý děj, nýbrž je spíše fascinován spravedlivostí a statečností hrdinů, kteří jsou vystavováni stále novým nebezpečím a zkouškám schopností v dalekých exotických krajích.[2]

May skutečně nelhal, když tvrdil, že všechna dobrodružství sám prožil. Sice ne v Orientu či Americe, nýbrž doma v rodném Německu nebo v Čechách, ale mnozí arabští šejkové, američtí zálesáci, súdánští otrokáři či prérijní lupiči jsou kopiemi skutečných osob, které žily v Mayově blízkosti. Jako příklad nám může posloužit kniha V zemi Mahdího: Kara ben Nemsí se setkává s tureckým obchodníkem Murádem Násirem. Ten se ho pokouší získat pro své obchody a aby ho k sobě těsněji připoutal, nabízí mu ruku své sestry. Kara ben Nemsí ji ale odmítá a odhaluje, že Turek obchoduje s otroky... Kdo zná podrobněji Mayův život, rozpozná v Murádu Násirovi nakladatele Münchmeyera, který chtěl schopného redaktora oženit se svojí švagrovou Minnou Ey. Obchodem s otroky je pravděpodobně myšlen obchod s brakovou literaturou, kterou Münchmeyer vydával. Podobně zakódovaných zážitků najdeme v knihách Karla Maye celou řadu.